|
- Denis | - Konec sam. české | - |
Zodpovědnost. - Europa roku 1618: strana protestantská v Německu a v zemích Habsburských. - Vojsko české. - Finance. Roztržky politické a náboženské. Všeobecná únava. Lid selský. - Bitva na Bílé Hoře (8. listopadu 1620). Podrobení Čech. - Panství Habsburkův.
Den 23. května, praví Skála, byl "počátek a dvéře všech našich běd a neřestí." - Thurn dosáhl cíle svého; stavové spálili za sebou všecky mosty. V den defenestrace zřídili prozatímní vládu složenou ze třiceti direktorů, nařídili sebrání vojska, za jehož vůdce zvolen byl Thurn, vyslali posly ku knížatům německým, aby domáhali se pomoci jejich; a ke sněmům druhých zemí rakouských, aby dosáhli podpory jejich. Arcibiskup, jesuité a opat břevnovský byly vypovědíni a všickni, kdo nepodrobili se nové vládě byli prohlášeni za nepřátele veřejné.
Státní převrat hraběte Thurna a spoluvinníků jeho byl nejen zločinem, nýbrž i velikou neobratností a hroznou neopatrností. Byl posledním důsledkem žalostné vlády, kteráž osudy země zůstavovala hrstce vůdcův, a smutným trestem za dvojsmyslnost, kterou po tak dlouhá léta jménem svobody náboženské zakrývaly se oligarchické snahy panstva. Naproti záměrům Ferdinandovým úkol protestantů byl jasný; povinností jejich bylo státi na ústavě a připoutati k ní krále. Vyzývavostí protivníků vytvořena jim znamenitá situace; však poškodili ji tím, že chopili se rychle offensivy, kdežto vražedným pokusem jich dostalo se slitování lidem, kteří zasluhovali toho nejméně. Však přísnost naše k mužům, kteří náhle roznítili vzpouru, nesmí nás zaváděti, abychom zapomínali na události předchozí. Zodpovědnost padá na obě strany. Reakce, v níž pokračováno po několika přestávkách za Rudolfa a Matiáše, nalezla konečně ve Ferdinandu štyrském panovníka žádoucího; síly její byly připraveny, takže nepřála si, aby unikl jí vhodný okamžik; při větší opatrnosti a vytrvalosti rozkolníci byli by získali jen několik let, ale nezažehnali krisi. Jesuité chtěli připraviti Čechům týž osud jako Štyrsku: byloť to potřebnou podínkou křížové výpravy, kterou hodlali potom zahájiti v Německu.
Protestantům českým nezbývalo takto než voliti mezi odbojem a odpadlictvím. Chceme-li vyzkoumati, kde je největší trestuhodnost, tato úvaha ovládá spor, a rozhodnutí, ku kterému dospějeme v podrobnostech, stává se skoro lhostejným: zdaž ve prospěch arcibiskupa zněla smlouva, když kázal pobořiti kostel hrobský? Zda stížnosti stavů protestantských byly všecky spravedlivé? - Na tom málo záleží. I když připustíme, že Slavata vyvrátil docela apologii stavů - concesso, non dato, jak dí on sám - zdaž uznával svobodu svědomí a rovnost bludu s pravdou? - Nikdo neodváží se tvrditi to, a on sám to nepraví. Všeliká shoda byla tudíž nemožná. Narazilo se na jeden z oněch sporů svědomí, z nichž není východu než válkou. Ani o vzpouře nelze opravdu mluviti; Habsburkové poddané své sprostili přísahy věrnosti tím, že porušili podmínky smlouvy učiněné s národem. Důležito bylo pro rozkolníky, aby získali nejlepší naděje v úspěch, a veliký prospěch by jim vyplynul, kdyby byli vyčkali, až plán nepřátel jejich rozvine se otevřeněji.
Katolíci byli si svědomi nesmířitelného odporu vůle své s požadavky evangelíků; proto předvídali výbuch, ano přáli si ho, protože okolnosti zdály se jim příznivé. Ale i v táboře jejich právě tak jako v řadách evangeliků dosti bylo mužů nerozhodných a bázlivých: Matiáš a zvláště Khlesl hrozili se poněkud očekávaných bouří a práce jim nastávající; ministři španělští se zřejmými obavami zvěděli o vypuknutí bouře, jejíž dlouhé trvání a hrozné zápletky předvídali. Tato úzkostlivost a plachost zmizely brzo před zuřivým tlakem fanatiků. Vypravuje se, že před Prahou v předvečer osudné bitvy, kterou rozhodnut byl osud Čech, přední vůdcové vojska císařského v poradě jednali o opatřeních, jež by bylo podniknouti; někteří vůdcové vzpírali se bezprostřednímu útoku, a námitkami jejich zviklaly se již mysli nejstatečnější, když náhle uprostřed shromáždění objevil se karmelitán Dominicus a Jesu Maria; bylť přinesl vévodovi Maximilianovi meč požehnaný od papeže a provázel výpravu jakožto hlavní kaplan; vyčítal vůdcům zbabělý nepokoj jejich, vybízel je, aby s větší důvěrou odevzdali se do rukou Boha, kterýž neopustí věrných svých; zatím jesuité a jiní mniši probíhali řady vojska, opojovali je zbožnou horlivostí: nebe prý se otevřelo, kázali, a bylo viděti, jak sama panna Maria kletbu metá na kacíře. - Vkročení Dominikovo mezi tyto střízlivé vojevůdce zajímavým způsobem vyjadřuje nám povšechnou situaci za této doby.
Po tři čtvrti století Tovaryšstvo, rozšířené po všem světě a oživené přesvědčením zuřivým, kázalo boj proti kacířství; ohněm svým roznítilo vojíny i vůdce a nyní dávalo jim znamení k boji posvátnému. Maximilian bavorský, když naléháno naň, aby účastnil se vyjednávání s Čechy, dlouho se zdráhal: svědomí prý zapovídá mu spolupůsobiti při smlouvách, které předpokládaly možnost smíru s rozkolníky; svolil jen s výslovnou podmínkou, že církvi nebude nijak ublíženo. Zachoval se pamětní spis poslaný od Ferdinanda dvoru madridskému: dlužno využitkovati povstání, praví, jakožto výtečné příležitosti vyprostiti císaře z otroctví, v němž chován byl až dosud, zdrtiti všeliký odpor silou brannou a v Čechách znova zříditi moc panovnickou, ústupky předešlými tolik poškozenou.
Srážka byla tudíž nevyhnutelná, a stavové čeští dobře postřehli situaci, když s neobvyklou chladností vyslyšeli návrhy vyjednávací, které jim podávány byly z Vídně. Po smrti Matiášově (20 března 1619) nechtěli uznati za krále Ferdinanda, a po několika měsících kurfiřt falcký Fridrich V. zvolen byl za krále českého (26. srpna). Na neštěstí odbojní stavové neprohlédli dosti jasně rozhodnou důležitost zápasu, který počínali, nebo spíše, jsouce obětmi chyb odvěkých a politiky zhoubné, zahájili boj se zločinnou lehkomyslností, aby pokračovali v něm právě s tak malou obratností jako nedostatečnou oddaností a odvahou. Od půl druha století snahy jejich neustále nesly se k zřízení oligarchie výlučné a omezené, a samým úspěchem svým odděleni byli od ostatního národa a zároveň vypraženo srdce a zatemněno svědomí jejich; den pokuty nastal: ve chvíli boje zůstali osamoceni, bez spojenců, a oni sami na obranu vlasti přinášeli jen obmezené předsudky a malicherné názory.
Sobectví nesnižuje jen duše, ale kazí též rozum; náčelníci protestantští za dlouhých půtek předchozích zvykli splétati politiku s pletichami. Ve chvíli nejdůležitějších rozhodnutí nikdo z nich neměl dostatečné vážnosti, aby hnutí poskytl nevyhnutelné svornosti a nikdo nehleděl vyzkoumati naděje, které podniku jejich kynuly z postavení Evropy za této doby. Jak velice vynikne jejich nevědomost a lehkomyslnost, přihlédneme-li k zdlouhavým a vytrvalým pokusům Jindřicha IV. a Richelieua, když chtěli útok učiniti na dům rakouský. Bylo na jevě, že Habsburkové neupustí od Čech bez zoufalého úsilí, a otázka zda většina ve sboru kurfiřtů německých dostane se od katolíků ku protestantům, byla dosti vážná, aby celá Evropa přihlížela pozorně k událostem pražským. Zda Thurn a přátelé jeho prozkoumali půdu a předvídali následky činu svého a přijetí, jakého dostane se odboji v cizině?
Pouhým ohlédnutím kolem sebe byli by se poučili, že okamžik je špatně volen, a přesvědčili o nebezpečenství, do něhož ukvapeným skutkem vrhali vlast svou. Ve Francii politika Jindřicha IV. opuštěna byla úplně od prostředních nástupců jeho, a po některém kolísání neutralnost ministrů Ludvíka XIII. byla na veliký prospěch Ferdinandovi; prostřednictví jejich dálo se výhradně ve prospěch Habsburků: vyslanci francouzští přiměli unii evangelickou, že s ligou katolickou zjednali smlouvu Ulmskou, a toto odpadnutí unie poskytlo vévodovi bavorskému Maximilianovi možnost, přivésti do Čech vojsko, kterým vzpoura byla potlačena. - Jakub I. anglický vynášel se, že na místo Jindřicha IV. nastoupil v čelo protestantské strany evropské, a k tomu nebylo potřebí, než vrátiti se k tradicím Alžbětiným. Čechové spoléhali na podporu jeho; veřejné mínění vyslovovalo se pro ně vášnivě, i doufalo se, že král neopustí zetě svého a dceru svou. - Ale politika nezáleží z domyslů a pravděpodobností. Zda tito vůdcové, kteří pošetilostí svou brali na sebe tak těžkou zodpovědnost, mohli přehlédnouti prostřednost Jakuba I., a tajné obmysly jeho? Král anglický jsa velice prosáklý ideami absolutistickými, byl spíš uražen smělostí lidí, kteříž odvážili se v pochybnost uvésti svrchovanou moc panovnickou, nežli dojat nebezpečenstvím, jímž pád Čechů hrozil protestantismu; pro válku byl by musil domáhati se podpory parlamentu svého a jak mohl vážně pomýšleti na roztržku, když vyjednával právě o sňatek syna svého s infantkou. Chtěl ospravedlniti název "Mírumilovného", jímž se chlubil, a všecka pomoc jeho přestávala na nábožných napomínáních, jimiž zahrnoval Čechy.
Chováním Francie a Anglie řídilo se chování mnohých států podružných. - Vévoda savojský, který poslal již některou pomoc stavům povstalým a jednu chvíli ucházel se i o korunu, couvl, jakmile pozoroval, že by nedošel podpory Ludvíka XIII., a nabídl spojenství své Ferdinandovi. Hollanďané poskytli sice některé pomoci, ale urputný zápas Arminianův a Gomaristů, v němž řevnivost politická splétala se s vášněmi náboženskými, ochromoval síly jejich, a ostatně jakmile Francie upustila od útoků svých na Španělsko, nejprostší opatrnost velela jim ušetřiti prostředků svých pro vlastní bezpečnost svou. - Na severu Dánsko všecko bylo zabráno spory s hansou; král švédský Gustav Adolf hněval se na evangelíky německé pro chladnost, s jakou přijali úsilí jeho, když některý čas před tím vyslovil přání, aby vzat byl do unie evangelické, a zaměstnával se horlivě přípravami k válce polské. Turci konečně hotovili se právě obnoviti smlouvu pokoje s císařem.
Stav Německa nebyl lepším povzbuzením. Zdálo se, jako by protestanté omámeni byli vánkem bludu a pošetilosti. Přes neustálé pokroky církve katolické nedovedli porozuměti povinnostem, jakéž ukládala jim spása víry jejich, a neupouštěli od konfesionalních hádek svých. Někteří politikové byli znepokojeni pokroky reakce; jestliže Ferdinand zvítězí, zda nepokusí se odníti lutheranům statky sekularisované? - Ale což! Nebezpečí bylo vzdálené i nejisté a raději zapomínalo se na ně: města zdráhala se docela pouštěti se do věci, která dle soudu jich týkala se pouze panovníkův; řevnivost stavův oživla prudčeji než kdy jindy a málem byla by vedla k válce mezi říšskými stavy a městy. Kurfiřt Jan Jiří saský byl by snad sjednotil a získal celou stranu, ale on klonil se k Habsburkům, jsa ostatně velmi málo nakloněn válce a revoluci. Jakožto lutheran podzíral Čechy a s nedůvěrou sledoval pokroky bratří a propagandu kalvinistickou. Čechové zase domáhali se odvety za rok 1547, a tyto upomínky nelíbily se mu valně: předek jeho, Moric saský, své kurfiřství získal bitvou u Mühlberku; zda měl je navrátiti bratrancům svým, vévodům Výmarským? Kazatel jeho Hoë utvrzoval jej v tomto smýšlení; mělť ve větší nenávisti bratry české než katolíky a hořel touhou pomstiti se Čechům, že byl od nich špatně přijat. Zvolení Fridrichovo konečně velice rozhořčilo kurfiřta saského. Nežádal sice koruny, kterou většina sněmu by byla radostně jemu podala, ale neodpustil kurfiřtovi, že ji přijal, i spojil se proti němu s Ferdinandem. - I z členů unie mnozí byli nepříjemně překvapeni štěstím kurfiřta Fridricha, obviňovali ho, že zavádí se do zápletek nebezpečných, i neposkytli mu pomoci. Kdežto všecken svět katolický stavěl se na stranu Ferdinandovu, Španělsko, liga katolická, vévoda bavorský; Toskansko a Polsko posílali jemu peníze nebo vojsko, co diplomacie francouzská jej podporovala, ano i v táboře protestantském se potkával s živou sympathií, povstalí stavové zůstali odkázáni na vlastní síly své, nemajíce jiné pomoci než některé příspěvky peněžité z Hollandska nebo některé skrovné podpory došlé z Anglie a jediného jen spojence, ostatně nejistého a nestálého, jehož dostalo se jim náhodou, knížete Sibiňského, Bethlena Gabora.
Kdyby povstání aspoň bylo zasáhlo všecky země rakouské! Ferdinand mohl býti vypuzen ze zemí svých dříve, než by došly zahraničné posily. Zda byl by jich znovu dobyl ? - Možná, však tyto první úspěchy byly by snad povstalým stavům zjednaly některé spojence nebo způsobily zmatek na straně císařské. Na neštěstí i tu vše odevzdáno bylo pouhé náhodě; vůdcové doufali, že nezbytná situace a společná víra dodá jim posily: ježto bojovali pro věc společnou, zajisté nezůstanou osamoceni; všickni, kdož ohroženi jsou Ferdinandem, postaví se pod prapory jejich.
Takové pojetí bylo velmi dětinské; situace netvoří se tak prostě, logika neovládá svět, nýbrž vášně, prospěchy, předsudky, a protože původci defenestrace nepochopili toho, ocitli se ve velikých rozpacích ihned po vítězství svém. Jestliže ve většině zemí ohromná převaha obyvatelstva k Ferdinandovi chovala zajisté jen velmi malou náklonnost, přece strana katolická téměř všudy byla velmi horlivá, vzrostla nedávnými přestupy a v rukou svých měla přední úřady; utvrzovali ji všickni, kdo báli se roztržky nebo nechtěli příliš zjevně porušiti zákonův ústavních, všickni, kteří k dynastii připoutáni byli dávnou oddaností, a konečně i všickni, jichž rozum nebyl docela zatemněn vášní a kdo předvídali možné důsledky odboje. K tomu družila se nedůvěra místní a choutky, jež ve světle tak špatném objevily se na sněmu roku 1615. Protože nebylo vlastenectví rakouského, nebylo také žádného postupu společného, a v samé koruně české oddělovaly se jednotlivé země. Čechové zjednali sice smlouvu se Slezany, ale za cenu velmi drahou zrušením téměř všech svazků, jimiž Slezsko poutáno bylo ku koruně a za jaký výsledek? Smlouvu, protože získána byla překvapením, většina stavů schválila dosti nerada; Slezané poslali sice několik tisíc vojska, ale když byli takto dostáli jaksi slovu svému, pomýšleli již jen na sebe samy, přinášejíce válečnou horlivost jen nejmenší: jaký to rozdíl mezi lhostejnou nedbalostí, s jakou odmítají útok kurfiřta Jana Jiřího saského. a horečným nadšením, s jakým bojovali proti Poděbradovi, když se chtěli zbaviti vlády Slovana.
A ani příkladu Slezanů nebylo následováno. Moravané zdržováni jsouce Žerotínem nepřipojili se k Čechům, a neutralita jejich rozhodla o chování Rakušanů. Proto před koncem roku 1619 voje císařské opanovaly pole, a tehdáž Čechy byly ztraceny, jestliže by vpádem Bethlena Gabora Buquoy nebyl přinucen spěchati na pomoc Vídni. - Protestanté kořistili z odkladu jim náhodou poskytnutého; Žerotín nemohl déle zdržeti Moravanův od vzpoury proti Ferdinandovi, Rakušané následovali jich, a na valném sněmě, který zahájen byl v Praze 26. srpna (1619) všecky země korunní účastnily se volby krále, a zároveň stálá jednota uzavřena byla mezi Čechy a Rakušany; Uhři přistoupili k konfederaci. Ale rok byl ztracen nenapravitelně; zvolení Ferdinanda za císaře bylo nyní konečně jisté, jeho síly zorganisovány, jeho přívrženci posíleni, jeho spojenci připraveni. Ostatně smlouvy srpnové, ač do jisté míry jevily vznik citu vzájemnosti rakouské a jakési společné přání nepřetrhnouti svazků, jež trvaly po celé století, objevovaly přece ještě jasněji odpor partikularistický a vzájemnou nedůvěru; v skutku každému se starostí o vlastní prospěch ponechávali i práv o přinášeti věci společné co nejméně obětí, které by naň připadaly; nezřizovalyť státu federativního, který by při společné správě ponechával každé zemi vlastní samosprávu její, nýbrž spolek států nezávislých, a jednota trpěla všemi obyčejnými nedostatky koalicí, protahováním, bezradností a nesouvislostí.
Ve schůzce, kdež umluvena byla smrt Martinicova a Slavatova, spor strhl se mezi Thurnem a společníky jeho o způsob, jak je potrestati; ustanovili se na defenestraci, protože podobnou příhodou vyznačen byl počátek války husitské. Takovéto upomínky na vzbouření XV. století častěji dotýkaly se ducha povstalcův, a vítězství Žižkova roznítila jeho nehodné následovníky osudnou zpupností: nebezpečí, nad kterým zvítězili předkové naši, myslili, bylo mnohem vážnější, ježto tehdáž celé Německo bylo sjednoceno proti nim a církev nebyla ještě oslabena rozkolem, kterýž urval jí od té doby polovinu Evropy. - Jenom že výpočty takové prozrazovaly úplnou neznalost situace a změn, kteréž udály se od XV. století. Předně církev právě proto, že byla vážněji ohrožena, ku potlačení kacířství přinášela vášeň zarputilejší a politiku obratnější. Dále Čechové stali se hlavně obětmi nebezpečného sklamání jako všickni téměř národové, kteří v jistých dobách dosáhli stkvělých vítězství; se zaslepeností podobnou, jaká přivedla Prusy po Fridrichu II. k Jeně, nebo Francii po Napoleonu I. k Sedanu, přihlíželi netečně, jak na místě sbíraných hotovostí zemských nastoupilo vojsko žoldnéřské. Čechy zachovávaly stále soustavu hromadných hotovostí zemských, to jest neměly ani vojákův, ani plukův, ani vůdců. První generalové, kteří postaveni byli proti vojům císařským Fels, Bubna, Kaplíř ze Sulevic, ano sám Thurn neměli ani praktického ani theoretického vzdělání vojenského; nedovedli ani použiti prospěchu, jenž na počátku jim byl zabezpečen zmatkem nepřátel jejich, ani uživiti lid svůj, vychovati jej a získati důvěru jeho; vojáci pak najímáni jsouce z nejnevědomější a nejbídnější třídy, neměli ani vytrvalosti, ani dobré vůle. Protože všeliký duch vojenský pominul, ti, kteří dlužni byli postaviti se do prvních řad, ohradili se privilegiemi svými, a šlechta myslila, že vyplnila povinnost svou k vlasti, jestliže poslala k vojsku několik poddaných svých; měšťané, zhýčkáni jsouce dlouhým mírem, následovali vyšších stavův, a ti, jimž nepodařilo se sprostiti služby vojenské, ne bez důvodu pokládali se za oběť nespravedlnosti a do vojska přinášeli hněv vždy hotový ke vzpouře. Jsouce nebezpečnější důstojníkům svým než nepříteli, někdy bojovali sice statečně, ale obyčejně chabě prchali před nepřítelem lépe vyzbrojeným a lépe spořádaným. Jako všecky voje nahodile sebrané i oni podléhali náhlému strachu, těžce snášeli únavu a útrapy; několikadenním pochodem přicházeli ve zmatek. Po každé výpravě vojsko vracelo se bez dvou třetin mužstva svého a úplně rozrušeno, nepodnikši ani bojů krvavých; nebylo dosti vypraviti mu pouze posilu, nýbrž třeba bylo úplně je obnoviti, což se potkávalo s obtížemi vždy těžšími.
Čechové jali se tudiž vydržovati vojsko žoldnéřské a aby nahradili nezkušenost vůdců svých, povolávali důstojníky z ciziny. Tu nastaly opět jiné překážky. Stykem s hotovostí zemskou vojenské ctnosti žoldnéřů kazily se, a tito zase seznámili ji poněkud s potřebami svými a divokostí svou. Vzpoury byly vždy častější; několikrát za okolností nejkritičtějších mužstvo zbouřilo se, opustilo prapory své a často vojsko uniklo pohromě jen zvláštním otálením císařských. Vůdcové srovnávali se špatně, jeden na druhého svalovali zodpovědnost za chyby, které všickni zavinili. Domácí žárlili na cizince, protože Fridrich V. dával jim zřejmou přednost: zda proto vypudili Habsburky, aby přední úřady dostaly se Němcům ? Podzírali je, že srozuměni jsou s císařem. Anhalt a Hohenlohe byli takto posloupně obviňováni ze zrady, a není téměř pochyby, že chování jejich za různých okolností bývalo aspoň zvláště nejasné. Vina Mansfeldova dnes je dokázána. Vévoda bavorský velmi draze zaplatil nečinnost jeho, a v době, kdy vůdce Fridrichův klidně ležel v Plzni, katolíci táhli na Prahu. Mansfeld hájil nevinu svou a skutečně chopil se zbraně proti Ferdinandovi, - ale to jen proto, že slibů jemu učiněných nebylo splněno, a teprve tehdy, kdy pozdní zakročení jeho nemohlo nijak změniti běh událostí.
Nový, král, kurfiřt falcký Fridrich V. neměl ani moci, ani zkušenosti, ani čilosti a odvahy potřebné, aby napravil stav věcí. Sněm zvolil ho, protože doufal nalézti v něm poslušný nástroj vůle své, a on skutečně přijal bez váhání podmínky volební sobě uložené, jež téměř v niveč přiváděly moc jeho. Šlo mu méně o skutečnou než o zdánlivou moc panovnickou; jeho marnivost přestávala na stkvělém vystupování a obřadech. Však král divadelní bývá také vždy jen náčelníkem parádním. Byl milý, mladý, laskavý a obdařen onou odvahou všední, jež vydává se náhodám bitvy a nebojí se ani nepříjemností tažení, ale horlivost jeho nebyla nadšená, ani statečnost jeho trvalá. Neznaje ani lidi ani věcí v Čechách, přesvědčen jsa, že v případě nejnepříznivějším dědičné panství jeho nebude ohroženo, vrhal se do dobrodružství s neopatrnou chladnokrevností hráče, který hraje jen o jmění cizí a věnoval mu jen takovou opravdovost, jaká přísluší podniku, v němž nejde ani o čest, ani o život. Jsa dosti důvtipný, aby prohlédl zlo a někdy naznačil prostředek k vyléčení jeho, nermoutil se, jestliže nebylo ho poslechnuto, a skeptická ochota jeho otupována netečným okolím.
Hlavní příčinou nespokojenosti vojska, jeho odbojův a porážek byl nepořádek při vyplácení žoldu. Vojíni, kteří bojují za samostatnost národní, sečkají vlasti své, ale nikoli žoldnéři! Nedostávali ani peněz, ani potravin. Nemoci ničily vojsko; v krutých mrazech těchto krajů vojáci byli hadry oděni. Vůdcové a vláda na vzájem svalovali se sebe zodpovědnost za tyto útrapy. Direktoři obviňovali důstojníky, že nerozdělují sum obdržených, důstojníci vyčítali jim zase, že nesplňují závazků svých. Nejhorší jest, že obojí měli pravdu. Vůdcové lačně chápajíce se příležitosti snadné, ač podlé, nabýti užitků, zadržovali část peněz a předkládali seznamy zřejmě nepravé; direktoři pak velmi pozdě a s velkou obtíží posílávali desátou část pomocí potřebných.
Od první chvíle direktoři byli v největších nesnázích; nic nepřispělo více ku porážce jich než finanční nouze jejich. Válka byla otázkou právě tak peněžnou jako vojenskou, a jakmile bylo zřejmo, že nemohou vydržovati vojsko své, porážka jejich byla nevyhnutelná. Jak vysvětlíme si, že tak rychle pokleslo království tak bohaté, jehož zámožnost byla ještě velmi opravdová, přese všecky vážné škody, jež stihly jmění obecné? Nesnáze finanční počaly dříve ještě, než zahájeno bylo nepřátelství. - Předně katolíci vyčkávajíce zlomyslně, neplatili daní a to nejen katolíci, ale i všickni stavové nerozhodní a opatrní. Dále správa byla ještě docela prvotní, revoluce uvrhla zemi v jakýsi chaos, a povstalí stavové byli zcela neschopni nahraditi vlldu svrženou. Nepostihovali ani potřebu toho.
Direktoři dále spravovali věci společně a teprve po delší době uznali potřebu voliti presidenta. Učinili tak jenom proto, aby usnadnili styky s mocnostmi cizími, a Václav Vilém z Roupova, jehož zvolili, zdá se, že neměl rozhodného hlasu ve věcech vnitřních. Od dávna jediným programem oligarchie byla jen anarchie, a ctižádost její chtěla sprostiti se všeliké moci; záměr svůj uskutečnila v této radě, kde zasedali páni nejslavnější svým urozením a bohatstvím: proto méně zaměstnávali se správou nežli ochranou přátel svých proti všeliké správě. V různém stupni všem stavům tanul na mysli tentýž ideal. Nemajíce ponětí o potřebách správy, ve vítězství stavů viděli pouze možnost žíti dle způsobu svého na statcích svých a střásti všecky zákony sobě nepohodlné. Vždyť za všech dob berně bývaly jedním z nejnepříjemnějších útoků na svobodu osobní; stavům zdálo se, že jednou z předních vymožeností revoluce bude finanční osvobození jejich. Na nejvýš odhlasovali na sněmích pomoci peněžité, ale tímto úsilím vyčerpaly se síly jejich, i zdráhali se potom platiti sumy svolené. Města zase dovolávala se nouze své, opravdové nebo líčené, a direktoři musili užívati prostředků krajních, konfiskací, pokut peněžitých, nucených půjček, zhoršení mince.
Usilovali střásti všeobecnou lhostejnost, vydávali proklamaci za proklamací. Některé byly obsahu velmi povznešeného; připomínali, že "podle Boha, dobrého svědomí povinností svých, jimiž jsou se k tomu jednomyslně zavázali, snesení ... i zřízení zemského, tím vším povinni jsou pečovati o obhájení země i podaných." Bohužel po dlouhá léta většině stavů Bůh byl jen nástrojem, ústava záminkou a vlast prázdným slovem. Ne snad že by neměli odvahy; mnozí obětovali šlechetně život svůj zemi české, ale byli neschopni obětovati jí své záští, své zabývky a svou pohodlnost. Jich omluvou, ale i odsudkem jest, že nepochopili, že jde tu o boj na život a na smrt; otupili se spory svými s králi a předem nalézali útěchu z porážky, jejíhož dosahu nepředvídali. Mnozí následovali vůdců jen ze strachu nebo z nerozvážného nadšení. Nejoddanější myslili, že dost učinili svědomí svému tím, že vydali se poctivě všemu nebezpečenství srážky; mnozí byli dokonce tak neteční, že nepřicházeli ani do nejdůležitějších shromáždění sněmovních.
Události braly se klidně obyčejným během: nové hádky počínaly, roztržky politické, záští náboženské. Smlouvou z roku 1609 nedosaženo plného smíru lutheranů s bratřími; onino zůstávali dále nesnášeliví, tito citliví a nedůtkliví. Lutherani hořce vyčítali bratřím, že ujali se kaple betlemské: za vyzývání a zneuctění pokládali, že kalvinisté zmocnili se svatyně, z níž vyšla reformace husitská. Každé chvíle vznikaly trapné nesnáze; neustálými hádkami udržovalo se nezdravé hnutí. "I sami někteří všeteční a nepokojní mudrlanti z kněžstva obnovenou a sjednocenou konsistoří stavů pod obojí se spravujícího", praví Skála, "kteříž svými horlivými spisy usilovali tu jednotu evangelickou jako nějakými divnými hevery vyzdvihnouti a roztrhnouti pro nic jiného, jediné aby v dobrém řádu a kázni státi nemusili a podle své vysokomyslnosti a žádosti cti nezřízené sami nad svědomími lidskými svévolně panovati mohli". Někteří horlivější a opatrnější křesťané zakročovali sice, hledíce zmírniti hádky, ale nezvítězili snadno nad vášněmi a předsudky množství. Idea snášelivosti sotva že dotkla se duší, nejplanější hádky se rozněcovaly. Záští bylo tak zastaralé, že přežilo i pronásledování a všecky útrapy vyhnanství, a nítilo bolest vyhnanců nesvornou ozvěnou svou. "Naše jednota není ve věcech, ale v slovích," pravil Skála; "nedospěje snadno věku zralosti; tam, kde různá jsou vyznání, srdce nejsou spoutána jedním svazkem." Zvolení Fridricha V. rozhořčilo velice rozmrzelé lutherany. Kurfiřt falcký byl kalvinista a nejednal vždy dost opatrně. Kazatelům svým vydal metropolitní chrám na hradě Pražském, jenž zbaven byl svých obrazův a ozdob posvátných: tím pohoršeno bylo všechno obyvatelstvo městské: mnozí, jako Hoë z Hoëneggu cítili, jak srdce jim puká při pomýšlení, že "tolik zemí šlechetných pohltí jícen kalvinismu". Myšlénky mnohého nesly se k Ferdinandovi: císař jakožto spojenec Jana Jiřího saského zajisté nebude nelítostný k lutheranům a za drobné útisky, jež bude jim snášeti, těšili se nadějí, že konečně zbaví se oněch nenáviděných pikartů, kteří popírali skutečnou přítomnost a kteří po tak dlouhém pronásledování stali se nyní pány země.
Stavové u bratří v nenávisti měli jich zásady politické a jakéhosi ducha demokratického právě tak, jako nauky jejich. A to proto, že sami chtěli kořistiti z revoluce: nechopili se zbraně, aby osvobodili národ český, ale aby upevnili a rozšířili výsady své. Trápilo je již velice, že musili připustiti k jednání svému posly stavu městského, i svolili k tomu jen s podmínkou, že tito nezneužijí situace, aby domáhali se některých výhod. Záměry jejich byly tak dobře známy, a oni tak neopatrně podporovali vsahování úředníků královských do práv městských, že na počátku právě tu potkávali se s největší chladností: měšťané, pokud přítomni byli prvním sjezdům protestantským, zřejmě jsou si vědomi nebezpečenství, do něhož se vrhají, nechtí přijímati velkou zodpovědnost a lekají se rázných rozhodnutí. I po defenestraci stav městský přistoupil ku povstání jen velmi zvolna, teprve když byl od hraběte Šlika obdržel výslovný slib, že vrácena mu budou zase privilegia, kterých užíval za Václava a Sigmunda a kterých pozbyl za Ferdinanda I. Nebylo mu snadno dostáti slovu svému: jedné chvíle města vzhledem k neochotě většiny stavů prohlásila, že nebudou odváděti žádných pomocí žádaných a přestanou účastniti se povstání. Tato výhrůžka neminula se s účinkem: hned v následující schůzi vyšší stavové obnovili závazky své a v listině vydané mlčky povolili některá z hlavních privilegií, která jim přiznali. Jak za okolností takových mohli spoléhati na oddanost stavu městského a na ochotu jeho v podniknutí těžkých obětí válečných ? _
Ostatně města podlehla neméně než šlechta zhoubnému vlivu správy socialní. Málo důvěry, mnoho únavy, dědičná řevnivost, chtivost, změkčilost, zbabělost, obmezenost ducha - v tom ve všem obec stavu městského velmi se podobá stavu panskému. Ve chvíli největšího nebezpečí šlechta zabírá se živě otázkami etiketními; stav městský pak ani v sobě není svorný naproti vyšším stavům. Zástupcové Kutné Hory domáhají se přednosti proti Plzni, spor dávný již hýbe všemi městy, obec stavu městského rozdělena jest na dva tábory, na všecku ostatní starost se zapomíná. - Vedle měšťanů vidíme skupinu bezejmennou, vždy hotovou ke vzpouře, protože chráněna jest temností; ale kolik buřičů chopí se zbraně, až nepřítel se přiblíží? - Vždyť kyne jim menší ztráta než bohatým měšťanům, co jim do města, proč by chudí dali se zabíjeti, když páni couvají ?
K střesení všeobecné strnulosti třeba by bylo - a snad by to bylo postačilo - velikého slova a velkého příkladu. - Kde byl Žižka s knězem Janem Želivským, kteří by vznítili vojíny svatým nadšením? S hůry přicházely nyní jen příklady znemravnění a sobectví. Působí nakažlivě. Vojsko městské jest již jen sborem pro parádu: jako vyšší stavové tak i měšťané vzpírají se daním, odvádějí je co možná nejpozději a nemají jiného přání než svaliti na jiné tíhu války. Významné jsou události v Kolíně. Ač město jest skoro úplně protestantské, přistoupí ku povstání jen s nechutí; důchody jsou v nepořádku, dluhy příliš velké, měšťané na mizině špatnými žněmi a soutěží židovskou; ze dvou set rodin městských jest již dvaatřicet židovských. Důvěřují víc úředníkům královským - třeba katolickým - než odbojným stavům. Jdou s povstalci jen ze strachu a neustále litují této vzpoury sobě vnucené, trží o berni. Duše dozrály pro porobu, podávajíce se neštěstí s ponížeností, která zdobí se jménem resignace. Není ani nadšení náboženského: když večer s věže vyzvánějí k modlitbě, nikdo nevšímá si toho, hluk a hádka ozývá se z krčem. Hejtman na zámku kolínském, Kašpar Celler z Rosenthalů, horlivý katolík, uráží měšťany a popuzuje všelijak, přerušuje bohoslužbu hlučnou hudbou trub, píšťal a bubnů; čeládka zámecká pokřikovala neustále, že okamžik trestu nastává: brzo prý podobojím budou hlavy dolů skákati; nikdo nestaví se na odpor tomuto vyzývavému chování; není hněvu, než strnulost všeobecná. O něco později přichází vojsko stavovské: nepříjemná to návštěva. Vojáci, aby ukrátili si prázdnou chvíli, týrají obyvatelstvo, drancují krámy židovské, vybíjejí školu židovskou, rozbíhají se po vsech okolních, plení a pálí obydlí. Úřad městský stěžnje si důstojníkům: tito bojí se podrážditi lid svůj, a ostatně co jim po měšťanech! Nové nářky ještě hořčejší. - Stížnosti obyvatelů jsou oprávněné, ale zda tito vykonali všecku povinnost svou ? Pečují-li o to, aby vojákům nechybělo ničeho? Jak by nechápali, že tyto voje bojují pro věc jejich a že porážkou tohoto vojska vydáni budou nelítostným utlačovatelům? V skutečnosti žoldnéři Fridricha V. zbuzují právě takový postrach, jako žoldnéři Ferdinandovi: když dochází zpráva o blížení jejich, několik set městských obranců v nepořádku shromážďuje se, aby střehli bran. Za všeho toto poplachu jediná myšlenka převládá: mír, mír za každou cenu!"731.1 - V Kouřimi, v Kutné Hoře, všudy obraz je tentýž,
Paměti Dačického z Heslova s bolestnou upřímností líčí tento mravní úpadek stavu městského. Ač skladatel jich jest protestant, nepřeje Thurnovi a přátelům jeho: jednali "nerozváživše, co z toho pojde". Se zřejmým zalíbením opakuje pověsti, jež o nich se roznášely: vina jim dávána, že zbouřili se ne ze spravedlivého hněvu, ale "z závisti a nepřízně jim ouřadův zemských a povýšení"; naprosto odsuzuje den defenestrace, kdy stavové "opovrhše král. česk. právo sami se žalobníci, svědkové, soudcové i exekutores učinivše ... V dole v městech pražských strach byl z téhož, pročež mnozí se skryli a zujížděli."732.1 - Takový byl povšechný ráz mínění veřejného, hrůza a přesvědčení, že vše řítí se ku propasti, a malomoc k opětnému vzchopení. Všecky pružiny povolily. Předtucha blízkého utrpení zmocňuje se duchův, a nikdo nepomýšlí, že třeba-li umříti, lépe je podlehnouti se zbraní v ruce a čelem proti nepříteli. Co hrdin povstane však z těchto bázlivců před samou zkázou a než by zradili víru svou, raději podniknou vyhnanství, muka a smrt! V Čechách byli sice ještě křesťané, ale nebylo tu víc občanův a vojínův.
Nebylo vůdce, k němuž by se přilnulo s důvěrou. Vše spěje ve zmatek; ze slov Dačického učiníme si pojem o tomto rozvratu: "A tak sem i tam z obojí strany o pomoc, ochranu, společnost jednáno, vyhledáváno a puntováno. Nevěda, kdo s kým bude, a jaké to skončení vezme. Mnozí vrtkaví jsouce, nevěděli, co činiti a držeti ... Pod tou v Čechách vojenskou rozbrojí velké loupeže a lidí obírání po cestách i v domích se páchaly a grovozovaly od lidu vojenského z obojí strany, a šacuňky, vem kde vem, víra sem, víra tam, poberat všecko, věř sobě, jak chceš! K pokoji žádné naděje nebylo, práva zastavena a lidé k spravedlnostem svým přicházet nemohli."732.2 Křik úzkosti se ozývá se všech stran země vždy hlasitější a záraveň i rouhavé kletby proti šlechtě. "Když páni se hádají a bijí, nastav krk ubohý sedláče!" - Zajisté okamžik byl špatně volen pro vzájemné obviňování, a města měla si připomenouti jako Slezané, že "když dům sousedův hoří, jde o vlastní dům tvůj". Ale hlavní vinníky tohoto stavu duševního dlužno hledati ve šlechtě, která ponížila a pokazila města a která téže chvíle, kdy požadovala od nich těžkých obětí, nedovedla ani podporovati jich, ani přesvědčiti.
I Praha byla již zasažena nákazou: Co stalo se z hrdinného a hrdého města, které často zdmi svými jako štítem svatým chránilo svobodu náboženskou samostatnost národní? Tu nastoupila žalostná přeměna. Jindy nebezpečenství vzpružilo mysli, a hrdinné vzbouření obrátilo hrůzu svou proti nepříteli. - Nyní panický strach, zbabělé shánění po ochraně, prudké záchvaty vysíleného a omámeného množství, jež věří zprávám pravdě nejméně podobným, a jediná jasná a bídná myšlenka ovládá všecky duchy: obětovati co nejméně statkův a prolíti co nejméně krve. - Vojsko protestantské couvá v nepořádku před četnější mocí bavorskou; nedostává se mu potravin. Chleba! Chleba! Fridrich shání se po něm na všech stranách; nedostatek v táboře je tak veliký, že král sám nemá co jísti. Prosí za pomoc Pražanů. Tito vymlouvají se: zásob jejich prý ubývá; od některé doby cena potravin stoupá; sami by brzo třeli nouzi. - Napřed již se rozhodli; porážka nepřekvapí jich: proč by bojovali? "Jest to tajemným a spravedlivým soudem od Boha, jenž vzbudil jim tolik a tak mocných nepřátel!" - Obavy jejich rostou příchodem tisíců sedláků, kteříž utíkajíce před nájezdem přinášejí s sebou skrovné jmění své a dobytkem svým naplňují náměstí a ulice; později zase útěkem, jímž řídnou řady šlechty. Mnozí připravují se již na útěk, napřed posílají své ženy, děti a poklady. V městě je plno vřavy, s hrůzou očekávají se domnělé úklady připravované od katolíků; na zprávu - ostatně lichou - že novoměstský rychtář byl viděn na zámku, zmatek je všeobecný. S přílišným přebytkem opatrnosti brání se zdánlivému nebezpečenství: dvakrát za týden dějí se prohlídky domovní, v každém cizinci vidí se zvěd, v každém katolíku zrádce, ale nepomýšlí se na zřízení vojska nebo na přípravy k obležení. Brány městské chrání několik ubožáků, kteříž ob čas položí zbraň ke zdi a jdou se posilnit do hospody. Na první vyzvání Praha se vzdá.
Vyšší stavové lehkomyslní, obmezení, ctižádostiví, měšťanstvo bez přesvědčení a odvahy, hle to zbylo z Čech, protože lid porobou byl podmaněn. Roku 1609 sice zdálo se, že vlivem bratří a Václava Budovce z Budova stavové poznávají konečně, že tito poddaní mají také duši a že i svědomí jejich třeba šetřiti: na místě rovnosti jejich na zemi, přiznána jim aspoň rovnost před Bohem.733.1 - Avšak co znamenala formule, kterouž ostatně velká většina sněmu jistě by byla zamítla, kdyby byla jasně zpozorovala všecky vzdálené důsledky její? V skutku zákon tak odporoval tradicím, že nebylo ho nikdy opravdu použito; jako dřív i potom sedlák musil vyznávati náboženství pána svého. Odhodlával se k tomu bez nucení, protože i pán i poddaný věřili v téhož Boha, ale proč by se byl rozohňoval pro věc, která jeho týkala se tak málo? Zachovala se jakási žaloba učiněná od lidu selského Fridrichu V. při vjezdu jeho do Prahy; skladatel její není podezřelý z katolictví, a to právě činí pohnutlivějším ducha zármutku, nepokoje a ukrytého záští, kterým prodchnuta je tatu žádost: "Nechť je to kdokoli, jenž počal tuto věc," praví sedláci, "nenalezne milosti před Bohem. To neštěstí musíme my snášeti, my trpěti po všecken život svůj a nejen my sami, ale i děti naše, naše ženy a ti, kdo nejsou ještě narozeni. O Budovče, tebou ocitli jsme se v tomto neštěstí; stěžujeme si spravedlivě do tebe, odvrátil jsi se od nás, abys dosáhl slávy utrpením naším, tys příliš vysoko povznesl myšlenky své, ctižádost tě oslepila".734.1 - Poddaní jsou si velmi jasně vědomi, že povstáním nezískají ničeho. Proč by bojovali? - Za svobodu? Jest jen privilegiem stavů. Za vlast? - Zda mají jakou? - Ostatně vpád německý skrývá se, zdá se jen jako oprávněným zabráním království panovníkem, jemuž odňato bylo vzpourou neloyalní. Za víru? - Fanatism sevšedněl a většina sedláků nevěří v nebezpečí; pronásledování nebylo ani dost úplné, ani dost všeobecné, aby vytrhlo je ze strnulosti jejich.
Co činí vyšší stavové, aby získali je ? - Nic. V posledních měsících cizinec Tschernembl, který do války strhl Hořejší Rakousy a který byl snad nejlepší politickou hlavou povstání, povolán byv do nejvyšší rady, k níž Čechové odhodlali se - příliš pozdě již - aby řídila věci vojenské, navrhl jistý počet opatření revolučních, mezi jinými svobodu poddaných. Jaký by byl výsledek této opravy krajní ? - Snad žádný. Bylo ostatně již příliš pozdě. Právě tak jako hrdinství ani důvěra nezíská se rázem. Buď jak buď, stavové zamítnutím návrhu Tschernemblova přejali zodpovědnost za chování poddaných svých.
Proto v boji proti Ferdinandovi II. nebojují houfy selské, jež byly vítěznou silou Táborů. Chvílemi, když utrpení je příliš kruté a když vojsko překročuje míru obvyklých zločinů svých, lid jat jsa šílenstvím bouří se, povstává nahodile, bez cíle, bez vůdce, zahrnuje pomstou svou protestanty i katolíky. Tyto neustálé vzpoury nejen nepřinášejí nijaké podpory odboji, ale často jsou i výtečnou diversí pro císaře. V létě 1619 obyvatelé kraje žateckého, jsouce hrozně utlačováni od žoldnéřů Mansfeldových, chopí se zbraně proti katanům svým: mnoho vojáků je povražděno a sedláci nešetří ani dětí, ani žen jejich. Hnutí šíří se a brzo hrozí obrátiti se proti vyšším stavům; k utišení jich stavové musí přislíbiti plné odpuštění a zavázati se, že chrániti budou poddaných svých proti pomstě vůdců.
Výjevy podobné odehrávají se prostřed měsíce září v Táborsku také následkem plenů Mansfeldových; od té doby podobné události se množí a zhoršují. Země byla úplně vyčerpána, vojska závodila loupežením a ukrutnostmi; z tohoto pekla běd ozývá se křik vzpoury: čtyři tisíce sedláků povstává v kraji pracheňském a bechyňském, vztyčují prapor červenobílý a počínají válku socialní. Za náčelníky měli několik venkovských zemanů, schudlých právě jak oni. Brzo zřídili se vojensky a měli několik děl. Věc zdála se dosti vážnou, takže zbudila pozornost Ferdinandovu. Několikrát již ministři Habsburkům odporučovali výhodu, která by moci královské vyplývala z úzkého spojení s národem. Hned na počátku povstání jeden z rádců královských tvrdil, že nejjistějším prostředkem ku potlačení vzpoury v zárodku jest "osvoboditi poddané a zbaviti sedláky tyranství pánů jejich; tato oprava potlačované přivede k tomu, že dají ve služby císařovy své statky a životy, a pomoc jejich zastaví a ochromí původce povstání." - Ferdinand vyslal k povstalým sedlákům komisaře královského, který ve jménu jeho nabízel jim svobodu a nejvyšší ochranu.
Stavové, aby potlačili účinek těchto prohlášení, dali se u vyjednávání s povstalými sedláky, nechtěli však slíbiti zrušení poddanství: otázka prý to příliš choulostivá, aby řešiti se mohla za války. Šlechtě české bylo zemříti v konečné nekajícnosti. Takovou neústupností nebylo lze utišiti hněv, a řada selských bouří vzmáhá se v okolí pražském následkem zádav vojáků, - při hranici moravské - protože páni ukládají přílišné roboty. Proč vzbouřili jste se proti vrchnosti své ? táže se jich velitel vyslaný proti nim. Protože jsme utiskováni. Několik dní před bitvou na Bílé Hoře sedm tisíc sedláků v kraji žateckém plení tvrze, zámky, vraždí pány a rytíře, hrozí pomstou městům sousedním, nepřipojí-li se k nim.
Za takých okolností není zajisté nic podivuhodného, že povstání bylo přemoženo, ale podivno jest, že odpor trval tak dlouho. Když boj rozhodný počal nedaleko od Prahy na pláni bělohorské (8. listopadu 1620) byl již předem ztracen. Ostatně byl jakýmsi smutným souhrnem chyb předešlých: velení neprohlídavé a neodhodlané, vojsko bez kázně, vůdcové nesvorní, panovník neschopný, odvaha prostřední nebo zbabělý zmatek. Několik mužů zachovalo čest, a zoufalé hrdinství jich zdálo se sice na chvíli, že urve štěstěně poslední záblesk jasný, ale Maximilian bavorský a Tilly brzo domohli se vítězství. V několika hodinách vše bylo dokonáno: než král ještě přibyl, vojsko poražené a rozptýlené prchalo na všecky strany. Bitva, jež katolíkům vydala Čechy a jež málem by jim byla vydala svět, stála císařské dvě stě padesát mužů.
Porážka napraví se, když vojsko jest pevné a národ silný; v organismu sesláblém a neduživém nejmenší rána působí rozklad a smrt. Země česká byla vysílena; zdálo se, že mnozí byli téměř spokojeni s katastrofou, jež zbavila je povinností příliš těžkých pro slabá bedra jejich. Fridrich zachránil se; tímto útěkem ospravedlněny jsou všecky obžaloby, jimiž byl pronásledován. - "Doprovodíme jen krále," páni těšili měšťany, kteří smutně pohlíželi na dlouhou řadu průvodu; však nevrátili se více. Jejich zrady bylo všudy následováno a nápodobeno; nastal všeobecný útěk. Praha bez podmínek vzdala se vojsku císařskému, ostatní města následovala; chrabrost jejich byla taková, že čekali, až vojáci Ferdinanda II. objeví se v okolí, aby jim otevřeli brány své. Tábor byl vzat v listopadu 1621; Třeboň 2. května 1622, poslední to místo, jež nebylo ještě v rukou katolíkův. Ostatní země, opuštěné od Čechův a opouštějící je na vzájem, neodvážily se dalšího, ani slavnějšího odporu. Morava byla osazena od vojska Ferdinandova, Slezsko od spojence jeho Jana Jiřiho saského. Bylo po odboji: neobmezená vláda a nesnášelivost, opanovavše zemi, mohly jen vykořistiti vítězství své. "A tuť teprve," píše skladatel Historie o těžkých protivenstvích církve české, "přehořká nastala českým církvím bída."
Dačický z Heslova přerušuje kroniku svou po bitvě na Bílé Hoře touto vroucí modlitbou k Bohu:
"O všemohoucí, věčný Pane bože, smiluj se nad námi, po Tvém spravedlivém nás potrestání! Pro syna Tvého milého, pána Jezu Krista, skrz nějž jest k Tobě cesta pravá a jistá, nevstupujž s námi v soud, o Pane! nebo před Tebou žádný práv nezůstane; Toběť se pokoříme a poníženě poddáváme, k milosrdenství Tvému se utíkáme. Voláme k Tobě ve jmenu syna Tvého milého; neopouštějž nás, stádce Tvého souženého! O račiž to zbouření světské spokojiti a nás na milost přijíti a v své ochraně míti, abychom v pokoji Tebe mohli ctíti a chváliti. Synu boží, vykupiteli náš; rač se přimluviti a Sebe a vůli Tvou svátou dáti poznávati. Amen, Amen, Amen, rač se smilovati!
Běda! nebesa byla kovová. - Téměř po celá dvě století jen nářky ozývají se ze země české, a na Kalvarii, kam právě vstupuje; vícekrát klesne pod tíhou bolestí svých a zůstane nepohnuta bez dechu a jako mrtvá.
Ferdinand II. byl nelítostný, a Habsburkové i po něm dolehali jhem úmorným na zemi pokořenou; nezapomenuli nikdy "ohavné rebelie" a zůstali nedůvěřiví a nepřátelští k národu, jehož řeči nerozuměli a vzhledem k němuž nevykonávali plně panovnických povinností svých.
Přes to přese všecko možná ještě tázati se, zda porážka na Bílé Hoře - Bílá Hora, kletá hora - nebyla k dobrému. Šlechta dala příliš zjevné a četné důkazy své lehkomyslnosti, nevědomosti, úplného nedostatku politického ducha, aby mohlo se doufati v možný obrat její, a bez hrůzy nelze pomýšleti na možné vítězství její. Příklad Polska příliš ja,sně ukazuje, jaká by byla budoucnost Čech za vlády stavovské. Poroba vždy těžší, měšťanstvo na mizině a v nevážnosti, šlechta surová, útratná a úplatná, poklesnutí povah a strnulost duchů, bezvládí postavené na místě ústavy, občanská válka zákonem schválená a ustálená, země otevřená cizím pletichám; pokrok vlivu německého a osudným závěrem nepřátelský vpád a výboj. Taková byla bilance vlády polských velmožův, a páni čeští by byli nebývali ani osvícenější, ani šťastnější.
Vítězství Habsburkův i při hrozných ukrutnostech, jimiž vyznačen byl vítězný postup jejich, i při lhostejnosti a liknavosti většiny panovníkův, i při soustavném nepřátelství druhých, mělo aspoň za šťastný výsledek, že zemi dalo poměrný pokoj, že sjednotilo pod vládou jediného pána jednotlivé země korunní a chránilo jich proti nájezdu cizímu. Slované čeští a moravští podrobeni jsouce stejným osudům prošli týmiž krisemi, a historický vývoj jejich byl podobný: když pak se probudili ze své lethargie staleté, duševní stav jejich byl dosti podobný, tak že společně a stejným téměř krokem mohli opět počíti přerušený svůj život politický. S druhé pak strany Rakousko, ač z počátku zdá se to paradoxním, pro tuhou věrnost svou ku katolicismu a pro soukromé prospěchy ctižádosti své nebylo nikdy mocnářstvím opravdu německým. Vláda císařská netoliko nepřipravovala splynutí Čech s říší německou, nýbrž chránila jich proti Německu, a to právě v době, kdy ochablý cit národní a únava byly by je bez obrany vydaly všem pokusům dědičného nepřítele. Slovanský lid v Čechách a na Moravě podržel velikou náchylnost k rodu Habsburskému, v srdci svém spojuje dva city, jež povrchnímu pozorovateli bezděky zdají se sobě odporovati, velmi vřelé vlastenectví české a velmi upřímnou a opravdovou oddanost ku panovníku. Jeho pud ho neklame a dvojí víra jeho jest osvícenější nežli rozum učencův a mudrců. Byť Habsburkové neměli nároků na vděčnost země, ježto nestarali se nikdy o prospěch a budoucnost národa, který jim svěřil osudy své, nicméně nelze popříti, že vláda jejich byla ochranným útulkem, jehož zásluhou Slované v koruně české přežili nešťastnou a nesnadnou existenci svou až do znovuzrození za doby naší.
Habsburkové dali Čechům to, čeho potřebovali nejdůtklivěji, totiž pokoj, a vzali na se péči o jsoucnost jejich, jíž nemohli více snésti. Země česká před bitvou na Bílé Hoře byla hrozně vysílena. Po celá dvě století zažila nejdivnější převraty, prošla nejrůznějšími krisemi, poznala opojnost vítězství a úzkost porážky, horečku přerušených bojů, kde šlo pokaždé o blaho její. Zdálo se, jakoby pojata byla ohromnou nechutí k životu. Úspěchy nejzázračnější vedly k bídnému úpadku a snahy nejsmělejší nechávaly ji nerozhodnou a malomyslnou. Nevědělať již ani, co by měla chtíti. Země česká první prohlásila práva svědomí lidského, zlomila jednotu katolickou a dala znamení k jedné z nejplodnějších revolucí v dějinách. A nyní uprostřed nakupených zřícenin, rozervána jsouc stranami, bez vůdce v bouři nauk nevěděla, může-li těšiti se z díla svého; zda byla opravdu pokrokem tato svoboda, jež nedovedla nic zbudovati a jež zemi naplňovala ssutinami a duše zármutkem a výčitkami. - Mocným vzmachem přetrhala svazky, jimiž připoutána byla k Německu, a postavila se na první místo mezi národy slovanskými. Poznala však potřebu zříci se části této neodvislosti národní tak hrdinně dobyté a tak žárlivě chráněné, aby přizpůsobila se všeobecným zákonům historickým, jež vyžadovaly utvoření nových organismů politických: nebezpečná to obět, proti níž vzpíraly se city nejušlechtilejší a pudy nejvnitřnější; však temné vědomí jich nedovedlo popříti nevyhnutelnost jejich. - Prohlásila svobodu jak ve světě tak v církvi, zlomila na chvíli okovy feudalní, zbudila několik sekt nejodvážlivějších, jež kázaly osvobození socialní. A posledním výsledkem tohoto velkého úsilí demokratického bylo zřízení vlády oligarchické, kde několik set rodin, zvítězivších jak nad národem tak nad králem, v neobratných rukou svých spojovalo moc, kterou nedovedlo uchrániti ani před odvetou absolutismu. Lidu byla zlá volba mezi králi pronásledovateli a mezi stavy lakotnými. Slova pozbyla smyslu svého: jako svoboda - náboženská i svoboda politická pozbyla přívrženců svých. Nastává doba, kdy národové právě tak jako jednotlivci po životě příliš přeplněném, v srdci svém tužbami vyčerpaném necítí více sílu dále žíti, to jest pokračovati v boji, a bez hrůzy přijímají klid hrobový. Ve chvíli, kdy končí toto smutné vypravování, tak trudné v obratech svých a tak žalostné v závěrcích svých, historik sám naplněn jest hořkostí života, jež zmocnila se českého národa. Jaká mučennická to historie! co nadějí sklamaných a záměrů zmařených! K čemu tolik úsilí a tolik krve? Co času třeba, než idee počaté v hrůze a zplozené v slzách vzrostly a působily užitečným vlivem, a ony samy záhy stávají se opět překážkou pokroku a přehradou budoucnosti! A přede vším jaká ukrutnost skrývá se v zákonech neproniknutelné spravedlnosti, jež rukou nelítostnou trestá všecky, jichž smělost odváží se odtrhnouti se od minulosti a vykázati lidstvu cesty nové! Žárlivá Nemesis ovládá vždy svět a odsuzuje Čechy Husovy k staletím despotismu a záhuby právě tak, jako odsuzuje renaissanční Italii ku panství barbarů, Lutherovo Německo ku válce třicetileté a revoluční Francii k otřesům bezvládí a ku potupnému vpádu.
Avšak nikoliv, i tato zoufalost je zbabělá a marná. Zda není dostatečnou náhradou myšlenka, že bojovalo se a přispělo ku pokroku obecnému? Zda není na tom dosti, že svět obohacen byl ideou, že odstraněny byly přízraky a zjasněny temnoty? Není li dosti; že vnuknuto bylo nadšení a láska ? Není-li dosti, že zářilo se sympathií a duchem? Ze všech marností lidských, pravil slavný spisovatel naší doby, sláva jest snad nejméně marnivá. Posléze oddannost ke všeobecným ideám jest ještě nejjistější zárukou proti nahodilým překvapením. Slavná minulost je nejlepším rukojemstvím velké budoucnosti. Národ, který v letopisech svých honosí se velkou službou prokázanou lidstvu, přežije hrob. Vítězové vyrvali sice Čechům zřízení jejich, samostatnost jejich, ano téměř jazyk a jméno jejich, ale nemohli odníti jim dějiny jejich; a o dvě století později právě těmito dějinami národ český se obrodil a opět povznesl.