|
- Harant | - Cestopis | - Copyright | - |
Návrat do Cairu. Najímání vojska tureckého. Lázně v Kairu. Turecký pohřeb. Mumie a pohřby egyptské. Pyramidy egyptské, tři nejpřednější jich. Mumie co lék.
Při konci kapitoly 13. bylo oznámeno, jakým jsme spůsobem do ležení arabského z cesty od hory Sinai přijeli; již pak nyní, kterak se s námi potom dálo, psáti budu.
Dne dvacátého šestého měsíce Října, to bylo v pondělí po svaté Voršile, přivstali jsme sobě za raní, a jakž svítalo, tehdy nemohše na těch velbloudích, na nichž jsme přijeli, nikam dále pro ustání jejich, šli jsme s naším mouřenínem pěšky do Cairu, až jsme okolo tří hodin na den do města a příbytku našeho ve zdraví přišli. Tu každý porozuměti může, že jest nás pan consul a všickni jeho rádi viděli. My pak po té naší dlouhé procházce nemeškali jsme sobě dobrý oběd dáti přistrojiti (neb jsme toho všickni napořád hned dobře potřebovali); než vína neměvše, vodu toliko z Nilu píti jsme musili, ale i ta nám tak vděčná a chutná byla, proti těm arabským, nečistým, smradlavým a slaným vodám, jakoby víno proti dobré vodě býti mohlo. Náš mouřenín byv obědem dobrým od nás chován, poděkování nám učinil, a mně mé cikýny, kteréž jsem mu na poušti k věrné ruce schovati dal, upřímně vrátil, a po té do svého obydlí odešel.
A takž tehdy tu cestu k hoře Sinai začavše 8, dne měsíce Října, vykonali jsme 26. téhož měsíce, to jest v 18 dnech, s velikým podivením pana consula a jiných, kteříž ji nikdy v těch horkých časích tak brzo od žádného vykonanou nepamatovali. V tom čase tovaryši a spolupoutníci naši, kteříž s námi z Jerusaléma přijeli, nás z Cairu odjeli do Alexandrie, nemyslíce abychom se pokud živi odtud vrátiti měli.
Dne dvacátého sedmého téhož měsíce, vyšedše ráno z příbytku a tulmač náš s námi, procházeli jsme se po městě, spatřujíce onde i onde všecko, nač jsme jen přišli. A v tom viděli jsme také najímati vojáky na mzdu proti nám křesťanům do Uher; nebo chodilo tam několik osob Turkův, jakoby vůdcové byli, a před nimi jeden na malý buben jednou rukou bubnoval, a druhou rukou drže píšťalku v ústech, pískal; k těm kdož zapsán býti chtěl, přistoupil a s nimi chodil, než malý závdavek bral, jen kolikos mejdinů, a ti, kteříž se zapsati dávali, každý sobě pérko za tulbant vstrčil, na znamení toho, že jest vojákem, aby měl větší svobodu. Ale velmi jich málo se najímalo, a to proto, že předešlých let v velikých zástupích ven z země do Uher se vyvedli, a sotva z 15 jeden se domů vracel. Nebo nadáli se ponejprv; že v Uhřích tak dětinská vojna jest, jako u nich, kdež více nájezdy činí a loupeží hledí, nežli bitev, půtek a útokův při dobývání pevností. Protož poznavše že tam žertu není, a že tam takový zisk měli, jakoby na nedvědí kůži pili, nepříliš se tam táhli; majíce také, jakožto lidé z horkých zemí, tyto naše krajiny přirození svému odporné strany zimy, větrů a těžkých prací, jimž oni nezvykli, tak že jich málo koliks z té vší krajiny a z tak lidnatého města se našlo, kteříž se na tu vojnu vydávali; jakž o nich nížeji (nebo s námi do Rosetty táhli) dotčeno bude.
Po dobré zase chvíli vrátili jsme se do příbytku k obědu; po obědě na tom jsme se snesli, abychom, byvše po té cestě tak unaveni, uprášeni a velice zašpiněni, do lázně šli a se zmyli. A protož šli jsme s tulmačem naším k lázni od hospody naší nejbližší, kteráž však za několika ulicemi podál byla. K té když jsme přišli, ptal se zdaleka přede dveřmi tulmač, byl-li by kdo tam? I dána mu odpověď, že se myjí v ní ženy. Tedy šli jsme k jiné, a přiblíživše se k ní, dali jsme se ptáti, jaké by se tam pohlaví mylo? I bylo nám za odpověd dáno, že také ženy. Opět šli jsme k třetí, ale i tu pro ženy jsme přístupu neměli; potom k páté, šesté i více, ptajíce se vždy a hledajíce s velikou naší obtížností, po daleké té chůzi a ustání našem, příhodnosti k zmytí; a již jsme mínili zas do hospody se obrátiti; mezi tím však jsme na jednu vždy přišli, v níž že by mužské pohlaví tehdáž bylo; zprávu jsme měli. Do té tehdy jsme vešli a přišli jsme místo síně pod klenutí, na spůsob ambitů a loubí klášterských, kteréž vůkol dvorečku neb plácku neklenutého a otevřeného stálo, staří je jmenovali latině apodiarium. Tu jsme viděli mnoho chasy turecké a pohanské, vždycky jednoho vedlé druhého, v obzvláštních udělaných do zdí výstupcích a poloklenutých, zpředu pak otevřených, na lavicích vyzděných zvýši do kolenou, rohožemi přistřených seděti, se obláčeti a jiné svláčeti. Na tom dvorečku byla pěkná z mramoru čtverhraně stavená kašna, do níž studená a čistá voda tekla, kterouž do lázně a jinam, kde potřebí bylo, brali a jí užívali.
I ohlédajíce se, kde bychom prázdné výstupky pro nás našli, s tom přišel k nám lazebník a vedl nás do jednoho prázdného, a tu nám místo rouchy po kusu modrého plátna, jímž bychom se zastřeli, vrhl, a k tomu malou medeničku mosaznou, v níž bychom vodu měli a z ní se splakovali, každému přinesl. Takž tehdy spravivše se, byli jsme od téhož lazebníka do lázně uvedeni, a naše šaty, tak jako jiných všech, byly pilně hlídány od jisté osoby k tomu nařízené, kterýž sloul za starodávna capsarius. Tu jsme spatřili znamenitou lázeň, vnitř prostrannou, naskrze klenutou a nákladně stavenou, dlážděnou rozličných barev mramorem, též i jinde po stěnách obkládanou. U prostřed klenutí v stropě bylo široké okno z pěkných skol, nímž samým světlo do lázně vcházelo. Lavice a svrchnice byly z hlazeného mramoru, na nichž mnoho lidu sedělo i po zemi leželo. Tolikéž vůkol té lázně byli výstupci jeden vedlé druhého, s dveřmi zavřenými, z těch do jednoho lazebník nás uvedl, abychom bez překážky turecké sami v něm s pokojem býti mohli; však za takové pohodlí musí se mu obzvláštně platiti, což se i nám učiniti dostalo. Ten výstupek byl jako nějaká kaplička a nákladně stavený, též lavice a podlaha mramorová v něm byla, a po jedné straně ve zdi byli tři mosazní čepové: z jednoho tekla horká, z druhého vlažná, z třetího studená voda s dostatkem, kterouž jsme sobě točili podlé naší libosti. To pak nejdivněji nám bylo, že ani v tom výstupku, ani v veliké lázni žádných kamen ani děr jsme neviděli, kudy tam horko šlo, a však bylo velmi horko nejinak než jako u nás v dobře vytopené lázni. Zatím když jsme se chvílku pozpotili a pohřili, přišel tentýž lazebník, aby nám posloužil. A tu nás jednoho po druhém po všem těle drbal, třel a otíral šatem přes ruce obaleným, jako u nás ostrým a namydleným pytlíkem obyčej jest. Potom nám na zem se položiti a roztáhnouti kázal, tu nás divně za ruce, za nohy vzhůru táhl a třásl, jakoby z nás duši vytřásti chtěl, semotam obracel a rukama po hřbetu tlačil a tiskl, až nás jedním kolenem naklekoval a se zapíral; což v pravdě nám nerci-li k smíchu podobné, ale víc strašlivé býti se zdálo, aby snad někomu kloubů aneb příhbí nepřetočil, neb kostí nepolámal, ač jest s námi milostivě nakládal, věda snad že jsme my takovému nelibému pohodlí nezvykli; nebo jiným nastoupí oběma nohama na záda a drže se rukama za ramena, nohama mu dolů po hřbetě se vozí a klouzá, a to též z předu po těle činí a po stranách, až všudy kosti praštějí; však jako tomu navyklým žádnému nic neuškodí, nýbrž jako u nás kdo se namůže, a jak říkáme, hřbetu zlámaného jest, se potáhne a zatřese, polehčení poznává, tak tuto také jakoby se jim klouby a kosti ponapravily, lépeji se mají a čerstvější bývají; ano i my jsme také spůsobilejší a ohbitější byli. Potom nás obmyl a po těle splákl, kromě hlav tak nechal; oni sic sobě hlavy zároveň s celým životem mývají, proto že je břitvou oholené nosí, a jich zvláštně nemyjí jako u nás; my tedy chtěli-li jsme špíny s hlav pozbyti, sami jsme je sobě zmýti musili.
Takový spůsob mytí a lázní ještě zachovávají Turci a jiní v těch zemích národové hned tam od času starých pohanův, kteřížto více z rozkoší, aby těla svá oleji a mastmi vonnými mazali a po vypocení se kůži natírali, nežli pro obmytí špíny, lázní mnoho užívali. Nebo hned nejprvé u asiatických národů nad jiné rozkošem oddaných pošly neb býti počaly lázně, a ty potom i do Evropy se dostaly, zvláště do Říma, kdež tehdáž stolice císařův Římských byla. Tu lázně byly staveny s nesmírným nákladem, jako nějaká městečka a hrady, v nichž byli lesové, rybníky, divné besídky, hospody, a v těch všelijaké hry, kratochvíle a rozkoše až přes příliš provozovány byly, a co se jen od rozkoší vymysliti mohlo, mužskému i ženskému pohlaví, všeho toho se povolovalo, tak že tam velicí páni, aneb kdokoli chtěl na své peníze živ pobyti skvostně a je marně utratiti, ve dne i v noci tam bývávali. O čemž Plin. in epist., Spartianus, Lampridius, Julius Capitolinus, Barth. Marlianus topog. urb. Roma, Joh. Servilius de mir. antiq. oper. a jiní vypisují, a lázně ty thermas jmenují.
Přes to však ještě i pro příčiny jiné Turci pilni jsou lázní a častého mytí. Nebo v zákoně jich zapovědíno jest do mešitu jíti, anebo se doma modliti, dřív než by špína s těla byla smyta; anebo tělo, byť prvé čisté bylo, předce obmyti musejí, proto že oni věří tomu, že tou vodou živelnou a splakováním zevnitřní špíny s těla tak hříchův svých vnitř pozbývají a se očišťují. Čemuž dávno před nimi i pohané věřili a to tak zachovávali, jakž jest tomu rozuměti z Pausania lib. 2. Virg. lib. 2. Eneid. et 6. ibid. Ženy pak jejich, ač vždycky uzavírané v domích jsou a nikam ven nerci-li vyjíti, ale ani vyhlédnouti nesmějí, však pod zámyslem náboženství a očišťování tím častěji do lázní chodí, aby tudy muže své oklamávaly, a někam jinam, jakž se které hodí a zlíbí třebas na milovánky ušinuly, anebo sprosta drobet se z domův projdouce, provětřily. Nebo muži vědouce, že žádné mužské pohlaví do lázně, v kteréž ženy jsou, nesmí jíti, ani tam jim kdo jiný krom ženského pohlaví přisluhuje, na to se bezpečí a nemyslí, aby se pod tím jaké lotrovství, jakovéž u nich zhusta se děje, konati mohlo. Jakož pak táž příčina byla, že jsme my se od jedné lázně k druhé toulati musili, poněvadž jest přísně a pod hrdlem zapovědíno do lázní, v kterých by se ženy myly, nevcházeti.
Slavné, bohaté paní mají své lázně v domích, v pěkných a rozkošných zahradách, nákladně pěkně vystavené, v těch se mývají a jedny druhé se k sobě s zástupy čeledí a kleštěncův i také děveček zoví, a od půl dne do druhého se myjíce, spolu kratochvilí, laškují a se zabývají.
Do obecních lázní obzvláštně rády chodívají, a tam často v zástupích se scházívají, aby jedna druhou odrbávala a myla; a takž vespolek v libých rozkošech oplývají, že když druhdy zvědí, v které lázni neb ulici pěkná osoba, bud že ona panna neb žena jest, pro tu naschvál jako jiné feny lezou, a zdaleka do lázně půjdou, aby se na ni podívaly, a jí mohou-li posluhovaly, nejináč jí na službu hledíce, než jakoby mužské pohlaví byly, jakovéž ženy k pohlaví svému zapálené a chlipné vypisují Suidas a Martialis, jmenujíce je tribades. Když do lázně jíti mají, připravují se co mohou do nejpěknějších šatův, a jedna děvečka nosí na hlavě nádobu, buď cínovou, stříbrnou aneb měděnou, v níž patuchy, čechlíky a jiné své šperky mají, a to vše přikryjí šatem hedbávným a tkanicemi aneb pasamány premovaným; jiná děvečka nosí koberec, na němž paní sedává; jiná nese košík neb truhličku, do něhož klénoty a jiné věci paní schovává, a tak dále.
Jestiť pak každému národu dovoleno do lázně choditi, a jedněm jako druhým rádi posluhují, a to za špatné peníze, a místem jsou lázně nadané a své důchody mají, v nichž se znamenité pohodlí lidem činí a prokazuje, z nichž také jedny nad druhé nákladněji stavené jsou, a ta, v níž jsme byli, jedna z nejchatrnějších byla, a několik set jich v Cairu býti praví.
V Jerusalémě sic jsou také lázně, velmi pěkně vystavené a rozkošné, s mnohými pokoji a sklípky, avšak asiatské je převyšují.
V lázních tureckých dávají sobě muži břitvou brady a hlavy holiti, jinde pak po těle, jako i ženské pohlaví, žádných vlasův netrpí, nýbrž je sobě pokaždé, jak jim málo povyrostou, mastí jakousi, kterouž rusma jmenují, shánějí; tou když natrou mezi pocením se místa vlasatá, tehdy ní bez bolesti vlasy vytáhnou a setrou, jakoby jich nikdy nebylo, a tudy holého těla jsou. Leon. Fioravanti del comp. dei secreti ration. vypisuje receptu takové masti, též jak by se vlasy na obočích černiti měly, na čemž Turkyně mnoho zakládají a tím pyšnějí, lib. 4. c. 13. 14. 15. a v knize jiné de Capricci medicinali cap. 88. A vůbec nadevšecko jiné v lázni velmi tiše a uctivě se chovají, daleko jiným spůsobem, nežli kde mužské a ženské pohlaví vesměs v jedné lázni i v jedné vodě se mývají, jakž se to v Švýcařích, v Baden a Vallis i v Denemarku a jinde místy podnes děje. O Valliských píše Casp. Collinus, Sedunus. O Badenských vařích, jak sobě v nich mužské i ženské pohlaví nestoudně provozuje, Poggius Florent. inter epist. En. Sylvii epist. 4. 2. 5. My potom po dobré půl druhé hodině, zmyvše se dobře, vyšli jsme z lázně k místu, kde jsme se svláčeli, a po té majíce pryč odjíti, kázali jsme se ptáti, co bychom od lázně měli dáti, a domnívajíce se, že mnoho budou od nás chtíti míti; a oni toliko dva mejdiny od osoby žádali, kteréž jsme jim s ochotností dali, a odtud v pokoji odešli.
Vracujíce se do hospody, potkali jsme se v jedné široké ulici s zástupem lidu proti nám jdoucího a velmi hlasitě křičícího, jehož jsme se ulekli; ale dal nám zprávu tulmač, že mrtvého k hrobu nesou, abychom s cesty na stranu ustoupili, což jsme hned zdaleka učinili. I šlo nejprv množství lidu napřed, za lidem tím kněží jejich před marami, křičíce jeden přes druhého co nejvíce mohli; zacpávajíce sobě oběma rukama uši, snad proto, aby se neohlušili vespolek; za nimi nesli máry na ramenou a tělo mrtvé v truhle, kteráž byla přikryta pokryvadlem, a na jednom konci v hlavách tulbant turecký postaven byl. Za marami šlo množství žen s zakrytými tvářemi, však ne bez pláče a křiku hlasitého, naposledy lidu obecní zástup, ten zavíral a nás minul, odkudž jsme potomně bez překážky do hospody naší došli.
Dvacátého osmého dne, totiž ve středu na den svatých Šimona a Judy, přišel k nám ráno janičar, rodilý Francouz a poturčilý, s kterýmž jsme dali promluviti, aby nás za město k spatření pyramid a mumii vyprovodil; ten nám oznámil, že jest ven z města vysílal přezvěděti, mohli-li bychom pro vody a zátoky toho času z Nilu řeky jdoucí k ní dojeti, ale že zprávu má, že v některých místech mosty voda pobrala, tak že na ten čas tam se dostati nám možné nebylo; pročež musili jsme na tom předešlém jich s vrchu zámeckého spatřování bezděk přestati. Avšak vedlé toho zdaleka spatření i od jiných vzaté zprávy mohu tuto o nich poznamenati.
Měli ten obyčej Egyptčané (věříce o z mrtvých vzkříšení) těla mrtvých nepáliti jako Římané, ani do země pro v zem se obrácení jako Řekové pohřbovati, ale aby do vzkříšení trvánlivá učiněna byla, je balsamovali a natírali, buď balsamem aneb aloem, myrrou, smolou cedrovou, solí a co jiného k tomu náležitého měli, a jak kdo možný byl, mrtvého svého v šaty pěkné neb prosté obáleli, a v místo suché, jako do sklepův suchých, písku aneb truhel kamenných kladli, a takovým spůsobem nesčíslný počet těl mrtvých neporušených zachovali; a ještě podnes mrtvé své v místa pustá, kamenitá, neúrodná a k ničemuž jinému nespůsobná kladou a schovávají, což také po všem tureckém panství od křesťanův i od Turkův se zachovává.
A protož v těch místech s strany polední přes řeku Nilus blízko od města Cairu, kdež se africké pustiny písčité začínají a z té strany Egypt neúrodný jest, tu jsou staří Cairu obyvatelé i nynější všickni místo pohřbům svých těl mrtvých obrali, sklepy v zemi vzdělali, jiní hroby ven z země, jiní desky, věže a jiná nákladná stavení na památku a slávu rodů svých vystavěti dali, tak že se v tom místě několik set kamenných sloupů čtverhraných, jiných opět okrouhlých, a soch velikých, věží od spodku širokých a k vrchu kuželatých; item desk aneb hromady kamení narovnaných neb nakladených nachází, o nichž o všech dlouho by bylo psáti, toliko tuto něco o pyramidech dotknu.
Ty věže tak jsou nazvané od řeckého slova pyr, totiž oheň, a to proto, že dole od spodku široce, k vrchu pak čím výše tím úže se stavěly, tak rovně jako každý oheň svým vrchem k úzku směřuje a se ztenčuje, tak tyto, aneb jako diamant špičatě k vrchu staveny byly a jsou.
Mezi jinými mnohými, kteréž se v těch místech a píscích nacházejí, nejpřednější tři pyramidy jsou, o nichž staří i novotní historikové mnoho vypisují, a mezi sedmi divy světa je pokládají. Plinius lib. 36. c. 12. Herod. lib. 2. a jiní staří historikové, jež Plinius vyčítá, mezi jinými věcmi toto o nich píší: že jest na nich dělalo čtyřikrát sto tisíc lidu, každého čtvrt léta jedno sto tisíc lidu kamení lámalo v Arabii skalnaté, a to přes pouště až k Nilu dodávali, a přes řeku na místo, kdež nyní stojí, a sedmdesáte osm let na těch třech stavěli, a na jedné největší 20 let. Na dělníky vynaloženo na samou cibuli, česnek, krom nádobí, dobytkův a jiných pokrmův, tisíc a osm set centnéřů, to jest tisíc tisíců a osmdesáte tisíc korun, jakž Pierre Messiees div. Lecons, trois. patr. c. 32. vypravují. A není divu, že jsou se králové tehdejší v taková díla a stavení měst, věží a pevností vydávali; nebo máme toho důvod z písem svatých, že jest Josef všecken lid Egyptský v otroctví a služebnost v čas drahoty sedm let trvající přivedl, tak že nechtěli-li jsou králové svého práva potratiti, vymýšleli na lid poddaný všelijaké a zbytečné roboty; a na samém lidu Israelském příklad máme, jichž tehdáž šestkrát stotisíc mužův bylo, krom žen a dětí, a den po dni k stavení robotovati musili, že jsou ovšem tehdáž také něco nového dělali, a skrze to od králův své vychování a stravu měli.
O největší a nejpřednější píše Herodolus a jiní historikové, že ji nějaký král Chemmis neb Cheopis vystavěti dal, a podnes v celosti zůstává, ačkoli na tři tisíce let stojí. Jest čtverhraná, a jakž Diodorus poznamenal, že každá strana při zemi tisíc šest set a osmdesát střevíců zšíři jest, a však du Villamont es voyages lib. 3. c. 13. měřiv ji před málo kolikas lety, každou stranu po 400 kročejů, a kročej po půl třetím střevíci počítajíc, pokládá jeden tisíc noh, vůkolí čtyři tisíce. Boterus lib. 3. píše, že něco více nežli půl míle vlaské při zemi v okršlku svém jest. Vysokou pokládá ji Herodotus 8 honův, hon 240 noh dlouhý, učinilo by 1920 noh zvýši; Diodorus 6 honův, učiní 1440 střevíců. Ale novotní spisovatelé počítají po stupních, kteréž od země až do vrchu vůkol a vůkol zevnitř jdou, jichž počítají 250 a každý 5 střevíců vysoký, střevíc pak 10 prstův dlouhý, což by učinilo 1250 střevícův. Bellon. lib. 2. Pet. Martyre Milannese etc. Kamení jest velmi tvrdé a veliké, a jakž Pompon. Mela pokládá, nejmenší kus 30 noh jest zšíři; avšak tehdejších časův neměli takových nástrojův a spůsobův k vyzdvihování kamení a jiných potřeb, jako nyní, tak že staří spisovatelé jináč nesoudí, nežli že jsou pracně rukama a sochory takové kamení od jednoho schodu neb stupně na druhý váleti a sázeti musili, což by se nyní našim dělníkům za nemožné býti zdálo.
Na vrchu nahoře, ač se nezdá, aby co bylo, však jest tam místo čtverhrané, a z každé strany pěti střevíců, a to z jednoho kusu kamene, což velmi divné jest na takovou výš tak veliký kámen vyzdvihnouti a vsaditi. Také jest jistá věc, že byť nejsilnější střelec z lučiště šíp, stoje nahoře, do povětří přímo vystřelil, nemůže spodku u základu přestřeliti, ale pokaždé šíp na stupně padne, z čehož se veliká šíř souditi může. A vůbec není a neměla by slouti věže, ale kamenným neb vystaveným vrchem, proto že také po vší zemi Egyptské se spatřují a nejináč nežli jako nějací vrchové býti se zdají. Při spodku jsou pahrbkové písčití, jimiž se základ zanáší a zasýpá, tak že mnohem hlouběji pod zemí jsou, nežli předešle byly. A to znáti z té díry, kterouž se dolů do vnitřka leze; nebo do ní. se nyní vcházeti nemůže dveřmi při základě udělanými, proto že jsou velmi hluboko pískem zasuté, než oknem se tam lézti musí. Jsou pak vnitř komory z mramoru černého a strakatého vystaveny, a v jedné hrob z černého a jednoho kusu mramoru, jejž ten král, kterýž ji vystavěti dal, sobě ku pohřbu připravil.
Druhou pyramidu stavěl Cephus, bratr krále Lhemnisa, kteráž o mnoho menší i prostější jest. Spodek jest 625 střevíců na každé straně. Nemá žádných stupňův zevnitř ani vnitř, tak že se nahoru na ni nemůže jíti, a vnitř plně vystavená jest a není, prázdná jako první. Jest čtverhraná a špičatá, žeby sotva jeden člověk na vrchu ostáti mohl, ješto na první přes padesáte osob volně státi může. A však mnoho stála krále toho, jehožto předek vydav se ze všech důchodův na stavení první, tento pak aby vždy nějakým spůsobem peněz nabýval, jedinou dceru svou, a to velmi krásnou, k tomu přivedl, že jest za jistou mzdu peněz aneb počet vozův a kamení k té věži, svého těla jednomu každému propůjčovati musila, aby takovým prostředkem k vystavení jí otec její dostačiti mohl; o čemž Herodotus lib. 2 píše.
Následuje třetí, kteráž nejmenší jest. O té píše Herodotus, že ji vystavěl král Mycerinus, syn bratra krále Cophis; ale větší počet, jako Plinius a jiní, přivlastňují to stavení nějaké Rhodoppe nevěstce, kterážto byvši ponejprv s Ezopem v chudobě a otroctví služebném, skrze svou vlídnost, krásu a výmluvnost potomně tak vznešená nevěstka byla, že k ní těch časův králové, knížata a páni zdaleka na milovánky jezdili a za služby její bohatě jí platili; odkudž takového bohatství nabyla, že tuto, ač menší, však nákladnější na svůj groš vystavěti dala. Plinius ibid. Nebo od země na 22 noh zvýši jest vystavená z černého mramoru mouřeninského, Basalles řečeného a velmi drahého, ostatek z bílého mramoru až do vrchu, a však od spodku až nahoru po všech stranách obrazy a podobami rozličných zvířat a znamení v ní vytesanými ozdobená, kteréž všecky jisté věci historické a paměti hodné znamenaly; jakéž obrazce egyptské vypisuje a vykládá Orus v knize Hierogl. Při každé straně obsahuje dýl 363 střevícův; výš její neví se, proto že na ni nahoru tolikéž jako na druhou se nemůže jíti.
Naposledy jest také podivná věc v témž okolí a položení totiž hlava a tvář jako člověčí s krkem proti Cairu obrácená, a velmi mistrovsky nos, oči, ústa, čelo, líce, uši a jiné vlastnosti hlavy vytesané má, že se čemu diviti, kterak to vše tak dlouhý čas v celosti trvati může. Plinius vypisuje tu hlavu a míru její, totiž že jest na výš 140 střevícův, a okršlek neb okrouhlost hlavy vůkol čela a židovin z předu i zadu 102 střevícův, a to vše jediný kus a celistvý mramor jest, tak že netoliko vytesání ale i přivezení tak velikého kamene ku podivu každému býti musí. Mons. de Villamont lib. 3. píše, že není nežli 92 střevíců vysoká.
Byla pak ta hlava hrobem krále Amasis, v níž pochován byl. Plinius. O kterémž králi píše se, že jest dal dům udělati z jednoho kusu kamene, kterýž zevnitř byl 21 loket dlouhý a 14 široký, 8 vysoký, a vytesané pokoje měl, kterýž 2000 lidu po tři léta dělalo. Herodotus. Někteří praví, že byla modla, a že někdy Egyptčanův bohem byla, z níž satan od slunce východu až do západu na dotázky odpovědi dával. Tolikéž o ní píše Blase de Vinegere, es images de plattepeint. de Philostrate, a dokládá, že neštěstí příčinou bývá tomu, kdo na ni na vrch hlavy leze a chodí; a příklad toho na jednom Francouzu tehdáž stalý přivozuje, že z všetečnosti, slyše o tom, nahoru vylezl, avšak jeda odtud zase do města Cairu, že jej kůň, na němž seděl, s sebe shodil a zabil.
Učiniv výše zmínku, kterak jsou předešlí obyvatelé Cairu v těch místech těla mrtvá pochovávali, vzal jsem toho dostatečnou zprávu, že v témž položení nedaleko městečka Zaccara, okolo půl druhé míle české od Cairu, jest vědoma díra zahražená prkny, kteráž se však písky zanáší, a pokaždé musí býti vyčišťována, když kdo skrze ni dolů chce jíti. Nebo když poutníci tam přijíždějí, z úplatku rádi je tam pustí. Kteroužto děrou přichází se pod zemí do mnohých a rozličných sklepův a komor v skále vytesaných, v některých že jsou dvéře kamenné, a v těch že se nachází do několika tisíc těl mrtvých balsamovaných a jináč mazaných, v šaty a plátna vonná obalených, kteráž že po starodávnu rozličně přistrojená jsou, s nehty pozlacenými a jináč barvenými; a ta v celosti zůstávají, krom že černá jsou a seschlá, a jako v komíně zudilá; vlasy jaké barvy byly, v celosti znáti, což jsem v Cairu v jednom krámě, kdež jich několik prodali do Benátek, vše očitě a bedlivě spatřil. Nebo věděti sluší, že je do Evropy vozí za veliké. peníze, a hned na sta jedno kupujíce, však kradmo pro Turky, kteříž nám nepřejí tak vzácného lékařství, z nichž se strojiti může k nejtěžším nemocem. A jistě není dobře spravená ta apatéka, v níž by se vždy nějaký kus těla takového nenacházel.
Slovou pak těla taková balsamovaná a z těch zemí přivezená mumiae po latinsku, kteréž mimo jiné nemoci, obzvláštně pro vnitřní krve sražení, vředy, zlé povětří prospěšné jsou a velmi vzácné, jakž Bellon. lib. 2. c. 4. 7. píše, že král František první toho jmena Francký, když kam jel, vždycky kus té mumie a rhabarbarum, terra; sigillata etc. v krabici s sebou vozil, pro náhlou potřebu; jakož pak i J. M. C, celou takovou mumii, totiž celého člověka, míti ráčí, kteréhož když jsem viděl majícího červeně obarvené nehty, poznal jsem, že z Egypta přivezen býti musí. Staří jí také užívali, jakž Galenus libro 2. de Dynamid. spur. receptu z ní udělanou vypisuje.
Mimo dotčené místo nacházejí se ty mumie podnes ledakdes v tom položení pustém, v hrobích kamenných a sklípcích obzvláštních, i takto v holých píscích zahrabané, a při některých prsteny, náušnice, náramky zlaté, a divné staré ozdoby se nacházejí, kteréž Turci potom kradmo prodají, anebo zase někam zahrabí. Píší také někteří věc divnou strany těch těl mrtvých v těch místech pohřbených, jako Alvigi di Giov. nell. viag. Jacob Vormser etc. Albrecht hrabě z Lowensteina v putováních svých a jiní, načež jsem se s pilností vyptal a to za jistou pravdu v Cairu sobě jsem praviti dal: že v těch místech každého roku jednou, a to měsíce Března, ten čtvrtek po neděli Latare, od večera čtvrtku až do rána na sobotu, těla mrtvá, některá celá a obalená, některých ruce, nohy a tak dále z země vystupují a nad zemí se ukazují nepohnutedlně za některou hodinu, a potom jak patrně vynikají z země, tak zas do země sstupují a se tratí, s velikým podivením přístojícího množství lidu, kterýchž na tisíce k tomu času z Cairu tam chodí, jedni se tam modlí, jiní dívají, těch těl dotýkají, a jmenují ten čas z mrtvých vstání. Což božím-li či ďáblovým působením se děje, pobožnému čtenáři k uvážení toho zanechávám.
zpět na obsah 
Další: O našem se po městě Cairu procházení, a co jsme v něm viděli; též krátké vypsání téhož města Cairu.