|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Poznámky
ke straně 88
88.1 Řehoř Heimburský je zajisté osoba zajímavá, a bylo by zhola nespravedlivo splétati jej s dobrodružnými diplomaty této doby, ale nadsazuje se poněkud jeho důležitost, líčí-li se jeho obraz příliš stkvěle. Tvrzením, že Jiří volá ho, poněvadž v Čechách nebylo nikoho, kdo by se mu vyrovnal, překrucují se fakta. Však Čechové byli by bývali podezřelí z kacířství, kdežto Řehoř představoval odpor v mezích víry.
88.2 Roku 1464 přibylo do Francie veliké poselství české, v jehož čele byli Marini a Albrecht Kostka z Postupic. Tajemník poselstva Jaroslav zůstavil nám zajímavý denník o tomto poslání. Došlo se jím smlouvy o spolek jinak dosti neurčité, která však byla vším, čeho mohl nadíti se Jiří. Roku 1467, když zanáší se shromážděním koncilia, posílá k Ludvíkovi posla, aby utuženo bylo a upraveno spojenství: tento posel přijat byl od krále 20. dubna 1467 a Ludvík XI. přijímá jej laskavě. Kalousek uveřejnil denník Jaroslavův v VII. díle Archivu českého str. 427-445.
ke straně 89
89.1 Dne 3. května 1466; Palacký II. 2. 340.
89.2 Bachmann str. 592.
89.3 Pamětník Mariniho byl uveřejněn výboru literatury staročeské II. 772-792. Z knih obsahujících odpovědi na sedm význačných otázek králových, zachoval se jen spis k sedmé a poslední otázce, o zlepšení kupectví, z jehož obsahu lze poněkud souditi o ceně ztracených. Spis ten pod nápisem: "Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách" s potřebným úvodem a s listem téhož spisovatele ku králi (z Viterbie 8. srpna 1460) otištěn již od Palackého v Čas. Čes. Musea 1828. Sv. III. str. 3-24. Srovn. Palackého Děj. čes. IV. č. 2 str. 117.
ke straně 90
90.1 V letech 1420-1430, průběhem desíti let není ani jediné promoce bakalářské; v l. 1430-1435 celkem sedm bakalářů bylo povýšeno. Skoro všecky statky universitní byly zachváceny nebo zastaveny. Fakulty právnická, theologická a lékařská zanikly skoro úplně. Za vlády Poděbradovy jest jakési zlepšení, bohužel brzo přerušené spory náboženskými. Katolíci na universitě strádali nejedním bezprávím; i tu Jiří zdá se, že snažil se udržeti rovnováhu mezi oběma stranama, a že protivil se nesnášelivým opatřením, ač nebylo mu to vždy možno. (Tomek, Geschichte der Prager Universität str. 124 a násl.)
ke straně 91
91.1 List ke královně Johanně r. 1467 - Výbor II, str. 726.
ke straně 92
92.1 Rozuměti třeba četné rukopisy různých recensí z 2. polovice XV. století, v nichž zachovala se nejstarší kronika česká sepsaná národním jazykem a ozdobená veršem a rýmem. Složena byvši od neznámého zemana na počátku XIV. století, zachovala se v přehojných rukopisech, jež svědectvím jsou oblíbenosti její v XIV. a zvláště v XV. století. Tiskem vydána teprve r. 1619. Mimo tendenci vlasteneckou, jíž podléhá často pravda historická, kronika tak řečeného Dalimila vzácným je pramenem pro kulturní dějiny české na konci XIII. a na počátku XIV. století, Posledně vydána od J. Jirečka v Pramenech dějin čes. sv. III.
ke straně 94
94.1 Goll nevěří v původnost hudby české za této doby. Přiznávám se, že nejsem dosti znalým hudebníkem, abych měl o tom zcela pevný soud. Avšak v kronikách a listinách velmi často nalezáme svědectví o příchylnosti Čechů ke starým nápěvům národním, Tyto prameny byly sebrány ve velmi zajímavé práci Tadrově o sborech literátských (sodalitates literatae) v Památníku Pražského Hlaholu, Praha 1886; viz zvláště str. 4, 18 a 20. Námitka prof. Golla nepozbývá platnosti ani odkazem ku práci Tadrově, v níž pokus učiněn o dějiny sborů literátských. Sama pověstná píseň husitská "Kdož jste boží bojovníci" jest chorál takový, jaké se skládaly za doby tehdejší. Viz Athenaeum VI. str. 154 a VIII. str. 254.
ke straně 96
96.1 Takto vysvětluje se, proč obviňován bývá z lačnosti a lakoty.
ke straně 97
97.1 Bachmann, Reichsgeschichte str. 95 a 98.
ke straně 98
98.1 Tuto lítost královu dosvědčuje list Heimburkův: "Sed qui Slesia principatus est regni Bohemiae et Vratislavia secunda sedes regni nuncupatur, maluit res pietate notari quam crudelitatis insimulari" (Palacký, Urkundenbuch, 368.) Nicméně netřeba zapomínati, že Heimburk snad zveličil poněkud úzkostlivost královu.
ke straně 99
99.1 Archiv Český IV. str. 110.
99.2 V tomto podstatném kuse rozcházím se s Markgraffem, kterýž uveřejnil pozoruhodnou práci o jednotě Zelenohorské. (Sybel's histor. Zeitschrift XXXVIII.) Myslíť, že Jiří mohl odzbrojiti jednotníky a že svou ctižádostí zkazil vše; nechtě povoliti v ničem. Chování pánův a zvláště Zdeňkovo zdá se mi dosvědčovati, že bylo nemožno nalézti půdu pro shodu.
ke straně 100
100.1 Tomek VII., str. 141.
100.2 Ve Vratislavi mezi legatem - arcibiskupem Kretským - a Joštem strhl se výstup velmi prudký. Knížata slezští vrhli se mezi ně, aby zabránili rvačce, zatím co konšelé spěšně zavírali dvéře, aby křik hádky nepronikl na venek, neboť "při smýšlení lidu bylo se všeho báti pro biskupa". I když nepřátelství bylo zahájeno, biskup zůstal v podezření svých věřících, a smrt jeho (13. prosince 1467 přijata od nich s uspokojením.
ke straně 101
101.1 Pojednání Jana z Rabšteina, probošta Vyšehradského, jest jedním z nejznamenitějších svědectví o utišení vášní náboženských. S tklivou bolestí protestuje proti ukvapené přísnosti papežův a želí neštěstí, jež válka rozpoutala. Pronikavá výmluvnost sesílena jest vlastenectvím jeho; je to jeden z nejvzácnějších pramenů pro poznání stavu duševního za této doby a velmi čestný pro Jiříka. Vydáno bylo od Bachmanna, Dialogus Johannis Rabensteinensis, Archiv für österr. Geschichte sv. LIV., str. 353 a násl. Vídeň 1876. Slavná tato památka učence a vlastence českého duchem klassickým odkojeného vydána jest v klassickém překladu českém ale zkrácena od Palackého v IV. díle sv. 2 jakožto příloha ku knize XV.
101.2 Viz list jeho ke Zdeňkovi ze Šternberka. Archiv Český, IV., 121.
101.3 Viz list jeho ke Ctiborovi z Cimburka, ibid. str. 141. Odpadnutí Tasovo způsobilo Jiřímu a přívržencům jeho prudký hněv, hlavně poněvadž myslili, že mohou neobmezeně spoléhati naň.
101.4 Byla též strana ultramontanská, nečetná, ale velmi horlivá. Hlavními zástupci jejími byli Pavel Žídek a zvláště administrator katolícký Hilarius Litoměřický, onen "nedouk Hilarius", jak nazývá jej Jan z Rabšteina. Kacíř, praví Hilarius, ve společnosti křesťanské nemá a nemůže míti žádného práva, a papež jakožto nejvyšší soudce má povinnost a právo zbaviti ho vší moci a všeho důstojenství. Nejvyšší autorita přísluší moci duchovní, její rozkazy musí vykonávati moc světská. Odepře-li to král, pánům přísluší, aby ho k tomu přinutili, třebas odbojem, neboť "dnes jest král a zítra druhý, ale rody na věky". Páni volí krále Českého ale arcibiskup jej korunuje a potvrzuje: podobně Jiří, kdyby stokráte byl zvolen, a kdyby svatý otec nebo na místě jeho arcibiskup z důvodů hodných a zákonných nechtěl ho uznati, nemá žádného práva na zemi českou.
ke straně 102
102.1 Většina měst naopak žádala dovolení papežova, aby nemusila postaviti se proti Jiřímu, tak Budějovice, Most, Cheb.
ke straně 103
103.1 V hanopise proti měšťanům plzeňským a proti pánům vyzývá se král, aby pomocí rytířů, měšťanův a sedlákův vyhnal pány ze země. Tu a tam nalézáme narážku na jisté hnutí národní. K tomuto místu mohli bychom konečně připojiti hanopisy, satiry a písně proti biskupům nebo papeži. Eschenloer vypravuje, že v Praze spatřoval se obraz představující strom, na němž zrály krásné nahé ženy, a padaly s něho; pod stromem papež, kardinálové, biskupové, mniši a kněží rozestírali pláště své chytajíce ženy. Přese všecky znímky tyto osamocené nezdá se, že hnutí bylo velmi prudké, a Jiří snažil se spíše zmírniti je a zdržovati nežli rozdmychovati.
ke straně 104
104.1 Srovnej podobný soud Tomkův VII., str. 114.: "Všeliké písemnosti tyto byly psány slohem nanejvýš vášnivým a urážlivým. Král nazýván v nich synem zatracení, příšerou hroznou, ovcí prašivou a jinými ohyzdnými nadávkami, které nesvědčily o ušlechtilém vkuse při nejvyšším místě v křesťanstvě."
ke straně 105
105.1 Nález byl uveřejněn naposledy v Scriptores rer. Siles. IX. 211-214. Co se týče vypravování o těchto událostech, srovn. Bachmanna I. str. 591.
ke straně 109
109.1 Bachmann, I, str. 488-490.
ke straně 110
110.1 Palacký, IV. č. 2., str. 361.
110.2 Srovn. Grünhagenovu Gesch. Schlesiens, I. 338 a str. 35z.
ke straně 112
112.1 Tomek, VII. str. 238.
112.2 Eschenloer, vydání latinské, 217. Srovn. Grünhagena str. 325. Na sjezdu Třebenickém (v lednu 1471) hořekováno a jeden z konšelů prohlásil, že dlužno podrobiti se vůlí bohův a planetám, jež vládnou nad osudy lidí. "Dejte mi jen pokoj se svými planetami", odpověděl kníže Olešnický, "kdyby nebylo jenom oněch zlořečených dvou planet ve Vratislavi, probošta (Jana Düstera) i kantora (Mikuláše Tempelfelda)! Tyto ďáblovy planety vlast přivedly na mizinu." Byli to oba demagogové, hlavní podněcovatelé války občanské.
ke straně 113
113.1 Obecná málomyslnost počala zachvacovati i nejzarputilejší nepřátele Poděbradovy. "Ach Bože!" zvolal Tempelfeld, "kdo by se byl nadál takové moci do kacířů!" Kazatelé, kteří jindy štvali ke krajným prostředkům, na příště odporučují umírněnost a pokoj.
ke straně 114
114.1 Tomek, VII., str. 223 a 252.
114.2 Tomek, VII., 294.