I.
Zpěv český
1. Sestra travička
Žalo děvče, žalo trávu
u panského suchopáru.
Jeli tudy čtyři páni:
"Pojeď, děvče, pojeď s námi!"
Já bych s vámi ráda jela,
kdybych tu bratra neměla.
"Bratra můžeš otráviti,
s námi můžeš přece jeti."
Kterak bych ho otrávila,
když jsem se to neučila?
"Jdi do háje zeleného,
chyť tam hada jedového.
Uvař mu ho v teplém mlíce,
usmaž mu ho na rendlíce."
Můj bratříček z lesa jede,
javorové dřevo veze.
Poď, bratříčku, k snídaníčku,
máš usmaženou rybičku.
Jaká jest to, sestro, ryba,
bezocasá a bezhlavá?
Hlavičku jsem sama jedla,
ocásek mi kočka snědla.
Když je bylo po snídaní:
Běda, sestro, hlava bolí!
Když je bylo po obědě:
Běda, sestro, to je mně zle!
A když bylo po večeři,
přijeli tam tři lékaři.
Ó vy páni lékařové,
probodněte srdce moje;
tělo dejte pod kamení,
ať ten oheň více není;
a z kamení do kostnice,
ať ta bolest není více.
2. Oklamaný Turek
Na tureckém pomezí
má tam vrátný dceru -
ach Bože, přebože!
kýž já ji dostanu!
Napsal jsem jí psaníčko,
prstýnek dal k tomu,
aby bylo dodáno
do jejího domu.
Jak psaníčko dostala,
dala pantátovi,
aby se podíval,
co v tom psaní stojí.
Pantáta to psaní čet,
smutně sobě vzdychal;
ach Bože, přebože!
smutně sobě vzdychal.
Můj zlatý pantáto!
co vy tak vzdycháte!
Zdaliž v tom psaníčku
něco nalezáte?
Ó má drahá dcero,
kterak nemám vzdychat?
když tě mám Turkovi
do rukou odevzdat.
Můj zlatý pantáto,
toho nedělejte;
mne tomu Turkovi
do rukou nedejte.
Víte co, pantáto,
dejte dělat truhlu;
až Turek přijede,
já umrlá budu.
Aj, Turek do vrat jede,
dceruška mrtvá je;
ach Bože, přebože!
dceruška mrtvá je.
Vytáh Turek šáteček,
utíral si líčko:
Pročs mne opustila,
má drahá perličko?
Koupil jí na rubáš
růžové dykyty:
Pročs mne opustilo,
mé nejdražší kvítí?
Dal jí též hranu zvonit
na turecké zvony,
aby je bylo slyšet
z Turek do Moldavy.
Tureček ze vrat jede,
dcera z komnaty jde:
Provoď tě Pán Bůh sám
do turecké země!
3. Změna úmyslu
Chodila matička,
chodila po louce,
nosila synáčka
na své levé ruce.
Ó synu, synáčku!
co ti mám udělat?
Mám-li tě utopit,
nebo tě vychovat?
Ó milá matičko,
toho nedělejte,
jen mne vychovejte,
na vojnu mne dejte.
Budete chválena
od krále našeho,
že jste vychovala
vojáka hodného.
Tu se nad synáčkem
matka smilovala,
vodám ho nedala,
ale vychovala.
4. Zavedený ovčák
Pase ovčák, pase ovce
v pěkném zeleném klobouce,
pase na kopečku,
v březovém háječku.
Pode dubem znenadáni
dvě panenky stály,
ovčák jim dal dobrý večer,
ony se mu smály.
Jedna byla celá bílá
jako holubička,
druhá k němu švítořila
jako vlaštovíčka:
Poď, ovčáčku, poď ty s nátna,
vyspi se u nás do rána,
nechej tu své ovce,
aťje pase kdo chce.
Vzaly jsou ho za ručičku,
do hor s nima zašel,
bílé ovce a chaloupku
vicekrát nenašel.
5. Mysliveček
Když jsem šla jedenkrát přes háječek,
ach, přes háječek,
potkal mne na cestě mysliveček.
Slunéčko svítilo, bylo teplo,
ach, bylo teplo,
tenkrát mé srdéčko láskou kvetlo.
Seděli jsme spolu do večera,
ach, do večera,
zastřelil mysliveček jelena.
Nebyl to jelínek, byla laně,
ach, byla laně: -
Vzpomeneš, panenko, brzy na mě.
Po nějakém času trávu žala,
ach, trávu žala:
Kýž jsem myslivečka nepoznala!
Když mákala šaty u rybníčka,
ach, u rybníčka,
naříkala si na myslivečka.
Než jsem já poznala myslivečka,
ach, myslivečka,
byla jsem červená jak růžička.
Nyničko že moje krása je pryč,
ach, krása je pryč,
mysliveček nejde milovat víc.
Mysliveček s jinou na procházce,
ach, na procházce,
děvčátko kolíbá, hořce pláče.
Nechoďte, panenky, přes háječek,
ach, přes háječek,
ať vás tam nepotká mysliveček.
6. Hlas z hrobu
Když jsem šel skrz ten černý les,
žaly tam dvě panny oves.
Je-li tu také má milá?
Je-li ona ještě živa?
Tvoje milá již umřela,
včera rok, co pohřeb měla.
Kdybych věděl tu cestinku,
kudy vezli mou milenku?
Kudy je rosa srážena,
tu je tvá milá vezena.
Třikrát jsem hřbitov obešel,
nikde jsem dvéře nenašel.
Spatřil jsem tam okénečko,
pod ním leží mé srdéčko.
Kdo tu chodí po hřbitově,
kdo tu šlape po mém hrobě?
Šlape travičku zelenou,
sráží rosičku studenou?
Jdi, můj milý, pod podloubí,
má tam hrobař své nádobí.
Vem si motyku a ryčku,
vykopej svoji holčičku.
Až mne vykopáš z hrobu ven,
pak si mne s sebou domů vem. -
Kams, má milá, dary dala,
co jsi ode mne přijala?
Něco jsem chudým rozdala,
něco mé matince dala.
Zlatý prsten matinka má,
jdi, ona ti ho zase dá.
Hoď ten prstýnek do trní,
namluv sobě děvče jiny.
Hoď ten prstýnek do moře,
konec je lásky i hoře.
7. Utonulá
Bude vojna, bude,
kdo tam na ni půjde?
Která má milého
k sobě upřímného,
ta naříkat bude.
A já mám milého
k sobě upřímného, -
kdyby mně císař pán
koníčka daroval,
sedla bych na něho.
Co bys tam, má milá,
co bys tam dělala?
Prala bych košile,
abys chodil bíle,
to bych tam dělala.
Kde bys je, má milá,
kde bys je mákala?
V Dunaji je kámen,
tam bych stála na něm,
tam bych je mákala.
U Dunaje stála,
Dunaje se ptala:
Je-li tak hluboká,
jako je široká,
že by se koupala.
Do vody skočila,
Dunaj ji zhltila,
a tu sobě více,
ach, tu sobě více
spomoci nemohla.
Její bílé nohy
po písku chodějí,
její bílé ruce,
její bílé ruce
břehu se chytají.
Její černé vlasy
po vodě plavají,
její modré oči,
její modré oči
k nebi se zdvihají.
8. Kraličky
V rychtářovic dvoru
koníčky stavíme,
o dary prosíme.
Vyjděte, matičko,
štědrou ruku vemte,
kraličky nadělte.
Čím nás nadělíte,
na zámky to dáme,
pro králku a krále.
Králi vystavíme
z kamení drahého,
ze zlata čistého;
králce vystavíme
z peří pávového,
z kvítí májového.
Vyšla hospodyně,
krále pozdravila,
králku přivítala.
Kázala jim dáti
vajec sedum košů,
a tři kopy grošů.
9. Svatební pohrůžky
Počkej, holka černooká,
což ty budeš plakat,
až bude po svatbě za tejden,
budeš ty plakávat každej den;
počkej, holka černooká,
což ty budeš plakat!
Počkej, holka černooká,
což ty budeš plakat,
až bude po svatbě za měsíc,
budeš ty plakávat ještě víc;
počkej, holka černooká,
což ty budeš plakat!
10. Žnečka
Žni, můj srpečku, žni, jen žni
trávy pro milého koníčky;
koníčky bílé
až na dvě míle
šlapaly s milým chodníčky.
Žni, můj srpečku, k posledou,
vzejtra mne s tebou odvezou,
koníčky bílé
až na dvě míle
s veselou svatbou pojedou.
11. Pozdní bych!
Rozbořené staré zámky
zas se mohou vystavit;
ale co se mně zbořilo,
nemohu víc napravit.
Posekané husté lesy
zas se budou zelenat;
kdož tě ale, můj miláčku!
může z hrobu vyvolat?
Ach, kdybych můj poklad drahý
mohla zpátky dostati,
chtěla bych ho z tvrdé skály
špendlíkem vyhrabati.
12. Nevěrná
Pukejte se, skály, pahrbkové,
neb jsem velmi pobloudil:
ach, děvče mé drahé
není víc upřímné,
jinší mi ji odloudil.
Miloval jsem mou zlatou Liduňku,
miloval jsem nad jiné;
mou lásku seznala,
přec mne oklamala,
a smejšlela na jiné.
Dost jsem se k vám, má zlatá panenko,
dost jsem se k vám nachodil:
a nyní mám za to
darmo šlapat bláto,
když tě jinší odloudil?
Zpyšněla jsi, má milá panenko,
zpyšněla jsi nade mnou,
pro tvé šaty drahé,
zlatem vyŠívané,
pro ty si tě nevezmou.
Copak myslíš, má zlatá Liduňko,
copak myslíš o sobě?
Vždyť jsou ještě jinší,
hezčejší, věrnější,
milá holko, nad tebe.
13. Litující
Pod vršíčkem na dolíčku,
je tam zahrada,
chodí po ní má panenka,
kvítečky trhá.
Když kvítečky natrhala,
tu zaplakala:
Ach, kýž jsem tě, můj holečku,
byla neznala!
14. Rozžehnání
Pod vašimi okny
tece vodička -
poď, milá milenko,
napoj koníčka!
"Nechci, nenapojím,
já se koně bojím,
že jsem maličká!"
Pod vašimi okny
roste olíva -
pověz mi, panenko,
kdo k vám chodívá?
"K nám žádnej nechodí,
mne se každej bojí,
že jsem chudobná."
Pod vašimi okny
roste z růže květ -
pověz mi, panenko,
proč tě mrzí svět?
"Mne svět nic nemrzí,
ale srdce bolí,
plakala bych hned."
Sklopila očinky,
jako by spala,
a její matinka
z okna koukala:
"Ó má dcero, nestůj tady,
víš, že lidé pomlouvají,
že je to hanba."
Má zlatá maminko!
to není hanba;
já se se svým milým
rozžehnávala.
Již jsou sliby rozrušeny,
naše srdce rozvedeny,
šavli nosit má.
15. Vzkazka po skřivánku
Letí skřivánek vysoko,
zpívá, že holeček daleko,
dalekoy daleko, ještě dál,
že si můj holeček jinou vzal.
Kopřiva pálí, bodlák píchá,
pověz mu, že tu milá vzdychá,
pověz mu, skřivánku zlatičký,
že rostou po mezích slzičky.
16. Nářek pro milého
Měla jsem milého,
již nemám nic,
a to byl Janíček
rychtářovic;
jiné ho loudily,
mně ho odloudily,
které ho mímo mne
milovaly.
Šla bych si žalovat,
nemám komu,
vím, že tě, Janíčku,
nedostanu;
zajdu mezi lesy,
budu volat: Kde jsi,
kde jsi ty, Janíčku
nejmilejší!
Zafoukej, větříčku,
v pravou stranu,
že mého Janíčka
pozdravuju;
že ho pozdravuju,
za lásku děkuju,
za jeho falešné
milování.
17. Poslední navštívení
Těžko mne matička vychovala,
a z ručky na ručku
překládala.
Ještě mě v kolíbce kolíbali,
již jsou mně o vojně
povídali.
Ještě jsem nevyrost, mám být voják,
když jsou mne svázali,
co je dělat?
Svázali, svázali provazami,
abych já nechodil
za pannami.
Ach půjdu, půjdu já, půjdu přece,
neb jest má panenka
hezké děvče.
Má zlatá panenka v lůžku leží,
ach, kýž je mi možná
promluvit s ní.
Já půjdu, zaklepám na okýnko:
Jen pojď mně otevřít,
má panenko!
Otevři, otevři, dokud čekám,
dokud kabát bílý
ještě nemám.
Což bych já ti ráda otevřela,
kdyby mne hlavička
nebolela.
Jistě tě nebolí, jak se děláš,
ale že v svém srdci
jiného máš.
Háječky se pěkně zelenají,
jinší mou panenku
namlouvají.
Když ji namlouvají, nechť ji mají,
jen ať ji přede mnou
nelíbají.
Kdyby ji přede mnou objímali,
těžké srdce by mně
udělali.
Zatoč se, slunéčko, nad ty lesy, -
že mne má panenka
nic netěší!
Ač mne těšívala, víc nebude,
bude mne těšívat
někde jinde.
18. Do světa jdoucí
Ach, žalost mnějiž nastala,
srdce v těle mne bolí,
že se musím pryč ubírat
přes ty vysoké hory.
Nebude již, co bývalo,
má naděje všecka pryč;
snad již tebe, má panenko,
nespatřím do smrti víc.
Moje cesta smutná bude,
až já odtud pryč půjdu,
a když přijdu na Kalný vrch,
tam sobě vzdychat budu.
19. Odloučená
Husička plavala
po rybníce žárském,
když jsem se loučila
s rozmilým jonáčkem.
Za ty hory černé,
za české hranice
mně panence věrné
odvedli panice.
Bych byla husičkou,
já bych neplavala,
za mým bych miláčkem
přes hory letěla.
20. Překážky vzmáhají lásku
Vím já jedno okénečko,
tam je moje štěstí všecko,
má milá tam stává,
na mne se dívává
skrz to malé okénečko.
Ne vždy štěstí, taky žalost,
ne vždy smutek, taky radost
v tom okénku bývá,
když se často dívá
po pěšince ušlapané.
Kudy spolu chodíváme,
za ruce se vodíváme,
ku potoku dolů,
po vršku nahoru,
o lásce si povídáme.
Celý den na tebe hlídám,
celou noc po tobě vzdychám,
že k nám více nejdeš,
na mne zapomeneš -
však na tebe nenaříkám.
Ne na tebe, ale na svět,
on by rád nás spolu rozved,
ta matinka tvoje
je neštěstí moje,
přec dám za tebe celý svět.
21. Odkaz
Zlatičká maminko!
co to se mnou bude,
jak to se mnou bude,
až se budu vdávat?
"Neboj se, dítě mé,
ani se neraduj,
tvůj milý ti poví,
mne se nesmíš ptávat."
22. Do kolečka
Hop, Anko, Mařenko, Kačenko,
do kola, do kolečka!
Která se točívá,
tej se len dařívá,
dlouhej len, pěknej len,
i zlatá konopíčka.
23. Slib milého
Kdyby se tatínek nevadil,
řekla bych, kdo se mnou v sadě byl:
vaďte se, tatínku, nebo ne,
byl se mnou můj milý na sadě.
Kdyby jen tatínek nebroukal,
řekla bych, co mně můj milý dal:
broukejte, tatínku, navždycky,
dostala jsem od něj hubičky.
Kdyby se tatínek nedivil,
řekla bych, co mně můj hoch slíbil:
divte se, tatínku, jak chcete,
však vy mne rád ještě vyvdáte.
Slíbil mi můj milý, přislíbil,
kdy mne na rozchodu políbil,
že mne tu u vás víc nenechá,
jen až pšenička se vymetá.
24. Porada
Můj milý si myslí,
že budu plakat,
když on bude cestu
za jinou šlapat:
blázen bych byla,
abych plakala,
pro jedno stvoření
srdce trápila.
V tom našem sádečku
roste koření,
kdo mu nerozumí,
ať se ožení:
ožeň ty se, můj holečku,
vem si k sobě mě,
měl-lis dříve radost,
budeš míti dvě.
25. Štědrost
Teče voda proti vodě,
vítr do ní fouká;
má panenka modrooká
z okénečka kouká.
Ó nekoukej z okénečka,
vyjdi raděj před dům;
dáš-li mi jen dvě hubičky,
já ti jich dám sedum.
26. Dobrá střecha
Mračí se, blejská se,
bude pršet;
schovej mne, má milá,
pod karnáček.
Schovám tě, můj milej,
sebe taky,
abychom oba dva
nepromokli.
27. Poděkování
Již k mej milej
na námluvy jedou,
již jsou tamhle
na kopečku:
Dej ti Pán Bůh štěstí,
moje děvče hezký!
"Děkuju ti, můj Jeníčku!"
28. Hospodářská láska
Jestli mne ráda máš,
vyprodej, kde co máš,
bys mne, milá, z vojny vyplatila;
jestli mne vyplatíš,
na mně to neztratíš,
za to ty zas budeš moje milá.
"Můj zlatej holoubku,
kdybys měl chaloupku,
ještě bych si na tě pomyslila;
ale do podruží,
to mne všecko mrzí,
to mně má matička nedovolí."
29. Bolest hlavy
Zlatá moje maminčičko,
nebroukejte na mne,
že mne hlava zabolela,
přimluvte se za mne.
Já se přece budu smáti,
až ten ženich přijde,
ale že mne chcete vdáti,
to mi z hlavy nejde,
Ach, to mne ta hlava bolí,
div se nerozpadne;
nepřijde-li znejmilejší,
srdce moje zvadne.
30. Porada
Má milá maminko,
řekněte hnedlinko,
mám-li si namlouvat,
mám-li se vdát?
"Ach zlaté dítě,
soužili by tě,
že ještě neumíš
postel ustlat."
31. Čím to?
Pěkná jsem,
mladá jsem,
hezky se strojím,
přijdu do hospody,
přeci tam stojím.
A mnohá
ošklivá
byť měla vole,
přijde do hospody,
přece je v kole.
32. Laskavá
Není tak matička dbalá,
jako když mne kolíbala,
zpívávala mně písničky:
Hajej, děvčátko maličký!
Dokud jsem byla maloučká,
kolíbali mne zlehoučka:
a nyní pořáde lají,
že se mnou mládenci hrají.
Nelajte, otče, matičko!
radši mne vdejte brzičko;
v těle mi srdéčko brouká,
z očí prej láska mi kouká.
33. Jasná upřímnost
Tamhle něco svítí,
já tam poběhnu,
bude-li to kvítí,
já je utrhnu.
Nebylo to žádné kvítí,
byl to můj milý,
proto se tak svítí,
že je upřímný.
34. Hezká MarýnkA
Já jsem Češka hezounká,
černooká, bělounká;
kdo chce moje jméno vědět,
říkají mi Marýnka.
Žádný neví, jak je mně,
když mne starý obejme,
jak bych samej šípek jedla,
a do trní nahá lehla.
Žádný neví, jak je mně,
A lecjakýs otrapa
ať si za mnou necapá.
ať neláme našich dveří,
o lásce mi netlampá.
Měla jsem se vloní vdát,
nechtěla mne matka dát,
že jsem ještě tuze mladá,
musela jsem tak nechat.
Já jsem mladá, hezounká,
černooká, bělounká,
kdo chce moje jméno vědět,
říkají mi Marýnka!
35. Fousů netřeba k ženění
Má zlatá matičko, ženit se budu,
já mám hezkou holku, já si ji vemu.
"Nešťastnej mladíku, co se nestydíš,
fousy ještě nemáš, ženit se miníš."
Na fousy nic nedbám, jen když mám holku,
ta je mně milejší než mísa dolků,
nežli mísa dolků, než dva rozpíčky,
ona má jak nebe jasné očičky.
36. Poctivost
Poctivost, poctivost!
kde tě lidé berou?
V zahradách se nerodíš,
v poli tě nesejou.
Kdyby se ta poctivost
v zahradách rodila,
což by každá panenka
poctivá chodila.
38. Panenčino naříkání
Nad háječkem, pod háječkem
je strom májový: -
Kam jsi dala, má zlatá panenko,
věnec zelený?
Šel jsem lesem, byl jsem vesel,
zpíval jsem sobě,
uslyšel jsem smutné naříkání
od panenky mé.
"Co je po tej levanduli,
která nevoní!
Co po tobě, můj zlatej holečku,
když ty máš jiny.
Co je po tej rozmaríně,
která nekvete!
Co je po vás, vy nehodní chlapci,
když mne nechcete."
39. Tajná láska nejhorší
Žádný neuvěří,
co ta láska může,
mnohým mladým lidem
do hrobu pomůže.
Však ale tajená
láska je nejhorší,
když nejvíc miluješ,
přiloudí se jinší.
40. Překážky
Já bych šel za milou, nevím kam,
zarostla mně cesta semo tam:
až já to semotam vymotám,
já tě tam, má milá, nenechám.
Já bych šel za milou, já nesmím,
zarostla mně cesta rákosím:
až já to rákosí polámu,
já vezmu dcerušku i mámu.
41. Výplatek
Hezká by jsi byla,
přes tebe tu není,
jen škoda nastokrát,
že těch peněz není.
"Na peníze se ptáš,
budu-li je míti,
napřed se mne zeptej,
budu-li tě chtíti."
42. Mysliveček
Vstávej, myslivečku, je den bílý,
sedlák veze z lesa fůru dříví,
fůru dříví, borovičku,
vyjdi mu naproti na cestičku.
Počkej, myslivečku, povím na tě,
že prodáváš dříví na stojatě,
na stojatě, na stojánce,
peníze posíláš své panence.
43. Sekáč
Sedlák na louce seče,
kosa mu bráti nechce,
on se vždy ohlíží,
do nebe pohlíží,
daleko-li je slunce.
Slunce je napoledne -
má milá, vyprovoď mne,
vyprovoď mne přes les,
já tebe zas přes ves,
potom se rozejdeme.
44. Čiperná odpověď
Na kopečku stromeček, pod kopečkem louka, -
ach, když já si vzpomenu na mého holoubka!
Ach, když já si vzpomenu, ve dne nebo v noci,
tu se se mnou celý svět do kolečka točí.
Jak jest těžko umírat, když bolesti není,
ještě hůře milovat, co k líbosti není.
Co k líbosti bylo, to mne opustílo,
co k líbosti není, samo za mnou chodí.
Včera mně vzkázala jeho panímáma,
abych já na jejího syna nečekala.
A já jsem jí vzkázala za tu její lásku,
aby ho uvázala doma na provázku.
Doma na provázku, na hedvábné šnůrce,
aby nechodíval k chudobné panence.
45. Ty pán, já pán
Když jsi ty, sedláčku, pán,
řezej si řezanku sám,
řezej si drobounkou,
já půjdu za holkou,
řezej si droboulinkou,
já půjdu za panenkou.
46. Dvě hvězdičky
Když jsem k milé chodívával,
hvězdičku jsem vidívával,
a to jednu jedinou.
Nejčko k jiné chodívám,
a hvězdičku vidívám,
vidívám, a zas jinou.
Jedna svítí na východu,
druhá běží ku západu,
kterouž sobě vyvolím?
Ta, co běží, ať si běží,
mne ta jasná hvězda těší,
pod tou život můj složím.
47. Kukačka
Kdes, kukačko, kde jsi byla,
žes tak dlouho nekukala?
Juky, kuky, juky kuky kuk!
Seděla jsem na jedličce,
kukala jsem na myslivce;
juky, kuky, juky kuky kuk!
Zakukala jsem panence,
že se provdá za mládence;
juky, kuky, juky kuky kuk!
48. Zameškání
Co děláš, panenko, co děláš?
Ještěs trávy nenažala,
a již srp tupý máš.
Já jsem již zvoral i zvláčil,
a moje vrané koníčky
nakrmil a napojil.
Co děláš, panenko, co děláš?
Již je slunce za horami,
co řekne tvůj hospodář?
"Nažni mi, můj milej, travičky,
aby se hospodář nevadil,
že jsme si dávali hubičky.
Aby se nevadil, nepomlouval,
žes mi nedal trávy žíti,
že jsi mne šidil a namlouval."
49. Vyprovázení
Daleko-li ty mne,
potěšení moje,
daleko-li ty mne
vyprovodíš?
Jen kousek za bránu,
já dále nemohu,
však ty, můj Jeníčku,
cestičku víš.
Na koníčka sedal,
ještě se ohlídal:
Navrať mi, má milá,
co jsem ti dal.
Já bych ti vrátila,
kdyby možná bylo,
poslední hubičku,
kterous mi dal.
50. Ponavržení
Jetelíčku, jeteli! -
Má panenko, chcete-li,
půjdem spolu na procházku
na kancelář pro ohlášku,
jeteli, ach jeteli!
má panenko, chcete-li?
Jetelíčku, jeteli! -
Má panenko, chcete-li,
půjdem spolu před faráře,
on nám štolou ruce sváže,
jeteli, ach jeteli!
má panenko, chcete-li?
51. Zrušená láska
Ach mé rozmilé
zlaté okýnko!
pod kterým jsem stával,
na tebe volával:
Spíš-li, hubinko?
Ach nespím, nespím,
dobře tě slyším;
jenomže já tobě,
potěšení moje,
otevřít nesmím.
Když neotevřeš,
s Pánem Bohem lež;
nepůjdu já k tobě,
potěšení moje,
do roka do dne.
A jak rok vyšel,
hned zase přišel,
jenže u své milé
holky roztomilé
lásku nenašel.
Ach holka milá,
co jsi myslila,
že jsi naši lásku,
můj zlatý obrázku,
brzy zrušila.
Já ji zrušila
ne o své vině,
když jsou nás podvedli,
když jsou nás rozvedli
falešní lidé.
52. Šenkýřka
V háječku v dolině
na pěknej rovině
je tam moje milá,
Andulka rozmilá,
šenkuje ve víně.
"Nesedej, nesedej,
poď, víno nalejvej,
by lidé neřekli,
by si tě nevšímli,
že jsi ty můj milej."
Já jsem sem nepřišel
víno nalejvati,
já jsem jenom přišel,
má drahá panenko,
tebe milovati.
Byl jsem ve vězení
sedm let pod zemí,
nic mně tam nebylo,
neb za mnou chodilo
moje potěšení.
53. Lhavý ptáček
Co ten ptáček štěbetá,
co na dubě sedá?
Která panna chlapce má,
že je vždycky bledá.
Ó ty ptáčku, ó ty Ižeš,
nepovídáš pravdu;
vždyť já také chlapce mám,
a přece mám barvu.
Ó ty ptáčku, ó ty Ižeš,
já tam na tě půjdu;
nabiji si flintičku,
a srazím tě dolů.
54. Ošacený chlapík
Já jsem malý pacholíček,
mám jen málo košiliček,
má milá se za mne stydí,
že mne vždycky v jedné vidí.
Nestyď ty se, holka, za mne,
já si koupím zejíra na ně,
na dvě tenky, na dvě tlusty,
jak nás Pán Bůh neopustí.
Vem si ty mne nebo nevem,
já mám kabát jenom jeden,
dvakrát, třikrát obracený,
to jsem chlapík ošacený!
55. Outlé vychování
Chovejte mne, má matičko,
jako mišeňské jablíčko,
chovejte mne, má matko,
jako mišeňské jabko.
Jen až vy mne vychováte,
jak se na mne podíváte,
jakej ze mne bude chlap,
jak si budu namlouvat.
56. Šelma sedlák
Sedlák je šelma velká,
zamazal chalupníka;
potom si pomyslil,
jak by ho očistil;
hodil ho do rybníka -
očistil chalupníka.
57. Hrozná nehoda
Přenešťastný ten černovský zámek,
přenešťastný ten náš dvůr!
Šel tady Jeníček,
urazil - kramflíček,
jeden celý, druhý půl.
58. Napomenutí
Všecky panenky
k srdci si vemte -
která máte dva,
jednoho nechte;
která jich má víc,
nestojí za nic,
je oblízaná
jak starý zajíc.
59. Zajíc před svatbou
Vlk seče, vlk seče,
liška pohrabuje.
veveřička nakládá,
komár našlapuje.
Zajíc botky potahuje,
že se ženit bude,
moucha uši nastrkuje,
že na svatbu půjde.
60. Bohatá nevěsta
Jene můj rozmilý, Jene, Jeníčku!
podej ty mně svoji ruku, ručičku;
u okénka sedím, čekám na tebe,
ve dne v noci nespím, myslím já sobě:
Kdyby možná bylo s tebou se sjíti,
jen malou chvílčičku se potěšiti;
já jsem děvče hodné od Litoměřic,
jsem k světu podobné, neschází mně nic.
Ančka mně říkají, to je jméno mé,
neboj ty, Jeníčku, se mamičky mé,
nebudeš nic dělat, já tě uživím,
jenom se procházet, to ti přislíbím.
Má matička řekla, že mně něco dá,
bych se nestarala, co pro mne chová:
devět liber mrkve, pytel od mouky,
dva pytlíky vikve, čtyry homolky.
Rozkřápaný hrnec, čtyry vařečky,
mísu planých jablek, zlámané necky,
hodnou dlouhou truhlu bez dna, bez víka,
kterou jí slíbila tetka Hedvíka.
Na tu naši svatbu pan otec nám dá
jednu starou vránu, rohy od vola;
budem všickni zpívat: Jene, Jeníčku!
podej ty mně svoji ruku, ručičku.
zpět na obsah 
Další: Kratší písně a zlomky
