|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Celá ves se shromážďuje
k posvícenské radosti;
a každičký se raduje,
jen já hovím žalosti.
Vše, co mne dříve těšilo,
hra, smích, hudeb plesání,
to všecko se proměnilo
v smutek a bědování.
Ach! není tu Hanynky mé,
srdce co veselila;
s ní smrt radost všelikou mně
najednou uchvátila.
Jehňátku se podobala,
ji všude v uctě měli;
milá všem lidem bývala,
kteříkoli ji znali.
Hladké mívala tvářičky,
a nad broskev plnější;
oči jasné jak hvězdičky,
usta nad med líbější.
Kdož moh na její patřiti
radostné usmívání,
oči by k zemi sklopiti
nemusel u vzdychání.
Nedávno tomu, co jsem s ní
okolo májí kroužil,
my plesali až do noci,
a já polou v nebi žil.
Zde tajně pentlí zelenou
klobouček můj ovila;
a mně ho s tváří veselou
na hlavu posadila.
Ach! kde bylo pomyšlení
tenkrát, kdy jsem ji líbal,
že v černotu se promění,
co zelené jsem nosíval.
Nemáš ty, milá pentličko,
víc s větříčky pohrávat,
budoucně musí místo tvé
flor černý vyplňovat.
Můj buď pokoj na hřbitovu,
tam místo si zakoupím;
a k Hanynčinu ku hrobu
každý večer přistoupím.
Majorán na hrobě zasiji,
kolem lilie vsadím;
růžičkami kříž oviji,
doprostřed postavím.
Z miříku věnec, pentlí tou
zelenou opletený,
do kostela zavěsit dám
na véčné připomnění.
Věneček každé neděle
potom chci navštíviti;
jej zhlédna zplakat v kostele,
a zas se zveseliti.
Kyž Bůh mne brzo zavolá,
kyž vyprší i můj čas,
a Bůh mne k sobě povolá
a s Hanynkou spon zas.
zpět na obsah 
Další: Písně příležitostné