|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Velekrásné vykvetají růže
v bílém dvoru, Lazarově dvoru;
nikdo neví, která z nich pěknější,
která vyšší, která červenější.
Nejsou v kráse růže to vykvětlé,
leč jsou dcery Lazara slavného,
nade Srbskem rovným panovníka,
z dávných časů vítěze a bana.
Lazar dcery v rody velké vdává:
Vukoslavu Miloš - Kobyliči,
Máru vydá Vuku Brankoviči,
a Milici caru Bajazetu.
Nedaleko Jelinu provdává
za mladého a statného pána,
jenže Jura Černojevič slove,
jenže slavně vévodí na Zentě.
Málo času bylo uplynulo,
tři svou matku sestry navštivily,
jedno sestra Milice nepřišla,
anto car jí Bajazet zakázal.
Sestry vlídně sebe pozdravily,
avšak brzo jsou se povadily,
jednakaždá chválíc chotě svého,
v bílém dvoru, Lazarově dvoru.
První počne Černojevičova
podlé jména Jelina v ta slova:
Nikdý matka hrdinu většího
nezrodila jako mého Juru.
Osvědčuje choť Brankovičova:
Nikdý matka z krve šlechetnější
nezrodila posud bohatýra
jako matka Vuka Brankoviče.
V smích tu dala choť se Milošova,
podlé jména mladá Vukoslava,
v smích se dala, potom promluvila:
Netřeštěte, ubohé vy sestry!
nechvalte mi Vuka Brankoviče,
bojovníka chatrné pověsti;
aniž chvalte Černojevič-Juru,
posledního ze všech bohatýra:
raděj chvalte Miloš-Kobyliče,
jej z Pazaru Nového šlechtice;
bohatýr on nade bohatýry,
jej zrodila matka Hercegovka.
Tu se hněvem Mára rozpálila,
Vukoslavu rukou udeřila,
jakkoli ji lehce udeřila,
krev se z nosu sestře vyprýštila,
I vzchopí se mladá Vukoslava,
kvílíc k dvoru bílému odejde,
chotě svého plačíc přivolává,
Milošovi potichu si touží:
Ó by věděl, milý můj ty pane!
co mluvila choť Brankovičova,
ty že nejsi ze šlechetné krve,
brž ničemník nade ničemníky.
Dále chlubí honosná se Mára,
ty že nesmíš v boji se dostavit
Brankoviči, manželi jejímu,
anto nejsi pravicí bojovník.
Těžce nesa Miloš tuto hanu,
rychle vskočí na nohy hrdinské,
vsedne na kůň sedlaný na souboj,
i dozývá Vuka Brankoviče:
Příteli můj, Vuku Brankoviči!
jako že tě porodila matka.
dostavíš se v souboj mi hrdinský,
uvidíme, bohatýr kdo lepší.
Nic tu Vuku více nezbývalo
leda na kůň k souboji vsednouti,
i vyjeti tam na pole rovné,
kde k souboji místo stanoveno.
Aj, tu na se kopím udeřili,
bojná kopí oba roztříštili;
ode beder meče vytasili,
břitké meče oba přerazili;
těžkými se bili buzikány,
z buzikánů péra odlétaly;
i přispělo Štěstí Milošovi,
vrže s koně Vuka Brankoviče,
pak dí k němu: Nuže, Brankoviči!
jdi a věrné choti se vychloubej,
já že nesmím v souboj s tebou jíti.
Mohl bych tě, Vuku, zahubiti,
manželku tvou v smutek zahaliti,
ale nechci; neboť přátelé jsme;
beř se s Bohem a nechlub se více.
Málo času bylo uplynulo,
na Lazara Turci udeřili,
sám na čele jejich Murat sultán,
plení, pálí vesnice i města,
Lazarovi nic tu nezbývalo
než svolávat vojsko na vše strany:
volá k sobě Vuka Brankoviče,
i Miloše reka Kobyliče.
Panské hody káže připraviti,
na hody své panstvo povolati,
a když vínem srdce zveselili,
k panstvu svému takto Lazar vece:
Poslyšte mne, hrdinové moji,
vybraní vy knížata a páni!
My na Turky zjitra udeříme
pode správou Miloš-Kobyliče;
bohatýrtě Miloš nejslavnější,
bojí se ho křesťané i Turci;
nechť nám bude vévoda před vojskem,
a ty po něm, Vuku Brankoviči.
Hněte Vuka chvála ta i kypí
v něm nenávist proti Milošovi,
událiv se s Lazarem na síni,
mluví k němu skrytě a potichmo:
A nevíš-li, otče, milý pane!
že nadarmo vojsko povoláváš,
anoť zradí Kobylič tě Miloš;
Turky brání, o zradě přemejšlí.
Lazar mlčí, nemluví ni slova,
teprv večer u večeře sedě
z číše zlaté kníže poctu pije,
slze roní, tichým mluví hlasem:
Ne na zdraví císaři, ni caru,
já připíjím zeti Kobyliči,
kterýžto mne zraditi obmejšlí
jako Jidáš svého stvořitele! -
Přísahou se Miloš zavazuje,
dokládá se Bohem Hospodinem,
že se zrady nechce dopustiti,
o nevěře nikdý pomysliti.
A vzchopiv se na nohy hrdinské,
odstraní se pode stany bílé,
do půlnoci slzami oplývá,
od půlnoci boží pomoc vzývá.
A když ráno jitro zasvitnulo,
a denice pojevila líce,
vskočí Miloš na dobrého koně,
tryskem jede u vojsko turecké,
žádá carské na stráži vojáky:
Poveďte mne k caru pode stany.
zradit mu chci vojsko Lazarovo,
i Lazara na živu vydati.
Věřili jsou Turci Kobyliči,
a vedli jej před samého cara.
Klekne Miloš před ním na zem černou,
lem u roucha i kolena líbá,
a nůž ostrý tajně dobyv z pasu,
Muratovi srdce ním proteknul;
pak vytasiv ode beder šavli,
seče kolem bašata, vezíry.
Ach, i jemu štěstí dosloužilo,
na šavlích ho Turci rozmetali.
Cos učinil, Vuku Brankoviči! -
cos učinil, u Boha to najdeš.
Chtě se Janko Sibiňský ženiti,
mnohé země i města projíždí,
slavnou Bosnu i Hercegovinu,
Dalmacii, Liku i Karbavu,
leč krásnější dívky nenajíti
nade sličnou Jahňu Temešvárku;
žádav o ni i prstenovav ji
ve zdraví se do domu navrátil.
Málo času bylo uplynulo,
ode švagra bílý list přichází:
Nuže Janko, svaty povolávej,
svaty svolej a přijď pro nevěstu;
ale nevoď Zekula sestřence,
jak se praví, při víně svárlivce.
Jako Janko listu porozuměl,
svého švagra u radě poslouchá,
svaty svolá, jede pro nevěstu,
ale nezve Zekula sestřence.
K Zekulovi matka promluvila:
Čím se děje, rozmilý můj synu,
že tě ujec nezve mezi svaty?
Není divu - ale se obávám,
by nepozbyl pošetilec hlavy,
v zášti živa dlouho s tímto švagrem.
Sedlej, synu, koně nejlepšího,
jenžto stojí podtají ve stáji,
obláčej se do šatů volharských,
v opodálí za svaty pojížděj,
aby přispěl ujci ku pomoci,
potká-li se s nehodou kde Janko.
Ledva matku Zekulo vyslechnul,
hned poskočí na nohy hrdinské,
osedlá si koně bojovného,
obleče se u šaty volharské,
a v podálí za svaty pojíždí,
nejsa poznán z tlupy od nikoho.
Kdy jsou došli k dvoru nevěstinu,
přidaní jim služebníci vyšli,
berúc od nich koně i oruží,
leč Zekula nikdo si nevšímá.
Všecky svaty do dvora uvedli,
za dlouhé je stoly posadili,
na Volhara nikdo pozor nemá,
an tu sedí na kamenu chladném.
Když se byh vína ponapili,
přineseno na kopí jablko,
i dozývá na hru švagr zetě:
To-li sestřeliti mocen nejsi,
neodejdeš, ni odneseš hlavu,
aniž sličnou odvedeš nevěstu.
Té kdy řeči Janko porozuměl,
udeří se rukou po kolenu:
Hoře mého! Zekulo sestřenče!
pošetilec pozbudu své hlavy! -
Řeč tu černý Volhařín zaslechna,
tiše ticho k Jankovi promlouvá:
Nelekejž se, ze Sibině Janko,
jáť chci s kopí jablko sraziti.
I vyskočí na koně vítěze,
povyletí jako sokol sivý,
a odstřeliv od kopí jablko,
Janka zprostil pohromy a bídy.
Opět novou hríčku nastrojeno,
devět dobrých koní vyvedeno,
k vévodovi Janku promluveno:
Nyní přeskoč těchto devět koní,
pakliže je, Janko, nepřeskočíš,
neodejdeš, nevezmeš nevěstu.
Opět Volhar k Jankovi promlouvá:
Nestarej se, ženichu Sibiňský,
i zde volím zastoupiti tebe.
Rozletí se jako vlastovice,
i přeskočiv devět dobrých koní,
desátému doskočil na sedlo.
Třetí na to hru ustanovili,
devět mladých děvic vyvedouce,
k vévodovi Janku promluvíce:
Nyní poznej i svoji nevěstu;
pakliže ji poznati nemůžeš,
neodejdeš, neodvedeš dívku.
V těžké se tu Janko zabral mysli,
ale vece Volhařín mu černý:
Nezarmucujž se, ženichu Janko,
já chci tvoji poznati nevěstu.
Svrhna oděv se sebe volharský,
skví se Zekul jako jasné slunce,
pak dolamu svlékna šarlatovou,
rozestře ji přede dívčicemi:
Ujkyně má, Jankova nevěsto!
vezmi sobě prsteny ty drahé,
jiná-li se která daru tekne,
po rameno ruku jí odseknu.
Všecky dívky nazpět ustupují,
a nevěsta blíže přistupuje,
sbírá zlaté s dolamy prsteny,
bílou ruku nimi ozdobuje.
Pojav Zekul za ruku nevěstu,
vévodovi svému ji oddává:
Ejhle, ujče, krásná ti nevěsta,
choť tvá milá, ujkyně má drahá.
I zapláče Janko u radosti,
Zekulovi ticho odpovídá:
Těžko ujci bez svého sestřence,
i sestřenci bez přítele svého.
Pak na odchod svatové se hnuli,
zpívajíce, koňmi harcujíce. -
Tehdá bylo, nyní se vzpomíná.
zpět na obsah 
Další: Zpěv volharský