|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Nebezpečenství v koupání. Město Ankona. Bouře mořská. Potkání jiné lodí. Delfíni. Příběhy o delfínech. Vyzvědačská galera. Brundusium. Via Appia. Hrobové Římanův. Ostrov Corfu. Ragusium. Cephalonia. Zante. Pohřeb Cicerona a manželky jeho. Řecké víno. Jezero a obyvatelé v ostrově Zante. Morea. Pevnost Modon. Ostrovy Cerigo, Cirigoto. Ryby s křídly.
Téhož dne 12. měsíce Července léta páně 1598. počal vítr dobrý okolo dvou hodin na noc váti; načež patron všecky čtyry kotve, jimiž se lodí držela, vrtidlem vytáhnouti, plachty rozvázati, rozestříti a na vítr pustiti poručil, tak že ve jménu pána boha šťastným větrem odtud jsme se hnuli, a pomoci božské sobě žádali, a tak jeli celou noc.
V pondělí 13. dne téhož měsíce na den sv. Markéty týž vítr s naším velikým zalíbením až do poledne trval, kdež přestal, i lodí nešla až od večera do půl noci, a vždy nestálý byl. Na druhý den v úterý 14. měsíce Července až do poledne, kdež se dokonce utišil. Což viděvše někteří pacholci marinářští, aby se povychladili a občerstvili, spustivše plachty dolů, do moře se pouštěli a koupali, až i mně chuť učinili, že jsem z týchž příčin, svlékši se, z lodí do moře zvýší nežli který z nich skočil, ale také jsem toho perně požil. Nebo tím hloubě do moře jsem se potopil, a tak hluboko, že jsem oddychovati a ústa otevříti musel, do nichž mi až do žaludku nemálo slané vody naběhlo, s velikým nechutenstvím a nebezpečenstvím; však jak jsem se nad vodu vyskytl, to jsem sobě s těmi marináři okolo lodí a sem i tam plovaje nahradil; naposledy po provaze spuštěném zase do lodí vylezl.
V středu ráno na den rozeslání apoštolův 15. dne měsíce Července dobrý jsme vítr měli až do poledne, a dobrý díl jsme ujeli, že jsme již z žádné strany země neviděli, nežli nebe a vodu.
Po časté větru proměně ve čtvrtek 16. dne téhož měsíce zase jsme prudce jeli, a země ve Vlaších ležící Frioli aneb Friuli, latině Forum Julii aneb Fori Julii, od města toho jména tak nazvané, jsme viděli, a k polední straně k zemi Vlaské se dávajíc, vrch a zemi na pravé ruce spatřili, u něhož, jakž patron svědčil, město Ancona leží. A v pravdě ač jsme k němu nepřistali, nežli co z daleka bylo viděti, položení jeho jsem spatřil; nicméně pro hodnost jeho něco málo o něm dotknu.
Leží Ancona při moři Adriatickém aneb Benátském, v kraji slove Marca Anconitana, za starodávna ager Picenus; a slove Ancona od řeckého slova ágkón, to jest loket, proto že přístav jeho jest okrouhlý nápodobně ruce v loktu skřivené. A byl tu znamenitý a nákladný přístav, od císaře Římského Trajana vystavený, jehož některá stavení až podnes tam v celosti zůstávají, tak že se za nejpěknější a nejozdobnější v křesťanstvu pokládá, podlé přísloví
Unicus Petrus Romae,To jest:
Unica turris Cremonae,
Unicus portus Anconae.
Jeden sv. Petr v Římě,
Jedna věže jest v Cremoně
A jeden přístav v Anconě.
Procopius a Blondus mnoho o tom městu vypisují, jak jest od Gothův a jiných přespolních národův za času císařův Konstantinopolitánských mnoho zlého snášeti musilo, až potomně v moc císařům Německým přišlo; a léta páně 1532. prostředkem biskupa jednoho, kterýž byl nejvyšším vojska papeže Klimenta VII., pod moc stolice Římské přivedeno jest, velmi snadným spůsobem: kdyžto je namluvil, žeby papež chtěl při městě pro bezpečnost proti Turkům znamenitou pevnost na svůj náklad dáti ustavěti; k čemuž oni dovolili a tu pevnost při zdech městských vystavěti dopustili; do kteréž když jest tejně vojáky vpravil, a odtud do města, jimiž přední místa opanoval: ulekše se té nenadálé chytré moci, dobrovolně se poddati musili, a ještě poddaní zůstávají. To až potud o Anconě městu atd.
Od Ancony patnácte mil vlaských a tři české leží město Loretto, do něhož valná pout z křesťanstva pro blahoslavené panny Marie pozůstatky bývá; jichžto ku poctivosti patron rozkázal z děla vystřeliti, a nás napomínal, abychom se za šťastnou cestu modlili.
V pátek ráno 17. dne téhož měsíce strhl se silný a nám odporný vítr, kterýž nás do 30 vlaských mil zpátkem zahnal. Tu jsme nejprvé moře práva zakusili a zvěděli, co jest to bouře mořská. Nebo předešlá z Benátek nic proti této nebyla, a tato zase malá proti těm, kteréž jsme zase domů jedouc přetrpěti musili. A v pravdě tehdáž jsme nejprv počali mdloby, nechutenství i žaludka čistění snášeti. Nebo od toho lodí naší zmítání všecko v nás se zobracelo, a tak těžce kantora rvalo, nejináč než jakoby ho přetrhnouti chtělo, a až téměř napoly mrtvé ten den nás pozůstavivše. Nýbrž ač k večeru se utichl, že ho téměř cítiti nebylo, však lodí a moře neutichlo, pro veliké jeho od větru pohnutí. Ten den viděli jsme v moři na levé straně dvě skály veliké, vzdálí od sebe 15 mil vlaských. Patron nám oznamoval, že okolo těch vrchů skalnatých množství rybiček jménem sardelli chytají, a odtud do Benátek a jinam nasolené rozvážejí, kteréž i k nám do Čech docházejí. Jakož pak toho dne veliké množství, až se všecko po vodě bělelo, jich jsme viděli. Také jmenoval ty vrchy, jeden Lissa, druhý Meloessa; pokládají se za ostrůvky, na nichž i lidé, a to na větším díle Řekové, bydlejí, lapáním těch ryb se živíce, o nichž Plinius lib. 3. cap. 9. et ult. zmínku činí. Také nám pravili, že tu veliká hlubina jest, jejíhožto dna dosáhnouti se nemůže.
V sobotu 18. dne téhož měsíce byl prostřední vítr. Okolo poledne viděli jsme lodí od východu k nám směřující, po praporci nad košem roztaženém a erbu obce Benátské sv. Marka znamení na něm majícím, poznali, že jest Benátská, a k ní se tak blízko přiblížili, že jsme spolu hlasitě mluviti mohli. Tu patron náš hned volal a znamení dával, aby se blíž k nám blížili, žeby chtěl po nich do Benátek listy shotovené poslati. Jest pak sice ten obyčej na moři mezi Benátčany, že když dvě lodí spolu se minouti mají, tu patron menší lodí povinen jest na bárce některé osoby k větší lodí poslati a zprávu, odkud a kde jede i co tázán bývá, dávati a všelijak posloužiti; a kdyby vítr tuhý aneb odporný byl, žeby nebylo možné jedněch k druhým se přiblížiti, tedy spouštějí s obou stran plachty a pracují, ažby to vykonati mohli. Podlé kteréhožto obyčeje přiblížili jsme se jedni k druhým tak blízko, že jsme se helepartnou dosáhnouti mohli. Sloula ta lodí Ferra, a náležela jednomu kupci Benátskému, s kteroužto spravivše své věci, a rozžehnavše se, potom jsme se rozjeli. My naší cestou povlovně jedouc, po poledni viděli jsme tři ostrovy, Sanct. Andrea, Augusta, Augustini řečené, a jakž patron oznamoval, jsou pustí; k večeru opět několik jiných plných skalí, vlasky li scogli, latině scopuli, plavícím se zvlášť času nočního velmi nebezpečných : ty všecky pánům Benátčanům náležejí. Když večer přišel, kázal patron na zvonec, kterýž na lodí visel, zazvoniti, a nás na jedno místo svolati; to když se stalo, scrivan aneb písař začal Letanii zpívati, a my všickni po něm; potom sám některé hymny a modlitby jako jiný kněz [neb jsme na lodí žádného neměli] zpíval, a my Amen doříkali, až jsme naposledy jedním zvukem Ave Maria zpívali, a zase se rozešli. Ten obyčej patron náš každé soboty u večer zachovával.
Na ráno v neděli, 19. dne téhož měsíce, byl mírný vítr přes celý den; a tu jsme nejprvé ku podivení mnoho velikých ryb jménem delphini viděli, kteréž vůkol naší lodí se sháněly, až jeden z vojákův mezi ně z dlouhé ručnice udeřiv (však žádného netrefil) je rozehnal. Jest pak hodné poznamenání, co o té rybě Plinius lib. 9, cap. 8. píše: že delfín netoliko mezi všemi rybami, ale i nad ptáky jest nejrychlejší; anižby ho která ryba uchopiti mohla, kdyby pokaždé, chtě rybu pohltiti a snísti, hřbetem se dolů převrátiti nemusil, v čemž se nemálo obmešká. Jazyk a pysk má nápodobný svini, protož slove v jiných řečech "mořská svině". Hlas pouští na spůsob hlasem vzdychajícího člověka. Hřbet má široký, a když se zježí, bodlavý. Na člověka a na hudbu velice laskav jest a rád, když ho Simon jmenují a volají. Vida, an některá lodí k němu a okolo něho plyne, sem i tam se z vody vyhazuje, jakoby hrál, a z přítomnosti člověka se raduje.
Za času císaře Augusta do jezera Lucrino řečeného (proti městu Puzzuolo v království Neapolitánském) vsadili jednoho delphina, kterýž nějakého chudého člověka pacholátko do Puteolos (vlasky Puzzuolo) z Bajas města přese všecko jezero na hřbetě svém do školy i zase domů zpátkem beze škody nosíval, tím samým k tomu přiveden jsa, že jej to pachole u břehu hrávaje Simeonem nazývalo, přibližujícímu chléb jísti dávalo, jeho se dotýkalo, až i na jeho hřbet sedaje, kam chtělo s ním jezdilo. Ten skutek toho času netoliko v Italii, ale i v jiných zemích se roznesl, k čemuž často množství lidu na divadlo přicházeli, a to pachole, jak Simon volati počalo, toho delphina k sobě přivolati i na něm jezditi vídali; a to několik let pořád trvalo, až když pachole umřelo, i delphina u břehu mrtvého našli.
Píše týž Plinius podobný příběh o jiném delphinu v Africe, a o jiném v městě Iasso, kterýž tak velice po svém pacholeti toužil, že jednoho času, když od něho odcházelo, chtě ho ještě dosáhnouti a provázeti, tak prudce sebou do písku střelil, až ústy hluboko do něho se zaryl, a v něm uvázši rychle se udusil.
I o jiném v městě Naupactum, v Amphilochii, v Tarentu a na mnoha jiných místech, žeby se podobných příběhův najíti mohlo, jistí. Také přivozuje Ariona hudce vznešeného, kteréhož, když se jednoho času na moři plavil a s penězi se pronesl, marináři chtíce ho o ně připraviti, proti němu se smluvili, a v moři jej utopiti chtěli. On srozuměv tomu vyžádal sobě od nich, aby mu před smrtí sobě na harfu aneb na nástroj zahrati dovolili. Což když se stalo, hejno delphinův k zvuku jeho hudby připloulo, kteříž okolo lodí pohrávali. Arion vida svůj čas, na jednoho skočil a tak hrající ven z moře na břeh vynesen byl. Svědčí i to, že v zemi Francouzské nedaleko města Nimes, v kraji Languedoc, jest jedno jezero, tehdáž Laterna jménem, do něhožto jistého času delphinové ryby naháněti a tím jménem Simon se svolávati dali, mezi rybáři na lodkách po jezeru jezdícími plovali a jiné ryby bíti pomáhali, začež hojnost chleba od rybářův mívali. Vide Plutarchum in vit. animal. Herod. lib. 1. Aristot. Elianum etc.
Okolo nešporův jeden marinář, kterýž stráž nahoře v koši držel, z daleka jednu galeru spatřil, a patronovi o ní oznámil. Po malé chvíli i my jsme ji viděli. Načež patron střelbu nabiti a spraviti, i nám se přihotoviti poručil, pokudžby k nám chtěla, aneb jiných víc za ní jelo. Tu byl hřmot od zbrojí, oštipů, bubnování a sem i tam běhání, až jsme se všickni po lodí rozlosovali a k potýkání přihotovili. A však ta galera okolo nás z daleka se vezla, toliko aby, jak mnoho nás jest a co předse béřeme, poznati a vyzvěděti mohla, a tak s tím k jiným, kteréž odtud nedaleko za skalím a vrchy při zemi býti musily, aby jela, a spolu s nimi na nás udeřila. Neb ten obyčej loupežníci mořští (vlasky gli corsali di mare), z nichž i tato galera byla, zachovávají. Tím tedy spůsobem když tak dlouho okolo nás se táhla, patron náš poručil k ní z kusu udeřiti; ale koule jí nedošla. Však potom jako po hodině od nás odjela a více se neukázala. A ačkoli dosti nás k ochraně lodí bylo, aniž jsme se té jedné galery přiliž báli nicméně v noci silně jsme hlídali a jim nevěřili, aby s jinými silně přijeti neměli. Nebo kdyby se tak naši vojáci z lodí neukázali a hřmotně nebubnovali, s těžkem bychom byli bez nějakého pokušení projeli.
Toho dne viděli jsme na pravé straně vrch jménem S. Angelo, v moři stojící, blízko země Calabriae ve Vlaších. Naproti tomu z druhé strany jiný, Pelecosa řečený, v Dalmatii, o němž nám pravil patron i marináři, žeby při témž vrchu delphin, ryba, o níž jsem nahoře dotekl, drahně časův se zdržovati a rybářům ryby všelijaké do sití naháněti, od nich chléb brávati, jej jídati měla, až od jednoho vojáka zastřelena jsouc těm rybářům k rybám dopomáhati nemohla, tak že od té chvíle žádných ryb v tom místě tak jako prvé chytati nemohou.
V pondělí 20. dne téhož měsíce měli jsme malý větřík, kterýž se potom dokonce uložil; Vlaši mu říkají il bonazzo. Po povstání prostředních větříčkův a jich zas utišení pomalu jsme se odbírali až do 21. dne úterního téhož měsíce. Tu jsme viděli zemi Apuliam, vlasky Puglia, a v ní při moři ležící, blízko jedno od druhého, jako Bari, Mola, Manapoli, Stoni a jiná mnohá pěkná města, lesy olivovými a mandlovými obrostlá, králi Hišpanskému náležející. Na druhý den 22. téhož spatřili jsme město Brandizzo aneb Brindizzo, latině Brundusium řečené; to v velmi pěkném položení leží. U starých historikův a spisovatelův vznešené jest, nebo i v školách malým dětem při datum epištol Ciceronových často se jmenuje a předkládá. Leží v Apulii a jinák vůbec v Calabrii, při moři Adriatickém, s příležitým přístavem, kterýž za starodávna přední a téměř v té krajině jediný přístav u Římanův byl těm, ješto se do Asie plaviti chtěli. Tu Římané obyčejně armádu svou držívali, a na druhé straně přes moře druhý přístav při městě Dirrachium, nyní slove Durrazzo, v Slavonii měli. To město jedno od druhého dvě stě a dvadceti mil vlaských leží. Do Brundusium z Říma veliká a přední silnice bývala, netoliko pro kupectví, kteráž se sem i tam ze Vlach do Asie posílala, ale kde se jací do těch zemí vojáci a válečné přípravy vysílali, to tou cestou táhlo. Z těch příčin jeden měštěnín Římský, jménem Appius Claudius, od brány nyní ležící k východu polednímu, řečené sv. Šebestiána (za času Římanův sloula porta Capena), až do Brundusium, na šedesáte mil vlaských, dlouhým, sivým, tvrdým z moře dobývaným kamenem cestu vydlážiti dal, tím spůsobem, že prostředkem té cesty strouha jde, do té i z ní zase všecky nečistoty se splakují a vycházejí; však tak široká jest, že s obou stran té strouhy po cestě dva vozy jeden vedlé druhého jeti mohou. Nadto pro pěší lid byly stezky obzvláštní nad silnici vyšší, a tu v jistých místech hospody pro putující vystavené se nacházely; ale již těch kromě silnice aneb cesty, kteráž do dneška již přes sedmnácte set let trvá, se nenachází. Tehdáž obzvláštně pro množství putujících Římané měli obyčej, hroby své nad zemí, na spůsob truhly veliké, s přikřivadlem z kamene mramorového i prostého, dle možnosti mistrovsky vytesávaného, s nápisem při té cestě vystavovati, do nichžto samý popel těla mrtvého a spáleného s skleničkou slzí, které přátelé po smrti toho člověka a jemu na památku vyplakali, i některé groše atd. dávali. Těch hrobův tehdáž na tisíce bylo, a podnes ještě nemálo se jich spatřuje.
Okolo toho města, i jiných výš dotčených, viděli jsme v noci mnoho ohňův na vrších páliti, o nichž, když jsme se ptali, zprávu nám dávali, že jsou věže a skály v těch zemích vůkol po břehu mořském, v nichž, pro loupežníky a vpády nepřátelské do země, dnem i nocí hlídají. Nebo když vidí, žeby se přibližovali, zapálí slámu a dříví, a tak ve dne dýmem a v noci ohněm okolním vesnicem a městům, aby se opatřily, návěští dávají. Sami pak, jest-liže by nepřátelé silně na zem vystoupili, časně utekou. Pakliby žádných příprav vojenských s sebou neměli, by dosti mnoho nepřátel bylo, na věži se jich nebojí; proto že vysoko dvéře aneb díru mají a po žebříce do ní lezou, a týž žebřík za sebou nahoru vtáhnou, a ručnicemi opatřeni bývají.
Ve čtvrtek 23. dne téhož měsíce o polednách zemi Apulii jsme minuli, a ji nejposléz po vrchu S. Maria řečeném viděli. O nešpořích spatřili jsme vrchy veliké Chimera, od města pod nimi ležícího tak nazvané, a dobrým větrem jedouc vrchy ostrova Corfu k večerou jsme uhlédali. O tom ostrovu, ač jsme k němu nepřistali, však pro hodnost jeho něco z čítání i také z slyšení položím.
Ostrov Corfu, v němž jest pevnost znamenitá, prvé sloul Corcira aneb Chersonesus, v moři Jonickém aneb vůbec v moři Mediterraneum, to jest Prostředzemním, kteréž také slove Archipelagus, to jest: Arcimoře, vlasky Mar maggiore, Moře velké, Turkům Acdenici, Bílé moře, pro rozdíl moře Pontus Euxinus řečeného, kteréž, že v okamžení a často bouřemi a hroznými vichřicemi sčerná a tmavé bývá, Černé moře nazívají. Leží od Benátek 800 mil vlaských, a někteří pokládají toliko sedm set. Zemi má úrodnou a za starodávna skrze zahradu, hortus Alcinoi jménem; vznešenou; Ovidius Metamorp. 2. praví, že jest od vína, medu, soli i ovoce všelijakého hojná, a to tím spůsobem, že všudy po polích štěpoví rozličného dosti má, kteréž úrody stíní, a tak oboje dochází. Nebo velikým horkem všecko by uschlo, dříve nežby k dozrání přišlo. Ten ostrov jest na 300 mil vlaských okrouhlý a 40 mílí zdýlí, na němž na větším díle Řekové až posavad bydlejí. V moc pánům Benátčanům léta 1382. uveden byl, a jsou ho v držení až posavad. Proti tomu ostrovu skonává se země, od starých Illiricum řečená, totiž z druhé strany moře Adriatického proti zemi Vlaské ležící, a jde od Benátek až k Macedonii, nyní Epirus jménem. Obsahuje v sobě Dalmatii, Liburnii jinák Croatii, obecně contrada di Zara; Slavonii, zemi slovanskou, od národu slovanského, od něhož český národ i jazyk pošel; krajiny znamenitě úrodné, městy, přístavy mnohými, víc za starého nežli za našeho věku vznešené. Strabo, Ptolomaeus nemálo o nich píší. Ty skrze války a rozličné vrchnosti na větším díle v zkázu přišly. Na ten čas jest jedno město v Slavonii nejpřednější; řečené Ragusium, jináč Ragusi, a od Turkův Dobrovicha, kteréž jest veliké i pevné, a pro přístav v kupectví a obchodích mezi předními městy kupeckými není zadní. To až posavad svobodu svou má, a jest jeho svobodná respublica na spůsob Benátčanův. A však pro moc a blízké sousedství Turka, kterýž mu všecky země a panství mocí odjal, a že mu z ostatku, co drží, 14.000 dukátův ročně dávati musejí, je přinutil, daleko již od prvnější slávy své odstoupilo; nicméně nikdá ještě v moc jeho nepřišlo, a křesťanským lodím v té krajině bezpečné útočiště zůstává. Na tom místě stálo někdy ono u starých spisovatelův vznešené město, Epidaurus řečené.
Na ráno v pátek 24, dne téhož měsíce, ostrova Corfu za sebou jsme nechali a s dobře tuhým větrem dosti prudce jeli, až jsme i po levé straně ostrov Cephalonia, od Zante vzdálí osmnácte mil vlaských, někdy Benátčanům, nyní Turku náležející, minuli. Před rokem mého tudy putování stala se lodí Silvestra, na níž jsem se tuto plavil, nešťastná příhoda. Nebo když se do ostrova Cypru tudy mimo Cephalonii plavila, právě naproti byla sedmi galerami loupežníkův mořských obklíčena a po mnohém se bránění vybojována; patron a lid všecken v ní pomordován, kromě tří osob, jednoho Řeka, s kterýmž jsme se v zemi Svaté v městě Gaza shledali, druhého marináře a třetího pacholete malého Grillo jménem, kterýž se s námi zase plavil. Jak zprávu jednostejnou Řek i pachole dávali, dosti dlouho s tou lodí ti loupežníci bojovali, a nic na ní míti nemohše, s velikou svou škodou zpět se obrátili; ale potom když nešetrností prach v lodí se zapálil a veliký oheň vzešel, obrátili se loupežníci, a s těmi na lodí až do jich poslední hodiny bojovali; nebo prachu, jímžby stříleti mohli, na lodí neměli. Ti pak tří pozůstalí v lodí zalezli; kdežto ač všecko ti loupežníci vyštárali a vynesli, však jich nenalezli, ale odjeli, jako prázdné lodí tu zanechavše, a tak chvíli jim dali, že jsou jedinkou předního stromu nevelikou plachtou do Corfu zpátkem připlouli.
Téhož měsíce 25. dne v sobotu, na den sv. Jakuba apoštola páně, ranním jitrem v svitání připlavili jsme se k ostrovu Zante do přístavu, tři míle vlaské od městečka Zante, a tu jsme plachty spustivše a do moře kotve uvrhše přistavili, a tak z Benátek 12. dne vyjevše, ve 13 dnech k němu se dostali, okolo devíti set mil vlaských, českých pak učiní sto osmdesáte. Téhož dne s patronem my poutníci na gondoli vsedše, vezli jsme se k břehu, vojáků pak nemálo na bárce za námi jelo; a spolu jsme se do městečka uložili i oběd strojiti dali. Zatím šli jsme do kláštera starodávního a nedostaveného bosákův, v němž jsme mši slyšeli. Odtud do kostela řeckého, abychom viděli, jaké náboženství Řekové konají. Po obědích sem i tam procházejíce se ten den jsme strávili, a patron potravami všelijakými lodí opatřil.
Ostrov Zante, latině Zacynthus od Zacyntha, syna Dardana krále, kterýž tam kraloval (jakž Plinius lib. 4. cap. 12. píše), tak jest nazvaný. Leží v moři Jonickém, za starodávna tak řečeném, jinák Mediterraneum mare. Okršlek jeho jest 100 mil vlaských, našich pak dvadceti. Náleží pod správu pánův Benátčanův, kteříž v něm zámek Zante, nad městečkem téhož jména neohraženým, i stráž silnou drží. V tom městečku u bosákův prv oznámených chtějí tomu, žeby tělo onoho slavného a z Latiníkův nejpřednějšího řečníka Cicerona, Římského měštěnína a za živobytí jeho i starosty, též i manželky jeho Antonie ležeti mělo, kteréž jsou, stavějíc léta 1546. při témž klášteře nějakou věc, s epitaphium jeho mramorovým v gruntech nalezli. Neb i někteří píší, že když od Antonia nepřítele svého byl z Říma vyhnán, na cestě z poručení jeho dostižen jsa, a hlava mu sťata byla: manželka jeho tělo mrtvé vzavši, do Zante ostrovu utekla, a tu tělo jeho pochovati dala, i sama naposledy život svůj prostředkem smrti tam dokonala. A jiní jinde jej pohřbeného býti praví, jako v Gajeta mezi Římem a Neapolis.
V tom ostrově roste znamenité víno, řecké u nás řečené, latině a vlasky uva passa, od kteréhož páni Benátčané, jak tomu někteří chtějí, veliký důchod, do mnohonácti tisíc korun se scházející, ročně vybírají. Roste zajisté řecké víno nápodobně našemu vínu, a po listí se nerozezná, než že má něco nižší réví, hrozny delší a zrna maličká. Velmi sladké jest, a hodilo mi se tam tehdáž býti i je trhati, když zralé bylo. Vína vůbec z něho netlačí než toliko pro okoušení, a to z příčiny jeho veliké sladkosti, pro kterouž ho mnoho píti není možné, ale suší je v domích z kamene aneb z hlíny stavených, na spůsob stodoly u nás; a plné ty stodoly těch hrozníků řeckého vína bývají. Odtud berou je do sudův, do košův a jiných nádob, do nichž se tlačí, na lodí prodává a do všeho křesťanstva dodává.
Herodotus lib. 4. píše, žeby v tom ostrově čtyř neb pěti honů od moře malé jezero býti mělo, z každé strany 70 noh zdýlí i zšíří, a dvou kroků zhloubí; v tom že panny samou tyčí a při ní myrtum (jest nám nepovědomé koření) přivázané do jezera strkajíc a vytahujíc znamenitou smolu loví, a přitom myrtu vytahují, kteráž se i v lékařství užívá. Item, co se do toho jezera hodí, to že se všecko v moři najde a do moře vyplyne.
V tom ostrově Řekové bydlejí a něco Vlachův, kteříž pro hojnost všech úrod tam se drží; a jakž Polybius svědčí, ta země vždycky tak hojná byla, že obyvatelé její více bohatství a rozkoší nežli umění a zběhlosti v věcech válečných hleděli, pročež žádné chvály činův a paměti jejich se nečte. Z toho zámku kvadrátovým aneb štukovým kamením a všech bašt jeho vystaveným, ano i z městečka Zante viděti zemi Morea řečenou, o níž doleji něco položím, a v ní pevnost Torneze, od Zante sotva 18 mil vlaských a našich tři míle ležící.
V neděli ráno 26. dne téhož měsíce, slyšíce žebychom ten den nevyjeli, smluvilo se nás všech sedm poutníkův, abychom na jeden vrch, na němž malý kostelík, Maria di piscopa řečený (stojí od Zante městečka šest mil vlaských vzdálí), putovali. A tak na ten vrch pro veliké horko pracně jsme vylezli, a na něm u kostelíka čisternu plnou studené a čisté vody našli. Tu poodpočinuvše vešli jsme do toho kostelíka, a v něm řeckou zpěvavou mši slyšeli; potom obydlí kněží řeckých, Caloyeri řečených, při tom kostelu navštívili i to poznali, že v nouzi a veliké chudobě na tom místě se drží. Při něm jest věž, na spůsob dotčených ve Vlaších, pro stráž na moři, po němž velmi daleko se patřiti mohlo. Odtud navrátili jsme se zas k naší čisterně a tu nám poslané věci od hospodáře našeho, jako: kuřata pečená, melouny, víno v hrozních, chléb a dobrého vína láhev, jsme nalezli; tím vším se poobčerstvivše, zase dolů zpátkem se obrátili. A jsouce na polovici cesty, uslyšeli jsme, že z jednoho kusu na lodí vystřelili, tím znamení všechněm dávajíce, aby se co nejrychleji do lodí najíti dali, že brzo pojedou. Té nenadálé příhody velice jsme se ulekli a co mohli dolů pospíchali, ale teprv o nešpořích do městečka jsme se dostali, a zaplativše v hospodě, k moři pospíšili. Tu naše štěstí bylo, že jsme velikou bárku hotovou našli, ji zjednali, a na ní k lodí se plavili, an již plachty rozkládali a vytahovali; a kdybychom byli i hned jí nedohonili, že silný vítr, jak jsme se na ni dostali, váti počal, bylibychom ji na té bárce neuhonili, ale tu v Zante zůstati musili, snad déle nežby se nám bylo líbilo a peníze stačiti mohly.
V pondělí ráno 27, dne měsíce Července dobrým a stálým větrem jsme se plavili až do poledne, a tak do půldruhého sta vlaských mílí od Zante vzdálí ujeli; potom vítr ulevoval. A tehdáž přes celý den vrchy, zemi i města krajiny Morea řečené jsme viděli, o níž tuto něco položiti nepominu. Ta země od starodávna sloula Peloponnesus, a leží v moři Aegeum aneb Jonicum, obecně Mediterraneum, se všech stran, kromě s té strany země Řecké, kteréžto šest vlaských mílí země šíří se drží, nejináč než jako hlava krkem při těle, od čehož peninsula sloula, to jest: nedokonalý ostrov, kterýž se z nějaké částky země přídrží, a ta slove latině Isthmus. Ten tedy nedokonalý ostrov mezi všemi podobnými v světě nejslavnější vždycky byl a zůstává. Jeho okršlek jest čtyry tisíce honův, učiní přes půl páta sta mil vlaských. Před lety měl mnohá hlavní města, jako jsou: Argos, Sparta, Corinthus, Mycenae, Lacedaemon, Patra, Messenae, Methino, Coron, Elis, Pisa etc., z kterýchžto všech sotva dvě pozůstaly k městům podobné: Coron a Modon, znamenité pevnosti a někdy hradby všeho křesťanstva proti turecké mocí. Benátčané drahně časův je drželi, až i ztratili léta 1500. Zvláště pevnost Modon, kteráž vůkol v moři leží, kromě z jedné strany velmi úzce se země drží, tu když Turek byl oblehl a na ní nic míti nemohl, oni sobě nepřítele v pevnosti lehce vážili, tak že když jim jednoho času kolikas galer s lidem a potravami do přístavu na pomoc přitáhlo, všickni v městě k přístavu běželi, zdi opustili a s hostmi svými se vítati chtěli. Turci, spatřivše že na zdech ochrany není, neobmeškali města zlézti, a brány dobyvše do něho vpád učinili, co k přístavu neběželo, to tam doháněli, bili, ty galery a co na ně uteci mohlo, odehnali, ostatní pobili a město opanovali, kteréž posavad v své moci drží.
Ten nedokonalý ostrov jest sice v svém spůsobu velice pevný, neb kromě kolikas málo přístavův nelze do něho, a s té strany úzké země Isthmo, tu jsou staří Řekové i po nich křesťané vždycky zed tlustou, s baštami a příkopy hlubokými, měli, a žádný do království nemohl, leč skrze brány, jakoby jediné město bylo. Sloula ta zed Hexamilion, kterouž Amurathes, císař Turecký, přestrašiv svou mocí Řeky ji brániti mající, že před ním z daleka, zed opustivše utekli, dobyl a zbořil, i všem v té zemi poplatek uložil. Ačkoli potom zase Benátčané lid navedli, že poplatku dáti nechtěli, a zed v patnácti dnech novou vystavěli léta 1453.; však když se brániti měli, opět utekli a ji do gruntu zbořiti dali. Tak na tu zemi větší podrobenství uvedli, v kterémž posavad trvají.
V úterý 28. dne téhož měsíce plavili jsme se pracně, pro odporný vítr, mimo ostrov neveliký, plný hor a vrchů po levé ruce, jménem Cerigo, a jakž Bordonius lib. de Insulis píše, sloul někdy Scothera. Aristoteles jmenuje jej Porphyris, pro lom mramoru, kterýž v něm jest a porphyr slove, kterýž u veliké vzácnosti podnes všude mají. Plinius a jiní jmenují jej Cythera ; odkudž praví, žeby Venus, bohyně pohanská, pojíti měla i Cytherea nazvána byla, z kteréhožto jména Cythera Cerigo pošlo, a do dneška tak sluje. Tu byla také vlast Heleny krásné ženy, pro kterouž Troja město zkaženo jest. Náleží pánům Benátčanům, kteříž v něm pevný zámek mají.
V středu 29. dne památky sv. Marty téhož měsíce týž nedobrý vítr trval až do nešporů, napravil se potom až do půlnoci, a zas utichl až do jitra. K večerou spatřili jsme malý ostrov, Cirigoto nazvaný, ale pustý, a tu jsme také nejprv vrchy ostrovu Candie viděti počali. Před večerem viděl jsem mnoho ryb z moře se vystřeliti, nápodobné u nás rybám proudníci řečeným, zdýlí jedné pídi; ty ryby měly křídla, téměř co netopýř, jimiž letěly dosti daleko nad vodou půl lokte zvýší, a zase do vody padaly; a jak mi zprávu dávali, často na lodí houfem padají; když se zhůru dají, a přes lodí letěti chtějí, tedy o provazy, plachty a jiné věci při lodí se urazí a padnou. Píší někteří, že za příčinou jiných ryb, albocareni řečených, které se za nimi shánějí, tak nad vodu uteci a jim uletěti musejí. Tehdáž jeden marinář jednu na lodí měl, a ji jsem rukama svýma ohledoval.
Ve čtvrtek 30. dne téhož měsíce zase jsme odporný vítr měli až do
poledne, potom se napravil a nás k ostrovu
Candii hnal, kterýž
jsme vždycky před sebou viděli. Až v pátek den sv. Jeremiáše 31.
dne téhož měsíce, dvě hodiny přede dnem, k němu nás a až do přístavu
vehnal, kdežto jsme, plachty spustivše a kotve zavrhše, od břehu na
dvě vlaské míle zastavili a stáli, od města
Candie deset mil
vlaských, k kterémuž jsme pro veliké mělko s naší lodí, nebo velká
byla, přistati nemohli.
zpět na obsah 
Další: O připlavení se k ostrovu Kandii, i co se tam dálo.