|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Zpráva o klášteru hory Sion. Klášter sv. Salvatora. O důchodech a vydáních kláštera.
Dotčený klášter jest od kamene dosti pěkně vystavený, podlé obyčeje v zemích východních, totiž bez krovu toliko s podlahami bitými, po svrchu cihlama a vápnem dláženými, a s jedné strany pro déšť, když zimního času někdy prší, nebo v létě zřídka to bývá, aby voda spád měla, vrškem dolů nakřiveným, však jako altánové u nás pro chůzy dosti rovní. Ač místem nacházejí se domové a stará některá od křesťanův dělaná klášterská stavení s krovy vysokými, ale též od vápna a cihel, nápodobně některým starým pohanským (jakž tomu někteří chtějí) leckdes po městech Pražských se nacházejícím kostelíkům aneb kaplám. Jinde některá jiná stavení klenuté a okrouhlé krovy, jako báně, mají.
Bylo toho času v témž klášteře všech mnichův i s gvardianem patnácte, a každý svou komůrku aneb cellam okolo ambitu měl, z níž rovnou nohou do kostela jíti mohl; neb kostel, ambit a ty komůrky nejsou při zemi, ale jednoho pokoje zvýší od země, pospolu v čtverhraném spůsobu; a pod tím vším stavením jest dvůr, a místo prázdné něco klenuté a něco trámy podepřené. Kostel jest neveliký, však veselý a ozdobný, v němž jsou tři oltářové, na nichž archy řezbami a malováním ozdobené stojí.
Mniši, když do kostela k službám sjíti se mají, místo zvonův a zvonění chřestaček užívají, nápodobných našim, kterýmiž pacholata u Veliký pátek po ulicech chřestají; také v těch všech zemích žádného zvonce jsem neviděl ani neslyšel.
Ten klášter jest vždycky zavřený; kdo chce do něho, musí na dosti veliké dvéře, spíše malým vrátcím nápodobné a pevnou závorou založené, zatlouci, a jinudy se tam vjíti nemůže, netoliko pro pravidlo řeholi své, ale i pro strach od lidu tureckého, kteřížby se, a nejvíce ta nejhorší louza arabské chasy, nestydatě a mocně do něho vetřeli a v něm sobě bydlo oblíbili, žeby potom z něho nikdá nechtěli, an beztoho nebozí dosti s nimi činiti mají, neb každodenně jim chleba, peněz i pití udělovati a ven ze dveří vydávati musejí, chtějí-li bez násilného příkoří spokojeni býti.
Nemají pak k tomu klášteru tu v zemi Svaté žádných důchodův, platův stálých a gruntův, ale tím se vychovávají, co jim křesťané v těch a okolních zemích, jako v Damascu, Alepu, Tripoli, v Alexandrii a tak dále, kupecké obchody vedoucí, a potom poutníci, kteříž se k nim dostávají, almužny dají, a za to, když u nich jsou, stravou a jinými potřebami v klášteře od nich vychováni bývají. Nade všecko to nejlepší pomoc mají od papeže, krále Hišpanského a z některých klášterův ve Vlaších, v Španělské a Francouzské zemi; z Německé, Englické a jiných zemí scházelo se jim před časy mnoho, ale nyní málo, a někdy nic; a však předce každoročně do několika tisíc dukátův dostávají. Ač dosti skrovně jim to postačuje, pro veliké tributy a platy, kteréž Turkům dávati, a obzvláštně každému důstojníkovi, správci a velkému pánu tureckému ode dvoru i odjinud, když mu se buď tudy jeti nahodí, a do města Jerusaléma aneb blízko něho přijede, dary rozdávati a vymyšlené daně a pokuty častokráte podstupovati musejí. Kromě co na stravu vzejde, jiné všecko jim se dráže propouští, a nejdráže víno, kteréhož bez licencí a dovolení sangiacha a správce Jerusalémského koupiti nesmějí. Neb za samo dovolení, aby je v hrozních na vinicích koupiti, sami sobě lisovati a do sklepův na svůj veliký náklad skliditi dali, přes tři sta cikýnův Benátských dáti musejí. A nemálo ho přes rok spotřebují, proto že mnoho v každém čase poutníkův tam bývá; také víno není tak silné jako v okolních zemích, neb může se ho více píti a tím méněji vody k němu přidávati.
K tomu ten obyčej v klášteře zachovávají, že v
refectorium přes
celý den konvici s vínem jednu a druhou s vodou, a při nich sklenici
na stole státi nechávají; tam kdokoli chce nápitek učiniti, buď cizí
aneb domácí, sjíti a se napiti může, však ne do ožralství, ale pro
žízně uhašení, bez dlouhého se tam meškání. Jiné potravy, jako od
masa, často sobě i s nebezpečenstvím jednati musejí. Neb mnohé věci
Turci v svém
Alcoranu, totiž zákonu, zapověděné mají, kteréž
křesťané za čisté rádi užívají, jako svinské maso, sádlo a jiné věci,
o nichž doleji na svém místě oznámím; bez svinské tedy divočiny (neb
pitomé svině žádný ani chovati nesmí) když býti nemohou, kradmo ji
sobě nositi dají, a od křesťanů tam obydlí majících kupují. Jakož pak
tehdáž přinesl jeden půl divoké svině v putně. A týmž spůsobem
ledacos jiného donášejí, zvláště tehdáž, když Turci své posty mívají;
a v tom čase ledajakés věci zapověděné mají, kterýchž kdyby se
dověděli, že jsou křesťané tehdáž užívali, těžce by je pokutovali,
ačkoli svobodu v náboženství a v svědomí míti každému dovolují.
zpět na obsah 
Další: O placení Turkům za jednu chůzi k hrobu božímu. Item jak jsme před kostel hrobu božího na dvůr přišli.