|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Vypsání lodí Surianské. Nechutenství od zmítání lodí. Městečko Limiso. Příhoda u něm. Bouře na moři. Myši v lodí. Cizí loď.
V pondělí den sv. Bartoloměje, to jest 24. dne měsíce Srpna, my poutníci, jakž nás všech v počtu sedm bylo, na cestu jsme se strojili a potřeby od šatstva a potravy, zvláště pak dobrého Cyprského vína v soudku okolo půldruhého vědra napřed do lodí snášeti dali; truhel pak, modrací a co nás zaměstknávalo, tu v klášteře jsme nechali, a místo toho každý po pytlíku a karnýři sobě zjednali, košile své a co tak drobného bylo, do nich vložili. Neb již v brzkém čase putování naše po zemi od Jafy nastávalo, a bylibychom takové tíže s námi vézti nemohli, majíc dosti na tom, že jsme pro naše osoby camely, totiž velbloudy, aneb osly k jízdě dostali; nicméně pokudžbychom se k Cypru, domů jedouc, zase navrátiti měli, byli nám z kláštera naše tak zanechané věci vydati povinni.
Po obědích složili jsme se vespolek a sebrali některý dukát, a to gvardianovi a conventu za deo gratias a místo almužny dali, v čemž s námi dobře spokojeni byli; a tak se všemi domácími i přespolními se rozžehnavše, každý s tlumokem na zádech na cestu k moři ve jménu božím jsme se vydali, jsouce od guardiana a těch dvou poutníkův vyprovázeni. Jakž jsme pak na místo v přístavu přišli; byli tu Turci pohotově, kteříž clo vybírali; těm jsme naše všecky věci rozvazovati a přeštárati dáti musili; ale když nic proti zápovědi nenalezli, byli jsme s tím propuštěni. V tom pro nás plavci naši s malou lodičkou, co polovice gondole, k břehu přijeli, a nás po dvakráte do své lodí svezli. Gvardian na břehu zůstal, požehnání nám dávaje, a chvíli se na nás dívaje.
Když jsme tedy z blízka naši milou lodí spatřili, dosti jsme se jí všickni ulekli, domnívajíce se, žeby na spůsob Benátských, jak strany velikosti, tak všelikého jiného opatření byla, a z daleka se nám zdála jakoby toliko barca byla. Ale zmýleni jsme, a kdybychom byli časně to věděli, nijakžbychom se do tak nebezpečné lodí nedali, a to proto, že zdýlí nebyla více nežli sedm sáhův, a zšíří půl třetího, po svrchu nebedněná a nezavřená, toliko se dvěma plachtami; tři Suriani samotní ji spravovali, s nimiž jsme my, ani oni s námi slova mluviti neuměli. Nemohše tedy jináče učiniti, na té lodí, kteráž Caramusala sloula, zůstati jsme musili, a plavci jedouc ještě jednou k břehu, jakéhosi řeckého kněze caloiera, kterýž touž cestu s námi do Jafy vykonati úmyslu byl, a však ani ten Řek s námi, ani s plavci nic mluviti neuměl; takž nás všech i s plavci na té lodí jedenácte osob bylo.
Vezli také do patnácti strychův bavlnového semene, kteréhož v Cypru nakoupili a do Jafy na prodaj plavili. To jest veliké na spůsob pecky třešňové, však bavlnou zevnitř vůkol obrostlé, jak o něm napřed zmínka učiněna; bylo nám na té cestě pohodlné, a místo peřin sloužilo, proto že jsme na něm líhali. Pod tím semenem velikou tíž od písku a kamení křemenného s několik vozův, pro samou váhu a tíž lodí, aby lehká a od větru aneb vln mořských převrácena nebyla, naložili.
Před večerem, když malý větřík váti začal, vytáhl patron se dvěma svýma pacholky kotev z moře, a jednu plachtu rozpustil, tak že jsme s pomocí pána boha pomalu, a to vždy nedaleko břehu od ostrova, kterýž nám po pravé straně ležel, zase zpátkem k západu slunce se ubírali a plavili, abychom vítr nadjeti a z něho k Jafě k východu se obrátiti mohli; však brzy až do rána ten větřík utichl.
V úterý ráno 25, dne téhož měsíce špatně jsme jeli, a toliko tři míle vlaské od břehu byli; což vidouce marináři, zavrhli kotev do moře, a plachty svázavše, tu až do večera a přes noc na jednom místě jsme stáli.
Dne 26. v středu ráno okolo půldruhé hodiny přede dnem, když vítr od půlnoci se strhl, marináři vytáhli zas kotev a plachty spravivše, dále jsme se od ostrovu na moře pustili. V čas snídaní vítr se od západu slunce tuhý, ač nám prospěšný obrátil; ale že lodí malá a neopatřená byla, nesměli se marináři s ní v takovou prudkost pustiti; pročež velmi pracně zas k ostrovu se podávali, a kotev blízko břehu zavrhli. Však tak velice jsme byli zmítáni, až v našem životě všecko se převrátilo, nechutenství nás pojalo, že jako zbití, bez jídla na tom bavlnovém semenu jsme leželi.
27. dne téhož měsíce, totiž ve čtvrtek, ráno brzo po půlnoci vítr se proměnil a k naší cestě dobře vál. Tu marináři neobmeškali se spraviti a obě plachty roztáhnouti, že jsme až do snídaní tím příhodným větrem dobrý kus cesty utrhli; však když opět nám protivný vítr nastal, do moře kotev uvrhli, a na místě až do půlnoci státi jsme musili. Mezi tím plavci spustili z lodí tu malou lodičku na moře a v ní se k břehu do jedné vsi plavili, odkudž dříví a vodu čerstvou zas zpátkem přivezli.
V pátek po sv. Bartoloměji, 28. dne téhož měsíce, od půlnoci nastal dobrý vítr, tu marináři vtáhše lodičku do lodí i kotev, a plachty rozpustivše, i jeli jsme celou noc až do snídaní vždy vedlé ostrovu, až jsme k jednomu městečku, jménem Limiso, na míli vlaskou od břehu, připlouli, a tu uvrhše kotev do moře a plachty spustivše, se zastavili.
Limiso bylo někdy veliké a pěkné město, a při něm zámek nákladně vystavený a pevný, pro obhajování přístavu, kterýž tu příležitý byl a jest plavícím se do země Svaté. Od Arnici leží na 50 vlaských mil, českých učiní deset; bývalo stolicí biskupskou, a biskup v něm měl přes 7000 dukátův, canonici pak po 250 ročního platu. Králové tu často dvorem bývali, nebo na všelijaké úrody od vína, obilí, ovocí, masa, oleje a na rozkošné zahrady žádnému městu v Cypru napřed nedalo. Ale jakž někteří píší, léta 1492. skrze zemětřesení z kořen vyvráceno jest, tak že od té doby vystavené není; jiní praví, že jsouc od Jenuenských mocí dobyto, podnes tak rozbořené zůstává, že ani zdí ani příkopův neznati. Nicméně ještě jest něco domův nízce stavených, v kterýchž Benátských kupcův faktoři bydlejí, majíce dosti pěkný kostelík klenutý; ostatek jsou toliko chalupy, v kterýchž Řekové, Turci, Mouřenínové a Židé bydlejí a tu své meschity, totižto turecké kostely, a lázně mají. Stephan z Gumperberku, Johan. Schvallart a jiní v svých putováních o něm dostatečně vypisují.
Do toho městečka marináři, spustivše tu lodičku po provaze, jeli v ní, aby sobě potřeb najednali. Neb odtud naděje nebylo, abychom kde přistaviti mohli, až do Jafy. My také neobmeškali jsme marinářům peníze dáti pro nakoupení potrav, a těžce nám přišlo jim tu naši vůli na rozum dáti, samým ukazováním a divným ruk obracením; bylibychom raději sami tam sjeli, a se trochu poobčerstvili, projeli a opatřili, ale z jistých příčin jsme nesměli. Nebo dokud jsme byli v Arnice, slyšeli jsme, že před málo kolikas dny, nežli jsme k Cypru přijeli, dva řečtí poutníci, chtíce se do země Svaté plaviti, do tohoto Limiso městečka se dostali, a majíce toho potřebu, k studnici obecní vody vážiti šli, a džbán svůj po provaze tam spouštěli; kterýž však když se utrhl a tam zůstal, přivedl jednoho z těch dvou, že jest tam slézti a jej dosáhnouti chtěl, ale nemoha sám sobě pomoci, do vody upadl a se utopil; druhý pak tovaryš jeho, chtěje mu pomáhati, tam vlezl a též se utopil a umřel.
Tou nešťastnou příhodou Turci netoliko k žádné lítosti pohnuti, ale ani nouzí přivedeni nebyli, aby ty dva mrtvá vytáhnouti a je pohřbiti dáti měli; nýbrž obeslavše Řeky, spolusousedy téhož městečka, jim netoliko ta těla mrtvá k opatření poručili, ale také nelítostivě na ně jistou sumu pokuty uložili, kteráž však na mnohé slzavé prosby a jednání jejich k 900 majdynů svolena byla (majdyn jest peníz stříbrný, u velikosti co zde u nás trojník, kromě že jest tlustší, a platí tak mnoho jako osm bílých peněz), a přes to všecko studnici vyčistiti, i vodu z ní vyvážiti musili, jakoby ta těla mrtvá ji zanečistiti a oni tím vinni býti měli. Z toho tedy nesousedského Turkův k svým spolusousedům křesťanům se chování měli jsme výstrahu, aby vidouc nás poutníky, nevzali sobě k nám příčiny, tak žeby nás třebas za tovaryše těch utopených poutníkův praviti směli ( jakž to jejich hloupá zlost dobře umí) a nás kromě posměchu i vězením a peněžitou pokutou netrápili.
Tak tedy plavci naši sami nám za málo peněz dostatek chleba bílého velmi, vajec, vína v hrozních s velikým našim zalíbením nakoupili.
K večerou počal váti dobrý vítr; z té příčiny spravivše lodí, odtud jsme se k polední straně, od ostrovu odjíždějíc a jej za námi zanechávajíc, pouštěli.
Okolo dvou hodin na noc tužil se vítr, a počal mořem čím dál tím víc pohybovati, tak že okolo tří hodin na noc veliká bouře povstala, nás plachty spustiti přinutila, a vždy se více rozmáhala i divně námi zmítala, jednak jako na vysoký vrch vyzdvihovala, jednak co do nejhlubšího údolí, až hrozno bylo se dívati, pouštěla; zvláště pak, když jsme vlny jednu, po druhé co největší vrchy proti nám a na nás se valící viděti musili, nebo ta nejmenší, kteréž tehdáž žádné tak malé nebylo co malá chaloupka, nás přikryti mohla, jsouce v strachu, že po té každé vlně do moře co nejhlouběji pohřízeni budem. K tomu lodí nepřikrytá, povrchu až do spodku otevřená, a jsúci stará bez přestání praštěla, nejináč než jakoby se roztrhnouti měla. Pročež všickni, i marináři (jakž na jejich spůsobu tehdáž znáti bylo) u velikém strachu a nebezpečenství jsme byli, na stokrát i více na smrt se oddali, pánu bohu poroučeli a bez přestání modlili.
Z našich poutníkův jeden, jménem pan Antonio Donato, křičel: "Tripoli! Tripoli!" neuměje marinářům jiného návěští dáti, aby tu nejblíže k zemi, u Tripoli města v Syrii slavného a pro dobrý přístav v kupeckých obchodech s té strany předního, kteréž proti nám leželo, se obrátili, a životův zachovati všechněm hleděli; ale ani tím neprospěl, neb nerozuměli, co on mínil, a kdyby byli rádi to učinili, nebylo možné, nežli kam nás vítr hnal, tam jeti, a božího milostivého opatrování a vedení očekávati. A tak majíce dosti činiti s strachem pro bouři i nad to měli jsme nemalý nepokoj od velikých myší, kteréž u nás německé slovou; ty když jsme pro mdlobu a bázeň na tom semenu leželi a smrti téměř očekávali, zhusta sem i tam po lodí a po nás, přes tváře i pod šaty naše ošklivě běhaly a nás děsily, i v nejhorlivější modlitbě nám překážely; z toho ještě větší hrůza na nás šla, že jsme to běhání jejich za zlé omen a předcházející znamení budoucího našeho zlého býti soudili. Neb i já jsem slýchal, že když která lodí potunouti má, myši v ní žádného stání nemají, sem i tam běhají, pískají, a naposledy i po stožářích do košův nejvýš vybíhají, a jakoby se tam zachovati mohly, se shromažďují. Při tom každý to věděti má, že není té lodí, aby v ní myší, jako v jiném domě, nebylo, anobrž by docela nová byla, nebude dlouho na vodě, zrodí se v ní z těch nečistot, kteréž se i hned v lodí od lidí i od moře do ní naberou; též i v přístavích, když z jedněch lodí do druhých nakládají, myši se dostávají, protože jsou od dřeva a myši tím spíše všecko v nich zvrtají, ale domové z kamene staveni bývají.
V tom tedy nebezpečenství té bouře trvali jsme na dobré dvě hodiny; potom pomalu vítr ulevoval, až dokonce utichl, a tak trval do rána; vlny pak předce dosti dlouho námi zmítaly.
29. dne v sobotu, den památky stětí sv. Jana, povstal dobrý vítr od půlnoci; tu z daleka jako skrze nějakú mlhu vrchy ostrovu Cypru jsme znamenali, sice nic jiného viděti nebylo, nežli nebe a vodu; tak v tom spůsobu přes celý den a noc jsme šťastně jeli.
V neděli 30. dne měsíce Srpna, ač jsme vítr od západu měli a sami se k poledni plavili, však dosti dobře jsme cestu naši konali. O polednách spatřili jsme z daleka jednu lodí se třema plachtami: ta byla ještě jednou tak veliká i něco větší nežli naše, kteráž cestou od Jafy do Cypru proti nám jela. A když jsme se přibližovali, dal nám náš patron návěští, abychom se neukazovali ale položili, což jsme tak učinili; však prvé než jsme se minuli, volal na ně náš patron a s nima z daleka mluvil, vyptávaje se na cestu do Jafy, nebo sám nevěděl kde jest, dobře-li čili zle se plaví. Pročež také někteří z nás zdržeti jsme se nemohli, abychom se trochu očima vyskytnouti a pohleděti neměli, kdo jsou: i viděli jsme, že byli Turci a Arabové; ti mu rukama k polední straně ukazovali, a k tomu volali; z toho snadně jsme rozuměli, že jsou strany cesty naší spolu rokovali; a tak jsme vesele touž stranou ten celý den a noc až do rána jeli, žádné země neviděvše, toliko nebe a moře.
V pondělí 31. téhož měsíce ráno, když se rozednívalo, utišil se vítr, a tu nejprvé z daleka na levé ruce zemi Svatou s velikou naší radostí a pánu bohu díkčiněním jsme spatřili.
V tom po dvou hodinách dobrý vítr od západu jíti počal a nás vedlé země Svaté až do poledne hnal; o tom čase jsme Jafu uhlídali a k ní se přibližovali, tak že jsme okolo nešporův do přístavu blíž břehu s naší lodí přistali, a svázavše plachty, kotev do moře uvrhli, pánu bohu z šťastného dopomožení do tak žádané Svaté země děkujíce.
A tak jsme od ostrovu Cypru z městečka
Arnici v témdni, totiž
od pondělka na den sv. Bartoloměje, 24. dne měsíce Srpna, až do
pondělího 31. dne téhož měsíce, do přístavu Jafy v zemi Svaté
připlouli, což na tři stá mil vlaských, českých 60 učiní; neb
Arnica neleží na konec ostrovu, o němž jsem napřed položil, že
40 mil českých od Jerusaléma se pokládá, ale dál do země 20 mil; z
Benátek pak dva tisíce čtyry sta mil vlaských, českých 480 mil, v
padesáti jednom dni cesty vykonali.
zpět na obsah 
Další: O přistání našem k zemi Svaté a vystoupení na břeh. Item vypsání města Jafy aneb Joppen.