|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Poznámky
ke straně 31
31.1 Ve svém vyhlášení války Oldřichovi Pražané vytýkají mu, že spojil se s Němci, "těmito nepřáteli úhlavními netoliko páně správcovými, ale i všeho království Českého", Tomek, IV., str. 203.
31.2 Moc daná sněmem dne 27. března 1452 Jiříkovi a jeho radě rovnala se bezmála plné moci královské. Měliť úřady a soudy obsazovati, spravovati všeliké důchody korunní, bdíti nad pořádkem a bezpečností a užívati pro to branné moci stavů. Moc správce zemského měla trvati dvě léta a měla se vztahovati na všecky stavy a obyvatele království. Tomek VI, str. 223.
ke straně 33
33.1 Tyto úzkosti vylíčeny jsou velmi živě v Grünhagenově Geschichte Schlesiens, I. str. 258., 390. a násl.
ke straně 35
35.1 Palacký, IV., 1., str. 346.
35.2 Staré letopisy české str. 163.
ke straně 38
38.1 Viz zprávu poselstva před sněmem, Archiv český II. str. 234. Vysvítá z ní zaražení poslů vzhledem k těmto nárokům a naukám. Oni přinášeli zároveň z Říma důkaz o zradě pánů katolických, kteří tvářili se, jako by podporovali žádosti podobojích a potají je potírali.
ke straně 39
39.1 V. Pastora Dějiny papežův od konce středověku, v překladu francouzském díl II. 1888. Spisu Pastorova, ač velmi je pozoruhodný a psán na základě nových pramenů, nicméně lze užívati jen s velikou opatrností. Spisovatel jest velmi horlivý katolík, a spis jeho jest dithyramb ku poctě papežství.
39.2 Naráželi bez pochyby na myšlenku vzkládáním rukou nahraditi svěcení kněžské, co bylo by jim dopustilo zříditi církev samostatnou. Viz Tomka VI., str, 145.
39.3 Jan z Karvayal byl jmenován kardinálem roku 1446. Mezi vynikajícími muži, kterými se obklopil Eugenius IV., byl pokládán za nejznamenitějšího. Nikdo neúčastnil se činněji obnovy moci papežské.
39.4 Obdobné situace mívají v zápětí podobné účinky. Politika, které zkoušeno proti husitům, je táž, které bylo užito na zrušení ediktu Nantského; je to princip přesného užití a těsného výkladu. Proto nebylo by třeba odsuzovati přiliš přísně církev: je důsledna sama s sebou, přesvědčena jsouc, že chová pravdu, hledí jí brániti. A nejedná tak jen církev katolická, ale všecko pravověří, všecken fanatism a vůbec všecko přesvědčení. Snášelivost jest jen forma skepticismu, a zda skepticism je s to, aby něco založil? Setkáváme se tu s odporem, který je v základě všech věcí lidských: dílo víry vede k svobodě svědomí, která jest jeii negace, a skepticism uznává práva fanatismu.
ke straně 40
40.1 O všeobecných dějinách říše a papežství za této doby viz Ranke, Deutsche Gesch. im Zeitalter der Reformation str. 33, a Die römischen Päpste str. 26.
ke straně 41
41.1 Mikuláš Creps, narezen v Knesu (Trevírsko), žil v l. 1401-1464. Je to zajisté jeden z mužů nejušlechtilejšího srdce a nejkrásnějšího vzdělání v XV. století; nicméně těžko je připustiti s Jansenem, že poslání jeho v Německu působilo epochálně, a v každém případě nesnáze v Čechách byly způsobu zcela různého.
41.2 O Kapistranovi viz Voigta v Historische Zeitschrift X., str. 19.
ke straně 42
42.1 Grünhagen str. 281.
42.2 Viz dramatické vypravování o tomto oblehání (v měsíci červenci 1456) v Saint-René Taillandierově Boheme et Hongrie, str. 64. Kapistrán umřel 23. října 1456 v Iloku.
42.3 Těžká urážka pro Čechy, kteří vždy ohrazovali se proti obviňování z kacířství.
42.4 Tomek VI. str. 225 a následující.
ke straně 43
43.1 Co můžeme říkati? Církev římská sama odstrkuje nás násilně: co zbývá dám činiti? Jsme mocně donucováni, abychom pomýšleli na vhodné prostředky a chápali se rázných kroků (totaliter providere). A jako nepřátel ani obrance nebude nám chyběti. Capistranus triumphans, 382.
43.2 Tomek VI. str. 234.
ke straně 44
44.1 Bachmann pokusil se opříti se mínění až dotud skoro jednomyslnému, které ve Fridrichu vidělo jednoho z nejnepatrnějších panovníků XV. století a jednoho z nejšpatnějších císařů, co kdy mělo Německo. Srovn. Ranke, Deutsche Geschichte im Reformationszeitalter. Bachmann připisuje mu cit pro spravedlnost, zbožnost jinak od nesnášelivosti velice vzdálenou, počestné a čisté mravy, vážnost k vědám a uměnám, věrnost ku přátelům. Způsobem poněkud choulostivým obyčejnou liknavost jeho vykládá hloubkou jeho myšlení politického: Poznávalť budoucnost a pokládal za neprospěšné příliš pozorně sledovati příhody, které nemohly změniti jistého výsledku (str. 8). - Jeho prozřetelnost prý zpravovala ho, že nenastala ještě doba, aby výbojně nastoupilo se proti Turkům. Kojil se velikými nadějemi ve příčině domu rakouského, ale nemínil nijak síly své vyčerpávati ve válce, ze které nemohl by mít žádného prospěchu bezprostředního. V panegyriku Bachmannově jest zajisté něco nadsazeno, ale nelze popříti, že přísnost, s jakou dříve nakládalo se s památkou Fridrichovou, byla nespravedliva; vynikaltě skutečnými dobrými vlastnostmi; vrátíme se k nim. (Viz ve sv. II. o založení mocnářství rakouského.)
44.2 Tato fakta popíral Voigt, Georg von Böhmen, der Hussitenkönig (Sybl's Historische Zeitschrift str. 448-449); nikdo však nemůže vyvrátiti, že za této doby celá střední a východní Evropa řídí se taktikou Čechův, a že roty utvořené dle vzoru vojů táborských, jsou strašnou mocí. Pokaždé, kdy válka vypukne, převaha Jiřího z Poděbrad vynikne.
ke straně 45
45.1 Smýšlení Ladislavovo bylo obecně známo. "Kacířství velmi nepřál" praví Eschenloer, vydání německé I. 18. Neopomíjel žádné příležitosti, aby neprojevil svého opovržení ke kalichu.
45.2 Viz zajímavý obraz Eneášův u Zellera "Italie a renaissance", 2. vyd. sv. I. str. 27-45.
ke straně 46
46.1 Za příležitosti právě této schůze Benešovské napsal ve svých dějinách císaře Fridricha III. tuto klassickou větu o Jiříku: "Hussitarum errore infectus, alioquin sequi bonique cultor; quem cum nos longo sermone de communione calicis temptavissemus, magis deceptum quam pertinacem invenimus."
46.2 "Si quis est, qui civitates ad unionem trahere possit, Georgius est". Aeneae epistolae, str. 667 (vydání Hopperovo, Basilej 1551).
ke straně 47
47.1 Stížnosti Beneše Mokrovouského, starého obrance kalicha, před stavy (v březnu r. 1454) potkaly se s mnohým ohlasem, a Poděbradovi jen těžce podařilo se zjednati, aby odročeno bylo rokování (Tomek VI. str. 251).
47.2 Viz na příklad list biskupa Krakovského ku Kapistranovi ode dne 16. srpna 1454.
ke straně 48
48.1 Sylvius měl svého kandidáta pro arcibiskupství Pražské, Prokopa z Rabšteina: Aeneae epistolae 246, 247, 259. - Voigtovi přísluší zásluha, že vytkl tento záměr, kterýž unikl pozornosti Palackého (Op. cit. str. 414. Srovn. Pii secundi orationes, vyd. Mansi I. str. 352). - Zdá se mi, že Voigt tomuto záměru nepřiložil všecku váhu zaslouženou. Listy Sylviovy ukazují, že po několik let těšil se svým snem o smíření.
ke straně 49
49.1 Traktát Vaňkův vydaný od Jar. Čelakovského jest asi z r. 1457.
49.2 Viz rozhořčení Jana Kapistrána ještě před smrtí Mikuláše V. 24. března 1455, když dovídá se, že snad jde o potvrzení Rokycanovo. Wadding Annales Minor. str. 207; Aeneae epistolae 404.
49.3 Srov. listy. Kapistrana k Sylviovi, 7, dubna 1456; Wadd. 207.
49.4 Epistolae 294. Politische Correspondenz Breslau's str. 8.
ke straně 50
50.1 Epistolae 294.
50.2 Epistolae 339, 340.