|
- Winter | - Zlatá doba měst | - |
Měšťané byli pyšni svým stavem. Nebyla ta pýcha stavovská pouze měšťanskou vlastností. Všecky tři stavy, panský, rytířský a městský, oplývaly pýchou stavu svého a byli druh ke druhu velmi nedůtklivi v příčině stavovské cti; a byly z toho hněvy i žaloby, když nižší stav vyššímu stavu třeba omylem nedal toho titulu, který byl příslušný a obvyklý. Ihned vyčítali měšťanům: "Ujímáte nám, co nám přidati nemůžete." Aby se nestala snadno mýlka, vydávány tiskem tituláře, do nichž každý městský písař pilně nahlédal, když psal vyššímu stavu. V jednom tituláři čte se, že "ježí a zlobívají se někteří tak, jako by jim otce zamordoval". Ale chtěje od nižšího stavu úctu, vyšší stav nižšího nevážil; a oba vyšší stavové - páni a rytíři - spatra pohlíželi na měšťany, v hněve zovouce je chlapy, to jest sedláky. A ovšem jen ráz doby to byl, že také měšťan pohrdal sedlákem, který za onoho času vůbec nebyl stavem nižádným.
Sedlák byl člověk poddaný, z jehož roboty a ročních platů stavové měli důchod. Proto byl selský lid jen počítán, a ne vážen. Příčinou nesmyslné pohrdavosti mezi stavy nejen v Čechách bylo přesvědčení, že vyšší stav je "lepší" nižšího. Když tedy někdy v demokratickém mysli pohnutí řekl měšťan rytíři: "Já jsem tak dobrý jako ty" - nebo když rytíř řekl některému z panstva: "Já jsem tak dobrý jako ty" -, byla z toho smrtelná urážka a začasté ihned krvavé bití. Firšic z Nabdína proto zsekal měšťana v Čáslavi a za obranu kladl, že to slovo je neřádné a že měšťan proti stavu vyššímu té rovnosti užíti nemůže.
Byli páni a rytíři k sobě navzájem i k měšťanu přívětiví; ale byli, kteří všedše do města, pravidelně vedli sobě pyšně. Nelze jim to tuze vyčítati, byltě v tom ráz doby a heslo rovnosti, které ani dnes cele neplatí, nebylo ještě na světě. Horší však, že z pýchy vyššího stavu zrodila se začasté nezbednost, kterou proviňovala se proti měšťanům zvláště šlechta nižší. Nejednou došlo k výtržnostem, ba všecko město bylo vzhůru, zvonilo se k šturmu, zavíraly se brány a nejeden zeman byl od měšťanů zbit, z čehož ovšem vznikly dlouhé soudy a útraty i tresty.
Ačkoliv stav pohrdal stavem, nicméně nižší po vyšším opičil se ve způsobu živobytí a zvláště co do módy krojové a přepychu.
Vyšší stav vždy začal od nějaké módy cizinské; aby se pánům vyrovnali, popadli módu rytíři, až na ty zemany, kteří žili v ústraní se sedláky na venkově; ti ještě nejspíš staročeský kroj drželi, ale v napodobení panstva nejčipernější byli mladší měšťané bohatí. V době lucemburské přibyla k nám móda francouzská. Karel IV. sám obliboval šat dosti prostý, ale dvořeníné, šlechta, měšťanstvo a zvláště ženské pohlaví se chytali té módy. Ta móda zúžovala všecko, co se zúžit dalo; sukně ženská zúžena, její parukávy dolů visuté jsou úzké jako stuhy, mužské nohavice ani užší již býti nemohly a nadto šíří se bláznivá snaha parádníků, aby každá nohavice měla jinou barvu, nač se zlobí i v 15. století Chelčický. Vznikly také kabáty, šat po pás, kratičký to oděv mužský i ženský, spínaný mnohými knoflíky nebo šněrováním. Krejčí musil mladým parádníkům kabáty vycpávat, aby měly pěknější formu, což se Štítnému nelíbilo ani Husovi. Takový módní kroj viz na obrázku z rukopisu muzejního (Zrcadlo spasení). Kabátec panoval pak ještě po dvě století; zříš jej na obrázku, který představuje Šimona Lomnického, veršotepce, z r. 1594 a na obrázku z r. 1614, na němž týž Lomnický vystaven. Kabátec nezahyne ani potom, ale ztrativ rukávy, stal se otcem nynější vesty. Jenže v 16. století slušný člověk nesměl choditi v krátkém kabátci bez pláště nebo svrchního šatu, což stejno jako dnes, že lidé ve vestě po ulici nechodí. Proto také nejsou obrázky podávající Lomnického úplné. Tak, jak tu zobrazen bez pláštíku, na ulici ani do společnosti nesměl.
Není třeba dokazovat, že podle té módy francouzské oblékali se naši staří i v kroj starodávný, jehož ráz byl v dlouhosti a širokosti a v střídmých barvách.
V 15. věku dívky chodívaly po starodávnu prostovlasy, majíce na hlavě pentlíky, perlovce; vdané paní zavíjely si hlavu až i pod bradou. Ale francouzská móda popadla i ženské. Sukně, jež šity v jediném kuse od krku až dolů, zdloužily se u vlečky. Vznikly a dlouho držely se zvlášť u vyšších stavů ženské chomouty, to jest čepce s dvěma cípy a rohy. Roh byl kužel, z něhož vlál šlojíř, jakož zříti na obrázku z bible Kutnohorské z 15. století.
Francouzská móda vše prodlužovati a úžiti postihla i obuv ješitných lidí obou pohlaví. Natažena tak, že jí dáno jméno zobáků, špicí, nosů. Byly to zobáky u nás i v cizině tak dlouhé, že musily býti podkládány trepkami. (Viz obrázek.) Kdož nepřiklonili se k této bláznivé módě docela, učinili jí zadost aspoň potud, že nosili obuv obdloužní a špičatou. A když ty módy zbujněly všude po Evropě tou měrou, že už nebylo možno přemršťovati dál, stal se začátkem 16. věku návrat ke krojům jiným, širším, pohodlnějším. Zahozeny špice a obouvány střevíce krátké, ale široké. Zříš je na obrázku. (Život svatých Otců, 1516.) Všimni si také obuvi na obrázku (84) městského soudu českého. I ta nepěkná forma německá se u nás zalíbila, kterou má na tom obrázku posel, jemuž písař psaní podává. Je to forma obuvi u prstů velmi rozšířené, Němci jí říkali kraví huba. Kabáty prodlouženy, prosekávány na rukávech i na prsou a jinou světlejší látkou provlačovány; mužské sukně (jako naše převlečníky, svrchníky) i od mladých lidí oblékány zase (viz obrázek č. 155, Život svatých Otců, 1516).
Nohavice barvou merhované (mřížované) a šachované zůstaly lidem lehčího rázu, "žertéřům", ale i tovaryši některých řemesel rádi se strojili do barev rozmanitých. Byli to jmenovitě krejčí, na obrázku (145) zříme, že tak oděn byl i tovaryš mečíř v Německém Brodě.
Na počátku 16. věku ve Francii starodávné mužské nohavice rozdělily se ve dvě půlky, hořejší půle, jež sahala až ke kolenům, obdržela jméno "kalhot" z francouzského culotte, dolejší půle stala se punčochou; viz obrázek (111) literátů prachatických. Tento způsob, který dnes vídáš u těch, kteří jezdí na velocipédu, přerychle se ujal nejen u nás, ale všude v Evropě a potrval až do francouzské revoluce, kdy začali revoluční lidé nositi zase dlouhé nohavice, ale ne tak plasticky k tělu přiléhavé, jako naši staří mívali, nýbrž ony šeredné futrály, které nosíme po tu chvíli.
Skoro v stejnou dobu, co vznikl kalhot, i ženská sukně, jsoucí jediný kus od hlavy až do paty, rozdělena v životek a v sukni nynější podoby. Z Němec přijaty u nás birety jako mísy. I ženské je nosily.
Od polovice 16. století vyšší stavové začali oblibovati módu španělskou a brzy líbila se alespoň některým kusem i měšťanům. Pravá móda španělská byla prkenná, ztuhlá. Kabát zase zkrácen a nadit koudelí. K němu vymyšlen kratičký pláštík. Kalhoty zkráceny a dána jim forma bubnů, z té příčiny musily punčochy krýti zase skoro celou nohu. Vznikly pletené, hedvábné, harasové i jiné punčochy dlouhé. K té módě nehodil se dobře meč, i vymyšlen rapír.
Ohyzdnější byla španělská móda u našich paní. Vznikla prkenná šněrování, sukně kladena na obruče velikých průměrů, "kortukál" i "partykál" (krinolína 19. století). Kněz Štelcar r. 1588 líčí, že mají paní partykál ve způsob zvonu, na němž leží sukně divně premovaná, drahým kamením a jinými věcmi krumplovaná; mnohé panny a paní na sebe naberou sukní, že sotva v tom se obrátiti mohou. Jen podívejte se na obrázek panny šumné, nádherné, jak se strojila asi kol r. 1600. A ta panna v knize Paprockého zobrazená nemá kortukál ještě ani největší.
Všimněte si, že má několikerou sukni, a čím spodnější, tím nádhernější, v jedné ruce drží šátek (facalit), v druhé oháňku (vějíř). U sukní zase obnovili vlečku, té říkali staří "vlak, sukně s vlakem". Od druhé půle 16. století ujaly naše ženy módu nositi i na ulici zástěrky. Arci byly to zástěry honosné, pěkně vyšité, parádní. Z cizích mód dosti obecně ve všech stavech ujalo se okruží čili krejzl. Byl to obojek plátěný s třepením, s krajkou, nabíraný, dvojnásobný i trojný, škrobený. Začal se ke konci panování Ferdinanda I., a to velmi skromně. Ale v době krále Rudolfa již obojky rostou, takže musí býti drátěnými podpínadly podporovány. Mravokárci zvali je "čapími hnízdy". Na obrázku (82) v radě třebenické jen dva konšelé z dvanácti hoví nové módě, ale okruží jejich je maličké. To byli mladoboleslavští sousedé větší parádníci. Na obrázku (121) z pěti mužů, kteří r. 1572 přijímají svátost, čtyři mají okruží, sic ještě střídmé, ale patrné. To snad zavinila blízkost Prahy. Kterak vyrostlo okruží do r. 1585, to zhlédněte na obrázku (119), na epitafe Střížkově. Naposled vizte (111) literáty prachatické z r. 1604, ti už mají krejzle, které naprosto neslušejí; současná panna však na obrázku (156) má krejzl největší.
Nebudiž však zapomínáno, že podle každé módy cizinské u nás vždy držel se poctivý kroj obdloužný - jmenovitě u lidí vážných a starších. Byly to dlouhé svrchní sukně mužské a šuby kožichové, jak je zříme na obrázku (110).
Ale už v touž dobu hlásila se proměna. Móda zase dospěla vrcholu, změna tedy nutná: krejzl se zjednodušil, jak zříti na obrázku (150) Lomnického z r. 1614, a pak položil se na ramena.
Také vlasy českých lidí městských a vousy podléhaly módě. V 15. století muži bývali o vlasech dlouhých (často s chocholkou uprostřed, jako zříti na obrázku). V 16. století naši mužové oblibovali "pačesy" do čela. Když způsobu pačesového vyšší stavové zanechali (po 1540), držel se potom u měšťanů a sedláků dlouho. Děvčata v obou stoletích bývala nejraději prostovlasá, toť bylo jich panenské právo. Ženy v obou stoletích však vlasy kryly všelijak. Matróny obyčejně zavitím kmentovým nebo jen sprostným plátěným. (Viz obrázky č. 119, 126, 151.)
Že Čechové na sebe brali ochotně cizí módy, na to naříkali mravokárci přes tu chvíli slovy ani ne vždy zdvořilými. Obyčejně mínili, že pod nebem není národu, který by se v oděvu častěji měnil a potvořil jako Čechové. Ale to nebylo spravedlivé, od Gibraltaru až po Vislu všickni národové vedli si tak jako Čechové. Ostatně čtoucí již postřehl zajisté, že jen některá móda popadla všechny naše lidi, jiná držela se jen bohatších vrstev. A naši lidé městští byli za oněch dob namnoze velmi bohatí.
A poněvadž tehda nebyl znám princip moderní, že peníze musí uložením v spořitelnách, v akciích a jináče vydělati již samy o sobě zase peníze, skoro nezbývalo bohatým lidem nic jiného než oddati se kulturnímu, uměleckému přepychu, kupovati si z drahých kovů nádobí, na sebe navěsiti šperků, zvelebiti zevnějšek i vnitřek svého domu. Nelze vypsati všecku zlatou a stříbrnou parádu a hojnost v prstenech, pásech, v řetězích již v době gotické, a jestliže v 15. věku, v němž dlouho vládla z husitské zbožnosti prostota, naši lidé tu a tam odepřeli sobě něčeho v přepychu, v 16. století nahrazovali to. I na mužské klobouky dostaly se zlaté šňůry a pozlacené kytky a peří drahé.
Kterak měšťané brzy po vojnách husitských nešetřili peněz při stavbách svých domů a kterak sobě v 16. století přestavovali domy nákladně na vlašský způsob, o tom byla řeč již svrchu. A což uvnitř domů! Světnice dávali sobě ozdobně táflovati vyřezávanými lištami, tabulemi, stropy, pokud neměly gotického žebroví, kryli uměle zhotovenými čtverci, malovanými prkny a trámy. Všecko nářadí musilo míti pěkný vzhled, bylo malováno a prokládáno; i hrnčíř přinucen, aby byl umělcem stavitelským i sochařským při velikých kamnech, na jejichž kachlích mimo Adama a Evu bývaly v 16. století kusy mytologie řecké, scény z bible a ze života, sv. Jiří se saní, husitský kalich, Meluzína, český lev. Na policích a římsách v světnici hospodyně vstavila pro pochlubu malované mísy, talíře a džbánky, benátské sklenice, nádobí cínové a z kovů drahých. Čím blíž ke konci 16. věku, tím víc knih pevně a ozdobně vázaných, tím víc všelikých obrazů umělecky malovaných, zvlášť podobizen, vyskytuje se v bytech měšťanských.
Lze úhrnem říci, že veliký byl počet našich předků, kteří peníze své vkládali v díla umělecká a na okrasu a potěšení tohoto života. Ale ovšem, poněvadž byli a jsou lidé povahami svými nestejní, vždycky se v tehdejší společnosti městské vyskytl ten onen bohatý soused, který nedal nic, nekoupil nic, vždy raději stříbrné groše schoval v hrnci a ve džbáně v tajné místo, do zdi pod podlahu a jinam, kdež to lidé po jeho smrti našli nebo ještě dnes nacházejí.
Byli-li naši měšťanští předkové pochváleni, že štědře podporovali umění, umělecký průmysl pro ozdobu svou a svého domu a bytu, projevuje se po stránce veřejných zájmů ve všech stavech veliká opatrnost, ba dokonce i lakomstvo. Vždyť hlavní příčinou nezdaru obou povstání českých proti králi (1547, 1618) bylo, že stavové nechtěli hnouti měšci; vítěz potom nalezl všude peněz dosti. Než přesto vždy se lidé našli, kteří měli smysl alespoň pro sociální veřejnost v městě samém, což se jeví nejvíc v tom, kterak snažili se ulevovati bídě chudiny. Bezpočetné jsou peněžité odkazy na jídlo a šaty chudých lidí, odkazy na to, aby chudým občas vytopena byla lázeň, aby jim byly myty hlavy a v lázni aby se jim dostalo drobet piva, a to vše "pro Bůh" a za duši odkazovatele.
V 16. století tu a tam některý dobrodinec odkázal obci peníze, aby chudí lidé, kteří dětí mnoho mají a statku málo a živiti se chtějí prací rukou svých, z těch peněz byli zakládáni - tož tedy první záložna u nás. Zvláště mnoho záloženských odkazů mívaly řemeslné cechy. Pražský měšťan Matouš Zbytek r. 1560 všecko své jmění odkázal radě staroměstské, aby bez úroků půjčovala těm chudým, kteří by sobě chtěli založiti živnost, ale nejsou ani opilci ani marnotratníci. Kdyby konšelé s tím pokladem hospodařili špatně, měl dodán býti dvěma městům venkovským. A zase v Novém Městě r. 1605 odkazuje kdosi, aby zakládáni byli chudí tovaryši, kteří by neměli košile nebo střevíce. V Hradci Králové r. 1615 zakládá měšťanka Altmannová záložnu na pomoc řemeslníků při zakupování surovin - a tak na všecko, co mohlo bolet chuďasa řemeslného, vzpomínali dobří lidé.
Od starodávna stavěny z odkazů měšťanských špitály zestárlým a chudým lidem. Těch odkazů, které činili bohatí lidé, bylo někdy naposled tolik, že špitál mohl k výživě chudých koupiti grunty a byl zámožný. Byla města, že chovala špitálníky i v několika špitálech. Dorota Hroznová r. 1612 v Praze založila špitál dokonce pro chudé žáky a nemocné vdovy. Někde ovšem špitálníci měli stravu hubenou, jinde měli jen byt, ostatek si musili vyžebrat.
Žebrání bylo v oněch dobách v městech řádem spořádáno a nemělo ostudy jako dnes. Oprávnění žebráci byli přikázáni ke kostelu určitému, kde směli žebrati, ležíce třeba na peřině na zemi. I ve věži pražského mostu leželi žebráci. V Kutné Hoře již r. 1443 měli žebráci kostelní a jiní svůj cech.
V Praze bývali žebráci domácí i cizí v 16. věku občas shromažďováni a tříbeni; kdo mohli pracovati, jsou vytříbeni, vyloučeni, ostatním dána známka, na kterou směli žebrat. Od každého města přicházeli přes tu chvíli chodci neboli žebráci cizí a velmi pestří a jest pravda, že dostávali hojně almužny svaté, ale měšťané chtívali viděti napřed listy fedrovní. Přicházeli žebrat vojáci propuštění, poutníci z daleka, pohořelí měšťané cizí, knězi chudí z Uher, malomocní jdouce do Karlových Varů, zajatci turečtí, žebrajíce na své vyplacení ze zajetí, zemané, kteří o všecko přišli. V Lounech r. 1520 i nějací mniši z Indie si požebrali. Přicházeli také lidé s falešnými listy a se strojeným mrzáctvem. Těm šlo o hrdlo. Když takového oběsili, dali mu na prsa onen falešný list.
Zlatá doba měst naplněna byla zbožností, v 15. věku obecnější, upřímnější, v 16. ustydlejší a již ne obecnou. Všecko denní konání v rodině i v úřadě začínalo se modlitbou. Nežli šli konšelé do rady, pobyli u mše v kostele nebo v radniční kapli. Žáci začínali ve škole od modlení a před třetí hodinou dopoledne modlili se zase. Když bratří čeští získali vliv u věcech veřejných, i sněm český začínal se zpěvem zbožným, jejž stavové vykonali na kolenou klečíce. Ale již byli mezi nimi lidé, kteří se tomu posmívali. Často se čte zpráva, že hosté v hospodě si zpívali zbožné písničky při pivě. Neděle svěcena někde tak přísně, že nedovoleno ani v kuželky hrát. Arci přibývalo lidí, kteří pro nesvěcení svátečního dne byli zavíráni.
Vedle zbožnosti všeobecnou vlastností u nás a všude jinde byla pověra. Pověrečni byli vzdělanci všech vrstev a stavů a ovšem i sprosťáčkové. Pověru provázely dobré i zlé úmysly. Když se stavěl dům od základu, vpravili do něho živého tvorečka nebo vejce s úmyslem, aby dům byl pevný. Když se dítě narodilo, prorokovali mu osud i povahu z postavení hvězd; i o lidech nemocných a jmenovitě těch, kteří trpěli padoucnicí, věřili obecně, že jsou posedlí zlým duchem, a ten byl z nich vyháněn zaklínáním a říkáním všelijakým. Také jiné nemoci vyháněny. Pán nepán věřili pevně, že zlý člověk může kostmi, vlasy, kouskem košile, jehlou, kterou šit byl rubáš umrlému, rozmanitým kořením kouzelným způsobiti, aby druhý člověk schnul a zhynul, nebo aby aspoň na časy pozbyl rozumu a zešílel. I vylitím vody zvláště strojené a zaklínané mohl člověk býti uveden v nemoc, když takovou louži překročil. Slavný slévač Jaroš, od něhož kašna u Belvederu, žaloval svou kuchařku, že svými kouzly ženu jeho připravila o rozum a že i doktoři o tom tak soudí, že nemoc její není přirozená, než že jest jí uděláno. Věřili, že může se koním učarovati i kravám. Ale i tomu věřili, že táž osoba, která učarovala, když ji pohnou prosbou nebo penězi, může odčarovati a napraviti.
Čarodějníci, kteří uměli čísti, mívali k čarám knížky s texty a kouzelnými říkáními; a což uměli se chlubiti uměním kouzelným pastuchové a rasové a často i starožitné ženy. R. 1555 v Kouřimi pravil pastucha, že ďáblové ve způsobě vlků uměním jeho lidem dobytek dávili, a r. 1591 vypravuje na Táboře stará žena jakás, že přelévala hlavou člověčí vodu a tou vodou sušila lidi, s kterými se pohádala, dva prý umořila i kuchařku, která jí byla nadala chromé baby.
Svrchu při soudě řečeno, že u nás v zlaté době zacházeno s čaroději daleko mírněji a rozumněji nežli v Němcích, kdež ihned s chutí sahali takovým bláhovcům na život; uvedeno, že náš český kněz Štelcar, předhoniv svou dobu, vytiskl v knize, že čarodějnice samy o sobě nic nedovedou (1588). Ale i ten osvícený Štelcar psal rok po tom, že v mrtvém těle jedné paní seděly dvě žáby, kdo by byly než ďáblové? Byl pověrou za onoho času takřka všecek vzduch naplněn.
O výchovu dětí svých měšťané starali se přemnozí velmi pilně. Nebylo-li v městě dostatečné příležitosti k tomu, děti vyslány přes pole s nemalými útratami. I děvčata posílána na výměnu, aby se v cizím městě učila šití, počtům, mravům a zbožnosti. Jinač bývaly děvčatům vzorem matky, z nichž většina bývaly rozšafné hospodyně, vládnoucí v domě obyčejně i manželem svým, přestože tehdejší doba pokládala ženu za "pohlaví mdlé". Dům a v něm kolovrat byl i urozeným paním svatyní a trůnem. Tu domohly se praktické rovnoprávnosti se silnějším pohlavím.
Rozumno bylo, že nejeden otec naroveň kladl vzdělání k řemeslu jako vzdělání školské. Takž se dostávalo množství mladíků do praktického života, ač nelze popírati, že vždy bylo ještě dosti synků, kteří se toulali po školách, majíce k praktickému životu nechuť. Jináče byla výchova dětí v tvrdším ovzduší tehdejším tvrdá. Metla a hůl stále visely na zdi, aby děti je měly na očích. Přesto však také dosti bylo rodičů, zvláště matek, slabých, které dítkám ponechávaly všecku zvůli. Z takového vychování vycházeli oni prázdní synkové bohatých rodičů, kteří byli na tomto světě jen pro ostudu. Někdy takové nekalé kloučky toulavé a bouřlivé sami konšelé byli přinuceni trestati, ale jindy zase zavírali oči pro známost s pány otci.
Přísní rodičové žádali od dětí neobmezenou uctivost. Otci bylo říkati "pane otče", matce "paní matko". Neposlušnost u dospělých dětí trestána nejednou vyděděním, jakož o tom dosti zachováno posledních vůlí i dost zapsáno soudních žalob, podaných od synů a dcer po smrti rodičů.
Za zvláštnost oné doby lze pokládati všeobecnou snahu vychovati lidi k slušnému, pěknému chování. Řády slušného chování dostaly se do škol, kde jim učeno; dostaly se do tovaryšských sdružení řemeslných, dostaly se i do statut cechů mistrovských, všude mladým i starým přímo nařizováno, kterak se chovati, aby byl člověk milý a příjemný. Rady dotýkaly se všelikých způsobů a nezpůsobů, které na pohled jsou malé váhy, ale i na dnešních lidech vidíme, kterak jsou nechutný. Řády například zapovídaly, aby žádný nevskakoval v řeč mluvícím, aby, chce-li mluviti, neřval, aby nos vytíral ne prsty, ale šátkem odvrátě se, ze zubů aby vybíral zbytky jídel páradlem, a ne nožem, nože ani lžíce aby neolizoval, aby při jídle nehledal kosti zuby, aby nemlaskal, aby nepil jako kůň srkaje, aby si neutíral nos do ubrusu atd. Řemeslníci měli nadto své zvláštní řády slušnosti. Mistrům ukládáno, aby do schůze chodili v slušném šatě; dokud se jednalo, nesměl mistr šprýmovati, trestán byl, kdo neposlouchal, když se mluvilo, trestán, kdo mluvil věci zbytečné, bezpotřebné (bože, co by dnes bylo trestů na to!), trestán, kdo druhému našeptával, kdo s řečí vyrazil dřív, než na něho řada došla, když by mluvil sedě (měl státi). Tovaryš nesměl do schůze pouze v kabátě, musil míti plášť a obojek, plášť ne na jednom rameni furiantsky, ne bez bot, nesměl na stůl naléhati, libovolně bez dovolení od stolu vyvstávati, při soudě cechovním hlavou vrtěti, konvicí klapati; byl trestán, vylil-li piva víc, než co dlaní přikryl. Když tovaryš nechtěl držeti se slušných mravů, mistři ho odsoudili k tomu, aby se provandroval a jinde nabyl lepších móresů, což není prostředek špatný.
K ušlechtilým způsobům tehdejší lidé připínali při rozličných příležitostech nemírnou obřadnost s mnohými zbytečnými řečmi. Což to trvalo, než přátelé, byvše k nějakému jednání vysláni, vyřídili, proč vlastně přišli. Několikrát vždy po čtvrt letě musil tovaryš oznámit v schůzi, že chce být mistrem. Univerzitní ohlášky podle renesanční módy byly vlastně hotová historická pojednání, ačkoli to, oč šlo, mohlo se říci dvěma řádky. Všude a při všem ceremonie a tuze mnoho řečí.
Nelze pochybovati, že většina lidí měla slušné chování, ale té výtky nelze našich ani jiných evropských lidí 16. věku zbaviti, že byli rvaví. Je těch případů v soudních knihách příliš mnoho, aby jich badatel nemohl neviděti a za ráz doby nepočítati. Rvali se doma, v hospodě, na ulici, na silnici nejen měšťané, ale i rytíři a urození páni. Lazebníci čili barbíři (chirurgové) všech měst mívali s ranami bodnými a sekanými přečasto práci a výdělek byl jim z toho největší. Pro málo, pro slovo, a již byli v sobě! Například r. 1579 seděli koželuzi v hospodě na Poříčí v Praze. Vešel host a bez příčiny prý vrazil do jednoho z koželuhů; z toho bitva tak zlá, že jednomu potom lazebník osm kostí z hlavy dobýti musil. Hněvníci měšťanští volali na sebe do oken, vyzývajíce se k souboji: "Sejdi dolů, jsi-li dobrý své mateře syn, aby zbraní ses se mnou pokoštoval."
Řvavost tehdejších lidí snažili se konšelé krotiti jednak tím, že některá místa prohlásili za pokojná, a to tak, že se do nich se zbraní nesmí anebo že vyšší pokuta na to, kdo by tam zbraň tasil. Takové místo byl rathouz, most, trhy aj. Jednak konšelé snažili se soudem a pokutami mírniti rvavou bujnost mladých i starých. Někdy zavřeli jen toho, kdo začal, i když byl bit. Jindy zavřeli všecky, kdož byli přítomni, aby je podruhé zašla chuť k bitvě. Jen tenkrát zavírali pouze jediného rváče, když před rvačkou bral všecku odpovědnost za rány na sebe, volaje: "Bijte na mé na všecko!" Ale zdá se, že řvavost přece jen zase podporovali tím, že mohl rváč ránu uštědřenou zaplatiti, podle toho, jak se s raněným smluvil o ránu, o strast, o léky a lazebníka. Jen tehdy, když nebyl s to, aby zaplatil, nastupovalo biblické právo "odměnné": za useknutý ve rvačce nos kat uřezal nos; za ochromenou ruku odňal rváči ruku, jak se čte v jednom pražském orteli r. 1559: "Poněvadž Albrecht ze Slavkova beze vší příčiny Jindřichu ruku uťal a oudu jednoho z předních, kterýž od Boha člověku k dobývání chleba jest dán, ho [zbavil], pro takové ruky utětí podle práva odměnného ruka jemu uťata býti má."
Naši staří, když je popadl hněv, ulevovali sobě velmi rádi a hned nadávkami. Měli nadávky svého výmyslu, nejčastěji je brali z říše živočichů. Z nadávek, vyčítajících mravní úhonu, nejhorší byla "lháři, v hrdlo lžeš", kterážto nadávka, když ji Češi tak těžce vážili, dobře svědčí o jejich pravdomluvnosti a tudíž mravnosti. Některé nadávky však přijali od sousedů Němců a příchozích Vlachů. Od Němců přijali slovo "šelma", které bylo zlou nadávkou, ale proběhem doby ztratilo to slovo ostří skoro všecko, a dnes je "šelma, šelmička" skoro lichotkou. Od Vlachů vzato slovo "bestia", jež si Čechové zčeštili na "beštak". V době Rudolfově se u nás vyskytuje vlašské klení "od svátosti", od sakramentů. Co si prvotně při tom myslil zlolajce, to vysvítá z klení Němce Bruna v Budějovicích 1591, jenž volal komusi, "aby tě boží sedm sakramenta neboližto svátosti vzaly". Klna tak zlolajce dnes sobě na svátosti ani nevzpomene. Jeden chlapecký nezpůsob stal se v 16. století zvykem těch, kteří chtěli drážditi a nevážnost k druhému projevovati. Oni bekali. Otevírajíce ústa říkali "bé", jako by chtěli říci "ty hloupá ovce". Člověk dnešní ani nechápe, že takové neslušné dětinství za oněch časů i páni vyšších stavů provozovali.
Naši staří bývali rádi veselí. Toužívali po zábavě, což jest snaha ovšem přirozená, zábava jest nutnou změnou všedního života a práce. Zábav bývalo co do počtu i rázu svého daleko méně nežli dnes, a čím se bavil předek upřímně a k čemu se sbíhalo všecko město, tím by se smlsaný potomek dnes pranic nepohnul. Některé zábavy držely se výročních slavností a svátků chrámových. Už to, že o vánocích chodíval "kaleš" se spolužáky po domech a tropil veselé kousky, bylo zábavou městským lidem. O velikonoci ožily domy i ulice městské mladíky, kteří ozdobenými pruty šlehačkou, mrskačkou honili a šlehali děvčata po celý den.
Zábavou o velikonoci bylo i veřejné požívání beránka. Konšelé tak činili na rynku, pražští jedenkráte i na ledě vltavském. O letnicích konány slavnostní střelby za branou. Spolky střelecké střílely z kuší k dřevěnému ptáku, a který střelec se osvědčil nejlepším, tomu panna podala dar neboli cenu a byl na celý rok králem. Občas střelci městští pořádali i střelecké závody s cizími pozvanými.
Za velikého sběhu diváků páleny ohně o sv. Janě Křtiteli i také na počest mistra Jana Husi, při čemž v Praze trubač z mostní věže troubil a z mostu stříleno z velikých pušek (1517).
Posvícení slaveno všude velmi šumně všelikými zábavami, zvláště tancem.
V konec masopustu byli zábavou maškaři po městě i po domech chodící a bakchus vycpaný, jenž nakonec po učiněném přelíčení jakožto zástupce rozpustilého masopustu byl k utopení odsouzen.
Zábavou v Praze obyčejnou byla nedělská představení šermířů. Ty zápasy, na dvoře některého domu strojené, řídil cech nožířů, ale zápasili šermíři domácí i cizí kteříkoli. Obecenstvo sedělo na pavlačích i stálo kolem jeviště.
Také obyčejnou zábavou i v soukromí bývalo honění ke kroužku - člověk rozběhnuv se, měl visutý kroužek nabrati holí. Věc prostinká, ale oblíbená.
Řidčejší zábavou bylo studentské divadlo, na venkově české, v Praze obyčejně latinské. Diváci děj pochopili, neboť ho znali z bible. Nejvíc diváků jezuité přilákali do Klementina, neboť jezuité, majíce od vysokých pánů podporu, uměli divadlo vystrojovati šumněji nežli česká univerzita.
To není jen českou vlastností, když staří oslavovali kdejakou slavnostní případnost mnohým jídlem a pitím. Tenť zvyk byl všude a nevymřel do té chvíle, jenže dnes i hojná hostina bývá pořádána s jakous jemnou vybraností, kdežto naši staří stoly přeplňovali pestrým množstvím krmí, ač nelze popírati, že při hodokvasech vznešených kuchař přece přemítal, která jídla po kterých mají následovat, aby žaludek obtížení svého hned nečil. Při hodokvasech měšťanů pojednou vstaveno na stůl množství mís s krměmi masitými v polévkách, na každé míse byla vidlice veliká, kterou si hosté brali kusy z mísy na svůj talíř. Na talíři pak pracovali nožem a prsty, malých vidliček nebylo. Když hosté byli hotovi, přinesen druhý přínos. Zase množství mís vstaveno na stůl s pečeněmi. A tak se opakovalo - když se řekne hostina o třech stolech, tedy je to mís plných při skrovnosti aspoň do padesáti. Tak se jídalo o svatbách, křtinách a svátcích, o posvíceních i o pohřbech. Ale i k všedním obědům lidé tehdejší všech stavů jídali víc, než dnes obyčejno. Hospodský oběd v Praze r. 1562 záležel v šesti krmích. Pan Jiří z Lobkovic, když byl r. 1605 vězněn, dostával k obědu i k večeři po šesti jídlech, jakž byl zvyklý. Tovaryšům pekařským v České Kamenici r. 1483 určeno dávati k jídlu sedm kusů masa nebo ryb, příkrm a 2 peníze na pivo; večer 4 kusy masa nebo ryb a 1 peníz na pivo. To se ví, že jinde nebylo jináče. Očití svědkové cizí, kteří v Čechách pobyli, vypravují, že Čechové jedí mnoho, i obyčejný lid v poledne a večer sotva méně než čtverou krmi pojídá.
Za sprostné jídlo nejobyčenější sloužil hrách, čočka, pohanka, mrkev a jiné zeleniny, jimž všem společně říkáno vaření. Také mouka sloužila k šiškám, nudlím, plackám, koláčům jako teď. Rejže byla vzácnou, drahou mlsotou a dávali ji skoro jen k hodům. Zato herynk svým množstvím a lácí zastupoval dnešní brambory. Všude a v každý čas ho jídali i pečeného. Hovězí maso nebývalo vždy lacino. Na počátku 16. století 5 peněz libra, na konci až 10 krejcarů, toť silou našich peněz od 40 haléřů po 2 koruny. Měšťané masa pojídali mnoho. Také zvěřina se do měst dostala někdy. Ze zvěřiny jídány i veverky i medvěd. Zajíc byl drahá věc. R. 1510 stál 23 grošů, tož jako našich 5 korun. Z ptáků jídány i hrdlice a vrabci a bohužel též zpěvní ptáčkové všickni. Ryby bývaly oblíbeny. Úhoře se však báli, že je nezdravé jídlo.
Masa všecka bývala buď vařena v jíše, buď pečena na rožni, buď stloukána a zsekána do šišek. A přečasto strojena sladce. I do smaženého kuřete dávali med. Cukrem sladili málokdo, byl drahý, neboť jej vozili ze zámoří. Postní jídla maštěna olejem lněným, makovým, dřevěným. Ale nechutnal nikomu. Proti dnešku - a toť ráz kuchyně starých - kořenilo se všecko nad míru moudrou. Do některé krmě nasypány všecky druhy koření.
A to bezpochyby svádělo k nemírnému pití tehdejšímu. Butzbach, Němec, jenž v 15. století trávil v Čechách mládí své, vypravuje ve svých pamětech, že Čechové mnoho jedí, ale nepijí tolik jako Němci. V 16. století píjel obojí národ stejně. Bylo tu dost lákadel, pivo české slulo blahoslavené, vína domácího bývalo hojně a na konci 16. století začali páliti kořalku z obilí, čímž její výroba rozmnožena; dokud pálena ze zkaženého piva nebo vína, nebyla škodná, od konce 16. století stala se nápojem prokletým. Mnoho lidí našich 16. století posedla vášeň pijanská, která každého, koho posedá, na zdraví ničí dosti brzo.
Jináče o zdraví své jednotlivci pečovali úzkostlivěji nežli konšelé o zdravotnictví všeho města. Vlastně nesmíme jich pomlouvati, rozkazů o čištění vydávali dost, ale tehdejší prostředky nestačily a lidé také ve všem neposlechli, nepokládajíce smrduté strouhy před domem, hnoje na dvorech a na ulicích, latríny přeplněné za nic tak škodného. Tudy pocházely z nečisté vody časté "hlavní nemoci" (tyfus) a jiné nemoci nakažlivé, které brávaly na sebe ráz moru. Jednou to byl kašel, kterým lidé hynuli, častěji to byly hlízy, které se na těle tu a tam vyvrhly, někdy neštovice.
Ovšem lidé i učení sváděli mor nejspíše na zlý vliv hvězd. Bohužel někdy byl příčinou i hlad, když v neúrodných letech lidé jedli otruby, žaludy, kůru a zahozené maso. Což málo platná byla obrana tím, že do města nepouštěni lidé z kraje a z města nakaženého. Židé jsou ihned zavíráni do svých ulic, trhy zapovídány, i hudby a tance, nařizováno čistiti peřiny a šaty, vykuřovati byty a domy, zasypávati hroby na hřbitovech, které byly v městě, zakazováno prodávati nezralé ovoce a houby. Také rozněcovány ohně na ryncích pro vyčištění povětří.
V domech v dobu morní páleno kadidlo, růže, skořice, kamfori, sosnové dříví, jalovec. Lidé bohatí drahé prsteny se zázračnými kameny věšeli si na hrdla, hospodyně vařily lektvaře dle všelijakých návodů; zajímavo, že mnozí pili vodu jen svařenou, ač nevěděli tenkráte nic o bacilech. Někdy a někde dům, kdež umřel kdos morem, zapečetěn, aby lidé nemohli ven, a označen znamením, aby se mu lidé vyhnuli. Ale když z toho vzešly strachy po městě, omezeno zapečetění jen na pokoj, kde nemocný pobyl. Šaty po nemocném nebyly spalovány, nýbrž po moru zase oblékány.
V obyčejném živobytí měšťané snažívali se udržeti zdraví častými lázněmi. V každém městě měli lázeň a někde i tři, čtyři; v těch lázních myli se lidé v teplé vodě, pařili se v lázni "poticí" čili parní. Lazebník páru vzbuzoval rozpálenými železy nebo horkými kameny. Řemeslníci mívali ve svých statutách povinnost aspoň za 14 dní jednou čistiti se v lázni.
Druhý prostředek nemoc předejíti bylo pouštění krve dvakráte za rok, v dubnu a v září. Lazebník baňkami pouštěl krev řídkou, tlustým lidem pouštěl hrubším nástrojem, pušťadlem. Obyčejně otvírali krevnou žílu na rameni, ale také jinde na těle, dle toho, nač sobě člověk stěžoval.
Když přišla nemoc, první vzata na pomoc zkušenost, kniha lékařská a herbář, který mívali v onačejších domácnostech v 15. století psaný a v 16. tištěný. Hned také volána bába žehnačka, zaklínačka. I když volali lékaře, bába žehnačka zažehnávala po straně, aby výsledek byl jistější. Dopouštěli se toho bláhovstva i vysocí a urození páni. Lékařem byl v městech především lazebník (barbíř); byl sic na rány (lékař ranný), ale lazebníci hojívali též nemoci vnitřní všelikými traňky a prachy (prášky), ať se zdařilo, ať nic. Mimo lazebníky a apatykáře, kteří rádi pomáhali nemocnému lidstvu nejen svými lektvary, ale i léčením, byla nepřehledná řada všelijakých lidí obojího pohlaví, kteří oddali se "svobodnému umění lékařskému", hojili všecko všudy. Zvali se bez ostychu lékaři a lékařkami. K tituli tomu přišli obyčejně tím, že s prvním člověkem, kterého se jim podařilo vyléčiti, přišli na radní dům a tu za plat vyprosili sobě úřední svědectví, že toho a toho lékařsky vyléčili. S tím listem pak se oháněli a hojili všecko. Někdy ovšem se hojení nezdařilo, pacientu sdělána škoda a lékař zavřen do šatlavy. Vyšed však, otřepal se a hojil jinde a dál, získávaje nová a nová vysvědčení ovšem té ceny, jako dnes jsou vysvědčení o působení zázračných léků.
Pravých doktorů medicíny se vzděláním univerzitním bývalo všude poměrně málo. U nás nebylo v 15. a 16. věku fakulty medické, medik byl nucen jíti do ciziny a to byla věc drahá. Lékaři i doktoři, než dali se do léčení, obyčejně učinili s nemocným smlouvu o zaplacení. Léčení tehdejší dalo se hlavně odvary bylin nejrozmanitějších, roztlučenými nerosty i zvířecími látkami, vpravenými do pilulí a prášků. Dávalo se pro pocení a velmi často lektvaře (electuaria) "život otvírající", purgirující. A aby nemoc byla rázně popadena, podáváno vždy několik léků najednou o předlouhých receptech apatykářských a často tak nechutných, že sami učení doktoři uznávali, že s těžkostí který člověk neduživý jest tak zmužilý a žaludku záživného, aby mohl jich užívati bez ošklivosti a stýskání.
Když bylo zle, nemocný naveden k tomu, aby dělal kšaft čili poslední vůli, neučinil-li ji už předtím za zdravého života. Přišli páni z radnice jako svědkové, s nimi písař a nemocný mluvil k péru. K umírajícímu přišla žehnačka a obnášela postel svěcí hromničkou, nedala-li by se smrt odehnati. A když umřel, přicházeli sousedé a sousedky loučit se s mrtvým a tu noc modlily se zjednané ženy u mrtvoly, obyčejně na zemi složené. A hned nazejtří - tedy druhého dne - býval pohřeb.
Bohatí lidé mívali pohřeb šumný. Byla v tom lidská pýcha jako dnes, jenže formy byly jiné. V Praze zvonilo se při několika kostelích, z několika škol žáci, kteří o nebožci snad jak živi neslyšeli, šli na pohřeb, arci ne zadarmo. Za koho zaplaceno v Praze průměrně 50 kop grošů míšeňských, ten uložen pod podlahu kostela, jiný pochován - čili jak říkali "schován" - na hřbitově do prachu země, aby tu očekával svého vzkříšení o soudném dni.