Česká čítanka - - Byliny -

Čurila Plenkovič

Ve stolním městě, v městě Kyjevě, u laskavého knížete Vladimíra byly čestné hody pro mnohá knížata a bojary, a pro všecky mohutné ruské bohatýry.

Den dospěl k poledni, stolování do poloviny; kníže Vladimír se pěkně rozveselil, vyšel si z hodovní síně, a zahleděl se do širého pole k řece matičce Soroze. Z daleké dálky, ze širého pole, od matičky Sorogy objevila se tlupa mužíků: táhne s pole v zástupu sto junáků, všichni jsou zbiti, zraněni, palicemi mají bujné hlavy potlučeny, svými pásy mají bujné hlavy ovázány. Přicházejí mužíci, samí Kyjevané, přicházejí před knížete, bijí čelem v prach a takovouto žalobu vedou:

"Slunéčko ty naše, Vladimíre, kníže náš! Rozsuď nad námi, pane, svým spravedlivým soudem, suď Čurilu syna Plenkoviče! Dnes objevili se u nás na řece Soroze nepovědomí lidé a vrhli hedvábmé sítě; všecky ryby ze Sorogy vylovili, i drobné ryby potloukli, nás zbili a zranili. Pane náš, my úlovku nemáme, ani pro tebe, pane, čerstvé ryby míti nebudeme, a své mzdy od tebe nedostaneme. Říkají si: družina Čurilova!"

Zástup tento ještě ze dvora ani nevyšel, a již nový zástup s pole se objevil: přichází tlupa dvou set junákův, všichni jsou zbiti, zraněni, bujné hlavy mají palicemi potlučeny, svými pásy mají bujné hlavy ovázány. Přicházejí mužíci, samí Kyjevané, přicházejí před knížete, bijí čelem v prach a takovouto žalobu vedou:

"Slunéčko ty naše, Vladimíre, kníže náš! Rozsuď nad námi, pane, svým spravedlivým soudem, suď Čurilu syna Plenkoviče! Dnes objevili se v tichém našem závodí nepovědomí lidé a husy i labutě vystříleli i šedé, pernaté malé kachničky, a nás zbili a zranili. Nemáme, jasný náš pane, úlovku žádného, tobě, jasný náš pane, ničeho neneseme a mzdy své od tebe nedostaneme. Říkají si: družina Čurilova."

A ještě zástup ten ze dvora ani nevyšel a již se nový zástup s pole objevil: přichází tlupa tří set junáků, všichni jsou zbiti a zraněni, bujné hlavy mají palicí potlučeny a svými pásy mají bujné hlavy ovázány. Přicházejí mužíci, samí Kyjevané, piřicházejí před knížete, bijí čelem v prach a takovouto žalobu vedou:

"Slunéčko ty naše, Vladimíre; kníže náš! Rozsuď nad námi, pane, svým spravedlivým soudem, suď Čurilu Plenkoviče! Dnes objevili se u nás na řece Soroze nepovědomí lidé: hedvábných osidel nakladli, kuny a lišky zlovili i černého sibiřského sobola, tury a jeleny postříleli a nás zbili a zranili. Nemáme, jasný pane náš, úlovku žádného, tobě, jasný náš pane, kořisti neneseme, a mzdy své od tebe nedostaueme. Říkají si: družina Čurilova." I promlouvá slunéčko Vladimír:

"Nad kým mám vám vynésti spravedlivý soud? Neznám Čurilova statku, nevím, kde Čurila sídlí, nevím, kde stojí Čurilův dvůr."

Knížata a bojaři takto mu praví:

"Světlý pane, kníže Vladimíre! Dvůr Čurilův nestojí v Kyjevě, Čurila sídlí na matičce Soroze, proti kříži Levanidovu, u svatých ostatků Borisových."

Kníže Vladimír se rychle vypravil, vzal s sebou svého milého starého kozáka Ilju Muromce s kněžnou Apraksijí, vzal s sebou knížata a bojary, mohutné bohatýry, kupce i mužíky; tak jich na pět set jelo k řece Soroze.

Přijel kníže se svou družinou k řece Soroze, přijel k divotvornému kříži Levanidovu a k svatým ostatkům Borisovým, přijel i k Čurilovu širokému dvorci.

Dvorec Čurilův na řece Soroze je na sedm verst široký, kolem celého dvorce je ocelový plot, na každé tyči je po makovici a po perličce. Dvéře jsou vysoustruhovány, vrata celá skleněná a prahy jsou z drahého zubu rybího. Na tom dvorci stojí sedmdesát věží, v nichž Čurila sám bydlí. První síně Čurilovy jsou plny řezeb, druhé síně hustě vzorkované, třetí síně křišťálové. A z těchto vysokých síní vyšel stařičký člověk v kožíšku sobolovém, v drahém šatě sametovém se zlatými knoflíky. Klaní se a znovu klaní a sám promlouvá vlídná slova:

"Račiž, Vladimíre, do nejvyšší síně chleba a soli okusiti!"

I praví mu Vladimír takováto slova:

"Pověz mně, starý člověče, jak tobě jménem říkají, abych věděl, u koho budu chleba požívati."

Stařec takto odpovídá:

"Jsem Plenko Sorožanin, jsem Čurilův otec."

I vešel kníže Vladimír do nejvyšší síně a všecek se podivil. Síň je pěkně vykrášlena: podlaha stříbrná, stěny a strop zlatem vykládány, kamna z kachlíků polévaných. Všecko je v komnatě jako na nebi: na nebi je slunce - i v komnatě je slunce; na nebi měsíc - v komnatě měsíc, na nebi hvězdy - v komnatě také hvězdy, na nebi červánky - v komnatě také červánky, na nebi hvězdičky padají - i v komnatě se hvězdy sypou, všecko je tu jako na nebi.

Kniže Vladimír usedl za dubový stůl na čestné místo vedle kněžny Apraksije, usedli i knížata a bojaři, usedli mohutní ruští bohatýři, byli velmi důvtipní, přinášeli jídla cukrová, nápoje medové a nápoje zámořské.

Hody byly v polovině, beseda vesele plynula, byl radostný den, i kníže s kněžnou vesele sedí. Tu Vladimír pohlédne do okénka roubeného a vidí z daleké dálky, se širého pole, od matičky řeky Sorogy bliží se tlupa sta junáků: Junáci, jsou na koních jak ulití, koně pod nimi stejnobarevní, uzdy mají soročínské, sedla čerkeská, boty na nožkách ze zeleného safiánu, nohavice losí, kabátce ze sukna šarlatového, zlatými šňůrami podpásané, čapky se zlatými třapci. Junáci na koních jako svíce, koně pod nimi jako sokoli letí!

Ještě tato tlupa dvorce nedostihla a již se zase nová s pole objevila: od matičky řeky Sorogy blíží se tlupa dvou set junáků. Tato tlupa dvorce ještě nedostihla, již se zase nová s pole objevila: ke dvorci táhne zástup tří set junákův.

Jeden z junákův je krásnější všech ostatních: měl na sobě kožich sobolí, a pod zeleným, drahým aksamitem zlaté knoflíky zvíci jablka. Vlasy jeho jako zlatá duha se rozkládaly po šíji a šíje jeho bílá je jako padlý sníh a líčko jako makový květ, oči má jasného sokola, brvy černého sobola. Čurila jede sám a baví se: s koně na kůň přeskakuje, ze sedla do sedla se vyšvihuje, vzhůru kopí vyhazuje, z ruky do ruky je zachycuje.

Kníže Vladimír sedí za dubovým stolem, i začal se nepokojně ohlížeti:

"Ach, běda mně, kéž by mne zde nebylo! Buď ke mně přijíždí král ordy, nebo zlý posel nějaký?"

Starý Plenka Sorožanin se usmívá a knížeti takto přimlouvá:

"Neboj se, kníže Vladimíre, nelekej se, vždyt to jede synáček můj - přemladý Čurila Plenkovič!"

I vyšel starý Plenka Sorožanin k zadním vratům a mluví k synu takováto slova:

"Aj, ty Čuriluško Plenkoviči! Máš vzácného hostě, slunéčko Vladimír stolnokyjevský tě přišel navštíviti. Čím pak svého hostě uctíš, čím hostě svého obdaruješ?"

Čurila vzal zlaté klíče, sestoupil do hlubokých sklepů, vzal svou zlatou pokladnu, čtyřicet čtyřicítek černých sobolů, mnoho párů lišek a kun, a obdařil tím knížete Vladimíra. Vzal i drahokam kryštálový a daroval ho kněžně Apraksiji. Bojary obdaroval liškami, kupcům kuny daroval, mužíkům pak dal ze zlaté paklaány.

I praví Vladimír takováto sIova:

"Nechť bylo mnoho žalobců na Čurilu a ještě více těch, co čelem o zem bili, buď zdráv Čuriluško Plenkoviči! Tobě nenáleží žíti na vesnici, tobě by svědčilo, abys žil v Kyjevě a knížeti sloužil. Chceš-li jíti ke mně za stolníka a za knížecího číšníka?"

Tak se jeden z bídy vykupuje, a druhý do ní po krk padá.

Šel Čurila ke knížeti Vladimírovi za stolníka a za knížecího číšníka. I přijeli na kyjevský hrad, kde kníže Vladimír ustrojil čestné hody na počest nového pěkného stolníka, přemladého Čurily Plenkoviče.

Čurila syn Plenkovič chodí, strojí stoly dubové, žlutými kadeřmi potřásá, až se mu jako tekuté perly po šíji rozsýpají. Mladá kněžna Apraksija právě bílou labuť krájela, i pořezala si levou ruku.

Sama pravila tato slova:

"Nedivte se mně, ženy bojarské, že pořezala jsem si levou ruku. Hleděla jsem na krásu Čurilovu, na jeho žluté kadeře, na ty prstence zlaté, i zakalily se mi jasné oči!"

I promluvil Vladimír takovéto slovo:

"Čurilo Plenkoviči, nenáleží tobě, abys byl stolníkem, lépe tobě svědčiti bude, když budeš chodit po Kyjevu hosti zváti na knížecí čestný kvas."

Tak se jeden z bídy vykupuje, a druhý do ní po krk padá.

Čurila Plenkovič se nebrání, časně vstává, umývá se do bělounka, obouvá zelené botky safiánové: okolo špičky se vejce zakutálí, pod špalíčkem vrabec proletí. Čurila chodí ulicemi a uličkami, ani zelenou travičku nesešlapuje, modrého kvítku neláme; žlutými kadeřemi potřásá a žluté kadeře se mu jako tekuté perly po šíji rozsýpají. Kde se za ním děvčata dívají - ploty praskají, kde mladé ženy - tam okénka zvoní.

Polovice Čurilovi odřekla, polovice přijíti slíbila.

zpět na obsah - Další: Ďuk Štěpánovič