|
- | - Byliny | - |
Starý kozák Ilja Muromec strojí a vypravuje se do slavného stolního města Kyjeva, k laskavému knížeti Vladimírovi poprvé na čestné hody.
I vejde Iljuša do božího chrámu na ranní mši a přijme tam na sebe těžké přikázání: Aby jel do města Kyjeva, ale cestou aby nekradl ani neloupil, ženám se vyhýbal, šavle své ostré aby nezkrvavil, ani střel svých kalených, nýbrž cestou nejpřímější aby jel přímo do slavného stolního města Kyjeva.
Chystá se tedy Iljuša; obouvá si černé čižmy a obléká na se oblek cestovní, na hlavu dává čapku z kožešin, na tělo klade brnění. Potom osedlal si koně dobrého, dal pokrývku na pokrývku, plst na plst a na vrch sedlo čerkeské. Když popruhy přitahoval, takto hovořil:
"To nedělám pro krásu, bratři milí, udatní, nýbrž pro bohatýrskou sílu, pravil svým přátelům.
I bere si Ilja tuhý luk a bere si Ilja šavli ostrou, bere i dlouhé kopí a palici ocelovou.
Potom Ilja vyšel na široký, dvůr, vsedl na svého dobrého koně. I viděli junáka na kůň vsedati, ale neviděli ho, statečného odjížděti. Jako se v zimě bujným větrem sníh chumelí, tak zvedl se písek zemský pod kopyty dobrého koně Iljova.
Ilja přijíždí k měštu Bekešovci a vidí, že kolem města toho leží ohromné množtví pohanských Tatarův. Ilja vjíždí do města a jak se tak na cestu vyptával, zašel i do božího kostela. Všichni Bekešovci sešli se do tohoto svého hlavního chrámu, všichni se kají, ke stolu Páně přistupují a k smrti se všichni chystají.
Tu se starý kozák Ilja Muromec pokřižuje, jak je předepsáno a klaní se, jak je vyučen, klaní se na všecky strany a čelem bije o syrou zemi.
"Aj, pozdraveni buďte všickni Bekešovci! Ukažte mi cestičku přímou, cestičku rovnou, třeba přes ty temné lesy Brynské a přes ta černá blata přes Smolemská a třeba i přes to hnízdo Slavičí!" Odpovídají mu Bekešovci:
"Nemůžeme ti ukázati cestičky přímé, ani cestičky rovné, naše město je obklíčeno množstvím pohanských Tatarův."
Ilja vyšel rychle z božího chrámu, usedl na svého dobrého koně, vyjel z města, vytrhl u cesty dub, že by ho tři muži neobjali. Potom začal se doubkem oháněti a začal Tatary obcházeti a kudy dubem mávne, padá Tatarů ulice, i pobil je Ilja tak a pohubil do jediné hlavy, až dubisko na třísečky roztloukl. Potom se rychle vrací a vjíždí na hrad Bekešovec a volá:
"Aj, vy Bekešovci! Ukažte mi cestu přímou, cestičku rovnou do slavného, do stolního města Kyjeva!"
I přemlouvají ho Bekešovci:
"Aj, ty udatný, dobrý junáku? Zůstaň u nás a buď naším vojevodou a ochraňuj naše město Bekešovec!"
Ilja odpověděl jim takovými slovy:
"Aj, vždyť já nebudu žít jak vojevoda, jen mi ukažte cestu přímou, rovnou cestu do stolního města Kyjeva.
Bekešovci nasypali tedy pohár plný rudého zlata, druhý pohár naplnili ryzím stříbrem a třetí sypkými perlami a všecko zanesli Iljovi jako dáreček.
Ilja však nepřijal zlata rudého, ani stříbra ryzího ani sypkých perel.
Bekešovci k němu takto promlouvají:
"Aj, ty udatný, dobrý junáku! Neprojedeš cestičkou přímou, neboť zarostla ta cesta hustým lesem, a na té cestě, tam u černých blat, tam u té řeky Černigovské sedí Slavík loupežník. Sedí na sedmi dubech, osmi břízami opletených. A zahvízdá-li jako had, nebo zakřikne-li jako lítá zvěř, sype se žlutý písek ze součků, mladá tráva k zemi lehá, modrá kvítečka opadávájí a tmavé lesy k zemi se přiklánějí. On tebe zabije svým křikem."
Ale Ilja znovu jen žádá:
"Aj, vy Bekešovci, jen mi ukažte cestičku přímou."
Vsedl potom na svého dobrého koně, i viděli junáka na kůň vsedati, ale neviděli ho, udatného, odjížděti. Nezavály tu bujné větry, to udatný dobrý junák ujížděl tou cestičkou přímou.
Spěšně Ilja dojíždí k temným lesům a k těm černým blatům a k mostům strhaným. Nemá Ilja cestu, kudy by jel dále. I sesedl s dobrého koně a vede koně za uzdu a při tom pravou rukou kmeny vyvrací a tak si Iljušenka most staví a ujíždí najednou třicet verst.
Tak Ilja dojíždí k říčce Černigovské a poznává, že je na blízku hnízda Slavíkova. I utrhl si makový list a ucpal si jím uši.
Jak ho Slavík loupežník uviděl, zakřikl jako zvěř a zasyčel jako had - a matka syrá země se zachvěla, žlutý písek se ze součků vysypal, mladá tráva k zemi lehla, všecka modrá kvítka opadala a tmavé lesy se k zemi přiklonily. Bohatýrský Iljův kůň na kolena padl, ba i mladý Ilja div že s koně nespadl.
Ale hned Ilja bije koně po tučných žebréch a volá:
"Aj, ty vlčí žrádlo, ty pytlíku sena! Což pak jsi jako kůň můj lesem nechodil a vraního křiku neslýchal?"
A Ilja popojel ke křoví rokytovému, vyňal své nožisko kynžálisko, vyřezal si střelku a - Iljušenka napíná svůj tuhý luk, přikládá k němu střelku rokytovou a takto jí přimlouvá:
"Aj, neleť, ty střelo moje, v temný les, neleť, ty střelo moje, ani do širého pole, leť jen ke Slavíkovi loupežníkovi, leť do jeho pravého oka a vyleť, střelo moje, levým uchem ven!"
I vystřelil Ilja tu střelku rokytovou a střela padla loupežníkovi do pravého oka a vyletěla levým uchem. Slavík loupežník spadl s dubu jak ovesný snop. Ilja uchopil ho za bílé ruce a přivázal si ho k ocelovému třemeni a vezl ho tak do města Kyjeva.
Když Ilja dojížděl ke Slavíkovu dvorci, děti Slavíkovi uviděly Ilju:
"Tatíček jede, mužíka veze!"
Vyhlédla jeho mladá žena a pravila: "Mužík jede, Slavíka veze!"
I vyběhla nejstarší dcera Slavíkova na široký dvůr, vytrhla podvrateň4 devadesát pudův těžkou a chce Ilju uhodit po hlavě. Ilja ránu odrazil, až děvečka odlétla za široký dvůr.
Tu zvolal Slavík:
"Aj, ty moje mladá ženo, aj, vy moje malé dětičky! Nasypte na tři vozy zlata, stříbra pro starého kozáka Ilju Muromce a proste ho, aby mi dal svobodu!"
Nechtěl Ilja, ani zlata, ani stříbra.
"Tvůj život je nespravedlivý!" pravil a vezl Slavíka loupežníka do stolního města Kyjeva, ke knížeti Vladimírovi.
I zaradoval se starý kozák Ilja Muromec, srdce jeho se rozveselilo, že očistil cestu do stolního města Kyjeva k laskavému knížeti Vladimírovi.
Rychle vjíždí do města Kyjeva a spěchá, aby ještě pozdní mše dostihl. I přivázal svého dobrého koně ke sloupu točenému a ke kruhu zlacenému a pospíchá hned do chrámu.
Ilja vchází do božího chrámu na pozdní mši, křižuje se, jak je předepsáno a klaní se, jak vyučen, klaní se ikonám od Boha stvořeným a kaje se takto:
"Nedostál jsem, já starý kozák Ilja Muromec, syn Ivanovič, nedostál jsem slibu božímu, měl bych na modlitbách trvati před Hospodinem, neboť ruce mé zbarveny jsou lidskou krví."
Ilja klaní se potom na všechny strany knížeti i kněžně.
Vladimír, červené slunéčko, kníže stolnokyjevský, zve všecka knížata a mocné bohatýry na čestné hody.
I vešli tedy do vítací komnaty knížecí a potom do slavnostní jídelny knížecí a posedali si za stoly, za dubové a před ubrusy kmentové, ke krmím cukrovým a labutím bílým, a jedli, pili, pohostinství požívali.
Tu kníže Vladimír stolnokyjevský sám na Iljušenku pohlédne a takto k němu promluví:
"Aj, ty udatný, dobrý junáku! Ze kterého kmene pocházíš a ze které země přicházíš a jak ti říkají jménem, a jak tě po otci zveličují?" Ilja odpověděl takovými slovy:
"Aj, ty Vladimíre, kníže stolnokyjevský! Pocházím z města Muromla, z vesnice Karačarova, jsem starý kozák Ilja Muromec, Ilja Muromec syn Ivanovič."
Vladimír táže se dále:
"A kdy pak jsi vyjel z města Muromla?"
Na to Ilja odpovídá:
"Dnes časně ráno vydal jsem se z domova a zastihl jsem vás u pozdní mše."
"Starý kozáče, Iljo Muromče, pověz, kterou cestou jsi se dostal?" vyptává se kníže Vladimír, červené slunéčko.
"Jel jsem cestou přímou, rovnou do Kyjeva."
"A uviděl-lis, Iljo Muromče, u říčky Černigovské Slavíka loupežníka?"
I odpovídá Ilja takovýmto slovem:
"Slavíka loupežníka přivezl jsem k tobě, visí nyní na střemeni."
Vladimír, červené slunéčko, rozkázal, aby Ilja přivedl Slavíka loupežníka na čestné hody.
I praví potom Vladimír, kníže stolnokyjevský, Slavíku loupežníku:
"Aj, ty Slavíku loupežníku Rachmentoviči! Zakřikni, ty loupežníku, velkým hlasem, zakřikni jako zvěř a zasykej jako had!"
Slavík loupežník mu takto odpovídá:
"Aj ty Vladimíre stolnokyjevský! Nejídám chleba tvého a nebudu tě, kníže, ani poslouchati. Dnes obědval jsem se starým kozákem Iljou Muromcem, jen jeho poslechnu."
Praví tedy Vladimír:
"Starý kozáče Iljo Muromče, přikaž sám loupežníkovi, aby zakřikl a zasykl."
Iljuša pravil tedy:
"Aj, ty Slavíku loupežníku Rachmetoviči, aj, zakřikni tedy, ale hlasem polovičním!"
I zakřikl Slavík loupežník svým plným hlasem a makovice s věží spadaly, okolky věží se sesypaly, lidé na zemi popadali, a kníže Vladimír stolnokyjevský se sedadla se skácel a tři hodiny ležel bez ducha.
I chopil Ilja Slavíka loupežníka za bílé ruce, vyvedl ho do širého pole, tam přivázal ho k syrému dubu a Iljušenka napial svůj tuhý luk, přiložil střelu kalenou a střelil Slavíka loupežníka do bílé hrudi a rozbil docela jeho bílou hruď. I mluvil k němu Ilja naposled takováto slova:
"Dosti jsi se nasyčel po hadímu, dosti se nakřičel po zvěřímu, dosti se již otcové a matky slzí naprolévali, dosti žen mladých jsi ovdovil, dosti drobných dětí osirotil!"
Takto skončila prvá vyjíždka Ilje Muromce.
Další: