|
- Havlíček | - Národní noviny | - |
V Praze dne 7. června 1849. (N. N.) Myslím, že se na dnešní den velmi dobře hodí následující rozjímání.
Každý zná z historie osudy církve v Čechách. Z počátku hned počaly v naší vlasti rozmíšky slovansko-řecké církve s latinsko-německou, a poslednější zůstala vítězem. Víme, že římsko-latinská církev v naší vlasti nanejvýš se odrodila a pokazila, že opustivši docela pravý, bohumilý účel svůj stala se u nás ve středním věku pouhým hierarchisticko-despotickým nástrojem beze vší mravní kázně, bez svaté horlivosti. Cizozemci lakomí obsazovali mezi sebou bohaté praebendy české země, neumějíce s tím lidem ani promluviti, který měli šlechtiti a k bohabojnému životu vésti. Nevzdělanost, pověra, zištnost, pyšný, zhýralý život - to byly obyčejné vlastnosti důstojníků církve české ve středověku. Následek toho byly bouřky husitské, a jedno zlé chtělo se odstraniti druhým.
Český národ pro takové zneužívání zanevřel proti víře latinsko-katolické a chýlil se k protestantství, tak že až do bitvy na Bílé Hoře větší část vzdělaného lidu přiznávala se k evangelické víře. Po bitvě na Bílé Hoře ovšem byla všude zavedena katolická víra, ale jen násilím a vojskem císařským, takže když po 150 letech pod císařem Josefem opět svoboda víry nastala, dosti patrný počet nekatolíků se najednou v zemi vyskytnul, na důkaz, že po celých 150 let jen na oko a z nucenosti ku katolictví se hlásil, ale potají vždy protestantství u sebe zachoval.
Každý ví, že od císaře Josefa až k nejposlednějším dobám nebylo tak snadno od katolické víry odpadnouti pro mnohé zákonní překážky a obtížnosti.
Nyní ale jest svoboda víry úplně zase uvedena, a každý občan může podle vlastního přesvědčení beze všech překážek k jedné ze zemských věr přistoupiti. Odevšad slyšíme, že se v Čechách velmi hojně odstupuje od katolické víry a přistupuje valně k protestantské. My jsme až posavad mlčeli o tom, nyní však není čas k tomu, aby se podobné věci zamlčely; naopak zapotřebí jest pátrati po příčinách takových událostí. Dobře víme, že kdykoli se buď v těchto listech neb i z jiných stran v dobrém mínění stane nějaká slušná zmínka o včasných nevyhnutelných opravách katolické církve, ku kterým hlavně počítáme: zavedení národního jazyka do církve, zavedení voleb duchovních a biskupů, zrušení dosavadních peněžitých poměrů a uvedení nových, zrušení coelibatu atd. atd., že se v takovém pádu hned najdou zelotové, vyhlašující takové návrhy za kacířství, za nevěru, za proticírkevní brojení. Komu ale skutečně blaho národa na srdci leží a kdo uznává, že již déle vedle vzdělanosti našeho věku podobné nedůstatky v církvi obstáti nemohou, které kromě toho ani nevyšly od církve samé, nýbrž od tech? kteří církve jen zneužívali ke svým účelům: tenť zajisté s bolestí hledí na tvrdošijnost, s kterou jistá část vyšší hierarchie urputně se protiví každé opravě v katolické církvi.
Jaký bude konečně následek této urputnosti? Jaký bude následek toho, když se ještě jedna část duchovenstva katolického propůjčí za nástroj politické reakci? Žádný jiný než nesmírné přestupování katolíků k protestantům. Avšak což na tom záleží těm pánům hierarchům, mají-li mnoho neb málo duší, jen když se jim pojistí praebendy a důchody církevní? Schůzka biskupů ve Vídni potvrzuje nás v tom, že nemáme naděje na žádné opravy, ačkoli jsou všechny opravy takové, že již v mnohých diecésích kato-lických skutečně zavedeny jsou, ku př. mezi Rusíny v Haliči není coelibatu a liturgie celá jest slovanská, a žádný je proto nikdy nedržel za špatné katolíky. Si hic et ille, cur tu non Augustine? My víme dobře, že tato slova jsou hlas volajícího na poušti. Ta část kněžstva, která nevyhnutelnost oprav nahlíží, nemá moc uvésti je, a ti, kteří by moc měli, nechtejí a chovají se tak, že od sebe odvraceji všechnu náchylnost lidu, což nesmírně na škodu jest katolické víře.
Konec toho všeho vidíme jasně před očima: asi polovice lidu konečně přestoupí k evangelíkům, a pak naše zem okusí ještě jednou vsechny nehody církevních roztržků: kdežto nyní, kdyby se katolická víra jak náleží a podle současného vzdělání ve věcech nedogmatických liberálně opravila, ještě veliká naděje jest, že by evangelíci Augsburského vyznání ponenáhla zase se navrátili. Sjednocenost ve víře jest skutečně největší blaho pro národ, a zkušenost učí: roztržky ve víře hubí všechnu i politickou sílu národů. Dixi et salvavi animam!
Další: