|
- Adámek | - Salomena | - Copyright | - |
Pražské Národní divadlo bylo roku 1883 slavnostně otevřeno operou Bedřicha Smetany Libuše. To je dnes všeobecně známý fakt. Méně se již ví, že toho dne byla na programu i Dvořákova opera Dimitrij1 a činohra Salomena.2
Zatímco v operní tvorbě bylo dílo pro premiéru 1883 připraveno již dlouho předtím, situace v činohře byla taková, že se musela uspořádat soutěž, která měla podnítit vznik vhodného textu.
Porota, v níž zasedali např. Vrchlický či Stroupežnický, vybírala z celkem pětatřiceti činoherních textů, které byly do soutěže anonymně přihlášeny. Za nejlepší byla nakonec vybrána hra s názvem Salomena, zadaná do soutěže pod heslem Vox mea - vox vitae (jako heslo posloužil nápis na zvonech Tomáše Jaroše, žijícího v 1.polovině 16.století, autora svatovítského zvonu Zikmund; v úplnosti zní nápis Vox mea - vox vitae, vos voco, ad sacra venite).
Po otevření obálky bylo zřejmé, že autorem provokativní hry (námětem je totiž protihabsburské povstání 1547 - a hra byla hrána taktéž před habsburským publikem; zároveň i zvonový nápis mohl symbolicky vybízet k prosazení českých státoprávních požadavků) je hlinecký spisovatel Bohumil Adámek (1848-1915).
Rozhodnutí poroty zřejmě nebylo jednoduché - na Adámkově hře vadilo především, že je jen s obtížemi jevištně realizovatelná (jak na to ukazuje heslo Bohumil Adámek v Ottově Slovníku naučném, zpracované právě J.Vrchlickým). Zato byla oceňována vhodnost hry právě pro premiéru 1883, Vrchlickým byl oceněn i Adámkův verš a rým ("jdou namnoze cestami nešlapanými a novostí svou překvapují").
S obsahem Salomeny byla před premiérou seznámena široká veřejnost. Zajímavý je ale postoj, který k ní zaujal divadelní kritik Jan Neruda. Ten ve svých kritikách, přestože jsou snad nejpodrobnější kritikou českého divadelnictví 2.poloviny 19.století, Salomeně ani Adámkovi nevěnoval podstatnější zmínku - přestože si byl jistě vědom významu a funkce prvního činoherního představení v nově otevřeném divadle. Zřejmě zde hrálo roli Nerudovo zklamání z toho, že místo Salomeny nebyla vybrána pro otevření Národního divadla jeho vlastní hra (byl autorem např. taktéž "renesanční" tragédie o Francesce da Rimini).
Pouze ve fejetonu otištěném 25.11.1883 a datovaném o den dříve (ale psaném zřejmě už 18.11.), ve kterém dal melancholický výraz svému zklamání z toho, že se nemohl sám otevření Národního divadla zúčastnit, věnoval Salomeně jedinou větu: "A zítra přijde poprvé Saloména s výborným naučením pro pány manžely, že je v tom nerozum, chtít býti žárliv."
Touto zdánlivě jen na okraj prohozenou poznámkou vyjádřil Neruda otázku, která byla následně pokládána v souvislosti se Salomenou po celá desetiletí. E.Bozděch srovnává hru se Shakespearovými tragédiemi a staví se k Adámkově "verzi" velmi kriticky. Sám Adámek proti této koncepci protestuje, když postavu žárlivce Zoana da Ponte, manžela Salomeny, prohlásí za druhořadou - a hru vykládá jako "tragédii ženského srdce" na pozadí srážky českého a nepřátelského, cizího živlu. Titulní hrdinka je totiž postavena mezi manžela cizince, služebníka Habsburka a milence rebela.
Přes rozpory v hodnocení dobové kritiky mělo Adámkovo drama velký úspěch, jistě i zásluhou výtečných výkonů O.Sklenářové - Malé (Salomena) a J.Šmahy (Zoan).
Adámkovo drama se odehrává, jak již bylo řečeno, v době šmalkaldské války, stavovského povstání roku 1547. Tato událost nebyla dosud v české literatuře příliš zpracovávána, narozdíl od stavovského povstání 1618-20.3
Tematickou bariéru protrhl až 2.díl Erbenova Výboru z literatury české (1868), který poprvé poskytl k četbě významné dílo humanistické literatury o dané historické epoše, Akta aneb Knihy památné Sixta z Ottersdorfu, které dosud zůstávalo v rukopisu.
Adámek se tímto výborem jistě nechal inspirovat, jak ukazuje zvláště obraz Anny Jagellonské, manželky Ferdinanda I.4 - jak v Ottersdorfově spisu, tak v Salomeně vystupuje Anna jako příznivkyně českého živlu. Na smrtelném loži prosí manžela, aby byla českému národu zachována přízeň.
Fabuli svého dramatu založil Adámek na vztazích mezi třemi protikladnými skupinami postav - českými vlastenci (zvonař Jaroš, Salomena, účastník stavovského povstání Hroznata), stoupenci Ferdinandovými (zemští úředníci Berka z Dubé a Volf z Vřesovic; historické postavy zachycené jak u Ottersdorfa, tak u Tieftrunka) a domácími i cizími vojáky (Hasištejnský a Ledron). Třetí skupinu představují cizí renesanční umělci, jako Salomenin manžel sochař Zoan Maria da Ponte, stavitelé letohrádku královny Anny Ferrabosco a Stella, německý řezbář Trost, Němec Peisser a jeho intrikářská manželka atd.
V postavě grecisty Collina5 z Chotěřiny, který slouží svým sterilním básnickým uměním kruhu cizích umělců i mladému císařskému lancknechtovi Lobkovicovi, a v postavě Lobkovice samého (člena rodu českého latinského humanisty; mladý Lobkovic ve hře na slavného strýce dokonce vzpomíná - v divadelním ztvárnění však tento moment zmizel, neboť mladý Lobkovic musel být přejmenován na "Ludanice", zřejmě z ohledu na vztahy české politiky v 80.letech 19.století k vysoké šlechtě) provedl Adámek kritiku nenárodního umění jakožto projevu úpadku dříve životaschopné domácí kultury i politiky. Zaujal tím tedy aspoň v jistém ohledu pozici shodnou s "národní" školou, potírající lumírovce.
Ahistoricky však autor vztahy mezi jednotlivými skupinami nezaložil na motivu konfesním (jen Zoan, odhaliv manželčinu účast na rebelii, si připomíná, že o jejím otci kolují zprávy, že je tajný "pikart"), ale na motivech boje za politická práva a svobodu a na motivech pomsty.6
Zápas za svobodu žene k činnosti skupinu českých povstalců. Jejich snažení však nevykazuje žádné pomstychtivé aspekty (třebaže historický podklad díla takovou motivaci nabízel - srv. Ottersdorfova epizoda o zrádci Pražanů, rytíři Krupém, jehož oklamaní Pražané nakonec "s koně srazili a na drobné kusy rozsekali"). Čeští povstalci nezamýšlejí vyvolat občaskou válku, ani popřít Ferdinandova práva na český trůn, vojenskou demonstrací síly chtějí donutit panovníka respektovat stará práva a ústavu a počítají s rozhodující spoluúčastí stavů při své povstalecké akci.
Hroznata program povstalecký formuluje takto:
"...my po své straně právo majíce
i řád i stavů valnou posilu,
tak zároveň v lid branný opřeni,
co smluv a svobod toho království
jest nutno stvrdit, na sněm vložíme.
Král nucen přáním našim vyhoví
a vzejde jásot z míru obnovy."
Mezitím však zasedá krvavý sněm, kdy
"Již na Hradčanech stojí popraviště,
a nikdo netuší, kdo má být příště
to věšen, čtvrcen, v kolo pleten snad.
Jak s požitkem by krutosti rost´ hlad,
již nelze dopatřit se konce běd."
Umělecky je tu zobrazena legální a loajální podstata české opozice v druhé polovině 19.století. Oním citovaným "požitkem krutosti" je naznačen jeden z hlavních motivů ženoucích skupinu Ferdinandovu, totiž - vedle snahy změnit poměr sil v zemi ve prospěch panovnického absolutismu - touha pomstít se těm silám, které vůli monarchově vzdorují.
Pomsta Habsburků není tedy přímo pojmenována, je jen naznačena - i v této symbolické rovině však Salomena (stejně jako Smetanova Libuše) jednoznačně vyjadřuje český politický program a vztah k panovnické dynastii a jejímu současnému představiteli, který už několikrát nesplnil naděje Čechy do něho vkládané.
Motiv pomsty je naopak zcela rozvinut v rovině vztahů soukromých. Chorobně žárlivý a paranoidně podezřívavý Zoan se chce pomstít Hroznatovi, kterého považuje za svůdce své ženy. Své pomsty přítom vymýšlí s neobyčejnou důmyslností a rafinovaností. Jeho "vzpouru mysli" utiší jen smrt.
Zoanův přítel Ferrabosco, který Salomeně vyloží princip krevní msty, se za otráveného hodlá pomstít - ale už mu není dáno mstitelský závazek splnit. Když Salomena vidí, že i milovaný Hroznata v ní vidí pouhou vražednici manžela, že jí hrozí zatčení - skončí se svým životem sama.
Zoan umíraje proklel ji, Hroznatu i celou zem - a prokletím je výkon spravedlnosti odkázán pomstě boží.
Salomena chránila Hroznatu především jako "svaté věci bojovníka", láska k němu nebyla popudem hlavním. Proto jí Hroznata odpouští - na tomto světě ji soudit nelze - a závěr hry patří jeho slovům:
"Tak mře jen žena, jíž vina nad soud lidský povznešena."
Adámek tedy zobrazuje český národ jako celek usilujícího o svobodu a právo, ale bez nenávistného zabarvení pomstou. Naopak, toto společenství je objektem pomsty panovnického rodu.
Autor tak tedy jde proti dobové oficiální propagandě, která připomínala přemyslovskou krev v žilách Habsburků (František Josef I. byl někdy dokonce označován za potomka kněžny Libuše) - pro něj je poslední pravou "dědičkou" přemyslovského stolce slovanská Jagellovna Anna.
I krevní msta podle Adámka není Čechům vlastní - je to jev neslovanský.
Jako Slovanům nevlastní chápal krevní mstu už Kollár. Zpěv pátý (Acheron) jeho Slávy dcery, v němž Kollár prochází peklem; znělka 608:
"Když pak oko moje záměr mělo
z bludiště se toho vymásti,
přijdu k jeskyni a propasti,
z nichž jak Stentor dvoje echo znělo.
Kolikráte koli zahučelo,
grunt se pekla musel zatřásti,
tím víc tedy zmatek uklásti
ve smysl těch slov mé ucho chtělo.
I co slyším? Z jedné díry heslo
ku severu v hloupé honose
"Polska stoi nerządem" se neslo;
ze druhého doupěte pak letí
k jihu přísloví to, že "Ko se
neosveti (nepomstí), taj se neposveti".7
Adámek tedy ve své hře užil postupů příznakově romantických, ale podstatou jevu je, že na tradičním motivu pomsty aplikovaném na téma z českých dějin řešil zcela aktuální otázky etiky českého politického a společenského usilování ve vztahu k vládnoucí státní moci. Česká politika měla být v tomto zápasu mravně nadřazena, a jednou z podmínek toho byla i mravní nadřazenost života soukromého - neracionální vášeň a nenávistná krutost měly být potlačeny.
Hlásí se tedy ke Kollárovu pohledu, který byl vlastní i soudobé tvorbě S.Čecha, a naopak neguje etickou tendenci poezie E.Krásnohorské, vyjadřovanou v souvislosti s balkánskou válkou a s boji jižních Slovanů, nositelů krevní msty v očích jejích i celé Evropy.
Ve hře je zobrazeno i téma umělecké tvorby a jejího podílu na rozvoji vyspělé národní společnosti; v Salomeně se na stavbě slavného Belvederu podílejí měšťané - tím je Adámkovými ústy vyjádřen nárok českého měšťanstva 2.poloviny 19.století na kulturní hegemonii - a měšťanstvo oslavuje svůj vůdčí podíl na uměleckém vývoji, který otevřením Národního divadla právě vrcholil.
Stejně tak se Adámkovo drama tematicky, textově a ideově hlásilo k významnému česky psanému dílu humanistické měšťanské literatury, tj. k Ottersdorfovi, a odmítajíc v osobě Collinově kulturu tvořenou v mezinárodní latině.
Hra zároveň proklamovala ambice soudobého českého umění - slovy mladého českého výtvarníka Vojtěcha Levého. České umění mělo předstihnout vyspělé kultury jiných národů zdůrazněním estetické funkce umění ("triumf krásy").
Salomena je dnes dílo velmi podceňované - je potřeba tento postoj přehodnotit a podrobit hru důkladné analýze. Je možné, že i poté zůstane Salomena dramatem knižním, ale je záhodno vytvořit si soud vlastní, nezatížený předsudky doby minulé.
Literatura:
STICH, Alexandr - Otevření Národního divadla a Adámkova Salomena in Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi (Torst, 1996)
Lukáš Borovička
Poznámky:
Je čerpáno z citované studie, dále jsou zaznamenána některá fakta, která Alexandr Stich zmínil na přednáškách na Filozofické fakultě.
Kniha "Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi" prozrazuje na autora jeho široký záběr (jedná se o studie lingvo-literární) i cit pro výběr zajímavých témat.
Alexandr Stich se dlouhý čas věnoval českému obrození, poté obrátil pozornost na dobu barokní, při jejímž studiu dosáhl několika revolučních objevů - bojoval proti tradičnímu chápání baroka jako "doby temna", ukazoval na spojitosti mezi ideologií baroka a raného obrození - popíral tak další tradiční dogma, že obrození zcela znegovalo předcházející epochu.
Poznámky
1 Drama Dimitrij pojednává o tažení Polska na Rusko v době vlády Borise Godunova. Dimitrij o sobě tvrdí, že je legitimním carem, je o tom přesvědčen - ale od své ženy, která mu byla přidělena, se dozví, že tomu tak není. Žena jej vydírá, aby nadále předstíral, že je legitimním vládcem. Dimitrij tak činí, drama končí katarzí. Podvedený "car" následně hyne.
2 Salomena se v roce 1883 hrála v Národním divadle osmkrát, r.1895 dvakrát, r.1904 třikrát a r.1918 sedmkrát; kromě toho se hrála v Brně, v Kutné Hoře, v Plzni a jinde; otištěna byla časopisecky r.1884 v Květech a rok nato vyšla knižně. O překladu do polštiny uvažoval B. Grabowski.
3 srv. například zde dostupnou sentimentální povídku J. E. Vocela Hlatipisec. Tato zajímavě vybočuje z mezí běžné dobové produkce tohoto žánru. Její závěr je sice tradičně šťastný (Matyáš dojde uznání, jeho syn Bedřich si bere krásnou Eližbětu, nečestný Ital Siccatino je po zásluze potrestán), ale nad zemí se vznáší mrak nadcházejícího protihabsburského povstání 1618-20 (Tycho de Brahe v povídce věští Harantovi, Jeseniovi a Budovcovi smrt mečem katovým).
4 srv. Tieftrunk Karel - Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. léta 1547 o Anně:
"Čechové ji vůbec za pravou matku národa svého považovali; panoval tudíž nad nenadálou ztrátou královny tak dobré zármutek všeobecný. "Bylať pravou matkou všech chudých a potřebných lidí, kterýmžto almužnami pomoci činívala a ty, jimž o statky i o hrdla mnohdykráte běželo, milostivou přímluvou při králi ochránila. Po všem království českém a nejvíce pak v Praze všickni dobří a šlechetní té ctné a šlechetné královny smrti litovali a znamenitou žalost i zármutek měli." Šla o ní také pověst mezi lidem vůbec; že pracujíc již k smrti, žádala královského manžela svého s pláčem, aby Jana Opitu a jiné osoby, kteřížto pro odpor svůj při minulé výpravě do vězení dáni a k smrti již odsouzeni byli, na svobodu propustil a jim vinu všecku prominul. Což aspoň v příčině téhož Jana Opity v skutku se stalo, jakož při roce 1546 již pověděno bylo.
Naposled pak prý umírající královna i za to prosila, aby král i dále národu českému milostí svou nakloněn byl, a připomínala mu služby věrné, kteréžto Čechové již králi Vladislavovi, otci jejímu, činívali, a jež až dosud králi samému činiti nepřestávají. Svědectví o této spanilomyslnosti králové Anny dávají poněkud i hojné básně, jež mnozí Čechové na smrt její složili. Tělo její dne 30. ledna odpoledne na hradě Pražském v kůru při hrobě Karla IV. s velikou poctivostí pochováno jest."
5 Je třeba připomenout, že obraz Collinův Adámek zčásti zúžil, zčásti zkreslil. Historický Collinus ve skutečnosti v několika básních z Farragines (v novočeském překladu nazvaných Pláč nad zkázou království, Epitaf na Prahu, Pražským měšťanům propadlým trestu - viz Renesanční poezie. Vyd. a přel. H.Businská. Praha 1975. s.30-3) statečně vyjádřil sympatie k poraženým povstalcům a zármutek nad důsledky porážky ("Každý se zmatkem v hrudi nechť běduje nad touto zkázou, každý, kdo o další příští chvěje se, o další dny"). Collinus byl i jindy pevný názorově, proto se také stal později na půdě univerzity jako novoutrakvista předmětem ostrakizace.
6 Motivu pomsty v literatuře se Alexandr Stich obsáhle věnoval - srv. např. jeho studie o Vrchlického Šárce, Jiráskově díle odehrávajícím se v době barokní (obě obsaženy rovněž v knížce Od Karla Havlíčka k Františku Halasovi) atd.
7 srv. STICH Alexandr - Kdo se ne osveti, taj se ne posveti in Práce z dějin slavistiky, XVI. Praha 1993. s.1-30.