|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Hnutí náboženské ku konci XV. století. - I. Utraquism; hluboký úpadek jeho; nedostatek kněží a zkaženost duchovenstva. Konsistoř; malomoc její. - II. Jednota bratří českých. Vzrušení náboženské. Chiliasté a Táboři. Rokycana a kázání jeho. Posluchači Rokycanovi, Řehoř. - III. Chelčický; život jeho a učení. - IV. Bratří Kunvaldští. Jiří z Poděbrad a bratří. První pronásledování. Ústrojí církve bratrské; Matěj, první biskup její, Vzrůst její. - V. Přeměna jednoty. Amos a Menší strana. - Lukáš Pražský. Učení bratří, jejich věrouka a mravouka. - Nařízení Svatojakubské (1508). - Pokroky bratří a příčiny konečného nezdaru jejich.
Průběhem celé vlády Vladislavovy i v době následující spory náboženské hnutím politickým zatlačeny jsou sice do pozadí, ale nikoliv potlačeny; nejen vášně a řevnivosti náboženské propukají čas od času i zavdávají, ne-li příčinu, aspoň příležitost a záminku k většině krisí, zkrátka tvoří osnovu historie. Přesvědčením neb upomínkami náboženskými vysvětlují se mnohé zdánlivé odpory v chování stran nebo náčelníků jejich; podivná rozhodnutí, překvapující spojení. I.
Vše spojuje se v životě národa: náboženský rozvoj národa českého za této doby vyznačuje se týmiž rysy povšechnými jako politické dějiny jeho, a pohled není hrubě utěšenější. Týž zmatek, táž málomoc povznésti se k rozhodnutím mužným, táž pokleslost myslí a týž nedostatek prozíravosti a oddanosti. Utraquism, chráněný privilegiemi slavnými a zachovávaný převelikou většinou národa, neužívá příležitosti, aby vyšel ze situace nejisté, v níž zůstaven byl vítězstvími svými, přestává na bázlivé obraně, sám naopak stává se výlučným a nesnášelivým, překážeje již jen všelikému pokroku. Patrný úpadele jeho přivádí katolíky v pokušení: ale nové útoky jejich, slabé a brzo zastavené, předem odsouzeny jsou k nezdaru a nemají jiného účinu, než že udržují neustálý nepokoj a novou zavdávají příčinu ke zmatkům posavádním, jimiž ruší se pokoj země. Jako v politice tak i v náboženství, ale tu patrněji, jeví se nicméně některé známky příznivé, a vůči utraquismu vzrůstá nová strana, která hotova jest chopiti se úkolu, jehož leká se úřední husitství - Jednota bratří českých.
Zatím co nový směr mravní kyne zemi, utraquism pokračuje na jednotvárné dráze, kde tytéž příhody opakují se s pravidelností unavující. Na venek jednání s dvorem římským nikdy nepřestalo úplně; čas od času posílána nějaká žádost, sněm chystal program a ustanovoval posly, legat rokoval s vyslanci kališníků; rozhovor byl napřed znám: poslové mumlali žádosti koktané po více než čelé století, prosíce za potvrzení kompaktat, za jmenování arcibiskupa utraquistického, za schválení některých drobných obyčejů v obřadech jich zavedených; legat dával známé napomenutí a obyčejnou zhola odmítavou odpověď, a strany rozcházely se podrážděné a popuzené: po několika měsících nebo po několika letech, nehledíc ke zkušenostem tak mnohým, ve vyjednávání počínalo se znovu.
Uvnitř obyčejné půtky a tajný zápas s katolíky. Mírem Kutnohorským všickni páni nebyli přivedeni ke snášelivosti: ale několik přestupů více méně dobrovolných, jimiž tu a tam tři nebo čtyři vsi přinavráceny byly k víře katolické, neměly velikého významu a celkem jich skoro ani nepozorováno: těmito proměnami neustálými nezměněna hrubě vzájemná síla stran. Více utraquisty pobouřilo roku 1507 jmenování nejvyššího kancléře Albrechta z Kolovrat správcem království. Albrecht jakožto syn bývalého administratora strany katolické 206.1 slynul svou horlivostí bigotní a pokládal se za představitele prospěchů kněžstva. Na statcích svých vypudil faráře utraquistické a na jejich místa dosadil kněze římské: jeho horlivostí zahanbeni byli páni katoličtí tak, že někteří následovali jeho příkladu. Král podporoval toto hnutí; byloť jako novým záchvatem horečky, která zuřila v království roku 1482: několik klášterů bylo znovu otevřeno, mniši vypuzení vrátili se do Prahy, sněmy ozývaly se žalobami husitův. Ale útoky ochably: tehdáž k ukojení této vší pravověrné horlivosti postačily protestace bez bouře. Nic nejeví lépe malátnost strany katolické za této doby než nečinnost její vůči utraquismu, sektě to tak sešlé, že neměla již ani síly ku propagandě ani energie životní. Bylo na čase, aby reformace probudila ji z tohoto spánku lethargického. Zatím náboženství slabostí kurie pozbývalo důvěry, a katolíkům českým odnímána až i touha po odvetě. "Ach, kdyby Pius II. se vrátil," vzdychal jeden z náčelníků jejich, "Pius II., poslední dobrý papež!" Dlouhá léta bylo jim ještě čekati na takového vůdce, který by je vedl k útoku.
Vnitřní nesnáze utraquismu byly vážnější než obtíže zevnější. Čas nepřinášel žádné změny příznivé - na opak: nebylo ani kázně ani pravidelné správy, zvláště nedostávalo se kněží. Jak vyplniti mezery nastalé, opatřiti osady faráři kanonicky zřízenými ? Čas od času pomohla Čechům náhoda: známe radost, s jakou uvítali příchod biskupa Santorinského (1482); o dvacet let později stařičký světicí biskup Sidonský Filip de Novavilla dojat jsa nářky a prosbami Čechův, ochotně dal se do služeb jejich; v Praze přijat byl s radostným nadšením, které však trvalo jen na krátko. Nahodilí biskupové sotva že v úřad byli uvedeni, znepokojovali se úchylkami v obyčejích a v obřadech a pojímajíce vážně úřad svůj, pokoušeli se pravidelnému řádu podříditi kněžstvo ode dávna všeliké kázni odvyklé: z toho vycházely půtky, výtržnosti, vzájemná nevole. Augustin Lucian nebyl v Čechách ani rok a již litoval svého skutku přenáhleného, mnohými prosbami od kurie domáhaje se odpuštění. Toliko stěží, téměř násilně udrželi ho Čechové, a navždy zviklána byla důvěra mezi pastýřem a ovečkami jeho.207.1
Filip de Novavilla byl ještě nešťastnější: v prvním vznětu vděčnosti svěřena mu nejvyšší správa církve národní, a Vladislav sám uznal ho za biskupa českého a předsedu konsistoře utraquistické. Dobrá shoda netrvala dlouho: husité chtěli mu přiznati úlohu toliko aického "světitele",207.2 protestovali proti všelikému vměšování jeho do věcí kázně a bohoslužby, přeli se, na místo aby poslouchali. Kletby a interdikty rozhořčovaly je: nechť trestají takto Němce a Vlachy, budiž; ale žáky Husovy, představitele pravdy! Mistři, kteří
konsistoř spravovali před příchodem Filipovým, netrpělivě snášeli ponížení, k němuž přivolili, kdežto obmezené pravověří jich děsilo se některých změn, jež biskup hleděl zavésti: opposiční strana utvořila se kolem Korandy, Pavla Žateckého a několika druhých členův university; obyvatelstvo pražské vyslovilo se pro ně. Roku 1505 konsistoř nabyla opět vší neodvislosti své: Filip přestal světiti na kněžství. Protivníci mstili se mu na přívržencích jeho. Střídník na faře Týnské byl poslušen biskupa: rychtář pražský kázal ho jíti se ženou podezřelou, spolu s ní celým městem vésti a vrhnouti do šatlavy. Filip de Novavilla zastavil služby boží: po tři dni nezvonilo se ani jedním zvonem; avšak tímto rázným krokem rozhořčení byli na nejvýš jeho protivníci: Nemáte žádné moci nad námi, křičeli na kněze, dostáváte plat za práci svou a nemáte práva, abyste se jí vyhýbali. Mistři vysokého učení a páni na radnici Staroměstské nařídili, aby interdiktu nijak nebylo šetřeno.208.1 Filip prohlásil, že opustí království: bylo mu v tom zabráněno. "Trpíť i s námi potupu a zlost lidskou", píše jeden z přívrženců jeho, "pláče a sobě na každý den stýská, takže teskno na starce pohleděti".208.2 Podařilo se mu konečně vyjíti z Prahy, ale pocta, s jakou přijat byl na Táboře, nevyhladila vzpomínku na urážky zažité. Pobyt v Čechách zhnusil se mu na příště; za noci uprchl přestrojen; byl však lapen. Smrt vysvobodila ho konečně (1507). Prospěšné to naučení, a od té doby žádný biskup cizí nepodlehl pokušení, aby kacířstvu nabídl služeb svých.
Čekanci podobojí podnikali opět žalostnou odysseu svou pro posvěcení,, podvádějíce důvěřivé biskupy a dovolávajíce se jejich soucitu nebo kupujíce sobě jejich ochotu. Rok co rok přibývalo obtíží, zákazy dvoru papežského byly přísnější a lépe jich posloucháno. Preláti, kteří jednou byly oklamáni, zpraveni byvše o pravé situaci, měli se na pozoru; svatokupci zvyšovali ceny své a požadavky jejich přesahovaly často chudé prostředky konsistoře; čekancům ukládali nejpotupnější podmínky, nutíce je, aby falešnou přísahou zakoupili posvěcení své. Tito musili jim přislíbiti, že nebudou podávati kalicha, potom žádali konsistoř, aby odpustila jim vinu jejich.208.3 Smutná to předehra ke vstupu do služby boží dvojím odpadlictvím! -- Jací byli takto lidé, kteří podávali se tomuto ponížení! I nejlepší z nich neměli žádného vzdělání, neznali ani obřadů bohoslužebných, přáli pověře a z nevědomosti, netušíce ani toho, šířili nauky nejspornější. Mnozí byli poběhlíky, mnohdy zločinci trestu uprchlými; zanedbávali všecky povinnosti své a svým osadníkům dávali příklad nejžalostnější. Ačkoli na zdař bůh přijímáni byli všickni, kdo se nabídli, přece veliký počet far zůstával neosazen; skoro všickni kněží spravovali dvě nebo tři osady, mnozí pět i šest.
Rozumovou a mravní prostředností svou kněžstvo pozbylo vší důstojnosti a vší neodvislosti. Právo opravy přeměňovalo se, a farář byl již toliko kaplanem pánovým. Na počátku majetník, od něhož založena byla ves, vystavěl a nadal kostel; za to vyhradil si právo, navrhovati faráře a vy konával nejvyšší dohled nad věcmi církevními, ale z toho nevyplývala závislost kněze na moci jeho. Za oné doby duchovenstvo tvořilo korporaci velmi bohatou, mocnou, na své výsady žárlivou, a svobody její byly u vážnosti.
Ježto od doby rozkolu všecky statky církevní byly zabaveny a obce velice ochuzené nemohly ničím přispívati k výživě kněží svých, tito žili již jen z almužen pánových. Proti jeho rozmarům a vrtochům správce fary nemohl spoléhati na žádnou podporu zevnější: učení husitské, jehož dvěma hlavními články byly svoboda slova božího a kažení hříchů veřejných, do jisté míry ospravedlňovalo vměšování se laiků v obor věcí náboženských. Vše přispívalo takto zároveň ku ponížení faráře, aby stal se pokorným sluhou svého oprávce: tento zachovav si několik drobtův z písma sv., často právem se pokládal za učenějšího a zacházel s ním jako se sluhou. Farář najímán byl na dobu určitou, někdy na půl neb i na čtvrt léta; nelíbil-li se, beze všeho byl propuštěn. Ubožák nemaje ani prostředkův ani pomoci ani výživy, hleděl jen úslužností zalíbiti se pánu svému, poddával se všemu ponížení, přijímal všecky podmínky, často v hrubších rozkošech vyhledával raději zapomenutí na bídu svou.209.1
Utraquisté snažili se přítrž učiniti zlu reorganisováním konsistoře roku 1478. Dobré bylo pojetí plánu od stavů přijatého, ač jinak byl pouhou obnovou starého zřízení katolického: nad prostými faráři děkanové; v čele duchovenstva nejvyšší rada210.1 jakožto vůdce a ochránce všeho kněžstva měla udržovati v něm jednotu učení a čistotu mravův a zabezpečiti mu zákonnou neodvislost. Předsedou této rady jest administrator, vedle něhož zasedá deset až dvanáct konsistorianův. - Administratoři a konsistoriani byli obyčejně prodchnuti nejlepšími záměry; často - aspoň na počátku - vynikali ctností i nadáním: čeho však dosáhli? Není čtení jednotvárnějšíbo a žalostnějšího nad akta tohoto nešťastného sboru; nikde nevyniká s truchlivější jasností všecka bída, kterou strádá církev česká, zkaženost a nevědomost duchovenstva, chatrnost kázně, různost učení; lhostejnost věřících; požadavky pánů. Každým rokem zlo se zhoršuje, a všecka nařízení konsistoře jen je potvrzují, ale neodstraňují ho.
Co představuje konsistoř a jakou váhu mají její nařízení? Sněmy s onou netečností a vrtkavostí, jež neplodnými činí nejlepší usnesení jejich, nezaměstnávají se více konsistoří, často péči o jmenování členů jejích ponechávají konšelům pražským; po dlouhá léta zapomíná se na ni tak, že nepomýšlí se na vyplnění mezer v prořídlých řadách jejích; skládáť se již jen z několika chorých a sešlých starců. Dle jakých zásad může konsistoř dožadovati se poslušenství, když sama jest v odboji proti moci papežské, jejíž autority v theorii nepopírá? Nedávají-li náčelníci její příklad neposlušnosti, když opojeni zbytkem moci své, stále ve sporu jsou s biskupy více nebo méně kanonickými, kteří dostali se na stolec pražský? Přidržují se omylu tehdáž všem Čechům společného, že svobodným jest již každý, kdo neposlouchá nikoho. Pokládají se za věrné dědice učení opraveného, poněvadž nechtí upustiti od kalicha, od podávání svátosti oltářní dětem a od čtení epištoly českým jazykem. Ale děsí se svobodného výkladu písma, osobní svědomí podrobují tradici a autoritě, zachovávají dogmata a řády katolické, sedm svátostí, klanění tělu Páně, coelibat kněžstva. Úpadek husitství nemůže lépe býti představen než tímto sborem starců zaleknutých a zatvrzelých, duchů hrob ostříhajících.
Takto všickni, kdo nespokojili se slovy a prázdnými formulemi, hledali jinde podstatnějšího učení; vůči zmírajícímu utraquismu nová sekta vábila k sobě srdce smělejší a duchy po pravdě žíznící; pravých nástupců Husových třeba hledati v Jednotě bratří Českých.
Bázlivostí utraquismu vysvětlují se o něco později rychlé pokroky lutheranství v Čechách. Všickni, kdo trápeni byli silnější vášní náboženskou, znenáhla opouštěli program na příště neplodný; hleděli rozkolu zjednati nějaký význam a jaksi oduševniti revoluci; byliť zcela připraveni státi se žáky reformatora německého. - Hnutí husitské bylo však příliš původní a příliš národní, aby takto se ztratilo beze stopy. Kdežto úřední náčelníci kacířství zdržovali se pokořujícím vyjednáváním, několik mužů rozhodných a pobožných položili základy k nové společnosti náboženské a vytvořili sektu, jež podlehla sice vlivu protestantství, ale nesmísila se s ním a vedle Valdenských jediná od doby střední do nové zachovala podstatu samostatnou a tvářnost zcela zvláštní.211.1 Jednota bratří českých211.2 až do bitvy Bělohorské zůstala jedním z předních živlů národního života českého, Čechům dala několik nejznamenitějších politikův a nejvýtečnějších spisovatelův, vyznačivši celou tuto dobu historickou zvláštním rázem svým, konečnou katastrofu povznesla hrdinstvím mučenníků svých a vyhnanství zúrodnila pracemi svých věřících. Zda nenáleží jí také nějaká část zodpovědnosti za neštěstí XVII. století? Zda příliš svéhlavou věrností ke svým naukám zvláštním nepřispěla k tomu, že v Čechách nemohla se utvořiti veliká církev lutheranská, která by byla reakci katolické kladla nepřekonatelný odpor? - Možná! Však buď jak buď, velikostí úkolu, jejž podnikla, neméně i vysokým významem mužů, jež vychovala, zasluhuje zvláštní pozornosti.212.1 Žádná sekta křesťanská nerozebrala s větší smělostí a nerozřešila s větší přísností velikých problemů politické a hospodářské organisace společností lidských; v žádné také nejeví se zřejměji vliv skutečnosti nad theorií, která z počátku byla radikalní a naprostá, ale brzo zmoudřela stykem se životem. II.
V letech po smrti Husově jakási horečka náboženská zmocnila se Čech. Tisíce lidu venkovského scházelo se na horách, aby slyšeli slova pravdy a života a vzdali Bohu poctu čistou. V těchto houfech, jež kalich opojoval mystickým nadšením, nauky nejpodivnější a sny nejsmělejší přijímány byly beze sporu; blouznění chiliastické zvláště zaměstnávalo duchy. - Před posledním soudem Kristus prý sestoupí na zemi a založí království, které potrvá tisíc let; bezbožní zahynou v strašné potopě; pod bezprostřední správou Pána vyvolení věřící žijící ještě anebo ti, kdo zemřeli pro pravdu, z mrtvých vstanou se Spasitelem a těšiti se budou z dokonalé blaženosti. V této říši svatých zrnšeny budou všecky zákony lidské a zmizí rozdíly stavův a statkův. Země zbavená bezbožníků bude dosti prostranná pro ty, kdo vedou život libý a šťastný; lidé přímo osvícení duchem svatým nebudou potřebovati více ani vůdce ani řádu; kněží pozbudou své moci a bible své vážnosti.213.1
Avšak div očekávaný nenastával. Křižáci hrozili potlačením pravdy. Nebylo těžké přesvědčiti svaté, že jim samým přísluší vyplniti osud a vykonati odsudek nebeský. Táboři, ač ostatně smíšeni byli záhy se živly velmi nečistými, vedeni jsouce vůdci, kteří zorganisovavše je a v kázni držíce, užívali fanatismu jejich, třebas plně ho nesdíleli, přece vzpomínali často na první sny své; mystické naděje jejich změuily se spíše nežli zmizely, a až do konce svého nespustili se myšlenky zříditi království boží na vší zemi. Bitvou u Lipan náhle vytrženi byli z illusí svých (1434). Od té doby nemajíce budoucnosti ani vůdců ani důvěry, stali se již jen jedním z četných živlů nepořádku, které zůstaveny byly válkou až do chvíle, kdy Poděbrad přinutil je přistoupiti k úřednímu utraquismu a podříditi se arcibiskupu sněmem zvolenému (1452).
Těžký pád po takovém vzmachu! Tolik bojů, tolik úsilí, tolik vítězství a takový výsledek! Co krve prolité, co útrap, co zřícenin! Hle kam vedla vítězství bezpříkladná: šlechta mocnější nežli kdy jindy, zlořády obnoveny, pravda ponížena a zrazena, Ježíš poličkován od Antikrista! Obnoviti boj? Ale jak? S jakými prostředky? I kdyby únava nebyla naprostá, chyběla věc nejdůležitější, nadšení doufanlivé. Naopak uznati porážku bez obmyslu, upustiti od oněch vyšších statkův, od pravého náboženství, od evangelia! Pro mnohé z těchto lidí ještě krisí otřesených a vášní nepřemožitelnou ovládaných bylo to téměř nemožností psychologickou.
Nařízením nepotlačí se víra; ani správce tak obratný a tak vážený, jako Poděbrad, v několika letech neupokojí vzrušení lidu, je-li tak hluboké, tak zakořenělé a tak všeobecné. Konec velkých hnutí politických a náboženských často jako počátek jejich vyznačuje se smělosti obrazivosti osobní, která zdá se býti projata šílenstvím. Proti vůli utraquismu zákonitého kazatelé více méně oprávnění doráželi na nejváženější dogmata o sv. Trojici, o božství Kristově; ve Chbu Františkán Jan z Wirsberka ohlašoval příchod nového vykupitele;214.1 nevzdělaný sedlák Mikuláš z Vlásenice214.2 měl vidění a zjevení, založil sektu Mikulášenců, jichž stopu sledujeme až do konce XVI. století. Mnoho těchto blouznivců zanikli nezůstavivše žákův, ale ze zapomenutí, v něž brzo upadá jméno jejich, nelze souditi, že neměli vlivu; abychom přesvědčili se o tom, připomeňme jen, co děje se ještě v některých kruzích protestantských, neustálou tu práci tvorby náboženské, která hýbe věřícími. Nejkrajnější strana Táborův, označená jménem Adamitů nebo-li Pikartů, krutě pronásledovaná od Žižky, nikdy nezmizela úplně; konečně vítězství mírného utraquismu přispělo ještě k utvoření nových stran:214.3 přetrhavši svazky, jež ke společnému středu poutaly všecky ty, kdo nebyli spokojeni kompaktaty, bylo příčinou, že povstaly, ne snad sekty ve vlastním slova smyslu, ale volné jednoty, společnosti náboženské, útočiště nespokojených, fanatikův a všech duší, jež uprostřed zármutku a ošklivosti doby tehdejší hledali útěchy ve víře vřelejší.214.4
Je-li nějaká podoba, nějaký svazek přímý mezi Jednotou a většinou těchto volných jednot náboženských, které povstaly v Čechách z rozkladu husitství ? Žádným faktem nelze toho potvrditi. Zvláště bylo by vážným omylem viděti v bratřích následovníky Táborů:215.1 lišíť se od sebe jak učením tak životem. Naopak není pochyby, že všeobecné vření duchů za této doby působilo značným, ač nepřímým vlivem na základ a pokrok Jednoty; poskytovaloť jí jaksi potřebného ovzduší mravního. Věci zřejmé a bezprostřední nepřispívají vždy a nedostačují nikdy k úplnému vysvětlení. Ve společnosti náboženské pevněji ustavené a novými ideami méně zmítané učení Chelčického nebylo by vzniklo nebo bylo by zajisté zůstalo bez ozvěny. Sny chiliastické, tužby demokratické, zvyky svobodného bádání, potřeby svědomí předrážděného dlouhou dobou hádek a zápasů, rovněž jako málomyslnost, výsledek to dřívějších porážek, byly, ne-li příčinou, aspoň podmínkou vzniku a rychlého pokroku Jednoty.
Takto připravena byvši okolnostmi všeobecnými, zrodila se ze setkání několika žákův arcibiskupa utraquistického Rokycany s mužem málo výmluvným, vzdělání prostředního, jenž neměl jiné autority, než jaká vyplývá přesvědčení a z hodnosti mravní, Petrem Chelčickým.
Rokycana, jak víme, nebyl ani velikým logikem ani vynikajícím theologem, ale zachoval čistou tradici husitskou. Kacířství původně vyšlo z myšlenky o obrození mravním. Jako kazatelé betlemští tak i Rokycana myslil, že dlužno přede vším očistiti duše a přivésti věřící opět k opravdovému plnění přikázaní Spasitelových. Když vystoupil na kazatelnu svou v Týně, povýšen jsa nesmiřitelným záštím naň se sápajícím, ctěn pro čistotu mravů svých, téměř mučenník od doby zkoušky mužně přestálé, lid tlačil se kolem něho a v kázaních jeho nalézal opět trochu bývalého nadšení svého. Mělť některé vlastnosti velikého kazatele prostonárodního, vroucí přesvědčení přecházející na posluchače, sílu přemáhajicí pochybování, často drsnou svobodu myšlenky a výrazu. Obracel se k lidu, ku prostým, vyhýbal se polemikám a otázkám dogmatickým, které působí nesvornost a zmatek; chtělť odvrátiti duše od hříchu a zatracení.216.1
Ačkoliv utraquisté nepřijali všech puritanských přepjatostí táborských, přece za let válečných zachovali v Čechách řád dosti přísný. Sotva že kompaktata byla zjednána, vzrušení ochablo, a jakási reakce povstala proti zákonitému asketismu. Lehkostí mravů svých dávali Praze pohoršení cizinci a páni z průvodu nejprve Sigmundova,216.2 později Ladislavova; drahně Čechů následovalo jejich příkladu. Obyčejná to odveta povahy lidské, jestliže podrobena byla na čas kázni příliš tuhé. Mimo to splétalo se tehdáž s tím ještě trochu vzdoru: pokaženost byla pravověrná a rozpustilost protestovala proti kacířství.
Rokycana dorážel prudce na drzou bezbožnost, na lhostejnost, na neřesti roztahující se s porušením přikázání. Provázela ho při tom ona důvěřivá smělost kazatele, jenž zastupuje Boha na zemi, volá před soud svůj pány i poddané, chudé i bohaté. "Nu, vy, páni, panoše, rytíři," táže se, "nečiníte-li křivdy žádnému, neutískáte-li žádného, neučínite-li násilí žádnému, neodřete-li, neobloupíte-li chudinky své ani žádného ? Nevezmete-li křivě, bezprávně jednoho haléře s chudiny, aby mohli nežalovati na vás, v pravdě tak-li jest?"216.3 - Chvílemi zdá se, že v jeho rozhořčených protestacích proti potlačování a utrpení lidu slyšíš ozvěnu hněvů demokratických, jimiž rozníceni byli Táboři. "Sedláci, nebožátka, vše musí nésti. On, nebožátko, pojí chleba suchého a napí se vody a pánu daj, at hoduje. I aby toto buoh nechal bez pomsty? Aha, nikoli."217.1 Však jsou-li tito utlačení nevinni? Není-li bída jejich spravedlivým trestem za hříchy jich ? A kazatel tepe i je nelítostně s onou nespravedlivostí svrchovanou, jež horlí proti marnůstkám prominutí nejhodnějším jakožto proti hříchům nejtěžším, s onou nemilosrdnou prudkostí kněze, jemuž vše světské jest poskvrněním.217.2 Čteme bez přílišného údivu kletby vyslovené proti oděvu, kostkářství, tanci, klenotům, náramkům, střevícům červeným, rukávům do země; jiná místa zdají se nám docela podivná a téměř odporná, když na příklad svolává hněv boží na "tyto matky a otce, ježto z té hovadné milosti děti připravují, fiflují, ono střevíčky červené, oboječky. Ježto kdyby máti po křtu, vezmúci meč, i sraubila dítěti hlavu, méně by mu uškodila, nežli ihned z mládí vedouce je k pýše světa, nébrž prospěla by jemu, pomohúc jemu do nebes. Co jest Erodes zlého těm dětem učinil, zmordovav je, an prospěl, že mučedlničí korunu vzali ?"217.3
Jest na jevě, že kazatel již není úplně mocen sama sebe, že ovládán jest a unášen věrou svou: v tomto náčelníku strany jako by byl tribun, jenž marně snaží zdržovati se. Chce býti mírným a hledí nespouštěti se učení pravověrného: jestliže odporučuje čítání evangelia, zavrhuje výlučnou pýchu těch, kteří kromě písma svatého odmítají jakéhokoliv vůdce, i prohlašuje autoritu otců sv., doktorův a tradice; kárá špatné kněze, ale vzpírá se každé snaze popírati užitečnost stavu kněžského; co do pocty svatých, zákonitosti války nebo trestu smrti zamítá rovněž výstřední učení. "Dejž nám, milý Bože, řikával, v prostředek uhoditi". Této milosti nebylo mu popřáno: každé chvíle letora vítězí nad rozvahou a proklouzají mu slova dále sahající, nežli kam myslí a chce. Praví, že církev pozbyla moci své, protože odchýlila se od zákona Kristova, že dlužno oživiti opět evangelium, na něž svět znenáhla zapomíná, ač v něm jediná jest pravda a spasení: "Milí křesťané, nedejte se zklamati, praváť jest pravda, nemajíť proti tomu žádného písma stálého. Pakli mají, nechť okáží, chcem opraviti ... A pro Buoh nehledťe na to množství, na ty zástupy. Nebo vždycky od počátku v množství bylo pohanění a v malém počtu požehnání ... Pomníte-li; jaká vojska bývala z Míšně i odjinud, chtíce zákon boží zahladiti, a vždy milý Buoh pomáhal, že málo bylo Čechův a velmi veliká vojska přemáhali."218.1 Podivuhodná slova, z nichž přirozeně nevyplývá hrubě vážnost řádné autority. Obřady a svátosti nejsou prý k ničemu bez vnitřní přeměny, kněží mají povinnost obraceti hříšníky k dobrému nejen napomínáním ale i vyobcováním, slabost a hříchy jejich jsou hlavní příčinou zkaženosti obecné a spíše uvidíš jelena na mostě pražském než dobrého kněze.218.2 Zda takto chtěl úctu ke stavu kněžskému učiniti obecnější a hlubší ? O povinnostech křesťana kreslí obraz znamenitý: "Spravedlnost židovská byla hlava za hlavu, oko za oko, zub za zub. Křesťanská spravedlnost dokonalejší, ne zlé za zlé, ani lání za lání ... Buoh ráčil říci: Mně pomstu poruč! ... Hle nemáš se mstíti, jako vy mnozí mstíte se až k smrti, někoho káží oběsiti, jiného stíti, upáliti, odříti, na kuol vstrčiti: Z těchto řečí vy můžete porozuměti, kto jest pravý křesťan: že ten, který miluje netoliko přátely, ale také nepřátely a své protivníky, hance, posměvače. Také ktož almužnu dává ne na chlúbu lidí, kto se modlí v skrytosti tam někde v pokojíku v súkromí, kto se postí s ochotností bez tesknosti. Tito povahy kto má do sebe, ten jest křesťan pravý, kto nesoudí a nepotupuje bližního svého, kto má úmysl umříti pro pána Krista, pro jeho pravdu velebnú. To jest pravý rytíř a křesťan věrný. Někdeť jsou v tišině, ježto o nich svět neví:"218.3 Jakým právem osmělí se později zavrhovati ty, kteří žili v tišině a nežádali na světě, než aby jich neznal?
O několik let později první členové Jednoty byli poněkud pohoršeni, když Rokycana nechtěl postaviti se v čelo jejich a utéci s nimi daleko od zmatkův a hříchů světa; pocítili hněv a lítost, když spatřili ho po jednou mezi pronásledovateli svými; obviňovali jej, že řídí se okolnostmi, že dotíral na církev, pokud myslil, že jej ohrožuje, a že nyní popírá slova svá, nemaje se čeho obávati od Říma. Nespravedlivé to obžaloby. Nic nesrovnává se méně s povahou arcibiskupa utraquistického než taková dlouhá přetvářka, ze které byl obviňován: jestliže však někteří z posluchačů jeho vyvodili ze slov jeho závěry, jichž on se lekal, byla-li to jen chyba jejich? Jestliže v upřílišených obrazech nespatřili vždy učení umírněné a v prudkém nadšení víru ustálenou, nebyla-li příčinou toho jakási neopatrnost kazatelova?219.1 Aby ukázal žalostné následky roztržek náboženských, přirovnával rád církev k vozu, do něhož zapřažen jest kůň napřed i v zadu: oba táhnou vší silou, ale vůz nejde ku předu. Později obraz obrácen vtipně proti němu. Povznášel se každé chvíle k názorům nejradikalnějším, ale byl to vždy jen lichý rozběh; byloť pevné pouto vížící jej k církvi katolické, ale na neštěstí nebylo to vždy pozorováno. Jak často i jinde bylo poznáno, co jedná, jest mnohem spíše člověk sám nežli mínění jeho. Toto posluchačstvo tolika spory a boji připravené a rozpálené lačně přijímalo prudkost a odhodlanost. Důsledkům z kázaní svých vyvozovaným Rokycana spíše se divil nežli se pro ně horšil i hleděl konejšiti pohnuti způsobené, ale slovo puštěné nelze více chytiti. Tento bázlivý utraquista, jenž po všecken život svůj bál se myšlenky, upadnouti v kacířství, poznal, že vychoval sektu nejsmělejší a vší minulé pověry nejvzdálenější ze všech, které vůbec kdy vznikly v křesťanstvu.
"Nuže, milí křesťané, hnou-li vámi tyto řeči ? Rci: Nic. Právě se má tento lid jako osel. Huď oslu na lautnu, osel slyší teď, ale žádného kochání z toho nemá. Tak tento lid slyší slovo boží a nic jím nemuož hnúti." Však všickni nezůstali lhostejni k výkladům jeho, a brzo utvořila se pod kazatelnou jeho skupina posluchačů pozorných, vytrvalých, spasením svým zaujatých a odhodlaných, zasloužiti si ho svou dobrou vůlí a svým úsilím. Z těchto posluchačů nejnábožnější a nejznamenitější byl synovec Rokycanův Řehoř, pravý zakladatel Jednoty bratří českých.
Řehoř220.1 pocházeje z rodu šlechtického, ale chudého i vzdělání jsa dosti značného, nebyl nikdy sváděn radostmi a žádostmi toho světa. Ne že by bylo se mu nedostávalo odhodlanosti nebo že by byl neobratný v obcování s lidmi, projeviltě to jasně za let pronásledování. Nedbaje namahání a nebezpečí stačil tehdáž ke všem úkolům: v obraně i ve správě vyniká horlivostí a vírou apoštola, jest živou páskou vížící v jedno houfce věřících po celých Čechách rozptýlených. Zachrání Jednotu, ne aby stal se náčelníkem strany, ale z povinnosti, nedomáhaje se jiné přednosti než obětavosti a oddanosti. Doby náboženského vzrušení plodívají takové duchy zmužilé i zdrželivé, neděsící se neštěstí, ale úspěchu, projaté jediné čistotou a spravedlností. Málo staral se o věrouku, nedůvěřoval mudrctví a mudrcům, ale lačněl a žíznil po Ježíši Kristu. Když před několika lety Příbram chtěl utraquismu dáti řeholní kněžstvo, Řehoř se zápalem uposlechl vyzvání jeho a spěchal do kláštera Slovanského, od něho založeného, jenž otvíral se mu jako kýžené útočiště.220.2 Kolem něho, snad v tomtéž klášteře Slovanském, shromáždila se hrstka věřících, kteří znepokojeni jsouce až do hloubi srdcí svých pomyšlením na bídu svou, chtěli pokusiti se o uskutečnění idealu, jaký jim líčil arcibiskup.
Styky Rokycany s posluchači jeho brzo staly se dosti důvěrnými; mezi mistrem a žáky vyvinulo se přátelství něžné a věrné (1453). Žádali po něm rady přesnější a vedení bezprostřednějšího. Nade vše trápeni byli bázní, zda zlý kněz hříchy svými nepozbývá moci udělené jemu posvěcením? Střezte se kněží nepravých a nevěrných, kázával arcibiskup, ale hledejte těch, kteří jsou věrní, a od nich učte se slovu božímu. Jestliže náboženské výkony kněží nehodných nemají žádné ceny před Bohem, zůstávajíce při nich, nedáváme-li se v nebezpečí, že postavíme se jaksi mimo církev ? Rokycana celkem kloně se úplně k učení katolickému o nevyhladitelnosti posvěcení kněžského, smiloval se nad úzkostmi jejich: povzbudil je, aby vyhledali si vůdce, jehož život zdál by se jim dostatečnou zárukou. Za tím účelem prošli celou zemí, jich "zmocnil se jakýsi nepokoj od místa k místu je pudící, který často na počátcích hnutí náboženského spatřujeme",221.1 vábeni střídavě ku kněžím pobožností svou a ctnostmi nejproslulejším, brzo jati opět nejistotou a pochybnostmi, dotčeni ve víře své nebo ve svědomí mravním, nenalézajíce nikde klidu ani míru.221.2 Nicméně nadšení jejich ještě zdvojnásobeno bylo jakousi opatrností, mírností a zdravým rozumem; nemálo rozhořčeni byli výstřednostmi pobožnosti málo osvícené; rovněž kruté bylo zklamání jejich, když poznali jednu z oněch jednot nábožných za této doby nejznámější "bratry Vilémovské".221.3 Upadliť mezi fanatiky skoro až k šílenství zacházející v úctě svátosti oltářní, která po celé skoro století ovládala celou zemi, a věřící, že přijímáním svátosti oltářní vyhlazují se hříchy i bez pokání a uzdravují se neduhy tělesné i duševní.
Rokycana, dojat jsa malomyslností jejich; předsevzal si seznámiti je s mužem, k němuž, ač událostmi byl vzdálen od něho, a třebas ve vážných věcech lišil se od něho, přece zachoval velikou úctu, s Petrem Chelčickým. Rokycana jest bezděčný a kající otec Jednoty, Řehoř její ústrojce a Chelčický její učitel.222.1 Posluchačům Rokycanovým až posud dostávalo se toliko povzbuzení, v Chelčicích měli nalézti učení, to jest nevyhnutelnou podmínkou rozvoje a života každé společnosti náboženské. Tak zakládá se ústřední jádro, k němuž později více méně rychle přidávají se nespokojenci, mystikové, lidé zklamaní v síle a v rozumu, zkrátka všichni, kteří nebyli spokojeni úřední církví a státem, a kteří v sektě nové vyhledávati budou klidu, útěchy a naděje. III.
Málo lidí zavdalo podnět k tolika pracím a kontroversám jako Chelčický! Zkouškou nebezpečnou bývají taková bádání a takové polemiky. Petr vyšel z nich vždy větší. Čím lépe ho poznáváme, tím tklivější úctu pociťujeme k němu. U něho vše mluví k srdci, protože vše plyne ze srdce, učení i výmluvnost. Prostý dědinník beze lsti, bez nároků vědeckých, bez lichých slov vzdělává církev, jež zdá se na chvíli, že podmaní celou zemi českou, i přetrvá staletí pronásledování a nezahyne v něm. A jakou to mocí tajemnou? Silou čisté duše. Nejvíce povznáší jej jeho úplná zprostnost, zapomenutí všelikých ohledů zevnějších, nedostatek rozvahy a sebelásky. U nikoho nenávist světa není úplnější a upřímnější. Roku 152I vytištěno bylo222.2 nejznámější dílo Chelčického Síť víry. "Kniha tato"; praví vydavatelé v předmluvě své, "složena a sepsána jest od muže ctného a šlechetného a v naději i svatého, k tomu dary Páně osvíceného a moudrostí ducha svatého bohatě naplněného .... . Mnoho rozličných knih ... sepsal a protož kdožkoli v těchto knihách ... čísti budeš, poznáš; žeť pán Bůh nad našimi milými předky neráčil se jest zapomenouti, ale že jest ráčil v ně ducha svatého složiti". Právě tak jeví se nám Chelčický: naplněn Bohem; všecko původu lidského, řády politické i církevní; staleté tradice, nauky mudrcké zavrhuje bez lítosti; jen jediný má cíl: naplniti zákon Kristův. Oči své maje upřeny k Pánu, dožije se událostí nejtragičtějších; nejsa jimi zasáhnut, soustav nejvelkolepějších; nejsa jimi oslněn. V době, kdy záští různých škol jest prudké, bojuje proti všem stranám, neztráceje jejich přízně a úcty;223.1 v něm tuší ony něco vyššího nad malicherné hádky své, cítí vanutí ducha božího a sklánějí se. V době, kdy se rojí tolik učení, dovede býti původním bez vynalézavosti: béře myšlenky své téměř všady, ale poměrná důležitost, již jim přičítá, důsledky, jež z nich vyvozuje, a výraz, jímž je vyjadřuje, dávají jim cenu a smysl: téměř nový. Jeho názory zdají se někdy tak moderní, řešení, jaké navrhuje, někdy shoduje se s nynějšími poměry tak znamenitě, že sváděni jsme spatřovati v něm revolucionáře. Proč ne? - S podmínkou toliko, že jeho nadšení a povaha mají kořeny své ve středověku. Konečně otázky hrubě se nemění, pouze formule se různí; pod rozmanitým rouchem podstata lidská zůstává touž, zmítána jsouc týmiž potřebami, zaujata týmiž sny. Koho dnes nazýváme revolucionářem, ve středověku zván byl světcem.
Vědomosti naše o životě Chelčického jsou velmi kusé: neznáme ani kdy a kde se narodil a umřel.223.2 Nejspíše narodil se v posledních letech XIV. století v Chelčicích, vísce u Vodňan, nedaleko od místa, kdež asi o dvacet let později povstalo město Tábor. Odebrav se do Prahy; účastnil se hnutí náboženského, které zachvátilo tenkráte Čechy, a byl laskavě přijat od mistrův i kazatelů; ti odpovídali na otázky jeho, pomáhali mu při bádání jeho, ba dávali mu výpisky (české) ze spisů, kterých pro svou neznalost latiny nemohl čísti v původním jazyce. Šťastná nevědomost! Jí děkovati jest, že nepoznal hrozného jha scholastiky, tíhy oné subtilní a složité filosofie, kterou vlekli se po všecken svůj věk všickni, kdož prošli školami. Jeho spisy zajisté mají někdy ráz doby své: skladatel rád rozumuje prostředkem citatů, kupí roztříďování a rozdělování224.1, ale nákaza byla toliko nepřímá a nedotkla se vnitřního jádra: pravidla, jež si uložil, unavují ho záhy, podává se svému nadšení, ruší plán vytčený, neřídí více myšlenek svých, nýbrž stržen jest jimi, ztráceje se v odchylkách, ale podporován svým vznětem brzo prostým, brzo obrazným, hned drsným, hned něžným, vždy však upřímným a dojímavým. Většina theologů českých, zvyklých mysliti po latinsku, nesnadno psala česky, a jejich sloh rozvláčný, přeplněný, těžký a temný pro živly cizí prozrazoval nucenost a násilí. Řeč Chelčického jest prostá vší přísady; je to řeč lidu, mezi nímž stále žil; někdy jest poněkud rozvláčná, perioda zaplétá se a dlouží, spisovatel zápasí s nástrojem ještě nedokonalým, ale myšlénka vytryskuje proudem, a dojem je tím mocnější, čím méně byl předvídán a očekáván.
Chelčický, kdyby byl studoval na vysokém učení, těžko by byl odolal převážnému vlivu některého učitele nebo systemu. Byv jen hostem, a nikoliv žákem, zachoval si neporušenou svobodu svou: vedle Husa dokládá se protivníka jeho Štěpána Pálče a Stanislava ze Znojma. Po všecken život svůj zůstává osamocen uprostřed jednotlivých stran, odtržen od strany mírné pro pověrečnou úctu, jakou chovala k církvi katolické, vzdálen od Táborů pro jich výklad tajemství eucharistie a ještě více pro jich fanatism válečný. Nic mu nebylo více proti mysli; již roku 1419 vyslovil se proti zákonitosti války dle příkazu slova Ježíšova: Nezabiješ! Když mistři pražští prohlašovali, že dovoleno jest mocí obhajovati pravdu ohroženou, tepal je jménem zabíječů. Hlas jeho zanikl ve vřavě válečné, a on uchýlil se v ústraní a v rozjímání Po patnácti letech, když kompaktata měla býti zjednána, v době, kdy nejpevnější přesvědčení se viklá, kdy nejtužší odvaha se láme a poddává všelikým ústupkům, přerušuje mlčení své, aby vzepřel se zbabělému vzdávání se a bezbožnému zříkání. Jako dříve kázal pokoj tomuto národu po násilnosti žíznícímu, tak volá nyní tomuto lidu po pokoji prahnoucímu: Nic není hotovo, vše třeba teprve počíti. Není vlastností všední duše, takto stavěti se proti všeobecnému hnutí. - Veliká chyba byla spáchána tím, že mečem chtěli zákonu božímu pomáhati k vítězství. "A trvala válka ukrutná na patnáct let se záhubami přílišnými, s velikými strachy a davy." Co obětí! Co vsí lehlo popelem! A ještě tyto hmotné škody nejsou ničím proti úpadu mravnímu, proti zkáze duší v temnotu a zmatek sektářský zbloudilých. "Falešní proroci roztrhali jsou ten lid rozličnými naučeními v roty, a lid postaven jeden proti druhému, a tím jest nejvíce láska umrtvena, a zlost veliká povstalá mezi lidem. A z toho veliké zatočení u víře i v svědomí jest ostalo mnohým a tak pochybování a. lekání a skrze to veliké zamúcení, ježto jsou pro nižádné škody tělesné a trápení nebyli tak obtíženi zámutky jako pro ta zapletení u víře, nevědouce co držeti za pravé, ano onen kněz jinak a onen jinak učí."225.1 Antikrist pozvedá hlavy své a pastýři lidu zapomínají na úkol svůj, ale pravý žák Kristův necítí ani únavy ani zoufalství a nespouští se povinnosti své. Aby všem prospěl dobrým slovem a pomohl každému, kdo zanedbáván jest od přirozených učitelů svých, Chelčický napsal Postillu, jež jako v zárodku obsahuje již celou soustavu jeho, jak vyličuje ji později v nejznamenitějším díle svém, v Síti pravé víry.225.2
Bůh, aby vykoupil lid svůj, poslal mu syna svého, a zraky křesťana mají stále býti obráceny k tomuto vzoru a pánu. Ježíš jest nevyhnutelný prostředník mezi Bohem a člověkem. S větší prostotou a odvahou nežli přesností Chelčický dotýká se tu nebezpečného problemu znovuzrození člověka milostí boží, zásluhy osobní a zakročení božího. O tomto kuse svádí se v nitru jeho boj bolestný. Slovo Kristovo jest tak výslovné, podobenství o vinici a dělnících tak jasné: vrací se k němu častěji a koří se milosti boží. Ale jeho pokorné poslušenství nepotlačuje v něm tajnou nespokojenost a jakýs odpor jeho praktického rozumu a jeho horečné ctnosti. S jakým účinem lze kázati o snaze po dobrém, počíná-li se prohlášením marnosti všelikého skutku lidského ? - Chelčický však zamítá všeliké smlouvání a zatajování. Ježíš přinesl nám pravdu úplnou a naprostou a tuto pravdu uložil ve svém evangeliu: v něm a v něm pouze jest světlo a život. Kdokoli, vzdaluje se od něho jakkoliv, upadá v blud a hřích. Jest směšno mluviti o vývoji a pokroku v církvi; našimi jedinými vůdci, našimi jedinými učiteli jsou bezprostřední žáci Ukřižovaného, kteříž obdrželi učení z úst jeho nebo z úst apoštolů jeho.226.1 Marně náš ubohý rozum se znepokojuje: skloňme se před sliby toho, jenž zemřel za nás. Byli bychom ztraceni bývali, jeho obětí vykoupeni jsme; jeho krev prolitá vysvobodila nás od věčného zatracení; vlastní silou svou nemůžeme vybaviti se z hříchu a zavržení. "Ani dlouhou ani prací krátkou nemohl by nižádný zasloužiti království nebeského, když by jeho Bůh z milosti každému nedal."
Sotva že však Chelčický přiznal bídu lidskou vůči milosrdenství božímu, rychle dává již také vůli a skutkům pokud možná velkou účast. Církev katolická, jež měrou tak vynikající rozumí potřebám praktickým, byla rovněž přinucena víc a více v polostín vzdalovati tajemství ospravedlnění věrou: uznávala je, ale platonicky. Chelčický přidržuje se potřeby věřiti pevně ve spasení milostí boží, protestuje proti nevázanosti mravní, fatalistické lenivosti a zříkajícímu se očekávání; předurčení zmírňuje se a oslabuje, až téměř mizí. Velmi po skrovnu jest těch, kdo spaseni jsou věrou bez skutků; dílo naše není ničím bez víry, ale nezapovídá se nám pracovati přímo k zasloužení vyvolení božího. Jsme-li naplněni věrou živou a láskou k Bohu a jestliže v této víře a v této lásce bojujeme proti ďáblu a zvítězíme nad tělem, Bůh splatí nám to. Běda těm, kteří reptají, to jest těm, kteří všecku důvěru svou skládají ve vlastní spravedlnost svou: pýcha jejich bude potrestána, ale jestliže pravou a pevnou zárukou našeho vykoupení jest pouhá láska Páně, který tvoří jednoho bez hříchu a druhého očisťuje milostí svou, dlužno nám pracovati, abychom zasloužili volby jeho svým úsilím a svou lítostí.227.1
Avšak tohoto prostředníka, který trpěl a zemřel za nás, zapomněla a zavrhla církev, která se nazývá nevěstou jeho. A koho postavila na místo jeho ? Pannu Marii a svaté, jichž úkol a počet množí se každým dnem. Pro každého z nich nalezen zvláštní obor: nikdo nad svatou Apolenu nepomůže od hrozného bolení zubů; svatá Barbora uzdravuje bolest očí a sv. Valentin padoucí nemoc. Trpíte-li, nic nevadí; pro každou příhodu máte svatého, který pomáhá vám a zvláště zprostí Vás mrzuté práce obraceti zraky své ke Spasiteli.227.2 K nim posílají vás také pro spasení vaše. O, kněží Antikristovi! není-li psáno: Pánu Bohu svému modliti se budeš a jemu sloužiti budeš ? Synu božímu dána byla všecka moc oddělovati dobré od zlých. Kdo hledá spasení mimo něj, nenajde ho. "Však by matka boží se všemi apoštoly a se vší říší nebeskou stala modlecí se za ty hříšníky svedené od zákona božího, neuslyšíť všech Bůh."227.3
A všady toto slovo boží nahrazováno jest výmysly lidskými. Zdaž evangelium mluví o očistci, o mšech za mrtvé ? Víra tvá tě uzdraví, pravil Ježíš, víra tvá, ne cizí.227.4 Všecky nálezky tyto nejsou samy sebou zlé, ale pozornost věřících odvracejí od toho, co je v pravdě užitečné, od pokroku mravního a víry činné. I ony svátosti, které Ježíš ustanovil, nemají takto působení naprostého, tajemného, na všeliké vůli nezávislého: "Rozmožují sice milost boží, ale předpokládají, že byla již v tom, kdo je přijímá: bez vyvolení božího, bez znovuzrození milostí boží způsobeného nedávají užitku."228.1 Marně jísti budete a píti tělo a krev Spasitele s chlebem hostie a vínem kalicha; nemáte-li víry, naděje a lásky, nebudete míti života věčného.228.2
Chelčický má názory velmi přesné a velmi pevné: opíraje se o evangelium, nepřipouští ani smlouvání ani ústupků v otázkách podružných, ale kárá nesnášelivost, která plýtvá kletbami a smrtí, nebrání utíkati se k násilí, aby pravdě zabezpečeno bylo vítězství: "Nechtějte odsuzovati všetečně k zatracení ani živého ani mrtvého, nebo ten soud na samého Boha sluší. Neb nevíte, co jest Bůh s mrtvými učinil a co ještě se živým hříšníkem učiní. O nižádném není zoufati."228.3 Jestiť větším křesťanem nežli theologem, a předsudky dogmatické u něho ustupují v pozadí: čtěme písmo sv. se vší prostotou duše a odevzdejme se do rukou Toho, který zemřel za nás, chtěje abychom zasloužili milosrdenství jeho svou vírou činnou a doufanlivou. Jen srdce zbožné a život čistý líbí se Hospodinu a nikoliv učená kasuistika. Tím Chelčický jest opravdu pokračovatelem Milíčovým, Janovského, Štítného228.4 a Husovým: při všech odchylkách, jimiž liší ae od českých mistrů XIV. a XV. století, zaujímá mezi nimi místo význačné; jak oni tak i Petr naplněn jest touhou přivésti hříšníky k dobru; jenom bouřící ráznost a třpytné illuse počínajících revolucí, jimiž oživeni byli dělníci první doby, neovládají ho více; ustoupilyť únavě a zošklivení.
Všickni, kdož pokusili se o obrácení světa, byli jím přemoženi; záměr jich byl nemožný: jaká shoda jest možná mezi světem a Ježíšem? Pro křesťana není spasení, leda vybaví-li se z osidel jeho a daleko vzdálí se od něho. - Tato slova často ozývala se již za středověku: co kazatelův opakovalo, že služebník boží musí svět míti v opovržení a ve hrůze, že odříkání se a chudoba jsou nevyhnutelnými podmínkami ke spasení, a že nesnadněji jest mocným a bohatým vjíti do království nebeského než-li velbloudu projíti dírkou jehelnou. Tyto nauky jsou tak přímo založeny na evangeliu a odpovídají tak plně jistým tajemným stránkám duše lidské, že církev katolická neodvážila se čeliti jim, než hleděla jen upraviti je a obrátiti ve svůj prospěch, ač jí nepodařilo se vždy potlačiti, co bylo v nich pro ni a pro společnost nebezpečného. Však nikdy před Chelčickým theorie naprostého, radikálního a nesmiřitelného oddělení světa od křesťanství nebyla snad rozvinuta s takou silou a dovedena ke svým důsledkům nejkrajnějším.
Co žádá křesťanství po člověku ? Dobrou vůli. Co rozumí se ctností, zásluhou ? Svobodné snažení duše naší oživené pouze láskou boží. Kdo činí dobré z přinucení, poslouchaje zákonů nebo boje se trestu, není ctnostný a nemá práva k žádné odměně. Na čem však založen je stát? Na moci připuzovací, na násilí, to jest na principu zcela opáčném zásadě křesťanské. Církev úřední, jež jest pouhou formou státní, zahrnuje v sobě samou negaci představy ctnosti. V den, kdy na zemi budou jenom praví křesťané, oživení k sobě vespolek duchem spravedlnosti a lásky, církev a stát přestanou existovati: ale pokud zlo a hřích panují, budou také ony vládnouti,229.1 stát nemůže býti potlačen; jestiť nutným zlem: Vzniknuv z potřeby držeti na uzdě chtíče a vášně, zabraňuje neustálým válkám a zločinům, které vedly by rychle k úplnénm vyhubení pokolení lidského. Ještě jinak prospívá: jho, jímž tíží na křesťanech, každým okamžikem připomíná jim, že osud jejich nevyplňuje se zde na zemi; pronásledování je spasitelnou výstrahou a očistěním.229.2
Věřícím nesluší více požadovati od státu nežli tuto nepřímou a vždy hrozivou ochranu; nechť jim vzorem jsou ony obce křesťanské, jež žily v říši římské, aniž splynuly s pohany. Křesťané poslušni jsouce úřadů, někdy trpěni, nejčastěji pronásledováni, neměli žádného úkolu veřejného, nedrželi ani zbla moci, bez reptání snášeli břemena na ně uvalovaná, trpěli a umírali bez hněvu a vzpoury. Vše bylo pokaženo, když za Konstantina stát stal se aspoň dle jména křesťanským: v skutečnosti církev vzdala se světu. Na trůně sedí šelma zbožňována jsouc na místě božského mistra. "První církev hloupá bez ornátů sloužila a bez oltářů i bez kostelů, jediné páteř při sloužení říkajíce; ale poslední, ježto umí Boha ctíti, kamení veliké a nákladné kostely a oltáře zjednala jest a ornáty krásné a všecko zsvětila, modlitby i zpívání na mšech rozmnožila jest a to vše stkvostně ozdobila, aby poctivost boží hojná byla . . . To vše opatřila ta církev Bohu, nebo on velmi žádá, tak ctěn býti, a túžeben jest, když málo vosku hoří a stěny se nestkví pěkně". Nenedostává se služebníků božích, mají krásné pláště, vysoké čepice a tučná břicha; chválí Pána všemi hlasy, ale toliko ústa jejich chválí ho, srdce jejich je daleko od něho.230.1 Dovolávají se Nového zákona, ale jediný zákon jejich jest ten, jejž si sami utvoří. Neosmělilo-li se koncilium Basilejské prohlásiti, že kdyby přijímání pod obojí způsobou bylo i od Ježíše ustanoveno, církev nebyla by tím vázána? Antikrist zakládaje si na svých kardinalech, biskupech, knížatech, pánech, rytířích, neskrývá již ani záměrů svých: Bůh jest zavržen, jeho zákony porušeny, jeho vyznavači uvězněni, vyobcování a vysíleni.
Kdo však jsou ti lidé, kteří takto svou vlastní vůli kladou nad vůli Spasitelovu? Všudy pohoršení a hanba. "Počnouc od papeže až do zvoníka pýcha všechny tráví".230.3 Svatokupectví rozmáhá se. Kněží nemají jiné starosti než obohatiti se a veseliti. "Vy nemůžete pro svá díla Bohu sloužiti", káží lidu. My za vás ve dne i v noci Bohu sloužíme, my vás účastny činíme našich svatých mší, hodin, žaltářů, vigilií, jedno vy naplňte pytle naše! A nyní příliš mnoho jest takových, kteří pro svou neumělost a peský život nejsou hodni, aby jim kdo svině pásti poručil, neřku duše.230.4 - A mniši! V pravdě čistí svatí, kteři neuznávají za hodné spokojiti se zákonem, který Kristus dal všem lidem a kteří svou lačnost a rozpustilost schovávají pod plášť sebeobětování a chudoby. Mistři honosí se vědou svou, ale věda, která se odvrací od pravdy, jest jen nástrojem smrti a zatracení. Co říci o hlavě těchto bezbožníků, o papeži, který ve své smělé domýšlivosti osobuje si moc k rozvázání a svázání! Hrozný hněv boží padne na všecky, kdož povstali proti pravdě. "Ale bojte se nynější hlavatí papeži, biskupi, arcibiskupi, ježto proti Kristu pod pokrytstvím stojíte, chtíce jeho pravdu potlačiti, sami panovati v pokoji a rozkošech. Bojte se všickni hlavatí nepřátelé kříže jeho, ježto se posmíváte jeho chudému a potupnému životu a nevěříte jeho pravdě."231.1
Společnost světská není méně dotčena porušením nežli církev. Stránky, na kterých Chelčický líčí útrapy chudých a poddaných, nespravedlnost pánů, náleží k nejvýmluvnějším místům jeho. Narodil se ve stavu selském a v něm žil po dlouhý čas: přímá a něžná duše jeho bouří se hněvem při vzpomínce na to, co viděl všudy kolem sebe. Jeho svědectví, příliš pohnuté, aby bylo krásomluvné, dojímá nás, protože cítíme jeho upřímnost, že za větou biblickou shledáváme opravdový fakt, přechvaty šlechty a těžší porobu sedláka potrestaného za vzpouru svou. Smluvilo se dříví se dřívím, vypravuje Petr, aby ustavilo nad sebou krále; koruna nabídnuta nejdřív olivě, pak fíku a révě, od nichž však byla zamítnuta. Obrátili se tedy k bodláku, jenž ji přijal. "Poněvadž jste mě za pána zvolili," řekl jim potom, "zvíte, žeť jsem já pán váš, a žeť nad vámi tak panovati budu, žeť na některých kůže celá neostane". Ubohé dříví, ubozí sedláci, jež odrou jako lípu. Deř, deř, praví tento, sedlák "se otaví brzo jako vrba u vody stojecí". - A proč pak ne? připomíná druhý, člověk rozkošný, širokého břicha a tukem porostlého. Vždyť jsou naši lidé; otcové naši koupili je k dědictví věčnému nám, máme je ve dskách a zápisy pevné na ně. Proč bychom nepožívali moci své a panování nad nimi ? - Otcové vaši ostavili vám nároky řádné, nepochybuji o tom, ale zanechali vám také jiné dědictví, smrt a peklo. Koupili a odkázali vám dědiny s lidmi!231.2 ale to cizí a na cizím koupili. Však ti lidé měli již pána v Bohu, který je sobě k libosti stvořil a váží sobě více jednoho člověka než zboží, což jeho celá země má. Kristus koupil je sobě, ne stříbrem ani zlatem, ale drahou krví svou a bolestmi těžkými. A nad tímto od Spasitele vykoupeným lidem osobujete si moc neobmezenou: chcete, aby pojistili vám život nečinný a rozkošnický. Robotníci jsou v opovržení, zachází se s nimi hůře nežli se psy; páni pasou se rozkošně na jejich bolestech a radují se jejich slzami, robí je a trápí jako dobytek k zabití připravený. V den soudu tyto slzy a tyto bolesti tvrdě souzeny budou zlému pánu. Má-li křesťan panovati obyčejem pohanským ? Nejsme-li všickni synové Adamovi, poškvrnění týmž hříchem a očištění touž milostí? Milujte se ve spolek, pravil apoštol, a kdo miluje blížního svého, plní zákon.232.1 - Tyto požadavky rovnosti a důstojnosti lidské často vyskytují se u kazatelů křesťanských: však nelze-li připustiti, že revoluce oligarchická tenkráte se dovršující a bída lidu přispěly k tomu, že Chelčický lépe porozuměl slovům evangelia, protože protestace své, jež samy v sobě jsou toliko obecné frase, zostřil pronikavěji a pohnutlivěji ?
Však vystříhejme se při tom omylu: Chelčický je snad revolucionář, ale zajisté ne buřič. - Bohatec a šlechtic zneužívající moci své budou potrestáni, ale jen Bůh má moc je souditi. Křesťan poslouchejž pána svého, byť požadavky jeho byly i nespravedlivé; pokora a bolesti jeho poslouží mu před soudem nejvyšším. Věřící žije mimo stát, ale nevzpírá se proti němu. Uznává toliko zákon boží, ale tento káže mu skloniti se před mocí ustanovenou: dejte císaři co jest císařovo. Všeliký pokus o vzpouru jest zločin; každá válka, i nejspravedlivější, jest bezbožná a špatná;232.2 všeliké užívání síly jest hřích. Křesťan, jehož prospěch poškozen, poddá se a podrobí; žádá-li se po něm skutek, jejž mu zapovídá svědomí jeho, nutí-li se ku příkladu, aby chopil se zbraně nebo zradil pravdu, odepře poslušenství, ale beze vzpoury a s oddaností snáší trest za odpor svůj. Nepřijímá žádného úřadu veřejného, protože by jinak ohrozil spásu duše své; 233.1 nezasedá v soudech, protože potrestání vinníkův jest jakási pomsta, a žák Kristův nemstí se; evangelium ostatně zavrhuje trest smrti a přísahu. Věřící prodchnuti jsouce zákonem Kristovým nehledí vypínati se nad své bližní: není mezi nimi ani šlechty, ani prostého lidu, ani vrchností, ani poddaných, ani pánův, ani robotníků; všickni jsou si rovni, zušlechtěni obětí syna božího. Pozorně vyhýbajíce se osidlům ďáblovým, nevyhledávají bohatství, zdržují se obchodu, který dráždí lakotu a nedaří se téměř bez podvodu: nejsou-liž míry a váhy důkazem nedůvěry a urážkou bližního? Život v městech jest nebezpečný pro spasení; Kain vynalezl je právě tak jako hrady a vraždy a lupičství, jež z nich povstaly: kdo zavírají se zdmi, chtějí skutečně činiti násilí jiným nebo vzpírati se proti útokům protivníků svých. Ale tato myšlenka odporu jest již sama v sobě vzpoura proti zákonu božímu. Málokteré řemeslo jest bez pokušení a nebezpečí; nejbezpečnější jest rolnictví, kde člověk žije v přemýšlení, pokoře, práci a v poslušenství.
Že evangelické učení Chelčického působilo na mysl některých nadšenců nepřekonatelným kouzlem, že Petr shromáždil kolem sebe několik duchů znavených ruchem světským a schlazených vítězstvím nespravedlivosti, nikdo zajisté se nepodiví. Ale překvapí nás nemálo, že z učení toho vzešla církev znamenitá, a že tak rychle a stkvěle se ujala soustava potlačující všeliké řády společenské, kněžské a politické.
V skutečnosti učení Chelčického podivuhodně shodovalo se s únavou duchů schvácených a sklamaných. Každý nabažil se hádek a sporů. Po tolikerém hádání a bádání byla-li pravda zřejmější? Proč tvrdošijně trvati na hádkách filosofických, které působí toliko zmatek a záští? Jediná věc jest spasitelná: milovati Boha a sloužiti jemu. Pro ni chápáno se zbraně, potoky krve proléváno. Antikrist, tak často přemožený, jest hroznější než kdy jindy; jho, o jehož střesení byl pokus učiněn, dopadlo opět a tíže. Co zbývá věřícím? - Skloniti se před vůlí Boha, který je zkouší. Po době odporu následuje doba odříkání. Žáci Chelčického, bratří, jeví se nám takto jako pokračovatelé Táborů, právě tím, že tolik liší se od nich: taková jest poslední a nevyhnutelná fase choroby revoluční: po hrdinech mučenníci.
Otázka živě uvažovaná, z jakých živlů různých Chelčický utvořil soustavu svou, zdá se mi sice zajímavou, ale podružnou. Mnoho převzal z Husa a bohoslovů českých, kteří více méně pronikavě působili na ruch ideí v XV. století, podlehl více snad, než který jiný spisovatel této doby, vlivu Wiklefa, od něhož přejímá větší část konklusí.234.1 Konečně není pochyby, že na počátku XV. století byli v Čechách Valdenští, zvláště v jižních Čechách, to jest v krajině, kde nejrychleji se šířily ideje radikalní, a zdá se, že Chelčický sebral aspoň tradice jejich kázaní.234.2 Ale i kdyby se podařilo větu za větou dokázati, že prostě reprodukoval myšlenky v okolí jeho rozšířené, přece pravdou by zůstalo, že toliko povšechnými příčinami vysvětluje se jeho původnost a vliv.
Novost nezáleží hrubě v tom, aby někdo vyslovil, co před tím nikdo neřekl: zvláště v příčině náboženské všickni novotáři čerpají ze společného pramene, který nezměnil se od počátku křesťanství: protivníci nejvzdálenější liší se od sebe méně souhrnem víry, jejíž obsah skoro vždy je týž, než poměrnou důležitostí, jakou přičítají jednotlivým dogmatům. Ať jsou tedy prameny Chelčického jakékoliv, on jest především pravý a vlastní syn hnutí husitského. Zakončuje je a dovršuje: mohutnou výmluvností a neúprosnou důsledností vyjadřuje tužby jedné části lidu v této chvili revoluční - přirozenou lásku k Bohu a obnovu mravní mimo všeliké zakročování úřední. Tím vysvětlíme si, že bez propagandy zůstavil po sobě více žáků, nežli se nadál, a snad i více, nežli si přál. Jeho smrt (v letech 1455-1457) přešla nepovšimnuta právě tak, jako skrytý byl život jeho; ale símě vržené do větru nalezlo půdu dobře připravenou, a o čtvrt století později v nejvzdálenějších končinách Čech tisícové věřících slovy jeho vyučených a učením jeho obrácených pracovali o zřízení idealní církve, jaká tanula na mysli jeho.235.1 IV.
Za života Chelčického někteří věřící shromáždili se kolem něho, přivábeni byvše jeho pobožností, přívětivostí a kouzlem jeho řeči. "Bratří Chelčičtí", tak jmenoval se tento kroužek malý, nebyli žádnou opravdovou sektou. Vyhýbajíce se pokud možná hádkám dogmatickým, mnohem větší váhu kladli na čistotu mravův a upřímnost víry nežli na zevnější obřady a určité symboly. Hřích urážel je nejvíc u kněží; byť i neoddělili se od úředního utraquismu, s jakýmsi odporem přijímali z rukou nehodných svátosti a zvláště svátost oltářní.
Tato otázka o nevyhladitelné hodnosti kněžské udělené posvěcením, tak důležitá následky svými, ježto záporné rozhodnutí její vedlo k úplné roztržce s katolictvím a k utvoření nové církve samostatné, dlouho trápila Chelčického. Vrací se k ní několikrát, váhaje sám a obávaje se přetrhnouti nějak hmotnou i tajemnou pásku, jež k apoštolům víže pokolení následující. Snažil se věřiti, že hříšný kněz, udržel-li jen pravou víru svou, i při svých hříších zachovává moc udělovati svátosti a posvěcovati; ale toto přesvědčení hlavní nerozptylovalo všech jeho pochybností, jež prozrazují se několikrát: přirovnává kněze nehodné ku mrakům bezdeštným, ke studnici bezvodné a radí, aby věřící jich se vystříhali, proto že příklad jejich jest škodlivý a že napomínání jejich nevychází ze srdce a nejde k srdci. Jeho žáci pociťovali tutéž nedůvěru, tentýž odpor a raději odříkali se svátostí, než by je byli přijali oslabené a zneuctěné prostopášností a svatokupectvím. Podobným nepokojem okolo téže doby byli po zemi české rozptýleni posluchači Rokycanovi; až posud marným zůstávalo všecko jejich pátrání: v Chelčicích teprve měli nalézti, co hledali úzkostlivě, pokoj duševní a jistou záruku spasení.
Rokycana zajisté znal již Chelčického, když událostmi byl uveden ve přímý styk s ním, nejspíše v letech vyhnanství 1437-1448. Nevole a hněv, jež v něm budily zrada a pokrok katolictví, bolest jeho při vzpomínce na nebezpečenství hrozící reformě, nenávist jeho proti šlechtě, jež ho opouštěla, jaksi zpříjemňovaly mu odvahu, jejíž následků všech hned neprohlížel: vyhnanec rozumí všemu jinak než arcibiskup, třebas od papeže neuznaný. Jeho obrazotvornost, vždy k nadšení náchylná, byla dojata přísností, vznešeností a skutečnou zbožností tohoto apoštola, který na hříchy veřejné i soukromé dotíral s takou prudkostí. Chelčický opět porozuměl opravdové přednosti tohoto náčelníka, který lépe jsa způsobilý k odporu nežli k velení, větší byl jako pronásledovaný nežli jako vítěz. Oba tito mužové představující nauky tak protivné, oddělivše se brzo od sebe spíše životem nežli rozdíly dogmatickými, s pohnutím rozpomínali se na své styky nedlouhé.236.1 Při mravním rozruchu posluchačů svých, zmálomyslnělých marnými pokusy svými Rokycana, neváhal odporučiti jim ke čtení spisy Chelčického a uvésti je ve styky s ním. Byliť znamenitě připraveni ku přijetí slova vhodného a od té doby měli již jen jednu myšlenku: odděliti se od církve, která vzdálila se od Ježíše, a založiti společnost, která daleko od násilí a hříchu žila by ve zbožnosti a lásce.
Pobyt v Praze zprotivil se jim: "Nemohli zachovati svého dobrého svědomí a poškozovali spasení své obcováním s lidmi, kteří činili vše zlé" Zdá se, že hleděli přiměti Rokycanu, aby postavil se v čelo jejich a odřekl se světa.237.1 Arcibiskup náležel mnohem více církvi bojující nežli k církvi zvítězilé; boj byl mu potřebou, a ústup jeho v této chvíli byl by býval zbabělostí. Odmítl tudíž opustiti místo své, ale pomohl aspoň žákům svým u vykonání jejich záměru. Při severovýchodní hranici Čech v krajině válkou vyhubené Jiří z Poděbrad mě1 panství Litické; po dobytí Tábora někteří kněží podezřelí byli uvězněni na hradě Litickém. Ku prosbě Rokycanově Jiří ochotně dovolil všem, kdož žádali toho, aby usadili se ve vsi Kunvaldě za Žamberkem, která náležela ku panství Litickému. Vystěhovalci vyšli z Prahy vedením Řehoře, kterýž od té doby zůstal pravým vůdcem jejich. Farář Žamberský Michal přesídlil se k nim; svými ctnostmi a svou vírou získal si neobmezenou důvěru svých osadníkův, i on rád podal se vedení Řehořovu.237.3
Nová společnost záležela jen z hrstky lidí, ale cestami svými po Čechách posluchači Rokycanovi dostali se do styku s mnohými osobami, které zmítány byly toutéž horečkou náboženskou. Přívrženců přibývalo dosti rychle a z velmi různých stran: někteří přátelé Chelčického, ač v malém toliko počtu, někteří pikarti. (Jménem tím zahrnováni členové různých krajních stran, zvláště kdož popírali skutečnou přítomnost těla a krve Páně ve svátosti oltářní.) Nemajíce právního bytu, ani vůdcův, ani vyznání, hledali útočiště u bratří Kunvaldských. Řehoř nemohl jich odmítnouti, a uložil jim toliko zkušební čas. Valdenští se živým účastenstvím sledovali náboženské hnutí české: chtějíce lépe poznati husity, vypravili do Čech vyslance, kteří vrátili se odtud posilněni a utuženi ve své víře: někteří rozhodnější, odhodlavše se vystoupiti z postavení nerozhodného a lichého, připojili se k nové společnosti. Na Moravě kněz Kroměřížský Štěpán shromáždil kolem sebe hlouček věřících dosti podobný kroužku posluchačů Rokycanových. Jejich útoky proti církvi úřední dráždily duchovenstvo: dva z nich odsouzeni byli na smrt. Ostatní, vedením Štěpána, vydali se na bolestnou pouť po Moravě a po Čechách.238.1 Oslabeni roztržkami, hnáni z města do města, udáváni, vězněni, vždy podezřelí, ač výslechem očištěni byli ode všeho kacířství, setkali se s Řehořem v Klatovech roku 1460 a připojili se k němu. Počet bratří zmáhal se znenáhla, ač ještě byl dosti malý. Jiný žák Rokycanův kněz Martin přidal se k nim: usadil se v městečku Krčíně, nedaleko Kunvaldu, nejspíše se svolením pánů z Ryzmburka, jimž náleželo. Přivedl s sebou několik osob, a Krčín stal se druhým střediskem Jednoty. Byli-li Michal a Martin řádnými správci, Řehoř zůstával opravdovým náčelníkem, apoštolem: probíhal zemi, získával přívržencův a kladl základy nových sborův, a propagandou jeho připravován rychlý rozvoj nové církve.
Jeho horlivost byla někdy až neopatrná: jak srovnají se spolu živlové z tak vzdálených stran světa křesťanského sebraní? Předejde-li se roztržkám a rozkolu ? Hned v prvních letech zahrozilo nebezpečenství. Pikarti navrátivše se k bludům svým, popírali skutečnou přítomnost na veliké pohoršení těch, kdo zachovávali učení pravověrné. Vzrušení duchů bylo největší, a společnost vznikající zdála se ohroženou nebezpečím, že podlehne endemické nemoci české, to jest hádkám náboženským. Zachráněna byla Řehořem. Nelibovalť si v odvážném hloubání, a jeho poslední rada bratřím na smrtelném loži byla, aby vystříhali se učencův,238.2 ale nebyl ovšem lhostejný ku pravdě a k učení víry. Jeho oddanost, činnost, jasnost myšlenek jeho, služby prokázané zajišťovaly jemu vliv, proti němuž nikdo neodvážil se povstati. Na shromáždění v Kunvaldě (roku 1459 nebo 1460) způsobil, že slavně bylo zavrženo učení pikartské i táborské o svátosti oltářní: věřícím nesluší čísti žádného spisu, jehož by neokázali dříve starším. Toho slavnostního prohlášení bylo potřebí; nelzeť představiti si církev nějakou, jejíž členové by se nesrovnávali v podstatných kusech. Již od půl století hlavní úsilí hádek nábeženských týkalo se svátosti oltářní, a rozdíl jednotlivých sekt záležel hlavně ve formuli, již přijímaly o tomto kuse: Jednota mohla obstáti jen, když zaujala přesné stanovisko. Nejobyčejnější opatrnost zase velela bratřím, aby vyhnuli se nemilému splétání s těmi, kdož upírali skutečnou přítomnost: všecka taktika nepřátel bratří záležela skutečně v tom, aby dokázána byla úplná shodnost mezi nimi a pikarty; bylo tudíž důležito vyznačiti jasně rozdíl, který dělil Jednotu od strany míněním veřejným odsouzené a na sněmích vícekrát zavržené.239.1 Ostatně bratří nedali se strhnouti na kluzkou stráň abstrakcí dogmatických: necítili potřeby složiti podrobné vyznání víry. Kromě snesení o svátosti oltářní, jež jediné dotýká se dogmatu za první doby Jednoty, ze všech ostatních vysvítá odpor k čisté theologii; Jednota vyzývá věřící, "aby všech traktatů zanechajíce, dosti měli na zákonu božím a jemu sprostně věřili."239.2
Přirozeně tudíž otázky kázně všeobecné i zvláštní vstupují do popředí, a bratří mají ústrojí a kázeň mravní mnohem dříve nežli vyznání víry.239.3 Jednota nezavrhuje majetku osobního, ale v dobrovolné chudobě vidí znamení dokonalosti křesťanské. Věřící, kteří rozdají jmění své chudým, vdovám, sirotkům, a zvláště ti, kdož nechtěli zachrániti bohatství své zrazením pravdy, budou za to odměněni stonásobně. Bratří mají právo odkazovati statek svůj závětí, však není-li lépe, dříve než kdo stane před tváří Nejvyššího soudce, zprostiti se těchto starostí pozemských? Kněží, jichž povinností jest býti vzorem a příkladem vyšší ctnosti jiným, žijí v evangelické chudobě, prací ruční vydělávají si svůj chléb vezdejší a rozdávají chudým, čeho nevyhnutelně nepotřebují. Jich úřad jest čistě duchovní; všecky "věci časné a pohodlné k životu" spadají v obor hospodářův a hospodyň, kteří připomínají úřad jahnů v církvi prvotní. Hospodáři ošetřují nemocné, uděluji podpory, rozdělují jmění odkázané Jednotě od členů zemřelých bez závěti. Hlavní správa Jednoty přisluší užší radě, složené ze starších.
Každý bratr bdí nad mravním pokrokem druhých, povzbuzuje netečné, posiluje slabé, kárá hříšníky, sám vždy ochoten jsa vděčně a zkroušeně přijmouti rady a napomenutí. V těžších případech vinníci vyloučeni jsou od přijímání svátosti a nepolepší-li se, vyobcováni, to jest vyhnáni z Jednoty.
Bratří netvrdili, že nikdo nemůže býti spasen mimo Jednotu, i uznávali, že vyvolení jsou všudy, i mezi služebníky papežovými. Však instinktivně snažili se zříditi církev od ostatních úplně oddělenou. Znenáhla upouštěli od obřadův obvyklých, neužívali ornatů, zjednodušovali mši a zavrhovali vystavování těla božího a klanění se jemu. Avšak neodhodlávali se ještě odděliti se přímo od utraquismu, a nerozhodnost jejich byla by potrvala nějaký čas, kdyby události nebyly uspíšily krisi.
Moc řádná, církevní a politická, jest jen prostředně sympathická reformatorům, kteří chtějí změniti všecky její obyčeje. Kněží z farností kolem Kunvaldu, bezmocni, pokud rozkolníci kázali toliko opravu mravní, proměn v bohoslužbě od nich zavedených užili k tomu, aby žalovali na ně a dovolávali se proti nim ramene světského. Postavení krále Jiřího z Poděbrad bylo tenkráte velmi těžké; vstoupil právě na trůn a ještě neměl řádně v rukou svých moc královskou, četní páni netrpělivě snášeli panství jeho a čekali na vhodnou příležitost ku vzpouře; kromě toho nepodporovala ho ani moc tradice a urození, ani jednomyslná pomoc národa. Jeho vlastní prospěch i vlastenectví velely mu, aby nevydával země české svízelům nové války náboženské; bál se kurie i šetřil jí. Nechť osobní přesvědčení měl jakékoliv, věc jeho byla sloučena s věcí kališníků: povýšiliť ho na trůn a byli jedinými pravými spojenci jeho. Jakmile pozornost jeho obrácena byla ku bratřím, svědomí i politika kázaly mu, aby přísně zakročil. Nepociťoval zajisté náklonosti k těmto rozkolníkům, jichž neznal dobře, a v nichž z počátku viděl toliko pokračovatele Táborů. Setkával se ustavičně s těmito fanatiky, kterých žádná porážka nezničila, kterých nevázal žádný závazek, a které všickni protivníci jeho, i katolíci, mohli jistě míti za spojence. Nejsou-li tato stěhování, toto probíhání celou zemí kříž na kříž, tato kázaní a tato shromáždění předehrou nového povstání ?241.1 Když pořádek opět se obnovoval, mohli-liž zločinci nebo šílenci porušovati jej vzbuzováním nepokoje papežova a zmařiti snad všeliké vyjednávání? Konečně kdyby král byl poznal lépe učení Jednoty, předsudky jeho nebyly by se mnoho zmírnily; jaký stát, jaká společnost mohla by obstáti při podobných theoriích? Jako někdy úřadové císařského Říma, tak představitelé právního pořádku v XV. století v učennících Kristových viděli nepřátele pokolení lidského.
Pronásledování Jednoty počalo asi kolem roku 1460. Bohoslužebná shromáždění v Kunvaldě byla zakázána, ale bratří i na dále scházeli se na panství Rychnovském,241.2 které tehdáž stalo se jejich nejdůležitějším střediskem. Něco členů, jež Jednota získala v Praze,241.3 byli nejvíc ohroženi a ani nebyli vždy dost opatrni. Řehoř vydal se k nim, a ač tajná kázaní byla zapověděna, shromážděni byli dosti četně k bohoslužbě, když došla jich výstraha, že konečně zjímáni budou. Řehoř vyzval je, aby se rozešli: někteří nechtěli vzdáliti se, jati jsouce onou touhou po utrpení a onou šíleností mučennickou, tak častou v počátcích náboženství, pravíce, že "skřipec na snídání a hranice na oběd jim bude". Odvedeni byvše do vězení, nevyšli z něho všickni, aby byli obstáli ve zkoušce, již vyvolali: "posnídavše, někteří nechtěli již obědvati".242.1 Ve vazbě držáni byli několik měsíců, pak propuštěni na svobodu;242.2 odpřisáhli bludy své, ale formule odvolávací, pojatá slovy zcela všeobecnými a téměř úmyslně nejasná, zdá se složena býti tak, aby ušetřilo se svědomí bratří.242.3 Pravdou jest, že arcibiskup utraquistický Rokycana ani nedomáhal se, aniž schvaloval pronásledování a snažil se oslabiti přísnost jeho. Ačkoliv cítil, že bratří vymykají se mu znenáhla, choval ještě příliš přátelství k vůdci jejich a příliš živou upomínku na zprostnou víru a na dobrou vůli jejich, aby upustil od ochrany jejich. Nad to chování královo tehdáž vzbuzovalo u něho jakousi nedůvěru; jen se střídmou horlivostí jal se vykonávati rozkazy, jichž původcem mravním byl biskup katolický.242.4 Řehoř zvláště zůstal ušetřen, nebyl mučen242.5 a puštěn na svobodu po krátké a velmi lehké vazbě; žádáno po něm toliko, by schválil jaksi opatření, učiněná proti bratřím.242.6 Rovněž faráři Michalovi a knězi Martinovi za nedlouho vrácena svoboda.
Řehoř sotva byl propuštěn, znovu chopil se svého díla propagačního: byl podruhé jat v severozápadních Čechách; ze svého žaláře v Teplici poslal podkomořímu královskému list, kterýž odkrývá nám, co vášně krylo se v této duši, jež tak plně věnovala se oddanosti a obětavosti. I jinak zajímavým jest pramenem pro osvětlení duševního stavu této doby.242.7
Někteří státníci, opravujíce se svého hlediska rozumování Chelčického, od delší doby poznávali, že snad bylo by lépe, nespojovati tak úzce otázku náboženskou s politickou; nešťastná doba učinila z kněží opravdové vůdce národa; neslušelo-li přiměti je k poslušnosti ? Jeden z nejvýznačnějších představitelů této skupiny politické, která na neštěstí nestala se nikdy stranou, byl Vaněk Valečovský z Kněžmosta. Jakožto utraquista podal důkazy své oddanosti reformě, ale více než o kalich staral se o pořádek veřejný. Tento měštěnín pražský, velmi bohatý a vážený, účastný všech věcí zemských a znalý snah a piklů panských, pracoval o těsné spojení moci královské se stavem městským. Neměly-li zájmy totožné proti svým nepřátelům ? Jeho úsilí o obnovení mocí královské ve městech naráželo na odpor kněžstva utraquistického, velice žárlivého na převážný vliv, jehož domohlo se v obcích. Vaněk, rozmrzelý na Rokycanu, vinil ho z nesnází, s nimiž se potkával, a ze všeobecného bezvládí: ve svém spise o "Panování kněžstva" arcibiskupa zahrnuje žalobami nedůvodnými a vytýká kněžstvu, že nemá jiného zákona než ctižádost svou, ani jiného cíle než moc.243.1
Zda bratří zpozorovali podobnost programu svého s programem Vaňkovým? Možná pochybovati o tom; fakta nevynikají tak jasně zrakům vrstevníků. Přirozeným pudem byli hnáni, ucházeti se o přízeň muže, který tak drsně jednal s protivníky jejich. Ve svém listu Řehoř připomíná bídu a zkázu, jež nakupily války náboženské: co by na knězích utraquistických bylo, způsobili by brzo tytéž svízele; Bůh to ví, že proň obětoval svou svobodu i život; obrací se k Vaňkovi jen "pro výstrahu budoucího zlého, aby na toto království nepřišlo, a pro svobodu stádce božího maličkého", aby pod mocí a správou jeho sloužiti mohlo beze strachu pánu Bohu nebeskému. "Pro víru lidí netrapte", praví dále, "neb na moc vaši to nesluší ani vedle práva pohanského. A ještě může to lépe seznáno býti na římském císařství, kterak jsou vším světem vládli moudrostí a trpělivostí aneb shovíváním, že jsou nebránili každé vlasti, aby sloužili svým bohům, jakž kdo chtí, než toliko o to stáli, aby všickni jim daně dávali a pod jich moc slušeli." A Turci ? Čeho žádají po křesťanech? Aby odstoupili od křesťanství? Nikoliv, toliko aby byli pod mocí jejich. Co různých věr jest ve Lvově! Pokoj však trvá tam, protože nikdo nepomýšlí puditi druhé k vlastní víře své. V Čechách a na Moravě král s pomocí boží obnovil pokoj, protože šetřil jednotlivých věr, nechav jedněch měst při kalichu a druhých nenutiv k němu. Jaká však obžaloba těžká proti tomuto králi, že pod jeho mocí ptáci nebeští a prelatové pyšní a protivní místa svá mají a lišky chytré a kališné pod ním doupata svá nalézají: ale syn člověka nemá, kde by svou hlavu sklonil. "Na moc světa nesluší lidi tisknouti k víře právem pohanským ... ta moc světa ničímž se nemá spravovati než spravedlností světskou, aby právě činila každému člověku." - Ale namítne se, stát vezme ujmu roztržkami. Tisíc věr pokojných a poslušných, které nedožadují se ani ochrany ani opory, neohrozí nijak bezpečnost veřejnou.244.1 - Bylo by jakýmsi anachronismem mluviti v XV. století o oddělení se církve od státu; tolik však jisto, že věc církve svobodné ve státě svobodném zřídka kdy hájena byla důvodem pevnějším.
Bratří nebyli podrobeni těžké zkoušce o vykonávání moci; zda byli by věrni zůstali zásadám svým, kdyby se byli domohli většiny ? Bylo by odvážno tvrditi něco: nicméně je-li úkolem a předností menšin hájiti svobody svědomí, porozuměli povinnosti své s pozoruhodným důvtipem a vykonali ji se vzácnou povznešeností: budoucnost nemůže toho zapomenouti bez nespravedlivosti.
Zda zakročil Vaněk ve prospěch rozkolníků ? Zdaž účinkovala nějak slova Řehořova? Prameny mlčí o tom docela. Takové obrany nepřemlouvají těch, ku kterým jsou obráceny; přecházejí přes hlavy jejich, a jim porozumějí teprve pokolení pozdější. Buď jak buď, pronásledování, z počátku hrozivé, brzo se zmírnilo. Králi postačilo, že prokázal svou horlivost pravověrnou; příliš mnoho věcí zaměstnávalo jej ostatně, aby pozorně přihližel k vykonávání rozkazů svých. Arcibiskup hleděl toliko jeviti se laskavým; vedle něho Lupáč, který po Rokycanovi byl nejvyšší autoritou církve podobojí, a jejž vždy vábily nauky radikalní, přál bratřím a zachoval jim přátelství své až do smrti (1468). Tito opět měli se více na pozoru: s jakousi opatrností odzbrojili, aspoň na nějaký čas, hněv králův. Jejich pokroky nebyly ani vážně přerušeny. Nebyli ještě příliš četní, ale roztroušeni jsouce po celých Čechách, rozšiřovali činnost svou; skupiny velmi hojné, tvoříce jakási přitažlivá střediska, sesilovaly se znenáhla a přeměňovaly ve sbory. Častá shromáždění spojovala k životu společnému rozptýlené sbory, zdokonalovala ústrojí a upevňovala učení. Jako Kristus umřel a z mrtvých vstal, tak každý křesťan má odumříti světu a zmlazen znovuzroditi se v Kristu. Toto znovuzrození jest pramenem života křesťanského a původem spasení: jeví se sebezapíráním a láskou. Pouze pravý křesťan činí dobrého kněze, a špatný kněz vykonává úřad svůj ku vlastní zkáze své a bez prospěchu pro druhé. Spravedliví dlužni jsou odděliti se od církve porušené; přistoupením k Jednotě dostane se jim druhého křtu.
Nemají-li kněží zřízení od církve římské přijmouti nové posvěcení, dříve než uznáni budou od bratří? Nejhorlivější tvrdili to. Mimo to kněží, kteří přistoupiii k nim, byli nečetní a dosti letití; kdyby zemřeli nebo stali se obětí pronásledování, co by stalo se s Jednotou bez vůdců, bez pastýřů? Jak zabezpečiti budoucnost? Mnozí se stále báli řešení radikalního, pociťujíce nevyslovnou hořkost při myšlence, že by vlastní rukou strhati měli pásky vížící je ještě k staré církvi jejich a zvláště k náčelníku jejímu Rokycanovi. Zda ztratili již všecku naději, že přivedou jej opět k sobě? Zda smutek jeho a mírnost neprojevovaly duši milosti boží ještě otevřenou? Hledali střední cesty, dříve než by odtrhli se od světa katolického, chtěli užíti všech prostředků. Zamýšleli připojiti se k některé jiné církvi zřízené; však přesvědčili se brzo, že ani u Rusův, ani u Řekův, Indův, Armenů nebo Valachů nenaleznou čeho hledali, věrného vzdělávání evangelia, následování Spasitelova. Téměř od počátku udržovali dosti důvěrné styky s Valdenskými; obmýšleli spojiti se s nimi. Ale Valdenští nechtěli celkem odděliti se zevně od církve římské, účastníce se obřadů jejích a přijímajíce svátosti z rukou kněží jejích. Naopak zdá se, že událostmi posledními vzbuzeno bylo u bratří jisté zanícení mystické, které zračilo se přáním vždy vroucnějším odtrhnouti se od Antikrista. Důležité shromáždění konalo se ve Lhotce na panství Rychnovském (1467): účastnilo se ho šedesáte nejvážnějších bratří. Strana radikalní mezi Valdenskými, kteráž ode dávna protestovala proti bázlivosti strany mírnější, připojila se k bratřím. Shromáždění povzbuzeno jsouc rozličnými znameními, v nichž vidělo projev vůle boží, rozhodlo se pro samostatný řád kněžský: vybráno mezi bratřími devět osob pověsti bezúhonné; jakýmsi soudem božím ustanoveni pak z nich tři k úřadu kněžskému.245.1
Aby zamezeno bylo všeliké pohoršení, starý kněz valdenský jaksi úředně posvětil osoby zvolené od Boha a od shromáždění. Bázlivcům však ani to nezdálo se dostatečným, ježto dle názoru jejich toliko biskupové měli právo udělovati moc kněžskou. K upokojení jejich úzkosti, nepochybně také ze strachu, aby osud Jednoty nebyl poškozen chybou základní, bratří s obvyklým duchem mírnosti a opatrnosti dožádali se prostřednictví biskupa valdenského Štěpána. Jeho svěcení Michal Žamberský přenesl na jednoho z vyvolených, na Matěje z Kunvaldu, prvního biskupa Jednoty.246.1
Zvolením kněží bylo dokonáno dílo ustavení nové církve. Pozoruhodná to odvaha, již dlužno bylo pokládati za vyhlášení války utraquismu. Odpověď byla tu ihned; Rokycana vydal proti pikartům list velmi prudký. Jestliže protestoval důrazně proti smyslu, jaký někdejší posluchači jeho nedůvodně dávali slovům jeho, nebyl zproštěn docela zodpovědnosti své. Cítil to i hněval se proto v duchu. Polemika jeho tudíž jest poněkud příliš ostrá. Obviňuje bratří, že neklanějí se tělu božímu ve svátosti oltářní "an Buoh otec dal čest tomu pánu Ježíšovi, aby ve jmeno jeho každé koleno klekalo, nebeské, zemské i pekelné."246.2 Ale jeho hlavní žaloba proti nim, jak lehko pochopíme, týká se volby kněží, tohoto úchvatu moci duchovní, jímž nepřímo dotčen byl ve snaze své o smír s Římem a přímo ve svém důstojenství arcibiskupském. Jestliže by laikové nakládali takto s řádem kněžským, jaká záruka zůstává proti vrtochům jednotlivců ? Kde přestala by roztržka? Jediný zákon zůstal by, vůle jednoho každého, jediný řád, bezvládí.246.3 Také král byl stále nepřízniv kacířům; zapleten byv do války těžké s mocí papežskou, hleděl především, aby nepřátelům svým neposkytl žádné záminky k žalobám; na sněmě Benešovském žádal přísných opatření proti bratřím. Někteří páni hleděli brániti jich; ale Jednota měla také nepřátele, zvláště královnu Johannu, jejíž svědomí plaché bylo trápeno upomínkou na přísahy církvi učiněné. V pronásledování, které nebylo utuchlo úplně, opět pokračováno s větší silou. Mnoho bratří bylo vrženo do vězení, sbory pozavírány; věřící shromažďovali se toliko času nočního v stodolách, jeskyních a lesích. Aby oklamali pronásledovatele, do jedněch a týchž šlépějí všickni stoupali a poslední táhl za sebou větev jedlovou: slídiči spatřili toliko sněhem zasypanou stopu sedláka, který vyšel si na dříví. Přese všecku opatrnost tyto schůzky tajné budily pozornost, a dávaly podnět ke všelikým řečem potupným a prostopášnostech a mrzkostech. V krajích, kde pronásledování bylo nejtužší, bratří utíkali se do hor. Obávajíce se prozrazení dýmem, dělali oheň toliko v noci a ve dne za oné tuhé zimy severních Čech hleděli ohřáti mrazem zkřehlé údy své u řeřavícího, na polo vyhaslého uhlí.247.1 Padlo i několik obětí.247.2 Čtení listu Rokycanova v kostelích zbudilo rozličné pohoršení: mladí lidé ozvali se proti němu; byli jati, mučeni a někteří popraveni. Zděnek Kostka z Postupic umořiti kázal čtyři obyvatele Skutečské.247.3 Týž osud chtěl připraviti i jiným, ale "Bůh nepopřál mu chvíle".
V této krisi Řehoř zachoval se podivuhodně.247.4 Měl nejvznešenější vlastnosti kazatele pouště,247.5 odvahu pokojnou, jež zdála se pohrdati nebezpečenstvím, víru nezlomnou a úchvatnou, činnost neúnavnou. V nebezpečenstvích jej obkličujících nejen uměl plniti svou povinnost apoštolskou, ale dovedl i psáti ještě traktaty za traktaty - prosby ku králi, odpovědi Rokycanovi, odvolání k mínění veřejnému, osvědčení víry. Protestuje proti pomluvám: bratří odsuzují se jako pikarti, ačkoli s nimi nemají nic společného.248.1 Čím jsou, ne-li částkou církve utraquistické, a proč kališníci nemají trochu slitování s těmi, kteří taktéž přijímají pod obojí způsobou! Jaká jest vina jejich? Neposlušnost. Ale jakým právem žádá se poslušenství jejich. Kdo byl jim příkladem vzpoury, ne-li ti, kdož neustále lají papeži a biskupům? Slyšíce neustále opakovati, že církev je zkažena a zavedena, dali se do práce i pokusili se o uskutečnění toho, co jim navrhováno. A nyní dává se jim vina, že oddělují se od církve; nikoliv, oddělujíť se toliko od moci a chyb náčelníků jejích a přestávají na evangeliu.248.2
Toto úsilí nebylo marné: připraviloť znenáhla obrat v mínění veřejném, z něhož brzo těžili bratří, a jehož třeba všimnouti si pozorněji. Kdybychom v skutku soudili podle mandatů proti bratřím tak často vydávaným, domnívali bychom se, že dějiny jejich byly velmi krvavé: v pravdě však kromě velmi krátkých údobí bratří zůstávali sice mimo zákon, ohroženi jsouce vyhnanstvím nebo tresty nejtěžšími, ale nejčastěji odsouzení bylo čistě platonické; rozkazy vykonávány jen občas, velice váhavě a nedostatečně. Bratří namnoze byli chráněni veřejným míněním, jež dosti mělo násilí a pociťovalo také tajnou náklonnost k těmto křesťanům pracovitým, pokojným a poctivým; zvláště nalézali záštitu v bezvládí, v uvolnění všech svazků společenských, v slabosti moci královské, jež nedotýkala se samostatnosti pánů na statcích jejich. Za takých okolností stát dobře plnil úkol, jaký mu vykázal Chelčický: pronásledování, které není ani dosti krvavé a zvláště ani dosti vytrvalé ke zničení sekty, jest jí jako pobídkou, zkouškou posilující a ochranou od úpadku mravního, jenž obyčejně v zápětí jde za prvním nadšením, získává jí takto mnoho duchů romantickým kouzlem domnělého nebezpečenství přivábených nebo nákazou obětavosti zachvácených. "A divným božím řízením to se dálo, že čím více oni tu jiskřičku zadusiti chtěli, tím větší plamen z ní se vyskytoval ... A tuť se vyplnilo proroctví Matěje Pařížského, že povstane lid nepatrný, kterémuž nepřátelé pravdy odolati moci nebudou; nemohli zajisté".248.3
Nebezpečenství bylo by snad vzrostlo, kdyby bratří smrtí, jež téhož roku zachvátila Jiřího z Poděbrad i Rokycanu, nebyli zproštěni svých pronásledovatelů nejnebezpečnějších. Novému králi Vladislavu II. (1471--1516) nedostávalo se ani času ani síly, ba snad ani vůle, aby bděl nad přísným vykonáváním zákonů vydaných proti pikartům. Po celé čtvrtstoletí bratří skoro bez překážky pokračovali ve své čilé a šťastné propagandě, podporováni jsouce rozpaky a rychlým mravním úpadem utraquismu.249.1 Zvláště ženy přicházely k nim a byly jim až do posledu spojenci oddanými a vzácnými. Řády bratrské vyžadovaly, aby šlechtic odřekl se svého statku, chtěl-li býti přijat do Jednoty; proto za této doby neznáme příkladu, že by do ní vstoupily osoby vyššího stavu; však bratří měli jiži v nejvyšší společnosti přátele a ochrance velmi mocné.249.2 Na Moravě přáli jim slavní rodové Žerotínů, Pernšteinů, Šternberků, Boskoviců; v Čechách prvními ochranci jejich byli Kostka z Postupic a kancléř Ctibor z Cimburka, jenž s nejstkvělejšími ctnostmi a osvědčeným vlastenectvím spojoval nejvzácnější nadání politické, podporoval je svým vlivem mocným.
Takto připravovalo se ono spojení dosti nenadálé jedné části šlechty s Jednotou,249.3 jímž vysvětlíme si velikou úlohu, jakou tato měla ve všem ruchu politickém XVI. století. Všickni, jimž náboženství bylo více než prázdným symbolem nebo neurčitou pověrou, vzdalovali se zvrhlého utraquismu. Po žácích Chelčického žádali nauky plnější a víry živější. Od nich naučili se důstojnému životu, přísné opravdovosti, úctě ku věcem svědomí, vážné oddaností k vlasti, tiché a odhodlané statečnosti, zkrátka všem ctnostem, které jakýmsi jasem hrdinství ozařují poslední dny svobody české. Naneštěstí všecka šlechta nevstoupila do školy jejich. - Zda na Jednotu nepadá také část zodpovědnosti za revoluci, jež strhla se tehdáž v Čechách ? - Zda kázaním poslušnosti a sebeobětování stavu selskému neochromila jeho sílu vzdornou a neusnadnila všeobecné zavedení poroby? A naopak zda šířením obyčeje svobodného přemýšlení nepodporovala u pánů ducha nevázanosti a odboje? Však buď jak buď, tyto nedostatky docela bezděčné a dosti záhadné Jednota hojně nahradila tím, že vlasti dala muže takové, jako Karla z Žerotína a Václava Budovce z Budova.
Zatím co Jednota pronikala taklo do tříd bohatých, hojně přívrženců nabývala ve stavu selském a městském. Pokroky její ovšem byly zvláště rychlé v krajině, kde zakořenila se nejdříve. Těžiště své majíc zvláště v krajích Královéhradeckém a Pardubském, kde až do XVII. století mají sídlo nejdůležitější osady, působila po celých severovýchodních Čechách, jež pokryty byly jejími sbory. Mladá Boleslav a Litomyšl byly jaksi oběma hlavními městy tohoto střediska severovýchodního, které vždy zůstalo předním ohniskem Jednoty. Ku konci XV. století bratří měli hojně přívrženců ve dvou druhých krajinách, na jihu v kraji Píseckém a na severozápadě v kraji Žateckém,250.1 ale na Písecku nepronikli dosti v massu obyvatelstva celkem katolického,250.2 kdežto na severozápadě roztržky vnitřní a rozkol Amosenců záhy zarazily jejich úspěch. V prvních žádného údaje nelze souditi ani přibližně o počtu členů Jednoty; domníváme se toliko, že na Moravě bylo jich tehdáž okolo šedesáti až jednoho sta tisíc, a zajisté ještě hojnější byl počet jejich v Čechách. V.
Když bratr Řehoř umřel, několik let po Rokycanovi (1474), vším právem mohl s důvěrou hleděti v budoucnost. Netušil asi, že za dvacet let nástupci jeho opustí jeho učení, zavrhnou jeho spisy a Jednotu zavedou na dráhu zcela odchylnou od cesty, po kteréž on kráčel. Bratří na chvíli zproštěni byvše starostí vnějších, brzo poznali bolestně, že úspěch pro sektu jest nebezpečnější nežli pronásledování. Život jesti zkouška, a žádná soustava nečelí mu vítězně; běda však těm, kdož nedovedou s ním se srovnati! Tuhé řády první doby vyhovovaly několika stům věřících; nyní, když čítalo se jich na tisíce, stávaly se těsnými a těžkými. Zda zachová se táž neodvislost nepřátelská vůči pánům, jichž ochrany dožadováno a vůči státu, jehož snášelivosti se dovoláváno? V mnohých případech doslovné šetření zákona vedlo ku porušení vyšších přikázaní evangelia. Je-li oprávněna úzkostlivost svědomí odmítati přísahu, kterou by se zabránilo nespravedlivému odsouzení ? Zakazovati bratřím, aby nepřijímali úřadů veřejných, neznamená-li vzdalovati od moci lidi nejhodnější a vydávati chudé a nuzné nejkrutějšímu útisku? Záhy utvořily se dvě strany; jedna skládala se ze starých druhů Řehořových, z těch, kteříž účastníky byli protivenství a nadšení za let zármutku a hrůzy; druhá záležela ponejvíce z nových členů Jednoty, kteří přinášeli ducha svobodnějšího a upomínkami na minulé zápasy méně upoutaného, spravedlivější porozumění potřebám života i více vzdělání a méně nedůvěry ku vědě. I Náčelníkem prvních byl Moravan Amos, fanatický, odvážný, prudký, jinak ne bez vážnosti;252.1 druzí zastoupeni byli hlavně bývalými žáky vysokého učení Pražského; téměř všickni prosluli v dějinách Jednoty, Jan Táborský,252.2 Vavřinec z Krasonic,252.3 Jan Klenovský a zvláště Prokop z Jindřichova Hradce a Lukáš Pražský.
Lukáš narodil se v Praze kolem roku 1460, studia svá konal na universitě utraquistické. Pro horlivost kališnického přesvědčení svého musil jednou opustiti město (1480). Věnoval se stavu kněžskému, ale trápen byl úzkostmi a pochybnostmi, jichž rozjímáním svým ani čtením nemohl nikdy rozptýliti.252.4
Jeden z druhů jeho dodal mu traktaty bratří: prostota jejich víry a přísnost jejich mravouky okouzlily tohoto ducha náruživého a nepokojného; tento bohoslov spíše důsledný nežli ustálený, nepodajný v odchylkách svého učení, stvořený k velení a bojování, podlehl kouzlu snášelivé umírněnosti a odříkavé lahodě prvních učitelů Jednoty. S ním zároveň obrátili se k bratřím starší bratr jeho Jan Černý, později proslulý lékař, a mladý bakalář Vavřinec z Krasonic. Jeho však zvyku vědeckému a přirozené zálibě v logice stala se brzo nesnesnou bázlivost bratří. "Jsa mužem mocným v slovu i v skutku, věrným, pilným, učeným a nedadoucím se přemoci" (Blahoslav) ohlašoval příští nového pokolení; po nadšencích první doby následovali organisatoři, po prorocích theologové. Jednota obdržela od něho své ústrojí pravidelné a vyznání víry. Proto miloval ji jako dílo své a se žárlivou péčí bděl, aby nevymkla se vlivu jeho a neztratila se v některé církvi cizí; jestliže odolala přitažlivé síle Lutherově a nestala se jednou ze sekt protestantismu německého, odpovědnost padá jen na něho samého. Blahoslav přirovnává ho k "meči vybroušenému od Boha do Jednoty přivedenému". Máť opravdu v sobě něco podmanitelského a pánovitého; připomíná ony uchvatitele, kteří tím žárlivější jsou na vládu a samostatnost své vlasti, čím více tato zbavena jsouc všech svobod svých, splétá se s nimi.253.1 Co by si byl Řehoř pomyslil o svém nástupci ? Zda byl by ještě poznal dílo své v Jednotě od něho změněné? Nebylo-li by naopak zemi české lépe prospělo, kdyby všickni rozkolníci byli se přidali k reformaci německé? Aspoň na počátku Lukáš zápasem svým se stránkou přísnější představoval budoucnost a hájil věci rozumné a zdravé.253.2
Mládím svým tento neofyta, nadšený spíše nežli opatrný, zatlačen byl na některý čas do pozadí. V zápase, který počal mezi novotáři a stranou Amosovou, přední úkol přísluší Klenovskému a Prokopovi. Duchaplný Klenovský, jehož příjmí Paleček, jest posud populární v Čechách,253.3 oblíben byv při dvoře Jiřího z Poděbrad, který rád měl dobrou a veselou mysl jeho, mohl bratřím prokazovati nejlepších služeb. Jsa muž učený, ač stupně žádného nedošel na vysokých školách a laikem zůstával, a znaje umění ovládati lidi, třeba nestavěl se v popředí, připravoval hlasování. Rozhodl je
Prokop, jenž té doby byl opravdovým náčelníkem strany mírnější. Bakalářem jsa vysokého učení Pražského, pilným čtenářem mistrův a otců církevních, z nichž Jeronym a Cyprian byli jeho zalíbenými mistry, Prokop byl řečník znamenitý a spisovatel přesvědčivý. "Cokoli psal," praví Blahoslav, "vše čísti se hodí i pro češtinu i pro něco většího."254.1 Spisy jeho vynikají umírněností a lahodou (scripta dulcissima), čímž vysvětluje se osobní vliv jeho. Lukáš sám neodolal tomuto rozumu milostnému a přidal se k názorům méně výstředním.254.2 Jeho syllogismům málo kdo by byl uvěřil. Prokop shromáždil kolem sebe všecky lidi dobré vůle, všecky, kdož u vší prostotě srdce hledali pravdy a prospěchu církve své.
Jako vždy i tentokráte boj soustředil se kolem otázky dogmatické, o milosti boží a zásluze člověka. Známe nepokoj, jakým zmítán byl o tom Chelčický; od té doby Jednota nedospěla nikdy k učení jasnému a určitému: kolísala mezi přesným učením evangelia a mezi předsudky mravními, jež nedovolovaly jí zříci se zásady lidské svobody a užitečnosti skutků. Na synodu roku I464., jenž stanovil učení a bohoslužbu bratří, prohlášeno bylo ospravedlnění z víry, ale zdá se, že od té doby bylo, ne-li opuštěno - aspoň povážlivě seslabeno: při slyšení roku 1473 mistři utraquističtí vytýkali Michalovi a Řehořovi, že "nejvíc spasení zakládají v ctnostném životě". Dosti jest pohanů ctnostných, ale co jim to prospěje, když víry pravé nemají? - Připustíme-li i sebe větší přeháňky nebo zlou vůli protivníkům obyčejnou, přece není hrubě pochyby, že Michal a Řehoř asi dali podnět k těmto obžalobám; nepopírali sice zvláštní důležitost víry, ale myslili, že musí jeviti se skutky, a že každý, kdo by spoléhal příliš na zásluhy Kristovy, v nebezpečenství by uváděl spasení své. Po věřících žádali přede vším přemáhání sebe, poslušenství a odříkání, život přísný a zbožný.
Takto vysvětlíme si, proč Amos s přáteli svými mohli se vší upřímností vydávati se za pravé chovatele tradice, když skutkům přičítali převážnou důležitost. - Člověk, odpovídali jejich odpůrci, musí očekávati svého spasení nikoliv od své zásluhy vlastní, nýbrž od zásluhy Spasitelovy. V tomto kuse byli jistě věrni myšlence zakladatele Jednoty, ale odchylovali se od ní důsledky, jež ze své zásady vyvozovali, lhostejnou resignací a mravní netečností: čistému všecky věci jsou čisté.
Ku kterému z těchto dvou názorů přidá se většina? Na tom závisely úkol a budoucnost Jednoty. Přívrženci Amosovi nechtěli připustiti mezi sebe pány a boháče, zcela zavrhovali obchod, válku, přísahu, všeliké zastávání moci světské; jestliže by zvítězili, jich obmezeným asketstvím Jednota odsouzena byla k jalovosti a osamocení. Prokop v traktatu svém "o dobré vůli" a ve Výkladu V. kapitoly sv. Matouše255.1 (kázaní na hoře bylo oblíbeným textem stránky přísnější) hleděl dojíti řešení méně radikalního a zaujav postavení uprostřed obou krajních názorů, navrhl učení smiřující zakročení božské se svobodou člověka. Milost boží jest potřebna, a bez ní všecko úsilí naše bylo by marno, ale nám jest se přičiniti, abychom zasloužili milosti boží svým pokáním a svými cnostmi. Ve všech kusech není nám lze vyplniti přikázaní boží, ale mějme dobrou vůli a Spasitel nás neopustí. Urození a mocní obklíčeni jsou nebezpečným pokušením, ale ostříhají-li se hříchů smrtelných, pro něž i chudí půjdou do pekla, není možné, aby nedošli spasení; vedou-li život křesťanský a panují-li dle evangelia, jakou nesnášelivostí zavřen by jim byl přístup do Jednoty?255.2 Moc světská stvořena byla od Boha pro dobro obecné: bratří neporušují přikázaní Spasitelova, domáhají-li se obrany moci světské a vykonávají-li ji sami v konšelství nebo ve všelikých jiných správách.
Umírněností Prokopovou a prostřednictvím Klenovského255.3 získán byl synod Brandýský (1490), ale staroprostí sotva vrátili se do svých osad, hleděli roznítiti mysli proti ústupkům straně mírnější učiněným; bylyť tyto sice velmi bázlivé a plny ohrad, ale bylo snadno předvídati, že ona nespokojí se jimi. Fanatičtí kazatelé žalovali na Antikrista, který vplížil se do ležení služebníků božích: jako za doby Silvestrovy ďáblu podařilo se poškoditi dílo Páně. Neznáme bohužel jednotlivých příhod zápasu; vypravování Lukášovo jest apologií, složenou proto, aby všecka vina svalena byla na stranu staroprostých. Obě strany zápasily o biskupa Matěje z Kunvaldu, jenž ovládán byl sice nejlepším smýšiením, ale sláb jsa a vrtkavý potácel se mezi náklonností svou ke straně novotářův a mezi upomínkami svými obávaje se zraditi odkaz Řehořův. Po různých obratech novotáři honečně zvítězili na synodu Rychnovském (1494); náčelníci jejich povoláni byli ku předním úřadům, a následujícího léta na shromáždění zavrženy byly spisy Chelčického a Řehořovy, jež nevyhovovaly již požadavkům doby: Jednota neuznávala jiného učitele než Krista ani jiného přikázaní než zákon jeho. 256.1
Toto rozhodnutí bylo revolucí. Bratří zprosťovali se své tradice a své minulosti. Co v učení Chelčického bylo výstředního a se životem socialním neslučitelného zostřilo se ještě v letech pronásledování; jakmile situace se vyjasnila, samou potřebou uloženy byly ústupky. Snesení z roku 1494 a 1495 znamenají počátek nové doby.256.2 Prokop a Lukáš přijímají dědictví Chelčického a Řehořovo jen s podmínkou dodatečného zkoumání. Obavy Amosovy nebyly bezdůvodné, a ďábel vnikl do města svatého. Nikdy snad nevynikla s větší patrností nepřekonatelná síla událostí a poměrů, jejich všemocné působení na soustavy a lidi. Svět otvírá se jen těm, kdo přijímají podmínky jeho; společnost, než ustoupila bratřím, žádala po nich, aby nejprve uznali ji.
Provedené změny brzo projevovaly se na venek důležitými novotami. Bratří upouštěli znenáhla od oněch obřadů svých, jimiž až posud odlišovali se nápadněji od druhých společností křesťanských, nepopírali více platnost svátostí udělených od kněží římských, již nevyžadovali tak přísně druhého křtu při nových přívržencích. Duch smiřlivý a snášelivý pronikl Jednotu; ostatně noví správcové dokázali tolikéž moudrosti, kolik projevili rozhodnosti a prozíravosti. Nevyužitkovali vítězství svého až do nejkrajnějších důsledků, nespustili s mysli pravý cíl, jejž si vytkli, obnovu duší uctěním Kristovým. Zásady Chelčického, zbavené své přílišné přísnosti a zkušeností téměř oslabené, osvědčily se plodnými, a Jednota zůstala vysokou školou mravního pokroku a snášelivé i silné víry.
Amos nepodal se své porážce i nabyl oddaného pomocníka v nepokojném mlynáři Kubíkovi Štěkenském. Podporováni jsouce Řehořem Votickým, kterýž opravoval jejich spisy, prudce dotírali na pokrokáře, obviňujíce je, že jdou za osudným příkladem Táborských a že chtí žižkovati.257.1 Všeliké pokusy o smíření nevedly k cíli, a přívrženci Amosovi konečně byli slavně vyloučeni z Jednoty. Na svou stranu přivedli jistý počet věřících, zvláště v jihozápadních Čechách a jmenovitě v kraji Klatovském a Prácheňském; nazývali se Menší stranou neboli Amosenci. Amos měl mnohé vlastnosti náčelníku sekty potřebné i dovedl udržeti své věřící; ale jisté věci jsou již předem ztracené. Menší strana, majíc členy své skoro výlučně v třídách nižších, záležela toliko z fanatiků bez vzdělání a bez ideí; dobrovolně odsoudila se k strnutí a k smrti. Odmítnuvši všelikou obměnu, stala se kořisti roztržky, rozdrobila se na četné sekty, až konečně zmizela bez stopy v době necelého půlstoletí po rozkolu.257.2
V dějinách bratří vzhledem jak k rozvoji organisace tak ku pokroku zevnějšímu není doby pozoruhodnější nad léta, kteráž uplynula od synodu Rychnovského až do chvíle, kdy reformace lutheranská počíná se ujímati v Čechách. Prokop a Lukáš utvrdí téměř úplně, ne vyznání víry, jež od té doby mění se ještě častěji, ale ústrojí a kázeň.
Matěj Kunvaldský, poněkud vzav újmu svou nerozhodností a svými náhlými obraty, přece však vážen jsa pro zřejmou přísnost svých úmyslův a mírnou oddanost, moudrostí vítězů zachoval si svou hodnost biskupskou; ale úkol jeho nebyl větší, než že světil čekance k úřadu kněžskému. Po smrti jeho (1500) zvoleno bylo čtvero biskupů, kteříž obyčejně označují se jmenem starších. Jedním z nich byl Lukáš, kterýž od té doby měl největší vliv: zásluhou jeho různé sbory bratrské podřízeny byly společnému řádu, a spojení, až posud málo ustálené, přeměněno bylo od něho v opravdovou jednotu. Rozdíly místní byly zavrženy a všudy bohoslužba byla slavena dle obřadu jednotného.
Chladné a suché obřady prvních bratří nemohly dojímati obrazotvornost; Lukáš proměnil je pronikavě: svíce, obřadné nádoby, ubrusy, zpěvy dodávaly jim poněkud pompy katolické. Mnozí horšili se pro tento návrat k modloslužbě; ale Lukáš připomenul nespokojencům, že dlužni jsou poslouchati biskupův, a celkem zvítězil snadně nade všemi choutkami vzdornými.258.1 Jeho autorita byla s úctou vždy větší uznávána: z Mladé Boleslavě, svého obyčejného sídla, učinil hlavní město bratří; kališníci i katolíci viděli v něm něm biskupa nejváženějšího, ale i neobmezeného náčelníka Jednoty; jeden z odpůrců jeho nazývá jej antipapežem.258.2
Této moci Lukáš nenabyl svým úřadem, nýbrž přede vším svými osobními vlastnostmi. Veliká proměna udála se zatím ve zřízení kněžském u bratří: na počátku skoro všecka moc náležela biskupu; potom dostává se užší radě.258.3 V zásadě moc přísluší vší církvi zastoupené synodem, jenž vedle kněží a biskupů zahrnuje také oprávce kostelův.258.4 Ale v skutku všecka činnost víc a více soustřeďuje se v rukou kněží258.5 a v užší radě, která znenáhla stává se skutečným vůdcem jednoty. Členů jejích obyčejně nebývá nad čtrnáct, čtyři starší a několik kněží od synodu ustanovených, jichž zvolení však musí býti schváleno od rady;258.6 tato může se doplňovati i kooptací. Předsedou jejím jest nejstarší biskup, jenž má název sudího, ale ani sudí ani biskupové pospolu "nesmí nic velikého a zvláštního činiti" bez slyšení rady; pouze ona svolává synod, vyřizuje věci běžné, udržuje kázeň a má největší vliv na volbu biskupův a kněží.258.7
Biskupové volí se z kněží, navštěvují chrámy, spravují kněžstvo, potlačují zlořády neb odchylky, zřizují čekance na kněžství. Tito k úřadu svému připravují se několikaletou prací, za kteréž doby žijí při správcích sborových, podporujíce je jakožto akolytové. Posléze podrobují se přísné zkoušce před radou; tento "řád svědomí", při kterém přihliželo se více k stavu mravnímu nežli k vědomostem, byl veden s takovou opravdovostí a vážností, že často žadatelé odstupovali; pojati byvše pochybnosti o svém povolání a bázní, aby nepoškodili svého vlastního spasení neopatrným převzetím péče o spásu druhých.
Kněz podává svátosti, přijímá zpověď - veřejnou pro hříchy veřejné, tajnou pro hříchy tajné; - nad osadníky svými vykonává nejvyšší správu mravní. Jemu pomáhá jáhen, jehož povinností jest jaksi dohlížeti nad ním, a výbor starších, jenž spravuje věci hmotné a soud nahodilé pře mezi bratřími.259.1 Kněžím i na dále odporučuje se práce ruční, ale s podmínkou, aby tím nebyli odvracováni od úkolu svého; chudoba apoštolská nevyžaduje se s takou přísností jako dříve, ba již ochrancové Jednoty dary svými ji obohacují. Chrámy její nejsou jen ke konání bohoslužby, ale jsou též příbytkem kněží.259.2 Kněží, jáhnové, akolytové, někdy také starší žijí společně v domu neboli sboru podřízeni jsouce řádům téměř mnišským; někdy takový sbor bývá útulkem starých kněží, a bratří na cestách nalézají v něm pohostinství. Jestiť středem všeho života obce; sem věřící přicházejí o radu, tu předkládají úzkosti svého svědomí, hledajíce útěchy nebo poučení.
Zásluhou Lukášovou Jednotě dostalo se učení theologického, v němž tato hledí se, co možná nejvíce, přiblížiti k slovu Spasitelovu, a v němž na přečetných místech ohlašuje se již učení protestantské.259.3
Ale v této věci studium rozvoje Jednoty není zajímavo; ani nejhorlivější obráncové její nemohou zajisté neuznati, že reformatoři "mají theologii vědečtější a že s hlubším názorem věcným dospívají ku přesnějším a bezpečnějším distinkcím dogmatickým."260.1
Jako před přeměnou tak i po ní pokrok mravní zůstává hlavní péčí Jednoty, a dekrety synodalní konečně tvoří úplný zákonník kázně veřejné i soukromé; zasluhujíce obecné pozornosti pro svou moudrost praktickou, obracejí se znenáhla ke všem třídám i podávají věřícím pravidla chování pro všecky poměry života.
Boháči jsou zvyklí jistému blahobytu; jim neuloží se přílišná přísnost. Jen vystříhati se jim třeba prázdné marnotratnosti, šatů příliš nádherných, pýchání přepychem neskromným; nechť rozpomenou se, že v zboží svém jsou šafáři božími a že pán požádá počtu, a on jej z každého šartu vydá.260.2 Bůh ustavil pány a zemany nad poddanými jejich, aby od nich měli čest a platy zákonité, ale za to aby jim byli k správě bdělé a k ochraně. Běda těm, kdo se svými poddanými nakládají jako s otroky, utiskují robotníky své nespravedlivými robotami a libovolnými platy. Otec všeho lidstva odvrátí se od nich. Tyto lidi chudé, tyto poddané Ježíš nazval bratřími svými a dítkami; pro jejich spasení trpěl potupu, muka a ukrutnou smrt; on ruku svou vždy drží nad hlavami jejich; páni, pamětlivi jsouce toho, musí býti spravedliví, milostiví, bedliví, štědří k nuzným i shovívaví k vinníkům. I při šetrné správě jmění svého nechť netrestají příliš přísně těch, kdož nemohou odváděti platů svých a nechť příjmů svých užijí k nákladům na věci poddaným potřebné. Stkvělá roucha, hody, kvasy a přepych nejsou ozdobou šlechty, ale dobré mravy, pracovitost a péče o dobré obecné. Mnozí vyhledávají úřadů veřejných pro jejich lichý lesk, pochlebnictví, slávu pomíjející a mrzký zisk; k dosažení jich neostýchají se ani úplatkův ani úskokův; pravý křesťan přijímá je s nepokojem a zármutkem; znáť povinnosti jejich, pro něž učiněn jest služebníkem služebníků božích.260.3 Soudce, pravý učedlník Kristův, má dbáti toliko spravedlivé věci sobě odevzdané a nepřístupen býti žádnému zřeteli zevnějšímu nebo podružnému; trestání učiní se toliko po zralé úvaze bez hněvu, nenávisti, se žádným jiným úmyslem, než "přivésti skrze to k opravení té osoby nebo jiných, a k odvedení od zlého té osoby nebo jiných." Tresty, jež uloží, budou mírné, na smrt odsoudí toliko, má-li zcela zjevný důkaz, že taková jest vůle boží, a jisté přesvědčení, že nelze jinak zabrániti vinníku, aby znova nespáchal zločin, i třeba učiniti ho takto neškodným.261.1
Za žádnou záminkou nesmí se užívati moci ve věcech náboženských podle zákazů starého i nového zákona. Řád světa v nynější podobě své a pořad společenský založeny byly od Boha ne ke zlu, ale k dobru obecnému. Proto poddanní a robotníci, kteří proklínají a zlořečí, poplatky a daně neplatí, pánů svých neposlouchají, hledíce svrhnouti moc jejich, vzpírají se Bohu samému.261.2 Chudí lidé ať netouží po jmění boháčů, nechť přijímají vděčně dary od nich obdržené, ale nedomáhají se jich jako práva; nechť neodplácejí nikdy zlo zlem, ani nespravedlnost nenávistí. Mně pomsta, jáť odplatím", praví Hospodin, jenž chce, aby potlačení klidně snášeli útrapy své a aby poslušenství poddaných záleželo, ne na strachu, ale na svědomí.
Takové nauky nezůstaly mrtvou literou. Století XVI. v Čechách má, jak již jsme podotkli, tvářnost zcela zvláštní. Mezi velikým hnutím XV. a XVII. století jest dobou poměrného klidu; zvlášť uvnitř je to čas, ne-li plného pokoje, aspoň příměří a utišení. Způsoh patriarchalní, jaký ustavil se na mnohých statcích, svědčí jak o lidskosti pánů, tak o odevzdanosti poddaných. Bylo by velice naivní a nemálo přehnáno, kdybychom Jednotě přičítali všecku zásluhu o toto utišení vášní a o toto usmíření zájmů; příčiny toho jsou mnohé: všeobecný rozvoj vzdělanosti, pokrok mravů, tradice, měkkost a mírnost národům slovanským přirozená, přede vším společný původ, jazyk a náboženství, jež přese všecku řevnivost stavů z pánů a poddaných činily týž národ. Však popříti nelze, že toto učení, které poddaným hlásalo poslušenství a naději oddálenou v život budoucí, boháčům milost a spravedlnost k bližnímu, všem pak lásku a svornost, přispělo do jisté míry k utišení nenávisti u jedněch a ke skrocení chtíčův u druhých. Na důkaz toho postačí připomenutí, že většina pánů, kteří prosluli laskavostí a lidskostí, byli ochránci nebo přívrženci Jednoty.
Proč tato čistá a moudrá mravouka neuspokojuje nás úplně, zůstavujíc v nás cit zármutku a pochyby? Jest prý příliš dokonalá, - řeklo se. Spíše snad proto, že povznáší se nad povahu lidskou, nikoliv idealem, jejž vytýká, ale smýšlením, ku kterému se obrací. Bratří činí dobré z povinnosti: nevidíme, že by cítili z toho nějaké potěšení. Vždycky se radujte, pravil apoštol. Mezi všemi ctnostmi svými bratří ztratili tuto. Jako všecky sekty ryze křesťanské neznají lásky k životu a nemají citu pro rozkoše jeho; snášejí jej jakožto úkol, stále trápeni jsouce bázní, aby nezapomenuli na jedinou věc skutečnou, na spasení. Jim umění jest toliko prostředkem ke zvýšení lesku bohoslužby; pisemnictví toliko zbraní válečnou nebo nástrojem vzdělávacím;262.1 renaissance je znepokojuje a pohoršuje; Italie XV. století bratra Lukáše naplnila jen úžasem a ošklivostí.262.2
Ani myšlénky hrdinské a vlastenecké neznepokojují jich: v nich přec přiliš účasten jest svět. Jestliže neodsuzují již tak přísně jako Chelčický službu vojenskou, v této příčině však rozmnožují počet výhrad a ohrad; bratří válčí toliko pro věc spravedlivou, nevytáhnou do pole, leda když se jim nepodařilo nalézti zástupce, vyžádají si služeb v posádkách nebo při pracích pomocných, nijak nebudou dobývati slávy a vyhnou se stkvělým činům válečným, majíce stále na mysli, že na vojně jsou proti vůli své a prosíce Pána, aby zprostil je postavení, v němž duše jejich vydána jest největšímu nebezpečenství. - Statečnost není marnivostí, které člověk odříká se nejsnadněji, a mnohému mladému pánu bratrskému pro chrabrost dostalo se asi zbožných výčitek od kněze jeho. Nejslavnější náčelníci Jednoty o těchto řádech uvažují poněkud příliš vážně: dovedou umírati hrdinsky, ale příliš dlouho předem se k tomu připravovali.262.3 Myslí příliš na obětování se, ale ne dosti na vítězství, vyzývají téměř neštěstí, nemajíce oné důvěry a oné bujaré veselosti, jimiž dobývá se úspěchu. Stkvějí se ctnostmi menšin, jimž není souzeno, státi se většinami. V skutku nesmíme se klamati o činnosti bratří a o úkolu jejich; i v době největšího rozvoje Jednoty vymyká se jí devět desítin národa. Svět náleží mocným; všeliké obracování na víru jest výbojem; náboženství vítězi jen tehdáž, má-li v sobě nebo v svých náčelnících něco bojovného, slavného a rytířského. Velicí zakladatelé církví jsou velikými bojovníky, svatý Pavel nebo Luther; bratří jsou toliko mučenníky; porážka jejich byla nevyhnutelna. Toť trest, snad odměna těch, kteříž ideal svůj staví mimo svět: neváží si života, poněvadž nemají důvěry veň. Jen kdyby aspoň nepoškozovali než vlastní věc svou! Na neštěstí příliš jsouce přesvědčeni, aby podali se potřebným kompromissům, i při vší vůli pokorné a duši obětavé zůstávají příčinou nesnází a rozbrojů. Kdyby byli méně lhostejni bývali k utrpení, několika ústupky byli by vykoupili práva, jichž se domáhali; neukojitelné požadavky víry jejich ohrožují netoliko svobodu jejich, nýbrž i svobodu druhých. Jsou vlasti ctí, ale i nebezpečenstvím.
Mravní naučení bratří, týkajicí se života soukromého, možná uznati bez výhrady. Z těchto rad, často poněkud prostoduchých, ale zdravých a přímých poznáváme jasně onu společnost zbožnou, trochu ponurou, a poctivou, která budila by jistě více sympathie kdyby vzbuzovala poněkud meně úcty. Vztahují se k podrobnostem nejurčitějším. Některé živnosti jsou zakázány, protože ohrožují duši člověka, který je provozuje, nebo že svádějí k hříchu bližního, jako: kostkářství, maléřství, zvláště malířství karet, kejklířství, čarování, všeliké kupectví, které je toliko příležitostí ku podvodu a zlodějství atd.263.1
Podobnými pravidly stanovi se chování bratří k pánům a ke sluhům, k rodičům a dětem, k manželům a ženám. "Muž manželku svou má v poctivosti míti, před čeledí s ní se nesvářiti, nehaněti ani potupovati, péči o ni vlastenskou míti, o živnost její, o roucho i o jiné potřeby, aby nouze netrpěla. V těhotnosti pracemi násilnými neobtěžovati; potřebami opatřiti v šestinedělích." Nechť váží si jí jako těla svého vlastního. "Zaviní-li z hlouposti, z nepaměti, aby se k ní měl tak jako sám k sobě, neb z blížních jest nejblížnější." Žena má býti cudná, poslušná, ne zlostná ani reptavá. Jí dohlížeti jest nad čeledí a péči míti o dům a času nemařiti zbytečným povídáním. Bez vědomí hospodáře aby nekupovala a neprodávala a byla šetrna, aby mohla býti dobročinna. Ať pravidelně obcuje službám božím a v sobotu ať připraví si, čeho potřebí na neděli, aby Pánu obětovala tento den celý. Pokud děti jsou malé, nechť otec svolí se s mateří, aby jeden nechválil toho, co druhý pokáral. Dětem svým ať skrývají přirozenou milost svou a vychovávají je v kázni, v bázni boží a v ctnostech křesťanských. "A nejpilněji toto: aby rodičové vedli dítě k skutečnému poslušenství; když jemu dějí: Učiň to! aby učinilo, aneb: Nech toho! aby nechalo." Se všemi dětmi třeba nakládati týmž způsobem, ostříhati jich, opatřovati vším potřebným, ale nezvykati jich mlsnotě a nádheře. Rodičové nechť vzdělávají je svým příkladem a učí je poznávati Boha a sloužiti mu.
S touže péčí přesnou a jasnou dekrety přihlížeji všudy ku každému postavení a ku každé potřebě životní. Vysvítá tu patrně záměr pojmouti člověka celého, předepsati mu, jak chovati se má nejen v okolnostech slavnostních, ale v každé době a v každé chvíli. V této věci vytýkána jim přílišná prostota, ba i dětinství; není-li to spíše důkaz hluboké znalosti duše lidské a nesvědomé, ale znamenité dovednosti? Toliko za neustálé dohlídky podává se a vzdělává vůle; obecné a přiliš neurčité zásady tu nestačí. Bratr není křesťanem dle jména a náhodou; evangelická mravouka jest mu jako ovzduší, mimo něž nedovede žíti, jest mu více než zákonem, jest mu obyčejem. Zajisté jednotlivé chyby byly též mezi bratřími; celkem však oni uskutečnili svůj program. Jsouce poměrně vždy nečetní, bedliví vůči žárlivým zrakům svých protivníků, pronásledováním zbavení vší škodlivé přítěže slabochův a skeptikův úspěchem přivábených, uskutečnili to, co většině druhých sekt křesťanských bylo toliko upomínkou nebo idealem. Není již malou zvláštností jednati dle zásad svých a žíti dle víry své.
Nový směr Jednotě daný skoro bezprostředně získal jí přehojných přívrženců z nejrůznějších stavů; mnozí čekali tak říkajíc u brány, odpuzováni byvše až posud požadavky příliš přísnými; jakmile se pootevřela, hrnuli se do vnitř kupci, měšťané, rytíři, páni; sekta až posud slabá a tupená stávala se stranou, s níž bude třeba počítati. O pokrocích bratří svědčí pozornost, jakou počali jim věnovati katolíci. Až posud chovali se dosti lhostejně, ba spíše těšili se z roztržky oslabující kališníky; nyní jsou vyburcováni, polemisté jejich vstupují do boje, papež Alexandr VI. vysílá inquisitora Henrika Institoris do Čech a na Moravu,265.1 aby obracel kacíře valdenské a pálil knihy jejich. Katolíci nespokojeni jsouce výsledkem své výpravy literarní,265.2 utekli se ku králi a slabý panovník lehce byl přemluven. Nemaje žádné zbraně proti utraquistům, příliš mocným a smlouvami chráněným, ochoten byl podati církvi důkaz oddanosti své. První nařízení krále Vladislava (1503) čelila toliko proti pikartům bydlícím na statcích korunních nebo v městech královských; moc jeho nezasahovala dále, ježto šlechtu vázaly toliko nálezy sněmovní. Jestliže však kněžstvo utraquistické v horlivosti své závodilo s kněžími katolickými, laikové neradi pouštěli se do pronásledování; ba i ti, kteří nepřáli bratřím, byli vlažni, podhlídavi a málo ochotni státi se služebníky pravověrného záští. Konečně však dosaženo bylo přece většiny. Nařízení Vladislavovo, známé také pode jménem dekretu Svatojakubského (1508), jest velmi důležito v náboženských dějinách českých XVI. století. Přijato byvši od stavův a zapsáno do desk zemských, mělo všecky vlastnosti zákona, a nikdo nemohl se vyhýbati jeho předpisům. Bratřím bylo stálou hrozbou a jako nevyhladitelným odsudkem, jímž odpovídáno na jejich prosby a žaloby. Znění jeho bylo velmi přísné, s úmyslem velmi chytrým, aby Jednota byla rozrušena a rozptýlena, aniž by třeba bylo utíkati se k houfným popravám, jimiž by pobouřeno bylo mínění veřejné. Všeliké schůzky jsou zakázány, spisy jejich mají býti pobrány a spáleny, kněží jejich zjímáni; ke všem farám ustanoveni budou kněží kališničtí nebo katoličtí, jichž povinností bude vyučovati osadníky své pravé víře a dohlížeti, aby pravidelně obcovali službám božím; přisné tresty vyhlášeny jsou proti každému, kdo by kacíři poskytl útulku.265.3
Nikdy Jednota netonula ve větším nebezpečenství, a mocně útokem na ni hnáno po několik let; nebylo sice mnoho obětí,266.1 ale všelikého soužení, sbory pozavírány, kněží na útěku, shromáždění po lesích, všady hrůza a rozvrat. Netřeba zdržovati se při těchto událostech. V dějinách Jednoty musili bychom dvacetkrát líčiti týž obraz, Za tohoto těžkého a krušného času bratr Lukáš dokázal, že zdědil ne-li učení Řehořovo, přece statečnost jeho a oddanost. Jeho činnost, vytrvalost, horlivost, úžasný počet spisů jeho dosvědčují, ža dobře ho znali ti, kteří důvěřovali veň; službami svými ospravedlnil hrdou poněkud neustupnost své autority. Slavně obstál ve zkoušce. a kdo viděli ho v nebezpečenství, neodvážili se více reptati proti jeho nařízením. Pronásledování ochablo teprve roku 1514, a Lukáš málem by se byl stal jednou z posledních obětí jeho.
Utiskování mělo účinky horší a horší: mdlí opouštěli Jednotu, svazky jednotlivých sborův uvolňovaly se; prvního vyjasnění biskup chtěl užíti k obchůzce pastýřské. S oběma průvodčími svými byl zrádně jat od Petra Sudy z Řenec, pána na Janovicích. - Tento Petr "mistr a kníže zlodějův", jehož život jest jen nepřetržitou řadou násilí a zločinů, dokud města, zoufalstvím jsouce dohnána, neztrestala ho pořádně, doufal asi, že na bratřích vydře něco peněz. - Se svými vězni nakládal velmi tvrdě; Lukáš, který trpěl kamenem, rozstonal se. až obáváno se o život jeho. Zůstal klidný vůči smrti: neoblomnost jeho hnula Sudou, u něhož zakročili zároveň přátelé vězňovi, i svolil ku propuštění jeho na svobodu s podmínkou, aby dostavil se před konsistoř utraquistickou a jí se zodpovídal z bludů jemu vytýkaných. Dříve než vypršela lhůta ustanovená, umřel Vladislav (v březnu 1516).
Smrtí Vladislavovou počíná bratřím opět doba pokoje a pokroku. Novému králi Ludvíkovi bylo teprve devět let. Moc ústřední, vysílená již za slabého krále Vladislava, za jeho nástupce zmizela téměř a při obecném a plném bezvládí nic nestaví se v cestu propagandě bratří.
Byla to doba luzných nadějí. Jednotě přibývalo neustále sborů, vliv její rozmáhal se; města byla již vážně nakažena, nejosvícenější, nejlepší a nejmocnější strana ve šlechtě přestoupila k ní nebo přála jí. Kde zastaví se tyto vymoženosti? Zdaž úspěchy minulé nebyly zárukou budoucnosti? Jak rychlý to postup za půl století od chvíle, kdy několik zbožných poutníků s bratrem Řehořem opustilo Prahu! Bratři byli ještě v plné síle a v plném nadšení mladistvém; dvojnásob čile pracovali, vydávajíce hojně obranných spisův a vyznání víry.267.1 Od roku 1500 měli knihtiskárnu v Mladé Boleslavi, druhou založili v Litomyšli a třetí v Bělé. V neurčitém tušení, že doba nastala rozhodná, nechtěli propásti vhodné chvíle. Odkud mohly vyskytnouti se nesnáze? Od moci světské? Jestiť zničena neho získána. Od katolictví? Jestiť v plném úpadu; kněžstvo bez správy pozbývá mysli, obyvatelstvo odvrací se od církve, která jeví se jako žalostná zřícenina zašlé veliké minulosti. Dědictví osiřelo: nechť přihlásí se jen někdo, kdo by směle si je vymohl a mocně se ho ujal. - Kdo bude tímto nástupcem žádoucím? Zajisté nebude jím utraquism nehybný, sestaralý, více již sešlý nežli katolictví, udržovaný toliko zbylou pověrou neb ochranou zákonův. A právě tyto přízraky zarazí Jednotu plnou života a víry, zřejmě Ježíšem chráněnou, pronásledováním utvrzenou, zkušeností poučenou a schválenou! Jí přisluší provésti to, oč marně se pokoušelo husitství; ona písmem svatým usmíří opět jednotlivé stavy české, zabezpečí vítězství evangelia a pokoj národa vybaveného konečně z příliš dlouhých zmatkův a vnitřních válek.267.2
Tyto sny byly náhle přerušeny dvěma nenadálými událostmi. Po smrti krále Ludvíka (1526) Čechové za nástupce jeho zvolili bratra císaře Karla V. Ferdinanda Rakouského; v téže době Lutherem počala již reformace německá.
Nový král šel pevně za cílem jasně vytčeným. Jakožto katolík nenáviděl bratří, v nichž bystrým rozumem svým poznával pravé nepřátele církve římské; jakožto opatrný politik doufal přivésti utraquisty ku poslušenství Říma, od něhož obdržel ústupky odpírané všem předchůdcům jeho, proto v zášti měl tyto rozkolníky, kteří překáželi jeho záměrům. Velice jsa žárliv na práva svá, bál se těchto sektářů zrozených za bezvládí a vzrostlých za zmatků, jichž pouhé trvání bylo negací samého principu socialního: spojení jejich se šlechtou bylo mu podezřelé a vliv jejich v městech nepříjemný. Nepřátelství tím nebezpečnější, že bratří nebyli chráněni žádným zákonem, naopak vydáni byli v nebezpečenství velmi přísnými nařízeními, jichž každé chvíle mohlo býti užito proti nim!
Jakkoli obvyklé jsou všeliké frase o málomoci síly proti ideám, není přece příkladu, že by byl národ obrátil se k novému vyznání proti vytrvalé vůli svých náčelníků. Všickni nástupci krále Ferdinanda I. nezdědili jeho oddanosti ke katolictví, nerozuměli také jasně situaci, aniž měli vůli tak pevnou; celkem však zachovali věrnost Římu a udrželi aspoň větší díl moci znovu získané od zakladatele dynastie své; v Čechách neopakovalo se již podobné bezvládí, jaké bylo na počátku XVI. století. Habsburkové nesvolili nikdy, aby Jednota postavena byla pod ochranu zákona, a taková byla moc jejich, že o pevně vyslovenou vůli jejich rozrazilo se všeliké úsilí důrazné. Tímto chováním moci královské pokroky bratří byly, ne-li úplně zastaveny, aspoň velice zvolněny a znesnadněny. Propaganda jejich dála se již jen po jednotlivcích, způsobem jaksi sporadickým. V cestu však stavělo se jim vice překážek: náboženství vzešlá na půdě domácí mají sílu přítažlivou, jež se brzo vyčerpává. Jednotě v Čechách bylo určeno státi se něčím podobným, čím jest protestantství ve Francii, společností váženou, vládnoucí vlivem velmi opravdovým, vábicí k sobě ob čas muže výtečné, ale nedoufající hrubě aniž přející si valně, přivinouti k sobě massu národa.
Tím spíše, že na příště jednati jí bylo, ne již s utraquisty, nýbrž s lutherány. Nemůžeme dávati se tu do řádného srovnání učení bratrského s Lutherovým: zdá se ovšem, že učení Lutherovo nebylo bližší písmu svatému; ale i to zabezpečovalo mu vážnou přednost. Reforma lutheranská nevynikala oním tak jasně význačným rázem demokratickým, jenž u žáků Chelčického poděšoval nebo pohoršoval mnoho lidí. Jestliže přesvědčení náboženské více nebo méně vysvětluje se předsudky hmotnými, zajisté je to politování hodné, ale tak všeobecné jako přirozené. Elita stavu panského přistoupila k Jednotě, většina přijala protestantství, a protože téměř vždy šlechta strhla s sebou poddané své a robotníky, a že ostatně měla převážný vliv na sněmu, jejich obrácení vydalo církvi lutheranské celé království, aspoň celou jeho část nekatolickou. Pokroky nové víry byly by mohly býti zastaveny záštím národním, ale oslabená říše německá nebudila již příliš živého nepokoje; na příště Čechové pány jsouce doma, chráněni zákony určitými, zcela ochotně zapomínali na stížnosti své proti sousedům, jichžto útoky měli za zastavené. Jakmile německý původ reformace nebyl příčinou k vylučování, byl jí velikým odporučením. Přese všecky pokroky Slovanů bylo v Čechách mnoho Němců, zvláště městech, a ti přivábeni byli k církvi německé temným pudem kmenovým. Kromě těchto Němců celý národ podléhal tlaku tajnému, vysvětlitelnému, ale neodolatelnému, jakým vždy na malý národ působí veliká říše sousední.
Nehledíme-li ani ke všelikým úvahám zevnějším, v reformaci německé, ve vznešeném a humanním duchu jejího původce, v jejím úspěchu skoro ohromujícím byla neodolatelná přitažlivost: bratří málem by byli sami bývali zachváceni: bratru Lukášovi podařilo se zabrániti, aby Jednota nezanikla v protestanství; zásluhou jeho zůstala sektou samostatnou, zachovala život osobitý. Postavíme-li se na stanovisko čistě lidské a historické, právem se tážeme: k čemu tento odpor? Za jakým účelem? - Utraquism podlehl nemoci, jež hubila jej tak dlouho, jeho dědictví bylo již osazeno; osud vyslovil se; nález byl konečný: nejlépe bylo by bývalo poddati se. Bratří, kteří až posud byli nadějí, nechtíce toho učiniti, stali se nebezpečenstvím. Zdálo se, že povoláni jsou k obnově jednoty mravní v Čechách, když by pojali v sebe znenáhla všecky strany; na příště byli již jen překážkou jednotě a novým činitelem nesváru. K četným již stranám přistoupila nová: mravní hodnota členů jejích a jejich služby osobní jen nedokonalou jsou náhradou za osudné následky zmatku, jejž udržuje a rozmnožuje.
Další: