|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Poznámky
ke straně 206
206.1 Administrator, jak známo, byl ustanovován od kapitoly; pokud arcibiskupská stolice Pražská byla uprázdněna, byl nejvyšším hodnostářem duchovním a přirozeným obrancem ideí katolických v Čechách. Hanuš z Kolovrat teprve po smrti manželky své (1467) vstoupil do stavu duchovního a brzo učiněn kanovníkem a později proboštem kapituly Pražské; r. 1477 stal se administratorem konsistoře katolické a v úřadu tom zemřel za krvavé bouře pražské 23. září 1483. Srov. str. 146. a 150.]
ke straně 207
207.1 Puritány české urážel volný život kněží vlaských. Augustin Lucian umřel roku 1493.
207.2 Jediným přáním utraquistů bylo pojistiti si řád kanonický tak, aby udržen byl svazek mystický, vížící kněží s apoštoly. Poznáme, jaký úkol tento předsudek o jednotě a souvislosti církve má ještě u bratří českých, duchem svým přece tak svobodných.
ke straně 208
208.1 Staré letopisy, str. 274.
208.2 Palacký, V. sv. 2. str. 97.
208.3 Odvolání kněží před konsistoří podobojí (1500): "Dáváme se vinni Pánu Bohu všemohoucímu, že jsme hřešili proti Pánu Bohu i jednotě této pod obojí způsobou církve svaté, činíce nenáležité závazky proti slovu božímu ve Vlaších biskupu, od něhož jsme potvrzení na úřad kněžský přijali. Na kterýžto závazek jsme pod jednou způsobou přijímali proti nařízení Pána Ježíše Krista a proto my toho hříchu svého srdečně litujíce, vinní se dáváme Pánu Bohu i církvi jeho a vás všech na místě církve prosíme, abyste se za nás předkem modlili, ať nám Pán Bůh ráčí ten hřích odpustiti a nás za své služebníky přijmouti." - Borový, Die Utraquisten in Böhmen, archiv für österr. Gesch. XXXII., str. 264. Srovn. též Akta konsistoře podobojí str. 189 č. 326.
ke straně 209
209.1 Však i za této doby měla obec účast ve správě církevní. Každého roku pán jmenuje sbor kostelníků, složený z dvanácti členů; jejich moc jest i finanční i morální: bdí nad důchody a výdaji a dohlížejí, aby věřící nevyhýbali se kostelu. Proti oprávci nezmohou však ničeho a farář nemá v nich žádné opory pevné.
ke straně 210
210.1 Slula konsistoří dolejší, poněvadž zasedala na Starém městě pražském na rozdíl od konsistoře katolické, které příslušela správa dioecese za doby uprázdněného arcibiskupství, i sídlila na Hradčanech a nazývala se proto konsistoří hořejší. Viz Tomkovu rozpravu O církevní správě strany podobojí v Čechách od r. 1415 až 1622 Čas. Česk. Musea 1848 str. 365-383, 441-468.
ke straně 211
211.1 Lechler, Johann von Wicliff und die Vorgeschichte der Reformation, II, str. 514.
211.2 Kolem roku 1720 hrabě Zinzendorf na svém panství přijal několik potomků dávných bratří českých, kteří více než celé století po konečném vítězství víry katolické přese všecko pronásledování zůstali kacíři. Od nich založena byla osada od té doby proslulá, Herrnhut v Hořejší Lužici. Dosti šťastna byla jejich propaganda, podporovaná náboženským obrozením XVIII. století. Dnes počítá se jich několik set tisíc v Evropě a v Africe (v již. Africe, Australii a v Tibetě). S hlediska dogmatického Herrnhutští neboli Bratrská církev (Brüdergemeinde) nestýkají se více se starými bratřími nežli jakákoli jiná sekta protestantská, ale zachovali jejich kázeň mravní. Osadníci od hraběte Zinzendorfa na statky jeho povolaní přišli z okolí Fulneka na Moravě. Odtud vešlo v obyčej mluviti o bratřích moravských, k čemuž neoprávňují ani prameny ani události. Bratří sami nazývali se Jednotou bratrskou a členové její, třebas bydlili na Moravě, náleželi přece k Jednotě bratří českých (unitas Fratrum Bohemorum). Srovn. rozpravu J. Müllera "O souvislosti obnovené církve bratrské se starou Jednotou bratří českých" v Čas. čes. Musea 1885, str. 193-210, 441-455.
ke straně 212
212.1 Bibliografie dost úplná o dějinách Jednoty jest obsažena ve spise Schweinitzově The history of the Church known as the Unitas Fratrum or the Unity of the Bretheren, Betlehem, Moravian publication office 1885. - Edmund de Schweiniz byl biskup bratří, a práce jeho má ráz apologetický, ale jest svědomitá a zajímavá. Srovnej Athenaeum r. 1887 str. 98-99.] - Otázky o počátcích Jednoty prozkoumal vědecky i důvtipně J. Goll, professor university české v Praze, ve Francii zprávami svými (o historiografii české) v Revue historique dobře známý: Quellen und Untersuchungen zur Geschichte der böhmischen Brüder; I. der Verkehr der Brüder mit den Waldensern: Wahl und Weihe der ersten Priester, Praha, 1878. II. Peter Chelčický und seine Lehre, Praha 1882; články O Jednotě bratrské v 15. století v Čas. Čes. Musea 1883-1886. Vedlé Golla zná dnes nejlépe dějiny bratrské Jos. Müller: viz Die deutschen Katechismen der böhmischen Brüder, Berlin 1887. Srovn. Athenaeum 1888 str. 219-222. Viz ještě studie Lenzovy Učení Petra Chelčického o eucharistii, Praha 1884, O očistci, Praha 1885 (O křtu a zvláště o křtu nemluvňat v Č. Čes. Musea r. 1885. Srovn. Athenaeum 1885 str. 152-154, 222-223, 1886, str. 131.)
ke straně 213
213.1 Goll poznamenává zcela správně, že Chelčický, pravý otec Jednoty, není chiliastou, a zajisté Petr ve skutečnosti nevěří, že kdy zde na zemi se uskuteční jeho ideal ctnosti a štěstí; avšak zda tento ideal sám tolik růzuí se od idealu chiliastů? Jeden z kazatelů nejpokročilejších učil, že křesťanům nebude více potřebí knih: není-liž ozvěna tohoto mínění v odporu Chelčického proti scholastice a proti hádkám dogmatickým a v zálíbě jeho pro duše prosté, jež pravdu spatřují intuicí božskou?
ke straně 214
214.1 Frind, Die Kirchengeschichte Böhmens, Praha; 1848, IV. str. 54.
214.2 O Mikuláši z Vlásenice viz Gindelyho Gesch. der böhm. Brüder str. 17 a 49. Srovnej Jos. Jirečka Rukověť k dějinám literatury české, Praha 1875 a článek v Čas. Čes. Musea 1876 str. 47-82 téhož spisovatele. Jest v Čechách za XV. století. Počet Mikulášenců byl dosti veliký; nejvíce jich bylo ve stavu selském, ale nalezáme mezi nimi také dosti šlechticů. Šlo jim hlavně o zdokonalení mravní a kdo mezi nimi prožili, byli docela připraveni ku přijetí nauky Chelčického.
214.3 Srovnej Locustarium fr. Johannis Aquensis de sectis et diversitate atque multiplicatione Begardorum in terra Bohemia (spis věnovaný panu Zdeňkovi Lvu z Rožmitála a v rukopise chovaný v Ottobonianské knihovně v Římě. Srovnej rozpravu Jos. Truhláře O životě a spisech bosáka Jana Vodňanského v Čas. Čes. Musea 1884, str. 540). Ve spise tom, jehož dovolává se Jireček v Čas. Čes. Musea 1876, str. 60, mluví se o Saduceích, pozůstatcích prý mrskáčů neboli flagellantů, o Valdenských a jiných.
214.4 Tak dokazuje Goll v Čas. Čes. Musea 1884, str. 37. Gindely a Palacký zacházejí příliš daleko, mluvíce o vlastních sektách, co znamená ponětí přesného učení a pevného ústrojí. Jisto však jest, že země byla plna vření, že autorita náboženská byla velmi nejistá a že takový stav věcí přirozeně v zápětí měl tvoření se neodvislých skupin.
ke straně 215
215.1 "Za pokračování Táborských bratří i Jednotu bratří pokládati jest omyl, ačkoliv o tom pochybovati nelze, že i s této strany Jednotě členů přibylo" (Goll, Čas. Čes. Musea 1884, str. 159). - Bratří vždy protestovali hlasně proti směšování jich s Tábory, jaké snažili se dovozovati nepřátelé jejich, a protestace jejich byly zcela oprávněné; vhodno však připomenouti, že Táboři úřadně odsouzení a mínění veřejnému nepříjemní byli spojenci velmi pohoršlivými a nejobyčejnější opatrnost radila bratřím, ne-li zveličovati, aspoň velmi přesně vyznačovati rozdíly obou stran.
ke straně 216
216.1 Kázaní Rokycanova nezachovala se nám, ale máme postillu jeho (výklady a házaní na neděle a svátky přes celý rok), z níž poznáváme dosti jasně jeho umění; jsou to opravdová kázaní určená ke čtení. Složena byvše za vlády Poděbradovy, to jest v době; kdy časem způsobeno bylo utišení, mohou uznána býti za soubor spíše umírněný díla kazatelova. Některé úryvky z nich uveřejněny byly ve Výboru literatury české II., str. 737-743; nejvýznačnější vyňatky podány jsou od Golla v Čas. Čes. Musea 1879, str. 64-70. (Otisk ve Výboru lit. č. není ukázkou postilly Rokycanovy, nýbrž díla cizího, Hankou zcela libovolně Rokycanovi připsaného. Srovnej důkaz prof. Golla v Čas. Čes. Musea 1879, str 62-63, kdež obhájen též literární význam pravé postilly Rokycanovy). Někteří věřící činili si také zápisky nebo výtahy z kázaní Rokycanových; Goll uveřejnil některé z těchto záznamů (Čas. Čes. Musea 1884, str. 45 a násl.) Vzácných pramenů těchto lze však užívati jen s jistou opatrností; neníť skutečně ničím prokázáno, že by myšlenka kazatelova nebyla více méně pozměněna.
216.2 Sigmund vešel do Prahy v měsíci srpnu a již v září Rokycana káže velmi prudce proti kostkářství, smilství a jiným hříchům, jež množily se vinou lehkého dvoru císařského. Tomek, Dějiny Prahy VI, str. 8.
216.3 Čas. Čes. Musea 1879, str. 201.
ke straně 217
217.1 Ibid. str. 203.
217.2 Ku příkladu jako rady ve příčině manželství (str. 200). Jest tu množství podrobností určitých, jež mohly by býti podány jen v překladě latinském. - Jinde naivnosti: Po celé řadě prudkých útoků proti Pikartům spisovatel udává znamení, podle kterého poznáme, že jsou špatnou stránkou, jejich nesnášelivost, ale nepozoruje, že důvod obrací se proti němu (str. 210).
217.3 Čas. Čes. Musea 1879, str. 209.
217.4 Viz Golla Čas. Čes. Musea 1884 str. 39 a str. 46-47.
ke straně 218
218.1 Čas. Čes. Musea 1879 str. 208.
218.2 Loc. cit. Srovn. ještě výslech kněze Martina Rokycana Čas. Čes. Musea 1884 Goll. str. 455-456
218.3 Čas. Čes. Musea 1879 str. 209-210.
ke straně 219
219.1 Z příkladu o sobě dosti nepatrného zdá se mi, že lze si učiniti úsudek dosti správný o malé střízlivosti řeči arcibiskupovy a o nedorozuměních, jež z toho vyplynula mezi ním a posluchači jeho. - Za prvního pronásledování bratří vytýká se jednomu z kněží jejich, Martinovi, že neklaní se svátosti oltářní a že neuctívá svatých podstat. "I mistr to oznamoval - a muož býti, že ještě - že zvláštní a největší čest tělu pána Ježíše jest hodné přijímání," odpovídá Martin, obraceje se k Rokycanovi, a připomíná jiný výrok jeho, že "klanění Bohu nejlepší jest poslušenství." Arcibiskup nepopírá těchto slov a jenom vysvětluje, že nemají významu, jakž Martin jim připisuje, nikdy prý nemínil odporovati klanění se svátosti oltářní; nemá sice té ceny před Bohem jako svátost hodně přijatá, ale proto nesmí býti opomíjena. "Tehdy já, kdybych v měšci měl haléře a peníze stříbrné a zlatý také, ježto jest nejdražší věc, protož bych měl zavrci halíře, protože mám zlatý, jenž jest nejdražší věc?" Martina však nepřesvědčil. - Kdo jest vinníkem? Zda ten, kdo ve věcech tak choulostivých užívá nebezpečného přírovnání, čili ten, kdo přijímá je v zřetelném a naprostém smyslu jeho? Bratří přidrželi se kázaní Rokycanových doslovně, ale nemohl-li on předvídati, že se tak stane?
ke straně 220
220.1 O Řehoři viz Palackého Dějiny národa Českého IV., č. 1., st.424-427; Gindelyho Gesch. der böhm. Brüder I., str. 21; Jirečkovu Rukověť II., str. 164; a Gollovu monografii o Jednotě bratrské v 15. století v Čas. Čes. Musea I . 84., str. 156-159 a str. 167-169. O rodu Řehořově první zmiňuje se br. Vavřinec Krasonický, že totiž byl "zemanský člověk"; že byl synem sestry Rokycanovy uvádí teprve Blahoslav ve své Summě z r. 1556.: "Gregorius, sororis Rochezanae filius, homo nobilis, licet pauper." Palacký svědectví Blahoslavovo zavrhuje, protože v nejstarších pramenech a zvláště ve spisech a listech Řehoře samého nic není, co by se dalo vykládati na Rokycanovo ujcovstí. Srovnej Golla v Čas. Čes. Musea 1884 str. 167.
220.2 Na styk a shodu přiznání Řehořova v listu ku podkomořímu Vaňkovi Valečovskému ("Což jsem já někdy v Slovanech kázal") se zprávou Starých letopisů k roku 1446 o obnově života řeholního v klášteře Slovanském upozornil prof. Goll v Čas. Čes. Musea 1884, str. 158. Klášterem Slovanským míní se tu starý klášter "na Slovanech", slavné dílo císaře Karla IV, útulek dávného obřadu a písemnictví slovanského. Klášter popleněný r. 1419 od husitů zanikl v nepokojích válečných, až r. 1446 mistrem Příbramem učiněn tu pokus o obnovu života řeholního tak, aby také strana pod obojí měla svůj klášter a řeholníky. O zajímavých osudech kláštera Slovanského viz rozpravu Křížkovu v Archaeolog. Pam. r. 1855.
ke straně 221
221.1 Goll v Čas. Čes. Musea 1884, str. 40.
221.2 Velice zajímavý obraz tohoto těkání, pátrání a úzkosti duševní shledáváme v nejdůležitějším polemickém traktatu proti bratřím složeném v XV. století v Obraně víry proti Pikartům (Čas. Čes. Musea 1884, str. 53).
221.3 Asi v roce 1454 nebo 1455. Vilímovští nazýváni byli ne bratřími, nýbrž jak se zdá, "nábožnými" Vilémovskými. Snad stáli v nějakém spojení se zpustlým klášterem Vilémovským, kde roku 1521. vytištěna byla Chelčického Síť víry. Goll v Čas. Čes. Musea 1884, str. 49.]
ke straně 222
222.1 Müller v kritice práce mé poznamenává, že to jest pravdou toliko pro první dobu Jednoty. - od doby Lukášovy odděluje se ona zajisté úplně od prvních zakladatelů svých v příčině dogmatické, ale duch Chelčického trvá v ní přese všecky přeměny.
222.2 Na klášteře Vilémovském péčí Chvala Dubánka. Srovnej str. 221. našeho díla.
ke straně 223
223.1 Tato úcta jasně vysvítá z úsílí jednotlivých stran o získání jeho; přátelství, zdá se, že přežilo i konečnou roztržku. Podivno, jediným zlozvukem vyznívá obžaloba, vznesená proti němu od bratra českého (1524). Ale Lukáš, svědek vždy dosti podezřelý, skládá tu dílo polemické, a vypravování jeho, ostatně s ohradami podané, nemá žádné autority.
223.2 Nezdá se mně potřebou pouštěti se do přetřesu sporných míst v životě Chelčického. Dlouho tvrdilo se, že byl ševcem; je to legenda zakládající se na nejapném omylu inquisitora Henrika Institoris. Pravdě velice se podobá, že nedošel posvěcení na kněžství. O životě a učení Chelčického uvedli jsme již mistrnou studii Gollovu Quellen und Untersuchungen II. díl; k ní druží se rozprava téhož autora Petr Chelčický a spisy jeho v Čas. Česk. Musea 1881 str. 337, velmi důležitá pro biografii a bibliografii. Srovnej ještě Jirečkovu Rukověť a Šafaříka v Čas. Čes. Musea 1874 str. 98. Schulz uveřejnil o zakladateli Jednoty v Osvětě (1876) práci výmluvnou a duchaplnou, jež prospěla mně znamenitě četnými výtahy ze spisů Chelčického k ní připojenými. (Otisk práce té vydán v Matici lidu r. 1882 ročník XVI. č. 2.)
ke straně 224
224.1 Naučil se snad trochu jazyku latinskému, ale znalost jeho nebyla nikdy úplná.
ke straně 225
225.1 Chelčického Postilla. Doklad uvádí Schulz v Osvětě 1875, str. 150.
225.2 Postilla složena byla v letech 1435-1443; Síť víry za mezivládí, které nastalo po smrti Abrechta Rakouského (1439). Lidé ztrácejí se v temnotě; nevědomostí a hříchu jako ryby v moři; sítí víry vracejí se světlu. Na neštěstí dvě velryby vnikly do sítě této, papež a císař, potrhali ji, a od té doby zlo panuje na zemi. Hlavní díla Chelčického jsou dále: Výklad na pašiji sv. Jana (velmi důležitý pro poznání učení jeho o milosti); O šelmě a obraze jejím dle domnění prof. Golla (Čas. Čes. Musea 1881, str. 19) titulem tím nazvána celá řada traktatů, zvláště o těle božím, o Antikristu, o základu zákonů lidských aj. Vydání Comenia 1891.; Roty české a j. Srovn. Čas. Česk. Musea 1886, str. 276.
ke straně 226
226.1 "Všecky věci dány jsou od otce Kristovi, to jest všeliká moc k učinění spasení plného všem v něho věřícím, tak aby neměli potřebí hledati jeho jinde v které věci nebo v kterém člověku kromě něho. Nebo kdož jeho jinde hledá, ten jeho nenalezne, protož ani v papeži, ani v moci jeho, ani v jeho ustaveních, ani v biskupích, ani v jich koních spasení jest, nebo falešná jich moc, falešná jich ustavení, falešné jich množství koní k spasení, falešné zdi vysoké kostelů a klášterů k spasení. Jediný Kristus jest pravda k spasení všem věřícím v něho." (Osvěta 1875 str. 299). "Neroď se báti nižádný pro mnohé veliké hřiechy, ktož má vóli dobrú a ktož věří, že jest tato studnice otevřiena tak štědře, aby se v nie mohl umyti vešken svět ode všech nečistot, což jich móž mieti, jako jeden člověk, a jeden člověk jako vešken svět." (Výbor II. str. 613).
ke straně 227
227.1 U této části viz Golla Quellen und üntersuchungen II. str. 29-31. Výtahy podané Schulzem zdají se dosti přesně vyjadřovati mínění Chelčického: "Spasí-li nás Bůh, ne pro naše skutky a spravedlnosti to učiní, ale podle svého milosrdenství nesmírného. Ani dlouhou prací ani krátkou nemohl by nižádný zasloužiti království nebeského, když by jeho Bůh z milosti každému nedal. Ale něco stránkou můžeme zasluhovati tak, když my víru živou majíce k němu a milost, i z té víry a milostí usilujeme, boj vedouce proti tělu, světu a ďáblu a vůli boží plníme, ... Úplně zasloužiti nemůž nikdo, protož musí vždy z milosti a ne ze zasloužení přijíti království boží." (Osvěta 1875 str. 302).
227.2 Osvěta 1875 str. 378.
227.3 Ibid. str. 379.
227.4 Ibid str. 376-377.
ke straně 228
228.1 Goll, Quellen II. str. 32
228.2 Chelčický uznává vlastně jen dvě svátosti. Ostatní jsou zvyky, které, kdyby zbaveny byly přílišného zapletení, jímž jsou obtíženy, mohly by býti užitečny. Zpověď není nutna a může býti i laikem slyšána. Bylo by lépe kříti jen dorostlé (Goll, Quellen II. str. 32). Učení Chelčického o svátosti oltářní zavdalo podnět k četným sporům. Dlouhý čas Chelčícký a bratří viněni byli, že popírají skutečnou přítomnost těla a krve Páně ve svátosti oltářní. Goll dokázal způsobem na příště nepopěrným, že je to naprostý omyl; nejtěžší výčitku činil Chelčický Táborům, že nevěří ve skutečnou přítomnost; právo posvěcovati popírá kněžím, kteří v této příčině odchylují se od církve. Omyl vznikl tím, že zavrhuje transsubstanciaci; apoštol pravil: chléb, který lámeme; proč nevěřiti apoštolu více než Tomáši nebo Skotovi? - To jest učení Wiklefovo (remanentia panis). Viz prameny uveřejněné od Golla (Quellen II. str. 69-71) O svátostech str. 75-82.
228.3 Osvěta 1875 str. 383.
228.4 O těchto předchůdcích reformace české viz dílo mé Histoire de Hus et de la guerre des Hussites (Dějiny Husovy a válek husitských) str. 21. a násl. (Paříž 1878.)
ke straně 229
229.1 Chelčický nemíní, že by dobro a ctnost zavládly někdy na zemi: na nejvýš počet věrných učedlníků Kristových poněkud se rozmnoží.
229.2 Goll. Čas. Čes. Musea 1881 str. 32; Chelčického replika proti Rokycanovi, Quellen II. str. 93.
ke straně 230
230.1 Postilla ve Výboru II. str. 624.
230.2 Replika proti Rokycanovi, Goll, Quellen, II., 87
230.3 Osvěta 1875, str. 374.
230.4 Ibid. str. 376.
ke straně 231
231.1 Osvěta str. 304.
231.2 Odsuzuje-li Chelčický majetek čili jenom špatné užívání tohoto majetku? Mínění jeho zdá se poněkud kolísavé: "Jestliže otcové vaši koupili vám lidi s dědictvím, s dědinami, to cizí a na cizím koupili jsou vám. Nebo toto jest pravá řeč boží: Páně jest země a plnost její, hory, doly, země, krajiny, neb on jest pán všeho, vládne zemí i nebem nejprávěji, jako stvořitel jich. Co pak otcové vaši dali za jeho zemi, aby vás dědicky nám nepřátely jeho usadili? Však když sám není boží, nic božího nemůž právě požívati ani držeti, než jako násilník cizí bezprávuě drží a požívá." (Osvěta 1878 str. 444.) Těmito slovy, zdá se, že Chelčický za zákonitý majetek pokládá toliko jmění spravedlivých: ale poněkud dále, kde pokračuje v odůvodňování, mluví jen o špatném nakládání s poddanými, o bezpráví učiněném Spasiteli, když na lidi, které vykoupil krví svou, hledí se jako na dobytek; zdá se takto, že první část pozbývá svého naprostého smyslu a týká se toliko panování člověka nad člověkem. Bratří nekázali nikdy kommunismu.
ke straně 232
232.1 Osvěta 1875 str. 443-450
232.2 O důležité rozmluvě Chelčického s mistrem Jakoubkem co do oprávněnosti boje na počátku válek husitských viz Golla v Čas. Čes. M. 1881 str. 10 a Quellen II. str. 12-14 a 47-57.
ke straně 233
233.1 Goll, Quellen II. str. 93.
233.2 Osvěta 1875 str. 448.
ke straně 234
234.1 Chelčický velmi jasně vyjádřil smýšlení své o Wiklefovi v replice své Rokycanovi (uveř. od Golla ve Quellen II. str. 83): "Protože mistře uvádíš, Wiklefa a žádného jiného doktora", praví, "zdá se, že výše ho vážíš nežli druhé: čili uvedl jsi ho za rukojmí, poněvadž myslíš, že já hlavně o něj se opíraje, zavrhuji všecka ustanovení lidská a málo vážím si jiných mistrů? Věz, že přijímám všecky učitele, svaté i přítomné potud, pokud mně svou učeností ukázati mohou cestu a otevříti rozum všeho, co Bůh přikazuje mně ve svém zákonu...Ovšem vážím si Wiklefa hlavně proto, že, jak slyším, nikdo ze starých nebo nových mistrů nemluvil ani nepsal tak dobře proti jedu, který vnikl do církve svaté." Ale tato úcta hluboká nepůsobí, aby Chelčický vzdával se přemítání, i vůči němu jako proti každému jinému vyhrazuje si plnou neodvislost svou. Goll skutečně vyznačuje (str. 36) velmi důležitý rozdíl mezi Chelčickým a Wiklefem: podle tohoto soulad má býti mezi církví a státem, podle onoho nemá býti žádného styku mezi nimi.
234.2 Dnes jest dokázáno, že učení Valdenských působilo značně na rozvoj husitství a zvláště sekt prostonárodních. Srovn. Pregera, Über das Verhältniss der Taboriten zu den Waldensern, Mnichov 1887. Ale rádo se to nyní přehání. Müller zachází příliš daleko, tvrdí-li, že bratří jsou "Valdenští husité". Viz Goll, Die Waldenser im Mittelalter und ihre Literatur v Sicklových Forschungen 1888 str. 345. Srovnej v českém Athenaeum r. 1888 str 25, a násl., podrobný referat Gollův o nových spisech týkajících se Valdenských.
ke straně 235
235.1 Protivníci bratří zcela dobře povšimli si antisocialních důsledků těchto nauk. Vizme na příklad co praví jesuita Václav Šturm ve Srovnání víry (1582): "O tom Petru Chelčickém já jsem nemnoho slejchal a skoro nikdá, a protož jsem toho velmi žádostiv byl věděti, jaký by to člověk byl; a co jest dobrého učil, že ho tak velmi bratří vaši chválí. I staral jsem se o to, abych nějaké jeho knihy míti mohl a je přečísti, a v tom přišla mi do rukou jedna kniha, jejíž titul jest tento: Síť víry, dosti veliká a obšírná ... ale ta kniha tak velikým rauháním proti Bohu i svatým jeho naplněna jest, takovým haněním vrchnosti světské i duchovní, tak hroznými a velikými bludy, že jsem se toho i sám uleknauti musil; obzvláštně pak ta knížka proti vrchnosti světské i duchovní a proti právu městskému, císařskému i též duchovnímu sepsána jest, kteréžto knihy i učení jeho kdyby lidé následovati měli, tehdy žádné město, žádná obec, žádné království, žádné císařství, žádné panstvo, žádní stavové, žádné právo a zřízení zemská by státi nemohla, ale všecky ty věci musily by zahynauti a vykořeněny býti. Což všecko netoliko jest proti písmu svatému, ale také i proti rozumu a zákonu přirozenému." (Srovnej Sabinův Dějepis literatury československé, str. 742.) Toto místo zdá se mi zvláště zajímavé tím, že velmi jasně staví proti sobě křesťanství úřední, k užívání světa vytříbené, a křesťanství prvotní a skutečné.
ke straně 236
236.1 Viz o těchto stycích Rokycanových s Chelčickým Schulze v Osvětě 1875, str. 211-215.
ke straně 237
237.1 Gindely I. str. 38.
237.2 Neznáme přesně datum, kdy založena byla tato osada, Goll myslí, te to bylo roku 1457 nebo 1458 (v době snad, která uplynula mezi smrtí Ladislavovou v listopadu 1457 a volbou Jiřího v březnu 1458.) Čas. Čes. Mus. 1884, str. 44.
237.3 Goll v Čas. Čes. M. 1884 str. 457-460.
ke straně 238
238.1 Goll v Čas. Čes. M. 1884 str. 160-161.
238.2 Jirečkova Rukověť II. str. 167.
ke straně 239
239.1 Není horšího hluchého, než ten, kdo slyší a nechce slyšeti, takto i na dále bratří splétáni byli s pikarty. Jedna z nejčastějších ž0loh proti nim, že popírají skutečnou přítomnost, jest zhola nedůvodná. Vizme na příklad co píše Řehoř v době pronásledování (uvedeno od Gindelyho I. str. 497). - "Martin Lupáč" - tak nazýval se volený biskup utraquistický - "když jsme jemu vyznávali, kterak věříme, nepohyzdil toho. Také Petr Chelčický mnoho o tom psav, to za nejlepší položil tak věřiti, jakž Kristus řekl." Učení bratří za této doby zakládá se opravdu na slovech Písma: Toto jest tělo mé (skutečná přítomnost) a chleb, který lámeme, to jest popření transsubstanciace. Více méně bezděčný omyl nepřátel Jednoty částečně vysvětliti lze důležitostí, jakou kladli na zachování podstaty chleha a vína. -- Z počátku přijímali svátost oltářní stojíce, aby protestovali proti klanění se hostii. Tento zvyk budil takové pohoršení a způsobil tolik potupy bratřím, že rozhodli se upustiti od němu. (Schweinitz str. 221.)
239.2 Tato snášelivost theologická zůstává jedním z nejpodstatnějších rysů Jednoty. Tím vysvětlují se také četné proměny, kterým podlehla.
239.3 O tomto prvotním zřízení Jednoty viz Golla v Čas. Čes. Musea 1884, str. 166-167. Mnohdy myslilo se, že bratří byli opravdovými mnichy žijícími společně dle jednoho řádu. Zcela nesprávně. Naopak život klášterní a řády mnišské vždy byly od nich zavrhovány. Jmeno jejích "bratří" mělo jen význam mystický, a každý zachovával oddělený dům svůj a domácnost samostatnou.
ke straně 241
241.1 Goll nerad připouští, že by král byl špatně zpraven, aby přijal do slova obvinění nepřátel bratří; nepokládal je prý za následovníky Táborských, ale z potřeby, aby papeži dokázal svou dobrou vůli, a z politiky pronásledoval bratří. (Č. Čes . Mus.) 1884, str. 450.) - Proč by však Jiří byl tak dobře zpraven? Netázal se o radu Rokycany, který byl v nemilosti, a který jediné by byl mohl říci pravdu. Bratří byli posud jen hrstkou lidí, a nelze se diviti, že učení jejich málo bylo známo. S hlediska věroučného rozdíl oddělující je od Táborů byl hluboký, ale dosti temný, a důkazem toho jest, že před Gollem většina historikův ani ho nepozorovala; protivníci obviňující je, že popírají skutečnou přitomnost, nebyli všickni zlomyslní; nemohl-li tu mýliti se Jiří, který nechlubil se velkou znalostí ve věcech víry? Zmatek byl tím spíše možný, že v Jednotě byl zajisté jistý počet starých Táborů. Z počátku revoluce jevila se týmiž úkazy. Podoba je tak přirozená, že jeví se několikráte s různých stran. - Původně také Táboři vydali se na cestu s holemi a trpěli mučennictví, "ale později vytrhli do boje s vozy, cepy, puškami, děly, a kde jich nepřijali, bili se, dobývali se, loupili, pálili" (Valečovský). Podivno, že bratří sami zdají se zkormouceni strachem, aby Jednota nepodlehla jednou podobné změně, a činí opatření, "aby u nich nestala se věc podobná jako za času Žižky" (Lukáš, Jirečkova Rukověť.)
241.2 Za této doby Jan Rychnovský z Rychnova, přízní svou k bratřím zahajuje dlouhou v dějinách Jednoty řadu přátel a ochranců jejích v panstvu českém. Goll v Čas. Čes. Mus. 1884, str. 449).
241.3 Některé přívržence měla také mezi studujícími vysokých škol.
ke straně 242
242.1 Vypravování Lukášovo; uveř. od Golla Č. Čes. Mus. 1884 str. 461.
242.2 Ne však všickni; jeden z nich zůstal u vězení až do smrti Poděbradovy (br. Matěj Dolanský, jenž "seděl u vězení pořád za deset let". Zpráva Krasonického.)
242.3 Formule odvolávací uveřejněny byly od Golla v Čas. Čes. Mus. 1884, str. 466-469.
242.4 Jošt z Rosenberka, biskup Vratislavský, o jeho poměru ku králi viz str. 72, 80, 100.
242.5 Takové jest mínění Gollovo, jehož důvody zdají se mi pravdě velmi podobnými. Viz o sporné věci této Čas. Čes. M. 1884 str. 465.
242.6 Musil uznati, že moc státní má právo zakročovati ve věcech víry. To neprotivilo se celkem jeho učení: nebylo-li dle Chelčického úkolem státu, aby pronásledováním budil horlivost věřících.
242.7 List Řehořův dle hlavního obsahu Goll právem nazývá apologií sepsanou na obranu svobody svědomí lidského ve věcech náboženských i vytýká důležitost jeho, jakožto předního pramene ku poznání osobní povahy tvůrce Jednoty. "Jeví se nám pak bratr Řehoř jakožto muž ducha bystrého, povahy přirozeně ne tiché a mírné, nýbrž ohnivé a rázné, který však dovedl krotiti se a podřizovati tomu, co jemu náboženské přesvědčení jeho za povinnost ukládalo." Čas. Čes. Mus. 1884 str. 452.
ke straně 243
243.1 Traktat Vaňkův proti panování kněžstva uveřejněn byl s předmluvou velmi zajímavou od Jar. Čelakovského ve zprávách o zasedání král. čes. společnosti nauk, Praha 1881.
ke straně 244
244.1 Ve vydání Čelakovského na str. 11-12.
ke straně 245
245.1 Podle tradice hodnověrné na tomto synodu r. 1467 ponejprve zpívána píseň "Radujme se všickni vespolek". Tuto nejstarší, pokud známo, píseň složil bratr Gabriel Komarovský. Goll v Č. Č. M. 1885 str. 51.
ke straně 246
246.1 Tato otázka o volbě prvních kněží jest jedna z nejtemnějších. Prameny si odporují, což vysvětluje se tím, že většina jich jsou spisy polemické neb apologetické. Přijal jsem mínění Gollovo, jež odůvodněno jest velice hodnověrně. (Quellen I. na různých místech a zvláště na str. 34.) Srovn. též Čas. Čes. Musea 1885, str. 50-51, 57-60.
246.2 Za této doby bratří zdržují se všelikého výkladu dogmatického o svátosti oltářní. Jejích učení jest jaksi čístě negativní, s jedné strany zavrhují transsubstanciaci, s druhé učení pikartské, které popírá skutečnou přítomnost. S tohoto hlediska nemohl vzniknouti skutečný rozkol mezi nimi a Rokycanou, protože tento schvaloval opatrnost tu a káral ty, kdož chtějí všecko vysvětliti; ostatně zdá se, že jako většina mistrův utraquistických nepřipouštěl transsubstanciaci, ale za své přijal učení Wiklefovo. Spor týkal se obřadu, nikoli víry. - Možná ovšem, že již tehda v Jednotě povstaly některé úchylky nebo různosti. "Věřící", čteme v pramenu z roku 1470, "vírou pojídají tělo Spasitelovo", co zdá se blížiti k učení pikartskému.
246.3 List Rokycanův proti pikartům otištěn jest ve Výboru II. str. 734-738.
ke straně 247
247.1 Jirečkova Rukověť II. str. 166.
247.2 Sedm, v Čechách i na Moravě.
247.3 Tyto popravy kladeny bývaly du doby prvního pronásledování; prameny uveřejněné od Golla dokazují, že dálo se tak omylně: páté psaní bratří Rokycanovi (Čas. Čes. M. 1883 str. 561; list bratra Tomáše Přeloučského (Ibid. str. 521). Není zcela jisto, zda pan Kostka je plně vinen smrtí jejich. Pátý přestáv útrapy, propuštěn byl na svobodu.
247.4 Ke cti Rokycany budiž podotčeno, že neúčastnil se činně pronásledování. List bratří (Mýtským) sepsaný hned po smrti jeho vydává mu svědectví, "že i králi mluvil, aby jim milostiv byl". Goll v Čas. Čes. Mus. 1885 str. 55.
247.5 Hugenotští kazatelé v době od zrušení ediktu Nantského do revoluce.
ke straně 248
248.1 "Všecky spisy a traktaty", odpovídá Řehoř, "opovrhli jsme více než od osmi let a vystříháme se od nich." (Sabinův Dějepis literatury československé str. 759.)
248.2 Listy Jiřímu a Rokycanovi: Gindely I. str. 45. Pronásledování dotklo se také Valdenských, snad pro styky jejich s bratřími. Biskup jejich Štěpán upálen byl ve Vídni (1467)
248.3 Historie o těžkých protivenstvích církve české, Vydání spolku Komenského z r. 1870 str. 47. Čím "Catalogus testium veritatis" jest všemu křesťanstvu, tím "Historia Persecutionum" starší církvi české. Přední zásluhu o dílo to měl bratr Adam Hartmann, kazatel někdy kaple Betlemské (1618). Spis dokončený již r. 1631, vydán tiskem roku 1648. Český překlad pořízený od samého Hartmanna, vydán v Lešně r. 1655 a potom častokrát. Zvláště pečlivé jest poslední vydání r. 1888 nákladem spolku Komenského opatřené.
ke straně 249
249.1 Všecko nebezpečenství však neminulo. Na sněmu Benešovském (1473) jednáno o pikartech; neznáme podrobněji snesení jeho, ale čelila asi proti správcům Jednoty, kteří měli býti zjímáni. Sněm přijal tato nařízení, ač bez velkého nadšení z povolností ku královně Johanně, jež naléhala na zachování zásady manžela svého.
249.2 Viz krásný list, jejž psal biskupu Olomouckému Tasovi z Boskovic (Archiv český IV., str. 141). Nezní-li tu jako ozvěna učení bratří? - Takové-li jest, píše Tasovi, chování kněží křesťanských? "Viece následujete ustanovenie Mahometových, nežli přikázání božských; nebo Mahomet přikázal jest, ktož komu die nevěříciemu, jako jest. Mahomet věřil, co o vieru, aby hned zamordoval, a mečem viery hájil: ale pán Ježíš Kristus přikázal jest s pokorú nepřátelóm strpěti všeliké bezpravie, a proti nepřieteli odpustiti vinn sedmdesátkrát a sedmkrát; a kdyžby ve jméno jeho poslaných nepřijieli, většie pomsty nekázal jest učiniti, než na svědectvie z obuví svých prach na praziech jich vybiti, a dal-li kto poliček v líce jeho, aby nasadil druhého."
249.3 "Bylo nesnadno vymýtiti z Čech tento druh lidí a to z dvojího důvodu: pro pokrytectví, to jest pro jistou lahodu řeči a obratnost, s jakou pod rouškou této lahody šířili jed svůj, a posléze proto, že přála jim skoro všecka šlechta česká a zvláště šlechtičny." (Balbín, Miscellanea kniha VII., str. 229.)
ke straně 250
250.1 Gindely I., str. 92-94.
250.2 O počátcích Jednoty v jihozápadních Čechách (v kraji Prácheňském) viz úvodní část historického pojednání: O pronásledování Jednoty br. v jihozápad. Čechách králem Ferdinandem I., jež překladatel tohoto díla podal ve Sborníku historickém býv. žáků prof. Tomka 1888, str. 110-124.
ke straně 251
251.1 "Příčinou toho (pronásledování r. 1503) byli nejen zjevní nepřátelé, podle obyčeje svého maličkému stádci škodní, než i někteří falešní brarří. Nebo byla otázka mezi bratřími o moci světské vznikla, zdali by člověk křesťan s dobrým svědomím vrchností býti, meče užívati, přísahu činiti neb ji od jiných vyhledávati mohl ? Odpírali tomu někteří, jako i za našich časů novokřtěnci; ale větší částka stavu vrchnosti zastávala." (Historie o těžkých protivenstvích církve české kap. 23). Srovnej článek Jos. Jirečka o Jafetovi v Čas. Čes. M. 1861 str. 138.
ke straně 252
252.1 Amos, zdá se, že náležel k těm, které Řehoř z Adamitů získal Jednotě; živil se obchodem kupuje a prodávaje vosk (obyčejný byt jeho byl ve Vodňanech). Jeho hlavním pomocníkem byl Jakub neboli Kubík, mlynář ve Štěkni u Strakonic.
252.2 Jan Táborský, prvotně Jan Vilímek, byl knězem svěcení římského a farářem v Táboře; k Jednotě přidružil se hned v počátcích. Blahoslav slaví jej jako člověka moudrého, v mluvení zvláště svobodného i v Jednotě na věky slovutného a vzácného.
252.3 Vavřinec stal se bakalářem roku 1479. Zažil tytéž krise jako Lukáš a podlehl týmž vlivům. Pohoršení jeho vzbudily odpory utraquistů, kteříž oddělujíce se od církve římské, žádali přece, aby jim světila kněží jejich, Krasonický byl průvodcem do Jednoty mistru Havlovi, potomnímu zakladateli školství bratrského. Viz o této době pojednání Gollovo Spory v Jednotě. - Menší strana bratří v Čas. Česk. Mus. 1886, str. 297-331).
252.4 Podle vypravování samého bratra Lukáše mravní rozvoj jeho upomíná na vznik Jednoty. Zakusil vnitřních bojův a úzkostí jako přátelé Řehořovi. Naráží na ně asi v traktátu o Antikristu, jehož zlomky uveřejnil Goll (Čas. Čes. M. 1883, str. 367), a kde mluví o těch, kterým Bůh dává hledati a nalézati pravdu, třeba v strachu a pochybování. Tyto úzkosti a rozpaky jsou ovšem zcela přirozené při názorech ku kterým se tehdáž znal. "Než ty's napsal," odpovídá mu jednou Prokop, "kterak mníš, že nedostane-li se jedné pravdy jakožto dsky v korábu, že všecken zahyne." (Ibid. str. 363). Tehdejší stav duševní bratra Lukáše velice podobá se smýšlení Lutherovu za mládí, i jinak jest mnoho podoby mezí nimi. Podlehl vlivu horlivého kazatele kališnického, jenž jemu stal se tím, čím Rokycana byl přátelům Řehořovým; nepochybně byl to asi kněz Michal Polák. O osudu jeho viz str. 136. Jeden z přátel jeho dodal mu spisy bratří, i vstoupil do Jednoty po roce 1481.
ke straně 253
253.1 Mikuláš, upálený v Praze roku 1526 tázán byv na Lukáše, odvětil, že jest člověk dobrý, jemuž také pán Bůh známosti zákona jeho dáti ráčil, "však v tom se mně nelíbí, že o jiných lidech dobře nesmýšlí. Já ho nesoudím, Bůh ho suď!" Rezek v Pojednáních kr. čes. společnosti nauk. Praha 1881.
253.2 Lukáš jest jediný pravý theolog Jednoty: po něm podléhá ona cizím vlívům. Augusta úmyslně blíží se k Lutherovi, a jestliže Blahoslav hledí zastaviti hnutí to, jeho smýšlení není ani dosti jasné ani dosti pevné, aby stanovil učení opravdu samostatné.
253.3 Všickni dějepisci nepřipouštějí totožnost Klenovského a Palečka. Autor díla našeho přidržuje se ještě mínění Dobrovského, je však nepopěrnými důvody vyvráceno jest od J. Herbena ve Sborníku historickém 1. 50.
ke straně 254
254.1 Jirečkova Rukověť II, str. 152.
254.2 Jeho způsob polemiky naproti tomu nemění se hrubě.
ke straně 255
255.1 Prokopův Výklad páté kapitoly sv. Matouše dle Jirečkovy Rukověti II., str. 151. Ani víra ani vlastní zásluhy naše nestačí k spasení; dobrá vůle toliko může doplniti nedostatky naše i bude přijata od Boha na místě skutků našich. (Goll v Čas. Česk. M. 1886, str. 307.)
255.2 Synod nezavrhl učení Řehořova, prohlásil i výbornost starých obyčejům, ale neukládal již zachovávání jích za podmínku k spasení nevyhnutelnou.
255.3 Dle mínění obecně rozšířeného strana mírných k návodu Klenovského prý dobrovolně upustila od snesení přijatých v Brandýse a zanechala staroprostým správu Jednoty, aby sami se přesvědčili o potřebě přeměn. Události prý daly jí za pravdu, a po několika letech veliká většina vyslovila se ve prospěch jejich. Bylo by potřebí důkazů pevnějších, abychom přijali vypravování pravdě tak nepodobné, i svědectví Lukášovo nezdá se mi dostatečným.
ke straně 256
256.1 Dekrety Jednoty bratrské, vydané od Gindelyho (1865) str. 2.
256.2 Müller dokázal, že mezi prvotní Jednotou a mezi Jednotou od Lukáše zvovuzřízenou není skoro nic společného nežli jméno. Lukáš téměř nikdy neuvádí učení Chelčického, leda aby je potíral; zvláště v učení o svátosti oltářní přibližuje se velmi patrně k učení táborskému, jež první bratří rozhodně zamítali.
ke straně 257
257.1 Historie o těžkých protivenstvích církve české kap. XXIII. O těchto událostech srovnej v Jirečkově Rukověti články Amos, Kubík a Kalenec, a zvláště Gollovo pojednání v Čas. Česk. M. 1886, str. 310 a násl.
257.2 Amos umřel asi roku 1522. Na jeho místě ujal se "haytmanství" v Menší straně nožíř pražský Jan Kalenec, který r. 1520 byl postaven na pranýř a vyhnán z města. Od té doby Menší strana jest v plném rozkladu.
ke straně 258
258.1 Schweinitz, str. 182.
258.2 Jirečkova Rukověť, str. 469.
258.3 Dosti značná podoba jest mezi organisací bratří za doby Lukášovy a mezi zřízením církve Ženevské za správy Kalvínovy.
258.4 Počítá se často několik set členů rozdělených na dvě shromáždění.
258.5 Světští členové synodu mají hlas jen poradní, neúčastní se volhy biskupů nebo jmenování kněží, velmi záhy přestává jich účastenství v užší radě. Na místo všeobecných synodů nastupují nejčastěji synody užší, ve kterých zasedají toliko členové rady a správcové nejdůležitějších sborů.
258.6 Z počátku členové její bývali voleni doživotně.
258.7 Gindely, Dekrety Jednoty bratrské, Praha 1865, str. 25, 33 a násl.
ke straně 259
259.1 Zajímavým zřízením bylo tovaryšství vdov nebo starých žen, jichž úkolem mezi jiným bylo zabraňovati nemravnosti neb ohlašovati ji.
259.2 Goll, Čas. Čes. Mus. 1886 str. 328. Počalo také vcházeti v obyčej, že k úřadu kněžskému připouštěli se mužové ženatí.
259.3 Kristus jest hlavou církve a kněžství pochází od něho a nikoliv od papeže: Tři věci jsou potřebny ke zřízení na úřad kněžský; svatého života, modlitby a vzkládání rukou. Sluší ctíti Pannu Marii a svaté, ale nikoliv je vzývati a očekávati od nich spasení. Bratří zachovávají sedm svátostí, ale nesmí se jim dávati smysl pověrečný; bez víry nepřispívají ničím ke spasení. Zavrhují očistec a i na dále křtí po druhé ty, kdož vstupují do Jednoty. Vroucí víra jest obecný základ vykoupení; jest udělena darem ducha svatého a zásluhou milosti Kristovy, jeví se čistým životem a dobrými skutky; věcí potřebné jsou víra, láska a naděje. Co do svátosti oltářní, Lukáš blíží se patrně k učení táborskému, ale tím, že musí přihlížeti k prvotní nauce Jednoty, vysvětluje se, že ve slovech jeho, ne-li v myšlení jeho, jest jakási nejasnost, a dogma bratří v této věci podléhá mnohým proměnám, jež v praxi zračí se chováním poněkud obojetným vůči druhým sektám protestanským.
ke straně 260
260.1 Schweinitz, str. 206.
260.2 Většina rad zde uvedených vzata jest z nálezů synodu Brandýského r. 1512. Otištěny jsou ve Výboru II. str. 1395-1429.
260.3 Výbor II. str. 1411, 1397.
ke straně 261
261.1 Výbor II., str. 1394-1400.
261.2 Jest to jedno z themat, jež nejčastěji se opakují v dekretech synodalních. Srovn. Gindelyho Dekrety Jednoty bratrské I. 8, 98.
ke straně 262
262.1 Tvrzením tímto nepopíráme nijak neobyčejnou plodnost literarní, jakou rozvinuli bratří, a ohromné služby, jaké vykonali jazyku českému; ale jejich literatura jest skoro výlučně didaktická a theologická. Bylo by směšné vyčítati jim to, bylť to nutný důsledek jejich soustavy. Zda časem nebyla by se stala proměna? Beze vší pochyby: po skladatelích písní duchovních byli by následovali básníci, i umění výtvarné bylo by se vybavilo ze jha náboženství. V době před bitvou Bělohorskou můžeme již pozorovati jako pčátek tohoto vývoje. To nevyvracuje nijak tvrzení našeho, nýbrž dokazuje toliko, že jednota znenáhla otvírala se světu: kdyby byla déle vytrvala, byla by podlehla osudu společnému různým sektám křesťanským, jež jimi jsou toliko dle jména: byla by ztratila svou tvářnost a přestala býti tím, čím byla.
262.2 Mezi řemesly bratřím zakázanými nalézáme za prvních časů vedle alchymie lichvu, kostkářství, divadlo, malířství a hudbu. Zákazy tyto pozbyly záhy své přísnosti.
262.3 List z r. 1503, i jinak velmi krásný, dosti jasně vyznačuje tuto náladu duševní; jsou tak velice obětaví, že úspěch jest pro ně téměř sklamáním. Když bratří povoláni byli do Prahy ke slyšení, lid byl velice popuzen proti nim, a zástupci Jednoty vypraveni jsou "jako ovce k zabití". Vizme, co píše jednomu z těchto poslů (Vavřinci Krasonickému) pan Bohuš Kostka z Postupic. "Přirozené jest milovati život. Ale ty, bratře milý, jinak osvícen jsa, pamatuj, že život tvůj s Kristem pohřben jest v Bohu, jehož požívání abys došel, umříti musíš s Kristem. Víš, komus uvěřil, a kterak on mocen jest dochovati tobě to, cožs jemu svěřil, až k onomu dni. Posilň se tedy v Pánu a v moci síly jeho, abys dobrý boj bojoval a vzal korunu života ... My sice co se lidskou opatrností učiniti mohlo, učinili jsme a vám bezpečnost opatřili, aniž napotom na to pozoru míti přestaneme; jestliže by však vzteklost nepřátel uhamovati se nedala, a Bohu by se líbilo smrtí vaší oslaviti jméno Syna svého, vy hotovi budte s Jobem říci: Pán život tento dal, Pán nechť jej také odejme; jak se Pánu líbilo,tak se stalo". (Historie o těžkých protivenstvích církve české str. 51). Nemíním, že pan Kostka neučinil všech opatření potřebných, ale kdyby byl opominul něčeho, byl by se těšil myšlenkou, že Krasonickému dostalo se důstojné smrti a že mučennictví jeho církvi více prospělo nežli život jeho.
ke straně 263
263.1 Výbor II. str. 1430-1432.
ke straně 265
265.1 Jungmannova Historie literatury české, str, 50.
265.2 Vůbec byli velice nešťastni u volbě svých zástupců. Bratří vynikají velice nad protivníky své.
265.3 Palacký, Dějiny národa čes. V, 2, str. 140.
ke straně 266
266.1 Historia Persecutionum z této doby (1503) uvozuje mučenníky Borské: "Nějaký pán z Švamberka (Krištof, jenž v zástavě měl purkrabství Domažlické a s ním Chody) uchytiv šest z posluchačů bratrských ze vsi Oujezda nedaleko Domažlic, dal je v městečku Boru upáliti." Roku 1511 upálen od podobojích měštan kutnohorský Ondřej Polívka. Vydání spolku Komenského 1888 str. 71-72 a 74-76.
ke straně 267
267.1 V této době právě vydává se první katechism a první kancional bratrský.
267.2 Ze šedesáti známých spisů, jež uveřejněny byly v Čechách v letech 1500-1510, padesáte vydáno od Jednoty.
267.3 Úspěchy bratří byly zvláště rychlé ve východních Čechách, kde měli 150 důležitých sborů. Mladá Boleslav, Litomyšl a Pardubice byla tři místa, kde přívrženci Jednoty byli nejčetnější. V Mladé Boleslavi pan Kunrát Krajíř z Krajku daroval jim starý klášter minoritů, kde potom měli svůj chrám, školu a přední členově rady tu též obývali; toť byla hora Karmel; v Litomyšli sbor nazýval se horou Olivetskou.