|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Poznámky
ke straně 51
51.1 Srovn. Voigt, Sybel's hist. Zeitschrift, V. str. 418 -419.
51.2 Palacký sebral prameny o smrti Ladislavově ve spisku velmi zajímavém: Zeugenverhör über den Tod K. Ladislau's von Ungarn und Böhmen, Praha 1856. Voigt, který posuzuje vývody Palackého, doznává: "Z toho nijak nenásleduje, že by Jiří utekl se ke zločinu, aby se zbavil krále ... . Za přítomného stavu vědeckého otrávení jest hypothesou, které historik nesmí připustiti ani jako ve snu". (Op. cit. str. 421). Bachmann, jehož všecko vypravování je složeno tak, aby pravdě podobnou učinil vinu Poděbradovu, neodvažuje se rozhodnouti proti němu.
51.3 Ladislav nikdy neustal osvědčovati odpor, jaký vzbuzovali v něm utraquisté a Češi. Eneáš Sylvius vypravuje o tom významnou anekdotu. Koku 1454. kněz podobojí chystal se sloužiti mši v kapli královského hradu; král, jenž kapli tuto ustanovil ku vykonávání své pobožnosti, posílá úředníka s rozkazem, aby chopil se kněze křivopřísežného a svrhl ho se skály, jestliže neodejde (Kronika česká kap. LXII) "Nec unquam haereticorum Ecclesias, quamvis rogatus, intravit nec sacris eorum interfuit". Dívá se z okna na průvod utraquistický a nejeví žádné úcty ke svátosti oltářní, aby se nezdálo, že čest činí Rokycanovi (Id.). Novými událostmi ještě byl rozhořčen. Při jeho vjezdu do Prahy (1457) Rokycana vítá jej v čele svého kněžstva; pozorováno, že král mu nepoděkoval, až když vyzván byl od správce: uhodneme s jakou ochotou. Čtyři dni před svou smrtí díval se na jakýs turnaj mezi Němcem a Čechem: Čech těžce byv raněn, vzdává se na milost; Ladislav, všecek rozveselen, cenu uděluje Němci a blahopřeje mu ke štěstí jeho: kdyby byl přemožen, protivník jeho nebyl by mu prý daroval život. Nevysvítá jasně, proč nenávist jeho by byla činila výminku při Jiřím. Frasí jest toliko, dí-li Eschenloer: "Ubohý Ladislav miloval Jiřího až do své smrti". Není-li však patrno, že Eschenloer hledí tím jen větší potupu uvaliti na chování Jiříkovo? A svědectví, i méně účastná, mohla-li by převahu míti nad skutky? Nedokázal-li Ladislav chováním svým v Uhrách pravého smýšlení svého ke svým příliš mocným ochrancům? Když Jiří navštíví ho ve Vídni, vyžádá si průvodní list: vyjednávání je trpké: král ustoupí teprve hrozbám. Ve mnohých otázkách vážných, o hranici Saskou, o Slezsko, různily se politika králova a správcova: králi bylo ustoupiti, ale co záští v srdci jeho nakupily tyto porážky! Tvářil se, jako by odděloval věc svou od věci Poděbradovy a bylo jakýmsi heslem pro nepřátely tohoto: Král není svoboden. Srovn, Grünhagena str. 260. a násl.
ke straně 52
52.1 Čti dramatické vypravování o událostech uherských ve spise Saint-René Taillandierově str. 65 a násl.
52.2 Zda nepopírají toho dnes ještě mnozí historikové? Voigt na příklad činí Jiříka zodpovědným za přísné podmínky, jež sněm uložil Ladislavovi před přijetím jeho. Jsem přesvědčen, že je to omyl. Byl-li též Ladislav přesvědčen?
ke straně 53
53.1 Třeba zmíniti se o vypravování, dle něhož umírající Ladislav odkázal království Jiříkovi. O tom obšírně vypravuje Sylvius v Kronice české kap. LXX.: "Georgius et ipse vocatus percunctari ex rege cur doleret, quid morbi esset, spem, bonam praebere ... Ad quem rex: Tua mihi, Georgi, jam pridem cognita fides spectataque virtus est, per te Bohemus usque in hanc diem me regem appelavit. Speravi potiturum regno quod ipse paraveras, nunc contra Superi jubent. Mihi moriendum est, regnum in tua manu erit. Duo ex te peto. Alterum, ut provinciales juste regas, pupillis viduis imbecillisque rectum judicium patrimoniumque ne substrahes atd." Toto vypravování v hlavních rysech svých jest potvrzeno starými letopisy českými a jiným svědkem současným. Eschenloer zdá se, že na to naráží slovy: "Miser Ladislaus amabat Georgium ad suum interitum." Podává se nám tudíž se zcela zvláštními zárukami hodnověrnosti. Uznávám také, že většina důvodův uvedených proti němu nejsou velmi závažné. Voigt na příklad nechce připustiti rozmluvu mezi Poděbradem, který neuměl německy, a Ladislavem, který neuměl česky; jak lze mysliti, že Ladislav za čtyři léta nebyl by se naučil české řeči a nebyl nikdy rozmlouval se správcem? Celkem je těžko proti těmto pramenům postaviti důvody rozhodné, a přece skutek jest naprosto pravdě nepodobný. Rozmluva, jak ji líčí Eneáš, není patrně nic jiného než jedna z oněch řečnických amplifikací, ve kterých si libuje. Za okolností, ve kterých umřel Ladislav, byla-li by mu nemoc ponechala dosti svobodného ducha, aby přemýšlel takto o blahu svých poddaných, na němž mu ve skutečnosti velmi málo záleželo? V rozmluvě samé jest odpor: Ladislav děkuje Jiřímu za jeho věrnost, svěřuje mu korunu a prosí ho, aby dopustil navrátiti se do Rakous osobám, jež ho provázely. bez ohrožení jejich svobody. Podivná prosba po tolikeré důvěře! Není zajisté dovoleno popírati faktum pouze proto, že jest pravdě nepodobné; v těchto případech kritika historická dopouští aspoň zkoumati svědectví a míti poněkud větší požadavky. Od koho Sylvius má tuto rozmluvu? Nebyl v Praze. Kdo ji oznámil, zda nebyl náhodou Jiří sám anebo někdo z jeho přátel, a jaká by potom byla její cena? Nebyla-li by to prostě jedna z oněch tůček, jež ustanoveny byly k tomu, aby připravovaly veřejné mínění a jichž Jiří, jak nikdo nepopírá, užíval velmi obratně. Eneáš Sylvius přijal anekdotu s nadšením jako vše, co lahodilo jeho obrazotvornosti. Jeho vypravování obsahuje více nesprávností, proč v této věci dávati mu víru? Ostatní svědectví dokazují jen jedno, že v Praze faktum uznáno bylo za pravé. Že nepřátelé Poděbradovi přijali je bez reptání, neznamená nic, protože jejich taktikou bylo, aby vylíčili Ladislava jakožto velmi příchylného panu správci a takto chování Jiříkovo učinili ohavnějším.
ke straně 54
54.1 Cizí panovníci pokládají již království za volebné. Poselstvo francouzské, v jehož čele byl Lenoncourt, žádá koruny pro Karla, syna Karla VII.
ke straně 55
55.1 Katolíci v království byli ovšem nejméně spokojeni. Neodvažujíce se zřejmého odporu jakožto velmi nebezpečného, "tupili volbu" viníce pány, od nichž byli opuštěni. Volba Jiříkova dala podnět ke sporům velmi živým. Obě práce o tomto předmětu nejdůležitější jsou: Tomkovy Dějiny Prahy VI. 289-298 a Bachmannovo "Ein Jahr böhmische Geschichte". Proti platnosti volby učiněny byly dvě vážné námitky: předně, na sněmě byly zastoupeny pouze Čechy ve vlastním slova smyslu, Morava, Slezy a Lužice neměly tu zástupců. Stálým bylo nárokem Čechů, že připisovali si výlučné právo voliti krále; tento úchvat, protivný jak právu tak spravedlnosti a zdravé politice, vzbudil prudké žaloby v zemích přivtělených. Dlužno připomenouti jen, že roku 1458. předchozí případy přály nárokům českým. (Viz Kalouskovo České státní právo str. 294 a násl.). - Po druhé, že sněm zasedající v Praze, již tím byl předmětem oprávněného podezření; podléhal neodolatelnému nátlaku veřejného mínění. - Jest nade vši pochybnost jisto, že lid Jiříkovi upřímně přál úspěchu a že jeho přání účinkovalo jaksi na stavy; ale takto veřejné mínění působením svým neruší výsledku hlasování; jinak musili bychom tvrditi že zákony svobodně odhlasované jsou jen ty, které naprosto odporují nadějím většiny. Bylo-li užito podvodu nebo násilí? Dlugoš mluví o zastrašení pánů katolických, ale Eschenloer popírá to s pozoruhodnou jasností: "Všickni Čechové, prý, kteří přítomni byli, poslušenství římského nebo sekty Rokycanovy, obojí sjednoceni byli a svobodni při této volbě." Nelze popříti, že svědectví Eschenloera, jehož nepřátelství k Jiřímu dobře je známo, má tu větší váhu nežli Dlugošovo. Na důkaz strachu, který skličoval město, uvádí se náhlý odjezd poslů Budišínských a Zhořeleckých, jediných to představitelů zemí vedlejších, kteříž objevili se na sněmě: pokládali prý za dobré vzdáliti se vzhledem ke hnutí národnímu. Nic však nedokazuje, že byli opravdu ohroženi; vzdálili se asi, protože nepochybovali již nijak o výsledku volby, již svou přítomnosti nechtěli schváliti jaksi. Rokování bylo vedeno velmi důstojně a vážně; samo váhání katolíků prokazuje jejich svobodu. Byly-li hlasy snad zakoupeny? Co lze říci, jest pouze, že žádný pramen vážný toho nepotvrzuje. Zdeněk ze Šternberka převážnou měl účast v rokování a došel hlučné pochvaly. Jan z Rosenberka a Zbyněk z Hasenburka přáli rovněž Jiřímu; všickni tři byli katolíky. Jakými prostředky získal jejich podporu? Zdá se, že nezvíme toho nikdy. Voigt domýšlí se, že otázka statků církevních spolupůsobila, a toto mínění není pravdě nepodobno. Zkrátka netřeba příliš přísně rozbírati volby, a volba Poděbradova tuším byla jednou z těch, které ještě nejlépe obstojí zkoušku.
ke straně 56
56.1 Viz o této první části králování Poděbradova práce Bachmannovy: Ein Jahr böhmischer Geschichte a Böhmen und seine Nachbarländer unter Georg von Podiebrad (1458-1461).
ke straně 59
59.1 Takový jest pravopis Voigtův a nikoliv Řehoř z Heimburka (Sybel's hist. Zeitschrift, V., str. 467. i. 52.), rovněž Bachmannův; Tomek píše Řehoř z Heimberka, ale neudává důvodu.
ke straně 60
60.1 Viz zajímavý list Jiříkův k Piu II. ode dne m. prosince 1461 ve Script. rer. Silesiae., VIII., 68-69. Není zhola žádného důvodu, abychom pochybovali o upřímnosti králově.
ke straně 61
61.1 Vyjednávání stran volby Jiříkovy v říši německé zabírají skoro dvě léta, od měsíce dubna 1459 až do měsíce března 1461. Viz o této době Bachmannovy spisy: Böhmen und seine Nachbarländer a Deutsche Reichsgeschichte. Autor dochází závěrů zcela opáčných nežli jsou moje, a zdá se mi, že příliš ovládán jest antipathií svou k Jiřímu. Viz vypravování Tomkovo, VII., str. 1-20. Plán o volbě byl obnoven v době nejzuřivějšího boje se stolicí papežskou, ale ovšem bez jakékoli naděje v úspěch.
ke straně 62
62.1 Aeneas Sylv. Hist. Boh. Kap. LXII.: "Ecclesiasticas ceremonias sua quisque pro fide gerit. Sacrificia ea facimus quae credimus Deo grata. Neque nostri arbitrii est credere quod velimus. Victa maguis rationibus mens humana nolens volens capitur ... Mihi persuasa est sacerdotum religio". Vypravování Sylviovo ve svých podstatných rysech potvrzeno jest od Eschenloera.
62.2 Ponech si tuto odpověď pro sebe, jsi-li moudrý, nebo dones ji našeptávačům, kteří tebe ke mně poslali. Patrně tudíž Jiří právem nebo neprávem myslí, že na něm vyzvídáno, i odpovídá diplomaticky.
62.3 Neque enim alta sentio et timeo ne offendam, neque mihi confido neque nostris sacerdotibus habeo fidem (Epist. 130, str. 667).
62.4 Dlužno však připomenouti, že v téže rozmluvě Jiří trval na rozhodné potřebě zachování kompaktat: "Nisi pacta serventur, neque pacis locus erit neque concordiae mentio". Obhajoval také velmi určitě přijímání podobojí: "Nam qui sub specie panis communicari jussit et sub specie vini jussit."
ke straně 63
63.1 Tomek VII. str. 24.
63.2 A to ve chvíli, kdy papež právě vyobcoval z církve viklefisty s prohlásil za zbavené hodnosti svých všecky, kdo z blízka nebo z daleka spojují se s nimi.
ke straně 67
67.1 Tato přísaha; jejíž důležitost jest na bíledni, byla několikrát uveřejněna. Podáváme tu místa nejvýznačnější dle textu, jaký podává Frind, "Die Kirchengeschichte Böhmens IV., 465: "Ego Georgius ... spondeo, polliceor atque juro . . . quod ab hinc in antea et deinceps fidelis et obediens ero sacrosanctae romanae et apostolicae Ecclesiae ac Sanctissimo Domino nostro Calixto divina providentia papae tertio ejusque successoribus canonice intrantibus et eis obedientiam et conformitatem ad morem aliorum catholicorum et christianorum Regum in unitate orthodoxae fidei, quam ipsa Romana catholica et apostolica Ecclesia confitetur, praedicat et tenet, fideliter observabo ipsamque orthodoxam et catholicam fidem protegere, tueri et defendere volo toto posse populumque mihi subjectum secundum prudentiam a Deo datam ab omnibus erroribus, sectis et haeresibus et ab aliis articulis Sanctae Romanae Ecclesiae et fidei catholicae contrariis revocare et avertere, catholicae et orthodoxae fidei observantiam et obedientiam conformitatemque et unionem ac vitam cultumque Sanctae quoque Romanae Ecclesiae reducere et restituere volo et laborem quoque dabo et adhibebo omnem diligentiam, ut omnia praescripta compleantur toto meo posse et conamine ad laudem et gloriam et honorem Dei et exaltationem sanctae catholicae fidei." Za hromadou epithet skrývá se zlé příkoří, za hromadou synonym slib dvojsmyslný. Srovn. Bachmanna, který tuto přísahu pokládá za bezvýminečné odpřisáhnutí utraquismu a za opuštění kompaktat. (Deutsche Reichsgesch. I. str. 88 )
ke straně 68
68.1 "Communionem utriusque speciei nunquam putavimus haeresim sapere" vzkázal Pius II. Jiřímu. Comment., X.
68.2 Možná-li mysliti, že Ludvík XIV. byl by váhal jediný okamžik učiniti přísahu Jiříkovu a tím by pokládal se zavázaným nezachovávati článků deklarace kněžstva z roku 1682?
68.3 Takové jest mínění Tomkovo VII. Předmluva, str. IV. Obě strany shodly se o textu, k jehož výkladu každý dle svého způsobu osoboval si právo. Nepřejíce si roztržky a nemohouce srovnati se, spokojili se dvojsmyslností.
68.4 Goll v příznivém posudku, jejž věnoval práci mé [Viz české Athenaeum VI. str. 151-154.], zdá se kloniti k mínění, ze Poděbrad doufal v možnost dostáti přísaze své. Není to nemožné a celkem pravdě dosti se podobá, že nebyl fanatickým kališníkem. Ale to hrubě nemění věci; nechť jeho záměr byl jakýkoli, plyne z toho přece podnět k výtce, že skutečně neb na oko učinil slib, kterého splniti nemohl.
ke straně 69
69.1 Listy papežovy ode dne 13. října 1458 a 21. ledna 1459.
69.2 Srovn. Frindovu "Kirchengeschichte", IV. str, 47.
ke straně 70
70.1 Shledal brzo, že král český je vítěznější, než by si byl přál, i pokusil se o zastavení jeho úspěchů: celkem měl jen slova, kdežto Jiří držel sázku. Odtud proměna v chování jeho dosti patrná. Pius II. pokoušel se zaměniti výrazy, jichž byl užíval, stavěl se, jakoby nemluvil víc o králi, ale o království českém, psal Slezanům, že udělil-li Jiřímu titul královský, učinil tak z nepozornosti. Pozdní to lítost; popud byl dán; chtěje náhle jej zastaviti, dával se v nebezpečenství, že zbytečně se prozradí. Pokládal za lepší vrátiti se ku prvému plánu svému, ale bdělost jeho osvěžila se ještě víc a přimísilo se k ní něco hořkosti.
ke straně 71
71.1 Grünhagen, str. 304.
71.2 Eschenloer, vydání latinské, 74. 1459.
71.3 Dne 20. března 1461; G. Voigt, Enea Silvio de Picolomini III., str. 456. Srov. jednatele Jiříkova v Římě, v němž oznamuje mu vážnost situace. (Fontes rer. triacarum, XX., č. 238, 5. dubna 1461.)
ke straně 72
72.1 Zdá se mi skutečně nesnadno domýšleti se, že opravdu doufali v obrácení utraquistů.
72.2 Podle Frindovy Kirchengeschichte IV., str. 52 Rokycana prý kázal proti Jiřímu v chrámě Týnském, ale skutek jest více než pochybný bez jiného důkazu nežli je vypravování Hájkovo vždy podezřelé. - Pohnutí utraquistů, zdá se, že Goll (Athenaeum VI., str. 153.) nepojímá opravdu. Starý kronikář však dí (str. 176): "Toho roku na zelený čtvrtek biskup Vratislavský kázal na hradě Pražském proti kalichu. A z toho strhla se veliká bouře v městě Pražském proti tomu tlustému biskupu." Ještě význačnějším zdá se mi náhlý návrat králův.
72.3 Bachmannova Reichsgeschichte, str. 94,
ke straně 73
73.1 Nikdo nemohl dojíti práva měšťanského, přijat býti do cechu, koupiti dům neb usedlost, leda když přísahou se zavázal ku příjímání pod obojí způsobou. (Bachmann id. str. 93)
73.2 Radikalové vždy těžce snášeli mírnost Jiříkovu; tajíce v sobě hněv stěžovali si, že příliš ústupků činí se bludu, a že zdržuje se jejich propaganda. "Po tolika vítězstvích získaných nad touto nevěstkou za panování Jiřiho, Jiřího našeho krále, když naši konšelové, páni a kněží vládnou, který kazatel by se odvážil jmenovati církev římskou synagogou satanovou ... antikristem nebo zvířetem desítirohým ... Kam poděla se naše smělost a síla naší duše? Tratíme srdce, duch statečný nás opustil; my vítězové patrně přemoženi jsme od přemožených" List Martina Lupáče; není datován, ale zdá se, že je z prvních let králování Jiříkova. Manualník Václava Korandy, str. 149
73.3 "Cosca inter paucas regi acceptus ejus perfidiae comes" praví Pius II. ve svých Pamětech, kniha VII.
73.4 Václav Koranda z Plzně (1424-1519) byl nástupcem Rokycanovým v úřadě administratora konsistoře kališnické. S velikou horlivostí hájil učení utraquistického proti katolíkům a různověrcům. Zůstavil četné spisy polemické a vypsání poselstva roku 1462, jež uveřejněno bylo ve Výboru literatury české II. 663-714. Srovn, Jirečkovu Rukověť literatury české. J. Truhlář roku 1888 uveřejnil nákladem kr. české společnosti nauk v Praze velmi zajímavý rukopis, jehož ostatně užil již Palacký, totiž Manualník M. Václava Korandy; pravý nápis by byl: Sbírka písemností Korandových: obsahujeť v skutku vedle několika spisův od něho sepsaných listy jemu poslané nebo rozličné kusy od něho sebrané; je to vzácný pramen pro poučení o církvi české té doby a o stavu duševním v druhé polovici XV. století. Co se týče Korandy samého, jeví se nám jakožto poctivý pastýř duchovní, prostý a přímý, ale ducha prostředního; jeho přesvědčení jest jak obmezené tak pevné.
ke straně 74
74.1 Celkem nářky katolíků jsou nám známy toliko z pramenů Vratislavských, tudíž velmi podezřelých. Jsou dosti neurčité a nezdají se ukazovati na velmi četná fakta. Jest věru ku podivu, že katolíci čeští, jestliže měli opravdu vážné stížnosti, nepřednesli jich veřejně. Nic nedokazuje dále, že král schvaloval toto bezpráví. Města měla samosprávu dosti rozsáhlou a veřejné mínění bylo dosti jemné, aby myslil, že lépe jest zdržovati se ve věci tak choulostivé. Pravý vinník tohoto pronásledování byl papež, kterýž odmítaje všeliký ústupek nutil krále, aby šetřil více podobojích.
ke straně 76
76.1 Smýšlení posluchačů vyniká v Pamětech Pia II. kap. VII. Sacerdotes lingua prompta et Hussitarum insaniae audacissimi assertores ... Voce sonora atque oratione praecipiti.
ke straně 77
77.1 O tomto sněmu Pražském viz Voigta, Enea Silvio de Piccolomini III., str. 471 a násl., Bachmanna, str, 236, Tomka, str. 48.
77.2 Za předešlého vyjednávání Fantin předložil králi podrobný souhrn žádostí dvoru římského. Celkem šlo přímo a prostě o to, aby vyhlazeno bylo vše, co stalo se od počátku revoluce. Jiřímu nabízen úkol čestný - a lehký - aby stal se pronásledovatelem svých věrných přívrženců. Plán legatův (vydán od Markgrafa, Script. rer. Silesiae. VII., 111) je zajímavý též proto, že nám ukazuje, čeho týkaly se ve skutečnosti žaloby katolíků. Dvě byly pouze stížnosti jejich: universita Pražská odmítá nekališníky a k úřadu konšelův a purkmistrů volí se muži nepřející katolíkům, Šťastni protestanté čeští, kdyby nebyli měli nikdy těžších příčin k nářkům!
ke straně 78
78.1 Řeč Fantinova, jak podána je v Pamětech, kap. X, jest neobyčejně prudká: "Non feret ista Pius: habet arma, quibus rebellionem tuam coerceat, regno privaberis et tanquam perjurus et haerecus extra Ecclesiam fies et in hoc seculo infamem te reddes, in altero poenas dabis impietatis."
78.2 Vytvořila se jistá legenda o mučenictví Fantinově. "Život legatův jest v nebezpečenství, čteme v Pamětech Pia II.; král přichází do jeho vězení, a poněvadž Fantin jeví se neoblomným, Jiří stěží zdržuje se, aby ruky své nevložil na něho." Netřeba dokládati, že tyto násilné skutky jsou naprosto smyšleny.
ke straně 79
79.1 "Pius Fantinum reversum magno in honore habuit et dignum episcopatu censuit, cui ad martyrium pro veritate tuenda sanguinis effusio non defuisset" Lehké mučenictví! Paměti kniha X.
ke straně 80
80.1 Tas neboli Protas z Boskovic, biskup Olomoucký od r. 1457 do 1482, náležel slavnému rodu moravskému. Vynikal jak vlastnostmi duševními tak upřímností svého vlastenectví. Studoval ve Vídni a v Italii a byl jedním z předních představitelů humanismu v Čechách. založil roku 1466 v Olomouci první tiskárnu moravskou. Záliba ve vědách a uměnách dále trvala v rodě jeho.
80.2 Jošt z Rosenberka (1428-1467) byl druhý syn pověstného protivníka Jiříkova Oldřicha z Rosenberka. Byl tudíž bratrancem Jiřího, k němuž choval opravdovou úctu, a jenž osvědčoval mu velikou důvěru a lásku. Jakožto muž vzdělaný, přítel věd a um, řečník, osvědčený vlastenec, nepřítel přísných prostředků, představoval kněžstvo národní, samostatné, daleko vzdálené od učení ultramontanského, jež tehdáž hlásáno bylo od Hilaria Litoměřického.
80.3 Jošt neuměl dosti německy, aby kázal tímto jazykem. Pro svou náklonnost k Jiřímu a pro své vlastenectví slovanské byl velmi neoblíben ve své dioecesi.
ke straně 81
81.1 Bachmann, který zajisté nezveličuje moc a úspěchy Jiříkovy, mluví nicméně o převládajícím postavení jeho v Německu za této doby. (I. 419)
81.2 Spolek českopolský byl jedním ze základů politiky české a názor o vzájemnosti slovanské velice rozšířen. Jiří největší váhu kladl vždy na zachování dobrých styků s Polskem, a daří se mu v tom, ačkoli situace byla nesnadna. Je to jedna z hlavních příčin moci jeho.
ke straně 82
82.1 Bachmann str. 497.
82.2 List Fantinův ode dne 13. března 1463.
82.3 Prokurator Vratislavský píše 15. března: "Kardinal (Mikuláš z Kusy) řekl mně, že kdyby císař učinil to (totiž zakročil ještě v prospěch Jiříkův), v zápětí by sledovalo, že za krátko zvolen by byl nový císař jakož i nový král."
82.4 Script. rer. Siles, IX., 58.
82.5 Script. rer. Siles, IX., 70.
ke straně 83
83.1 Palacký připisuje samému králi první myšlenku; ostatně zdá se mi, že této episodě přikládá důležitost poněkud přílišnou a zvláště příliš vznešenou váhu mravní. Srovn, o této otázce Markgrafa, Über Georg's von Podiebrad Plan eines christlichen Fürstenbundes v Syblově Hist. Zeitschrift XXI.
83.2 Podrobnosti plánu byly často měněny a nikdy nebyly přesně stanoveny. Marini náležel k oné třídě opravců, kteří stanoví přeměnu společnosti - v celku - a neredigují ani jednoho zákona.