Česká čítanka - Denis- Konec sam. české -

HLAVA ČTVRTÁ

JEDNOTA PANSKÁ A MATIÁŠ KORVIN

Pavel II.; nové kroky stolice papežské proti Poděbradovi. - Stav země české: vědy a umění; vítězství národnosti slovanské; obnova moci královské. - Stav panský: Zdeněk ze Šternberka a jednota Zelenohorská. - Vyobcování z církve (1466). - Matiáš Korvin a zápas s Uhry. - Smrt Poděbradova (1471; výsledky jeho panování.)

Poslední slova Pia II. obsahovala žádost, aby pokračovalo se v podniknutí jeho. Na výpravu křižovou, pro niž nikdy mysli mnoho se nezajímaly, brzo bylo zapomenuto, a péče o obranu křesťanství odkázána těm, kdo přímo ohrožováni byli od Turků. Za to nový papež Pavel II. (1464-1471) potlačení kacířství učinil hlavním cílem svého pontifikátu. Nejpřednější vlastností nástupce Pia II. byla jeho krása: zakládal si na ní, a stěží bylo mu vymluveno, aby nepřijal jméno Formosa (Krásného). Ducha jsa obmezeného a prudkého, nezdědil po svém předchůdci ani jemnost mysli, ani hlubokou znalost politiky evropské. Jednohlasná volba jeho byla jedním z oněch rozmarů sboru kardinálského, jež tak často svět překvapovaly; svým povýšením náhlým byl opojen, však ctižádost jeho nebyla oprávněna aniž podepřena velikými záměry, a svéhlavost jeho, kterou měl za pevnost, nebyla schopna výpočtu. Po snech theokratických, jež v zásadě lze popírati, a jichž ve skutečnosti nelze upotřebiti, ale jež vznešené jsou a vysoké, následovala malicherná pýcha libující si v přísné etiketě a ve vynášení křiklavého přepychu. Pavel II. jest první z oněch prostředních nebo převrácených papežů, kteří na konci XV. a na počátku XVI. století učinili z papežství moc toliko světskou a pohrdajíce pravým úkolem jeho, připravují mu svými výstřednými nebo neobratnými skutky nezastavitelný úpadek: zatím nejnebezpečnější nepřítel, s jakým mohl střetnouti se, byl Poděbrad. Proti takovému člověku co znamenaly důmyslné obraty a důvtipné prostředky ? Byltě horší než sektář, duch neprozíravý a neschopný, jenž vrhal by se vždy v před, neznepokojuje se v nejmenším možnými výsledky svých činů. Této prostotě duševní bylo celkem dojíti k týmž koncům jako nejhorlivějšímu fanatismu, a při protivách v historii tak obyčejných tento nedostatek obratnosti byl nejvyšší obratností. Papež bez rozmyslu a míry zasypávaje Jiřího odsudky a klatbami, zavazoval se před křesťanstvem, že nesvolí k žádnému narovnání a že neustane, dokud nepotlačí kacířství; jeho rozhodnutí takto pyšně vyslovené mělo strhnouti vlažné, zabezpečiti bázlivé, předrážditi choutky a do boje hnáti všecky, kdo měli příčinu nebo záminku hněvati se na krále Českého.

Bulla, kterou Pius II. poháněl Jiřího před svůj soud, nebyla prohlášena. Prostřednictvím císaře a biskupa Vratislavského usilováno o novou lhůtu; Pavel II. svolil k ní, nechtěje zahájiti vládu svou projevem neúprosným. Ale byl to jen odklad a nikoli předehra změny politické. Nepřátelé krále Českého, poslové Vratislavští a někteří z nejváženějších kardinálů, Karvayal a Bessarion, naléhali na přísné prostředky. Ostatně zdá se, že Jiří nezachoval mnoho illusí o možnosti přímého smíru s církví. Úřední styky, jichž hledí dojíti s Římem, nemají asi jiného cíle než dokázati jeho dobrou vůli a uspokojiti spojence. Za to rozvíjí velikou činnost s jedné strany, aby získal prostřednictví jednotlivých knížat, jejichž hlas mohl slyšán býti v Římě a s druhé strany, aby rozepři Čech se stolicí papežskou změnil v otázku evropskou, když by druhým panovníkům vysvětlil význam zápasu, v němž šlo mnohem méně o dogma nežli o důstojnost a samostatnost moci světské. Tím úmyslem chce, aby spory jeho s papežem byly souzeny ne od soudu papežského, ale od konference mezinárodní, která rozhodne mezi oběma stranami.

Této chvíle nastalo v Evropě jakési stišení po předešlém lomozu a pohnutí. Války, které spustošily Prusko, Polsko, Německo a Italii, skončily nebo právě se končily. Řekl bys jakési sbírání se před krisí, jež předvídána a jejíž hrůzy tušeny. V tomto okamžiku postavení krále Jiřího je značně lepší nežli za roztržky s Piem II.: velmi obratně přemístil spory, novým obratem, jejž dal rokování, dovedl vyjíti z postavení osamoceného, ku kterému odsouzen byl,věrností svou ke kalichu. Ačkoli následkem posledních ran předsudky náboženské poněkud byly otřeseny a ač legatové papežští příště velmi těžce sebrali několik tisíc křižáků proti husitům, obvinění z kacířství bylo vždy velmi nebezpečné: Jiří konečně uvedl skoro v zapomenutí, že jest náčelníkem sekty, která v některých kusech podstatných odděluje se od církve; povolal k sobě Řehoře Heimburského, jehož všecken život byl toliko odporem proti nárokům papežským, a jenž od vévody Saského byl mu odporučen jakožto muž nejschopnější k obraně jeho práva královského.88.1 Takto stavěl se na půdu ústavního práva evropského. Otázka kalicha ustupovala jiné, mnohem důležitější: přiznají-li mocnáři papeži právo, aby volně nakládal s korunami a sesazoval krále?

Manifesty Heimburkovy a podniky Poděbradovy neminuly se s účinkem. Několikráte císař, vévoda Bavorský, knížata Saská zakročovali doléhajíce na papeže, aby svolil ke schůzi této konference mezinárodní, jejímuž vyšetřování král zavazoval se podrobiti své chování. Na sněmu Norimberském (v listopadu 1466) přese všecken odpor legata Fantina de Valle, osobního nepřítele Jiříkova, knížata německá usnesla se vypraviti poselstvé k Pavlu II., aby mu vyloženy byly nesnáze zřejmé roztržky a povinnost nerozptylovati sil křesťanských vůči nebezpečenství tureckému. Opětované domluvy kurie rozbily se o liknavost Kazimíra Polského, který zamítal korunu Českou. Ludvík XI. slavně přijímal posly české a projevoval nejlepší smýšlení o Jiřím na velikou nevoli svých rádců církevních.88.2 Těmito úspěchy velmi skutečnými vysvětluje se důvěra krále, jenž byl v pravdě dosti optimistický. "Děkujíc pánu bohu šťastně se nám vede," psal synu svému Viktorinovi.89.1 Nepřátelům jeho nezbývalo než spoléhati na zázrak. "Proč, volal Karvayal, měřiti vše rozumem lidským? Nemáme-li Bohu ponechati nějakou účast ve věcech důležitých? Nepodporuje-li nás ani císař ani Uhersko ani Polsko, nuže, ručím za to, Pán pomůže nám a potře hlavu bezbožnou. Čiňme svou povinnost, on učiní ostatní."89.2

A přece Pavel zachovával hroznou přednost před Jiřím, a všecken svět to znal, papež, král i moci neutralní. - Jaké prostředky měl Poděbrad, aby udržel panovníky okolní ve svém spojenství nebo v neutralitě? - Theorii, slova, vzájemnost králů vůči úchvatům theokratickým; zda zvítězí vždy tato mravní úvaha nad bohatou odměnou, již nabízí kurie, podávajíc Čechy tomu, kdo s trůnu svrhne kacíře? Nastane nevyhnutelně okamžik, kdy o nebezpečný podnik pokoušeti se bude některý ctižádostivec. Není podivno, že vyskytl se pretendent k vykonání velikého díla dvoru papežského, ale s podivením jest, že bylo třeba pretendenta toho tak dlouho hledati. Strach jdoucí z moci Jiříkovy zajisté byl velmi veliký, jeho bdělost a obratnost diplomatická velmi znamenitá, ježto po několik let nikdo neodvážil se sáhnouti po stkvělém dědictví, jež prohlášeno bylo za uprázdněné. Zatím Jiří byl klidný se strany zahraničné, však duševní stav v Čechách počal ho poněkud znepokojovati.

Pokojem a pořádkem od krále uhájeným rozmohl se velice blahobyt země. Z pamětníku Mariniho dovídáme se, že Jiří vyžádal si od něho plán, kterak zlepšiti minci, zvětšiti výnos bání zlatých a stříbrných, rozmnožiti finanční zdroje panovníkovy a zvelebiti obchod.89.3 Prostředky navrhované Marinim nejsou celkem ani zcela nové ani velmi šťastné, ale z otázek králových poznáváme, jak rozuměl svému úřadu panovnickému a jak živý zájem měl pro všecky potřeby svého národa. Ostatně více nežli zvláštními nařízeními vrátily se opět práce a bohatství obnovou soudů, bezpečností cest a upokojením myslí. Stopy válek občanských byly vyhlazovány rychle. Universita, v úplném úpadu od doby revoluce, nabyla opět trochu čilosti a živosti, ačkoli nesnášelivost kališníků brzo odvrátila od ní znova katolíky.90.1

Jedním z nejosudnějších následků kacířství bylo, že oddělilo Čechy od ostatního světa a to právě v době, kdy vánek renaissance zúrodňoval duchy, a kdy kvasila nová vzdělanost. Čechové stranili se cizích universit, kde byli podezřelí a neradi viděni; duševní styky s druhými zeměmi bývaly nesnadné a řídké; přestávajíce na plachém osamocení, pohrouželi se v hádky theologické, a činnost jejich vysilovala se boji dogmatickými, mnohdy nudnými. Přese všecky překážky tyto a ač doba neoplývala zajisté výtečnými spisy, vliv vlády Jiříkovy jevil se i v písemnictví. Theologie pozbývala půdy: jisté úsilí zračilo se o vybavení se z prací příliš výlučných, v nichž tak dlouho vyčerpávala se všecka duševní síla Čechů. Někteří katolíci ze svých cest nebo ze svého pobytu v Italii přinášeli zálibu pro starožitnost a šířili ji ve svém okolí. Eneáš Sylvius, jenž byl předchůdcem humanismu v Čechách, až do smrti své zůstával v korrespondenci s několika nejpřednějšími učenci českými, mezi jinými s Prokopem z Rabšteina. Na universitě mistr Řehoř Pražský vykládal a vysvětloval Vergilia, a mezi jeho posluchači byli dva mužové, povolaní ke slávě velmi nestejné, ale oba velikostí myšlenek a rozsahem vědomostí svých pozoruhodni, Viktorin Kornel a Jan Šlechta ze Všehrd.

Hnutí to bylo ještě velmi obmezené a širšímu obecenstvu skoro lhostejné; krásná umění, literatura ve vlastním slova smyslu byla dokonce bědná: ale z toho nesmíme usuzovati oslabení tvůrčí síly české za této doby a duševní úpadek národa.

Každý čas není příhodný k rozvoji velikých děl slovesných. Plody prvního řádu, okouzlujicí příští pokolení vznešenou a čistou krásou svou potřebují ke vzniku svému klidu a míru; aby nauky shrnuly se v některou z oněch theorií konečných, jež budí a poutají pozornost, musí jisty býti zítřejšku a nesmí zápasiti o jsoucnost; historie jest možná teprve, když boj skončil a vášně potuchly. Význačnou vlastností doby Jiříkovy jest, že byla dobou bojovnou. Nemá ani básníkův ani dějepiscův: má řečníky, pamfletáře a satiriky.

Vůbec XV. století není dobou konečného tvoření, nýbrž přípravy. Všudy boj o vybavení se ze zastaralých tradicí a potřeba nových forem i myšlenek. Kdežto humanisté dávali se do školy antické, hledajíce u Řekův a Římanův tajemství krásy esthetické, Čechové oddávali se zkoumání některých problemů filosofických a politických, které pod tou neb onou formou nepřestaly vtírati se duchům. Nechť jdou za praporem jakýmkoliv, utraquisté jako Rokycana a Václav Koranda, mystikové jako Chelčický, ultramontáni jako Pavel Židek a Hilarius, politikové jako Jan z Rabšteina a Vilém z Rábí, vždy hledají pravdy s upřímnou láskou a smělým rozumem. Ať píší latinsky nebo česky - co stává se vždy častějším zvykem - se zvláštní smělostí a zajímavou přesností předkládají různá řešení, jež možná přijmouti v těchto pochybných a vážných otázkách o poměru církve ke státu, o svobodném bádání, o právech svědomí.

A nejvýš důležitá je doba tato tím, že rokování neúčastní se jen několik učenců. Předním výsledkem reformy náboženské bylo, že přiměla filosofii sestoupiti s kathedry: bylo třeba obrátiti se k rokování veřejnému a ku přesvědčení osobnímu. Zajisté tyto polemiky náboženské dnes zdají se nám hodně plané a nudné. Ale nezapomínejme, že to jest první veřejné probuzení ducha zkumného, první příklad národa, který bádá a myslí! Až posud věřilo se a poslouchalo; nyní přemítá se a volí. Toto odvolávání se k lidu ve věci víry bylo jednou z hlavních stížností katolíkův, a biskup Jošt z Rosenberka91.1 odsuzoval ostře ty, "kto ze všech obecních lidí chtie doktory zdělati, lépe by učinili, by je vhod naučili, než přeučili; jakož činí cierkev svatá obecná, že učí lidi ty věci, kteréž jsú potřebné" a nevidí, že "přeučení zuostanú s těmi, ktož sú neuvěřili." Marné námítky a zbytečné nářky! Jisté zásady jednou prohlášené jsou nepřemožitelné a důsledky jejich vyvinují se s neodolatelnou mocí síly přírodní. Jedním z nejnebezpečnějších zavedení svobody jest, že ti, kdo jí odpírají, musí používati ji. Katolíci, aby zachovali přívržence své, se své strany dovolávali se soudu jejich a následujíce svých protivníků na jich půdu polemickou, bezděky stávali se takto silou působící k osvobození všeobecnému.

Proto velmi rychlý rozvoj knihtiskařství v Čechách, tak rychlý, že někteří vlastenci čeští své vlasti přisvojovali čest vynálezu jeho a v Gutenbergovi viděli Jana Kutenského. Roku 1468 vytištěni byli v Plzni Letopisové Trojanští a to tak dokonale, že to jistě nebyl první pokus dělníků českých. Knihtiskáren přibývalo velmi rychle, ale taková byla potřeba poznání a poučení, jež zmocnila se duchů, že nestačily ku vydávání potřebného počtu knih a že mnoho spisů českých musilo býti vydáno v Německu nebo v Italii. Za této doby snad žádný druhý národ v Evropě nebyl pojat takovou touhou po čtení a vědění; nikde život duševní a mravní není tak silný, školy tak četné a tak dobře zřízené. Záliba pro bádání a zkoumání proniká různé vrstvy národa, šlechtu i lid obecný; počet čtenářů je znamenitý, a v nejpřednějších rodech pěstování písemnictví a zvyk hloubání náboženského udržují pokolení od pokolení obyčeje vážné, ušlechtilé a důstojné. Celá země česká tím nabývá znenáhla zvláštní tvářnosti; národ povahou, jakož i chováním odlišuje se určitějšími rysy od okolních národů; vyznačuje se rázem husitským tak velice rozdílným, že všeliké pokusy o splynutí s druhými národy zmaří se bídně.

Čechové uráženi a pronásledováni v cizině, tou měrou, jak mravní osobnost jejich takto se sesiluje, sbírají se a vřelejší láskou přivíjejí k ohrožené vlasti. V této době právě Slované čeští pokoušeli se s nejvážnějším úsilím, aby cizincům odňali opět území někdy ztracené a zajistili si výlučné politické panství; v této době také převaha domácího živlu byla nejjasněji na jevě. Jednou z hlavních stížností proti Sigmundovi a Albrechtovi byl jejich původ německý: každý instinktivně cítil nebezpečenství, jemuž boji náboženskými vydána byla země česká, a potřebu stále čilé bdělosti. Několik spisů bylo vydáno, aby oživeno bylo záští proti Německu, - starý Dalimil,92.1 jehož kronika je tendenční spis národnostní, domnělé privilegium Alexandra, jenž byl "království Řeckého původ a počátek, velikého boha Jupitera syn a pán měst, kteráž pod sluncem a měsícem leží; pošlapatel Peršanův a království medského obyvatelů, pán světa od východu slunce až na západ a od poledne až do půlnoci." - Protože Slované vždy věrně sloužili Alexandrovi a chrabře bojovali, dává jim ve svobodné a věčné držení všecky země od půlnoci až do končin Vlaské země a země na poledni; nikdo jiný nesmí tu sídliti, leda přijme-li panství slovanské. Spis vypadá docela jako úřední listina s datem a jmény svědkův a byla zajisté za pravdivou pokládána od veliké části čtenářů. - Za vlivu takové propagandy rozohňuje se vlastenectví a jest věru vřelejší tehdáž v Čechách nežli v Německu nebo v Uhřích. Po smrti Ladislavově Pražané volají, že nechtí jiného krále než Čecha, a když Jiří je zvolen, mnozí dávají se do pláče, děkujíce Bohu, že zbavil je panovníků cizích.

Jedním z nejvýznačnějších rysů a zároveň slabostí kmene slovanského jest, že lehce zapomíná a nedovede míti dlouhého záští; několik let pokojných postačilo ke stišení těchto hněvů, a Čechové neměli více odporu k Německu, jakmile jich neohrožovalo již. Však nemínili ztratiti území zvolna nabyté, nebo spíše hnutí slovanské bylo tak hluboké, že trvá, i když bouře se stišila a proráží znenáhla poslední hráze a láme poslední překážky bez tlaku násilného, téměř bez úsilí. Nejen že zákony potvrzují politické a administrativní vitězství Čechů, ale zuláště rozhodné jsou jejich pokroky socialní: jistý počet pánů nezná již než jazyk slovanský; Jošt z Rosenberka německy mluví jen velmi nedokonale; hejtman moravský a výtečný právník Ctibor z Cimburku neumí latinsky; Jiří Poděbrad nezná ani latinského ani německého jazyka. Čeština v písemnostech úředních, v listinách kanceláře královské, v řízení soudním nabývá čím dále tím větší převahy. Na pečetích městských a šlechtických, na zvonech nápisy české nahrazují nápisy latinské. Čeština překročuje i hranice koruny, šíří se na venek a stává se diplomatickou řečí části východní Evropy. Vítězství jazyka českého jest uznáno tak dokonale, že i ti, kdo jím jsou znepokojeni, protestují proti němu se všemožnou opatrností. - "Jedním jazykem se nevzdělá království, praví Židek, ale rozličností jazyků, zvykův a národů." A připojuje hned: "Kterýž měl-li by v ohyzdu českou řeč, že by se jí učiti nechtěl, aniž svým dětem chtěl by dopustiti, aby se učily česky, nemá se mu věčně dopouštěti domu koupiti, zvláště v Praze."

Osvobození jeví se též v produkci umělecké, jež svědčí o bohatství znovu vzrůstajícím a o jisté původní vynalezavosti. Praha zdobí se velkolepými pomníky; v Plzni, v Brně, v Litoměřicích, v Klatovech a zvláště v Kutné Hoře, jíž dáno jméno českého Norimberka, četné a pěkné stavby, budovy veřejné nebo soukromé, v provedení svém ukazují vynálezy školy stavitelské důmyslné a zajímavé, ač slohu jejímu poněkud nedostává se čistoty a správnosti. Sochařství a zvláště řezbářství jsou v rozkvětu. Hudba vybavuje se z tradicí italských a čerpá své nadšení z písní národních. Mezi písněmi doby husitské některé jsou rozkošné a uchovaly si veškeru elegickou lahodu nápěvů prostonárodních; jiné vášnivým a divokým rytmem svým vyjadřují vztek rozpoutaných vášní nebo vznět víry; mnohé z těchto nápěvů přešly do církve německé.94.1

Jaký rozdíl mezi stavem země české kolem roku 1465 a mezi dobou po smrti Albrechtově! Tenkráte krutá bída, všudy hlad, mor a zkáza, strany ve zbrani, nepřítel hrozící, jednota porušená, hrůza a zoufalství; a nyní království šťastné, pokojné, strany umírněné, nenávist rozplývá se ve společné oddanosti k vlasti, samostatnost národní zajištěna tak dokonale, že mizí záští kmenové, nemajíc podnětu; roztržky dogmatické, na místě kvasu k různicím, stávají se blahodárným povzbuzením; za anarchii smrt připravující nastupuje tichá práce plodného klíčení! Pomyslíme-li na to, že těchto neobyčejných výsledků dosaženo bylo za neustálých obtíží diplomatických, na půdě podryté pletichami při hrozivých znameních strašné bouře, pochopíme vděčný podiv, jaký k Jiřímu pojal všecken národ, lásku, vížící ku králi všecky, kdo s ním přáli si slávy a štěstí Čech, i když lišili se od něho svým přesvědčením náboženským, a úzkosti, jichž pocítili dřív, než rozhodli se proti němu.

A přece právě mezi svými poddanými Jiří se potkal se svými prvními a nejnebezpečnějšími nepřáteli! Vykonanými opravami byl prospěch mnohý poškozen. Z pánů, kteří za válek předešlých zvykli žíti po svém způsobu a neposlouchati jiné vůle než svých rozmarů, mnozí neradi snášeli moc královskou, pokládajíce za urážku, aby záviseli na zákonu tak, jako manové jejich nebo poddaní. Za bezvládí hojně bylo odúmrtí: nové zmatky poskytly by jim příležitosti rozšířiti výsady své a statky. U některých cit národní zvítězil nad sobectvím kastovním, ale k tomu bývalo třeba jistého hrdinství, a hrdinové bývají vždy výjimkou. Duše všední a prostřední především viděly svůj prospěch přímý a patrný: vybaviti se z poslušenství obtížného a na troskách moci královské založiti vlastní panství své. Zápas králův s papežem choutkám jejich dával čáku úspěchu, jíž nechtěli pustiti.

Vyšší šlechta, tvořící stav panský naproti drobné šlechtě, vladykům nebo rytířům, mohla býti velice spokojena výsledky revoluce husitské. Zmohlať se jak vlastními vymoženostmi svými, tak oslabením druhých tříd.

Zatím co moc královská skutkem ne-li právem volebná neslavně pozbývala jmění a vlivu svého, co města přetržením stykův obchodních a vypuzením katolíkův a Němců přišla na mizinu, stav panský více méně zákonně zmocnil se skoro všech statků církevních nebo korunních. Za válek velice krvavých zaniklo mnoho rodů: zbylé rodiny zdědily jejich jmění, založivše ohromná panství, pročež v radách a na sněmích provozovaly vliv neodolatelný:

Páni počtem svým nečetní - byloť na nejvýše padesát rodů, mezi nimiž asi dvanácte nejmocnějších - tvořili oligarchii velmi nepokojnou, v níž nebylo pořídku mužů znamenitých, ale která na neštěstí starala se příliš o své vlastní prospěchy, aby mohla bedlivě všímati si prospěchů vlasti. Na chvíli byvše ohroženi demokratickým hnutím táborským, přemohli sice protivníky své, ale zachovali záští k náboženské opravě, která málem by byla způsobila revoluci socialní, a velikou většinou byli katolíky. Nejznámější rodové této vysoké aristokracie byli Rosenberkové, Švamberkové, Hasenburkové, Gutšteinové, Ilburgové, Riesenburkové a j., kteří vůbec jádrem byli strany Oldřicha z Rosenberka, protože nechtěl dopustiti, aby "nižší vládli nad nimi". Jiří z Poděbrad, jehož předkové nenáleželi k rodům v zemi nejmocnějším a nejbohatším, byl s většinou velikých domů spojen velmi těsnými svazky příbuzenskými a toto přátelství nebylo mu neprospěšno k dosažení moci. Po smrti Ladislavově nepotkal se se strany pánů se žádným odporem. Zda získal je zvláštními sliby? Snad. Ale v zásadě, proč by byli protivili se, aby jeden z nich povýšen byl na trůn? Jaký lepší prostředek k pojištění jejich úchvatů? Bylo to poslední slovo a vrch revoluce feudalní.

Počet ten byl bez hospodáře. Jiří měl velmi bystrý smysl pro své povinnosti královské, aby v rukou svých nechal poškoditi moc, jež mu byla svěřena. Opíraje se o stav rytířský a městský víc a více vzdaloval se pánů. Aby moci královské zjednal opět nějakou vážnost, utekl se ku prostředkům tehdáž jediné možným, právě k týmž, jichž v následujícím století užil obnovitel moci panovnické, bratr Karla V. Ferdinand I. Své rádce, domácí nebo cizí, volil celkem z drobné šlechty, právomoc rady a soudu dvorského, jež výlučně závisely na králi, rozšiřoval na ujmu rady a soudu zemského, jež záležely toliko na sněmu a kde páni byli u většině; zvláště pak snažil se obnoviti jmění korunní. Kdežto pro vybírání berní obecných nebo pro svolání hotovosti zemské skutečně bylo třeba svolení stavů, král sám byl pánem důchodů vycházejících ze statků korunních, jež spravoval dle svého způsobu. Ve společnosti ovládané ještě ideami a obyčeji středověkými bylo posloucháno rozkazů panovníkových jen potud, pokud byl od počátku nejmocnějším pánem, to jest, nejbohatším majetníkem v zemi. Ježto jmění korunní za posledního půl století bylo rozmrháno, úkol znovuzřízení jeho nebyl snadný; Jiří ujímal se ho velmi čile, snad se spěchem poněkud netrpělivým. Několikrát užil práva svého až do krajnosti: ponechalť si statky, ku kterým nároky jeho starými zvyky byly málo oprávněny; nehledě ke tradici nedovoloval pánům poručnictví nad bohatými sirotky, jich příbuznými; bylo to důležité pro ně, neboť dle obyčeje českého když poručenec umřel, dědictví dostalo se poručníkovi. Tímto způsobem dosti přísně užívaným a velmi vytrvale provozovaným96.1 Jiřímu podařilo se v několika letech získati znamenité statky. Jeho moc vzrostla právě tak jako jmění jeho i myslil již, že dosti pevně sedí trůně, aby založil dynastii a ucházel se o korunu pro syna svého. K tomu byl puzen vnitřním sdružením okolností i nutkán vlastenstvím svým. Dějiny poučují nás, jakým osudům propadly republiky oligarchické, a upomínky na poslední mezivládí byly příliš svěží, aby většina národa neobávala se návratu osudné doby sporův občanských a shonův o trůn.

Tím spíše páni byli velmi znepokojeni a měli proč. Svolivše k volbě Jiříkově, nemínili zajisté ustanoviti si pána. Čím byl tento muž, jenž chtěl jednati s nimi jako s poddanými, ne-li jeden z nich? Od koho obdržel moc, jíž zneužíval, ne-li volbou jejich? Byli by ho rádi pokárali jakožto odpadlíka od šlechty, a nároky jeho zdály se jim ohavnými a směšnými. Záhy pokusili se o oposici; z počátku bázlivě, s větší odvahou, když styky s mocí papežskou se napjaly. Roku 1461 několik pánů odepřelo jíti s králem na výpravu, kterou nařídil, a pověst šla Německem, že odboj propuká v Čechách.97.1 Úmysly takové nezdařily se: Jiří byl velmi oblíben a velmi rázný, tak že nikdo neosmělil se proti němu. Zprávami z Říma svítaly brzo jakési naděje nepřátelům královým.

Po úředním zrušení kompaktat král pokusil se získati všecky strany ke společnému úsilí vlasteneckému; katolíci neodpověděli na výzev jeho, přestávajíce na hrozivé zdrželivosti. Jakmile nepřinášeli mu pomoci upřímné, bylo se obávati nejtěžších zápletek a nejjednodušší opatrnost velela, aby předvídal odboj a připravoval se naň. Bez hluku, ale s obvyklou rozhodností svou Jiří opatřil si prostředky ne-li k zamezení, aspoň ku potlačení jeho. Hrady královské byly vyzbrojeny a posádky jejich rozmnoženy; na místa podezřelých hejtmanů postaveni vůdcové spolehliví; přední úřady svěřeny osvědčeným utraquistům neb osobním přátelům královým.

Ze všech zemí korunních Slezy byly nejnepokojnější a nejpochybnější. Šťastná výprava proti Vratislavi byla by měla důležitý výsledek a úspěch byl možný. Město velmi lidnaté a bohaté, ač za hradbami svými vzdorovalo mnohým návalům, snad nebylo by přece odolalo vážnému útoku. Správa jeho dostala se do rukou demokracie spíš bouřlivé nežli vytrvalé a méně hrdinné nežli lomozné. Jestliže by nejmenší nebezpečenství hrozilo, po chvastavosti následovalo zděšení. Jiří váhal s vykonáním trestu, jat jsa útrpností při myšlence na zkázu druhého hlavního města říše své.98.1 Nad to věděl, že papež chopí se krajních prostředkův, aby zachránil Vratislav, a že vytažení vojska jeho do pole bude znamením všeobecné války. Zdaž i tu otálení nebylo opatrností? Nebylo-li lépe dáti se do boje ve chvíli, kdy všecky podmínky zevnější byly příznivé, a dříve, než nepřátelé jeho se připravili? Lze tak souditi. Však buď jak buď, Jiří před násilným dobytím země přednost dal opanování nenáhlému a uvázání se v zemi zvolnému, rozšířil statky své, zabral skoro celé Slezsko horní a západní, svíral hlavní město sítí pevných hradů, doufaje, že tím přivede je k rozvaze a ke znechucení si svých úmyslů válečných. Zároveň v Čechách všeliký pokus o vzpouru byl nelítostně potlačen. V této věci král byl neoblomný, pevně odhodlán jsa zachovati práva svá a zlomiti všeliký odpor. Papež chytře chápal se všeho, co by oslabilo kacířského krále, povzbuzoval vzpoury a buřiče, nehledě k mravní ceně jejich, bral ve svou ochranu. Ale král byl tu na půdě pevné i hrdě vzdoroval všem hrozbám.

Hrozný mor, kterým Čechy spustošeny v letech 1463-1464, byl novým zdrojem sporů krále se šlechtou. Četná úmrtí vzbudila mnoho choutek; páni domáhali se jistých statků: král si je přisvojil; dožadovali se poručnictví nad bohatými dědici: král si je ponechal. Nejlačnějším ze všech pánů těchto byl Zdeněk ze Šternberka, jenž odporem krále byl podrážděn tím více, že ho pokládal za svého vinníka a dlužníka. Přátelství jejich bylo dlouho důvěrné: roku 1458 Zdeněk první poklekl před Jiřím, podávaje mu korunu královskou, a příkladem svým uchvátil sněm. Po dlouhý čas stačilo, aby Jiří řekl, že něco je bílé, a bylo to jako sníh, že něco je černé, a bylo to jako havran. Bylo lze tušiti, že tato důvěrnost nepotrvá na věky. Velikou žárlivostí na privilegia svá, držením ohromných statkův a horlivostí neustálou o zaokrouhlení jejich Zdeněk skutečně vůči ideii národní představoval ideu feudální. Byl katolík, ale spíše ctižádostivec nežli fanatik, a náboženství bylo mu spíše prostředkem a záminkou. Svým vlivem, svou smělostí a svým bohatstvím stal se přirozeným vůdcem nespokojenců.

Na jaře roku 1465 jisté hnutí zjevilo se v zemi. Někteří pánové katoličtí konali sjezdy, rokujíce o ohrožených právech svých a o porušených svobodách zemských. Z počátku nečetní - bylo jich jenom pět, když poprvé stížnosti své předložili sněmu (v Praze r. 1465) - ku konci roku počet jich rozmnožil se na šestnáct. Ačkoli nezískali všech pánů, ba ani všech rodů katolických, však pokládali se za dosti silné k utvoření jednoty, jež úkolem si vytkla brániti svobod zemských proti úchvatům královským (28. listopadu): toť byla jednota Zelenohorská.99.1

Zjev vážný a zápletka hrozná! Oporu, jíž papež marně hledal ve státech sousedních, nyní nalézal v Čechách samých. Jednotníci ovšem hleděli pečlivě odděliti věc svou od věci Pavla II. i napsali na prapor svůj heslo: svobody veřejné. Takto zachovávali naději, že získají pány kališnické, nad to vystříhali se - a toho báli se nejvíce - odpadu a snad odboje svých vlastních poddaných utraquistických; při tom zachovávajíce postavení na Římu nezávislé, doufali, že lépe využitkují spolku svého. Celkem tento rozdíl nebyl důležit. Osudno bylo, že v době více méně blízké shoda stala se mezi všemi nepřáteli Poděbradovými; nespokojenci političtí splynou s velikým vojem katolickým.

Zjevným prospěchem krále bylo, aby vyjednával s protivníky svými. Žádná oběť neměla mu zdáti se příliš velikou, aby v zárodku potlačil vzpouru, která nevyhubí-li se od kořene, rychle se rozšíří a ohrozí samu jsoucnost říše. Jenom že nestačí, aby shoda byla žádoucí, třeba též, aby byla možná.99.2 Bylo li tak zde ? Jaké byly záměry Zdeňkovy a za jakou cenu bylo by dlužno vykoupiti jeho podrobení? Jest velmi těžko odpověděti přesně a správně na tuto otázku; zdá se, že nechtěl míru a byl odhodlán jíti až do krajnosti, totiž až do pádu Jiříkova. Ježto stížnosti, se kterými se vytasil, vůbec byly jen záminkou, nabídnutá zadostučinění byla vždy nedostatečná. Jestliže nekvapil s nepřátelstvím, bylo to jenom proto, že okamžik nepokládal za příhodný; chtěl sesíliti svou stranu, očekávaje, až by jeho vlastní tůčky a vybídky i hrozby papežovy měly plný účin svůj. Svobody a práva zemská, jichž obranu vydával za účel svého zbrojení, jemu byly docela lhostejny. Jasně to dokázal, když na poslední návrhy Jiříkovy odpověděl žádostí, aby privilegia království stvrzena byla od císaře, poněvadž prý král Český jest man císaře Římského.100.1 Unešen záštím a lakotou dopouštěl se nejpodlejší zrady na vlasti své, jejíž samostatnost obětoval uznáním vrchmoci císařské, proti které Čechové nikdy neustávali protestovati. Jedinou omluvou, již lze dovolávati se v jeho prospěch, jest jakási nesvědomost, ale tato nesvědomost dosvědčuje, jak velice sobectví v tomto muži potlačilo všecken cit národní, a jak bylo nemožno nalézti v něm nějakou stránku šlechetnou a poctivou. Jakými ústupky byl by býval mohl býti odzbrojen!

Všichni páni nebyli zajisté tak nesvědomití a zatvrzelí. Z účastníků jednoty Zelenohorské někteří jen velmi pomalu smířili se s myšlenkou zřejmého odboje, a jejich váháním dosti dlouho zdržena netrpělivost druhých. Hlavními náčelníky strany, která houževnatě trvala na vyjednávání, byli biskupové Olomoucký a Vratislavský. Jošt z Rosenberka dlouho věřiv, že přivede konečně Jiřího k víře katolické, nechtěl vzdáti se svých illusí a jeho vroucí srdce vlastenecké svíralo se při myšlence na záhubu a zkázu, jež způsobeny budou roztržkou. "Nestane-li to královstvie v jednotě obecné cierkve svaté a římské", psal královně Johanně v listě velmi zajímavém, "tehda strach, že sě na něm naplní čtenie, kteréžto die, že každé královstvie v sobě rozdělené zahyne. Tomu by sě cizozemci nasmieli, a rádi by nás dorazili a zemi roztrhli, jehož toho buoh uchovej!" Až do poslední chvíle zůstal nerozhodnut, srdce jeho pukalo, a několikrát vlažností svou a rozpaky uvalil na sebe trpké výčitky měšťanů Vratislavských a legatův, od nichž byl obviňován, že raději má Čechy nežli církev.100.2 Mnoho katolíků českých stejný měli zármutek; ostatně většina jich protestovala proti ultramontanským theoriím a proti míchání se papeže do vnitřních věcí království. "Jsem věrný katolík", - psal legatovi Vratislavskému protonotář a referendař apoštolský, Jan z Rabšteina - "poslušen jsa, jak sluší, svaté církve a stolice apoštolské. Ale nemíním, aby věci světské a duchovní splétaly se a chci, aby každá z obou mocí zůstávala ve svém panství, nepřekročujíc mezí svých, aniž škodíc druhé."101.1 Biskup Tas z Boskovic vyjadřoval tytéž myšlénky;101.2 zůstal v poslušenství králově, pokud mohl, aby nedal se ve zřejmý boj s papežem, a se srdcem skormouceným byl svědkem ukrutností válečných.101.3

Dějiny, přísné ku piklům Zdeňkovým, pociťují soucit a soustrast hlubokou k těmto mužům, kteří znajíce muka hrozné krise mravní, oddálili se od krále teprve, když přesvědčili se, že povinnost toho vyžaduje. Ale jaký vliv na ně měl Poděbrad! Všem jeho pokusům smiřlivým stavěla se vstříc úzkostlivost jejich, jež byla právě tak nepřekročitelnou hradbou jako ctižádost druhých. Čím šlechetnější byla mysl jejich, tím nezlomnější bylo jejich pravověří.101.4 Nechť takto pohnutky jednotníků byly jakékoli, shody nebylo možné žádné. Jakož jisté situace bývají nerozřešitelné, tak jednota Zelenohorská musila vésti k brannému odboji.

Za takových okolností nejednal-li Jiří neopatrně, protahuje jednání? - Celkem jednotníkům prospívalo velice, získali-li čas. R. 1465 bylo jich jen hrstka; lépe než kázání a kletby prelatské nebo chvastavost Vratislavských, slouží jim okliky královy; znenáhla sbírají nové přívržence a zaujímají důležitější postavení. Plzeň, jež vždy bývala stolicí katolíků českých, prohlašuje se proti Poděbradovi (1466);102.1 katolický administrator s kapitulou utíká se tam, a takto v samých Čechách tvoří se středisko odporu, jehož zničení by nebylo snadné. Jednotlivé strany opposiční z počátku oddělené, politická a náboženská, česká a slezská, sbližují se a sjednocení jejich rozmnožuje sílu a požadavky jejich. Když Jiří konečně vyhlásí nepřátelství (1467), vzpoura vládne značnými silami a může směle podstoupiti boj. Chybou bylo, že král podobně jako ve vyjednáváních svých s kurií projevil příliš dobrou vůli a shovívavost; příliš daleko zavésti se dal svou myslí smířlivou a svou zálibou pro prostředky diplomatické. Dlugoš i při nepřízni své k Jiřímu chválí jej, že "ku prolévání krve lidské nebýval kvapným". Toť vskutku jest jeden z podstatných rysů jeho povahy. Nezvrhla-li se tu shovívavost ve slabost? Zda nebylo by nejlepším prostředkem, ne-li k zamezení, aspoň k obmezení války, jednati s větší rozhodností? V jistých případech jedinou čákou k vyváznutí z nebezpečenství jest vyjíti mu v ústrety.

Ale kolika okolností polehčujících mohl dovolávati se Poděbrad a jak je pochopitelno, že vším úsilím pokusil se zameziti nebo zdržeti válku nesmířitelnou, jíž se hrozil. Ačkoli prostředky jeho byly veliké, přece ne takové, aby mohl předvídati rychlý úspěch. Neměltě téměř pravidelného vojska: vojskem jeho byla hotovost feudalní nebo městská, a s těmito houfy špatně zřízenými, které těžce se sbíraly a rychle rozptylovaly, bude třeba obléhati četné hrady a města lidná a dobře ohrazená. Všecka moc husitů rozbila se někdy o Plzeň. I kdyby štěstí jemu přálo, šlo o zápas několikaletý, nikoliv o velikou válku rychlou a slavnou, ale o nekonečnou řadu šarvátek, loupežných výprav, bojův o každou ves a o každé panství, z nichž Čechy by vyšly oslabeny a ochuzeny. A co nesnází bylo se obávati ? Prohlášení války mělo v zápětí, že všickni nerozhodní ještě musili se ihned vysloviti a že voj papežský byl rozmnožen všemi bázlivými a vlažnými. Události to dosvědčily: jakmile zahájeno bylo nepřátelství, Slezsko téměř celé, obojí Lužice, větší města na Moravě přešly k odbojníkům. Nebylo-li lépe prodlužovati pokud možná dvojsmyslnost, aby katolíci nebyli přinuceni k nevyhnutelné volbě mezi svým králem a svou vírou. Ostatně Jiří nebyl již týmž, jakým byl v době přepadu Prahy. Velmi sestárl i ztloustl a trpěl prvními záchvaty vodnatelnosti, na kterou umřel o několik let později. Konečně neměl ruce docela volné i chováním svým přívrženců nucen byl k opatrnosti. Dlouhá léta pokoje zmírnila mysli a podobojí neradi odhodlávali se k nové válce občanské. Nářky pánů na úchvaty královy nezůstaly bez ozvěny ani ve šlechtě věrné; její duch kastovní byl mocný, domáhalať se ústupků, dožadovala se vyjednávání, důvěřovala v kompromissy: ráznost panovníkova brzo by byla budila podezření, snadno byl by obviněn, že záští svému obětuje obecné prospěchy národa. Veliký úkol byl by se tu naskytoval: povzbuditi vášně revoluční, popuditi lid proti šlechtě a na zříceninách strany aristokratické a katolické založiti samostatné království národní.

Myšlenka taková nepřipadla ani Poděbradovi. Jak by rozpoutal bouři selskou král, jenž hrozil se násilí, nepořádku a bezvládí! A ostatně trvala-li ještě strana revoluční? Byla hrozně prořídlá a její poklesnutí mravní bylo ještě větší než málomoc její hmotná.103.1

Celkem hledíme-li ku všem základním myšlenkám problemu, i když uznáme, že váhavost králova do jisté míry přispěla jednotě panské, přece tážeme se, zda všeliké jiné chování bylo možné či nebylo ještě nebezpečnější, a zda rozhodnutí, ku kterému puzen byl svým stářím, svými silami mravními a tělesnými, nebylo posléze nejlepší: odročovati co možná nejdéle nepřátelství, však když by válka počala, vésti ji důrazně. Takto neušetřil sice země české od útrap a běd, jichž rád byl by ji uvaroval, ale kolem sebe zachoval aspoň většinu národa, zachránil zásadu národní jednoty i náboženské opravy a Čechům v útěchu za jejich ztráty hmotné a v záruku budoucnosti zůstavil slávu nehynoucí. Události kvapily a obzor zachmuřoval se víc a více. Legat vypravený r. 1464. od Pavla II. do Vratislavě, opatřen byl instrukcemi nejméně mírumilovnými. Papež popuzen byv malým účinem svého zakročení ve prospěch Hynka Bitovského, odbojného pána českého, jejž vzal pod svou ochranu a jehož hrad Cornštein byl rozvalen od krále (1465), ve veřejné konsistoři obnovil půhony své proti Poděbradovi a uložil vedení soudu nad ním třem kardinálům (28. června 1465). Soudcové nestranní! Dva z těchto kardinálů, Bessarion a Karvayal, byli známi svým nepřátelstvím proti husitům. Papež nečekaje ani na jejich rozhodnutí, uchopil se celé řady prostředků, jež nezůstavovaly žádné pochybnosti o vlastních jeho záměrech. Prohlásiv přísahy kacíři učiněné za neplatné, zakázal poslouchati krále a poskytovati mu pomoci i slíbil podporu svou všem, kdo svrhnou jeho moc. Dne 2. srpna po formalním řízení soudním kardinalové obnovili půhon vydaný již od Pia II. proti Jiřímu z Poděbrad, "jenž se činí králem Českým; propůjčena mu lhůta 180 dní, aby se ospravedlnil. Půhon ten měl býti přibit na dvéře chrámů v dioecesích Salzburské, Řezenské, Bamberské a Míšenské. Čtvrtý den potom Pavel II. dal svému legatu Rudolfovi plnou moc, aby nejpřísnějšími tresty stíhal všechny spojence Poděbradovy a rušil všecky smlouvy s ním učiněné. Vášnivost řeči v těchto bullách, kde král nazýván byl synem zatracení, příšerou hroznou, ovcí prašivou zostřovala ještě přísnost jejich, zároveň osvětlujíc dosti nepříznivě povahu papežovu.104.1 Dne 8. prosince 1465, to jest dříve, než vypršela lhůta k dostavení se Jiříkovu od kardinalův ustanovená, papež poddané jeho prohlašoval za zproštěné jich přísahy věrnosti.

Dne 6. února 1466 bez rokování zavrhl návrhy vévody Bavorského v prospěch panovníka českého. Ku konci téhož roku, právě když král doufal v zakročení knížat německých, papež, ahy konec učinil všelikým pokusům prostředkovacím, slavně vyslovil těžší kletbu proti náčelníku husitů.

Dne 23: prosince 1466 sešlo se množství několika tisíc osob, aby vyslechlo nález papežský. Konsistorialní advokát de Barencellis připomenul nebezpečenství, ve která husitství přivádělo náboženství a káral krále, jenž je ochraňoval. Prokurator víry de Gubbio počal potom mluviti: Církev, pravil, ode dávna popuzovaná nezanedbala ničeho ke zlepšení stavu věcí, jehož nesnáze chápala; ode dávna král byl volán před její soud: pře byla zkoumána pečlivě, kommisse, již uloženo bylo rozhodnutí, skončila práce své, zbývá toliko prohlásiti nález. - Obžalovaný nedostavil se a nikdo nepodal jeho obranu; uznána vina Poděbradova a postoupeno dále. Arcibiskup se třemi biskupy vyšel před dveře sálu a obnovil půhon: nikdo neodpověděl. Pavel II. povstav potom, dlouhou řečí hájil chování stolice papežské, trpce káral jednání krále českého a kázal čísti nález. Jiří z Kunstatu a z Poděbrad, který nazývá se králem Českým, kacíř, znovuodpadlík, obrance kacířství, potlačovatel a pronásledovatel pravých křesťanů, křivopřísežník a svatokrádce upadl v pokuty, které za všech časů vyměřeny byly na podobná provinění. Jest odsouzen a zbaven svého důstojenství královského, markrabského, knížecího neb jiného jakéhokoliv a prohlášen i se svými nástupci provždy za nezpůsobilého k úřadům svým. Všichni křesťané osvobozeni jsou ode všech slibů, kterýmikoli jemu byli zavázáni.105.1

Účinek vyobcování z církve nebyl ani tak rychlý ani tak obecný, jak doufal Pavel II. V Německu na universitách Lipské a Erfurtské popírána platnost nálezu papežského; v Čechách dosti veliký počet katolíků zůstávali jako dřív i potom věrni Jiřímu; jiní pak hleděli aspoň zachovati neutralitu. Ale to stávalo se čím dále tím obtížnějším: co válka počala, doba polovičatosti minula. Již nepřátelství bylo zahájeno. Dne 20. března 1467 papež potvrdil Zdeňka ze Šternberka za náčelníka jednoty panské a odbojníci čeští, moravští, slezští a lužičtí upouštějíce od svých až posud zachovávaných zřetelů zvláštních, spojili se záštím svým a tvořili již jen jednu velikou jednotu katolickou (1467).

Tehdáž Jiří dokázal tolikéž rozhodnosti a ráznosti, kolik projevil mírnosti a shovívavosti. Dne 14. dubna 1467 sezval do shromáždění slavného přední členy obou stran v Praze přítomné a četl jim prohlášení složené od Řehoře Heimburského: stěžoval si do nezákonného a libovolného jednání papežova a protestoval proti nesprávnému nálezu, jimž byl postižen: jest prý proniknut úctou ke stolici svaté, ale stačí-li, aby kdo zvolen jsa za papeže, povyšoval se nad omyly a křehkosti lidské? Na neštěstí příklad Pavlův dokazoval opak, a jeho přísnost svévolná přiměla Jiříka k výroku, že nemůže s důvěrou skládati naň péči o rozhodnutí svého osudu. Odvolával se tudíž od Pavla II. k samé stolici papežské, jestliže by Bůh dal, aby papež vrátil se k lepšímu smýšlení a postupoval vůči němu jak sluší postupovati vůči králi. Biskup v skutku nemůže býti souzen než od svých spolubiskupův a král, který ve svém království vládne biskupům a arcibiskupu, byl by zodpověděn soudu jakémukoli! Pakli by papež neupustil od hněvu svého, tedy že odvolává se ku prvnímu z oněch obecných koncilií, kteráž dle uzavření církevního sněmu Kostnického mají se scházeti každý desátý rok. - Proti tomu ozval se děkan Hilarius připomínaje, že papež Pius II. na sjezdě Mantovském zakázal všeliké takové odvolání. Král odpověděl jemu chladně, že na ten čas nemá jiného prostředku k obhájení cti své, a že činí tak dle rady přátel věrných a mužů v právu znalých. Odvolání bylo zasláno papeži a většině cizích knížat.

Válka vypukla skoro zároveň v nejrůznějších stranách koruny. Všudy stály v skutku proti sobě obě strany, královští a jednotníci. Nebylo žádných velkých konů válečných a bojů hlučných, ale nekonečný počet půtek, obléhání, přepadů a všecky následky rozbrojův občanských a záští náboženských, vraždění, loupežení, žhářství, sveřepost podlé surovosti lidské; která nespokojuje se protivníka učiniti k válce neschopným, ale opájí se proudy slz, jež vyvolává, a mukami, jež vynalézá, pudy nejdivočejší a náruživosti nejnešlechetnější, zostřované záštím sousedským a předrážděné i ospravedlněné náboženstvím. Některé houfy křižáků, jaté touto příležitostí příznivou dojíti věčného spasení a šťastnější ještě, že mohly loupiti v zemi dlouhým pokojem zbohatlé, ozbrojily se na výzev legátův a překročily hranice: jednotníkům nepřinášely sice žádné podpory vážné, ale válce daly ráz ještě ukrutnější. Pálily vsi, vraždily obyvatelstvo a prznily ženy. Tyto výstřednosti tím horší, že neměly žádného vlivu na výsledek války, vzbuzovaly krvavou odvetu.

Z počátku zdálo se, že štěstí sedá odbojníkům. Nicméně položení jich bylo kritické: síly královy byly nepopěrně větší; velmi rychle napraviv své první nehody, všudy nabyl opět vrchu. Proti katolíkům českým stála veliká většina národa; znepokojováni byli zvláště poddanými svými: tito z veliké části jsouce kališníky, nechtěli pomáhati pánům svým a raději opouštěli statky jich, nežli by se zbraně chopili proti své víře. Prostředky odbojníků vyčerpávaly se rychle; byli ztraceni, jestliže by nedostalo se jim pomoci zahraničné.

Papež, v slibech velmi štědrý, neposílal jim ani vojákův ani peněz; za to vedl velmi čilou výpravu diplomatickou, jejíž výsledky však jevily se ještě dost neurčitými, tak obratně Jiří odrážel rany. Císař v jednom ze svých oblíbených náhlých obratů přál na chvíli věci papežské, ale lety nepřibylo mu činnosti, měltě dosti práce ve vlastních zemích, aby neodvážil se nebezpečné války, i bylo známo, že jedním šťastným podnikem krále Českého může býti opět získán spolku českému. Zatím odvrátil od Jiřího dávného spojence jeho Ludvíka Bavorského, ale mínění veřejné v Německu zůstávalo celkem velmi nakloněno Poděbradovi: zvláště Hohenzöllerové udržovali je, a sněm Norimberský roku 1467 zamítl všelikou podporu nároků papežských. S této strany vůbec nesvítalo žádné naděje. Ani s Polskem kurii nedařilo se lépe: těžké sklamání pro ni, ježto nemohla,nikdy pomysliti, že Kazimír tvrdošijně odmítati bude korunu Českou, již mu téměř vnucovala. Kazimír nevzdával se svých nároků na dědictví Ladislavovo, ohrazoval se oddaností svou k víře katolické, ale jevil největší odpor hned po válce s řádem německým nastoupiti na novou výpravu. V této nesnází dvůr římský odhodlal se přijmouti nabídku jediného krále, jenž byl ochoten sloužiti jemu nebo užiti služeb jeho, Matiáše Uherského.

Matiáši Korvinovi (1458-1490) bylo teprve patnácte let, když od sněmu byl zvolen za krále. Činy otce jeho, osvěžení popularity, jež rodu jeho zjednáno bylo ohavnou zradou Ladislavovou a popravou bratra jeho, výpočty magnatů doufajících, že král volený přáti bude jejich přechvatům, přihodily rozhodnutí stavů. Položení jeho tolik stýkalo se s Jiříkovým, že jejich spolek zdál se přirozeným - skoro nevyhnutelným. Udržel se celkem, pokud žila dcera Poděbradova, krásná Kateřina, již Matiáš pojal za manželku. Však i za této první doby skalen byl některými mráčky. Až do poslední chvíle Jiří nechtěl přece věřiti ve zlé úmysly Matiášovy proti sobě: doufalť, že král Uherský připomene si vždy svazků, jimiž byli spojeni, a podpory již měl z Čech za doby svého zvolení; zapomínalť rád, že sám několikráte nešetřil dosti pečlivě tohoto vzácného přátelství. Matiáš byl příliš ctižádostiv, aby nebyl sváděn příležitostí, již poskytovaly mu nesnáze Poděbradovy, byl přílišný sobec, aby dal se zdržeti svědomím nebo citlivými úvahami, a měl příliš dobrou paměť, aby nevzpomněl si, že několikráte chování Jiříkovo vůči němu bylo nejisté a nejasné. První léta velice byl zaměstnán potlačováním bouří a branou svých hranic. Za všelikých nesnáze, nad nimiž zvítězil, projevil a rozvinul vlastnosti prvního řádu. Málo panovníkům dopřáno bylo touž měrou oné neskrotitelné ráznosti drtící všeliký odpor i onoho čarovného kouzla matoucího strany odporné. Těžko chápeme půvab, jakým působil, pomyslíme-li na vynikající rysy jeho povahy: nespravedlivý jsa a ukrutný, lstivý a rozkošnický nebyl nijak milý; nelíbil se, ale vábil. Přese všecky oběti veliké, jež ukládal svému národu, vždy byl modlou jeho: stavové neodmítli nikdy pomoci, které žádal; za života jeho všeliké strany o svržení jha předem zdají se zmařeny: proto pokusy o vzpouru jsou jaksi bázlivé a nesmělé.

Jakmile pevně usedl na trůně svém, hleděl rozšířiti panství své. Byl by lépe jednal, kdyby síly své byl soustředil proti Turkům, ale výboje na straně jižní byly odvážnější a méně okázalé nežli na severu a na západě. Takto ctižádostí svou váben byl a hnán do podniků spíše smělých než moudrých, jichž úspěch ani nevyvážil vždy nebezpečí a nákladů. Šťastným jsa vojevůdcem, právě tak jako chytrým diplomatem, domohl se vítězství, dovedl i podmaniti si země dobyté, ale nikoli založiti velikou říši, jak bylo přáním jeho. Po smrti jeho Uhry byly schváceny a vysíleny, připojené země v plném jitření, velmožové vyčkávali toliko příležitosť, aby domohli se opět výsad svých; ba ani sláva, již si zasloužil, není ryzí, jsouc spíše hlučná nežli trvalá. Obdivujíce se jeho vlastnostem státnickým, želíme toho, jak jich užil, a jak pro ukojení svých vášní sobeckých vehnal Uhry do války s Čechy, do války, jež při hrozícím nebezpečenství tureckém byla téměř zločinem. Zdá se taktéž, že nesnáze, jež si takto způsobil svévolně, přispěly k zostření některých nejhorších rysů povahy jeho, neúprosné vůle domnělému cíli vše obětující a hrubého i sobectví strachem ani svědomím nezdržovaného. Při všem vzdělání svém a ač honosil se i učeností a bohovědou, zachoval některé vlastnosti náčelníka nájezdných houfů hunských: pravým představitelem byl národa maďarského svou prudkostí, výmluvností, živostí, chytrostí, neskrotitelnou rázností, nesvědomitostí, nešetrností, svou pýchou národní a pohrdáním vůči druhým národům. Všecken zjev jeho byl vojenský, jeho zrak lví, veliké černé oči jiskřící se a často krví podlité, nos rovný, prsa mocná a plece mohutné. Boje byly jeho živlem a válka byla mu více než zálibou, potřebou; byltě mistr všeho cviku tělesného, nevyrovnatelný jezdec, jenž beze stesku snášel všecky námahy a nedostatky, odvahy téměř šílené, neoblomný v nehodách a pyšný ve štěstí. Jeho duch bujný pohrdal úkolem obyčejným i cítil se stísněným v jediném království, jakkoli rozsáhlém.

Ostatně jako Jiří byl i on nástrojem přeměny, jíž nebyl si jasně svědom, a jeho pudy loupeživými bylo připravováno dílo budoucnosti. Ruch soustřeďovací, který právě tehdáž v Evropě západní zračil se zřízením státu francouzského, anglického a španělského, hýbal také východní Evropou. Ano potřeba jednoty byla tu tím patrnější, že dlužno bylo čeliti proti Turkům. Dnes jaksi stěží pojímáme do opravdy nebezpečenství vpádův osmanských a dosti nedbáme veliké úlohy, kterou měl strach moslemský v dějinách všech národů nájezdům jich vydaných. Přiliš rychle zapomínáme, že až do konce XVII. století polovice Uher náležela sultánu, a že roku 1683 Vídeň byla u velikém nebezpečenství. Jak by země ohrožené týmž nebezpečenstvím a v osamocení svém příliš slabé k vyváznutí z něho, nebyly bývaly nakloněny spojiti síly své a osudy ? Tato otázka o utvoření veliké říše východní zaměstnává více méně všecky panovníky Čech, Uher a Rakous v XV. a XVI. století. Problem byl velmi choulostivý, ač řešení jeho bylo naznačeno. Šlo o to, aby v jednu velikou říši spojeni byli národové kmenem, jazykem, náklonností, zvyky a prospěchy od sebe rozdílní, kteří za sebou měli stoleté upomínky a odděleni byli záštím zastaralým a proudy krve. Za takových okolností jednota skoro nevyhnutelně měla státi se způsobem výbojným a bylo na jevě, že všeobecné užitečné následky, jichž bylo lze z ní nadíti se, přemoženým nebudou zdáti se dostatečnou náhradou za panství cizí a za ztrátu jich užší národnosti. Takto nejsouc nikdy přijata, nýbrž uložena, zůstala nejista až do doby, kdy nezhojitelnými porážkami zlomena síla vzdoru a kdy ti, kdo štěstím byli zrazeni, chabě odevzdali se osudu zlému. Jednota stala se později v prospěch Rakouska za času Ferdinanda I. a Ferdinanda II., v době Ladislavově byla zlá chvíle uskutečněna v prospěch Čech: Matiáš chtěl ji zjednati v prospěch Uher, ale nepotkal se se zdarem.

Od roku 1464 král Uherský nesmýšlel dobře s Jiřím. Když Marini přijel, nabízeje mu ruku druhé dcery krále Českého, odmítl ji dosti suše.109.1 Veliké záměry o konfederaci evropské ještě méně ho rozehřály, tušilť, že tato veliká jednota neposkytla by mu rozhodné pomoci proti Turkům, a popuzen byl vynikajícím postavením, jež vyhrazoval si Poděbrad. Jak ostatně nepokojná lakota jeho a bedlivé vyhledávání příležitostí nebyly by hned shlédly příznivé vyhlídky, kynoucí mu z možné roztržky Čech s mocí papežskou? Kdežto Jiří spoléhal na prostřednictví jeho, on nabídl již služeb svých stolici svaté. "Nejsvětější otče", psal dne 2. října 1465, "jednou pro vždy a bez výminky obětoval jsem se já i s královstvím svým svaté církvi Římské a Vaší Svatosti. Nic mi tak těžkého, nic tak nebezpečného, čeho bych předsevzíti nebyl ochoten, zvláště když jde o obranu víry katolické a o potření nevěry lidi nešlechetných. Nedrží mne žádné úmluvy, z potřeby časův uzavřené, o nichž vím, že mocí apoštolskou mohou právně zrušeny býti, aniž ovšem zděsím se moci číkoli na světě. Takto nechť jde o Čechy neb o Turky, Matiáš s Uhry svými jest připraven i všecky síly mé i království mého jsou a na věky zůstanou oddány především Vaší Svatosti."110.1

Ke stížnostem bylo dosti záminek. Severní a západní hranice Uher byly znepokojovány houfy loupežníků, kteří původ svůj majíce z válečných rot husitských, nazývali se českým jménem "Žebráci". Jen jméno jejich bylo české, neboť skládaly se z dobrodruhů všech zemí přivábených čákou kořisti a kouzlem života dobrodružného. Matiáš zarputile Jiřího činil zodpovědným za jejich vpády, ačkoli tomuto v skutečnosti nepříslušela ani moc ani právo nad těmito válečníky. Roku 1466 zostřily se žaloby maďarské, až obáváno se války bezprostřední: vpád Turků do Sibinska odvolal Matiáše na jih a přiměl ho k mírnosti. Dvůr římský dosti chladně odpovídal k těmto nabídkám. Byla-li to péče o obecné prospěchy křesťanské a žal, že ve válce soukromé vyčerpávají se síly jinde tak potřebné? - Snad. - Pravdě však spíše se podobá, že stolice papežská jaksi nedůvěřovala tomuto panovníku, jehož nepokojnou a hrdou mysl znala. Ale více ještě nežli papež váhali pánové čeští: znaliť věci uherské i nebyl po jich mysli nový pán jim se nabízející. Události zajisté ospravedlnily jejich nerozhodnost a země, jež konečně staly se kořistí krále Matiáše, Morava, Slezy a Lužice, brzo litovaly chyby spáchané tím, že přednost daly jemu před Jiřím. Staralť se sic o veřejný pořádek a o prospěch svých poddaných, ale za to vyžadoval mnoho peněz a bezvýminečnou poslušnost. "Vy jste tanec objednali", odpovídal jednou přední z milců jeho, Jiří ze Steinu, oněm chlapům Vratislavským, kteří mu přednášeli své stížnosti, "potřebí jest, abyste platili pištcům a šumařům. Sluší vás připraviti tak, abyste napotom nebrali té drzosti do sebe s králi válčiti, králův neposlouchati a krále kaceřovati."110.2

Jednotníci dříve než chopili se ruky králem uherským podávané, hledali pomoci na všech stranách. Nadarmo: nikdo neozýval se na jich volání. Však nemohli čekati do nekonečna. Úspěchy Poděbradovy zmáhaly se tak, že další váhání bylo by zavinilo jejich zkázu. Než by podrobili se, raději spokojili se nabídkou jediného spojence. I potom chování jejich ukazuje malé nadšení k Matiášovi: nepoddávajíce se mu úplně, propůjčili mu toliko název ochrance. On opět velikou jevě povolnost, ničím se neurážel a tvářil se plně nezištným: spoléhalť na úchvatnou moc času; až první krok bude učiněn, dovede ovládnouti je dle vůle své. Na počátku roku 1468 shoda byla zjednána mezi protivníky krále Jiřího a Matiáš vypověděl jemu válku.

Mysli katolíků velmi pokleslé povzneseny byly přistoupením Uher k jednotě. Strašné bylo vojsko uherské, zřízené dle theorií od husitů nově zavedených, otužené četnými výpravami, sesílené zkušenými rotami žoldnéřskými, plné nadšení pro svého vůdce: zvláště jízda byla opravdu hrozná. Papež vida příhodný okamžik, zdvojnásobil své odsudky a metal poslední kletby své. Některé houfy křižáků zfanatisované sliby jeho přešly hranice; bylyť ne-li nebezpečenstvím, aspoň nesnází. Zjev závažnější: katolíci, zůstávající až posud v poslušenství králově, svým svědomím byli víc a více znepokojováni a nejsmělejší rozhodli se toliko nebojovati proti němu, ale nikoliv pomáhati jemu. Touto bázlivostí pojati byli také ostatní knížata a jestliže neochotnější odvážili se některých přímluv v Římě, král nemohl spoléhati na nijakou pomoc skutečnou.

I za těchto okolností tak nerovných Jiří beze škody vzdoroval útoku koalice katolické a vidíme-li, jak vratké bylo takto štěstí jeho, lítost nás jímá, že nepokládal za nutné dáti se dříve do boje a že váhavostí svou protivníkům svým popřál času, aby se zřídili a sesílili. Ale s druhé strany okliky jeho zdají se přirozené, a omluvíme je, pomyslíme-li na vášně rozpoutané a na hrozné útrapy země. Nebylo mu již možná zabrániti nepřátelskému vpádu do Čech, a voje uherské s obnovenou zuřivostí křižáckou hubily zemi za to, že nemohly ji dobýti. Ostatně i v této době, přese všecken spravedlivý hněv tolikerými krutými pleny vzbuzený, Jiří pomýšlel na kompromis, přál si ho a doufal veň. Nevěřil zvláště ve válku opravdovou s Matiášem, vida ve vyzvání jeho pošetilost toliko mladickou. Srdcem svým lnul ještě k tomuto králi, jejž tak dlouho nazýval synem svým. Za zimy roku 1469 Matiáš neopatrně odvážil se do Čech: v postavení nepříhodném byl překvapen u Vilémova a obklíčen od mnohem četnějšího vojska husitského. Uhři nedostatkem a mrazem seslabení byli ztraceni; Čechové netrpělivostí hořeli pomstiti svých útrap na "nepříteli vlasti"; odevšad sbíhali se sedláci ozbrojení kosami, cepy, sudlicemi a kyji. Veliké bylo sklamání a zarmoucení, když zvědělo se, že král zjednal příměří s Uhry, kterým dovolil jim svobodný odchod, nevyžádav si ani smlouvy ani záruky, pouze na neurčitý slib. "Neviděl jsem nikdy muže, jenž by mír více miloval", psal za příležitosti této Řehoř Heimburský, a touto šlechetností prostoduchou a velikomyslností téměř vinnou vysvětluje se mnohý skutek v životě jeho. Vyjednávání následující nepotkala se ovšem se žádným výsledkem, ale znepokojila odbojníky české. Z úzkosti jejich těžil Matiáš, aby za své spojenství vymohl si vyšší odměnu; i svolili ke zvolení jeho za krále Českého (v květnu 1469).112.1

Jiří nemohl nepoznati, že dlužno odložiti všelikou čáku míru i pomýšlel již toliko, jak by dokázal převahu zbraní českých. Čechám jež snad králem svým stěží zdržovány byly, aby nepustily se do války, vrácena opět všecka moc vzdorná a všecko nadšení vlastenecké a náboženské. Průběhem příštích dvou let štěstí, jež dříve již zdálo se přáti Poděbradovi, klonilo se víc a více na stranu jeho. Nový vpád uherský málem by byl skončil nešťastně. Matiáš utrpěv velikých ztrát, potupné porážce unikl toliko spěšným couvnutím. Několikráte vítězné voje české pálíce a pleníce probíhají Slezsko. Zastrašení katolíci vidí vraceti se smutné časy, kdy Prokopovy voje táborské šířily zkázu a kalich ve všech pomezních krajinách Čech. Jejich odvaha a trpělivost není již oživena vroucím fanatismem; přese všecko úsilí církve čas vykonal své dílo, takže znenáhla zvykli sousedství kacířskému; jejich víra ochablá spokojila by se platonickým odsouzením a za výstřední pokládala námahy, jež jim ukládala oddanost jich ku papeži; nad to neměli nikdy opravdových stížností do Jiřího. Po všem Slezsku ozýval se toliko křik proti demagogům Vratislavským, na něž padala nejtěžší zodpovědnost. Legat papežský Rudolf Lavantský, jenž nastoupil po Joštovi z Rosenberka na biskupský stolec Vratislavský, osobně zastižen zkázou svých statků, zřejmě litoval svých rad válečných: nebyl by nikdy měl papeže k roztržce, kdyby byl znal skutečnou sílu kacířů. Strach vnukal mu nenadálou mírumilovnost: evangelium prý nežádá smrti hříšníkovy.112.2 V samé Vratislavi zaražením obchodu, přerušením stykův a neustálým poplachem ku podivu ochlazeno první nadšení.113.1

V Čechách horlivost administratora katolického byla ochromená všeobecnou lhostejností, ba hrozby jeho mnohdy popuzovaly zřejmému odporu; šlechta podobojí ze statků svých vyháněla kněží, kteří neustupně trvali při rozkazech Hilariových. Pánové odbojní, velmi zmalátnělí, rádi přenechávali Matyášovi péči o dobré skončení podniku, v hloubi duše litujíce již krále, jehož zradili. V cizině veřejné mínění, na chvíli otřesené, klonilo se opět ku Poděbradovi: jeho ráznost a úspěchy obklopily jej jakousi aureolou. Zda nekázala politika obezřelá, aby byl podporován proti odpůrci, jehož násilnost byla známa, a jehož vítězství připojením Čech k Uhrám bylo by porušilo rovnováhu východní Evropy? Někteří knížata říšští zachovávajíce s Jiřím styky velmi přátelské, pokládali chvíli za vhodnou, aby ujali se opět svých záměrů prostředkovacích. Knížata Saští vypravili ku papeži poselstvo, a smýšlení kurie zdálo se mnohem méně nepřátelským. Ano jeden z kardinálův odvážil se ujmouti věci proklatcovy a Pavel II. prostředkovatelům nedával odpověď zhola odmítavou; bylť patrně překvapen obranou Jiříkovou. Ačkoli rozum jeho byl velice obmezen, aby přesně pochopil nedůvěru, do které církev upadala zápasem příliš dlouho nerozhodným, v němž lepší stránka připadla zajisté kacířům, byl přece zmítán nevýslovným nepokojem. Jaké byly by jeho nesnáze, kdyby úspěchy krále Českého staly se ještě rozhodnějšími, nebo kdyby jen jeho odpor se protáhl! Nebylo-li by lépe pokusiti se o jednání dříve, než by ústup podobal se porážce? K tomu nutkaly jej zprávy docházející ho odevšad. Fridrich III. znova znepřátelil se s Matiášem, obviňuje ho, že mrzce jím byl oklamán; i z Uher přicházely zlé noviny: někteří nejmocnější velmoži podráždění despotismem královým hotovili se k odboji. Konečně Poděbrad genialním činem diplomatickým připravil právě jednotu o všecku vážnou čáku úspěchu.

K odvrácení nebezpečenství, jímž spojená moc uherská a katolická ohrožovala Čechy, Jiří upustil ode vší naděje založiti dynastii a naklonil stavy české, že za nástupce jeho zvolili Vladislava, syna Kazimíra Polského (1469).114.1 Byl to jeden z oněch nenadálých obratů, v nichž jevila se velikost ducha jeho a srdce. Končil svou dráhu, jak byl ji zahájil, neobyčejným činem, pravým překvapením, zrovna tak neočekávaným a rozhodným, jako bylo někdy dobytí Prahy. Blahu svého národa obětoval co nejdražší je srdci každého člověka, své naděje, budoucnost rodu svého, a to nikoliv z naléhavé potřeby, a k vyhnutí se nevyhnutelné porážce, než svobodným konem vůle své, zcela dobrovolně, nemaje jiného cíle, než aby vítězství usnadnil a krve ušetřil. Jak události dokázaly, nepotřeboval nijak spojenstsví polského: až do smrti své neobdržel žádné pomoci od Kazimíra a přece vítězně zahnal všecky útoky. Dojat pouze utrpením Čech, ve volbě Vladislavově shlédl prostředek, kterým by zjednal jim trochu oddechu a chopil se ho bez váhání, nelituje nijak svých osobních záměrů. Matiáš znepokojen obratem, jakým události se braly, taktéž pokusil se o přízeň krále Polského, sám nabízeje mu korunu Českou. Vladislav opět nepřijal ihned volby stavů, nýbrž jednal o jistých výminkách. Přese všeliké nesnáze všeobecně bylo známo, že spojenství Čech s Polskem na příště jest zajištěno, a že nevyhnutelnýn zmarem skončí všecky útoky proti utraquismu.

Ne že by dlužno bylo vítězství husitů pokládati za lehké neb blízké. Bojů mnoholetých bylo by zajisté potřebí, aby papež svolil ku potvrzení kompaktat. Nebylo by třeba zveličovati význam některých zjevův osamělých: jaké bylo ještě nejhlubší smýšlení dvoru římského, právě dokázali kardinálové, zamítnuvše návrhy knížat Saských, ač žádosti ty byly tak mírné a nesmělé, že Jiří byl by asi ani nechtěl ani nemohl jich přijmouti (1471).114.2 Jednotníci čeští, byť i sklíčeni nezdary svými, nemínili přec ustoupiti a povstání mohlo se vléci dosti dlouho, než by konečně bylo potlačeno. Utraquisté svým nadšením náboženským a národním více než svou převahou početnou měli nepopěrnou přednost před koalicí kolísavou a za svůj úkol se hanbící; ale útrapami velikými byli vysíleni tak, že bylo skoro nemožno žádati po nich úsilí rozhodného.

Konečně okolnosti politiky zahraničné, zatím příznivé, nevylučovaly všelikou možnost obratu a sklamání. Kdo by směl tvrditi, že Fridrich nesmíří se opět s Matiášem, a že nespokojení velmoži uherští strachující se pána svého odváží se zřejmého odboje? "Jsme té dobré naděje," psal Jiří Albrechtu Braniborskému, "když Matiáš přišel napít se k nám piva českého, že tím jistěji my přijdeme v k němu napít se vína uherského" (v březnu 1471). V skutečnosti, nehledíme-li ani k optimismu královu, ačkoli situace zajisté byla mnohem lepší nežli před nějakým časem, přec ani Matiáš ani stolice Papežská nebyli by ustoupili ve lhůtě určité a blízké. Z obou protivníků nikdo nebyl dosti silný, aby přemohl a pokořil druhého. Doba nebyla jaksi nepodobna oné chvíli, když počalo jednání s koncilem Basilejským, kdy katolíci a husité stáli proti sobě stejně unaveni, první poraženi, druzí neschopni užiti svých vítězství, oni uznávajíce za nemožné potlačiti kacířství, tito nedocházejíce ani zákonného uznání svých požadavků ani vítězství nad vnitřní opposicí.

Z hrozného útoku Jiří vycházel bez úrazu: zmařilť záměr kurie, jež chtěla potlačiti utraquism, a plán Matiáše, jehož úmysly výbojné patrně se nezdařily. Úkol jeho byl u konce. Kdyby vítězství jeho ode dvora římského bylo prohlášeno jaksi a uznáno potvrzením kompaktat, kdyby povstalci žádali za milosť, a kdyby v pokoji skončil své panování král podobojí a zákonní, přijatý ode všech zemí, podporovaný od kališníků, požehnaný od papeže, to bylo by apotheosou, o jaké jen možno sníti, a spravedlivou odměnou za boje a služby jeho. Ale historie není pohádkou; k zavedení konečného pokoje nepostačoval mohutný rozum a srdce vlastenectvím vroucí, především třeba bylo působení času a snad smrti Jiříkovy. Ve věcech politických velikou mají účast osobní záští, tvrdošijnost a čestná citlivost: zda stolice papežská byla by kdy svolila k jednání s panovníkem, jejž slavně odsoudila?

Právě zemřel Rokycana stařičký, klidně hledě v budoucnost, a předvídaje dobu, kdy po hrozných zkouškách nový vzejde den pro celou církev. - "Báli se ho," praví starý letopisec, "domácí i okolní, král, králová i páni, neb on se bál milého Boha a byl pilen modliteb ve dne i v noci ihned z mladosti." Zdá se, jako by byl chtěl bdíti nad utraquismem, pokud hrozila nějaká nejistota; jakmile vítězství bylo zabezpečeno, odešel pro odměnu neb odpočinek. - Pravda-li, že král navštívil jej na smrtelné jeho posteli, byla to jedna z posledních chůzí jeho. Politický náčelník utraquismu přežil jen několik neděl jeho vůdce duchovního. Zdraví Jiříkovo, dávno již dosti chatrné, nebudilo však vážných obav; při svatbě syna svého s Kateřinou Saskou byl velmi veselý a živý; neuplynul ani měsíc a odebral se na věčnost (22. března 1471). Tlouštka, kterou trpěl ode dávna, přeměnila se ve vodnatelnost: když otevřeli tělo jeho, nalezena játra do polou zkažená a ve žluči kamének zvící holubího vejce.

Veliká byla bolest v zemi: kališníci oplakávali vůdce, jenž byl odpíral všemu pokušení a proti neslýchaným nebezpečenstvím chránil jich s tolikéž štěstím jako odvahou: nad rakví jeho i katolíci zapomněli na záští své, vzpomínajíce toliko na spravedlnost jeho ke všem jednostejnou, na mírnost jeho a dobrotu. "Pyšným protivník", praví nám Ctibor z Cimburka, jeden z pánů, kteří mu nejvěrněji sloužili, " poddaným obhájce, neposlušných skrotitel, pochlebníků nepřijímatel, věrných ochranitel, služebníkův štědrý dárce, mysli ustavičné, v práci neustálý". Všecken život jeho možná shrnouti v jedno slovo: oddanost k vlasti: téměř osamělý zjev v zemi ovládané skoro vždy od cizinců. Tím vysvětluje se, proč Jiří zůstal po přednosti králem Českým, panovníkem národním více než Karel IV., jehož láska k Čechám, snad taktéž upřímná, jest méně bezděčná, spíše rozumná. Sláva velikého císaře jest, ne-li více německá, aspoň ne tak výlučně národní. Poděbrad je představitel a téměř vtělení toho, co velikým je nárokem Čech v dějinách, opravy náboženské a odboje proti Římu v době, kdy nikdo nepomýšlel ještě na svržení jha. Marné byly námitky dějepiscův o tom, kolikerým neštěstím skalen konec jeho panování, že zemřel nepřemožen sic, ale ne jako vítěz; lid přestává na prostém obdivu svém, a jak často se stává, jeho soudy instinktivní jsou snad pravdě bližší nežli dlouze odůvodněné úsudky učenců.

Jiří dospívaje ku konci revoluce, neměl ani prosté víry, ani nerozumné důvěry prvních dnů: nebyl ani filosofem ani apoštolem. Povolán byv ku vládě nad zemí plně rozdvojenou, nepřál si vítězství jedné strany, ale jednoty všech pod moci panovníka poskytujícího všem stejné ochrany své a spravedlnosti. Takto představoval, ne zajisté v zásadě - nebylť nikdo tak málo tvůrcem soustav - ale v skutku snášelivost a stát v té podobě, jak pojímáme jej dnes, kde každý stará se o spásu svou dle svého způsobu. Není nijak mučenníkem, rozumíme-li, že slovo to značí něco nepodmíněného bezděčného, podstatně protivného jeho povaze opatrné a rozvážné; jestiť předchůdcem.

Nepatrná zásluha, namítne se: vždyť jeho slávou jedinou jest, že konal úkol, jaký mu uložily události. Nikdy není malou zásluhou býti the right man in the right place (pravým mužem na pravém místě), ani malou ctí porozuměti tomu, co velí situace, a konati to. Nad to nezapomínejme, že v tomto případě bylo by třeba přervati tradice nepamětné a návyky duševní nikdy nepopírané. Poděbrad jest první panovník, který, jestliže neprohlásil, aspoň použil neutralnosti státu ve věci náboženské, a o nevšednosti koncepce této svědčí, že dlužno sestoupiti až k Jindřichu IV., aby nalezen byl druhý příklad oné snášelivosti. Jiří chtěje vyhnouti se roztržce s církví, podával se ústupkům co možná nejkrajnějším. Jeho mírumilovnost, kterou sváděn byl až k neopatrnosti, - a to snad bylo jeho nejvážnější chybou - nikdy však nepřiměla ho, aby ustoupil v něčem, co týkalo se jádra samostatnosti církve české, a aby povolil v jednání o podstatném článku, o kalichu, to jest o svědomí osobním a o svobodě výkladu evangelia. V této příčině jeho oddanost byla nezlomná a jeho ochota přestala, kde by byla stala se odpadlictvím.

V počatém zápase Jiří celkem a vůbec opanoval pole: to jest hlavní čin, jehož žádná chytrost nedovede oslabiti. Oč vlastně šlo ve sporu tom ? S hlediska náboženského o neobmezenou autoritu moci papežské a o neobmezenou a neohraničenou poslušnost jejích rozkazů. - Ačkoli Pius II. a jeho nástupce nepotvrdili kompaktat, nedovedli uložiti vůli svou i vzdali se boje; kališníci zachovali své zvláštní zvyky: jako po prvním pokuse theokracie středověká ustupovala před vzpourou. S hlediska politického běželo o jsoucnost národnosti české. - Jiří zachránil ji od cizího výboje a od záhuby bezvládím. Osudové jsou proměnlivi a hranice nestálé: národ, jenž předsevezme úkol všeobecně prospěšný, ztráví při tom síly své a obyčejně vychází oslaben a vysílen podnikem, o nějž se pokusil. Čechy velmi draze pykaly za odtržení své od Říma, a ač ztráta Slez, Lužic a Moravy byla velikým neštěstím, však byla to nehoda napravitelná. Podstata díla nebyla dotčena, idea národní trvala, boji slavnými a útrapami mužně snášenými vyvinuta jsouc a posílena. Zásluhou Poděbradovou národ byl zjednocen a vědom jsa své síly, chtěl vyvinovati se ve směru zvoleném. Byť nehody byly jakkoli těžké a škody jakkoli kruté, vždy naskytovala se příležitost k nápravě jich, jestliže přemožení v srdci svém zachovají lásku k vlasti a čáku k odvetě. Země od koruny odtržené, aspoň ty, které geografií, historií neb ethnografií spojeny byly s královstvím Českým, brzo se mu vrátily, již proto, že bylo silným střediskem přítažlivým. Jediné skutečné nebezpečenství hrozilo zánikem utraquismu nebo porobou země panství cizímu. Vnitřní cena kacířství byla tu důležitosti jen podřízené, uvažujeme-li je nikoli s hlediska jeho osudů vlastních, ale s hlediska existence národnosti české. Budiž rozvoje schopno čili nic, veliký čin trval, jsoucnost církve národní odsouzené, ale věřícím tím dražší, čím těžšími obětmi vykoupena, takže zůstavila vzpomínky tak mocné, že nebyly vyhlazeny potlačením dvěstěletým. Jiří zabrániv rozkladu strany kališnické a jejímu úpadu, zachránil takto budoucnost. Činností svou místo úspěchů bezprostředních - a to je známkou mužů výtečných - prokázal službu jak lidstvu velmi podstatnou, tak užší vlasti své důležitou. Prospěšně přispěl ku pokroku obecnému a vytrhl národnost českou z největšího nebezpečenství, jaké jí kdy hrozilo.

zpět na obsah - Další: KONEC VÁLEK HUSITSKÝCH