|
- Čelakovský | - Slov. nár. písně | - |
Vysoká skála - bílý hrad,
v něm se prochází Marko mlad
se svou milou Alenčicí,
krásnou tureckou děvčicí.
Za jitra záhy jsou vstali,
vesele se procházeli,
i šli jsou na chodby vysoké,
otvírat alkýře široké.
Alenka takto promluví:
"Mhla hustá leží na poli -
však cože to? Či, Marku, zříš,
jak táhne se k hradu blíž a blíž?"
Jí mladý Marko odpoví:
"To žádná mhla není na poli,
turecké to koně supají,
k nám v hosti Turci cválají.
Až přiženou se pode hrad,
jim vyjdeš naproti do vrat;
a budou-li se po mně ptáti,
po turecku se přimlouvati,
dej odpověď jim takovu:
Mladý je Marko na lovu,
a nevrátí se z lesních her,
až někdy zejtra podvečer."
Ke hradu Turci harcují,
otvírat pannu spatřují;
pravici jim podávala,
levicí je objímala:
"Vítejte, Turci, do domu,
mladý je Marko na lovu;
a nevrátí se z lesních her,
až někdy zejtra podvečer."
Když usadil se každý host,
dává jim jídla, vína dost;
Alenka Turkům připíváj
za ňádra víno podlívá;
přitom unáší pilně zbraň
sedmnáctkrát jim v tajnou schráň.
A šavli brousí Marko mlad,
až se otřásá světlý hrad.
Tu jeden Turek takto dí:
"Cože to tam nad námí hřmí?
Zajisté Marko jest doma,
na brusu jasnou šavli má."
I vskočí mu Alenka v řeč:
"Mladýtě Marko odjel preč;
a nevrátí se z lesních her,
až někdy zejtra podvečer.
Nahoře slepice hrabou,
na půdě vejce tam nesou." -
Zas Turkům víno připívá,
za ňádra sobě poclívá.
Vtom Marko na síň vyskočí,
z pošvy mu šavle zabřinčí -
všecky jesi Turky posekal,
jen jeden pod stůl se schoval.
I prosí takto odtavad:
"Poshov, ó poshov, Marku mlad!
nade mnou smilování mej,
mně ubohéma život přej!
Propusť mě domů ve zdraví,
můj hlas tě šíře proslaví,
uslyší každá dědina,
jaký jest Marko hrdina."
Dí Marko: "Nenajde ouírpnost
turecký u mne nikdy host.
Chci sice živa tě pustiti,
leč zdrávu tobě nebýti."
I vytahnuv ho z podstolí,
nepěkně s Turkem zápolí:
přelámal všecky kosti v něm,
vyvrhnul jemu oči ven;
na kůň ho rychlý uvázal,
svůj praporec mu v ruku dal,
řka: "K svému caru s tím se kliď,
a jemu ode mne vyřiď:
bylo-li by mu s líbostí,
nech sám též u mne pohostí -
se mnou-li jednou se změří,
co Marko umí, uvěří!"
OJ hradu Turek skokotá,
a hloub do Turek klopotá,
an car u okna stojící
jej vida volá carici:
"Oj pojď sem, pojď sem, ženo má!
nastává chvíle veselá:
s praporcem Markovým jedou,
snad také jej k nám přivedou."
Když Turek před hrad přijel byl,
turecký car se zveselil,
a hned se jezdce takto ptal:
"Jakžes u Marka hodoval?"
"Byly to hody, care můj,
dí Turek - sám Bůh polituj!
Chci raděj s čsrtem spolčiti,
nežli u Marka hostiti:
přelámal všecky kosti mi,
vyvrhnul z hlavy oči mi,
na kůň mě rychlý uvázal,
svůj praporec do ruky dal;
a vzkazuje ti, líbo-li,
bys k němu přijel na hody,
že sám pak, až se s ním změříš,
co Marko umí, uvěříš."
Mluví pán k panoši svému:
"Rychle ohledej mé rány!
Jsou-li rány mé krvavy,
pro hojiče mi doběhni;
ale jsou-li rány černy,
pospěš hrob mi vykopati,
hrob široký a hluboký."
První ránu prohlížeje
viděl panoš až do mozku;
druhou ránu vyšetřuje
viděl mládec až do srdce.
Promluví tu pan Baroda:
"Když se k rodině mé vrátíš,
budou se tě na mne ptáti:
Kde šlechetný jest Baroda?
Ty rci jen: Zadu přijíždí."
A když panoš vykopal hrob,
hrob široký a hluboký,
káže takto mu Baroda:
"Dobře okuř mě jalovcem,
pevně oblož trninami,
ať mé tělo šeří vlci
nevyhrabou, nerozervou."
Širokým polem prostranná
k hřbitovu cesta šlapaná,
král Matiáš tou cestou jde,
těžká žalost mu srdce rve.
Potká ho starý poutníček,
nebeský sám náš tatíček.
- Copak tě, králi, potkalo?
tvou duši smutkem projalo? -
- Bůh zaplať ti za útrpnost!
Jakž já nemám míti žalost?
Má milá - mnoho tomu let -
opustilatě tento svět,
a nyní se mi zjevila,
že v pekle hoří, pravila.
- Pusť mimo, králi, zármutek,
vykonej nábožný skutek,
jdi na trh, kup si housličky,
a hraj před peklem písničky.
Když pak pohraješ minut pet,
promluví takto satanáš:
Ten hudec je král Matiáš -
jakýže plat ti, hudče, dám?
Ty pak dej takto odpověď,
že odplatu si vezmeš sám.
I šel na trh Matiáš král,
a koupiv žluté housličky
bral k peklu se, a tamo hrál
před peklem pěkné písničky.
Leč sotva pohrál minut pět,
dí takto vrah náš satanáš:
Ten hudec je král Matiáš -
jakýže plat ti, hudče, dám?
Slyš, satane, pekelný králi,
já odplatu si vezmu sám.
Pojav za ruku milou král,
z horoucích pekel s ní se bral,
a když vycházel z brány preč,
vypustí milá tuto řeč:
Buď kleto, peklo, do věka
ať není v tobě člověka!
To sotva dopověděla,
hned zase v peklo sletěla:
Buď kleto toběj jazyku!
jenž stále blepceš ze zvyku,
teď věčně budeš hořeti,
na věky věkův trpěti.
Žene milý koně
dolů od Radhoně.
Na pravé mu ruce
sívý sokol sedí;
za kloboukem milý
prut má rozmarýny;
koníček zařehtal,
milá z domu vyšla.
- Kam, má nejmilejší,
postavím koníka?
- Postav ho, milý můj,
do naší konírny.
- Kam, má nejmilejší,
sokola mi dáti?
-- Dejže ho, milý můj,
v mou komůrku světlou.
- Kam, má nejmilejší,
vsadím rozmarýnu?
- Vsaďže ji, milý můj,
za má bílá ňádra.
Kůň žere ovísek,
sokol hladí křídla,
rozmarýna kvete,
milý milou líbá.
"Hlavu zavažte mi, matičko,
lože připravte mi hnedlíčko!
Mne museloť děvče uřknouti
u svatého Jiří na pouti,
tvářičky mělo červené,
vrkoče pěkné pletené.
Vystavte, matko, kostelík,
nech přijde na mši, kde kdo jest -
nech přijde na mši kde kdo jest,
snad také přijde má milá."
Ke mši jest přišel, kde kdo byl,
děvčete jen tu nebylo.
"Kopejte, matko, studnici,
pro vodu půjde, kde kdo jest -
pro vodu půjde, kde kdo jest,
snad také přijde má milá."
Pro vodu přišel, kde kdo byl,
děvčete jen tu nebylo.
"Dejte mi hranu zvoniti,
přijde se modlit, kde kdo jest -
přijde se modlit, kde kdo jest,
snad také přijde má milá."
ModlÍt se přišel, kde kdo byl,
a jeho milá nejprvé:
Divný mi to jest umrlec,
usmívá se přes příkrovec!
Nohy jeho poskakují,
ruce jeho objímají;
hle, ruce mne objímají,
a ústa v ústa líbají.
Vítr věje, sněhy seje,
mne peřina nic nehřeje.
Matka se dcerušky ptala,
zdali vedlé ní by spala?
Nechci, nechci, drahá máti,
těžko vedlé vás mi spáti:
krátká duchna, dlouhá noc,
a mne zebe celou noc.
Vítr věje, sněhy seje,
mne peřina nic nehřeje.
Matka se dcerušky ptala,
zda by vedlé otce spala?
Nechci, nechci, drahá máti,
těžko vedlé otce spáti:
krátká duchna, dlouhá noc,
a mne zebe celou noc.
Vítr věje, sněhy seje,
mne peřina nic nehřeje.
Matka se dcerušky ptala,
zda by vedlé sestry spala?
Nechci, nechci, drahá máti,
těžko vedlé sestry spáti:
krátká duchna, dlouhá noc,
a mne zebe celou noc.
Vítr věje, sněhy seje,
mne peřina nic nehřeje.
Matka se dcerušky ptala,
zda by vedlé bratra spala?
Nechci, nechci, drahá máti,
těžko vedlé bratra spáti:
krátká duchna, dlouhá noc,
a mne zebe celou noc.
Vítr věje, sněhy seje,
mne peřina nic nehřeje.
Matka se dcerušky ptala,
zdali při milém by spala?
Ano, ano, drahá máti,
lehko při milém mi spáti!
Dlouhá duchna, krátká noc,
mně bude teplo celou noc.
Mářka žala, Mářka žala
trávu dětelmu...
Hm hm, ja ja -
trávu dětelinu.
Zlatým srpem, zlatým srpem,
rukama bělýma.
Co nažala, co nažala,
vše koníkům dala.
Pijte, jezte, pijte, jezte,
mého bratra koně!
Pojedete, pojedete
do deváté země.
Najdete tam, najdete tam
milou bratra mého.
Co má milá, co na hlavě?
Plápolavé pentle.
Co má milá, co na ňádrech?
Cinkající ženkle.
Co na rukou, co na rukou?
Prsteny se blyští.
Co na nohou, co na nohou?
Střevíčky se lesknou.
Což na těle, což na těle?
Suknička jí šustí.
Šustí sukně po dvorečku
z žlutého hedbáví.
A dvůr mete, a dvůr mete -
koště - peří páví,
hm hm, ja ja -
koště - péří páví.
Zpívá ptáček zjara v pomorančí,
naň se dívá kráJovna ze zámku:
Poleť, ptáčku, leť do zámku ke mně!
U mne budeš zobati lahůdky,
cukr jísti, sladké víno píti.
Při mém synku budeš sedávati,
sedávaje zpívati mu písně.
Nechci, nechci, králová, já k tobě!
Ty bysi mě zavřela u zámku:
byt milejší v zeleném mi háji,
i milejší zob žlutá pšenicka,
a můj nápoj čerstvá jasná voda,
zazpívám si, kdy a jak mi líbo.
Žlutá vlha pěkně zpívá
prostřed háje zeleného.
Po ní pase mysliveček,
chtěje bídnou zahubiti.
Nestřílej mě, myslivečku,
daruj život, mládenečku!
Chci tě za to vyučiti,
jak bys měl se oženiti.
Nebeř sobě staré báby;
stará bába velká žalost.
Nebeř sobě mladé vdovy;
tuze zlátě mladá vdova,
Vezmi sobě pěknou pannu;
pěkná panna v srdci radost.
Oj pole, moje pole,
rovina široká -
na poli zelená se
mi jabloň vysoká.
Na jabloni vyrostlo
jablíčko červené:
povrch jablíčko rdí se,
a vnitř je zelené.
Podobna jabku tomu
je Minka má milá:
po lesích jest jak růže,
a v srdci truchlivá.
Prostřed jejího srdce
dva mlýny klepají,
a lásku jen a lásku
pořád přemílají.
zpět na obsah 
Další: Zpěv dolnolužický