|
- Herben | - Ot. náboženská | - Copyright | - |
Vjezd osvícenského smýšlení do zemí českých je kapitola v našich dějinách nad pomyšlení dojemná i vzácně poučná.
Jak by nebyla dojemná! "Češi jedinou bitvou roku 1620 octli se v ubohém stavu. Vítězům podařilo se zdrtiti celý národ měrou (dle Palackého), jaké podobná snad sotva kde v dějinách se opakovala. Vítězům podařilo se oloupit národ o jmění i ducha. Kdo se nechtěl pokatoličit, byl přinucen se vystěhovat. Ukrutné týrání každého, kdo se pokusil obejíti příkaz, stálé štvaní fanatických mnichů a jezovitů, surová vůle nevázaného žoldáctva, při tom nekonečné války vnější a vzpoury domácí, konečně hlad a nemoci a mory snížily lidnatost země české i moravské na čtvrtinu dřívějšího počtu (v Čechách ze 4 milionů na méně než 1 milion). Ferdinand II. dosáhl toho, co chtěl, že měl raději království zpustošené nežli zatracené. Až zjednán byl klid hřbitovní po vší zemi, takže bylo mínění ve světě, jakoby český národ byl vyhynul. A kde přece byl Čech živ, odíval se v roucho cizí a ne vlastní ve stoletích 17. a do posledních let 18."
Jak by nebylo osvícenství kapitolou vzácně poučnou, když se na sklonu 18. století ukázalo, že jsme sice mravně byli demoralisováni násilím a úpadkem svým, přes to však rozum národa ještě nebyl zachvácen. Takový Dobrovský!
V jakém stavu našlo nás osvícenství? Inteligentní lidé, kněží i laikové, věděli dobře, že v našich zemích žijí skrytě potomci Husitů i Bratří. Vědělo se to poněkud i za hranicemi. Litoměřický biskup hrabě Waldstein v dopise Dobnerovi 1775 mluvil rozčileně o českých i cizích sektářích ("diese saubern Aposteln ... unsere verstockten Hussiten"). U dvora vídeňského stopovali poměry v Čechách i na Moravě velice pozorně. Věděli o každém hnutí, o každé maličkosti, zejména však o skrytém kacířství, jež dvůr ztotožňoval s revolucí. Koncem roku 1761 Marie Terezie byla vyděšena zprávou, že na panství Jana Václava hrab. Sporka v Heřm. Městci příliš je zakořeněna husitská sekta. Císařovna cito uložila správě zemské v Praze raport, "ježto jest nutno věděti, zda není snad v tomto království Českém ještě více takových krajin, aby v té věci všude byly získány co nejspolehlivější zprávy a aby podána byla zpráva o tom, co se najde". Vláda uložila krajským hejtmanům vyšetřovat. Současně vyzvala i arcibiskupskou konsistoř o zprávu dle vůle císařovniny. Císařovna se domnívala, že země je čistá, když pronásledovala kacíře tak nemilosrdně jako její otec, když kacířství bylo trestáno jako zločin proti státu a když arcibiskup se stavy vydržoval 12 misionářů, kteří ve dne v noci stáli na stráži u doutnajícího popela v zemi skrytého. Sotva měla tušení, že čeští tajní evandělíci také měli své misionáře, a to již na šestý rok. Misionář mladoboleslavského kraje jezovita Gluth to vysvětlil: Co vypukla 1757 válka, s pruským vojskem přišlo do Čech několik tajných kazatelů a vojáci přinesli mnoho českých kacířských knih. Domácí pak lidé, kteří obstarávají dovoz potravin do končin kacířských, navštěvovali uprchlíky z Čech a kupovali od nich zakázané knihy. Ano někteří lidé prý zlovolní vybíhali ze země pro pouhý hanebný zisk z knížek kacířských, které lidé kupovali a bez nichž by nepochybně byli zůstali katolíky.
Arcibiskup podal výsledky svého vyšetřování 28. dubna 1762. Dle jeho zprávy arcidiecese je z největší části očištěna od kacířství a pokud se občas nějaké stopy objeví, není tak zle. Načež podal obraz kacířstva takořka z celých Čech, obraz ovšem pochopitelně zmírněný a rozředěný. Nebot i misionářům i arcibiskupovi záleželo na tom, aby se před císařovnou neobjevili jako málo horliví v pronásledování kacířů. Když prof. Hrejsa také z jiných referátů spočetl tajné evandělíky v Čechách, bylo jich koncem června 1758 - 45.683. (Z nich augsburských 10.593 a helvetských 35.063,) Když dosedl na arcibiskupství 1764 hrabě Příchovský, vysláno na stráž misionářů 23. Arcibiskup hlásil do Říma, že od poslední své zprávy před 4 lety obráceno v jeho arcibiskupství kacířů 1895 a knih odňato 5320.
Ze zmínek ve spisech naších buditelů před rokem 1781 poznáváme, že také oni a možná více než konsistoř - měli známost o tajných kacířích. "Jaké by to bylo příjemné překvapení pro ty - napsal 1771 Pelcl, vybízeje překladatele Knížete Honzíka k překladům německých bájek a selanek - kteří ještě německy nečtou! Snad by mnohý zapomněl potom na své husitské knihy..."
Mnoho o tajných Husitech v české zemi věděl i německý spisovatel Kašpar Riesbeck, o němž podal zprávu Arnošt Kraus. Riesbeck psal roku 1780, že Husitů je mnoho, jak slyšel, někteří tvrdili, že šestina sedláků je tajných přívrženců, a když se v severovýchodních Čechách husitští sedláci 1775 vzbouřili, bylo jich 14.000. - Ti četli ony husitské knihy, o nichž Pelcl se zmiňuje, ale veliká většina katolíků žila z knih Kochemovských a Koniášovských. Literaturu tuto, stravu lidu v 17. a 18. století (předosvícenskou) vylíčil ponejprv Vlček v Dějinách české literatury, a když byla jako obraz doby sestavena, vzbudila úžas a hnus. Nejčtenější knihou mezi lidem byl Veliký Život Pána a Spasitele Našeho Krysta Ježíše od P. Martina z Kochem, Řádu kapucínského kazatele v německém jazyku sepsaný ... , na česko přeložený a od P. Edelberta, Nymburského rodiče, téhož svatého kapucínského Řádu nehodného kněze na světlo vydaný. V Praze 1759. Předmluva datována v Horšově Týně 1697. Jiný spis P. Kochema byl Nebeklíč.
V zemi takto zpustošené pojednou osvícenství!
Osvícenská doba do našich zemí ohlásila svůj příchod několika znameními. Ignác Hanuš položil příchod její do roku 1761. "Rok 1761 pozdravujeme jakožto počátek kladnějšího domácího badání politického a literárně historického. Neboť Gelasius Dobner může býti nazván právě tak otcem kritického a srovnávacího základu odpočívajícího badání historického v Čechách vůbec, jako otcem českých literárních dějin obzvláště." Dobner vydal totiž 1761 první kritický díl o Hájkově kronice. Pelcl vydal 1774 Kurzgefasste Geschichte Böhmens, jejíž duch byl nový. Založení Učené společnosti datuje se okolo roku 1770. Hrabě Fr. Kinský roku 1773 ohlásil nové myšlenky vychovatelské svým Erinnerung. A v Praze počátkem let 70. začalo vycházet několik týdeníků, zjev nový a neobyčejný. Kritickou přehlídku těchto časopisů pražských z let 1770-74 podal a napsal prof. Arnošt Kraus (v české Akademii 1909). Tedy 1770 první týdeník pražský jmenoval se Die Unsichtbare, současně konkurenční Die Siehtbare od května 1770; třetí v únoru 1771 vyšlý Die Unsichtbaren, čtvrtý 1771 Meine Einsamkeiten, téhož roku Neue Literatur a 1. října 1771 Prager Gelehrte Nachrichten, které se brzy na to proměnily v Abhandlungen Učené společnosti. Ty P. G. Nächrichten byly časopisem vědeckým, Vídeň neměla mu rovného, ač jinak svými plytkými týdeníky Prahu předběhla.
Do těchto časopisů psali Němci i Čechové nerozdílně. Nás zajímá výhradně otázka, jak se tyto první primitivní časopisy chovaly k otázkám náboženským a církevním. Novému duchu osvícenskému padla za oběť nejdříve Hájkova kronika. Osvícenství bylo namířeno proti jezovitům a církvi římské, časopisy pražské od počátku jsou kacířské. Už v Neue Litteratur dle Krause "mohl udivený čtenář poznat dobu husitskou ne jako periodu pouhého barbarství a hlubokého úpadku všeho umění, jak ji znal od Balbína, nýbrž jako nositelku aspoň jakés takés zvláštní kultury. Voigt velebil tu bibli Kralickou, které prý ovšem nemůže užívat žádný katolík, ale nelze upřít, že nehledě k chybám proti naší soustavě víry, český jazyk je v ní tak ryzí, výraz tak svérázný a sloh tak úhledný, že stěží možno překlad biblí do kteréhokoli jazyka s tímto srovnati."
V těchto časopisech ozývají se zejména Diderot, Voltaire, Lessing. Horlí se v nich proti pověrám, vyslovuje se ošklivost k bartolomějské noci a p. Zatracují se jezoviti. Z Prager G. Nachrichten svítí jitřenka, mladý den, "dech mládí" (Kraus). Prudký Dobrovský v březnu 1779 vydal první díl vlastního časopisu Böhmische Litteratur für das Jahr 1779. Je známo z řady spisů českých, jak Dobrovský oceňoval svou dobu již v tomto časopise : "Jasné poledne, kdy záře osvěty zapuzuje všecky temnoty mozku daleko za náš obzor." To ještě Marie Terezie žila.
Co překvapuje! Kdo zná podrobněji literaturu tereziánskou a josefinskou, má jasnou představu o tom, že lidé z Čech a Slovenska měli přímo nemalý podíl na všeobecném hnutí osvícenském v Rakousku, Možno říci, že z národů neněmeckých my měli podíl největší. Byl to učený Slovák Adam František Kollár, úředník vídeňské dvorní knihovny, jenž rozvířil divokou polemickou kampaň mezi Vídní a Uherskem svým spisem 1764 "O začátcích a trvalém užívání zákonodárné moci ve věcech duchovních se strany apoštolských králův uherských". Dokazoval v něm, že již Štěpán Svatý vydal závazné předpisy ve věcech církevních, o nichž božské zákony nic bližšího neurčovaly, a že tedy právo takové mají králové uherští posud, tedy i M. Terezie. Dovolával se také krále Vladislava II. Madaři vykřičeli spis Kollárův a jeho ducha za zločin velezrady a způsobili Marii Terezii mnoho těžkostí, na něž nerada vzpomínala jako na bouři, která se rozvinula o to, má-li býti spis Montesquieuův ve Vídni zabaven.
Osvícenci vídeňští a pražští stáli v živém styku a působili jedni na druhé. Jako byl v Praze veleben Sonnenfels, tak Vídeň velebila Borna. Van Swieten, Martini a Sonnenfels měli vliv na pražskou universitu a broumovský opat Štěpán Rautenstrauch řídil z Vídně osvícensky všecky bohoslovecké fakulty rakouské. Prof. Buček učil ve Vídni i v Praze, a Fr. Josef Kinský, Born i Riegger mladší působili stejně ve Vídni jako v Praze, vzájemnost byla živá a čilá.
Ukazatelem této vzájemnosti je rušná knížka z roku 1784: Oesterreichische Biedermanns-Chronik, zjevně psaná literátem vídeňským Janem Rautenstrauchem. Tato Kronika přinesla krátké zprávy o 224 vynikajících mužích, na jejichž ramenech spočívalo nové Rakousko. Mezi nimi je 40 osob z Čech jako Born, Buquoy, Buček, Cornova, Háj, Kindermann, dva Kolovrati, Kotz, Prokop Lažanský, Neuberg, Nostic, Pitroff, Rautenstrauch, Seibt, Steinbach (ze Žďáru), Steinsberg, Ungar, Zippe, Zitte atd. Pětina. Z našich národních buditelů jsou tam zapsáni vděčně zejména Chládek, Dobner, Dobrovský, Durych, Kinský, Monse, Neuberg, Pelcl, Procházka, Ungar, Zlobický, jedenáct osob. Tato knížka sama o sobě podává klíč k našemu probuzení; jakožto doklad totiž, že probuzení naše s počátku nemělo ducha národnostního, za to ducha kulturního, čistě lidského a silný motiv proticírkevní. Josefovy reformy nazývá Rautenstrauch přímo reformací, což vykládá tak, že císař chce vrátiti náboženství původní jeho neporušenost a lesk. Některí z osvícenců zařazeni jsou do této společnosti "řádných mužů" jen proto, že se postavili nějakým skutkem Římu na odpor. Na př. Martini, Royko, Seibt, hrabě Filip Kolovrat (pronásledován za klášterní prohlídku v Doksanech). Jsou to odpůrci mnichů, potírači pověr, hlasatelé snášelivosti a ti, kteří pro své pokrokové přesvědčení trpěli. Teprve v druhé řadě zařazeni sem mužové vědy a docela naposled mužové patriotismu (s důrazem pranepatrným).
Největší podíl v říšském osvícenství nesou tito našinci: hrabě Kinský, baron Kressl a rytíř Born. Oni a s nimi Dobrovský budili přímo evropský zájem, jak vidět i z korespondence Schlözerovy a tehdejších časopisů.
Přehlédneme-li církevní a náboženské reformy Marie Terezie i Josefa II., jak zasahovaly přímo také do poměrů českých, samozřejmě bylo to zrušení řádu jezovitského, školské a církevní reformy vůbec a p. Z českých událostí zvláště dvě upjaly na sebe oči veškeré rakouské veřejnosti: poslední selská bouře 1775, po níž vláda začala myslit na opatření hospodářská i církevní; právě tak veliké protestantské hnutí moravských Valachů z roku 1777; jehož čtyrletého rozřešení Marie Terezie se nedočkala.
Událostí ryze domácí byl spis prof. Jiljího Chládka, který rozvířil stojaté vody české církve protireformační. Málo se o něm mluvívá v literartuře, a přec bohoslovecké fakultě v Praze náleží sláva, že první vědecká kniha česká vyšla z ní. Jíž roku 1780 prof. Chládek vydal knihu Počátkové opatrnosti pastýřské, "Kanovník premonstrátský na hoře Sion v Praze, na učení v Písmích svatých Doktor a pastorální Theologie cís. král. veřejný professor, v jazyku českém první". Kniha stejně česká jako kacířská, o čemž ještě bude řeč.
Jitřenka ustoupila slunci, když nastoupil na trůn císař Josef II. Vydal v říjnu roku 1781 toleranční patent, kterým nepovoloval sice tajným evandělíkům svých zemí plnou svobodu náboženskou, ale aspoň právo veřejnosti. Nemysleme však, že to bylo na ten čas málo. Událostí touto přihnala se do zemí českých bouře a křížení blesků. Obyvatelstvo rozbilo se na tábor svobodomyslný, josefinský, a na tábor zpátečnický, vždy ještě protireformační. Tábor zpátečnický napjal všecky síly. Co mělo v zemi moc, postavilo se proti myšlence císařově: církev s hierarchií, vláda zemská s byrokracií a vrchnosti se svým patrimoniálním úřednictvem.
V čele zemské správy stál jakožto nejvyšší purkrabí kníže Egon Fürstenberg, muž v některých směrech slušný, na př. ve školství, přítel snah uměleckých a vědeckých, ale nábožensky muž smýšlení temného, protireformačního. Dle Pelcla byl prostě slabý a lehkověrný. Jsa stejného smýšlení s arcibiskupem hrab. Příchovským pokusil se toleranční patent ne-li zmařit, aspoň zeslabit. Toleranční patent byl mu nesrozumitelný, napřed se dotazoval českorakouské dvorské kanceláře, vztahuje-li se také na Husity; potom však dal jej v Čechách vyhlásiti jen německy. Šlechta na svých panstvích dala patent ohlašovat pozdě a ledabyle. Na Domažlicku vůbec nebyl prohlášen. Konsistoř a duchovenstvo dávali patentu výklad (na Poličsku, Poděbradsku, atd.), že se jím povoluje provozovati náboženství jen cizincům, kteří v Čechách provozují obchody. Jaké z tolerančního patentu bylo rozčilení, vidět z pamětí Vavákových. Tento milčický rychtář upadl v třeštění a po několik let přímo v zuřivost proti patentu. Vliv tří pražských kanovníků a několika kněží z Poděbradska na Vaváka byl tak mocný, že Vavák, i když konečně toleranční patent dostal do rukou a do svých pamětí jej vepsal, nevěřil jeho slovům, nýbrž výkladu kanovníků Kvíse, Heritesa a Kriegra. Oni pak kázali proti patentu divoce, dávajíce mu falešný výklad po vzoru gubernia. A jejich příkladem řídilo se kněžstvo venkovské. Vavák jmenuje P. Koštala, dominikána v Nymburském klášteře a sám o sobě přiznává, že i sám visitace dělával a kacíře rozháněl. Nebyl sám. V Chotěšinách u Vys. Mýta rychtář smýšlel jako Vavák. Z uložení vrchnosti svolal sousedy obecní, a vyložil patent slovy: "Došel mne patent J. M. císaře pána Josefa II. který vám musím veřejně prohlásit, ale pravím vám, že je to patent zlořečený, a ten, který byste se k němu hlásil, také zlořečeným zůstaniž."
Dost pozdě zvěděla státní rada ve Vídni o těchto úkladech. Císař Josef II. byl tak pobouřen, že 15. ledna 1782 nařídil, aby se kníže Fürstenberk s dvěma guberniálními rady okamžitě dostavil do Vídně a přijal u státní kanceláře poučení, jak má toleranční patent plnit. Poněvadž na Moravě správa zemská chovala se líp a rozeslala po vrchnostech toleranční patent německy i česky, poslán moravský ten překlad do Prahy, takže až 25. ledna 1782 nařízeno, aby byl všude česky vyhlášen.
Ztížení patentu jeho bylo mnohonásobné, zejména když se duchovním vrchnostem podařilo císaře Josefa II. vystrašit zprávami, že toleranční patent zplodil spoustu všelikých sekt, nevěrců a neznabohův i státu nebezpečných. Při nevzdělanosti lidu nerozumný byl i požadavek, že ti, kdož od katolického náboženství odstupovali, musili to dělat písemně na úřadech krajských nebo městských nebo vrchnostenských. Jak se venkov rozčiloval, poznáváme i z toho, že vyšly zákazy, aby se lidé zdržovali hovorů o náboženských věcech v hostincích a jiných místech veřejných. Kolik je v českých zemích skrytých Husitů a Bratří, nikdo netušil. Počet "odpadlíků" vzbuzoval úžas. V Čechách a na Moravě přes všechny překážky vládní, církevní a vrchnostenské objevilo se evandělíků reformovaného a lutherského vyznání (jen ta dvě byla dovolena) kol 50.000. A rozumí se, nepokoje v zemi bylo mnoho: Jako Fürstenberg tak i kníže Lobkovic, majitel panství mělnického, povolán do Vídně k císaři, kdež se mu dostalo pokárání za brutálnosti, které se staly na jeho panství proti evandělíkům. Vznikla polemická literatura, Vykřičen byl kolínský děkan Václav Čapek pro svou náboženskou nesnášelivost. R. 1785 vydal dr. Václav Rokos, kaplan u sv. Vojtěcha v Praze, štvavý spis: "Důkaz, že kazatelé Augšburského a Helvetského vyznání nejsou kněží, ani řádní služebníci církevní, kterážto věc od Jeho Císařské Jasnosti Josefa toho jména Druhého všem katolickým kazatelům roku 1784 dne 28. října k dokázání nařízena byla." - Proti Rokosovi vystoupil po roce V. Stach pod pseudonymem. Jeho spis měl název: "Psaní školního mistra Petra Záchodského z Slevizu k obraně."
S náboženským hnutím souviselo jmenování probošta mikulovského Jana Háje biskupem královéhradeckým, jež se stalo ještě za života Marie Terezie 29. července 1780. Háj měl zásluhy o uklidnění náboženské vzpoury valašské, zač mu císařovna projevila okázalou vděčnost už tím, že jej povýšila do stavu rytířského. Byl mu však připisován i vliv na některá církevní rozhodnutí císaře Josefa II. Byl skutečně oblíbencem císařovým. Háj ihned 1781 zakázal kněžím své diecése odnímati lidu zakázané knihy, a josefinské stanovisko své vyslovil zemskému guberniu: "Pokud já své biskupství spravovati budu, nesmějí být a nebudou žádná bulla papežská ani breve ode mne jinak přijaty, pokud se jim nedostane platnosti schválenían mého panovníka, jejž budu vždycky pokládati po Bohu za svého prvního zákonodárce. Bylo by žádoucno, aby svatá stolice byla pohnuta k jinému formulování obvyklé přísahy, jež se nově jmenovaným biskupům při jejich konsekraci ukládá." - Když vyšel toleranční patent, Háj doprovodil jej 20. listopadu 1781 "okružním spisem" k duchovenstvu své diecése, pro nějž se stal slavným i za hranicemi. Vypukl pak tichý souboj mezi Hájem a Příchovským. Stalo se na nátlak vlády, že arcibiskup Příchovský udělil 9. května 1782 plnou moc Hájovi jakožto komisaři své pražské arcidiecése. Tolerančně řídil tedy Čechy od té doby biskup hradecký až do své smrti roku 1794.
Sensací bylo jmenování slovinského kněze Kašpara Royka profesorem bohoslovecké fakulty v Praze. Royko byl 1773 jmenován profesorem církevních dějin na universitě ve Št. Hradci a 1777 ředitelem tamního semináře bohosloveckého. R. 1781 překvapil bohoslovecké kruhy spisem o sněmu kostnickém a Janu Husovi a Jeronymovi Pražském, v němž církevní sněm zatracoval a české kacíře obhajoval. Josef II. četl tento spis a jmenoval Royka 1782 profesorem tam, kde kdysi působil Hus sám. Tenkrát se rozšiřoval tiskem ve Vídni pověstný epigram: Johannes Hus I. - Josep-hus II., jenž Čechům císaře činil milým, jak svědčí Pelcl. Podle pamětníků Royko uveden 10. února 1783 slavnostně na universitu, přijat obecenstvem neobyčejně vlídně, a jeho přednášky navštěvovány potom nejen od studentů bohosloví, nýbrž i od osob světských vyšších i nižších. Ovšem také od špiclů konsistoře a arcibiskupových. Zájem ten potrval, co Royko byl profesorem, to jest do roku 1793. Císař František jmenoval ho totiž tenkrát guberniálním radou v Praze. Bylo to povýšení rovné odstranění. Royko zajisté od roku 1784 vydával Geschichte der grossen allgemeinen Kirchenversammlung zu Kostnitz. I přednášky universitní i toto dílo shrnulo na hlavu Roykovu nenávist hierarchie i ortodoxního duchovenstva, a Praha byla živým dějištěm polemik, zvláště když V. Stach 1785-86 dílo o Kostnici přeložil do češtiny. Když Royko zemřel jako probošt při kapitole Všech svatých 1819, dán mu na košířském hřbitově nápis na pomník: Was ich verschweige, sagen seine Werke (O čem já mlčím, to povídají jeho díla). Že při svém protipapežském smýšlení Royko nebyl fanatik, praví o něm prof. Kryštůfek, že "od roku 1793 až 1814 pilně zastával zájmy duchovenstva".
Tolik o červáncích buditelských, jež svítaly za Marie Terezie a Josefa II.
Jaký byl náboženský a církevní život na české půdě za periody 1760-1790, o tom nemáme českého spisu. O té době psali většinou jen literární historikové; když rukopisný boj 1886 a zejména T. G. Masaryk dal živý popud k novému pochopování jejimu. Psali Jaroslav Vlček, Josef Hanuš, Jan Jakubec a Arnošt Kraus. Nepsali však o životě náboženském plně, jen úryvkovitě se ho dotýkali při jiných svých úkolech. Psal také něco Bohuš Rieger, ale ne jako právník nebo historik, nýbrž jako nenávistný paskvilant. Justin Prášek v kompilační Českomoravské kronice měl o tom psáti, ale poněvadž neměl, kde by co hotového našel, nepsal; a kde i něco shledal, je obvykle bezduchá a běžná šablona vlastenecká.
Českou knížku o Dějinách církve katolické máme od profesora bohosloví Frant. X. Kryštůfka. Přes to, že Kryštůfek dobu tereziánskou a josefinskou vzdělal v duchu známých klerikálních vídeňských katolíků, jeho kniha dává poučení dosti dobré, když si odmyslíme methody historiografie a sociologie katolické. Aspoň tolik z knihy jeho pochytí pozorný čtenář, že život v Čechách a na Moravě byl rušný, znepokojující a časem i bouřlivý.
V řadě těchto článků podávám aspoň náčrtek, jak by doba Marie Terezie a Josefa II. měla být zpracována pro české obecenstvo.
Další: