|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Jiří z Poděbrad, král český: jeho smýšlení a politika. - První vyjednávání s Piem II. Poselství r. 1462.: zrušení kompaktat. - Legat Fantinus de Vale. Chování katolíků českých. - Spolky a plány Poděbradovy. - Antonín Marini a záměr konfederace evropské. - Poslední opatření a smrt Pia II.
Sedmnáctiletý král ve vší svěžesti síly a zdraví náhle skoná právě před sňatkem, který nepochybně měl zabezpečiti budoucnost dynastie. Po boku jeho, ve stálém spojení s ním všemocný správce, jemuž královský svěřenec jeho častěji projevil, že nabažil se jeho poručnictví, a ten dědí jeho trůn. Jak nebylo by se mluvilo o jedu? Skoro bezprostředně nastalo podezřívání a obviňování, tu šeptané a potutelně šířené, tam hlučně rozšiřované:51.1
Co dokazuje toto obviňování? - Nic. Opakuje se po každé, kdy přihodí se nenadálá katastrofa. Obrazotvornost národní libuje si v romantice; málo dbá o to, je-li utrhačnou, a ku prospěchu svému příliš mnoho nepřátel rozšiřovali toto podezřívání, aby zasluhovali víry nějaké. Soudcové Jiřímu nejnepříznivější, vytýkají s význačným politováním, že nelze nalézti nějakého důkazu proti němu.51.2
Že by Ladislav cítil velmi citlivou náklonnost ke správci, zdá se mi nesnadno připustiti i při pramenech, které se uvádějí.51.3 Všecko opatrné a mírné jednání Jiříkovo nezabraňovalo, aby moc nebyla v rukou jeho, a aby mladý panovník nebyl hrubě urážen touto podřízeností. Poprava Ladislava Hunyada52.1 připravovaná s neobyčejnou ošemetností a vykonaná s nelítostnou ukrutností odhaluje nám, co se dálo v této duši temné a od mládí vražedné. Rozdíl byl veliký, namítne se, mezi Hunyadem, který na smrt urazil krále a neskrýval ani svých snů ctižádostivých, a mezi Poděbradem, jehož všecko úsilí čelilo k povznesení trůnu Ladislavova. Je-li jen zcela jisto, že rozdíl ten jasně viděl Ladislav?52.2 Situace bývají mocnější nežli vůle; styky, jaké byly právě mezi správcem a králem, musily tomuto zoškliviti onoho. Král pokusil se setřásti jho, ale nepodařilo se mu. Nezdarem svým ještě se rozjitřil; od svého návratu do Prahy jevil se zlomyslnějším a zádumčivějším než dříve.
Všecky tyto podrobnosti od protivníků Poděbradových pečlivě vytýkané tvořily by těžké podezření proti Ladislavovi, kdyby Jiří byl náhle skonal; jakým logickým uměním pokusil by se kdo vyvoditi z toho důvod proti Poděbradovi? Co by bylo dlužno dokázati skutkem, není, že Ladislav nenáviděl Jiřího - na čem málo záleží - ale že Jiří nemiloval Ladislava a že se hleděl jeho zbaviti. Ale vše dokazuje na opak, že přese všecku nemoudrost a nevděčnost mladého krále on upřímně přilnul k tomuto dítěti. Neosvědčoval-li jemu skvěle upřímnou oddanost svou, když snažil se vystříhati nezkušenost jeho od chyb nenapravitelných, když odvracel ho od politiky, která by ho byla dovedla do války občanské a do vyhnanství ? Dosti by bylo, kdyby sobě samému byl ponechal tohoto mladého vášnivce, aby záhy proti sobě pobouřil dvě třetiny svých poddaných. Za příkoří, jimiž odměňována jeho věrnost, těšil se myšlenkou, že nastane čas, kdy Ladislav, až zbaví se předsudků, ve kterých byl vychován, bude mu vděčen za rady jeho; vděčnost muže bude mu náhradou za nevrlost mladíka. Proč by ho byl odstranil ? - Aby k moci své připojil titul? - Co získal, jestliže na hlavu svou postavil korunu? Ani povýšenost jeho ducha, ani jasnost jeho rozumu, ani celé chování jeho nepřipouštějí domněnku, že by býval přístupen sprostému a všednímu pokušení. A za to co těžkostí a nebezpečenství počínalo touto smrtí? Nebyl-li Ladislav poutem vížícím jednotlivé části koruny? Kurie, až posud upokojená přítomností katolického krále, nebyla-li by zvýšila požadavky své, kdyby náhle zemřel ? Všecko dílo znovuzřízení a znovuustavení bylo ohroženo. Moc Jiříkova pozbývala oné povahy zákonné a řekněme onoho schválení právního, jichž si tak vážil, a skutečně jeho moc královská nebyla nikdy tak veliká, jako bývala moc správčí. Namítne se, že netušil následků této smrti, ač tak snadno bylo je předvídati. Dlužno tudíž viniti ho nejen ze ctižádosti, ale i ze zcela zvláštní neprozřetelnosti, tvrdí-li se, že neznal ani skutečného stavu země, ani nebezpečné situace, spíše zastřené nežli zažehnané: spolu se zločinem třeba mu přičísti hloupost. Vše zdá se takto splývati, aby prokázána byla nevina Jiříkova. Žalost byla veliká, praví nám staří letopisci čeští, mezi pány, kteří kráčeli za rakví Ladislavovou, od nejmocnějšího až do nejmenšího, ale ze všech největší měl pan správce. Tento zármutek byl upřímný. Oplakával mladého panovníka, jejž smrt mu urvala dříve, než z něho učinil pravého krále, a plakal snad také sám nad sebou i nad neštěstím Čechám hrozícím.
Pro tuto bolest nezapomínal na své povinnosti. Vůči katastrofě, jíž si ani nepřál aniž se jí nadál, neváhal více, jako byl neváhal, když šlo o zabezpečení vítězství husitův odnětím Prahy Menhartovi z Hradce. Počal prohlášením, že nemíní nijak vzdáti se moci svěřené mu od Ladislava a že pokládá se za zákonného náčelníka země, pokud potrvá úřad jemu svěřený. Potom se vší čilostí svou jal se svůj dočasný a mimořádný úřad proměňovati ve stálou a pravidelnou moc.53.1 Nebylo pomyšlení, aby zachováno bylo celé dědictví Ladislavovo: jednotlivá království, jež nahodilým děděním sblížila se, nabyla opět své neodvislosti. Jiří neupíral jim svobody, které dožadoval se pro Čechy; vydal Matiáše Korvína, který tenkráte vězněm byl v Praze, a vešel s ním v pevný spolek. Téměř téže chvíle Matiáš zvolen byl za krále uherského: příznivá přednost, jež připravila mysli na zvolení Jiřího.
Komu bylo by se dostalo koruny české nežli jemu? Práva druhých kandidatů byla tak málo prokázána, jejich příbuzenství s posledními panovníky českými tak vzdáleno, pravidelné tradice zvláště dlouhým přerušením a občanskou válkou byly tak seslabeny, že do pozadí ustupovaly otázky o zákonnosti a řádném přenesení moci královské54.1 Jedna věc byla nade vše: prospěch národní. Když Jiří vlastní rukou na trůn posadil děcko, jež doufal vychovati, a jež po dlouhá léta nemohlo mít vlastní vůle, pomýšlel především na povznesení vlasti a na zachování pokoje; měl-li národ slepě svěřiti osud svůj rukám vládce neznámého, jenž málo znal situaci, byl snad zlomyslný nebo neschopný? Kdo by lépe nad Jiříka hájil díla jeha a pokračoval v něm ?
Jeho oblíbenost byla taková a vůle většiny tak zjevná, že nebylo nejmenší pochyby o jeho volbě. V té příčině Jiří byl klidný, ale nechtěl, aby povýšení jeho bylo vítězstvím jedné strany a aby nezahájilo takto znovu dobu občanských sporů. Podařilo se mu to, i byl vyhlášen za krále ode všeho sněmu (2. března r. 1458). Volba tato byla tak jasně označena, tak pečlivě připravena, Poděbrad vzbuzoval důvěru tak všeobecnou, že krátce všecky strany přijaly událost s uspokojením. Zatím co Pražané plakali děkujíce Bohu, "že vysvobodil je z moci německých králů, kteří jsou myslili zlé učiniti lidu českému a zvláště těm, kteříž přidrží se čtení svatého", a co Rokycana blahopřál sněmu, že zásluhu si získal o zem a náboženství, Kalixt III. přijal rozhodnuti stavů velmi laskavě. Hned po smrti Ladislavově domýšlel se, ano skoro přál si, tohoto výsledku. 55.1
Poděbrad této dobré vůli nepopřál času, aby ochladla. Kandidatů zatlačených bylo drahně, ale nikdo z nich nebyl nebezpečný. Sokové, zmateni již novinami z Říma a zaraženi rychlostí jeho postupu, nemínili ani pustiti se hluboko. Země přivtělené chovaly se chladně nebo nepřátelsky, ale záští jejich by se stalo nebezpečným teprve, kdyby našly silného a smělého náčelníka, který by všem choutkám odbojným dal všeobecný program a vštípil jim energický popud. Jejich vůdcem přirozeným byl papež, a ten přešel k nepříteli. Jakým právem věřící byli by pokračovali v boji a nespokojili se tím, co postačilo svatému otci? Legat dosti hrdě připomenul to měšťanům Vratislavským, kteří nejzuřivější kladli odpor. Poděbrad s podivuhodnou obratností vedl si uprostřed zápasů, které zmítaly tehdy střední a východní Evropou; nespojiv se se žádnou politikou, šetřil se; všecky strany mohly doufati a jeho zakročení, dožadovaly se ho nehledíce na cenu, které se domáhal.56.1 Jednotlivé země, které z počátku na jevo dávaly svou nevoli, pokořily se dosti rychle, jedna za druhou, nejdříve Morava, potom Hořejší Lužice a největší část Slez. Město Vratislav na příště osamocené povolilo, chvějíc se a obdrželo toliko lhůtu tříletou, po jejímž uplynutí zavazbvalo se učiniti králi přísahu poslušenství (v lednu 1460). Většina pretendentů velmi ráda upustila od svých práv skutečných nebo domnělých, aby nevydala se do nerovného boje; císař Fridrich, zapomínaje na své nároky, udělil Poděbradovi kurfiřství české (31. července r. 1459). Řevnivost Hohenzollerův a Witelsbachův ochromovala Německo. Jiří zasnoubil svou dceru, Zdenu, se synem kurfiřta saského, který bez výhrady odřekl se dědictví Ladislavova. Dcera Albrechta Achilla braniborského byla zaslíbena druhému synu Jiříkovu, Jindřichovi. Na sjezdu Chebském (v listopadu r. 1459) Poděbrad mezi stranami nesvornými jeví se jako vážený prostředník, jehož nepřátelství strachují se a o jehož spojenství ucházejí se všickni panovníci okolní.
Jakožto nepopěrný panovník bohatého a kvetoucího království, jenž postaviti mohl veliké vojsko, jakožto obratný politik a šťastný vojevůdce, spojen jsa svazky blízkého příbuzenství s několika nejmocnějšími knížaty svého věku, Poděbrad za této doby působil na okolní státy převážným vlivem; vážnost, kterou vzbuzuje u cizinců, vyrovnává se oblíbenosti, kterou zahrnují ho Čechy; i zraky vší Evropy jsou k němu obráceny; předešlými úspěchy opravňuje se největší ctižádost a stkvělá budoucnost otvírá se tomuto zhýčkanému dítku štěstěny, jehož dráhu neskalila ještě žádná nehoda.
Zda tato velikost, tak rychle získaná, byla opravdu skutečná ? . Vrstevníci tak soudili: oslepovalť je lesk dosažených výsledků. Z dálky zjevny jsou slabé stránky této moci, která spočívala na vratkých toliko živlech. Vítězství dobytá byla spíše skvělá než rozhodná: co den bylo potřebí nového boje a jedinou porážkou mohlo býti vše poškozeno. Na to nesmíme zapomínati, chceme-li rozuměti politice Poděbradově a posuzovati ji spravedlivě.
Příští léta a vůbec konec jeho panování jsou skutečně vyplněny vyjednáváním tak hojným a tak zapleteným, že stěží je vystihujeme. S neslýchanou rychlostí sledují za sebou plány velmi rozmanité, skoro si odporující, někdy dosti neurčité a tak veliké, že zdají se fantastickými; nejrůznější kombinace zkoušejí se, zapomínají a obnovují zase; spolky křižují se; za dobu velmi krátkou, v témž roce několikráte, po nejvřelejším přátelství následuje ochlad, nedůvěra neb i válka, již náhle zakončí nová smlouva spolková. Je to jakýsi zmatený zákrok, v němž pomocníci dnešní jsou včerejšími nebo zejtřejšími nepřáteli.
Proč tyto náhlé změny? Neprozrazují-li jistý nedostatek spojitosti v ideách a snahu poněkud nesouvislou ? Snadno dali bychom se svésti k myšlence, že Jiří měl více plodnosti a svižnosti duševní nežli vytrvalosti, více obrazotvornosti nežli rozumu a méně ráznosti nežli odvahy. Nebyl také ušetřen výčitek. Jeho nepokojná činnost, namítalo se, vzbudila všeobecnou nedůvěru, jeho zmatené koncepce nevedly a nemohly vésti nikam, jeho nestálost odcizila mu přirozené spojence jeho, jednoho po druhém, a on jest hlavně vinen žalem a hořem, jež skalily poslední léta jeho panování. - Prohloubenější studium ukazuje jasně, že Jiří hrubě nebyl s to, aby jednal jinak nežli jednal. Podlehl dvojí nutnosti, jakáž obsažena byla v době, kdy žil, a v sitnaci, jež odkazem byla předchozích událostí.
Století patnácté zajisté nevynalezlo diplomacii, ale bylo snad první, jež uhodlo všecky prostředky její. Střední věk jest uzavřen, čas hrdinských turnajů jest ukončen; nová doba počíná, doba vyjednávání, jednot, smluv dílčích a dědičných. Panovníci mají jako předtuchu o rozhodné důležitosti okamžiku: moderní Evropa se ustavuje; jde o to, aby zaujalo se postavení, aby protivníkům neponechalo se nenabytné výhody, aby zachráněna byla budoucnost. Každý hledí zaokrouhliti své území, rozšířiti svůj vliv a v tomto předráždění choutek, v tomto vzmachu nadějí spolupůsobí všecky schopnosti a dobrými jsou všecky prostředky, jež vedou k cíli.
V žádném věku snad nebylo tak neobyčejného přepychu obrazotvornosti, tak zvláštní smělosti kombinace a - přirozeným ovšem uásledkem - tak naprosté lhostejnosti mravní. Klassickým zůstalo chování tehdejších knížat italských, ale jestliže panovníci ostatních zemí nemají vždy téže obratnosti, mají všickni tutéž naivní smělost a dobrou chut. Nikdy smlouvy neměly menší platnosti a sliby menší hodnoty. Úskočnost a šibalství jsou více než všeobecné; marno naříkati na to a směšno diviti se tomu. Mlčky rozumí se, že každý hledí si jen svého prospěchu osobního, že služby prokázané nezavazují žádné z obou stran, že spojenství přestávají, jakmile jeden ze spojenců v obnovené volnosti svého jednání nalézá nějakou výhodu. - Bylo by nespravedlivo vyčítati příliš přísně Jiřímu, že do jisté míry účastnil se těchto zvyků, jež skoro rozpakujeme se odsouditi, tak zdají se omluveny veřejným míněním: zda od té doby obecná mravnost učinila opravdu skutečné pokroky? Vyžaduje snad poněkud opatrnějšího jednání, přechodů méně náhlých a záminek obratnějších.
Jiří přestal na postupování svého věku ještě málo dokonalém. Jeho politika jest politika jeho doby; srovnáme-li ji s politikou Fridricha III., Matiáše Korvina nebo markraběte Albrechta, nepomyslíme již ani, abychom vinili ji z nestálosti nebo z nesouvislosti. Nic neopravňuje domněnku, že chování jeho bylo by v nejmenším uráželo jeho vrstevníky, že by bylo oslabilo jeho situaci odcizením jemu vážných sympathií. Bylo by skutečně více než naivní domnívati se na příklad, že král uherský byl by váhal vyhlásiti mu válku, kdyby Jiří svou nejistotou nebyl mu dal zdánlivou záminku. Když pomýšlí na říši německou, jestliže úmluvy, které zjednává s knížaty, podobají se velice trhům, přísluší-li nám právo odsuzovati ho jménem nauk, o nichž ještě nikdo představy neměl, a přední zodpovědnost padá-li na kandidáta čili na kurfiřty ?
Chybou Jiříkovou bylo prý, že dal se svésti k záměrům, jichž uskutečnění bylo aspoň pravdě velmi nepodobno, jejichž úspěch byl by poskytl výhod jen pochybných a jejichž zmar přiváděl však jistou nedůvěru a jakési oslabení. Také zde, tvrdívá se, Jiří podlehl vlivu svého věku. Diplomacie XV. století se svými předsudky sobeckými a skutečnými splétá fantasii dobrodružnou a poněkud frivolní. To záleží dosti velikou měrou na okolnostech, za kterých se vykonává. Na místo rádců církevních, vždy řídších, nastoupili diplomati z povolání, kteří nazývali se právníky dvorskými, správci politickými nebo jednodušeji radami. Jakožto potulní rytíři političtí dávali obratnost svou do služeb panovníků, kteří dovolávali se jejich nadání; bývali najímáni na určitou dobu, někdy pro zvláštní vyjednávání. Jakožto umělci diplomatičtí a theoretikové političtí měli méně praktického ducha a oddanosti nežli zchytralosti a vymýšlivosti. Jsouce velmi zběhlí v otázkách mezinárodních, výtečně zpraveni o pletichách dvorův a o povaze panovníků, méně znali národy, jejich podání i prostředky a nebyli zdržováni úzkostlivostí vlasteneckou, která neukájí se illusemi a nesvoluje než k obětem nevyhnutelným i plodným. V okolí Jiříkově setkáváme se s jistým počtem těchto odborníků, nejprve s Martinem Maierem, později s Antonínem Marinim, posléze s Řehořem Heimburkem59.1, ačkoli tento upřímností svého přesvědčení a statečností svého života zasluhuje místa zvláštního. Vláda Jiříkova dosti důvtipně byla rozdělena na tři ministerstva: ministerstvo Maierovo vyznačené plány volebními v říši německé, ministerstvo Mariniho známé vyjednáváním o velikou jednotu evropskou a ministerstvo Heimburkovo, které by odpovídalo zjevnému boji proti papežství.
Je-li jen plně jisto, že tito rádcové měli na Jiřího a na jeho politiku tak převážný vliv, jak se všeobecně uznává? Nejrozumnější a nejrozšafnější panovníci sny svými nahražují svou mírnost: Jindřich IV. zanášel se záměry, které nejsou jaksi nepodobny plánům Jiříkovým; Ludvík XL, kterýž obecně nepokládá se za ducha fantastického, vyslechl návrhy Mariniho a nezamítl jednání s ním. - Omyl byl by veliký, kdybychom myslili, že tito strůjci plánů neviděli první co v jejich rozsáhlých plánech je málo vážného. Proč bychom při Jiřím nepředpokládali téhož důvodu ? Jaký prospěch skutečný zanedbal pro tuto klamnou obrazotvornost? Při všech pokusech těch nikdy nepustil se do hloubi, nikdy nenapadlo ho hnáti se až do války, aby uskutečnil tyto vzdálené koncepce. Jemu byly vždy jen prostředky podružnými a vedlejšími, které podněcovaly jeho činnost, a jimiž pohrdati bylo by konečně nemoudré, ale vždy připisoval jim toliko důležitost, jaké zasluhovaly: jeho pozornost skutečná a opravdová neodvrátila se proto ani na okamžik od podstatných prospěchů jeho království.
A ostatně zda mohl vymaniti se z událostí, jež dály se za hranicemi, a zda plány jeho byly spolu tak marnivé a sobecké, jak se tvrdívá? Co jiného jest politika nežli předvídavost, a byl-li by opravdovým panovníkem, kdo by v rozhledu svém přestal na hranicích svého území? Veliká země nemůže zůstati lhostejnou k osudům sousedních států., Bylo nejen přirozeno, ale potřebno, aby Čechám, když je povznesl, vrátil také vliv v Německu, který vykonávaly za Luxenburků, a k němuž oprávněny byly mocí svou. Do chyby byl by upadl teprve tenkráte, kdyby pro tyto otázky podřízené byl zapomínal na bezprostřední potřeby svého národa, a kdyby se byl střemhlav vrhl do sporů knížat německých. Ale když hlouběji zkoumáme stížnosti nakupené proti němu, velmi brzo poznáme z výtek těch, jak pamatoval, že Čechy nejsou zemí německou, ale že tvoří království zcela samostatné a samosprávné, a to bylo nejen jeho právem, ala i povinností. I když byl kandidátem v říši německé, byl především králem českým.
Ne že by byl neměl pro Německo smýšlení upřímně příznivé a nejopravdivější přání opraviti zlořády, jimiž strádalo. Nerozpakoval se sice tržiti o jistá léna, nad nimiž vrchní panství německé bylo velmi málo vážné, na příklad o vévodství milánské, a jest nepopěrno, že nesdílel se ctižádostí a nesmiřitelností pangermanů moderních, ale velmi rád byl by obnovil řád a mír na oné straně hor. Jeho chování to dokazuje a zvláště svým prospěchem byl puzen k tomu:60.1 bezvládí německé bylo skutečně pro Čechy stálou hrozbou, ježto papež stále kojil se nadějí, že v některém z těchto knížat potřebných a lakotných, kteří vždy ve zbrani stáli druh proti druhu, nalezne náčelníka proti kacířství. Jestliže Poděbradovi nepodařilo se, aby byl zvolen, stalo se to právě proto, že byl v podezření, že úkol svůj pojme vážně. Kurfiřtové mnoho mluvili o opravě říšské, ale postačovalo jim hovořiti o tom. Jiří nebyl zajisté netečný k osobním výhodám, které byl by mu zajistil titul krále římského, a k nové síle, kterou by byl z něho čerpal, ale jeho prospěch splétal se zde s prospěchem Německa; ohrožoval toliko knížata, kteří lovili v kalných vodách.
Poděbradovi brzo bylo přiznati se, že nemá nijaké naděje vážné ve zvolení své za krále římského (1461).61.1 Byl to nezdar, nebot nepodařilo se mu dosíci vysokého postavení, které by ho chránilo od každého útoku. Ale postavení jeho nebylo tím vážně oslabeno. Hned po svém pokuse je právě týmž, jakým byl před ním; záměrem svým nezpůsobil si hněv nesmiřitelný; knížata, kteří protivili se volbě jeho, nezachovávají dlouho nepřízeň, spíše zůstanou mu přáteli až do konce. On sám neklesaje ani nemátna se pokouší se hned o jiné kombinace. - Budívá to pohoršení, mluví se o lehkomyslnosti a nestálosti. Děje se tak proto, že neustále pohlíží se naň jako na náčelníka sekty, apoštola víry a soustavy nové. Docela mylně. Nebyloť v něm nic fanatického ani doktrinářského. Nebyl korunovaný Řehoř Heimburský, nýbrž král, který v předtuše boje, jejž rád by byl odvrátil, ale jenž zdál se mu nevyhnutelný, hleděl uchovati sobě nejlepší čáku úspěchu. Jeho diplomacie rovněž moudrá jako rozmanitá, tak málo tvrdošijná, ale k náhlým obratům hotová, brala se toliko za jediným cílem: dosíci takové moci, aby papež váhal na ni útok učiniti a kdyby neupustil od svých nepřátelských záměrův, aby záští jeho bylo odzbrojeno. V skutečnosti představuje takto mnohem lépe obraz moderního panovníka nežli v tradicionalní podobě jako bojovník za theorii a mučedlník za ideu, i kdyby tato theorie byla theorií neodvislosti panovníků vůči papežství a tato idea ideou státu laického. Politika zásad je politikou středověku, doby, kdy knížata domnívají se, že jsou povinni mysliti za své poddané: moderní král má jen jednu povinnost chrániti poddaných svých ve svobodě myšlení dle jejich způsobu.
A nebylo snadným úkolem brániti práv národa českého proti podnikům papeže, jakým byl Pius II. Aeneáš Sylvius Piccolomini, který po smrti Kalixta III. zvolen byv za papeže, přijal jméno Pia II., s uspokojením uvítal povýšení Jiřího z Poděbrad. Přesvědčen jsa, že on upřímně přeje sobě smíru s církví, radoval se ze všeho, co rozmnožovalo jeho vliv a poskytovalo mu větší svobody v jednání: až bude zvolen, nebude mu již třeba šetřiti utraquistův i použije moci své, aby poddané přinavrátil církvi římské. - Jaká byla nejhlubší víra a přesvědčení Jiřího ? Otázka taková zůstane asi pro vždy pochybnou. Ku poučení o tomto předmětu choulostivém máme toliko dvě anekdoty; na neštěstí nejen nejsou prokázány způsobem naprosto nepopěrným, - přinášíť je jen Eneáš Sylvius, - nýbrž odporují si téměř. Když Jiří s Ladislavem byl ve Vratislavi (1454-1455), šašek nějaký otázal se ho, proč víře Slezanů nedává přednost před věrou Rokycanovou; přece Čechové nemohou domýšleti se, že oni jediní jsou moudřejší nežli všecko ostatní křestanstvo. "Není na vůli naší, abychom věřili, co chceme; mysl lidská jímána jest a ovládána mocnými důvody. Já náboženství svých kněží mám za pravé; kdybych následoval tvého, snad sklamal bych lidi, na duši škodu vezma, ale Boha, který až do hloubi srdce patří, sklamati bych nemohl".62.1 Jiří byl by tudíž býval kališníkem z přesvědčení. Význam této odpovědi značně jest oslaben tím, že povahy jest pouze úřední;62.2 kdyby byl mluvil jinak, byl by odvrátil od sebe všecky stoupence své. V rozmluvě své s Eneášem v Benešově byl již mnohem méně rozhodný. "Můj duch neproniká těchto otázek hlubokých a bojím se zavaditi; nedůvěřuji sobě sám aniž hrubě spoléhám na kněží naše."62.3 Tato slova pronesená na konci rozmluvy, buď pravý smysl jejich jakýkoli, zajisté důtklivě působila na ducha Sylviova. Neprozrazují-li jistý odstín kolísání, kterýž upomíná na slova Jindřicha IV., když svěřoval blaho své do rukou kněží katolických?62.4
Zdá se opravdu, že mezi Jindřichem IV. a Poděbradem bylo mnoho rysů podobných. Jejich víra neměla nic výlučného ani divokého: byla to víra laika vychovaného v náboženství, jenž všemi city svými a upomínkami připoután je k církvi, ale zvláštním dogmatům konečně dopřává toliko podružné důležitosti. V tomto stavu duševním přestup, zavržitelný, je-li způsoben pohnutkami sobeckými, jest velmi přirozený, ano i chvály hodný, je-li přikázán úvahami všeobecnými. Myšlenka upustiti od kalicha Jiřímu zajisté namanula se častěji: dospěl-li někdy o tom k formalnímu rozhodnutí? Předpokládáno to, ale nikdy nebylo podáno zcela jasného důkazu. Když arcibiskup Mohučský nabízel mu podporu kandidatury jeho v říši, jednou z podmínek kurfiřtových bylo, že Jiří přinavrátí lid svůj církvi římské, ale není dokázáno, že Jiří v té věci učinil osobně určitý závazek. Důvody, kterými tento hledí se dokázati, mají cenu spornou a nenahražují pramene. Jediné úřední ohlášení Jiříkovo jest, že nemůže odříci se kompaktat. Namítá se ne bez důvodu, že již za této doby opposice Braniborská činila záměr Poděbradův pravdě velmi málo podobným, a že tomuto nezáleželo již na tom, aby líbil se arcibiskupovi, jehož pomoc mu neprospívala.
Zda by byl však arcibiskup pokládal za potřebné požadovati nového prohlášení o pravověří, kdyby byl měl tak určité sliby, jak se tvrdívá? Jednalo se také o tom, aby Pius II. požádán byl za jmenování Jiřího králem římským a nástupcem Fridricha III. Ale zda pověstný záměr tento schválen byl jen od krále ?63.1 Jak připustiti, že by Jiří tak málo byl zpraven o vlastních úmyslech papežových, aby spoléhal na rozhodnou podporu kurie? Nechť zveličí se jakkoliv účast jeho ducha fantastického, nezdá se mi přece, že by byl projevil jakých známek pošetilosti, aby bez průvodního důkazu mohl býti obviněn z této nesmyslné hlouposti, jíž neběželo o nic menšího, než o dobytí Německa a jakými silami? Silami království nedobré pověsti a oslabeného odpadlictvím. Aby dokázány byly úmysly jeho o přestoupení, uvádějí se četni rádcové katoličtí, kteří byli v okolí jeho, a náklonnost, kterou jim prokazoval: jak bylo by jinak v době, kdy snažil se, aby zahladil upomínku na různice občanské, a aby ve společné oddanosti k vlasti naučil protivníky i stoupence papežství zapomínati na své záští a na svou nenávist ? A to nám vysvětlí také vliv, jímž působil na něho po nějaký čas biskup Vratislavský, Jošt z Rosenberka, jenž v srdci svém pojil Čechy s církví.
Celkem není žádného fakta přesného: jsme odkázáni k domněnkám. Pravdě se podobá, že Jiří často sebe se tázal, zda kompaktata stojí za cenu, kterou dlužno je vykoupiti, a že ochotně a velmi brzo poddal se potřebě, proti níž nesvedl ničeho. Znal příliš dobře svůj lid, aby myslil, že dobrovolně upustí od kalicha. Přinutiti jej k tomu? Na to nepomyslil ani okamžik. Postupování takové bylo nejen ohavné, ale nedalo se ani provésti.
Tuto věrnost k utraquismu vyčítali mu však za čin slabosti, obviňujíce ho, že neměl potřebné odvahy mravní, aby splnil svou povinnost královskou, a naproti němu stavíce za příklad Jindřicha IV., jehož přestup byl pro Francii tak šťastný. Neuvažuje se, že podoba mezi oběma situacemi jest čistě zevnější. Nemluvě ani o síle, kterou Jindřich IV. měl rodem svým a zákonitostí práv svých, náboženství, ke kterému se příznával, bylo náboženstvím ohromné většiny jeho poddaných; utraquisté představovali tři čtvrtiny národa českého: bylo-li tudíž Jiřímu znepřáteliti se s nimi, zraditi přirozené spojence své, kteří ho vždy podporovali, a to jen proto, aby ziskal některé pány, jichž podpora byla vždy dvojsmyslná ? Jak možná obviňovati ho, že nechtěl znova rozvinouti prapor válek občanských ? I když nepodezíráme ho z tvrdošijnosti dogmatické, jak za stejných okolností nebyl by raději zůstal ve spojení s těmi, kteří s ním netržili ani o své životy, jejichž neustupnosti snad litoval, ale nekáral, nýbrž tajně jí se obdivoval.
Ostatně nebylo ho tajno, že věrnost jeho ke kompaktatům skoro nevyhnutelně bude míti v zápětí roztržku s církví, a nevěda jak tomu uniknouti, utíkal se k prostředkům konejšivým, od budoucnosti očekávaje nenadálé pomoci a rád aspoň získával čas. Byl velmi znepokojen zápletkami, jež předvídal, ještě více hrozil se boje nežli za doby Ladislavovy, předně proto, že dílo jeho bylo již pokročilejší, řád ustálenější, a že hořký zármutek pociťoval při myšlence, že uzří zmar díla, o němž celý život svůj pracoval, dále proto, že pod svýma nohama necítil půdu velmi pevnou. Na venek země česká byla mocná a vážená, její síly byly znamenité: po každé, když Jiří válčí s některým sousedem svým, jest patrná jeho převaha; bez obtíží sebere v několika dnech veliká vojska. Ale podmínkou této moci byla do značné míry jednota stran; zjevné nepřátelství papežovo dotýkalo se jí v jejích, živlech základních. Jaký vliv zůstane království rozdělenému v sobě samém a jaké prostředky, aby čelilo se nepříteli? - Každým odkladem zmenšováno nebezpečenství. Vedením pevným, moudrým a spravedlivým znenáhla tišily se vášně; fanatismus doutnající pod popelem čas od času jevil se některými hádkami kněžskými nebo libovolnými nálezy obcí, jímž protiviti se nebylo vždy na vůli králově; nicméně zaváděl se znénáhla řád snášelivosti, vášně náboženské pozbývaly své prudkosti a otázky dogmatické neovládaly mysli tak výlučně. Před několika lety papež narážel již na tuto jednotu mravní, obnovenou v Čechách, kde "ovce žily v klidu s vlky". Každý odklad přinášel nový pokrok a posiloval cit národní na úkor výlučnosti náboženské. Dráhu uraženou spozorováno jasně, když papež přerušil vyjednávání. Katolíci v počtu dosti hojném na dále poslouchali krále sloužíce mu až do smrti; druzí dlouhá léta váhali, nežli odtrhli se od něho, a mezi předními byli biskup Vratislavský, biskup Olomoucký a j.
Znamenitý byl prospěch Jiřího, jestliže zadržel co možná nejdéle předehru konfliktu. Ale snad cítil to příliš důtklivě. Aby na čas odvrátil hněv církve, vzal útočiště k nebezpečným smlouvám a ku prostředkům, jež v zápětí měly osudné následky. Přilišná pokora a dvojsmyslné závazky, jimiž některý čas podařilo se mu klamati moc papežskou, vedly konečně k výsledku zcela opáčnému nežli jaký obmýšlel. Touže po míru, poškodil jej řadou prohlášení a kroků, které předráždily ctižádostivé snahy kurie a bolestnějším mu učinily sklamání, jež nevyhnutelně následovalo.
Bylo-li jakého prostředku, kterým by došlo se od Pia II. potvrzení kompaktat? Tvrditi to bylo by víc než odvážné. Pius II. velikými nadějemi ujav se moci, chtěl obnoviti autoritu papežskou, vzkřísiti slavné doby stolice svaté. Neměl slitování s nikým, kdož odvážil se odporovati jeho rozkazům, tuhostí svých zásad a přísností svého chování hleděl vyhladiti upomínky, zůstavené mládím svým. Veliké úspěchy, jichž nabyl, ticho, které v Evropě následovalo po bouřlivém zmatku předchozí doby, ochotná povolnost kterou Ludvík XL, král francouzský, přes odpor parlamentu církve gallikánské zrušil pragmatickou sankci, byly takového rázu, že hluboce dojaly tuto duši výstřední a náruživou, kterouž ovládala obrazotvornost, a která nápadnou prudkost spojovala se zvláštní jemností. Za těchto okolností bylo předvídati, že Pius II. dávno nevzpomene si na rady Eneáše Sylvia, a že za jediný cíl vytkne si podrobení země, kterou někdy pokládal za nepřemožitelnou.
Není tím méně pravdivé, třeba v ničem nezveličujeme neopatrnost královu, že domnělá nejistota jeho postupování, jeho osvědčování poslušnosti, všecken ten soubor fakt, která dopouštěla mínění, že jedné chvíle vážně myslil na odpřisáhnutí, směřovaly ku potvrzení naděje papežovy a jaksi rozněcovaly jeho touhy. Od sjezdu Benešovského Pius II. nezměnil přesvědčení svého a chováním Jiříkovým, jež duchem předpojatým posuzoval, udržován byl ve svých illusích. Zatím co Poděbrad osvědčováním poslušnosti a úcty mínil domoci se jistých ústupkův od něho a v každém případě vyhnouti se všelikému kroku nenapravitelnému, Pius v těchto protestacích radostně spatřoval rozpaky svědomí nepokojného, kteréž očekává toliko posledního vyzvání, aby se podrobilo. Přesvědčoval se, že Jiří ve hloubi svého svědomí vrátil se již k učení katolickému, že zdržován jest toliko jakousi ostýchavostí lidskou a že bude jemu zavázán vděčností, opatří-li mu záminku a přinutí ho k činu. Všeobecná situace a nejhlubší přesvědčení jeho byly by zajisté postačily úplně Piu II., aby rozhodl se pro zrušení kompaktat; ale nepředvídaným odrazem samo úsilí Poděbradovo o zkonejšení jeho potvrzovalo jej v domněnce, že král český dozrál ku přestupu, a pudilo jej vždy dále na dráze přísnosti. Tiskl nepřítele těsněji a těsněji, tím víc proto, že doufal v brzké vzdání jeho. Když tento zastavil se na svém ústupu, a papež poznav svůj omyl pochopil, že nastává hrozná válka, bylo již příliš pozdě k couvnutí, jeho duše byla tím zarmoucena, ale svědomí neskaleno. Osudy papežství byly jemu svěřeny: v jeho rukou nevezmou újmy. Proud reakce unášel církev: posledním svědkům nenáviděné doby, kompaktatům, bylo zajíti; potlačil je, a nesnáze a hoře, které nález jeho jistě spůsobí, neoslabily jeho rozhodnutí, aby cele splnil svou povinnost. Zvláštní hra osudu: z obou mužů, kteří připravují se k boji, jeden urychlí jej přáním svým, aby jemu se vyhnul, a druhý nezbytným jej učiní prostředky, od nichž očekává uspokojení. To dodává ději tomu něco mystického a tragického. Oba protivníci jsou obětí moci vyšší než jich vůle, a ta maří všecky výpočty jejich. Pius II. nepřál si války, Jiří bál se jí a hrozil; náboženské vášně lidu samého ochladly ku podivu. Strany zrovna jako náčelníci jejich událostmi jsou spíš unášeny, nežli aby je řídily. Takto druhá generace husitská skoro proti vůli své, pohybem jaksi zrychleným, stržena je do boje bez vědomí cele jasného o předmětu jeho; plní úkol svůj v obraně dědictví, jehož ceny nechápe již jasně, ale jež štěstím bude příštích pokolení.
Prvním krokem na této dráze dvojsmyslných ústupků, jimiž Jiří sobě uškodil, byla jeho přísaha korunovační. Biskupové uherští, ku kterým se obrátil o pomazání, žádali slavného odpřisáhnutí: on odepřel. Počalo dosti dlouhé vyjednávání: shody dosaženo o jistém prostředkujícím znění. Král u přítomnosti několika osob učinil přísahu věrnoati církvi; psaný text přísahy svěřen byl biskupům i měl chován býti v tajnosti. Král slibuje pro příště poslušnost a věrnost svaté církvi římské a apoštolské, papeži a jeho nástupcům; zavazuje, se zachovávati věrně zákony a učení této církve dle příkladu jiných králů katolických a žíti v jednotě víry křesťanské, chrániti této víry katolické a pravé a odvraceti národ, který mu byl svěřen, ode všech bludů, sekt a kacířství a ode všech druhých svaté církvi římské a víře katolické protivných kusův a zavésti opět a obnoviti poslušenství, stejnost, jednotu, řád a způsob svaté církve římské.67.1
Při prvém čtení zdá se, že tento závazek nemůže dáti příčinu k žádnému sporu: Jiří přímo a prostě podrobuje se církvi a slibuje, že poddané své přivede k témuž poslušenství. Ale zkoumáme-li text zevrubněji, shledáme lehce, že toto nakupení slov a tyto výlevy v skutečnosti zakrývají mnoho neurčitého. Přijímání pod obojí bylo hlavním předmětem sporu: proč o něm neučiněno jasné zmínky ? Co znamená všeobecné osvědčení poslušenství a jednoty, které husité nikdy nebyli by váhali podepsati ?
Kompaktata dle názoru Čechův i samého krále neobsahovala zajisté ani kacířství ani odtržení od církve římské.68.1 Slib tudíž, že bude věrným katolíkem, neznamenal nijak, že vzdává se výsad, ku kterým koncilium řádně svolilo.68.2 Právě tak zdá se, že Jiří neskrýval biskupům, že má v úmyslu pokračovati ve vyjednávání s kurií o kompaktatech, a že psal o tom i Karvayalovi. Sliby ústní, jež učinil biskupům uherským, neměly přesnějšího významu a král byl úplně v právu, tvrdil-li později, že vždy zamýšlel obranu kompaktat a kalicha. Není asi pochyby, že biskupové, kteří přijali jeho přísahu, věděli, čím se spokojiti a že uváživše věc přestali na formuli, kteráž vyhražovala budoucnost.68.3
Nicméně Poděbrad poddávaje se této dvojsmyslnosti, dopustil se těžké neopatrnosti, které neomlouvají plně výhody, jež bezprostředně z ní měl. Uznával sám, že přísaha jeho připouští nepříznivé výklady, protože obávaje se pobouření utraquistů žádal, aby zůstala v tajnosti; ale jak mohl se domýšleti, že papež nebude ji vykládati ve smyslu nejužším a neužije jí proti němu?68.4 - Budiž osobní mínění Pia II. o smyslu tohoto osvědčení jakékoli, byl by více než neobratným, kdyby nebyl užil zbraně, které mu podáváno. Každý papež byl by jednal stejně, tím spíše diplomat tak obratný, jenž dovedl kořistiti ze všech chyb svého protivníka.
Hleděl nejprve uškoditi ještě více Poděbradovi tváře se plně důvěřivým: na příště vše bylo zapomenuto, jednota byla úplna; v zemi zůstávali různověrci, ale vinou jen doby nešťastné, nikoli krále, jenž jest králem katolickým jako druzí, a se vší péčí vynasnaží se zvítěziti nad bludem. Také zacházel s ním jako s jinými mocnáři, zval jej na sjezd, kterému hodlal předsedati v Mantově, nazýval jej svým synem nejmilejším, chválil jeho zbožnost a úctu prokazovanou náboženství. V listech k němu užíval těchže formulí, jakými se obracel ke Karlu VII. králi Francouzskému.69.1 Zároveň, aby vyhladil schisma do poslední stopy, jménem papežským ustanovil Václava z Krumlova za administratora arcibiskupství Pražského, v čem zahrnuto bylo, že moc jeho rozšířena jest na všecky Čechy a zrušeno ústrojí utraquistické.69.2 Kališníci pobouřili se a protestovali: hledě k odporu Rokycanovu a ku projevům mínění veřejného, Václav z Krumlova vzdal se provedení práva svého. Nezdařil se kurii převrat, když tehdáž obmýšlela vzíti tvrz překvapením. Jiří vrátiv se spěšně do Prahy prohlásil, že chce-li chrániti všech poddaných svých a katolíkům zabezpečiti plnou svobodu, nemíní v ničem ustoupiti od privilegií království. Ale v týž čas, co takto upokojoval podobojí, užíval všech prostředkův, aby nepohněval papeže, obnovoval v Římě prohlášení oddanosti své a na oko aspoň dovedl vyhladiti nepříjemný dojem této první šarvátky.
Aby spletl opposici a upevnil trůn svůj, velmi obratně užil dřívějších prohlášení papežových. Pius II. hleděl tudíž, aby zatím neuškodil si neopatrnou offensivou; pokládal za lepší setrvati ve svém systému důvěřivém: ostatně byl snad skutečně přesvědčen o dobré vůli Jiříkově. Zůstávaje při svém optimismu hrozil i vyobcováním z církve obyvatelům Vratislavským, kdyby déle odpírali podrobiti se králi. Toto nenadálé zakročení stolice papežské zhatilo záměry nepřátel Čech. Na konci roku 1459 politika Jiříkova vítězila na všech stranách, a za úspěchy své král z veliké části děkoval příznivé neutralitě papežově. Přísaha korunovační nesla ovoce své a Poděbrad právem mohl si blahopřáti ke své obratnosti. Na neštěstí podařilo se mu zabezpečiti přítomnost pouze tím, že v zástavu dal budoucnost. Více ještě než poctivost kázala opatrnost, aby nebudil nadějí, kterých splniti nestačil, a aby nezavazoval se dluhem, kterého splatiti nemohl. Chláchole dvůr římský sliby poslušnosti, odvracel jej od všeliké ochoty k narovnání: ústupky byly by nalezly skutečně omluvu vůči papeži, jen kdyby byly jediným prostředkem k dosažení míru. Účinkem líčených závazků králových bylo také, že od prvního okamžiku zahrazena byla všeliká cesta ke smíru: Jiřímu nedovolí se více jednati svobodně o podmínkách jednoty, bude se žádati po něm, aby dostál svému slovu a poddal se. Na všecky žádosti dostane se mu odmítavé odpovědi; i nejskromnější přání budou předem odmítána.
Král přesvědčiv se o tom záhy, vším úsilím svým hleděl s jedné strany, aby všemi prostředky a pode všemi záminkami zdržel vysvětlení, jež odkrývajíc nenapravitelné rozdělení obou stran, vedlo by nevyhnutelně k roztržce, a s druhé, aby dosti pevně založil svou moc tak, aby bez velikého nebezpečenství vzdorovala kletbám církevním. Jen že bylo mu jednati s protivníkem zkušeným, který netrpělivě čekal na příležitost, aby se pomstil. Taktika Pia II. řídila se taktikou královou. Zatím co tento hleděl získati čas, onen doléhal naň, aby víru svou konečně projevil skutky svými. Nezoufal ještě nad vítězstvím, zachová-li dále svou nerozhodnost, ale nejsa ani dost naivní ani dosti neobeznámený, aby mu dovolil pokojně užívati zdánlivé shody, pracoval potají, aby mu způsobil nesnáze. Takto po několik let pokračovalo se v tajném boji mezi oběma protivníky, kteří nebyli nehodni druh druha; velmi skvělý to zápas, jehož výsledek dlouho zůstával na vahách.
Pius II. zvětšoval požadavky své slyše o úspěších Poděbradových, za něž domáhal se nějaké vděčnosti.70.1 Poznával, že hraje dost hloupou úlohu. Viděl velmi jasně, co dal: co měl za to ? Slova. Od několika měsícův očekával veliké poselství, které by mu přineslo úřední poddání se Čech a toto poselství stále se nevypravovalo. Nechybělo mu výstrah. Vratislav nesmiřitelným hněvem planouc proti králi, kurii zaplavovala prosbami a udavačstvím: Jiří je ďábel, pohan krve křesťanské žíznivý a ukrutný Nero, dravý vlk, který vedral se do ovčince církve, nejhroznější lev, veliký drak atd.71.1 Pius II. věděl, co třeba odčísti z těchto žalob, ale všecko v těchto obviněních nebylo tak nicotné. Jakou cenu, psali mu, sluší dávati přísaze člověka, který téže chvíle jí přímo odporuje. V okamžiku právě, kdy odpřisáhl kacířství, slíbil kacířům ochranu svou. Kdyby Pražané a všecky ohavné obce české nebyly jím jisty, neosvědčovaly by mu podobné oddanosti.71.2
Zprávy, které docházely papeže s druhé strany hrubě nelíbily se mu více: legat jeho Bessarion zpravoval ho o piklech Jiříkových v Německu; jsa již velmi nespokojen malým nadšením, se kterým mezi knížaty německými potkávaly se sny jeho o výpravě křižové, nepokojně střehl této snahy náčelníka českého, jejž největší vítězství podněcovala nenasycujíce jeho. Myslil, že dopřál dost odkladu, přijal dost omluv a s rozhořčeností již ani netajenou vyzval ostře Jiřího, aby mu zjednal konečně zadostučinění, ode dávna ohlašované (1460). Král zaleknut a poněkud postrašen, utekl se opět ke svým obyčejným prostředkům, osvědčuje svou dobrou vůli a na výhrůžky odpovídaje listy velmi uctivými: není prý vinen průtahy, o nichž stěžuje si kurie; odklad poselství je čistě nahodilý, již vydá se na cestu. Jak tato bázlivost, toto zřejmé zaleknutí, tyto výlevy poslušnosti nebyly by potvrdily papeže v domněnce jeho, že trocha důrazu zvítězí nad posledními rozpaky panovníka husitského, a nebyly by ho pudily k setrvání na svých požadavcích ?71.3
Náhoda zjednala mu brzo potom příležitost, které nepropásl. Záměry Poděbradovy v příčině Německa zmařily se docela, a jestliže, jak potomní události ukázaly, tento nezdar neměl žádné váhy, způsobil aspoň na chvíli nešťastnému kandidatu rozličné nesnáze. Jiří poznávaje, že dvůr římský rád bude kořistiti z toho, pokusil se tuto bouři odátiti některými demonstracemi, tiskna ony poddané své, kteří příliš zjevně vzdalovali se církve a přísně zakročuje proti nové, odtud proslulé jednotě bratří Chelčických. Tato drobná opatření nedostačovala katolíkům, spíše je dráždila.72.1 Pokládali okamžik za vhodný k zaměření rány. Zatím co Pius II, nespokojenější a nespokojenější posílal do Čech bratra minoritu Gabriele z Verony, aby tu pronásledoval viklefity a husity a přinutil takto Jiřího ke zřejmému prohlášení, katolíci čeští smělým útokem odhodlali se přivoditi vyjasnění. Biskup Vratislavský Jošt z Rosenberka veřejně kázal proti přijimání pod obojí způsobou na hradě Pražském (na zelený čtvrtek 2. dubna 1461).
Důvěra kališníků v Jiřího byla tak přirozená, že po dlouhý čas neznepokojovali se nejasným a nerozhodným chováním jeho. Jest nesnadno domnívati se, že přední mezi nimi, jestliže neznali, aspoň tušili odpřisáhnutí a přísahu korunovační; vykládali jí v témž smyslu jako Jiří sám a nemyslili, že na ně namířeny jsou pohrůžky proti kacířům, Znenáhla však některá podezření vznikala a vzrůstala: přízeň králova k jistým katolíkům, vliv biskupa Vratislavského a různých jiných rádců téhož odstínu, chlubné naděje jejich, styky s knížaty německými, spojenství s arcibiskupem Mohučským byly posuzovány dosti nepříznivě.72.2 Pronásledování bratří Chelčických, proti nimž nebylo jiné stížnosti než jejich asketství, zarmoutilo každého, kdo přál si ještě opravy církevní. Smělost Joštova byla kapkou vody, kterou přetekla nádoba již plná. Pohnutí bylo takové, že bylo se obávati vzpoury. Tlustý biskup musil na kvap opustiti město, Jiří vrátil se spěšně a k upokojení myslí stvrdil slavně svobody a privilegia zemská spolu i s kompaktaty ( 15. května 1461).
Pokus katolíkův obrátil se na škodu jejich; jejich úsilí vzbudilo jen dávný fanatism: utišené vášně znova se rozpoutaly. O božím těle dvě procesí ubírala se městem; král s královnou šli v průvodě utraquistickém, páni katoličtí v druhém; obáváno se srážky, a katolíci pod šatem svým uschovali nože dlouhé. Byli přijati s povykem a div, že nerozpředl se boj krvavý.72.3 Nálezy, dle kterých v Praze práva měšťanská a politická přiznávala se jen těm, kdo přijímali pod obojí způsobou, a kterých dosud ani neprováděno přísně, znova byly uvedeny v platnost.73.1 Všecka dvojsmyslnost byla na příště nemožná,73.2 Jiří neměl žádné naděje o zachování illusí, kterými se těšil; jen jedno rozhodnutí mu zbývalo: učiniti poslední pokus, aby přesvědčil papeže, že potvrzení kompaktat jest jediný prostředek, kterým lze vyhnouti se hrozné válce. Měl příznivou situaci k jednání: nové úspěchy válečné a diplomatické vyhladily pamět předešlého nezdaru jeho. Slavné poselství vypraveno do Říma, aby Piu II. učinilo přísahu poslušnosti krále a národa českého a žádalo po něm stvrzení privilegií utraquistů.
Poslové čeští přišli do Říma v měsíci březnu 1462; přední členové poselstva byli kancléř Prokop z Rabšteina, který někdy v radě císařově býval druhem Eneáše Sylvia a zůstal jeho přítelem, katolík upřímný a poddaný věrný, -- Zdeněk Kostka z Postupic, duch vzácný, mysl ušlechtilá, jeden z důvěrníků Jiříkových, jenž oddanosti své ku králi nikdy nezměnil,73.3 - a Václav Koranda, jeden z mladých mistrů nejhorlivějších a nejoblíbenějších na universitě Pražské.73.4 Podali kardinalu Bessarionovi list králův a velmi určitě vyložili směr politický, který sleduje, a od něhož nikdy nemíní se uchýliti. Chce býti všem králem nestranným a spravedlivým: v Čechách jest dvojí náboženství, král musí se snášeti se všemi, nenadržuje jedné z obou stran, co by mu odcizilo druhou.
Toto prosté vytknutí zjevného fakta jevilo se nicméně Římu pohoršlivým. Tlakem okolností Jiří skutečně bez pyšného prohlašování zásady představoval vůči dvoru papežskému ideu moderního státu laického, lhostejného k dogmatu; hájil věci mnohem vyšší nežli byla oprava náboženská, hájil snášelivosti. Popírán Poděbradovi tento nárok na slávu, připomínána jeho přísnost proti bratřím a nálezy proti katolíkům schválené neb aspoň uznané od něho. Ale výminečná ustanovení, která stvrdil, vyplynula z vlastní nesnášelivosti jejich. Jako dnes i tehdáž oni bludu odpírali všelikou svobodu: jejich nároky byly kališníkům neustálou výhrůžkou a urážkou i neponechávaly králi práva, aby s dostatečnou pevností protivil se odvetě, kteráž ospravedlněna byla zákonnou ohranou a kterouž ostatně v praxi hleděl zmírniti.74.1 Kdyby byli svolili ke spravedlivému narovnání, není pochyby, že by jim byl zabezpečil úplnou rovnost v nakládání s nimi, a jeho řeči tak jako skutky dokazují, že to právě bylo jeho idealem. Pronásledování bratří, třebas nepátráme tu po povaze a zvláštních příčinách jeho, ukazuje toliko, že pokrok uskutečňuje se jen ponenáhlu, že ideje prvním zábřeskem svým nenabývají své formy určité. Slovo snášelivost nemá hned od počátku plného významu svého; Josef II. byl císař snášelivý, ačkoli žádal, aby poddaní jeho věřili v jsoucnost boží; v XV. století Jiří mohl představovati snášelivost, třeba nedovoloval, aby pochybovalo se o skutečné přítomnosti Kristově ve večeři Páně. Je-li i dnes idea naprosté lhostejnosti státu v příčině přesvědčení náboženského tak všeobecně připuštěna ? Je-li spravedlivo, aby výtečné služby, které Poděbrad prokázal pravdě, popírány byly pod záminkou, že tuto pravdu nepoznal celou až do nejvzdálenějších důsledků jejích?
To neznamená nijak, že dlužno viděti v něm apoštola husitství, jak dělo se opáčným nadsazením, ba ani svědomého bojovníka za svobodu myšlení. Podléhal nevyhnutelné situaci. Přinucen zachovávati učení, kteréž v očích jeho snad již mělo důležitost toliko podružnou, - sloužil budoucnosti jen tím, že nezradil svůj národ a vzdoroval rozkazům Říma. Mučenník Kostnický zajisté by byl hořce dojat podivuhodným závěrem velikého úsilí Čech o navrácení církve ku prvotnímu křesťanství. Věřící mystik umřel, aby připravil osvobození svědomí! Ze vší ironie dějinné nic není tragičtějšího nad odpor mezi vůlí lidskou a ovocem, které nese. A osud Husův byl osud všech reformatorů! Když studujeme spory náboženské, které světem zmítaly od doby vítězství moci papežské, poznáme v brzce malou cenu skutečnou těchto rozdílů dogmatických, za něž lily se proudy krve. V odbojích proti Římu jediná věc je důležita, odboj, odboj sám v sobě mimo příčiny a záminky, odboj, z něhož vzejdou svobodné bádání a samostatnost osobního přesvědčení.
Tato lhostejnost dogmatická stěží zastřená a tento politický skepticism, který téže ochrany dožadoval se pro pravdu i blud, v Římě budily velikou nevoli. Kardinalové zpěčovali se připustiti opravdově, že Jiří nemůže činiti se svým královstvím, co by bylo na vůli jeho. Uváděli mu za příklad Ludvíka XI., který právě s velikou slávou určitě odříkal se pragmatické sankce. Příchodem poslů husitských do Říma, jenž obě strany nesmiřitelné postavil proti sobě, náhle rozptýlena všecka nejistota a vzbuzena všecka nenávist; nesrovnatelná mínění v smlouvách pod stkvělými formulemi řečnickými se tající narážela na sebe tak, že všeliká shoda zdála se nemožnou; prelatové s hrozným pohoršením uhodli, co vše vře ve hloubi této divoké a drsné vzpoury. Protiva propukla prudká mezi tímto papežem duchaplným a chytrým, jenž starým tradicím oddán byl nejen povinností svého povolání, ale také znalostí věcí životních nad jiné lidi větší, a mezi těmito reformatory přísnými a ponurými, u nichž při nejmenším odporu budila se zuřivost doby válečné. Dne 20. března 1462 papež dával slavné slyšení; Václav Koranda velikou řečí žádal za potvrzení kompaktat. V něm dost dobře zosobněno bylo ono pokolení kazatelů, kteří za války vyrostli, nedotknuti vlivem ciziny, pohrouženi ve studium malého počtu otázek, hypnotisováni rozjímáním několika textů, hlubokého přesvědčení, třeba silou ducha zvláště nevynikali. V každém slově jeho vyznívala důvěra srostlá s věcí, které hájil, nadšení sektáře, kterýž upjal se na jediný jen výklad a hrdost národu, jenž honosil se posláním svěřeným mu od Boha. Jako před vojsky křižáků tak i před kurií veškeren národ český hrdou odvahou hrdiny a u vytržení mučenickém vyznával svou víru i tvrdil, že přijímání pod obojí způsobou založeno jest na slovech Kristových a potřebno ke spasení. Vášnivý duch Čechem bouřící, jeho výmluvnost prudká a skoro úchvatná v posluchačstvu rozmnožovaly ještě cit překvapení a pohoršení a formule uctivé a skoro ponížené, jimiž protkal svou řeč, zvýšily jen smělost jeho myšlení.
Každý oddechl si,76.1 když papež jal se mluviti, aby proslovil jednu z oněch homelií, ve kterých si liboval, ozdobenou krásnými sentencemi a vyšperkovanou vší elegancí humanistickou, zušlechtěnou milostnou a nenucenou učeností. S radostí shledány tu zásady přijaté, mínění umírněné a mluva rozumná vůči vyzývavému dogmatismu a odbojnému radikalismu.
Po dlouhém vyjednávání Pius lI. unaven i přesvědčen, že od poslů českých nedosáhne ničeho a doufaje asi, že Jiří bude povolnější než jeho zástupci, vynesl svůj nález konečný (31. března 1462.) u přítomnosti všech kardinalův a čtyř tisíc osob. - Pokoj v Čechách nebude zabezpečen než návratem ke starým zvykům. Je to jediný prostředek, kterým by konec byl učiněn řevnivosti stran a národové vůči Čechům přivedeni opět ke smýšlení méně nepřátelskému. Následkem toho a v pouhý prospěch Čechů prohlašoval kompaktata za neplatná a nestalá a zamítal přijetí přísahy poslušenství od krále, pokud tento země své nesprostí od bludů církví odsouzených a zvlášť od přijímání pod obojí způsobou. Fantinovi de Valle, jenž až posud zastupoval Jiřího v Římě, dostalo se od kurie úkolu, aby vydal se do Prahy podrobně králi vyložit prostředky, které papež pokládal za potřebné ke zjednání smíru mezi Čechy a církví.
Na zprávu o prohlášení ode dne 31. března pohnutí stalo se veliké mezi utraquisty. Jestliže v skutku dvůr římský až posud neuznal nikdy úředně kompaktat, přece nikdy jich veřejně neodsoudil, pročež Čechové mohli upřímně a bez velké pravdě nepodobnosti vyznávati, že spravují-li se jimi, neoddělují se od církve. Nyní konečně třeba bylo rozhodnouti se mezi úplným vzdáním a vzpourou. Radost byla veliká v táboře fanatikův a nesmiřitelných protivníků Jiříkových, ale drahný počet katolíků s obavou a hrůzou zvěděli o rozhodnutí Pia II: válka nastávala nezbytná a nikoli, jak v Římě ještě domýšleli se, podrobení královo. Bychom i připustili, že Jiří za jistých okamžiků byl ve svém nejhlubším svědomí zmítán některými pochybnostmi, vyzvání papežovo skutečně hnalo ho znovu do odporu. Nejen nepomýšlel na ústup, nýbrž vůči provokacím papežským snažil se vzbuditi vzmach nadšení dost všeobecný, aby dvůr římský poznal svou neopatrnost a vrátil se ke svým úmyslům mírumilovnějším.
Sněm český sešel se v Praze u velikém počtu v měsíci srpnu roku 1462. Když poslové podali zprávu o svém poslání v Římě, král počal mluviti. Všecko chování jeho, pravil, bylo prodchnuto touhou po zachování pokoje; k upuštění od kompaktat však nemůže se nijak odhodlati; nesvolí k tomu nikdy, spoléhaje v obraně jich proti každému útoku na podporu stavů. Četl potom formuli přísahy, kterouž učinil do rukou biskupů uherských. Nezapíral svých závazků, hotov jsa splniti je, ale s podmínkou, aby jim nebyl podkládán smysl, kterého nemají. Vězte, pravil ku konci, v učení o přijímání pod obojí jsme se narodili a dosedli na trůn. Slibujeme zachovávati je a hájiti, žíti a zemříti v této víře. Myslíme, že není jiné naděje ve spásu než zůstaneme-li věrni kompaktatům až do smrti a budeme-li přijímati večeři Páně pod obojí způsobou dle nařízení Spasitelova. A choť naše tuto na pravici naší, děti naše a všickni, kdo nám jsou oddáni, žíti budou s námi podle kompaktat.77.1 Řeč králova od kališníků přijata byla s nadšením; katolíci vyslechli ji mlčky.
Druhého dne vyslanec papežův Fantin de Valle, byl uveden do shromáždění: všecko nakupené záští fanatiků výraz svůj nalezlo v pánovitém vyzývání legatově. Při výhrůžkách a prudké mluvě Fantinově myslili bychom, že vrátila se ona léta středověku, kdy vítězná theokracie své moci podřizovala hlavy nejvyšší a nelítostně drtila všeliký pokus o vzpouru: král slíbil poslušenství, nezbývá mu než skloniti se před nálezem stolice svaté; papež odsuzuje kompaktata, to postačí, aby bez rokování a bez odporu byla opuštěna; jediné právo zůstává Čechům: poslechnouti; kněží, kteří nepřestanou podávati svátost pod obojí způsobou, budou prohlášeni za nepravé; na krále, jestli setrvá v odporu, budou uvaleny tresty církevní.77.2
Vyzývavost vyslancova vzbudila prudkou bouři: několikráte král přerušil ho vytýkaje mu výslovné nepravdy.78.1 Na zejtří dal jej uvězniti. - Prchlivost politování hodná a přenáhlenost smutná. Není pochyby, že podle zásad moderních chování Fantinovo zajisté bylo by přísně posuzováno, a že vyslanec, který by podobně jednal, neunikl by nejtěžších trestů. Zvolen byv od Poděbrada, aby věci jeho hájil v Římě, vedl si s neobratností, která někdy pokládána za zradu. Zdál se spíše ve službách papežových než-li králových. Nebylo-li dále nejvyšší neslušností od něho, že přijal za úkol podání ultimata Pia II. panovníku, který poctil jej svou důvěrou? A tato neslušnost byla zvýšena ještě výhrůžkami, ku kterým dal se strhnouti. - Ale vzpomeňme si, že vyslanci té doby nechovali se jako praví služebníci vůči panovníkům, kteří jich užívali; nezřídka sloužili několika pánům najednou, častěji přecházeli náhle k cizí straně. Chování Fantinovo do jisté míry omluví se neb aspoň vysvětlí přesvědčením, které projevoval, a které snad bylo upřímné, že král sklamal jej o svých skutečných úmyslech; svolil prý ku přijetí služby jeho jen v domnění, že jest odhodlán v Čechách obnoviti víru katolickou. Právo Jiříkovo ku potrestání nevěrného jednatele bylo tudíž pochybno a duchům předpojatým toto uvěznění legata papežského při immunitě diplomatické, bylo porušením práva mezinárodního a urážkou zákonů božských i lidských. Ve chvíli právě, kdy bylo důležito vyhnouti se i pouhému zdání křivdy, král povoluje přirozenému, ale nepolitickému rozhorlení, nastavoval zbraň proti sobě. Jeho protivníci mluvili o vzteklosti jeho, o surovosti jeho povahy,78.2 a tato obvinění přecházela ze století do století, ačkoli nelze nalézti důkazu pro tuto surovost, a ač všecken život jeho vyvracuje toto utrhačství. Jiří poznav brzo chybu učiněnou, poddal se spíše přímluvám knížat okolních nežli protestacím Pia II.; Fantin propuštěn byl na svobodu po dvouměsíční vazbě, a hluboce dojat nebezpečenstvím, v němž vězel dle mínění svého, ač nebylo ho opravdu než v rozpálené hlavě jeho, po celý ostatní život podněcoval nepřátele Poděbradovy.79.1
Vyjednávání mezi Římem a Čechy nebylo přerušeno, ale od této chvíle můžeme boj pokládati za zahájený. Jiří, jenž od prvního okamžiku jaksi pochyboval, že od papeže obdrží ústupky, bez nichž mír byl nemožný, mnohem méně stará se o to, aby si jej naklonil, nežli aby upevnil své postavení a nenechal nepříteli svému žádného přístupu k sobě. Jeho politika za této doby vyznačuje se podivuhodnou činností, prozřetelností a duchaplností. Poslední události měly v zápětí veliké rozhořčení mezi utraquisty, až třeba bylo zadržovati jejich nadšení. Chvíle velikých rozhodnutí nastávala a země musila býti připravena na úsilí hrdinné, jehož asi od ní bude požadováno. Rokycana byl k tomu vzácným pomocníkem. Za této doby, o něco později (okolo roku 1464), dal vztýčiti na velikém kostele Pražském, na Týně, sochu památnou, která až do vítězství reakce byla jako obrazem reformy české. Představovala muže držícího v jedné ruce meč obnažený, v druhé obrovský kalich zlatý, na němž četl se nápis: "Pravda vítězí". Administrator podobojí projížděl zemi, kázáním svým povzbuzuje horlivost a odvahu prvních let.
Nesnadno bylo moudrým obmezením zachovati tohoto ducha odříkání a víry, probuditi hrdost národní, aby nebyl opět roznícen fanatism a nenávist sekt. Jiří ve chvíli samé, kdy okolnosti vrhaly ho znova do náručí husitů, nezapomínaje na svůj program mírumilovný, dbal více než kdy jindy, aby zůstal králem všech stran. Nechtěje pobouřiti katolíkův, užíval všech prostředkův, aby víru jejich ujistil svou ochranou, zakazoval hádání přispívající jen k rozněcování vášní a trestal výtržnosti té i oné strany. Naopak byl by rád za to v katolících získal oporu naprostou a bezvýminečnou i žádal jich, aby v Římě zakročili ve prospěch kompaktat, jež jsou zákonem zemským potřebným veřejnému pokoji: zda nezávisí čest jejich a prospěch na zachování privilegií zemských? - Důvod dotkl se jich málo přestávali na formulích poslušenství poněkud neurčitých, a bylo nesnadno doufati více. Jak možná domýšleti se, že katolíci vzbouří se proti papežství aby nebyly porušeny svobody které v očích jejich b 1 toliko bezbožností a pohoršením? Aspoň převelikou většinou nejevili žádné chuti k dobrodružstvím. Mnohem lépe nežli papež znali skutečnou sílu Jiříkovu a nebezpečenství, ve které vydávali se povstáním. Pamět pronásledování, jemuž sotva ušli, milým činila jim pokoj, jehož užívali. Byli by vůbec velmi rádi viděli nějaký modus vivendi, který by jim dopřával, aby neprohřešujíce se na svém svědomí, pokojně žili pod vládou, jejíž mírnost a bdělost jim se zamlouvala.
Někteří páni méně se strachovali nového sporu; pokládali však za dobré uvažovati dříve, než by si uškodili zavedením restaurace, jejíž první následek byl by jim přinesl ztrátu statků církevních, na něž byli šáhli. Ostatně, nejmocnější z panstva neb aspoň ti, kteří povahou svou neb úřadem povoláni byli přirozeně k náčelnictví hnutí katolického, radili k mírnosti, zavrhujíce všeliké rozhodnutí ukvapené a pracujíce velmi upřímně o mír. Někteří z nejvyšších hodnostářů církevních a v jich čele biskup Olomoucký Tas z Boskovic 80.1 a biskup Vratislavský Jošt z Rosenberka80.2 lekali se pomysliti na boj, jehož hrůzy předvídali. Pro Jiřího není svědectví průvodnějšího nad chování těchto mužů, kteří hledíce smířiti povinnosti své k vlasti a k církvi, po několik let nechtěli se od něho odtrhnouti. Žili v okolí králově, účastnili se jeho prací a snů, věděli, že přeje přede vším velikosti země české a blaha jejích obyvatelův. Odsuzovali kacíře, ale ctili a milovali krále. souce řední stráží na hranici koruny uprostřed obyvatelstva kmene německého, chápali velmi jasně, co záští národního splétá se s fanatismem náboženským, hrozili se myšlenky spolupůsobiti s nepřítelem dědičným a jejich cit český odolával dlouho jejich svědomí katolickému.80.3
V celé koruně jediné město slyšelo s uspokojením, ba s šílenou radostí zprávu o roztržce, kterou všemožně hledělo roznítiti a rozdmychati. Obyvatelé Vratislavští uznali moc Poděbradovu jen s ohražením a na výslovné rozkazy kurie: skutečně moc králova ani dle jména nikdy nebyla vykonávána v městě. Pius II. ovšem nenaléhal ahy podrobili se Jiřímu, nýbrž zbavil je slibu, dle kterého bylo jim vykonati přísahu věrnosti.
Nyní konečně jsou v plném odboji a po několik let oni jediní za všeobecného pokoje bojují zřejmě pro věc římskou. Důležitá, snad rozhodná jest tehdejší úloha jejich. Neustále povzbuzují a popuzují papeže, překážejí jaksi promlčení války, a za obecného pokoje udržují tajnou bouři, jsouce králi spíše nesnází a hrozbou nežli nebezpečenstvím; tvoří přitažlivé středisko všem choutkám a záštím, ohnisko všecky živly opposiční soustřeďující.
Vratislav svou válečnou zpupností nestačila však ke svržení panovníka kacířského: diplomacie králova vedla si tak obratně, že moci papežské na dosti dlouhý čas bylo spokojiti se tímto jediným spojencem. Pius II. spoléhal na Fridricha: císař byv ve Vídni ohrožen povstalci, musil žádati za pomoc Jiříka; osvobozen od něho odměnil prostřednictví jeho smlouvou Korneuburskou (v prosinci 1462): slavně potvrdil všecka privilegia království Českého a slíbil zasaditi se u papeže v prospěch králův. "O nešťastný tento náš věku!" zvolal Pius II., "chatrná Germanie a ubohé křesťanstvo, jehož císaři není jiné pomoci než od krále kacířského!" (31. prosince 1462)."
Roztržení Německa zmítaného sporem Hohenzollerův a Wittelsbachů budilo snad některé naděje kurie, kteráž odměnou za podporu svou byla by od jedné strany dožadovala se pomoci proti husitům; na sjezdě Pražském pokoj byl obnoven péčí krále, který vystupoval tu jako rozsudí mezi knížaty říšskými (v srpnu 1463). 81.1
Ani s Polskem papež neměl většího štěstí: manželka krále Kazimíra Alžběta, sestra Ladislava Pohrobka, nenáviděla Jiřího, vidouc v něm uchvatitele a snad vražedníka svého bratra. Ale válka s Čechy byla podnikem odvážným a Kazimír zaměstnán věcmi řádu německého nepřijal nabízeného čestného úkolu, tak nebezpečného a nesnadného.81.2 Kurie přezvídala na kurfiřtu Braniborském, zda by přijal dědictví Poděbradovo; ten však potají oznámil králi záměry proti němu osnované. Pomýšlelo se i na plán, o němž mluveno bylo za Martina V., aby Čechy byly rozděleny na několik samostatných knížetství;82.1 nebylo by chybělo pretendentů, kteří by rozdělili si kořist; ale třeba bylo nejprve dobýti jí, a nikdo nehlásil se k válce.
Dvůr papežský při neskrotitelné tvrdošijnosti, která je podivuhodným rysem jeho politiky, nepozbýval mysli a maje největší důvěru, sliboval měštanům Vratislavským, že brzo jim zjedná krále dle přání jejich:82.2 Jiří bude zničen a s ním všickni spojenci jeho; jestli císař spojí se s králem, bude zvolen jiný císař právě tak jako jiný král.82.3
To vše zakrývalo špatně úzkost a osamocení papežovo. Když naléháno naň, aby od vyhrůžek přešel k činům, musil přiznati se, že nenastal okamžik vhodný. Proč zakládati pluh, když nemůže se orati? 82.4 ... Jmenujte mně jediného knížete, který by byl ochoten podniknouti tuto věc, odpověděl kardinal poslům Vratislavským žádajícím za sesazení Jiřího, a zítra bude provedena.82.5
Bylo zajisté vítězstvím pro krále českého, že takto v uzdě držel svého protivníka. Na neštěstí tyto úspěchy diplomatické nerozhodovaly ničeho, zachraňovalyť přítomnost, nepojištujíce však budoucnosti. Pokud papež neodzbrojil, Jiří vydán byl příhodě: což kdyby několik pánů ctižádostivých nebo podkoupených povstalo, kdyby panovníka sousedního sváděla jeho koruna, kdyby zažil nevděku spojencova. A jak možná zatím chopiti se offensivy a válku přenésti na území nepřítele, aby přinucen byl ke vzdání? Hrozná to síla, není-li přístupu k ní, a jak přistoupiti k Piu II. ?
Král z počátku měl v úmyslu zabezpečiti mír v Německu obnovením záměrů svých o opravu říše, od nichž na chvíli upustil, potom do své věci zaplésti druhé panovníky evropské, když by přesvědčil je, že prospěch jeho jest i prospěchem jejich, že odporem svým proti theokracii hájí práva všech knížat. Jeden z oněch dobrodruhů politických a osnovatelů kombinac, kteří tehdáž potulovali se světem, pronajímajíce důmysl svůj těm, kdož ochotně poslouchali jich, Antonín Marini, Francouz narozený v Grenoblu, navrhl mu veliký plán ku konfederaci evropské.83.1 V době, kdy zmizelo staré zřízení evropské, založené na vládě papeže a císaře, a kdy nezrodil se ještě system rovnováhy, jenž vyplynul z válek XVI. století, duch generalisující a smělý byl zajisté dojat potřebou, odpomoci všeobecné nejistotě a rozvratu. Šlo o to, aby na místo papežství a císařství, jichž autorita, vždy více dle jména nežli skutečná, byla tehdáž pozbyla úplně své vážnosti, nastoupila moc nová, která by přemáhala snahy ctižádostivé, zabraňovala válkám a křesťanstvo spojovala ve společném úsilí proti Turkům, jejichž postup byl vždy hrozivější a od nichž připravován strašný útok na Uhry. Za tím účelem vznětlivá mysl Mariniho pojala podivuhodný plán, v němž v bizarní směsi mnoho naivního a příliš fantasie nadšené spíše nežli jasné splétalo se s opravdovou velikostí myšlenek. Navrhoval spojení všech států křesťanských v konfederaci: nejvyšší rada složená z krále francouzského, krále kastilského, jednoho knížete německého a dože benátského tvořila by jakési direktorium evropské a soud spolkový rovnal by nesnáze, které by se nahodily mezi členy ligy.83.2
Jiřího bavil a zajímal smělý duch tohoto jednatele a myslitele, který znal vše, mluvil o všem, pletl se do všeho, při všem tvářil se diplomatem a v češtině obstojné předkládal mu návrhy o povznesení obchodu a bohatství. Jemu líbily se ostatně složité kombinace a neurčité naděje. Přijav záměry Mariniho uložil mu, aby počal vyjednávání. Kdo vytýkali mu to, snad že neuvážili dosti přesně prospěchů přímých i nepřímých, které mohly z toho vyplynouti. Byly na jevě. Předně sblížení Čech s Ludvíkem XI., zatím velmi rozmrzeným na papeže, který trže s ním o vděčnost myslil, že skvělou chválou dost odměnil opuštění pragmatické sankce. Nebylo lze oddávati se žádné illusi: Ludvík XI., jehož vlastní věci byly velmi zmotané, nezakročil by velmi účinně v prospěch Poděbradův. Ale nebylo-li Jiřímu značným úspěchem diplomatickým, jestliže věc svou sloučil s věcí krále francouzského a vyhnul se takto osamocení, které jemu samému bylo odsouzením ? A jaké vítězství, kdyby Marinimu se zdařilo, co za nemožné pokládáno! Papežství pozbylo přednosti, již si osobovalo, a všecken hněv jeho jest nicotný proti obnoviteli jednoty evropské, kterému za podnět jeho dostane se zajisté vedení vojska spolkového proti Turkům. Velmi znamenitý byl to tudíž nástroj válečný proti papežství. Zda byl by Jiří pomýšlel na znovuzřízení Evropy, kdyby nebyl k tomu puzen osobní obranou ? -Zdá se nad pochybnost, že nikoli. Když naň útok byl učiněn, bránil se, seč byl. Odtud k obvinění jeho ze sobectví jest jen jeden krok. Ale sobectví je přesnou povinností pro panovníka, chybou jeho by bylo, kdyby pod záminkou pokusů v nebezpečenství vydával blaho svého národa. Těmito povšechnými koncepcemi vždy jen zakrývají se ctižádostivé záměry osobní: politikové užívají jich, pouze pošetilci a zpozdilci pojímají je vážněji než sluší a zavedeni jejich sny klesají a padají, strhujíce pádem svým národy, kteři svěřili jim osud svůj.
Jaké byly čáky úspěchu Mariniho ? - Pokud možná slabé, téměř žádné a nic nedokazuje, že by byl Jiří v té příčině činil si velké illuse. Ale proč odvážně pokoušel se o dobrodružství? Znepokojoval papeže, zaváděl ho do pletich velmi složitých, a odvracel pozornost jeho od střediska, kde hroznou by byla nejmenší rána zasazená. Zda nebylo jinak důležito představiti se světu jako obránce obecných prospěchů křesťanství? Jaká lepší odpověď na žaloby Pia II. ? Veřejné mínění bylo velmi obratně vyzváno ke srovnání papeže, který všecek naplněn záštím zapomínal na nebezpečenství moslemské, s králem, který nehledě k nejnespravedlivějším útokům, vyhledával prostředky ku vztýčení kříže v Cařihradě.
Vůči tak stkvělé obraně Pius II. postupoval velice opatrně a zdlouhavě; věděl, jaké nebezpečenství skrývá se za lichým krokem, i byl pevně odhodlán neodvážiti se ničeho a vystoupiti toliko v okamžiku příhodném. Proti smělým útokům a výpadům Jiříkovým stavěl mírnost chladnokrevnou, pozornou a důslednou. Jejich taktika byla přikázána jich položením vzájemným. Král musil chápati se prostředkův, aby rychlými obraty kryl svá přečetná místa slabá a aby odvahou a důmyslností nahradil řádné prostředky, kterých se mu nedostávalo. Papež, který nebyl vážně znepokojen opětovanými útoky svého nepřítele, bděl a čekal; poněvadž jemu nebylo se báti než vlastních chyb svých, obratně a pozorně vedl boj svůj, neukvapil se ničím, všímal si každého kroku v prospěch Jiříkův, aby nepobouřil druhých panovníků, ale nikdy necouval. Spoléhal na dva mocné a nad pomíjitelné přátele, Jiříkovy věrnější spojence: na čas, jenž konečně poskytne mu příležitosti získati ctižádostivce a povzbuditi vzpouru, i na tradici. Věděl co chce a s ním všecken svět chápal to a do jisté míry aspoň schvaloval, poněvadž představoval minulost. Jiří obracel se toliko k tužbám bázlivým a zmateným: jeho záměry znepokojovaly spíše nežli sváděly. Čas ještě nedozrál. On sám jen temně byl si svědom díla, které vykonával.
Takto znenáhla i přese všecky obraty a tůčky Poděbradovy Pius II. nabýval pevné půdy. Oprava říše narazila na nepřekonatelné překážky a zmařila se podruhé. Opatrná republika benátská, poděšená nesouvislou činností dobrodruha francouzského, odmítla spojenství Čech davši přednost Uhrám (v září 1463). Císař smrtí svého bratra Albrechta zbaven svého nepřítele nejdoléhavějšího a péčí legátovou konečně usmířen s Matiášem Korvinem, nebyl více Jiřímu jistým přítelem, poněvadž ho již nepotřeboval. Smrt manželky Matiášovy Kateřiny, dcery Poděbradovy, přervala svazky až dotud oba mocnáře vížící. Papež chvíli pokládal za příhodnou, aby odvážil se kroku nového a rozhodného.
V měsíci březnu 1463 do zvláštní ochrany stolice papežské vzal obyvatele Vratislavské. V jeho přísném a tvrdém slohu zračil se postup hněvu zdržovaného a překážkami jen drážděného; ode dávna nebylo již řeči o synu milovaném, mluvil již toliko o kacíři, odpadlíku od církve, o Jiřím, který vydává se za krále. Ještě však nechtěl přese všecko naléhání Vratislavských sprostiti všecky katolíky české jejich přísahy věrnosti a jmenovati jiného krále českého, ale vystříhal knížata a pány, aby nepodporovali kacíře proti věřícím. Zároveň pokračoval - v přípravách svých ke křižové výpravě. K zahanbení bezbožníků, kteří mluvili o úpadu papežství, nebylo-li nejlepším prostředkem obnoviti hrdinské činy Urbanův a Innocentův? Burgund, Benátky, knížata vlaští slíbili mu vojska a on sám zamýšlel postaviti se v jejich čelo. Nemocen a hrozným utrpením vysílen cítil, že smrt se blíží, ale stkvělý připravoval si pohřeb, chtěje zmizeti v apotheose církve, navenek vítězem jsa nad Turky, vnitř nad odbojníky. V měsíci dubnu 1464 jmenoval dva kardinaly, aby zavedli při Jiříkovu; dne 16. června v slavné konsistoři krále veřejně vyhlásil za podezřelého z kacířství a obesílal jej, aby do stoosmdesáti dnů dostavil se před soud jeho. Dne 19. téhož měsíce nehledě na slabost a pokročilou nemoc svou vypravil se do Ankony. Než uplynuly dva měsíce, zemřel (15. dubna 1464). Vyzvání legátů nebylo poslechnuto. Od některého času Pius II. žil toliko úsilím své vůle: zoufalost ho pojala, když u přitomnosti některých nezřízených houfů v Ankoně shromážděných s krutou jasností poznal málomoc theokracie. Z obou snů, kterými se těšil, žádný se neuskutečnil. Evropa zabrána jsouc do svých sporů vnitřních nepomýšlela hrubě na Turky a náčelník husitů, zacloněn císařem a chráněn svými sousedy bez trestu vzdoroval kletbám stolice papežské.
Další: