|
- Ezop | - Bajky | - |
Mnoho těch jest, kteříž prvé mistři býti než učedlníci chtějí, a prvé jiné učiti, než se sami naučili. Ti, když se o jednání moudrých lidí pokusí, aby je konati měli, obyčejně u velikou hanbu i škodu upadají.
O tom tato fabule oznamuje.
Liška šla k vlku, proseci ho, aby jejího syna v svaté vodě zmyl, a skrze to aby jeho duchovním otcem aneb kmotrem byl. Vlk řekl, že to rád chce učiniti. Jakž se pak to stalo, dali tomu dítěti jméno Benediktulus. Po několika měsících přišel vlk k lišce a dí k ní: "Medle, kmotra, prosím tebe, daj mi toho mého syna na některý čas, ať ho naučím svému umění, kterak by se snadně živiti i také lehce mohl, a to mu okáži, což by mu najpotřebnějšího a najužitečnejšího býti mohlo. A přesto ty máš dosti jiných dětí, kteréž s velikou prací musíš živiti." Liška řekla k vlku: "Pane kmotře, můžeš učiniti, jakžť se líbí, a z toho já tobě velice děkuji, že ty se o mé dobré i dětí mých staráš."
I vzal vlk syna duchovního svého s sebou, a v noci šel do chlévův, hledaje, zda by co ulovíti mohl. Ale když míti nic nemohl, bral se ráno na vysoký vrch, kterýž byl nad vsí, s kteréhož všecko do vsí viděti mohl, i řekl k Benediktulovi, synu svému: "Já jsem dnes při ovčincích byl, a nic nezpůsobiv, velmi jsem ustal; nyní já chvilku poležím, a ty hleď a nespi, pozor maje, když se dobytek na pole požene, tehdáž mne zbudíš, zda bychom pochytiti co mohli." A když vlk spal, zavolal na něj Benediktulus dobře před svítáním, řka.- "Pane, pane!" Vlk vece: "Co chceš, synáčku Benediktule?" Dí Benediktulus: "Opravdu, již svině jdou na pastvu." Vlk vece: "Já nestojím kusa o svině, neb jsou plné uhrů, a když je koli jím, teda mi vdycky trhání v břiše dělají a střevní dnu bouří, a někdy mi v hrdle přesedají." Na svítání opět volal Benediktulus: "Pane, pane!" Vlk vece: "Co mi chceš?" Benediktulus.- "Již volové a krávy jdou na pastvu." Vlk řekl: "Nedbám také na ty, neb velmi silné a udatné psy mají; kdyžkoli mě uhlédají, vdycky mne chtějí zamordovati. K tomu sedláci mají pastýře, kteříž moji nepřátelé jsou, a jakž mne rychle uhlédají, ihned náhle po mně křičí." Po třetí opět volal Benediktulus: "Pane, pane!" Vlk vece: "Co chceš, můj synu?'' Benediktulus: "Již koně vedou na pastvu." Dí k němu vlk: "Hlediž pilně, kam je poženou!" Benediktulus vece: "Vidím, že je na louku ženou nedaleko od lesa, na kteréž mnoho stromoví a dříví stojí." I vstav vlk, šel do toho lesa tejně a mlče, aby od žádného vidín nebyl, až právě do křoví mezi herky přišel. I chytiv jednoho dobře tučného koně za chřípě, hned jej porazil a umořil. Toho se vlk až do sytosti najedl i s synem svým Benediktulem.
Potom hned Benediktulus šel k vlku a dí k němu: "Pane, chceš-liž mi co ještě rozkázati? Neb již chci zase domů k mateři své, a již tak mnoho toho znám a umím, že mi se není potřebí více učiti. Také již dále nepotřebuji žádného mistra." Vlk řekl: "Jáť bych tobě ještě, jakž bych mohl, jíti preč nedal." Benediktulus vece: "Já nakrátce nezůstanu." Vlk řekl: "Zdá mi se, že potom toho budeš litovati; poněvadž pak zůstati nechceš, jdíž u pokoji a mateře své ode mne pozdrav." A tak Benediktulus vyvstav, bral se zase k mateři své.
Vidouci jej pak mátě jeho, řekla k němu: "Pročežs se tak brzo zase vrátil?" Odpověděl Benediktulus.- "Protože jsem se již naučil dosti dobře, a není mi potřebí více se učíti, neb jíž mohu a umím, nerci-li tebe, ale i všecky tvé děti beze vší práce uživiti." Mátě řekla: "Kteraks se tak brzo tomu umění naučil?" On řekl: "Nestaraj se o to, kterak jsem se naučil, ale raději vstana, pojď se mnou." A ona hned s ním šla. On pak rovně též, jak od vlka viděl, an k ovčincům šel, aby něco ulovil, také v noci šel, ale nic nenalezl, aby kde čeho požíti mohl. Potom šel přede dnem na veliký vrch, kterýž nad vsí byl, a tu řekl k mateři: "Této noci jsem okolo ovčínců obcházel a nic jsem nenalezl, čím bychom se poživiti mohli. Již jsem pak chodě ustal, a chce mi se pospati. Protož ty nespi, ale hleď, když dobytek ze vsí poženou, a jakž brzo to uhlédáš, zbudiž mne, a já tobě okáži umění své a tu zkusíš moudrosti mé." Potom dobře před svítáním volala mátě, řkoucí: "Benediktule, můj synu!" - "Co chceš, mátě?" on řekl. Mátě vece: "Již svině jdou na pastvu." Benediktulus řekl: "Na svině já nevážím, jsou plné uhrův, a kdož je jí, tomu se střevní dna bouří, a stává se, že jednomu v hrdle váznou přesedajíce, a časem pro vošklivost." V svítání opět řekla: "Synu Benediktule!" On řekl: "Proč mi nedáš odpočinouti, mátě má?" Ona řekla: "Již krávy a voly na pastvu ženou. Benediktulus dí: "Nevážím také na ty dobytky, neb velmi pilné pastýře mají, k tomu vostražité psy, a velmi veliké i silné; jakž mne oni jediné uhlédají, hned za mnou s velikým štěkáním běží, aby mne chytíce, o hrdlo připravili." Po třetí pak opět mátě zavolala: "Benediktule, mé dítě, můj synu!" Benediktulus zase: "Má mátě, co chceš?" Mátě dí: "Klisny již jdou na pastvu." Syn odpověděl: "Hled pilně, kam jdou" I porozuměla tomu mátě, že na louku jdou nedaleko ode vsi, a pověděla to synu. A on vstav, řekl k mateři: "Zůstaniž ty zde na tomto vrchu, mlčíc, a dívaj se, co já budu dělati, a tak můžeš mého umění a moudrosti zkusiti." A hned vstav, šel tejně a mlče do lesa, aby ho žádnej neviděl, až k herkám přišel, a najvychovanější za chřípě uchytil, domnívaje se, že by mu bez práce sama padnouti měla. Ale herka, vrhši hubou nahoru, nosila ho na chřípích beze vší těžkosti, kdež se zakousl a zavěsil, a přinesla ho až k pastýřům. Vidouci to mátě na vrchu stojeci, počala hlasitě volati: "O Benediktule, mé dítě, nech té kořisti a pojd předse, nechaje toho koně." Ale nemohl zubův ven dobyti, kteréž byl hluboce do chřípí vkousl. Vidouci to mátě, že pastýřové k němu běží, a rozumějíci, kudy to vyniknouti má, jako by rukama lomila a plačíci naříkala: "Běda mně, můj synu, žes tak brzo ze školy vyšel a velikým uměním i moudrostí se chlubil! Již musíš umříti, a mne, mateře své, necháš v psotě, v bídě a v chudobě. Měls toho umění svému kmotru vlku příti!" A tak chlubný a vysokomyslný Benediktulus od pastýřův lapen a zabit jest a z kůže vyvlečen. Potom z ní kožich udělán.
Tato báseň napomíná, aby se žádnej mistrem nečinil prvé, než se vyučí. A aby žádný mdlý nepodvoloval se ani nepokoušel o silnější, jako lišťátko toto udělalo, a tak umříti musilo.
