Druhá jízda doktora Fausta do povětří a oblakův.

Tato historia aneb věc zběhlá též po smrti doktora Fausta, mezi jeho poznamenáním nalezena jest, kteroužto on rukou svou vlastní sepsal a poznamenal, a potom příteli svému věrnému Janovi Viktorovi doktorovi v lékařství do Lipska v psaní svém odeslal, kteréhožto psaní kontent a smysl takový byl: Pane a bratře můj zvláště milý, v paměti mi ještě, tolikéž i vám zůstává čas ten, v němž jsme spolu do školy chodívali, a v Wittemberce se učívali, vy umění lékařskému a hvězdářskému, já pak jakož o tom dobře víte, umění theologickému, v čemž ač jsem vám tehdáž rovný nebyl, však na témž umění vám ve všem roveň jsem, poněvadž jste se ke mně v některých věcech hvězdářských k raddě utekli. I že jsem vám pak toho nikdá, z čehož mi nyní v psaní vašem děkujete, a začež jste mne kdy žádali, neodepřel, vězte, že toho vám ani posavad odpírati nechci a nebudu, nýbrž v tom se vám i ve všem jiném volně prokazovati připovídám. Chválu, kterou mně připisujete, od vás vděčně, přijímám, a vám z ní velice děkuji, a to v tom, kdež dokládáte, že se po mých kalendářích a pranostykách, ne obecní lid, ale velicí knížata, hrabata a páni ptají, poněvadž to všecko, co jsem v nich sepsal a položil, tak se v pravdě děje a vykonává. Kdež pak v psaní svém to píšete, že jistou zprávu máte o mně, kterak bych do povětří a oblakův až právě k nebi jeti měl, ješto by se vám to možné býti nezdálo, a pakli se stalo, žeby se to skrze ďábla aneb čáry díti muselo, žádajíc mne, abych vám tohotéž správu učinil, jestli to tak čili není. I jakž pak koli oznamuji vám, že se tak konečně stalo, a to takovým spůsobem, jakž tuto vám k žádosti vaší správu činím: Když jsem některého času, leže na svém lůži usnouti nemohl, a o kalendářích a pranostykách svých sobě rozjímal, kterakby Firmament aneb běh nebeský utvrzen byl, a jakéby v sobě měly, a kterak by je hvězdáři neb matematici zde dole spytovati mohli, poněvadž jich očitě spatřovati nemohou, nýbrž toliko je podlé zdání svého a kněh svých disponují, a o nich známost sobě činí? I když jsem u sebe takové o tom rozjímání měl, tu slyšel jsem, an k domu mému vítr bouřlivý a neobyčejný se žene, kterýž krám můj odevřél, a dvéře u komory mé vyrazil, nad čímž jsem se nemálo ulekl. I v tom jseml slyšel opět hlas zvučící ke mně mluvící: Dobré mysli , (prej) buď, a pojediž se mnou neb podlé tvé vuole a libosti máš to všeckno spatřiti. Na to jsem mu odpověděl: Mohu-li to spatřiti, co jsem nyní sobě rozjímal, a na ten čas viděti žádostiv byl, tedy pojedu s tebou. Odpověděl hlas: Vyhlídni z krámu tvého, a uhlídáš fůru. Což jsem učinil. A když jsem vyhlídl, uhlídal jsem vůz se dvěma draky z povětří dolův se spouštějící, všecken plamenem ohnivým třpytící, kterýžto vůz i draky tehdáž také když měsíc nočním časem svitil, spatřiti a ohledati jsem mohl. Měli pak ti draci křídla brunatná a černá, tytlíky bílými kropená, a hřbet týmiž barvami. Břicho pak, hlavu a hrdlo zelené, zlaté a bílé barvy. I ozval se hlas a řekl mi: Vsedni na vůz, pojedeš se mnou? Jemužto jsem odpověděl: Budu-li se smíti o všech povahách a zvláštnostech běhu nebeského tebe tázati, pojedu s tebou. I řekl mi hlas: Na ten čas tobě to propůjčeno, a k tomu dovoleno býti má. I po takové jeho odpovědi, vstoupil jsem na okno krámu svého, a vsedl jsem na ten vůz se čtyrmi kolami, a tak jel jsem s draky lítavými do povětří, kteřížto se mnou jeli jako zemi, a tak rychle, zajistě a násilně, že z kol jiskry ohnivé pršely a skákaly, a čím vejše do povětří táhli, tím tmavější svět, na který jsem z oblakův patřil, zdál mi se býti, ne jináče se domnívaje, než jakobych do nějaké tmavé jeskyně se vrazil. A když jsem tak v povětří jel, tu zdaleka služebník a duch můj kdes se vzal, a posadil se na vůz. K kterémužto jsem promluvil: Mephostophile zdárný, kam se již vrci mám. A on, nestarej se, řekl mi, jeď předce, i jel jsem k jeho slovuom vždy vejšeji na horu do povětří. A o tom nyní chci vám ozmámiti, co jsem tam viděl: Že v outerý jsem vyjel, a v outerý zase přijel, a tak jako za tejden v povětří spůsobem neviditedlným jsem trval. V kterémžto času žádného snu jsem neměl, aniž také spáti, ani píti, jísti, zachtělo. A dočkavše jednoho dne jitra, ptal jsem se opět ducha mého Mephostophila: Medle poněvadž ty to věděti a poznati můžeš, pověz mi, kolik mil jsme již do povětří vnešeni, nebo po zemi porozuměti mohu, že jsme proto již dosti dalekou cestu vykonali? Řekl mi Mephostophiles: Věz, Fauste milý, že již jsi od země v povětří 74. mil vzdálí. A v tom já patřím k zemi, viděl jsem mnohá království, knížetství a vody, i také okršlek světa, jako Azii, Afriku, Europu. A vidouc to, žádal jsem ducha mého, aby mi oznámil, které jsou to země a království, a jak se jmenují. I oznámil mi: Hle hyn (prý) na levé ruce máš uherskou, pruskou, Sicilii, polskou, denemarskou, vlaskou a německou zemi. Druhého dne ukázal mi Azii, Afriku, Persii, Tatarii, Indii, Arabii. A když tak vítr nás spátkem hnal, i Pomerii, Rusii, Persii, též Polsko, Němce, Uhry a Rakousy. Třetího dne pak ukázal mi hořejší i dolejší tureckou zemi, opět Persii, Indii a Afrigii. Napřed pak před sebou ukázal mi město Konstantinopolis, kteréž mi se tak malé býti zdálo, jakoby v něm toliko tří domové a lidi pídí zvejší byli. Na Konstantinopolitanském pak a perském moři, viděl jsem mnoho šífův a lidu válečného, an se sem i tam vlnobitím přemítali. A to bylo měsíce července času teplého, v kterém jsem vyjel. Také jsem hleděl v povětří k vejchodu, poledni, západu, půl noci, a viděl jsem, an v jednom místě prší, v druhém hřímá, v třetím se mračí, a ve čtvrtém jasní, a summou všeckno jsem viděl, co se na světě koli dálo a působilo. Osmého pak dne po odjezdu mém do povětří, pozdvihše očí mých k nebi, spatřil jsem, an se nebe tak rychle točí, jakoby se na drobné kusy stroskotati a roztřískati mělo, takové jasnosti, že jsem pro blesk zarážlivý dáleji a vejšeji na horu patřiti nemohl, takovou horkost z sebe vydávaje, kdyby duch můj větříčku chladného mi nevydával, že byl bych na popel sprahnul. Oblaky pak, kteréž jsem nad zemí viděl, tak utvrzení a hmotní jsou jako nejtlustší zeď, a skála pronikací, a světlí jako nejjasnější křišťál, a déšť, který z těch oblakův pochází a na zemi spadá, ten tak světlý a patrný jest, že se do něho každý vzhlídnouti může. Také se oblakové tak násilně pnou a trou, že s sebou hvězdy, slunce i měsíc táhnou. A odtud to (jakž vidíme) pochází, že slunce od východu k západu běží, a dole u nás tak veliké se býti zdá jako dno v sudu, ale větší jest než veškeren svět, neb jsem u něho konce žádného spatřiti nemohl, od kteréhožto slunce při západu měsíc světlo k sobě přijímá, a v noci teprv svítí, a to tak světle a jasně, jak nebe ve dne pěkné spatřujeme, což když se stává, tehdy v noci na nebi den, a na zemi temnost bývá, a tak více jsem viděl, nežli jsem sobě viděti žádal. Co se hvězd tkne, z těch jedna každá tak veliká jest, jako půl okršlku země. Planéta pak tak veliká, jako veškeren svět, a kde chládek povětrný jest, tu duchové zlí přebývají a obydlí svá mají. Počavše pak zase dolů z povětří se plížiti, hleděl jsem na svět, kterýž mi se tak malý býti zdál, jako žloutek u vejce slepičího, ale voda proti němu dvojnásobně větší i širší. A tak osmého dne zase domu jsem se přiblížil, a po takovém putování tři dni pořád jsem spal. I že to všeckno, (jakž vám tuto vypravuji) jsem viděl a ohledal, protož také od toho času v jistotě kalendáře své podlé takového mého vyspekulování a spatření očitého jsem udělal a vydal. Čehož jsem před vámi na žádost vaší tajiti nechtěl, abyšte do svých kalendářův nallédli, srovnáváli se toto mé vidění s nimi čili nic. S tím vám všeckno prospěšné vinšuji.

Doktor Faustus hvězdář.

zpět na obsah Další: O třetí jízdě doktora Fausta do některých předních království, knížectví, krajin a měst.