|
- Ezop | - Bajky | - |
Věděti se má, že básně vymyšleny jsou proto, aby lidem jejich dobré i zlé skutky oznámily. Neb žádný dobrý ani zlý neslove, než toliko sám člověk. A protož chci já život lidský i jejich obyčeje tuto zavříti a k tomu rozumu některé básně vypsati o zachovávání dobrých i zlých lidí. Neb ten člověk bezpečně živ jest, kterýž se žádného nebojí, jako oni athenienští měšťané toho času, když se jim najlépe vedlo, a když ve vší svobodě živi byli, žádného se nebojíce, vespolek sami sobě se vší pilností sloužíce. Potom z té bezpečnosti a svobodného bydla neužitečné a marné, ničemné rady uposlechše, úřadu žádali, kterýž by zločince zkrocoval a pro jejich nepravosti trestal. Tudy přišli lidé k velikému strachu. Někteří pak, kteříž trestáni býti měli, byli od trestání zproštěni pro jiné, od kterýchž prvé dosti bídně a hanebně uráženi byli. A kteříž novými ustanoveními a zákony obtíženi byli, ti se báli škody a hanby, ne proto, že úředníci jejich ostří a zůřiví byli, ale proto, že oni takové zůřivosti nepřivykli. A tak pod těmi ustanoveními a cizí vůlí musili jako služebníci poslušni a poddani býti. To jest jim převelmi těžké bylo. A potom to těžce trpíce, velice se rmoutili a sobě stejskali. Proti těm Ezop takovou báseň složil.
Prvních časův, když žáby byly beze vší starosti, žádného se nebály, v lužích a jezeřích přebývajíce, od žádného sužovány nebyly, samy mezi sebou neužitečně se pohnuvše, aby s křikem a s žádostí před Jupitera předstoupily, na tom se snesly, aby od něho krále žádaly, kterýž by vinné trestati uměl. Té žádosti jejích zasmál se Jupiter a prosby jích nepřijal. A ony potom opět k němu volaly, když jim žádné znamení dáno nebylo, že by žádost jejich uslyšána byla, a ještě více nežli prvé křičely, vřeštěly a kukaly. Dobrotivý Jupiter sprostným a nevinným žabám na žádost jejich svrhl klápet a do močidla jim jej pustil. Zvuku a plesknutí jeho všecky lekše se, kamž která věděla, prchaly. Potom jedna vystrčívši hlavu z vody, aby nového krále uhlídati mohla a jej poznati, porozuměvši tomu, že by klápet byl, svolala všeckny jiné žáby, aby na toho krále pohleděly. Některé s velikým strachem a s třesením plynuly a nového krále pozdravovaly, však s bázlivým srdcem to činily. Porozuměvše pak tomu, že v něm duše není, vskákavše na něj, poznaly, že dřevo bylo: tu teprvá nohami po něm šlapaly. A zase s velikým křikem na boha Jupitera žádost vzložily, aby je králem obdařil. Tu teprvá Jupiter dal jím čápa, ten je jednu po druhé mordoval a ony plačíce a toho želejíce až k nebi hlasy své vztahovaly, volajíce: "O bože Jupiter, spomoz nám, aneboť všecky zahyneme." On odpověděl jim: "Když jste krále žádaly, já jsem vám ho dáti nechtěl. Po druhé jste žádost na mne vzložily, tu jsem vám dal milostivého a dobromyslného, toho jste potupily, jím jste pohrzely a nohami jste po něm šlapaly. Potom jsem vám dal na vaši přílíšnou a neslušnou žádost tohoto krále, kteréhož nyní máte, toho míti musíte, neb jste dobrotivého sobě vážiti neuměly, aniž jste ho také snésti mohly, aneb sobě zachovati uměly."
