Město jako hrad

Jako páni a rytíři měli své hrady obrněné zdmi, věžemi, baštami, příkopy, rovněž tak již v první době města chtěla míti svoje obrnění. Král Václav, zakládaje města, povoloval hrazení buď zděné, buď dřevěné. Většina měst ohradila se zdmi, ale Kutná Hora ještě po dlouhá léta spokojovala se hradbou dřevěnou. Král Přemysl Otakar II. nařizoval, aby se města nového založení ohrazovala tím způsobem jako město Kolín, který měl ohrazení po způsobe vlaském. (Viz obrázek 17.) V tom vzorném ohrazení byla zeď čili hradba dvojí. Jedna vyšší s ozubenou obrubou se střílnami a s baštami; ve zdi byly ke vchodu do města tři brány ke třem světa stranám obrácené. Na čtvrté straně byla místo brány jen fortna.

Nad každou branou stála věž. Druhá zeď město objímající byla nižší. Mezi oběma zdmi rozkládal se příkop 20 loket široký a v něm postaven plot, jemuž jméno dali parkán. Časem potomním všecek příkop slul parkánem. Před nižší zdí byl vyhlouben příkop druhý, a bylo-li třeba větší ochrany, i příkop třetí. Viz podobu pravděpodobnou úplných hradeb na obrázku (18). Arci kde příroda, vrch nebo voda pomáhala hájiti města, tu nebývalo potřebí dvojí zdi. Takž příkladem budiž Praha. Staré Město směrem proti Novému Městu, kdež byla pole a vesničky, po svém vysazení za město hrazeno bylo r. 1250 dvěma zdmi z opukového kamene a příkopem; směrem však k Vltavě hrazeno pouze zdí jedinou. Nebyla ani po nařízení Otakarově stejnost v opevnění měst nikdy. Opevnění řídilo se vždy polohou města a nákladem čili stavem městské pokladnice a ochotou měšťanů ke sbírkám. Mnoho také záviselo na blízkosti nebo vzdálenosti lomů kamenných. Proběhem 14.věku síla hradeb městských posešla; v době husitské vojny v začátek 15. věku a potom podruhé v době Vladislava krále v konec 15. věku za tehdejšího krvavého nepřátelství pánů a rytířů k městům musily býti hradby a věže nově zpevňovány a lépe upravovány. Největší počet bran a věží městských, pokud jich nerozvážlivci nedali strhnouti, pochází z doby krále Vladislava. Proběhem 16. věku opevnění městská zase zchátrala a v té zchátralosti překvapila je vojna třicetiletá, která ovšem vynutila nové opravy a stavby.

Přihlédněmež k městským hradbám zevrubněji. Po mostku přešel jsi první příkop a vrátky dostal jsi se cestou nad příkop druhý a nad parkán. V parkaně měli někde vodu za ochranu, jinde a obyčejněji rostla v něm tráva, byla tu křoví, vrby, stromy, vinice i zahrady; v klidné době 16. věku pracoval tu soukeník na rámě, provazník soukal tu svoji koudel na provaz; ve dni nedělské byla tu střelba z kuší a z ručnic do terče. Po zdvihacím mostě, na řetězech visutém, přešed parkán, člověk dostal se k velikým a těžkým vratům brány městské, železem a hřeby pobité. V těch vratech byla vykrojena dvířka malá, kudy se propouštěli chodci v čas večerní, když musila veliká vrata zůstávati zavřena.

V bráně bývala v starší době zavěšena železná mříže, kterou na řetěze spouštěli, když bylo nebezpečenství. Ta mříž dostala se do všech městských znaků. Nad vraty mnohá brána a věž nad ní zdvižená mívaly na sobě pro ozdobu erby, českého lva, v kameni tesané nebo malované, kromě toho též jiná světská a duchovní malování zdobila městské brány; byly na nich české i latinské nápisy, modlitebné a též jiné, připomínající některou důležitou událost městskou. Na bráně často nakresleny byly sluneční hodiny. V patře nad branou někde sloužívala místnost za měšťanské vězení, v němž sedali měšťané pro dluhy a městští synkové, nedobře chovali, pro svoje nemravy a rozpustilosti. Nahoře na věži při obrubě, která bývala začasté pěkně ozdobena kamenickým dílem, pod střechou šindelovou nebo prejzovou hlásný nebo trubač a jejich rodiny měli svoji světničku. Obyvatelé ti na skřipci a po provaze tahali svoje potřeby zdola nahoru, takže nutno městskou bránu a věž oživiti tím provazem shůry dolů spuštěným. Také jest si všimnouti, že hlásného žena věší prádlo vyprané na pavláčku a na okraj věže, odkudž její muž, když hořelo, dával červeným praporcem znamení nebo v noci vystrkoval lucernu v tu stranu, kde požár. Na té pavlači někde visíval v hranici dřevěné cimbál, na němž hlásný vytloukal hodiny; tu také trubači (pozaunáři) o slavnostech a k uvítání cizích hostí troubívali. V bráně mohl jsi zhlédnouti po straně světničku branného; on sám nebo jeho žena, branná, vyšli tobě příchozímu vstříc vyptat se, kdo jsi, co v městě chceš, ke komu se bereš. Chodce žebravého branný měl od vrat pryč hnáti. Přijel-li vůz jakýkoli, branný bral mýto branné. Kde na to mýto visela v bráně skřínka, branný pozoroval, aby vozataj nevhodil do ní knoflík nebo něco jiného nevhodného místo peníze. Přivezl-li kdo zboží jakékoli, branný vpustil, ale chtěl-li týž vůz potom z brány vyjeti, branný nepustil, leč vozataj položil známku kovovou za důkaz, že zboží prodal na trhu a ne pokoutně a že tudíž zaplatil tržné clo. Kovovou známku obdržel od úředníka na trhu. Pivo nepustil branný z města bez cedulky purkmistrovy. Byl-li trhový den, bývalo nařizováno do brány víc hlídačů oštěpy ozbrojených. Nejlépe hlídány byly brány o jarmarce. V obyčejné časy o první hodině na noc, tedy hodinu po slunce západě, branný byl povinen bránu zavříti. Klíče branní odváděli na noc tomu nebo těm z úřadu konšelského, jimž to poručeno od obce. Otevříti za tmy branný nesměl bez jejich dovolení. A což tu bývalo okolků a průtahů, nežli dveře otevřeny! Kolikráte se před branou ozývalo láteření, když to byl některý z předních měšťanů, který se vně opozdil. Král Ferdinand se zlobil r. 1549, že v Čechách ani jeho poštám neotvírá se v noci spěšně. A okolky ještě se zmnožily, když počátkem 16. věku stavové činili na město útoky. V Pardubicích v onen čas nařízeno (r. 1515), že k otvírání musí choditi úřadující konšel sám šestý, a přezví-li hlásný, že před mostem někdo stojí podezřelý, aby to vznesl na úředníka pardubského zámku. Což se tu načekal příchozí, nežli to všecko vyjednáno a než ho vpustili, zvláště klepal-li na bránu Pražskou, která je na jednom konci města, kdežto zámek stojí na druhém, protivném. Vrchnost pardubská tenkráte také poručila, aby v neděli za oběda brány se zavřely a po obědích otevřely. Toho příčinou patrně veliký strach ze sousedních měst. Přitom snad i chvalitebná snaha nedati se z dobrého oběda panského vytrhovati. Na obrázku (19) jest Pražská brána v Kouřimi. Jest naskrze gotická i prejzovou vysokou střechou. Do patra vedou schody zevně. Pavlače, byly-li jaké, zmizely. Na obrázku (20) jest podána Velvarská brána ve Slaném, jest mladší a má nad vchodem kamenné ozdoby.

Na zdech byly bašty již od dob prvního opevnění. Byly to nevysoké věže polokruhové, někde docela okrouhlé a jinde zase hranaté, jak zříti na obrázku. Na té vodňanské baště schází dřevěná pavlač, která tam na trámech byla. Onoho velikého okna původně tam nebylo, toť patrně nově proraženo. V Hradci Jindřichově nastavěli si na zdech 37 bašt. Bašty bývaly od sebe vzdáleny, co by šípem dostřelil, někde počítá se mezera mezi nimi na 50 metrů. V baště byly jako na branách otvory pro střelbu prachovou, pro tarasnice, švihovky, píšťaly a jiné střelby v ložích upevněné a na kolečkách i bez nich. Zajisté že při drahotě a tudíž i vzácnosti těch zbraní střelných nelze domnívati se, že byly jimi bašty a brány osazeny hojně. Náchodští měli na branách v 15. věku jen po dvou tarasničkách a píšťalách měděných a železných. V týž čas soběslavské opevnění mělo 17 hákovnic. V 16. věku byly doby, kdy se měšťané o střelbu na hradbách a baštách pranic nestarali; do bašt nastěhovali se všelijací nájemníci, obyčejně prachař, který robil střelný prach. Karel IV. však již r. 1360 usadil pro obranu Prahy na věže a hradby Nového a Menšího Města sbor střelců, kteří měli v pokojných časech živiti se řemeslem. Dělali luky a kuše čili samostříly. (Viz luk a kuši, která se natahuje klikou, na obrázku.) Časem rozmnožili se a nastavěli si domků a děr do hradeb, takže za celé 16. století jsou do nich tuhé žaloby, že jsou hradbám ke škodě a k ostudě, že mají pelechy a z nich nečistoty ven házejí. R. 1596 bylo 52 rodin střeleckých.

Přijel-li král do města královského nebo pán do města svého poddaného, byly klíče jako znamení poddanstva neseny jemu vstříc. A jako klíče byly znamením poddanosti, tak hradby a jmenovitě brána byla znakem měšťanské svobody. I protož král Ferdinand I., chtěje Žatecké potrestati pro vzpouru r. 1547, poručil, aby všecky jejich brány byly strženy, hradby zbořeny a příkopy vyrovnány, tak aby město na věčné časy stálo otevřeno. Než potom spokojil se tím, že dal Žateckým odníti klíče a vrata. Teprve po smrti králově (1564) vrata s klíči jsou vrácena a Žatec město smělo se zase zavírati. Brána pokládána za místo posvátné a pokojné; větší trest stihl toho, kdo se v bráně pral, než toho, kdo rval se v ulici. R. 1514 Novoměstští odsoudili kohosi k trestu i jen proto, že v bráně "proti svobodě městské" zbraň obnažiti směl. Také hradby městské byly posvátny. Dokázalo-li se někomu, že zlezl nešlechetně městskou zeď, šlo mu o hrdlo. Člověk počestný chodí vraty.

Vysvítá z dosavadního líčení, že opevnění měst nelze oživiti ani utvrditi stálou nějakou vojenskou posádkou. Po celá léta bývalo na hradbách ticho jako v kostele. Když uhodilo zle, ovšem byli měšťané povinni vojensky brániti svého města. Na pražském rynku ještě v 15. věku stály korouhve čtyři, kdyby vzešel pokřik, aby každá čtvrt města pod svou korouhev se postavila. Na ten konec mívali měšťané doma zbraně a také v rychtě a na radním domě chovány zásoby zbroje i zbraní pro vojenské příhody. Když tedy zvonem dáno znamení, měšťané, tovaryši, podruzi a kdekdo mladý popadli zbroj a zbraň a běželi "na plac" a odtud na hradby. Nebylo-li nebezpečí náhlé, nýbrž strojilo-li se k válečnému příběhu povlovně, upravila se městská hotovost válečná lépe, spořádaněji, "aby až do přemožení a vynaložení statkův a hrdel svých stáli a sebe, manželek a dítek svých uhájila". Zvoleni tu strážmistři, ti přidáni k čtvrtním hejtmanům, voleny osoby za vůdce a jeden z obce vybrán za nejvyššího. A těm vůdcům dáno právo, jakmile poznají potřebu, ihned aby část hotovosti neb i všecku obec vyzdvihli. Na jejich rozkaz každý obyvatel měl pomáhati, hájiti, brániti, jakž věrnému sousedu náleží. Za doby zlaté, doby celkem klidné, málokdy byla příležitost, aby domobrana městská volána byla k boji a k ochraně města. Bylo to za vlády Jiřího z Poděbrad proti křižákům německým, kteří mnoho obránců v severních městech českých vyvraždili, bylo to potom za krále Vladislava, když vyšší stavové zbraněmi tísnili městský stav. Tenkrát se (r. 1500) města smluvila, že budou sobě všecka navzájem pomocná, kdyby kdožkoli z lidí smrtelných chtěl proti všem městům, anebo proti jednomu co začínati a je utiskati. Ale potom zavládl klid a jím rozhostila se v měšťanech nechuť k vojenství, z které poněkud vytrženi byli nepokojnými ději, které vedly k bitvě bělohorské.

Při vpádu pasovských zlotřilých vojáků do Prahy dosti ochotně a rychle vydali pražští měšťané ze sebe dle řemesel od deseti mužů ozbrojených až po sto; sto ozbrojenců postavili pivovarníci, padesát osob řezníci, čtyřicet ševci atd. Ti mistři a tovaryši ozbrojeni ručnicemi, oštěpy nebo halapartnami a rozestaveni po hradbách a branách. Brány na Újezdě bohužel chránili špatně, neboť právě tudy vnikli nepřátelé do Malé Strany a tu loupili a vraždili. Zato domobrana u staroměstské věže mostecké byla čilejší a šťastnější. Ta právě včas spustila železnou mříž v bráně nepřátelům takřka na hlavy a zabránila jejich vpádu.

Jestliže měšťané jevili ochotu obhajovati svého města - a ovšem i sebe -, nemívali skoro žádné chuti vojensky účastniti se hotovosti zemské, která je volala z města ven podle snesení sněmovního a rozkazu králova. Pravda, od té doby, co Maďaří vyprosili si proti Ferdinandovi I., králi svému, pomoc tureckou a Turci, přišedše, sebrali velikou část uherské země pro sebe, naplatili se Čechové na stálé vojny a nebezpečí turecké dost a dost, a mají tudíž zásluhy největší, ale měšťané, majíce zúčastniti se vojenské výpravy osobně, raději poslali a platili místo sebe - žoldnéře. Jen ten, který nemohl za sebe na svůj groš postaviti nikoho, musil jíti sám, když na něho povinnost připadla. Rychtář dal vybubnovati, aby k zemské hotovosti se přihlásil, kdo by se chtěl dáti potřebovati za žoldnéře. Hlásili se i domácí mladí lidé k tomu, ale přicházeli i žoldnéři vojenští, jimž bylo vojenství řemeslem. Ti byli nekalá cháska, lidem nemilá a každému protivná. Půjčila-li jim obec zbraň, zvláště střelnou, prodali ji; kudy šli, kradli a loupili, pokládajíce to za své vojenské právo. Například vypravuje kronikář plzeňský, že r. 1595 rejtaři táhnoucí do Uher zastavili se v Plzni. Řekněme, tedy přátelé. Ale ti dobří přátelé tak si vedli, že se lidem s takovými hosty stejskalo; všude hospodářům klíče vytrhše, pokojů se zmocnili, truhlice zodmýkali, a co nalezli, pobrali; na peníze se vytazovali, přikládajíce kordy obnažené i ručnice k srdci ubohým lidem. Z hospodářů zbraní vynucovali pro sebe a ženy své lepší stravu. Kronikář slánský žalostně vypravuje r. 1591 o žoldnéřském vojšté, které táhlo na Turka přes Slaný. Byli Němci a první vítání jejich bylo, že chtěli purkmistra zastřeliti. Ouřad musil, aby se jich zbavil, dáti jim na cestu 180 kop. Končí kronikář: "Nebylo tu spravedlnosti, ta byla tehdáž v nebi." Z toho lze tušiti, jak bylo Čechům, když po bitvě bělohorské přišli žoldnéři trestat! Když nebylo válečné práce a žoldnéř propuštěn, stal se z něho žebrák a pobuda.

zpět na obsah Další: V ulicích