|
- Dačický | - Paměti | - |
V neděli totiž Dominica Omnis terra, po památce Tří králuov, 10. dne měsíce Januarii, ledna, Jeho Milosti císařské paní manželka, arcikněžna rakouská Anna, korunována jest k království českému slavnou korunou téhož království v kostele hlavním na hradě pražském. Po témž korunování bylo slavné světské hodování, potom turnaj rytířský,vněmž Jeho Milost císařská Matyáš také osobně býti a tu kratochvil provozovati ráčil.
Fridericus Ulricus, kníže brunšvické, po smrti pana otce svého Henricha Juliusa spůsobem téhož pana otce svého nepřestával na měšťany města Brunšviku vojensky nastupovati, usilujíce je vždy podmaniti, jemuž jse oni statečně bránili a odpírali, a nemálo lidu z obojí strany ztraceno, až ta nesnáz mezi nimi jest císařským nařízením (oč tak mezi nimi činiti bylo) smluvena a spokojena. A kdo zabit, ten tam.
Pan Václav Vchynský z arestu, do kteréhož dán byl, jest na soud zemský o suchých dnech postních povolán, a jsa z těžkých věcí, jenž jse naň vztahovaly, obviněn, jest slyšán a svědkové proti němu jsou publikováni, jakých by jse věcí proti Jeho Milosti císařské, soudu zemskému, stavuom a zřízení zemskému etc. dopouštěl, jest naň vedeno a ukazováno. On vida, že jináč nelze, na milost jse Jeho Milosti císařské dal, kteréž i užil. Avšak vězení jest mu nařízeno do Kladska, kdež i dovezen jest do dalšího o něm nařízení. Ale on nejsa opatrně vartován, příštího měsíce máje odtad jse dobyl a ujel, po němž psáno a vyhlášeno, kdo by jej jal a dodal, že tomu 10.000 kop míš. a za hlavu jeho 5.000 kop dáno bude.
V Frankfurtu při řece Mejnu, městu říšském germanském, někteří z obce téhož města jsou zjímáni, ortelováni, někteří stínáni, jiní mrskáni, zvypovídáni, protože předešlého roku srotivše jse bezprávně proti konšeluom téhož města, šáhli na židy a je z města vyhnali. Čehož židé nemeškali na vrchnost vznášeti a žalovati. Po kteréžto vykonané exekucí židé zase do téhož města jsou uvedeni.
Melichar Glösl, biskup vídeňský, učiněn od papeže, biskupa římského, kardinálem a klobouk kardinálský posvěcený jest jemu do Prahy, kdež na ten čas zůstával, přinešen, při čemž dálo jse slavné hodování.
Jeho Milost císařská ráčil tuze nastupovati na pana Henyga z Valdštejna a na N. Magrli, prokurátora v Praze, pro nějaké traktáty v impressí téhož pana z Valdštejna tisknuté a vuobec vydané. Skrze což Ondřej Misera, impressor a poddaný téhož pana z Valdštejna, o hrdlo přišel. Naposledy to pokutou peněžitou spokojeno.
Těch časuov arciknížata rakouská Maximilian, pan bratr Jeho Milosti císařské, a Ferdinand z Štýrska, pan strejc, trvali tu na ten čas při Jeho Milosti císařské na hradě pražském.
Od Jeho Milosti císaře Matyáše, českého a uherského krále, položen a rozepsán jest stavuom království Českého sněm na hrad pražský ke dni pondělnímu, 5. dne měsíce Junii, června, za příčinou, že Jeho Milost císařská, jsa věkem sešlý a bez plodu zůstávaje, o successora království Českého pro ujití po smrti jeho o království České nevolí a nesnází (ach neušlo toho, jakž dáleji uvidíš) jednati ráčil. A tu jest na tom sněmě arcikníže rakouské Ferdinandus z Štýrska, strejc Jeho Milosti, successorem k království Českému zvolen, a aby k témuž království za živobytí Jeho Milosti korunován byl, jest nařízeno a terminováno, však summa potestas v témž království aby při Jeho Milosti císaři Matyášovi do smrti jeho zůstávala, což tím sněmem jest utvrzeno; a berně králi novému Ferdinandovi jest svolena a nařízena.
Maximilian Hošťálek, první konšel z města Žatce, ozval jse při témž sněmu něco o religion evanjelitskýho náboženství, a jsa v tom od jiných svých společníkuov opuštěn, v nenávist a nebezpečenství vešel. Tak jse začínalo k následujícím hrozným věcem.
Turecké poselství opěty do království Českého přijelo, jichž principál, Gracianus tak řečený, praveno, že jest křesťan poturčilý; jsou forýrováni do města Nymburka nad Labem a tam na čas zůstávali do dalšího nařízení.
Podle příze psaného sněmovního svolení a nařízení arcikníže rakouské Ferdinandus jest na království české v kostele hlavním na hradě pražském v ten čtvrtek, den památky Petri et Pauli apostolorum Christi, korunován v přítomnosti Jeho Milosti císaře Matyáše a arciknížete Maximiliana, panuov strejcuov svých, a arcikníže Leopolda, bratra svého. Mnohým se to nelíbilo. Týmž spůsobem a téhbož léta jest tejž arcikníže k království uherskému zvolen a v Prešpurce korunován.
Drahoty veliké byly ve všem, zvláště v obilí i v některých okolních zemích veliký nedostatek a hlad. Pročež z Čech mnoho nachovaného od lakomcuov peněžitých, jenž na drahotu číhali, chovajícího obilí jest vyvezeno. - Nota: Česká země může pravdivě nazvána býti špižírnou Germanie.
Matyáš Caesar, Imperator, a Ferdinandus, juž český král korunovaný, ráčili vypraviti jse do Sas k churfirštu saskému a slavně tam jsou přivítáni. A mezitím nadepsané turecké poselství, hnuvše jse z města Nymburka do Prahy na vyslyšení, odpověď a vyslyšení očekávalo.
Na hradě pražském v kostele novém za velkým palácem N., syn legáta hispanského, zabil N. hrabí, dvořenína legáta florenského, o místo jse pohodše v tom kostele; a šarvátka ta byla mistrná.
Měsíce Augusti, srpna, umřel p. Jan Sezima z Ouští, jsa nejvyšším komorníkem království Českého.
Páni Moravané a páni $lezáci arcikníže Ferdinanda, korunovaného krále českého, za pána svého týmž spůsobem jako Čechové přijali, jakožto vtělení lenní oudové téhož království.
Gracianus, legát turecký, zase jest s svými z Prahy vypraven.
V městě Ouští nad Labem někteří z obce téhož města zbouřivše jse zabili svého primasa, totiž konšela prvního, vzavše příčinu, že by o nich nevěrně a zrádcovsky smejšlel a praktikoval proti religionu a jich náboženství.
Matyáš, obnoviv v království Českém místodržící, s císařovnou manželkou svou a se vším vystěhoval jse a odjel z království Českého do Rakous. A to Jeho Milosti poslední odjezd; neboť jse víceji do téhož království nenavrátil.
Pan Heřman Černín, jenž od Jeho Milosti císaře Matyáše v legací vypraven byl, zase jse vrátil a do Vídně dostal. Ta poselství sem i tam činěná dály jse pro dokonalé utvrzení s Turkem pokoje a příměří. Nebo nětco mezi stranami na odpořích a nedorozumění bylo.
Dva N. N. Germané, Němci cizozemci, řečení Hokové, jenž na onen čas při panu Petrovi Vokovi z Rožmberka dvořané byli a lásku jměli, svadivše jse, sami nětco na sebe problekli, skrze což v domnění a podezření vešli a potah na ně byl, že by skrze ně kšaft téhož pana z Rožnberka sfalšován byl. Nebo tím kšaftem bylo týmž Hokuom napsáno a odkázáno. Pročež jsou vězením stíženi a těžce na ně nastupováno. Neví jse, jak toho odbudou.
Po odjezdu posledním císaře Matyáše z království Českého nepřestávali jse v témž království o religion v náboženství sobě protivní škorpiti, jedni druhé sužujíce a při vrchnosti ošklivíce, takže strana evanjelitského religionu; k opatření sebe sjezd sobě do Prahy položili. To když jse doneslo císaře Matyáše, jenž juž v Rakousích zůstával, mandáty svými přísně ten sjezd zapověděl; a tak to na ten čas zrušeno.
Pod tím z obojí strany vždy jse od jedněch k druhým záští, hněv a nenávist rozmáhalo. Opat broumovský a obyvatelé města Broumova o kostel jich farní různici a odpory jměli; i jinde nesnáze byly. Tak jse vždy k hrozným a žalostivým věcem, kteréž skrze to pošly, přibližovalo a hrnulo. Žádný v to nevkročoval, a pokoj do Čech nechtěl, různice, sváda, Mars pohotově byly jako bratří.
Když jse pak to nepřátelství mezi stavy v království Českém rozjitřilo, rozhorlivše jse někteří z strany evanjelitských, jichž principál byl pan Hendrich Mates hrabě z Turnu (nerozváživše, co z toho pojde) srotivše jse, vebrali jse na hrad pražský, a tu všedše z nich někteří úprkem do kanceláře české, kdež někteří páni místodržící v radě byli, a jich jse zmocnivše a tak na ně sáhše, dva, totiž pana Viléma Slavatu, nejvyššího sudího království Českého, kterýž, byv prve religionu evanjelitského, k římskému náboženství přistoupil, a pana Jaroslava z Martinic Smečanského, purkrabí karlštejnského, a s nimi Filipa sekretáře ven z oken do příkopu hradského pod touž kanceláří vyházeli, davše jim vinu, kterak by evanjelitské a jich religion a náboženství zahubiti usilovali, vrchnost proti nim pozdvihovali a popuzovali, v nenávist uvozovali, ouřady zemské sobě osobovali a svým k tomu napomáhali, ve všem evanjelitských pomíjejíce a nátisky jim činíce, a vše bez obce že by sami podle vuole své činili etc. Naproti tomu praveno, že oni pozdvižení ne proto, ale z závisti a nepřízně jim ouřaduov zemských a povejšení to před sebe vzali, a opovrhše království Českého právo sami jse žalobníci, svědkové, soudcové učinivše, na residencí Jeho Milosti císařské krále Českého šáhli etc. Actum toho vyházení ve středu po neděli Křížové tak řečené, 23. dne máje měsíce před památkou Nanebevstoupení Krista Pána. - S podivením bylo, že z nich žádný tím vyházením usmrcen nebyl, a živi ostavše, jak mohli jse opatřili. Vdole y městech pražských strach byl z téhož, pročež mnozí jse skryli a zujížděli.
Po takovém skutku opovážlivém strana evanjelitská tak zbouřena a pozdvižena rozuměje, že jim skrze to těžké věci následovati budou, závazky a zápisy k ochránění sebe a vlasti své sobě obnovili, veřejnost vojenskou nařídili, hradu pražského a spravedlností zemských (však vše jménem a k ruce Jeho Milosti císařské, králi českému, pánu svému) jse ujali etc. Při tom dáleji spis svuoj a omluvu vuobec vydali a tisknouti dali, proč by jse tak pozdvihli, kterémužto tisknutému vydání, knížce, Apologia jméno dali. V níž mnohé příčiny a kterak by od strany religionu jich (proti majestátu od slavné paměti Rudolfa císaře jim na osvobození náboženství jich daného) protivné sužováni a utiskováni byli, práva a spravedlnosti těžce dostávali etc., jakž táž Apologia jich mnoho v sobě jiného obsahuje. - Mniši ordinis Jesuitarum od týchž stavuov evanjelitských jsou na věčnost z království Českého vypověděni, do kterýchž sobě také tíž stavové velké stížnosti kladli.
Tíž stavové v království Českém po zrušení místodržících od Jeho Milosti císařské v témž království nařízených obnovili sobě defensores podle jim toho přízepsaným majestátem císařským osvobození a přes to vyvolili z sebe directores (tak je stitulovavše) ze tří stavuov království Českého osob třidceti k spravování země a potřeb jim dále náležitých. Ty všeckny věci, co jse tak v království Českém dály, jsou daleko rozhlášeny s pohrůžkami a žalobami. Directores pak dotčení nařízení rozposílali po krajích patenty, listy otevřené, citujíce nimi stavy království Českého ke dni nedělnímu a pondělnímu po památce sv. Trojice na hrad pražský, kde jse jich sjelo nemálo, a tu opáčivše své stížnosti a nastávající nebezpečenství, i to uznavše, že Jeho Milost císařská nad tím jich předsevzetí velikou stížnost nese, a uradivše jse, veřejnost vojenskou a na to berni utvrdili a od okolních některých knížat evanjelitských, též Moravanuov a Slezákuov pomoci a spolčení vyhledávali.
Pan Vilém Slavata po příze psaném sebe z kanceláře hradu pražského vyhození obávaje jse, aby něco dáleji proti němu doma na ten čas zůstávajícímu od týchž pozdvižených stavuov předsevzato nebylo, revers jim na sebe podle vuole jich učinil a tak při pokoji zůstával. Však potom před dalším nebezpečenstvím z země odjel, což též pan Adam z Šternberka, nejvyšší pan purkrabě, a pan Jaroslav z Martinic Smečanský a někteří jiní učinili a na ten čas uprázdnili.
Na pana Zdeňka z Lobkovic, nejvyššího kancléře, též těžce od týchž stavuov českých naříkáno a žalováno, že by je stavy a religion jich zahubiti obmejšlel a usiloval na zkázu jich etc. Čemuž on odpíral.
Všeckna města česká třetího stavu užívající k týmž spolčeným, pozdviženým stavuom přistoupili kromě Plzeňských a Budějovských; ti odepřeli.
Stavové knížetství Slezského, jsouce religionu evanjelitského, na vyhledávání při nich toho od týchž stavuov českých jim svolivše k ochraně sebe a religionu přistoupili a apolečnost učinili. Páni Moravané, jsouce rozdílného religionu i jinak v roztržitosti a jedni k druhým v nenávisti, na ten čas odepřeli, nevěda, jak činiti. A tak sem i tam z obojí strany o pomoc, ochranu, společnost jednáno, vyhledáváno a puntováno. Nevěda, kdo s kejm bude a jaké to skončení vezme. Mnozí vrtkaví jsouce nevěděli co činiti a držeti.
Uhři také o přátelství, pomoc a společnost od stavuov českých evanjelitských vyhledáváni a žádáni byli, vyslavše tam k nim a o to N. doktora Jesseniusa; ale Jessenius jest tam od strany odporné arestován, však potomně propuštěn jsa, do Čech jse navrátil.
Melichar Glesel, Esel, biskup vídeňský, kardinál, jenž jsa nízkého splození, a jakž praveno, nějakého pekaře syn byl a vysoko vzešel, jest na poručení a nařízení arciknížete rakouského Ferdinanda, juž voleného a korunovaného českého a uherského krále, arestován vězením a bohatství peněžité, kterýchž šacunky, dary a jinak nabyl, jest mu odňato za příčinou, že nevěrně a neupřímně, zvláště v příčině Benátčanuov, domu rakouskému protivných, jse choval a tak bohatství nabejval.
Když jse tak další pozdvižení v království Českém rozmáhalo a k pokoji nižádnému nešchylovalo, jen mstíti a trestati a z druhé strany jse brániti následovalo, město České Budějovice, stavuom českým odporující (do něhož nětco lidu vojenského císařského puštěno bylo) jest vojensky od lidu týchž stavuov (nad nímž nejvyšším pan Hendrich Mates hrabě z Turnu, přední původ toho českého pozdvižení, nařízen) obleženo.
Lid vojenský od císaře Matyáše a krále Ferdinanda shotovený a nařízený, nad čimž nejvyšším učiněn Henricus řečený Dampir, rozený Francouz, vtrhl vojensky do království Českého a tak jse začalo v témž království hrozné té země zkáza a hubení pálením sídel, zajímáním dobytka i lidí, šacováním, drancováním etc., zvláště v kraji Čáslavském, kdež jse tejž Dampir s týmž lidem dostal a ležení vojenské nedaleko města krajského Čáslavě sobě zarazil; lidé, obyvatelé okolní, jak kde a s čím kdo mohl, utíkali. Nadepsaný pak hrabě z Turnu, polní vojenský hejtman a jenerál lidu českého vojenského, přitáhl s týmž lidem do téhož kraje Čáslavského k městu krajskému Čáslavi, a tu ta obě vojska sobě nepřátelská z velkých kusuov na sebe střílely, čímž někteří z obojí strany jsou usmrceni, a každá strana fortele svého užívajíce, bitvy polní svésti jse jim nevidělo. A tak jse rozjeli. Dampir dal jse dáleji po království Českém, sem i tam jse obraceje, podle fortele svého podmaňujíce, seč býti mohl. N. hrabě z Hollochu, jenž jse stavuom českým propůjčoval a také jedním jich polním hejtmanem učiněn, pomocí svou obmeškával, což mu za zlé vykládáno bylo.
Vydány jsou noviny tisknuté, že tohoto roku 25. dne měsíce Augusti, srpna, v zemi Švejcarské nějaký veliký skalnatý vrch, nad městem řečeným Plurs, trhše jse upadl na město a je všeckno i s lidem v něm obývajícím, jichž do 1500 počítali, zasul a zařítil, takže neznati žádného znamení od stavení.
Nadepsaní spolčení stavové království Českého pozdvižení a spuntovaní nepominuli také od stavuov nydrlandekých evanjelitských a při některých knížatech germanských pomoci vyhledávati, kteréž i dostali, takže Ernestus inlegitimus comes Mansfeldius jest do Čech vojensky vypraven, maje lid řečený dragones, o nichž mnoho rozprávěno bylo. Kterýžto Mansfeldius s nětco lidu českého oblehl město Plzeň, týmž stavuom českým odporné, v němž jse plzeňstí s lidem císařským zavřeli a bránili, statečně odpírajíce.
Stavové slezští, svolivše také stavuom českým pomoc, dvanácte set jízdy a okolo dvou tisíc pěchoty lidu vojenského do Čech vypravili. A tak jse nemálo lidu vojenského v Čechách z obojí strany shromáždilo, jedni druhým jak moha škodíce, a země Česká jse vždy hubila a plundrovala. Toho lidu slezského nařízen jest vůdcem a hejtmanem N. markrabě z Brandenburku, jenž jse byl v Slezsku osadil a kníže z Jegendorfu jmenován byl.
V Rakousích arcikníže Maximilian, bratr císaře Matyáše, pán pokojný a dobrotivý, nikda jse neženivše a nemaje nad těmi vojnami a pozdvižením žádného zalíbení a vždy ku pokoji radíce a napomínajíce, umřel.
Umřel také pan Albrecht Smiřický z Smiřic, pán český, mladý a bohatý, neženatý zůstávaje, roznemohše jse v ležení polním českém vojenském nadepsaných stavuov českých, kdež jse byl vypravil, zůstávaje v jich společnosti; a tak dokonal věk svuoj v pondělí 19. dne měsíce Novembris, listopadu. Kterýžto pan Smiřický také pány místodržící z kanceláře české na hradě pražském vyházeti pomáhal, skrze což potom statkové a bohatství jeho, jako i jiných v témž pozdvižení českém společníkuov, jiným jse dostalo.
Měšťané plzeňští, stavuom českým spolčeným odporní, zůstávajíce až posavad vojensky obležení skrze Ernesta Mansfelda k tomu nařízeného, jsou mocí dobyti a přemoženi a tak podmaněni k ruce týmž stavuom českým. Nebo tíž Plzeňští od starodávna při náboženství římském zůstávaje, evanjelitskému religionu jse protivili. Tejž hrabě Mansfeldius na slovo vzat a opanovav město Plzeň činil a řídil tam podle vůle své.
Měsíce listopadu, Novembris, hvězda ocasatá ukazovala jse na obloze nebeské tímto způsobem.
Město Brod Německý v kraji Čáslavském, panu Trčkovi náležité, lidem vojenským císařským osazeno bylo, k němuž nětco lidu od stavuov na.řízeného přitáhlo, chtěje je vzdáním opanovati; ale nic nedovedše zase jse navrátili. Pěchota, jenž v městě Kolíně nad Labem ležela a stavuom českým náležela, hnuvše jse odtad na Valete vybili a vytloukli klášter Sedlecký nedaleko Hory Kutny v nebytí doma opata téhož kláštera Bartolomea Píky, pobravše, co našli. Actum v advent, měsíce prasince, Decembris.
Pan Hendrich Mates hrabě z Turnu, principál stavuov českých spolčených, vtrhl vojensky s lidem, jejž pod správou svou jměl, do Rakous a tam štrafoval, činíce škody veliké, jakž jse z obojí strany páchalo a provozovalo, a mnozí nevinní trpěti museli. Nebo když jse vadí a rvou páni, nastavte vlasuov nebozí poddaní!
Smrt také svou moc a vojnu provozovala, pojavše z tohoto světa pamí Annu, císaře Matyáše, českého a uherského krále, manželku, jenž umřela v Rakousích měsíce tohoto Decembris, prasince. A tak Jeho Milosti císařské, pánu z přirození dobrotivému a pokoje žádostivému, zármutku, žalostí a starostí nesvorností křesťanskou přibejvalo a se přidávalo bez jeho viny. - Pán Buoh račiž vše spokojiti svou všemohúcností!
Hvězda opěty jakási podivná, jasná a jse třpytící dnuov nočních vidína byla v obloze nebeské, jako by dvojitá byla, timto způsobem.
Pod tou v Čechách vojenskou rozbrojí velké loupeže a lidí obírání po cestách i v domích jse páchaly a provozovaly od lidu vojenského z obojí strany a šacuňky, vem kde vem, víra sem, víra tam, poberať všeckno, věř sobě, jak chceš! K pokoji žádné naděje nebylo, práva zastavena a lidé k spravedlnostem svým přicházeti nemohli.
Ernestus hrabě z Mansfeldu nadepsaný dán a vyhlášen jest do achtu císařského proto, že jest jse Čechuom pozdviženým potřebovati dal a jim napomáhal, v čemž i od Fridricha, pfalckraběte při Rejnu, churfiršta říše, psaním k němu učiněným potvrzován byl, jenž z německé řeči na česko přeloženo jest v slova tato:
Fridrich, z boží milosti pfalckrabě při Rejnu, svaté říše churfiršt etc. Nepochybujeme, že o tom dobrou vědomost jmáte, kterak dnuov pominulých Jeho Milost císařská původem a nabízením některých rad svých mandata v rozdílná místa, do měst říše svaté, vztahujíce jse na osobu Vaši, rozeslati a publikovati dáti ráčil, kterýmiž osobu Vaši do achtu, na to, aby i mocí na Vás saženo bylo, každému moc dávaje, příčinu toho pokládajíc, že jste do království Českého, Jeho Milosti císařské vlastně náležejícího, lid cizí vojenský uvedli, jakž týž mandát to v sobě šířeji obsahuje a zavírá. Vpravdě jest nám to s nemalým podivením, že Jeho Milost císařská na obšírné psaní churfirštův, knížat sjednocených Svaté říše, v příčině nynějšího zbouření v království Českém, též defensí v Svaté říši od churfirštuov a knížat sjednocených a léta 1618 v Rotnburku nad řekou Tauber měsíce listopadu společně shromážděných učiněné, pamatovati neráčí, proč a z kterých příčin jsou sobě tejž sjezd položili, že Vás za nejvyššího jenerála nad lidem válečným do království Českého, na kteréž jse tak veliké nebezpečenství valilo, a potomně i na města a knížata svaté říše a sumou na všeckny stavy evanjelitské bylo by následovalo, jakž toho začátek léta 1614 při Achu, Milhejmu a Vezlu, pod zástěrou rebelie, s jistým Jeho Milosti císařské povolením cizí vrchností, ouhlavnímu nepříteli všech stavuov evanjelitských učiněn jest, a to vše bez vuole a vědomí churfirštuov svaté říše. Co jse do achtu dávání dotejče, nic před sebe bráti nemá, čehož také příklad na slavné paměti císaře Rudolfa II. léta 1594 při městě Donawerd, že ne cizí vrchnosti, než knížat svaté říše, bavorskému podle nejbližší příležitosti exekucí z vuole a vědomí churfirštuov svaté říše na sněmu, téhož léta vejš dotčeného v Řezně držaném, poručena byla. Což tím spůsobem i při Achu a Milhejmu, však pokudž toho hodné příčiny byly, kráčeno býti jmělo. Z čehož jse poznává, že to jest začátek na zkázu a vyvrácení, bez ušetření všech stavuov a krajin, evanjelitských učiněn byl. Nebo Vezl nikda proti Jeho Milosti císařské nic neprovinil, nadto vejš domu rakouskému nikda nenáležel, nýbrž v moci knížat jilichských jako i všecko hrabství klevské zůstával, toliko pro samé náboženství evanjelitské téhož léta 1614 obležen a v moc cizí vrchnosti uveden jest. A kdyby tehdáž to zlé předsevzetí zastaveno nebylo, oumysl jejich byl dáleji do svaté říše vtrhnouti. Že pak léta 1618 na stavy evanjelitské království Českého pro samé náboženství mocí válečnou na zkázu a dokonalé vyvrácení sáhnuto býti jmělo, slušně a spravedlivě podle moci práva přirozeného a práv všech národuov propůjčení, týmž nepřáteluom a škůdcuom svým vstříc vkročeno jest a pro obhájení téhož království Českého, jakožto nejpřednějšího sloupu svaté říše, a sumou všech stavuov i vyšších i nižších náboženství evanjelitského, netoliko od stavuov evanjelitských, nýbrž od všech churfirštuov, knížat sjednocených i tý společní konfederací za nejvyššího jenerála s jistým počtem lidu válečného do království Českého nařízeni a vypraveni jste. Protož to bannum, totižto acht, na překážku téhož předsevzetí nynějšího pro obhájení náboženství a odvrácení všeho zlého nebezpečenství následujícího, s vědomím a mocí svou Vám od společné konfederací dáno, v ničemž býti nemůže, nýbrž poněvadž jse tu v nejmenším důstojnosti Jeho Milosti císařské urážení nenachází, té povinnosti Vaší podle moci Vám dané kráčeti budete. Nebo poněvadž pře spravedlivá jest a velebnosti božské jse velice dotejkající, sám Buoh dáleji k vyvrácení nešlechetných rad a obhájení pravdy své svaté prostředky k tomu obranými a pomocí svou přispěti ráčí. Datum v Hejdlburce 9. Marcii anno 1619.
Stavové spolčení evanjelitští v království Českém citovavše jse shromáždili jse na hrad pražský a opěty veřejnost vojenskou obnovili a nařídili a přitom vyhlásili a vuobec rozepsati dali a za nepřátely své položili, a aby země české prázdny byly osoby tyto: Pan Zdeněk z Lobkovic, jsa nejvyšším kancléřem království Českého, jenž při Jeho Milosti císařské v Rakousích zůstával; pan Jaroslav Bořita z Martinic Smečanský; ten také po vyhození sebe oknem z kanceláře hradu pražského v Čechách nezůstával; pan Vilém Vřesovic, jsa nejvyšším mincmejstrem, jenž také z Čech odjel; pan Zdeněk Lev Libštejnský z Kolovrat, pan Albrecht Šebestian Leskovec; pan Jan z Klenového, jsa nejvyšším písařem, Přibík Jeníšek z Oujezda, Pavel Michna, sekretář, Jiřík, bratr jeho, s dědici a budoucími svými. - Kterýžto Pavel Michna při kanceláři císařské vzešel a také na ten čas při Jeho Milosti císařské v Rakousích zůstával. Ferdinand Rudolf Lažanský, Fabius Maximus Ponzonius, mistr Filip Fabricius, sekretář, jenž také z kanceláře hradu pražského vyhozen byl, Jan Albrecht z Trnice, jsa císařským rychtářem v Starém Městě pražském, Jan Chryzostom Šrepl, byv císařským rychtářem v Novém Městě pražském, i s dědici budoucími svými; Kryštof Šrepl, bratr jeho, tolikéž, Andreas Leinhauz, Samuel Kolinus, řečník, prokurátor, Benedikt Meiskhynig, ouředník arcibiskupuov; Jakub Hořický z Tepenče, Zikmund Turnovský, hejtman krumlovský, Gregor z Hornsfeldu, Samuel Albín, Leonhart Korka, hejtman někdejší v Jindřichově Hradci, Adam Václav Andreae, Severin Táhlo, písař novoměstský, Mistr Jan Začal, Jan Chroust, vážnej, Michal Rychtršic, Jiřík Pretorius, ouřadník broumovský, Jan Lohelius, arcibiskup pražský, Wolfgangus Selender, opat broumovský, Kašpar Kwestenberger, opat strahovský, a těm prej podobní, kteřiž by jse ještě vyhledali.
Též nařídili tíž stavové čeští spolčení, aby v ouřadech a službách zemských nebejdali tito: pan Adam z Šternberka, byv nejvyšším purkrabím pražským, pan Vilém Slavata, jenž také z kanceláře české vyhozen byl a jakýsi revers týmž stavuom českým na sebe učinil a také z země odjel, pan Heralt Václav Libštejnský z Kolovrat, pan Fridrich z Talmberka, byv presidentem nad appelacími, pan Hendrich Libštejnský z Kolovrat, pan Sezima z Vrtby, pan Heřman Černín, Petr z Libenthalu, Purkhart Točník, byv podkomořím království Českého, Kryštof Vratislav z Mitrovic, Mates Pregl, byv hofrychtýřem, Jan Ploteis, sekretář, Kryštof Grad, Franc Osterštog, Jan Sferýn, Florian Libochovský, Jan Hogner, byv císařským rychtářem v Menším Městě pražském; Matyáš Šiška a Mikuláš Mrázek, oba z Litoměřic; Bartoloměj Kolenius, ouředník doksanský; Jakub Vilém Achlar; Fabian Holub, mistr Jiřík Šín, Jiřík Walter; z města Mostu tito: Jan Vopice, Jan Španmiler, Jan Ebrhart, Melichar Štehor, Ondřej Blumštein, Jan Muk, Jan Horštat, Martin Wagner.
Tím pak a takovým nařízením nadepsaní stavové čeští tak spolčení větší sobě nenávist a při vrchnosti hněv a nebzpečenství (s čímž jse potomně potkali) učinili a spůsobili, a země Česká hubiti jse nepřestávala.
Mezitím jistotně zvědíno a vuobec oznámeno, že císař Matyáš, český, uherský král, v městě rakouském Vídni, jsa mnohými starostmi pro takové rozbroje obklíčený a obtížený roznemohše jse, živobytí své v tomto světě dokonal a umřel, jenž žádostiv byl to vše milostivě k spokojení přivésti, a Saturnus zuřivý tomu nechtěl a panně Audiencí cestu zamezil. Po jehožto smrti vždy jse dáleji a tížeji ty rozbroje vojensky rozmáhaly; nebo arcikníže rakouské Ferdinand, pan strejc císaře Matyáše, té války vojenské tak začaté jse ujavše, na království české a uherské, jakožto k týmž královstvím za živobytí císaře Matyáše succesor zvolený a korunovaný dosednouti jse hotovil; ale pozdvižení stavové čeští, to vše opovrhše (a nepochybně) boje jse následujícího trestání (kteréhož však potomně neušli) a věda, že neobrání-li jse, že jse nevyprostí, vždy jse vojensky, jménem obhajování vlasti a religionu sílili, rotili a puntovali, králi Ferdinandovi odporujíce, kladouce příčiny, že by kvuoli straně římského náboženství (kteréhož se přidržel) religion evanjelitský usiloval zahladiti a království České sobě a domu rakouskému v dědičnou poddanost uvésti a jich svobody jim odníti etc. Čímž stavuov slezských po sobě potáhli, že jse s nimi spolčili a jedni druhým pomáhati a sebe retovati sobě jse zavázali. Týmž spůsobem někteří z stavuov markrabství Moravského učinili, někteří pak odepřeli, pročež také mezi týmiž pány Moravany různice a ncsnáze vzešly a někteří arestováni jsou a někteří preč zodjížděli.
Karel, arcikníže rakouské, bratr krále Ferdinanda, jsa biskupem vratislavským v Slezsku, také tam nesnáze a nevole jměl s stavy evanjelitskými, zvláště s Nisskými, k témuž biskupství náležitými.
Měsíce máje lid český vojenský stavuov českých vtrhli do Moravy a tam sobě odporné hubili a veliké škody i v Rakousích zdělali.
Připis listu od pana Ladislava z Lobkovic, ten čas hejtmana markrabství Moravského, ku panu Hendrichovi Matesovi hraběti z Turnu učiněného v slova tato:
Službu svú etc. Před Vaší Milostí netajím, kterak mne toho jisté zprávy docházejí z míst rozdílných, že byšte s lidem vojenským z království Českého do markrabství Moravského vtrhnouti ráčili. I majíce já pak zemi tuto sobě od Jeho Milosti královské, pána mého milostivého, svěřenou, nechtěl jsem pominouti Vaší Milosti tohoto psaní učiniti, žádaje, že mně, za jakou příčinou jste do země této vtrhnouti ráčili, oznámiti ráčíte. Odpovědi místné od Vaší Milosti očekávaje, na všem dobře a štastně jmíti jse vinšuji. Datum v městě v Brně 29. dne měsíce Aprilis, léta, 1619.
Odpověď na to:
Službu svú etc. Jakož ráčíte skrze schvalné psaní na mne dotaz činiti, za jakou bych příčinou do markrabství Moravského s lidem vojenským z království Českého vtrhl, není pochybné, nežli že dle Vaší Milosti vzáctného rozumu toho dobrou vědomost míti ráčíte. Já pak učinil jsem to z poručení a mám s sebou všeckno rytířstvo království Českého, kteříž své vysoce vzáctné a blízké spřízněné pány strejce, ujce, švagry a bratry, přátelským spůsobem a míněním navštěvují, zakazujíce jse, že při těch, ježto s nimi z upřímného srdce míní, hrdla, životy, jmění a statky své vynaložiti chtějí; vedle toho oumyslu jsouce na ty, kteříž ten svatý svazek lásky, jednoty a spojení až dosavad mezi námi roztrhnouti jse snažili, též k tomu, aby království České pohanským a barbarským spuosobem loupeží, mečem a ohněm pohubeno a plundrováno nebylo, sáhnouti a svým pomoc a fedruňk učiniti, v tom zjevně a patrně jse odvírajíce, že těch, kteříž naši nepřátelé jsou, nenávidí a je vedle nejvyšší možnosti pomocí Pána Boha všemohoucího tříbiti budou a chtějí. Poněvadž pak správa Vaší Milosti poručena a svěřena jest, pročež račte to tak opatřiti, opatrovati a spravovati, abyšte ráčili moci z toho, jak čest a pochvalu, takž i od země poděkování jmíti. S tím etc. Datum v Znojmě, 30. aprilis léta 1619.Mates Hendrich hrabě z Turnu.
Rakušané evanjelitského religionu jse přidržující, majíce také od dávna ve víře jich překážky a protivenství, jse poadvihovali a proti stavuom českým býti jse spečovali, pročež v hněv a nemilost králi Ferdinandovi, pánu svému, vešli.
Mezitím churfirštové germanští podle povinnosti jich k vyvolení císaře nového jse hotovili, k nimž Jacobus, král anglický, britanský, psaní, jenž tuto do češtiny přeloženo jest, v rozum tento:
Jacobus I. z boží milosti Veliké Britanie, Šotlandu, Irlandu etc. král, veliké kníže provincií v Indii orientálské etc.
Velikomocná, osvícená knížata a všickni páni, páni stavové sjednocení svaté říše, páni švagrové a přátelé nám velice milí!
Pozdravení naše přátelské s vinšováním všeho dobrého a prospěšného na Pánu Bohu láskám vašim vzkazovati ráčíme. Byvše nám o smrti velikomocného císaře římského Matyáše I., uherského a českého krále, oznámeno, nad tím jsme zvláště v těchto nepokojných a nebezpečných časech velice jse pohnouti ráčili, ale poněvadž, co jse narodí, v času od Pána Boha uloženém umříti musí, i nic divného není. Že pak na ten čas svatá říše bez monarchy a pána zůstává, za slušné jsme uznali a toto psaní naše láskám vašim o též věci učiniti ráčili: předně, že svatá říše bez monarchy a pána pro mnohé a vysoce nevyhnuteldné příčiny, obzvláštně pak pro uvarování nebezpečenství, kteréž by jse v tom čase od nepřátel okolních zběhnouti mohlo, dlouho zůstávati nemůže. Jakým by pak způsobem a řádem v tom kráčeno býti jmělo, o tom císaře Karla Velikého a císaře Karla Čtvrtého, otcuov vlasti slavné paměti, bulle zlaté vyměřují, že království římské na čtyry churfiršty, krále českého, pfalckrabí při Rejnu, saského a brandenburského posloupně z jednoho na druhého až do čtvrtého kolena jíti má, a tak až do posledního. Že pak arciknížata rakouská až do sedmého kolena císařství římské na sobě zdržovali, nepochybné jest, že jest to na vzáctné přímluvy a ne vedle vyměření výš jmenovaných bullí zlatých od churfirštuov svaté říše, zvláště pak duchovních, jim dáváno bylo; nyní pak, poněvadž slavné království České bez krále a pána, kterýž první chur svaté říše drží, zůstává, tehdy přednost churu svaté říše na osvíceném knížeti a pánu, panu Fridrichovi, z boží milosti pátém pfalckraběti při Rejnu, synu našem milém, na ten čas zůstává, a podle vyměření vejš jmenovaných bullí zlatých posloupnost nápadní království římského na něj přichází. Z té příčiny k láskám vašim velikomocným a osvíceným knížatuom a pánuom švagruom a přáteluom nám velice milým svaté říše, aby osvícené kníže a pán, pan Fridrich, z boží milosti pátý falckrabě při Rejnu, churfiršt svaté říše, syn náš milý, též posloupnosti nápadní výš dotčené užíti mohl, jse přimlouvati, a co by k dalšímu fedrování a opatření té věci náleželo, to vše se vším dostatkem tak, jakž náleží, podle nejvyšší moci naší spraviti a opatřiti ráčíme. Nadto pak vejš, aby ta věc svuoj průchod jmíti a ku konci šťastnému, též všemu křesťanstvu užitečnému, dobrému přivedena býti mohla, nepominuli jsme válečné armády po moři i po zemi naříditi, a to vše, co by budoucně všemu křesťanstvu, předně k rozmnožení cti a slávy boží, řádu a spravedlnosti utvrzení, sloužilo, opatřiti ráčíme, jakož také nepřemožená, osvícená knížata provincí v Nydrlantu sjednocených v též válečné hotovosti po moři i zemi s námi zůstávati ráčí. S tím láskám vašim velikomocným a osvíceným knížatuom, pánuom, pánuom švagruom a přáteluom nám velice milým, aby jse na všem dobře a šťastně vedlo, žádati a ochraně božské poroučeti ráčíme. Datum v Londýnu, 2. aprilis léta 1619.
Město Budějovice v království Českém stavuom českým spolčeným odporné v obležení vojenském od lidu českého a slezského, k tomu nařízeného, zůstávalo.
Tíž stavové a directores nařízení v království Českém, potřebujíce nemálo peněz, statky klášterské prodávali a zastavovali.
Lid pak královský vojenský svedli bitvu s nadepsaným Ernestem hrabím z Mansfeldu a lidem jeho, a něco jich zbivše a z svých ztrativše, však pole obdrželi a hrabě z Mansfeldu, vzav tu nemalou škodu, coufnouti musel. Naříkáno bylo na N. hrabí z Hollochu, jenž stavuov českých hejtmanem a oficírem vojenským nařízeným byl, že jmaje retunk témuž Mansfeldovi učiniti a přispěti, nedbanlivě obmeškal, pročež i v podezření zůstával, že by nětco stranil; a přezděli mu hrabě z Lenochu pro jeho obmeškání.
Po čemž brzo lid ten český a slezský, od nichž město Budějovice obleženo bylo, a v témž ležení promírali, nic nezejskavše, od téhož města odtrhli. A lid ten krále Ferdinanda, nad kterýmž N. hrabě Bukvoj nařízený byl, nepřestávali zemi Českou mečem i ohněm, zvláště v kraji Bechyňském a Prácheňském, hubiti a plundrovati.
V markrabství Moravském divy v oblacích nebeských byly, o čemž vuobec vytištěno a oznamováno bylo, totiž kříže a kola krvavá, a střelba jako z děl že slyšena byla, prach ručničný že z oblakuov pršel a tři kusové horcí nějakého kovu k zvonovině podobného na zem upadli.
Sjezd byl na hradě pražském stavuov království Českého a tu závazky a spolek s Moravany a Slezáky evanjelitskými k neopouštění sebe obnoven a utvrzen.
Na poselství uherské a rakouské evanjelitských, o čež předešle námluva byla, se také očekávalo, k dokonalému utvrzení jich společnosti.
A k pokoji se nikterakž neschylovalo, země jse vždy hubila a plundrovala, a náklady veliké býti a jíti musely. Stavové markrabství Moravského evanjelitští pozdvižení ujali se také v témž markrabství statkuov klášterských a jesuity mnichy zvypovídali.
Tíž stavové a directores království Českého, jmaje při sobě legáty moravské a slezské a opovrhše dokonce Ferdinanda, arcikníže rakouské, jenž předešle na království České volen a korunován byl, a mnohé příčiny toho sobě, proč by králem českým býti a dosednouti neměl, vzavše a položivše, totiž: že by ouhlavním nepřítelem religionu jich evanjelitského byl a to náboženství zahladiti usiloval, slibu neplnil, království České a stavy téhož království sobě a domu rakouskému v dědičnou poddanost proti jich právuom a svobodám uvésti a podmaniti i jiné svobody jich zrušiti chtěl, zemi Českou že tyransky hubiti a plundrovati nařizuje a dopouští etc.; a tak vše tíž stavové před sebe vzavše, i zvolili a vyhlásili jsou sobě za krále Friderica, palatina Rheni, churfiršta říše germanské, jenž jim příjemný byl i v religionu evanjelitském s nimi se srovnával, pána mladého, majícího k manželství Elisabet, dceru Jacoba Englického, Britanie, Scocie etc. krále. Tak se další příčina větší rozmohla k válkám vojenským a křesťanské krve prolévání pro tu slávu světskou a panování. Pán Buoh svou milostí račiž býti s námi.
N. Bukvoj, krále Ferdinanda hejtman vojenský, nepřeetával království České hubiti a zemi plundrovati, a přitrhše k městu Písku, jenž retuňkem obmeškáno bylo, je opanoval a v něm své tyranství i ohněm provozoval.
Jest přízeji poznamenáno, s jakým štěstím i neštěstím jest jse pan Václav Vchynský potkával, a dobyv jse z vězení, preč jse dostal. Na vyhledáváni pak toho od něho při stavích, pod těmi proměnami v království Českém vrchností, a na mnohé zaň přímluvy jest zase do země přijat a panství chlumecké jemu navráceno. Sic sors omnia versat.
Na hradě pražském vyjeveny a nalezeny jsou drahé věci od zlata, stříbra a zlatého kamení podivnými mustry a přípravami spůsobené, načež slavné paměti císař Rudolfus, český král, za živobytí svého nakládal i sám osobně toho jse (jsa na to laskav) dotejkal, což skryto a zazděno bylo. A Jeronym Makovský, někdy tejný životní komorník téhož císaře Rudolfa, to vyjevil a tím sobě z arestu, vězení (v kterémž až dosavad pro svá proti témuž císaři Rudolfovi těžká protivenství zůstával), pomohl a jest osvobozen. Kam jsou jse ty vyjevené a vyzdvižené drahé věci a mustry poděly a obrátily, není vuobec povědomo; nebo pod těmi rozbrojemi v Čechách bylo jen všeckno dryps, draps etc.
Kristian kníže z Anhaltu učiněn jest od stavuov Českého království a vyhlášen nejvyšším té vojenské války jenerálem a to jemu k řízení a spravování v moc dáno. Nebo naříkáno bylo na nesprávné ordinancí, čímž že nejednou užitečná příležitost proti nepřáteluom obmeškána a zmrhána byla, a mnozí jen sobě nabýti hleděli, nebo mnoho lidu cizozemského do království Českého navedeno. Sám Pán Buoh ví, jak zase vybyti budou.
Na snažné také toho od stavuov českých spolčených vyhledávání při Uhřích evanjelitských též Uhři, k týmž stavuom českým svolivše, touž společností jse sobě zavázali, a opovrhše také Ferdinanda, jenž předešle také k království uherskému za živobytí císaře Matyáše zvolen i korunován byl, successí jemu odepřeli, zvolivše sobě gubernátora Betlema Gabory z národu svého, vojensky jse také zdvihli. Tak jse ta vojna rozmáhala a z obojí strany jse proti sobě sílili a pomocníky vyhledávali.
Churfirštové pak říše germanští sjevše jse tu, kdež jim náleželo, a nedbajíce na psaní jim od Jacoba, krále englického, Britanie, učiněné, zvolili jsou k císařství a vyhlásili příze a často jmenovaného arciknížete Ferdinanda, českého a uherského voleného a korunovaného krále, jemuž tak Čechové a již i Uhři spolčení a pozdvižení jse sprotivili a successu a dosednutí na též království odporovali.
Vnově volený český král Fridericus palatinus; jsa tak od stavuov království Českého spolčených k témuž království, jakž příze poznamenáno, zvolen, vypravil jse a přijel do království Českého i s manželkou svou Elisabet a synem jich mládenečkem Friderichem Hendrichem, a na hrad pražský jse dostavše, jsou od stavuov českých slavně přivítáni ve čtvrtek 31., posledního dne měsíce října po památce sv. Šimona a Judy ap. A hned potom pátý den, totiž 4. dne měsíce listopadu, na též království české a paní Elisabet, manželka jeho, ve čtvrtek téhož měsíce dne 7. v kostele hlavním hradu pražského jsou korunováni a při tom slavně hodováno.
A hned brzo téhož měsíce listopadu nařízeni jsou od téhož krále Fridricha noví páni ouředníci a soudcové zemští tito:
Z stavu panského: nejvyšším purkrabím pražským pan Bohuchval Berka z Dubé a z Lipého, nejvyšším hofmistrem pan Vilém z Lobkovic, nejvyšším komorníkem pan Jiří z Talmberka, nejvyšším sudím pan Joachym Ondřej hrabě Šlik, nejvyšším kancléřem pan Vilém z Roupova, purkrabové karlštejnští: z stavu panského pan Hendrich Mates hrabě z Turnu, z stavu rytířského pan Otta z Losu, nejvyšším písařem pan Kašpar Kapléř z Sulevic etc. A z direktorův předešle od stavuov nařízených sešlo.
Po vyřízení toho král Fridericus do města říšského Normberka, kdež sobě knížata některá germanská religionu evanjelitského podle svobod jich sjezd položili a jse citovali, z království Českého se vypravil, zanechav tu na hradě pražském manželky své s synem jich.
Pod tím lid vojenský od stavuov českých nařízený a proti nim lid krále Ferdinanda, juž císaře, v markrabství Moravském leževše, jak mohli, sobě škodili.
Písek, město české od lidu krále Ferdinanda opanované, jest zase lidem českým osvobozeno a accordem, však zhubené a splundrované, postoupeno.
Před svátky vánočními král Fridrich palatinus zase jse z města říšského Normberka do Čech na hrad pražský jako na poště navrátil. Co pak na tom sjezdu v Normberce jest, spůsobeno, nebylo vuobec povědomo.
Při konci roku tohoto Elisabet, manželka krále Fridricha palatina, porodila na hradě pražském syna, kterémuž potomně na křtu svatém dáno jméno Robertus.
Páni Moravané položili sobě a drželi sněm svůj v městě Brně, k nimž jse tam do Moravy z Čech vypravil tejž král Fridericus, aby markrabětem moravským, pánem jich učiněn byl, což jse vykonalo.
Pan Voldřich Vchynský ze Vchynic, jeden z těch, jenž pány místodržící z kanceláře české na hradě pražském vyhazovati pomáhal, zůstávaje v ležení vojenském stavuov českých jedním oficírem, umřel a domů k pohřebu přivezen.
Nepřátelství mezi císařem Ferdinandem a Fridrichem palatinem jse rozmáhalo. Král polský Sigismundus Švéda, jenž k manželství jměl manželku z domu rakouského a s ní syna juž dorostlého, císaři Ferdinandovi, švagru svému, lidem polským nápomocen byl a fedroval, ačkoliv Poláci od přirození národ německý nenávidějí.
Maximilianus, bavorské kníže, tuhý fautor náboženství římského a defensor Jesuitarum ordinis, strejc téhož Fridricha palatina, odloživ strejcovství, silně císaři pomáhal. Týmž spůsobem Johannes Georgius, kníže saské, churfiršt, učinil; nebo jsouce religionu konfessí Augustanae (před lety císaři toho jména Pátému Carolovi, slavné paměti, od knížat a měst germanských podané) učení luteránského, k Čechům i k jiným, jenž jse učení kalvinského, Luterovu učení odporného, přidrželi, nenávist nesl a jměl, o čež až posavad, zvláště mezi kněžími hádky a hadruňky nepřestávají.
V Rakousích v neděli Palmarum u Sicendorfu nětco lidu českého a moravského, jenž v Rakousích zůstávaje péče na sebe nejměli, jsou od lidu polského i přitom jiného císařského přikvačeni a tu jich nětco zbito; ostatek, kdo mohl, uteklo a jse retovalo. Poté dostavše pomoci a jse zase shromáždivše, na tejž lid císařský udeřili a týmž se jim odměnili. Tak taková hra tomu chce, zvlášť v spůsobu vojenském.
V Čechách král Fridrich palatinus s stavy českými spolčenými a posly uherskými, moravskými sněmovali, konfederací, defensí, berně nařizovali. Mince peněžitá opěty zvejšena a skrze mandáty, patenty odevřené, vyhlášena, tak aby dukát zlatý platil, brán a vydáván byl po půl druhé kopě gr. českých, tolary stříbrný po 1. kopě gr. českých a 15 krejcařích, rejnské zlaté po jedné kopě gr. českých a 10 krejc., šedesátníky po 1 kopě míš. a 50 gr., poloutolary po 30 gr. českých, orty po 15 gr. českých, čtyrmecítmakrejcarníky po 30 krejcařích, dvanácterníky po 15 krejcařích, dudky polské po půl osmu krejcaru. A ještě na tom lakomci a dráči nepřestávaje, vechsly a jináč a jak mohli zvejšovali. A to vše dálo jse pro ty války vojenské; a peněz se nedostávalo, že cizozemci dobrou starou minci, zvláště českou, na svou lehkou, nehodnou minci předělávali a tak nabejvali.
Při nadepsaném sněmu českém páni Čechové spolčení zvolili a vyhlásili čekancem království Českého Friderica Hendricha, syna staršího krále svého Friderica palatina, mládence let dospělých nedošlého, s Elisabet, dcerou Jacoba, krále englického, Britanie, splozeného, při čemž turnaj držán na hradě pražském, nerozvažujíce toho starého přísloví, že po radosti bejvá žalost. A tak ten čas království České tři krále před rukama jmělo, skrze což k zarmouceným věcem se pospíchalo.
Když tak (jakž příze poznamenáno) mince peněžitá velice mimo první předešlá léta zvejšena byla a platila, jak pžízeji poznamenáno, a jse na nově nařízenou lehkou minci předělávala, z čehož byl zisk veliký, i dali jse vuobec do vyzdvihování a vyhledávání mince peněžité staré, dobré, vážné, kdo jměl a jak seč bejti mohl, vechsly i jinak; netoliko pk minci peněžitou, ale i mnohé staré pěkné klenoty houfně vezli, nesli a k předělávání na minci novou peněžitou dodávali (zvláště do mince na Horách Kutnách) za čež novou mincí placeno bylo. A to sloulo za pagament; čímž mnozí nemálo nabyli a sobě nahnali, na dobré svědomí nedbajíce, nebo i na předešle před lety nehodných a neberných, zapověděných penězích jse vydělávalo a zejskalo. Malá drobná mince jse na ten čas nedělala a staré jse nenacházelo, v čemž soužení bylo chudým lidem. Jakési toliko po třech grejcařích grošíčky nehodné, falešné (nevědomo bylo, kde jse a od koho dělaly) houfně jse v Čechách nacházely, brány a vydávány byly. Praveno, že by je s dovolením vrchnosti židé dělali, čímž bez pochybnosti také sobě naháněli. Tožť ta mamona, pro niž jse zle v světě děje. Vojna tím vinna.
Septembris, září, pan Jan řečený Šuster, zlatotepec z Prahy, probéř mince zemský, přijel do města Hory Kutny s pagamentem stříbra, a vzav za to z mince do jednoho tisíce kop gr. českých, vracujíce jse pak zase, vynikli na něj v cestě loupežní zloději, jimž jse on bráníce, jednoho zastřelil; ostatním nemoha odolati, jest od nich zastřelen a tak zrádcovsky, nešlechetně zamordován a obloupen pro ty žádostivé a světu milé peníze.
Johannes Georgius, kníže saské, churfiršt, jsa juž zjevným nepřítelem Čechuov, Moravanuov, Slezákuov, proti císaři Ferdinandovi spolčených a pozdvižených, dal vojensky oblehnouti v Lužicích město řečené Paucen, po česku Buděšín, a jest silně dobejváno, čemuž jse snažně bránili.
A Čechové na téhož churfiršta, že by erbanunky mezi královstvím Českým a domem saským učiněné a utvrzené zrušil a protrhl, naříkali; nebo byli předtím toho při něm, aby je fedroval a proti nim podle týchž erbanunkův nebejval, vyhledávali, ale nic při něm nezejskali a neobdrželi. On pak neschvalujíce jim toho jich proti císaři Ferdinandovi, králi jich od nich volenému a korunovanému, předsevzetí, při císaři Ferdinandovi, jemuž byl také k císařství hlas svuoj dal, stál a zůstával. A tak tíž páni Čechové a společníci jich jsou, (nač jse tak při témž churfirštu saském i bezpečili) zmejleni, což jim také hrozného následujícího pádu jich připomáhalo.
Lid vojenský, Germanové, Bavořané, Italianové, zběř polská etc., nad kterýmžto lidem nejvyšším polním jenerálem nařízen byl N. Bukvoj, sem i tam jse po České zemi dávaje, vše hubili a plundrovali; města Tejn nad Vltavou, Vodňany, Prachatice, Sušice, Vimberk, Louny, Strakonice, etc., tvrze a sídla opanovavše, ukrutně s lidmi nakládaje, bohatých kořistí dostávali a nabejvali. Lid pak stavuov českých s jinými jich společníky nařízený, jsouce dosti silný, nic platného sobě nedovozovali a nepůsobili a váhavě se jměli k odpírání; někteří jsa zjímaní, obraní, šacovani a odpolu nazí propouštěni, domů jse navracovali, na nesprávu naříkajíce.
Rakušané evanjelitští, jenž také byli po stavích českých postoupili, vida, že neodolají, jsou spokojeni a císaři Ferdittandovi, pánu svému dědičnému, jse na milost dali.
Bethlem Gabory, gubernátor uherský, v české konfederací zůstávaje, silně císařským odpíral a N. Henricus Dampir, nařízený vojenský hejtman lidu císařského, davše jse ku Prešpurku, jest na řece Dunaji od jednoho Uhra zastřelen; a tak jemu se konec stal života jeho.
A tak dáleji toliko o vojně slyšáno a nařizováno bylo. Valní ta dvě vojska v království Českém lidu císařského a konfederátorův českých sobě odporná, jedni po druhých a před druhými jse podle fortelův dávaje, až jse obojí dostali ku Praze, městu hlavnímu, na hůru Bílou tak řečenou, nedaleko obory a stavení, jež sluje Hvězda; tu vojsko české, nemaje na sebe pozoru a opatrnosti, jsou od vojska císařského přikvačeni plným šlachtorduňkem, zvláště od kyrysaruov, a hned jim střelba velká (jenž stráží náležitou opatřena nebyla) jest odňata, a tak vojsko české rychle rozraženo. Uhři dali jse dle jich obyčeje nejprve v utíkání; to vidouce české rejtarstvo, tolikéž učinili; jízda moravská pozastavivše jse a nemoha sami odolati, vzavše škodu, coufli a také na outěk jse dali; pěchota opuštěná utrpěla, jako by na masné krámy uvedena byla. A tak to vojsko císařské pole a vítězství obdržalo, jež sobě vojsko české za jisto pokládalo.
V té bitvě zahynul jest také Jetřich Šatný z Olivetu, mladý člověk.
Hned pak po té porážce král Fridrich palatinus jako omámený s manželkou, dětmi a při něm někteří, jenž jse ho přidrželi, pobravše s sebou, což mohli, dali jse také z Prahy na utíkání, preč jse davše z království Českého, a jak mohli, jse salvírovali, na neopatrnost a nesprávu oficírův vojenských naříkajíce. Stala jse jest tu hanba, lehkost, posměch Čechuom a potracena starobylá chvála česká, následující pak zhouba a žalost převeliká! Nebo Pražané všech tří měst pražských, hned po té porážce lid ten vojenský císařský do měst pražských beze všeho odporu vpustivše, jse k ruce císaři Ferdinandovi poddali, a hrad pražský také opanován; lid pak ten do měst pražských puštěný dáleji sobě v týchž městech pražských provozovali podlé vůle své, bohatství a loupeže nabejvajíce. Dále pak lid císařský poznavše, že žádného juž odporu v Čechách nejmají, dali jse sem i tam po vší České zemi v loupení, plundrování, braní, všeckny kouty vyhledávajíce i nebohé lidi jímajíce, hlavy zatahováním, i jinak je ohněm, pro vyjevení a vyhledání peněz skrytých, mučíce, trápili i usmrcovali, takže hrozno a žalostivo bylo o tom rozprávěti etc. A tak nic jiného nebylo nežli: ach, ouvé a běda, dej a berme! Ani katolitským římského náboženství odpuštěno a prominuto nebylo; jen dej všechno a věř sobě, jak chceš! Mnozí, i s dětmi do lesův utíkajíce, tam mřeli, etc. Takhle Pán Buoh na Čechy dopustiti a je trestati ráčil a to bez pochybnosti pro hříchy jich, pejchu, marnost, nesvornost, nespravedlnost etc.; nebo zůstávaje předtím v marnostech a rozkošech světa tohoto, nesmírnou nádhernost v šatstvu bohatém, kroji, mustry rozličnými potvornými, starým Čechuom, předkům svým, nepovědomými, páchali a provozovali v slavném hodování a pangetování, s soužením chudých lidí, jenž jse práva a spravedlnosti dovolati nemohouce, úpěli, k Bohu na pomstu volali a žalovali etc.
Vše a brzo potom: po poddání jse Pražanuov jiná města česká jse také císaři Ferdinandovi poddávajíce, lid vojenský císařský do měst pouštěti, přijímati, vychovávati na velikou svou škodu a další záhubu museli a přitom z peněz šacováni byli. Tábor město toliko odepřelo, a přijavše do města své puntovníky, jse zavřeli, k bránění se hotovíce.
V těch takových v království Českém bídách, žalostech a zármutcích císaře Ferdinanda vojenský jenerál, N. Bukvoj Bonaventura, s nětco toho lidem vojenským, pod správou jeho zůstávajícím, dal jse, vytáhše z Čech, k Moravě a Rakousuom, kdež ještě nespokojené pozdvižení zůstávalo. Páni Čechové juž jako v saku zůstávati, a promudrovavše a prohravše své předsevzetí, amen říkati a na další Jeho Milosti císařské nařízení s strachem očekávati museli. Jakož hned brzo od Jeho Milosti císařské Karel kníže z Lichtenštejna do království Českého k spravování a řízení k ruce Jeho Milosti císařské téhož království vypraven a nařízen jest, do další v tom Jeho Milosti císařské vuole a toho opatření.
Spívej žalmovými melodiemi:
Ó všemohúcí, věčný Pane Bože, smiluj se nad námi,
po tvém spravedlivém nás potrestání!
Pro syna tvého milého, Pána Jezu Krista,
skrz nějž jest k tobě cesta pravá a jistá,
nevstupujž s námi v soud, ó Pane,
nebo před tebou žádný práv nezůstane;
toběť jse pokoříme a poníženě poddáváme,
k milosrdenství tvému jse utíkáme.
Voláme k tobě ve jménu syna tvého milého:
neopouštějž nás, stádce tvého souženého!
Ó račiž to zbouření světské spokojiti
a nás na milost přijíti a v své ochraně jmíti,
abychom v pokoji tebe mohli ctíti a chváliti.
Synu boží, vykupiteli náš, rač se přimluviti
a sebe a vůli tvou svatou dáti poznávati,
amen, amen, amen, rač jse smilovati!
Osoby některé, jenž předešle od pozdvižených stavuov z království Českého zvypovídány byly, jse zase, i fratres monachi Jesuitae, navracovaly a zase dosazovány jsou.
Páni komisaři, od Jeho Milosti císařské v království Českém nařízení, citovali mnohé z stavuov českých, aby jse k Jeho Milosti císařské Ferdinandovi, jakožto k králi a pánu svému, přiznávali a k poddanství a poslušenství závazky činili; kteříž by pak toho pominuli, za rebelles jsou položeni a statkové jim zodjímáni.
S prokurátorem Martinem Froweinem, jenž byl, dostavše jse na onen čas do Čech a dav se na prokurátorství, tím zbohatl a vzešel a religionu těch, jež strana protivná pikharty nazejvají, zuostával, divně jest nakládáno i zmučen jest; nebo sobě byl při témž pozdvižení (k kterémuž také napomáhal a tím také prokurátorstvím od mnohých hněv a nenávist spůsobil, nerozvažujíce věcí budoucích) nenávist zejskal.
zpět na obsah 
Další: [1621-1626]