|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Večeře v klášteře S. Kateřiny.
Když jsme do kláštera skrze dvoje pevné dvéře vešli, kteréž na spůsob malých vrat veliké udělané byly, vyšli proti nám někteří mniši caloieri, a jeden z nich vlasky k nám mluvě, nás jmenem arcibiskupa svého vítal; a po té, majíce sobě od nás poděkování učiněné, vedli nás jakýmisi schody nahoru, a tam nám příbytek náš vykázali, totiž komoru prázdnou, bez loží, stolů, lavic a jiných potřeb, toliko zídky jakési od kamene a cihel na slunci sušených, do paždí zvýši a pěti čtvrti lokte zšíři, při zdech přistavené pro líhání byly; ale ani slámy, ani modrací na nich nebylo.
Ten caloier byl nám k rozmlouvání přidaný a s námi se dobře snášel, a hladem, žízní a horkem zemdlené brzkou večeří těšil; s kteroužto že dlouho od nešporů až do večera prodlívali, jináče jsme nemyslili, nežli že tím lepší bude, a k ní jsme se s chuti chystali. Když pak čas večeře přišel a nám o tom oznámeno bylo, kdož jest raději a ochotněji k ní chvátal, jako my; pročež ukázali nám do refectorium svého, o některý stupeň nížeji, nežli naše komora byla, a my se tam za stůl zasadili, a k nám dva jiní caloieři přisedli, majíc každý z nás před sebou po talíři dřevěném a pecník chleba černého nevypeklého. První dání přinesli nám na míse bob syrový u vodě rozmočený, na spůsob u nás pučalky močené a neupražené, jakýž náš mouřenín svým velbloudům dával; toho zakusíc nemohli jsme pro jeho hořkost a odpornost jísti, a jakkoli nechutný chléb byl, raději jsme ho uštipovali a v ústech žvýkali, očekávajíce něco lepšího. Potom dali dvě konvice na stůl, k nimž jsme tím ochotněji sáhli, domnívajíce se, že v nich dobré víno najdeme, abychom po něm síly nabyli a sobě zase žaludky po té smradlavé vodě napravili; nebo tím méněji jsme ho z Cairu vzali, majíce za to, že ho tam konečně v hojnosti dostaneme: ale bylo husí víno, a o jiném nic věděti nechtěli. Druhou krmi přinesli jakési ryby syrové z Červeného moře, toliko že na slunci sušené byly, nápodobné těm, kteréž u nás matky boží ryby a jináč platýsy nazíváme. Můj tovaryš s tulmačem z velkého hladu jedli je s ochotností, a ukusovali jich velmi těžce, že sobě zuby vylámati mohli: ale já jsem jich ani okusiti nechtěl, nýbrž rozuměje tomu, že to poslední krmě byla, a počínali sklízeti s stolu, žádal jsem za kus sýra, abych tím: Caseus et panis sunt optima fercula sanis, totiž "sýrem a chlebem, nejlepšími a zdravými pokrmy" zavřel. I přinesli ho malý kus, kteréhož jakž jsem okusil, jinačejší chuti a barvy mi se nezdál, nežli jako u nás mýdlo bývá, a podnes jej za takový mám. Na postolí, místo ovoce, pozdrželi nás rozprávkou, až když jsme již vyvstati chtěli, poslal nám arcibiskup na přivítanou zvláštní poctu, totiž konvičku malou z daktylů páleného vína, a našemu z droždí pálenému nápodobného, toliko že tak silné nebylo.
Tu nám přidaný mnich dal přinesti porcellanu, a do ní málo toho páleného naliv, k tomu vody z konvice přilil a po té nám připil, a my jeden druhému, až jsme to pálené všecko vypili. A hned jsme poděkovavše z večeře odtud vyvstali, na tučnou polívku nenaříkajíce, zvláště já, kterýž jsem ani toho sýra užiti nemohl. Z čehož každý souditi může, jaký jsme nocleh s prázdným žaludkem míti mohli, podlé přísloví: Chi va in letto senza cena, tutta la notte se remena, totiž : "Kdo se s večeří chybívá, nepokojnou ten noc mívá."
Sedmnáctého dne téhož měsíce ráno vstavše tím lehčejší, po cestě jsme odpočívali, a kostel, kaply a co v nich bylo, spatřovali; zvláště spatřili jsme množství jmen osob z rozličných národův, kteříž tam byli, a některých znaky vyryté, kreslené i malované po stěnách.
Potom pak žádali jsme caloierův, poněvadž náš intent a přední úmysl jest, abychom horu Sinai a jiná místa v písmích svatých vznešená i svatá spatřili, pro něž že jsme se na takovou nebezpečnou cestu vydali: z té příčiny aby nás vedlé obyčeje starobylého z prostředku jejich dva provedli, a dá-li pán bůh hned dne zejtřejšího taková místa nám volně ukázali. Oni zase nám odpověděli, že to arcibiskupu svému oznámiti chtějí; a po malé chvíli přišedše od něho, nám, abychom k němu přišli, že nás za to žádá, pověděli. K kterémuž jakž jsme přišli, místo jiného pozdravení a promluvení toliko nám ruky podal a zase od sebe propustil. Však potomně uradiv se s svými caloiery, dal nám oznámiti, že jim v čerstvé paměti zůstává, kterak s poutníky po místech svatých choditi povinni jsou; ale na ten čas že o tom dobře víme, i sami na díle toho povědomi jsme, v jaké oni nevoli s Araby okolními zůstávají a pro ně z kláštera vyjíti nesmějí. Z té příčiny abychom jim nic zlého nepřáli, nýbrž poněvadž některé své náchlební a poplatní Araby u sebe v klášteře mají, z těch dva že nám přidají, a ti to vše, cožby caloieři mohli učiniti, nám dostatečně že ukáží.
Podlé čehož vidouce, že jináče býti nemohlo, na tom jejich zakázání
jsme přestati musili, a již k času rannímu celý den (abychom tím
volněji tu celou obyčejnou pout v témž dni vykonati mohli, ješto jiní
před námi ji sotva ve dvou dnech vykonávali) zásobili jsme se chlebem,
těmi suchými syrovými rybami a tím nechutným sýrem; vody jsme s sebou
nevzali, proto že jsme ji tam dostati mohli, a tím časněji po takovém
pankétu, jakýž jsme prvního dne měli, na odpočinutí se odebrali.
zpět na obsah 
Další: O vyjití našem z kláštera svaté panny Kateřiny na horu Oreb, Sinai a horu svaté panny Kateřiny, a co jsme v těch místech paměti hodného spatřili.