|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Moc Poděbradova uznána ode všech stran. - Ladislav, král Český. - Obnova státu Českého; pokoj mravní a pokrok hmotný. - Jednání s církví. - Papežové vítězí nad opposicí, jejich pyšné naděje. - Mikuláš V. - Legatové papežští: Jan Karvayal, Mikuláš z Kusy a Jan Kapistran. - Dobytí Cařihradu od Turků. - Aeneas Sylvius Piccolomini. - Kalixt III. (1455) - Smrt Ladislavova (1457).
Smělý útok Jiříkův byl pravý převrat státní a znamená rozhodný pokrok v práci o reorganisaci českou. Vypuzení katolických vladařů z Prahy dovršilo dílo zahájené volbou Ptačkovou a smírem obou velikých stran utraquistických. Vliv, za který Jiří děkoval svým úspěchům dřívějším a své chrabrosti osobní, vzrůstal na dále kouzlem, které víže se všady k držení hlavního města, a které rozmnoženo tu ještě obyvatelstvem a bohatstvím města, jakož i službami od něho revoluci prokázanými. Od počátku Praha byla vždy nejpevnější tvrz reformy, na čas ovládala veškeru zemi, a většina druhých měst uvykla si jíti za heslem jejím.
Jiří pracoval rychle ke své převaze: byv posud jenom náčelníkem strany, chtěl státi se náčelníkem národa; proto snažil se moc svou založiti na zákoně a způsobiti, aby uznána byla ode všech nehledě ku původu náboženskému. Došel toho bez velikých nesnází. Katolíci, zvlášt Oldřich z Rosenberka pokusili se o odpor branný; všedše v konfederaci, jednotu Strakonickou, zahájili nepřátelství; ale veřejné mínění rozhodně jim nepřálo; bojovali sami bez horlivosti a jako k upokojení svědomí. Oldřich pozbyv mysli, sešlý, příliš starý, aby vzdal se snah, které vyplňovaly život jeho, ale domáhaje se jich již jen chabou horlivostí, trápen zbožnou úzkostlivostí, chápal se znova známých úskoků s kmetskou svéhlavostí. Politika jeho se opakovala, připravujíc se o důvěru: vyjednávání podnikaná bez vážné vůle smluviti se, příměří sotva zjednaná, hned porušená, výpravy tak málo, opravdové jako vyjednávání, koalice plné výhrad se spojenci, kterým nebylo důvěřováno, a kteří v rozhodné chvíli odpadali. Zdálo se, že hledí odvrátiti od sebe mínění veřejné, dokázati, že nemá jiného vůdce nežli ctižádost, jiné péče nežli rozmnožení svých statků nebo své moci, jiného cíle nežli bezvládí. Katolíci ostatně, byť i dosti silni, aby podstoupili boj proti nesvorným kacířům, byli v menšině příliš slabé, aby mohli pomýšleti na úspěch, jakmile tito se spojili.
Úspěchy Jiříkovy nezměnily jeho chování. Nezapomínalť, že jako zástupce husitů jest povinen chrániti jich. Vrátil jim Prahu, schválil rozličná opatření přísná ustanovená k očištění města od kalu papežství, ale zároveň se vzácnou pevností snažil se dokázati, že politika jeho není ani úkladná ani strannická. Přestav býti náčelníkem strany, nechtěl, aby vítězství jeho bylo triumfem zvláštní frakce. Zamýšlel ze státu učiniti, čím státu dlužno býti ve společnosti dobře spořádané, záruku pořádku a všeobecné svobody; měl, jak vyslovil to později, povinnosti vůči všem i hleděl ovšem vyplniti je stejně. Okolnosti byly příznivy této vládě smíru a upokojení: podobojí jsouce příliš mocní a upřímní, aby se odhodlali k odpadlictví, byli dost unavení, aby připustili snášelivost. Kromě některých sektářů nedobré pověsti husité uskrovnili se ve svých žádostech; neměli větších nároků nad kalich, nad úctu ke svým obřadům a kněžím, nad náčelníka, který by jich chránil proti všemu nebezpečenství reakce. Horlivě posiloval toto smýšlení, vzdaluje zásadní otázky, které rozněcují spor a činí všelikou shodu nemožnou; fanatism byl vysílen, těžil z toho. Vzhledem k této umírněnosti katolíci ztráceli nejlepší zbraně své. Jak naříkati na pronásledování, když Jiří po boku svém měl katolíky neustupné, ano často jmenoval je k nejvyšším úřadům. A měli právo vymáhati více a hráti si na mstitele ohrožené víry oni páni pravověrní, kteříž o spolek ucházeli se s Tábory! Protivníci Poděbradovi, vyčerpavše prostředky, hledali pomoci zahraničné i volali vévodu Saského. Těžká neopatrnost! Pouštěli se na půdu nejkluzčí. Diplomacie Jiříkova byla moudřejší a činnější nežli jejich. Spojenci, které proti nim postavil, zmařili pomoc vévody a z tohoto pokusu nezdařeného jednota Strakonická měla toliko hanbu pro zradu národní, ze které spravedlivě kořistilo se proti ní31.1. Po tomto posledním nezdaru jednotníci důrazně tísnění poddali se osudu; příměří Vilšteinské (1450) znamenalo skutečný konec jejich odporu a roku 1452. Jiří od sněmu byl zvolen za správce zemského.
Protivníci odvážili se posledního pokusu, odporu skoro čistě formalního; lehkost, se kterou tento odboj nový byl potlačen, ukázala, jak jejich strana rychle scházela. Poslední města Táborská otevřevše brány své, uznala moc Rokycanovu a učení úředního utraquismu; Oldřich z Rosenberka jakoby uznal sám porážku svou, přijav místo v radě dvanácti členů ustanovených k tomu, aby bděli nad Jiřím a radili jemu. Ke šťastnému konci Poděbrad dovedl první část svého úkolu nikoliv nejsnadnější. Volený hejtman nad jedním krajem povýšil se znenáhla k důstojenství správce zemského, v němž uznán byl od veškerého království; potlačiv všecken odpor, svému zákonu podřídil všecky strany. Dal Čechám vládu a odňal takto protivníkům svým nejlepší záruku jejich zdaru, bezvládí.
Sněm svěřiv Jiříkovi nejvyšší moc, uložil mu dvojí úkol: obnoviti bezpečnost a pořádek v zemi a hájiti kompaktat31.2. To byl všecken program vládní, jemuž Jiří nespronevěřil se nikdy. Od svého povýšení až do své smrti má stále na mysli tyto žádosti stavů, které zahrnují v sobě zajisté přání ohromné většiny národa: pokoj a svobodu náboženskou. Nikdy smlouvě nedostálo se s větší věrností, a vděčnost národa byla spravedlivou odměnou panovníku, který jemu tak věrně sloužil.
Zatím nejlepším prostředkem k zabezpečení veřejného pořádku bylo aby uznán byl za krále Ladislav, syn Albrechtův a aby uložen mu byly podmínky, které by uspokojily utraquisty. Král katolický, který by zachovával kompaktata, panovník, který by s právy rodu spojoval práva, jichž došel volbou sněmu, německý Habsburk, který by vládl vedením osvědčeného obhájce národu českého, jak přáti sobě lepšího panovníka! Byl by podstatným, živým důkazem obecného smíru, zárukou všeho prospěchu, poutem, které by znova sloučilo všecky země korunní, nyní v plném rozkladu. Poděbrad projevil této chvíle, jako to ukázal na konci svého života, když neváhal nabídnouti korunu Českou králi Polskému, že, jestliže byl ctižádostivý, ctižádost jeho byla dosti vznešená, aby předevšim rozněcovala se prospěchy vlasti. Použil velmi obratně nesnází, ve kterých vězel Fridrich III., aby přiměl ho k vydání svého svěřence Čechům, a Ladislav byl vyhlášen za krále od stavů, jakmile přijal podmínky, které byly mu uloženy a které měly učiniti nemožným všeliký pokus o reakci (1453).
Ale jakou cenu tenkráte měly sliby, třeba tak výslovné jako tyto! Upomínka na neblahé panování Sigmundovo a Albrechtovo tkvěla ve všech myslech. Nezištnost Jiříkova nevedla až k neopatrnosti; od Ladislava dal sobě potvrditi, potom prodloužiti moc správčí. Úplné odstoupení bylo by bývalo osudné a vinné; nesmyslno a zločinno by bylo nechati opět otřásti dílem tak pracně vykonaným a poškoditi mír ještě nedobře zabezpečený: sám prospěch Ladislavův vyžadoval, aby toto dítě chráněno bylo proti sobě samému, proti svým vášním a předsudkům; král přišel velmi předpojat proti podobojím a Čechům; a kdyby byl ponechán sám sobě, jeho neopatrnost byla by vedla rychle k odboji. Ostatně bylo by směšno žádati po Jiřím loyalismu, kterého odedávna nebylo v Čechách: velmi upřímně přilnul k mladému panovníku, všecky skutky zdají se tomu nasvědčovati; ale jak tato nová náklonnost byla by u něho nahradila vášeň, která vždy vyplňovala duši jeho, lásku k vlasti! V přijetí Ladislavově viděl prostředek nejjistější, aby konec byl učiněn shonu stran, aby uzákoněním byla rozšířena vlastní jeho moc, a aby takto zjednal si nejpříznivější podmínky kt1 práci o blaho veřejné. Z důvodů politických i rozumových, z povinnosti k národu sklonil se před králem, který jednohlasně byl zvolen, a loyalně pracoval o to, aby v něm připravil Čechám osvíceného a spravedlivého panovníka. Ale nade vše staral se o budoucnost království, a bylo by bývalo s podivením, kdyby pro liché zdání šlechetnosti byl zapomínal na tento nejvyšší cíl. V jistých případech odříkání se jest jen neobratností a velkomyslnost odpadlictvím.
Jiří nesklamal se v záměrech svých, a přijetí Ladislavovo od sněmu bylo skoro ihned odměněno. Země přivtělené, kteréž od smrti Albrechtovy byly v skutku odtrženy od koruny, vrátily se v jednotu, Morava bez nesnází, Slezy po některém váhání. Nebyl to úspěch prostřední.
Ačkoli do jisté míry byly zveličovány pokroky Němců v Čechách před XV. stoletím a ačkoli na druhé straně s jistou tendencí líčí se vítězství Slovanů po válce husitské jakožto rozhodnější a úplnější nežli bylo vskutečnosti, není pochyby, že poslední události hluboce proměnily povahu království a královské moci v Čechách. Při vší přízni prokazované Čechům od Karla IV. dvůr Pražský za Luxenburků pokládán byl, aspoň na venek, za dvůr německý. Význačné známky zajisté zjevovaly již. nevoli, se kterou domácí obyvatelstvo snášelo převahu kmene nevraživého, ale toto temné vření, které prozrazovalo se jen čas od času náhlými výbuchy, hrubě neznepokojovalo zaujatých vrstevníků, kteří v něm viděli poslední záchvaty zmírající národnosti. Lid slovanský mizel pod vrstvou německou, velmi tenkou a již již se lámající, ale k uvádění v omyl přece postačující. Zvolení Luxenburků za krále římské přispělo ještě k rozšíření a upevnění domněnky, že Praha je městem německým a království České zemí říšskou.
Není tudíž podivno, že Němci slezští, kteříž ohroženi byli Polskem, v jednotě s Čechy hledali záruky proti nebezpečenství slovanskému. Ale ukázalo se, že noví ochránci jejich stali se jim brzo nebezpečnějšími nežli dávní nepřátelé jejich. Vítězství husitů, přeměna Prahy, kde cizí živel neměl více žádného vlivu, přerušení styků s říší vysvětlují a do jisté míry ospravedlňují nepokoj obyvatelstva původu německého, poddaného koruně České: podmínky uložené od sněmu Sigmundovi a jeho nástupcům potvrdily vítězství nepřátelské národnosti; království České bylo na příště královstvím nepopěrně slovanským. Slezy, kde zápas mezi živlem slovanským a německým byl vždy velmi ostrý, kde dílo poněmčovací ještě dosti nepokročilo, aby vzdo- rovalo každé reakci, byly zemí, kde národní cit německý byl nejživější. Slezané překvapeni byvše obratem tak neočekávaným, byli jím ještě více popuzeni a bouřili se proti bezpráví osudu, který znovu je ohrožoval nenáviděným panstvím Slovanů. Přenášeli hněv, který vzbuzovali v nich Čechové, na víru, kterou tito vyznávali a jejich horlivost katolická byla jednou z forem jejich vlastenectví německého. Na příklad obyvatelé Vratislavští, kteří byli nejurputnějšími nepřáteli Husitů, zajisté byli by s menší krutostí bojovali roti Jiříkovi kdyby v něm nebyli nenáviděli Slovana právě tak jako kacíře.
Ztráta země tak bohaté a lidnaté jako Slezy byla by však velice vážně oslabila moc Čech; podrobiti ji mocí bylo odvážným podnikem a za okolností tehdejších nebylo lze na to pomýšleti. Ale bylo třeba stůj co stůj konec učiniti situaci, která prodlením byla by učinila všeliké nové spojení nemožným. Nastoupení Ladislavovo na trůn bylo rozhodným tahem, který Slezanům odnímal jejich záminky nejzvláštnější. Obratností svou Jiří postaral se o ostatek: hleděl, aby nebyli doháněni k nejhoršímu, zjednal přechody, propůjčil jim všeliké odklady a úlevy, kterých si přáli. Měl méně sebelásky než pýchy: nedbal o to, aby nabyl osobního prospěchu, ale aby po, všech končinách koruny pokračoval v díle obnovy, tak šťastně počatém v Čechách; především bylo třeba zachrániti zásadu, obnoviti tradice jednoty a posečkati, až se utvrdí. Nemyslil zrovna až na državy nejvzdálenější, na země, které byly jako přepychem, na příklad na Luxenburk, ale nejprve měl péči o zámky a města na severu Čech, které Sigmund zločinnou neopatrností byl zastavil vévodovi Saskému: správce zemský usiloval o vrácení jich koruně s vytrvalostí, která neochabla ani vytáčkami vévody ani lhostejností mladého krále.
V týž čas, kdy obnovoval takto moc českou, práce vnitřní reorganisace pokračovala rychle. Spravedlnost dála se opět svým řádem, války soukromné byly zakázány, bezpečnost na cestách chráněna, loupežníci a zloději přísně trestáni. Nejpotřebnější vyřizovalo se nejdřív a ve spěchu, se kterým se postupovalo, neuvažovalo se vždy dost určitě o vzdáleném dosahu nařízení. Tak předpis o obecné bezpečnosti ohlašuje, že všichni pacholci dělní nebo služební budou přinuceni míti pána svého; kdo nebudou moci dokázati, že žijí poctivě od své práce neb že provozují řemeslo, budou pokládáni za tuláky (1453). Jiný článek zakazuje, aby žádný žádnému čeledi neodluzoval, ani lidí úročních ani služebných, leč by se řádně vyhostili a pánů svých slušně odbyli. 35.1 Nálezy osudné, které potřebami času vysvětlují se, ale neospravedlňují úplně; bylyť přílišným ústupkem pánům, ohrožujíce osobní svobodu sedlákův a připravujíce zavedení nevolnictví.
Zatím nikdo neznepokojoval se těmito možnými účinky; každý oddával se plně radosti, že může trochu oddechnouti po tolika útrapách. "Tehdá, praví starý letopisec, země byla u velikém upokojení.35.2 Obchod ode dávna přerušený ujímal se opět, a kupci houfně přijížděli z krajin okolních. V zemích od přírody bohatých po velikých krisích, jakmile pokoj jest obnoven, následuje bezprostřední a skoro náhlá náprava; jest to silné, bujné pozdravování se: činnost je všeobecná, výroby přibývá, obchod se rozmáhá; každý má se za bohatého a zdá se jím. Jiří doufal pevně, že utvrdí trvale tento blahobyt; bezvládí, kteréž odstranil, a kterým moci dosáhl, zůstavilo v něm největší ošklivost nepořádku, potřebu pravidelného položení a bezpečné budoucnosti. Nebylo jemu dosti, že konec učinil revoluci, chtěl zem uchrániti od nových záchvatů.
Za tím účelem hleděl povznésti království z málomoci, ve kterou pokleslo, obnovoval jmění korunní, jež ve státě ještě zcela feudalním bylo hlavním živlem moci panovníkovy, vykupoval některé statky a přinucoval uchvatitele, aby vrátili zboží, které drželi nezákonně. Posílen tímto jměním znovu získaným, podporován vděčností národní, oporu upřímnou maje ve městech - uspokojených blahobytem hmotným a věrným šetřením náboženských svobod jejich - král bez nebezpečenství mohl vzdorovati úkladům nespokojencův a ctižádostivců. Čechy, zbavené všech starostí vnitřních, přirozenou povahou věcí nabývaly opět vlivu na venek, jaký příslušel národu lidnému, chrabrému a bohatému. Králování Ladislava Pohrobka (1453-1457) počítá se zajisté mezi nejšťastnější a nejblaženější léta dějin českých; nikdy snad takového pokroku nebylo zjednáno za tak krátký čas a s tak malou námahou; tato léta mládí, jejichž obzor nezachmuřovala žádná tesklivost, jejichž jasnou důvěru nekalila žádná upomínka smutná, sluší pokládati také za nejkrásnější dobu v životě Jiříkově. Měl okamžiky větší slávy a plnější moci, rozvinul vlastnosti skvělejší a hrdinnější; jeho oddanost k Čechám nikdy nebyla lépe vzbuzena ani lépe odměněna. Ale nicméně za všeobecného uspokojení objevil se mráček: styky Čech s církví římskou. Nebylo zjevné války, poněvadž pokračovalo se ve vyjednávání a Čechové ohražovali se svým poslušenstvím, ale pravý mír byl mnohem vzdálenější, poněvadž papežové posud nebyli potvrdili kompaktat a poněvadž husité v skutku nevšímali si nijak nálezů kurie. Nešťastné války křížové, na něž v Německu ještě bolestně bylo vzpomínáno, papežům odporučovaly opatrnost; ale jestliže tito na chvíli přestali proti kacířům vrhati vojska, jež nepochybně by byli těžce sbírali, od svých nároků nepouštěli v ničem. Byloť jejich vůlí neproměnnou - a tato v jistém smyslu byla zákonná a ve všech případech velmi pochopitelná - aby husity přivedli k poslušenství, leč nechtěli odměniti toho podrobení některými ústupky. Nic nebylo vzdálenějšího mysli utraquistů, kteříž odpovídali na všecka vyzvání: Máme za pravidlo smlouvu svobodně zjednanou; žádáme, aby v jistých kusech byla přehlédnuta, ale nemíníme, aby pochybovalo se o podstatných výhodách, kterých nám podává. Protože dále měli jasné důvody, aby slibům dvoru papežského důvěřovali jen opatrně, zárukou žádali osazení arcibiskupství Pražského utraquistou Rokycanou, jenž byl již zvolen od sněmu, a jehož činnost v církvi české upomínala na činnost Ptačkovu a Jiříkovu ve státu. Hrozilo nebezpečenství, že rokování protáhne se bez výsledku; obě strany stály proti sobě, nechtíce a nemohouce téměř v ničem ustoupiti od svých podmínek.
Diplomacie římská však velmi důvtipně smiřuje své prospěchy a zásady: vědělať, že nesluší věc hnáti, a že několikráte, kdy dala se unésti netrpělivostí, bývalo jí na dlouho pykati. Byli mezi preláty mužové plní přesvědčení a nadšení, v jejichž očích všeliká smlouva s kacíři byla bezbožností a jako odpadlictvím, a na ně padá veliká část zodpovědnosti za poslední roztržku; ale nechybělo ani duchů pokojnějších a povolnějších, kteří měli jasnější představu o skutečnosti a nebyli neochotni k ní hleděti. Sami papežové, Eugenius IV. (1431-1447) Mikuláš V. (1447-1455), Kalixt III. (1455-1458) ačkoli celkem dosti nepřízníví, konečně rozhodli se určitě jen o jednom kuse: dojíti poslušenství Čechův; o nejlepším prostředku, jak by jeho dosáhli, nezamítali rokování, byvše chvílemi na vahách, není-li nejjistější prospěch ještě zakoupiti to některými sliby. Ale nezůstávajíce při této myšlénce, vrátili se ke svým prvním, nezměnným
rozhodnutím, postavili se určitě na stranu fanatiků, ale po rozličném kolísání, méně následkem rozhodného přesvědčení nežli nátlakem okolností. Na počátku záměry jejich nebyly tak hotové, jak obyčejně se myslí; shoda nebyla tudíž naprosto nemožná, ale toliko málo pravdě podobná a velmi nesnadná, vyžadujíc nejen mnoho dobré vůle navzájem, ale největší obratnosti, veliké vytrvalosti a téměř zvláštního sběhu příznivých okolností. Jak události dosvědčily, nejmenší náhoda mohla poškoditi vše a lichý krok zmařiti všecku naději v mír.
Vzrůstající nesnáze s konciliem Basilejským odvrátily trochu pozornost Eugeniovu od věcí českých - ba zdálo se, že také asi zmírní jeho smýšlení. Smělá a odvážná diplomacie byla by mnoho vymohla na papeži a na koncilii, kdyby je byla strašila druha druhem; Sigmund bezděky ukazoval Čechům cestu, když žádal otcův, aby Rokycanu potvrdili za arcibiskupa, "jinak že by byl přinucen obrátiti se ku papeži", nebo když psal papeži, aby obdržel od něho, čeho nedoufal vynutiti na sněmu (1437). Na neštěstí bylo známo, jakou váhu mají jeho protestace, a on sám pečlivě legáty zpravoval, že jde jen o to, aby husitům dalo se zdánlivé zadostučinění.
Smrt Sigmundova přerušila vyjednávání. S kým by byl Řím smlouval se za všeobecného bezvládí ? A k čemu by byla smlouva v době, kdy kacířství bylo v plném rozkladu ? Postačilo již zůstaviti je, aby sešlo přirozenou smrtí. Utraquism sklamal všeliké tušení, ani dlouhá krise, kterou přežil, nedopřála mu, aby těžil z nesnází papežské stolice; schisma trvalo ještě (skončilo teprv odřeknutím se protipapeže Felixa V.), ale již od několika let podrobení se koncilia bylo toliko otázkou času. Kurie nabyla opět plné svobody svého jednání dříve, než husité se zotavili.
Papežství pobouřilo se živě, opojeno jsouc rychlým vítězstvím svým. Zvítěziloť nad konciliem, zdrtilo všeliké choutky po vzpouře; národové znenáhla pokořili se jemu. Počalo domnívati se, že až posud bylo příliš bázlivé a že třeba jemu jíti jen směle nesnázím v ústrety, aby zmizely. Vzdorovalo nejmocnějším panovníkům, a hrstka kacířů by je držela ve strachu! Opojení z úspěchů zvítězilo nad obyčejnou opatrností jeho: velmi silné bylo pokušení, aby znenžilo svého štěstí. Stolice papežská nezvolila příhodné chvíle, aby se poučila přesně; nesledovala ruchu soustřeďovacího, který vykonal se mezi husity, myslila, že stále má proti sobě strany rozdělené, slabé, a ve svých nárocích i předsudcích byla posilována od svých stranníků českých, kteří nadsazovali svůj vliv.
Rok 1446 jest datem velmi důležitým v dějinách husitství; značíť jakousi krisi v zevnější a vnitřní politice: uvnitř podobojí s pevným rozhodnutím, že nedají se podváděti od katolíků, kladou první základy k řádnému ústrojí; na venek dvůr římský, jehož chování až dosud bylo dosti kolísavé, odhaluje své záměry a z bezvýminečného poslušenství husitů činí první podmínku všelikého vyjednávání. Takto půda rokování náhle se mění, a Čechové ocitují se naproti požadavkům, jejichž možnosti netušili.
Až do té chvíle Čechové i při vši zlé vůli, se kterou se potkávali, nikdy nemyslili, že církev míní popírati kompaktata; po jejich názoru rokování vztahovalo se jen k některým kusům vedlejším, z nichž toliko jeden byl jaksi důležit, povýšení Rokycanovo na arcibiskupskou stolici Pražskou. Vypravili do Říma posly, jimž uloženo, aby konečně přinesli odtud jmenování jejich kandidáta. Jaké bylo jejich ustrnutí, když vyzváni byli k odřeknutí se kalicha (1447)! Kardinálové nejen zamítali všeliký nový ústupek, ale chtěli dosíci od husitů poslušenství bez výhrady: jediná věc prý jest nevyhnutelně potřebna ke spasení, totiž poslušenství papeže; zlíbí-li se mu učiti, že Kristus je člověk a nikoli syn boží, spaseni budou, kdož uvěří jeho slovům.38.1 Řím vzpomínaje si vhodně, že neúčastnil se smlouvy Jihlavské, odmítal všelikou zodpovědnost za skutky koncilia.
S hlediska diplomatické obratnosti cítíme jakýsi podiv pro tento obrat, který jedním rázem kacířům odnímal všecky výhody tak perně vydobyté. Snad kurie byla by však více váhala dáti se na tento smělý útok, kdyby byla jasněji pozorovala nebezpečenství jeho. Měníc takto pronikavě poměry obou stran, činila shodu velmi záhadnou. Nebezpečenství, pouštíme-li se daleko, záleží v tom, že potom skoro nelze couvnouti: papežství zamezilo si všecken ústup, odsuzovalo se téměř k setrvání na svých požadavcích a mělo naraziti na nepřemožitelný odpor národa, který všem bědám raději se vydával než-li odpadlictví. Bylo osudno, že nový papež Mikuláš V., učený, výmluvný, jeden z předních představitelů renaissance na stolici svatého Petra, osobně byl se účastnil jednání, která předcházela smlouvu Jihlavskou.39.1 Měl odtud jisté záští proti sektářům, kterých nepřesvědčil, a sám sobě ospravedlňoval to povinností, aby v jeho rukou moc papežství nevzala újmy. Nad to jeho upomínky osobní jej klamaly, zakrývajíce mu pravou situaci. Myslil, že stále žije v době, kdy kališníci rozdělení a unavení zdáli se hledati jen čestného prostředku, jak by kryli svůj ústup. Domníval se, že může jen sklízeti ovoce předešlého úsilí a jaksi prohlásiti vítězství: nenadál se, že obnoví zase nepřátelství.
Čechové vzpírali se proti návrhům, kterých jim směle podáváno. Kdyby potřebí bylo, než zraditi pravdu, raději by se odtrhli od církve a pokusili "o některé věci, ačkoli pravé i dobré i v písmě založené, ale neobyčejné a těchto časů nevedené"39.2 Mikuláš V. dosti jsa dojat, poznal, že postupoval snad příliš rychle, slíbil vypravení legáta, který by prozkoumal otázku: o několik měsíců později Jan Karvayal přibyl do Prahy (1448).39.3
V Čechách pohnutí bylo živé a nadšení všeobecné: posel míru přijat byl s největší slávou. V skutečnosti dvůr římský, zůstávaje vždy nezměnným, svoloval pouze k upravení přechodů poněkud lepšímu. Karvayalovi bylo delší dobu v zemi zůstati, působiti znenáhla na mysli, zastrašiti bázlivé, svésti nerozhodné, podněcovati nesváry; zároveň užije kompaktat na zničení kompaktat samých, požadovati bude přesného jich plnění; odstraní všecky zvláštní obyčeje husitů, které nebyly schváleny smlouvou, přivede svobody náboženské na tak malou míru, že konečně budou se zdáti nepatrnými i jejich obráncům.39.4 Mikuláš V. spoléhal velmi na svého legata: nikdo nepřispěl více k opětnému povýšení moci papežské; on byl hlavní vyjednavatel konkordatu Vídeňského (1448), který potlačiv úmluvy Frankfurtské, vydal církev německou vykořisťování papežskému.40.1 Bylpln důvěry, netuše, že v Praze narazí na nesnáze zcela jiného rázu nežli s jakými setkal se ve Vídni. V Německu stál vůči několika knížatům, kteří nemínili hnáti věc do krajnosti a za chlubnými zásadami svými špatně skrývali své zámysly zištné; v tomto případě rozhodují jisté důvody. V Čechách bylo dlužno ku poznání přivésti národ cele zfanatisovaný. Shodneme se s politiky, nikoli s apoštoly. Kromě toho vyslanec byl nedobře zvolen; Karvayal byl sám příliš otevřený a náruživý: - jako diplomat v potlačení kompaktat viděl korunu svého poslání a záruku míru v Německu; jako sektář urážel se zpupností odbojníků, kteří svou vůli stavěli nad vůli otců. Když tázali se ho, je-li či není přijímání pod obojí způsobou holé kacířství, odpověděl, že nejlépe je následovati obyčeje obecného a jeho podivení bylo veliké, když páni, kteří se ho tázali, odvětili, že lépe jest poslouchati Boha nežli lidí. Sám veřejně přijímal pod jednou způsobou, doufaje, že příklad knížete církevního povede ku přesvědčení: podařilo se mu toliko vzbuditi všeobecné rozhořčení. "Nepotvrdíte-li nám kompaktat a Rokycany, řekl mu Petr z Mladenovic, jeden z nejmírnějších mistrů, uslyšíte divné věci o nás, dřív než dojedete zase do Říma." Ba zda by se tam kdy vrátil ? Již ozývaly se hlasy, aby v pomstu za Husa byl usmrcen; uznal za dobré rychlým útěkem uchrániti nepřátel svých od zločinu, a poslání, které vzbudilo tolik radostných nadějí skončilo potupným útěkem. (1448) O několik měsíců později Poděbrad zmocnil se Prahy, odňav takto katolíkům českým poslední naději v úspěch na půdě politické. Neukázala-li by se kurie odtud povolnější ? Podobojí myslili to chvíli. Rokycana, kterého všickni husité uznávali na dále za svého náčelníka náboženského, psal papeži několik listů velmi uctivých, myslil, že dojal ho nějak, i chtěl osobně odebrati se do Říma: toto stkvělé osvědčení poslušnosti zajisté bylo by rádo spatříno od stolice papežské a bylo by usnadnilo jednání (konec roku 1449). Podnik byl odvážný: Rokycana náhodou unikl biskupovi Pasovskému, který chtěl ho uvězniti; nebyli by ho nechali dojíti až do Italie. Vrátil se rychle vyléčen byv z klamu, který málem by byl draze zaplatil. Ale nicméně znenáhla Řím nabýval světla o událostech, které právě staly se v Čechách, a Mikuláš V. byl příliš prozíravý, aby nevystihl důležitost toho. Protestacím pánů katolických nedůvěřoval; v jejich horlivosti příliš dobře poznával ctižádostivé snahy jejich. Novému legatovi v Německu, Mikuláši z Kusy, uložil, aby ujal se věcí českých (1450).
Mikuláš z Kusy41.1 s upřímnou zbožností spojoval veliké vzdělání a obsáhlé vědění, mělť známost věcí státních, cit pro potřeby svého věku a za pobytu svého v říši zasloužil sobě jméno reformatora církve německé. Ze svého poslání přinesl si přesvědčení, že není lze spoléhati na účinnou pomoc proti kacířství: každý kníže myslil jen na své zvláštní potřeby a nikdo nemínil znepřáteliti se s Jiříkem. Politika i povaha kázaly legatovi, aby vystříhal se prostředků násilných. Na neštěstí, přese všecku ochotu jeho k vyjednávání, Mikuláš V., když byl tak daleko pokročil, jaksi ostýchal se couvnouti; stržen byv hnutím, které vyvolal, neměl ani k tomu plné volnosti. Aby neuškodil sobě a aby ukázal, že lacině nezaprodává práv církevních, poslal do Němec zároveň s Mikulášem z Kusy fanatického mnicha ku vzbuzení záští věřících proti nepřátelům jména křesťanského.
Mnich Jan, kterýž obyčejně dle svého rodiště nazývá se Jan Kapistran 41.2, byl minorita, který proslavil se zavedením přísnější kázně ve svém řádu. Jeho výmluvnost a přísnost zjednaly mu v lidu velikou vážnost a pověst apoštolská přirozeně ustanovila ho k úřadu "apoštolského kommissaře a generalního inquisitora nákazy kacířské". Zvolen byv od papeže, aby procházel krajiny východní Evropy a oživoval tam víru, vydal se na cestu hrd jsa svým úkolem a jist svým úspěchem. Jeho oddanost k církvi byla vrozená a prudká, jeho důvěra v neodolatelnou činnost, kterou provozoval, úplná. Kázával latinsky; všady, kam přišel, lid tlačil se kolem kazatelny jeho: pověst o zázracích, které konal, jeho hubenost, která svědčila o jeho zapírání se, jeho přehnané posuňky, zvuk hlasu živosti italské, lebka učitele jeho Bernardina, kterou vždy s sebou nosil, živě dojímaly obrazotvornost jeho posluchačů, kteří poslouchali ho tajíce duch a popadajíce jej teprve, když řeč předával tlumočníku, jenž vykládal jeho kázání.42.1 Pověst jej předcházela: města žádala ho, aby jim přinesl slovo boží; oživoval nenávist, rozhořčoval vášně zanechávaje za sebou takřka sled fanatismu. Jinak však uměl víru svou kázati činy svými: viděli ho dobře v Bělehradě; vždy v průlomu, nepřístupného jak bázni tak slitování, povzbuzujícího mysli; jeho výmluvnost přispěla nemálo ku porážce Turkův a město, osvobozené z nebezpečenství, ve vděčné upomínce spravedlivě spojilo jméno Kapistránovo s jménem Hunyadovým.42.2 Zvláštní missionář pro dílo míru, dosti nešťastný spolupracovník pro Mikuláše z Kusy! Kapistran probíhal okolní krajiny Čech, získal několik přestupů, s nimiž způsobil mnoho povyku, hlučně uveřejňoval bullu, kterou papež dával mu moc rozhřešovati každého, kdo se přizná k vině kacířství, jako na příklad, že přijímal pod obojí způsobou.42.3
Psal Poděbradovi, aby tvrdošijně nesetrvával ve svém bludu, Rokycanu zahrnoval nadávkami, Čechy rozhořčoval svými pomluvami a hrubostmi. Mikuláš z Kusy, jenž velmi nespokojen byl touto zbujností, nadarmo mu odporučoval, aby se poněkud mírnil: proč užívati proti Rokycanovi hrubého slova kacíř? Není tak snadno, jak se myslí, zmásti husity, jsouť velmi zběhlí ve znalosti písem a mnohý text svědčí v jejich prospěch; jest nebezpečno hnáti je do krajnosti.42.4 (1452) - Kapistran odbyl ho s vysoka, a Mikuláš, ač mrzel se velice, musil se opatrně chovati vůči tomuto šílenci. Kdo věděl, netlumočí-li posléze pravé úmysly Mikuláše V. ? Ostatně urputníci a sektáři mají vždy velkou přednost před politiky a umírněnými. Pochybno jest posléze, zda i bez tohoto zakročení nešťastného Mikuláš z Kusy by byl dosáhl něčeho: kurie nebyla změnila svého ultimata; od té doby legat nepokládal za prospěšné, aby pro úspěch velmi málo pravdě podobný znepřátelil se s Kapistranem: na sněmě v Řezně snaže se ještě omluviti prudkou řeč mnichovu, prohlásil, že mu nelze jíti do Čech, leč by Čechové slíbili bezvýminečně podrobiti se církvi, a posel jeho v Praze popřel všelikou platnost kompaktat (1452). Vzhledem k neustupnosti stolice papežské, která neodchylovala se od chování přijatého od doby nastoupení Mikuláše V., utraquisté další naléhání pokládali za marné: vyjednávání bylo přerušeno na několik let.
Čechové několikrát ohrožovali kurii vážnými rozhodnutími.43.1 Když byli na chvíli zanášeli se myšlenkou o zřízení samostatné církve národní, vešli ve styky s církví řeckou, a roku 1451 přibyl do Čech posel církve východní, Konstantin Angelik, aby přezvěděl o jejich skutečné víře. List, který tenkrát administratoři podobojí psali císaři byzantskému a patriarchovi cařihradskému (1452) je zvláště zajímavý, poněvadž jasně ukazuje, že kalich ve skutečnosti nebyl jediným kusem sporným s Římem: protestovaliť skutečně proti neobmezené moci, kterouž osobuje si člověk smrtelný, připomínali utrpení a hoře, jež bylo jim podstoupiti. Jaké bylo však jejich provinění? Opřeli se svatokupectví a hříchům smrtelným.43.2 Na neštěstí Řekové měli nalehavější starosti, než aby pozorně sledovali věci české, a za krátko potom Cařihrad padl do rukou Turků.
Pád říše byzantské, nevyhnutelný a s dávna očekávaný, zaduněl přece velmi mocně; politice papežské dal nový směr a do jisté míry proměnil úmysly její naproti Čechům. Zveličovalo se zajisté pohnutí způsobené v Evropě vítězstvími Mohameda II. i upřímnost manifestací proti půlměsíci; zvláště v prohlášeních papežských často prokmítá více vlastní prospěch nežli přesvědčení. Papežové hrají úlohu, kterou jim ukládá jejich název jakožto představitelův a představených křesťanstva; v skutku tyto otázky vzdálené mnohem méně mají na srdci nežli otázky, ve kterých zapleteny jsou bezprostřední prospěchy jejich. Byli příliš opatrni a rozšafni, aby se slepě vrhli v podnik, jehož největších obtíží si netajili; ale sláva a vzrůst vlivu z vítězné války křižové, tradice, obrazotvornost a obyčeje politiky prozřetelné, jež žádnými prostředky nepohrdá, kázaly jim, aby nejevili se zrádci věci křesťanské, ba aby i upřímně vyhledávali prostředky k zastavení vpádu mohamedanského. Vše je k tomu pudilo: jakožto Vlachové byli již ve styku s Turky, kteří po suchu i po moři ohrožovali polouostrov; jakožto náčelníci církve mohli-liž v rukou nevěřících nechati Cařihrad po Jerusalemu? Jakožto panovníci jaký lepší prostředek měli ku povznesení své vážnosti nežli aby světu nevěřícímu ukázali znovu papežství v čele ozbrojené Evropy. Konečně duše jejich jakožto učencův a neophytů renaissance překypovala trpkou hořkostí při myšlence, že posvátná půda věd a um stená pode jhem barbarů.
Nebezpečenství turecké té chvíle bylo velmi opravdové; vysílené Uhersko bylo již zachváceno, země rakouské netvořily ještě pravého státu; bylyť rozdrobeny mezi rozličná knížata, kteří se nenáviděli, a spustošeny válkou občanskou. Ani spojenci Fridrichovi neklamali se nijak o oddanosti a ráznosti tohoto náčelníka Habsburků.44.1 Za těchto okolností země česká byla povolána, aby hrála hlavní úlohu a v skutku za XV. a XVI. století jest jako zálohou vojska zdržujícího Osmany. Beze zdrojů téměř nevyčerpatelných mužstva a zvláště peněz, kterými opatřila své krále, zápas Rakouska s Tureckem byl by se snad skončil jinak. Okolo polovice XV. století její spojenství bylo vzácné. Mělať náčelníka opatrného, obratného a váženého; chrabrost vojínů jejích byla na slovo vzatá, způsobilost hejtmanů jejích slavná.44.2 Naproti společnému nebezpečenství ohrožujícímu křesťanství, záměr až dotud kurií oblíbený, aby Čechy
Čechy skroceny byly bezvládím, na příště nejen byl velmi odvážný, ale byl by vzal na se ráz ohavného sobectví, papežství ne bez důvodu bylo by obviňováno, že povrhuje nejvyššími prospěchy Evropy, aby ukojilo své záští. Stolice papežská pochopila to a změnila svou politiku ne co do cíle, ale co do prostředků; v Jiříkovi hledala spojence: v odměnu za podporu, které velmi ochotně mu nabízela, obětoval by se jí a přinavrátil jí zemi.
Katolíci spoléhali plně na Ladislava: mladý král, vychován byv v nenávisti kacířstva, neskrýval smýšlení svého, vynášel je nerozumnou pýchou a ve stycích svých s Rokycanou rád jevil opovržení tím pohoršlivější, čím bylo málomocnější.45.1 Moc mladého panovníka na štěstí jeho byla v skutku velmi malá: způsob, jak by jí byl užíval, byl by mu velmi brzy odcizil všecky mysli. Jiří vládl jménem jeho, jsa vlastním králem; čeho by nedostalo se církvi, kdyby jí nabídl své přistoupení ? Nebylo-li tudíž možná získati ho ?
Roku 1451 císař Fridrich III. vypravil v poselství do Čech jednoho ze svých rádců nejvyškolenějších, Eneáše Sylvia Piccolominiho45.2: poprvé politika stavěla proti sobě oba veliké protivníky, jejichž zápas celou Evropu uváděl v nepokoj. Eneáš Sylvius nebyl nijak fanatikem: jeho mládí dobrodružné, jeho styky se stranami nejprotivnějšími, mnohé a důležité věci státní, do nichž byl zapleten, zostřily v něm ducha od přírody bystrého a rozvily rozum sám sebou velmi chápavý. Jeho víra byla velmi vlažná, aby byla příliš nesnášelivou: ne, že by byl skeptikem, ale byl synem své vlasti a své doby; i v největším nadšení pozoroval rub mínění a věcí; jeho přesvědčení bylo tak nestálé, že nemělo kdy vzrůsti a zmocniti se vší duše jeho. Měl živé vášně, ale vycházely z hlavy. Při zběhlosti ve starém písemnictví záliba, jakou měl pro starožitnost, byla snad jeho vlastností nejpodstatnější a nejupřímnější, ačkoli nebyl nijak prost affektace. Měl veliké úspěchy jako řečník, pyšníval se tím a zneužíval toho mnohdy. Zmítán byv ctižádostí, kteréž ani tiara neupokojila cele, více dbal o to aby zanechal veliké jméno, nežli aby vykonal veliké věci. Jakožto pronikavý pozorovatel znal lidi, ale někdy klamal se v nich tím, že posuzoval je dle sebe: oplývaje pomůckami a prostředky věřil poněkud příliš v obratnost diplomatickou; jako všichni, jichž duch větší jest nežli srdce, neuznával jiné pohnutky než rozum; příliš byl Vlachem, aby pronikl až do hloubi oněch duší severu, tak instinktivních a tak opravdově zbožných, mučedlnictví stůj co stůj zdálo se mu hloupostí, a nekřivdil protivníkům svým, domýšleje se o nich, že po něm baží.
Od prvního setkání (1451) pocítil k Jiřímu instinktivní náklonnost.46.1 Nebylo-li již v jejich osudech několik rysů podobných? Muž, který vyšed z nejnižších vrstev, pronikl až do rady panovníkův a neměl v úmyslu věru přestati na tom, podivoval se, jakého třeba bylo úsilí, obratnosti, vytrvalosti a ducha drobnému pánu českému, aby povznesl se na první místo. Jakožto učenec cítil snad trochu bezděčného pohrdání k náčelníku, jemuž cizími zůstaly renaissance a nauky, ale velice vážil si přirozených vlastností jeho velikého ducha, bystrosti a výmluvnosti. A takový člověk škodil svému štěstí pošetilou věrností ke kalichu! Znal tuto dobu odboje, protože ji prožil: je to prudkost mládí; tyto záchvaty bláznovské po samostatnosti rozptýlí se, jakmile udeří hodina vážného myšlení; až stane se správcem, zapře brzo své počátky revoluční. Jeho styky s Jiřím a rozmluva s ním potvrdily jeho naděje: Poděbrad vyhnul se hádce, osvědčil svou žádost po míru, nezdál se ani zhola neochotným odtrhnouti se od Rokycany, kdyby to bylo naprostou podmínkou dvoru římského. Sylvius vrátil se z Čech s pevným míněním, od něhož neupustil nikdy: Jiří byl stržen, ale přeje si již návratu ku pravé víře; podveden jsa, ale nikoli vinen, zdržován byl toliko vedlejšími rozpaky, jež snadno lze odstraniti; v obratu tom celá země česká půjde za ním po dobrém nebo po zlém.
Na kvap oznamoval Karvayalovi své dojmy: Jiří jediný může přinavrátiti kacíře,46.2 je spravedlivý a dobrý, na něho třeba soustřediti vše úsílí (21. srpna 1451). Úřední představitelé Říma, Karvayal a Kapistran, ač dosti znepokojeni byli tímto nenadálým zakročením, tenkráte nedbali mnoho jeho pozorování, ale Sylvius nepozbyl srdce. Sotva Jiří uvedl Ladislava do Čech, psal mu list velmi lichotný, blahopřál mu k jeho úspěchům, jimiž řád a pokoj vráceny království. Co chybí, aby tento pokoj byl úplný a řád zabezpečen? Ať Čechové nechtí býti stále moudřejší než-li všecko ostatní křesťanstvo, at pokoří se papeži, který přijme je s otevřenou náručí. Jiřímu přísluší, aby přiměl je k tomu a pojistil takto jak spásu duše své tak slávu jména svého (v lednu 1454).
Zdrženlivostí Jiříkovou v otázkách náboženských potvrzována domněnka, že horlivost jeho pro kacířství jest vrtkavá: zvoliv za úkol svůj mírniti utraquisty, osvědčoval málo snahy v podpoře jejich požadavků; vlažnost jeho vzbudila i jistou nedůvěru mezi nejhorlivějšími kališníky.47.1 Zároveň nezanedbával ničeho, aby získal si přízeň dvoru římského; lichotě ctižádostivým snahám papežů, velice hlučně osvědčoval horlivost svou pro výpravu křižovou. Znenáhla záměr Sylviův vážněji byl pojímán: brzo skoro zobecnělo mínění, že pro podrobení Čech stačí, aby získán byl správce a že obrácení tohoto není než otázkou opatrného jednání a času.47.2 Ale nepřekročeno ještě předchozích úmluv, a celé měsíce uplynuly, než počalo jednání podrobné. Pokračováno v něm s jistou čilostí teprve po smrti Mikuláše V., když zvolen nový papež Kalixt III. (1455)
Kalixt III., jsa velmi příjemné povahy, velice prostý, málo nakloněný ku přísným prostředkům, přál si konečně, aby dočkal se výpravy křižové, i byl vděčen Jiřímu za jeho dobrou vůli jak upřímnou tak hlučnou. Ve svém smýšlení smiřlivém byl zajisté potvrzován od Sylvia, kterého Fridrich III. vypravil k němu v poselství. Eneáš zůstal odtud při něm a jmenován byv brzo kardinálem, stal se jedním z nejvážnějších rádců jeho. Přinášel z Němec přesvědčení a strach: přesvědčením bylo, že knížata říšští cele oddáni jsouce svým řevnivostem a svým snahám ctižádostivým chovají se docela lhostejně ku všeobecným prospěchům křesťanství a neposkytnou žádné pomoci. Fridrich byl příliš zaměstnán a jeho ctižádost byla jak příliš nepokojná tak příliš trpná, aby bylo lze očekávati od něho hrdinného rozhodnutí. Jediným mužem, jenž měl dosti moci, vřelého citu a mysli, aby ozbrojil se proti Turkům, byl Poděbrad. - Dále, ačkoliv opposice náboženská v Německu zdála se potlačenou, oheň doutnal pod popelem; Sylvius to věděl: v tomto obyvatelstvu nalezne se dosti vlažná opora proti kacířství, a bylo velmi nemoudré, dáti jemu příklad revoluce snad vítězné. S každého hlediska bylo tudíž nejlépe vyhnouti se roztržce s husity. Ne že by dlužno bylo něco ustoupiti z práv církevních, ale nebylo třeba tupiti příliš jejich nároky. Jest vždy trapno přiznati se ke svému omylu a couvnouti; proč neosladiti Čechům hořkost jejich lítosti? Co podniknuto, aby se jim cesta urovnala? Bylo-li třeba honositi se tolik přísností, na které přestáváno až posud ? V skutku pokrok byl menší než hned po smlouvě Jihlavské. Proč ? - Proto, že chtělo se postupovati příliš rychle. Dnes utraquisté mají se na pozoru: kdyby se setrvalo na téže cestě, nedošlo by se leda ku povstání. Lépe jest míti strpení, vyčkati příležitost, ba proč by nesnesl se kalich, aspoň na nějaký čas? Vždyť nebyl zavržen písmem. Čechové naopak nebudou žádati více jmenování Rokycanova k arcibiskupství Pražskému, ušetří se sebelásky kandidáta zatlačeného, zahrnou ho hodnostmi, povolají za kardinála do Říma a zvolen bude arcibiskup český, ale dobrý katolík, který znenáhla obnoví pravověrné učení; utišení bude pokračovati, tradice samostatnosti zmizí a tenkráte vyskytne se věru záminka, aby odstraněno bylo přijímání pod obojí způsobou, jehož hájení nebude nikdo více chtíti.48.1
Bylo-li lze provésti tento plán velmi dobře pojatý, v němž patrna byla ruka jednoho z nejchytřejších diplomatů té doby? Zda by se stavové čeští byli oddělili od Rokycany? - Přáli si jeho jmenování méně ještě z úcty, kterou k němu chovala celá strana, neb pro spravedlivé odměnění služeb jeho, nežli poněvadž uhodli, že nepostačí smlouva s dvorem římským ani sliby jeho; potřebovali záruk, a nejlepší ze všech nebylo-li, by osvědčený utraquista stál v čele církve ? Ale konečně byl to u nich toliko pud neuvážený, a byli by zajisté váhali poškoditi mír přílišnou tvrdošijností. Ostatně úloha Rokycanova velmi rychle by se byla stala dost obtížnou; od té chvíle, kdy by byl jedinou překážkou smíru, jeho kandidatura byla by měla ráz ctižádostivý a sobecký, který by mu byl odcizil mnoho sympathií. Jiří podporoval jej velmi věrně, ale ze jmenování jeho nečinil podmínku sine qua non. Ve své rozmluvě se Sylviem rázně ohražuje se proti žalobám, jichž předmětem byl arcibiskup podobojí, prohlásil, že zamítá-li jej určitě dvůr římský, sám nejlépe postará se o prospěch země a pokoje. Závazky uložené Ladislavovi dotýkaly se případu, kdyby nebylo lze dojíti potvrzení zvoleného arcibiskupa. Styky Jiřího s Rokycanou nebyly nijak důvěrné - pochopíme to: správce zemský cítil svou moc obmezenou mravní autoritou správce kněžstva utraquistického a v tomto tajném, nepochopitelném a nebezpečném vlivu nenáviděl živel nepořádku a vzpomínku na dobu bezvládí. Téže asi doby Rokycana s neobyčejnou prudkostí byl napaden v traktatu podkomořího Vaňka Valečovského z Kněžmostu, který kněžím utraquistickým vytýkal pýchu jejich a nezákonné úchvaty.49.1 Jak by zlořády, do nichž stěžoval si Vaněk, nebyly popuzovaly Jiřího ? Bezděky hněval se na Rokycanu pro jeho horlivost náboženskou, pro jeho nesmiřlivost, pro polemiky, které zaváděl, pro nesnáze, které působil; nepromíjel mu, že překážkou je spojení. Možná tudíž připustiti domněnku, že by byl podporoval narovnání, navržené od Sylvia, a jeho přistoupení k němu bylo by vzbudilo vážnou naději v úspěch jeho.
Na neštěstí Sylvius neměl ruce nijak volné: proti němu obracela se nevole katolíků českých, kteří kupili své pletichy v Římě, aby dosáhli jmenování arcibiskupa; málo jim záleželo kterého, jen když drsně zmařili poslední naděje Rokycanovy. Kardinal jen stěží zabránil tomuto ukvapenému prostředku, v jehož zápětí zajisté bezprostředném bylo by přetrženo vyjednávání. Jeho úsilí uvrhlo naň podezření vší fanatické koterie Karvayala,49.2 který vinil ho téměř ze zrady; vytýkáno mu, že prospěchy církve podřídil prospěchům říše a že víru svou zaprodal za klobouk kardinalský.49.3 Karvayal líčil žalostný obraz následků, které by všeliký ústupek kacířstvu49.4 měl pro Německo, a Sylvia činil zodpovědným za neštěstí, jež předvídal. Popleten poněkud tímto odporem, Sylvius, který pomýšlel již na tiaru a nechtěl odciziti sobě mocnou stranu, váhal, vytáčel se, osvědčoval dobré záměry své a skláněl se před zkušeností svých odpůrců. Nicméně proklouzla mu slova hořkosti a sklamání: "Ani Tvá Velebnost ani má maličkost," psal svému hlavnímu protivníku, Karvayalovi, "neuzří úplného spojení Čech se stolicí papežskou. Kéž bych v této věci mohl býti špatným prorokem a kéž by má věštba se nesplnila!"50.1 Od svých záměrů však neupouštěl a za příležitosti sňatku Ladislavova s Magdalenou, dcerou krále Francouzského, papež rozhodl se vypraviti do Prahy legata, by pokračoval u vyjednávání. Za posla ustanoven byl Karvayal. Volba byla zvláštní: Karvayal, který byl na svůj odjezd roku 1448 zachoval upomínku dosti málo příjemnou, přijal tento úkol čestný bez nadšení.50.2 Dlužno-li v tomto jmenování viděti zvláštní úmysl Sylviův? Chtěl-li upokojiti ty, které svou mírností pobouřil, a dokázati jim, že nemíní narovnávati se s bludem? Myslil-li, že pobyt Karvayalův v Čechách rozptýlí jeho předsudky, a že nové studium situace přesvědčí jej o potřebě politiky narovnávací? Náhlá smrt Ladislavova (23. listopadu 1457) zmařila všecky záměry jeho, přerušivši vyjednávání dříve, nežli vážně bylo počato.
Další: