|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
1. Pominulo děšení sna Přemyslova
v krátkém čase v mužském ležení,
jako mizí noční vidění.
Muži počali zas znova,
pookřávše celí v těle,
na děvčí hrad hledět směle.
Nabyvše zas mysli z množství sborů,
nebáli se ženského víc vzdoru.
2. Ač sic k půtce hrozné nástroje,
kopí, meče, oštípy a střely,
připravené měli,
přece nechvátali do boje.
Jak by mohli býti náramně tak krutí,
aby nad sličnými líci ustrnutí
necítili, nad krásou tak zanevřeli,
že by zuřivě ji zhubit chtěli ?
3. Jak by ani války nebylo,
panovaly vůkol kratochvíle:
každý činil, co ho těšilo,
někteří si vyměřili cíle
k běhu, k jízdě; někteří zas v zápasení
měli kratochvilné vyražení.
Jinde bylo vidět mezi stany
o závody vyprázdňovat džbány.
4. Tu zas hoši k lásce náchylní,
pocítivše podnět jemné střely,
o děvčatech písně pěli,
jak jich slibové jsou omylní.
Někteří čas trávili si v vzdychání,
ti zas v kejd svých hlučném dudání,
jiní ale rozpustilejší
hledali si doby pohodlnější.
5. Ale hrdá ozdoba všech sborů,
pražští švarní švihlíkové,
nových krojů mocní obhájcové,
kratochvíle rovné knížecímu dvoru,
totiž veselé hry, prováděli,
posměšky jen z hrdin měli.
Bylo divadlo jich blízko stanů,
sešlo se tam také mnohých pánů.
6. Zdeněk herec, nikdy v hraní neuvázna,
Dojku ku podivu představoval,
kterou Stasoň rytíř zamiloval.
Pražáci si chtíce dělat blázna
z téhož reka, který na znamení
své tak žalostné a plaché milosti
nosil zbraň a oděv barvy noční temnosti,
hleděli ho dostat ve své shromáždění.
7. Jeden hoch z nich přišel Dojčinými slovy
k tomu hrdinovi,
že naň čeká dívka jeho u lesa.
Radostí tuť zvolal: "Nebesa!
Patrně jest vidět naše přičinění!
Chci vám vždycky býti převděčný!"
Na to bral hned oděv sváteční,
služebníku daje zbroje k oprášení.
8. Oblečen jsa nejlíp v oděv stkvostný,
nechtěl nikam, že má lásky plnou hlavu,
že dnes mluviti s ní není v stavu;
až pak počal rozhorlený slouha sprostný:
Ještě-li jste málo sobě proti osudu
nářku vedl, málo naplnil jím knížek psacích?
A když netřeba vám déle dělat pobudu,
v pouhém štěstí jste ted' na rozpacích?
9. Vězte, budu nápomocen slovy!
Umím hovořiti s děvčaty.
Veďte nářek proti Polelovi,
že vás ranil od hlavy až do paty!
Dejte mi jen příležitost k rozprávění,
já i váš kůň, můj i osel dáme vysvědčení,
že vždy vaše vroucné vzdychání
ponoukalo ušaté mé zvíře k jikání."
10. Prospěla řeč; neb on posluchače znal.
Bez prodlení ten rek na cestu se dal,
kráčeje si nádherně a zdlouha;
za ním jeho věrný slouha.
Takto kráčívá si plné důstojnosti
jeho tiché zvíře ušaté,
když jest někdy o slavnosti
pochvami přec svátečními opiaté.
11. Tomu reku Hovák šel hned vstříc
praví: "Nechoď již tam víc,
Dojka nebude tvá nikdy slouti;
má jest! Nedám si ji odejmouti!"
Na to náš rek: "Zlopověstný zrádce!
Tys to, cos mne o můj poklad oloupil?
Kdož ti, škůdce, srdce její postoupil?
S tebou dělat budu krátce!"
12. Tu zas Hovák: "Šlechto zarmoucený!
Se vším právem ted' mně náleží;
kdo pak kořist nazve loupeží?
Nehroz! Nejsem nezkušený;
umím ještě k vůli děvce
lámat dřevce!
Neodepřeš-li však odměny jen skrovné,
máš mít dívku, jíž svět nemá rovné."
13. "Jaký mám ti vybojovat statek,
mnoho-li," dí, "stříbra, zlata?
I co za děvčata
mám ti dobyt za vejplatek?"
V tom řka slouha: "Nesmíte tak lháti'
Což mu, leda naši starou služku,
co nám pozor dává na pastušku,
což, řku, jiného jste v stavu dáti?"
14. Zatím blížili se k tomu lesíku,
kde hry prováděl sbor pražských švihlíků
s Zdeňkem převlečeným za dívčici.
Tu, jak ten rek zahlíd zbraň a roucho žluté,
uznalo hned srdce jeho polapnuté
podobu tu lživou za svou milovnici.
Při tom jsouce líce lebkou zacloněna,
tvrdila klam; on v tom padna na kolena;
15. "Kněžno velká," počne, "řiditelkyně
srdce mého, mocná věštkyně!
Láska má jest všudy rozhlášena,
znají vskutku všecky krajmy
jmenovat mou bohyni;
pro mé činy pověst tvá jest roznesena,
že jsi ty ta nejurozenější,
v kráse nejutěšenější.
16. Dřív znal náklonnost mou celý svět,
než ji tobě vyznala má ústa.
Najdeš mezi těmito zde zhusta,
najdeš jiných mnoho set,
kteří nezkoušejí srdcí mnoho let
a pak táhnou často slovo zpět.
Jináč u mne; kleče teprv vašich kolen
dotýkám se, umříti jsa volen."
17. Načež odpověděl koruna všech slouh:
"Věřte, že se pán můj do vás zbouch,
od lásky jest všecek užraný;
hle! jak obličej má čtverhranný!
Jak jest ubožátko vyzáblý a bledý
a jak na nás přeoutrpně hledí!
A hle, jak se láskou celý třese!
Svolte mu, sic celý rozum neodnese."
18. "Reku strašlivého oděníl'
vece ona, "přišla, tuším,
pověst lásky tvé k mým uším,
příčiny však nemáš k želení.
Nemohu te ujistiti hned,
čekej malých devět let
bez vší vrtkavosti;
potom přijat budeš do milosti."
19. "Ach, má láska nedá dočkat toho věku!
Dojko, předaleko kladeš známku!
Což jsem málo ještě sjezdil zámků?
Málo pobil obrů, reků,
málo prolez v zemi České celé
zakletých míst, lesů, hradů,
abych tebe dosáh za náhradu?
Ouveh! ty máš srdce zkamenělé!"
20. Na to slouha: "Mnohých sedlských hradů
sjezdili jsme, zakoušejíc dosti hladu;
při tom ještě za svou službu věrnou
odnesli jsme často kůži černou;
neb jsme sobě utržili často bití.
Kde se ale tklo to živobytí,
tuť jsme také skrz vás utíkali z vzdálí;
pán můj, věřte, lehce nezapálí!"
21. Nemohli se smíchem zdržet Pražáci,
zvlášť když mnozí čtveráci
vytvařovali jich osoby,
opakujíc směšné způsoby.
Zatím ale Hovák dále vece:
"Dojku pustím Stasoňovi přece."
Na to Zdeněk: "O já smutná! Tak jsem teda
prodána přec, ouveh, běda!"
22. Na to odpověď dal černý dobrodruh:
"Jaký nářek proniká můj sluch?
Nekvel, nenaříkej, Dojko brunatá,
sice nezdržím se také od úpění,
cítím místo tebe zkormoucení.
Bud' jen vesela, vždyť nejsi zajata!
Já jsem otrok! Nade mnou máš žezlo vésti,
já chci kuchtit, děvčit, příst a mésti."
23. Stavěla se, jak by volna byla,
a když ruky nastavila,
přijel na koníku vraném
panoš v zbroji převybraném
křiče: "Zdaliž jsi to, Dojko zlatá?
Bud' mně od koho bud' jata,
máš mou býti v malé době,
rci jen, ubližuje-li se tobě?"
24. Hned ji objal, ona jeho zase;
pak se stiskli: "Vždyť jsme svoji.
Vždyť nás žádný nerozdvojí.
Shledáme se po tak dlouhém čase!
Kde jest ten věk, když jsme jezdívali
na jednom jen koni, když jsme v posteli
jedinké jen líhávali? -
Jak bychom se tedy znáti neměli?"
25. "Kde jsi se zde vzal, mé zlato?"
řekla Dojka, "kdes tak dlouho dlel ?
Dobrý tě sem právě přines Lel,
vše zas ode mne máš míti za to!"
Stasoň zůstal jako opařený;
nejináče bylo jemu,
jak když před hubou psu hladovému
vezme kočka kousek nastrojený.
26. Pražané se chechtem onohli popukati;
radili mu mnozí z sboru,
by byl soku svému na odporu
nedaje se udolati,
aby tropit nedal sobě pýchu.
Znamenaje teprv tolik smíchu
vykládal si jiné příčiny,
nejspíš že má ztratiti svou bohyni.
27. Jiní křičeli zas: "Reku divotvorných úkazů,
nech té dívky, což jest po ní,
když svou mysl k jinému zas kloní, -
škoda tebe, mohl bys přijít k ourazu."
Ti tam křičeli zas: "Bojuj pro svou čest,
a ty, slouho, pomoz mu ji nést;
poraď pak přec svému pánu,
má-li se bít čili chvátat k stanu?"
28. Slouha jeho radil skutečně,
domů jíti že jest bezpečně,
aby k vůli nevěrnému děvčeti
nebděl časně Vílu viděti.
Ale Stasoňu to utéci pryč nedá,
neb on v půtce slávy hledá;
chtě si vymoci svou nevěrnici,
hodí reku neznámému rukavici.
29. V nejlepší hře přestaň, radí přísloví,
by jsi kůži odnes celou;
často následuje na veselou
hračku smutek hotový.
Často radost začátkem prý bývá
zármutku, a často, kdo si zpívá,
brzy pláče; často slunce jasně svítí,
v chvilce malé bouří hromobití.
30. Když tak plouli v rozmaru a v radování
a nic slyšet nebylo než smích,
hle! dvě hejna dívek z nenadání
z lesa přepadla je v šicích čtverhranných.
Putysila vedouc levý statný pluk
cestu k ležení jim zaskočila;
Klavka outok k lesu zamezila.
Tuť pak nastal nářek veliký a hluk.
31. Jako když se hejnu tanečníků,
kteří hejří ještě v popeleční středu,
za pokutu zjeví přešeredných vzhledů
pekelných sbor komorníků
s oháňkami, pazoury a rohy,
deroucí se o ozdobu masopustníků;
pádí s děšením tu všecko, co má nohy:
takto paloval sbor švarných švihlíků.
32. Ale darmo vzali v vaňkem radu,
darmo ukázali dívkám paty;
nikam nemohli se hnouti před děvčaty,
nezbylo jim cesty, leda k hradu,
zrovna k děvčímu jen ležení,
nepřátelkyním svým do náručí.
Strach je na kolena padat učí,
prosit o život a propuštění.
125
33. Darmo Hovák volá, že jsou darmožrouti,
že jsou jenom k ožírání zásoby,
že jen počtem rozmnožují osoby,
že prý nezaslouží bojovníky slouti,
první že se mají k outěku,
že jsou zběhlí jenom v křepčení.
Nic to naplat, neb krom tebe, černý reku,
a krom tebe, slouho, všickni přišli k chycení.
34. Jako malý chlapec holí, bičem
řídí stádo velké volíků:
takto několik jen dívek zástup švihlíků
žene neodporných v ničem.
Toto hejno, které jindy víc než kozlové
skákávalo, sklopeně si kráčí
jako krotcí, přemožení prací
pod jhem, krásnorozí volkové.
35. Stasoň náhodou jest zproštěn od zajetí.
Vida, že sok jeho zdvíhá nohy statné,
a že Dojka skryt se v křoví letí,
že víc není hádání zde platné,
že zde neprospěje více chlouba,
protože jest za patami zhouba,
nedlel, co má dělat, má-li se bít v poli
čili dát se přes hory a doly.
36. Běžel za ní tento černý hrdina,
nevěda však, která by ji kryla křovina,
dal se lesem; jeho věrný slouha,
který jindy chodívával zdlouha,
běžel za ním, skryl se v dutém dubu.
Pána slouhy potkávaly dívky stále,
vidouc černý oděv, převyzáblou hubu,
myslily, že straší duch v té skále.
37. Vlasta vidouci, že dívek křídla
dosahují místa určitého,
s vojskem v šiku, táhla, jak by do mužského
bytu vrazit chtěla, dobyt jejich sídla;
ale její oumysl byl slavný,
vítězství si zejskat hlavní,
kde by téměř žádný nezahynul s obou stran,
kde by málo krve teklo z ran.
38. Jako slídný vyžlenec, an stopu větří,
když pán v gruntě cizím po zvěři se nestíhá
a mu slídit nedá, nerad této vůle šetří,
ustavičně pána svého obíhá,
až ho pro nepokoj připne k provazu:
takto Putysila Vlasty rozkazu
nespokojeně jen šetřila,
místo ranění by raděj muže hubila.
39. Ona jak hrom se svým jízdným plukem
levé křídlo prorazila pozadu,
mámíc muže čerstvostí a hlukem,
srážíc v okamžení hejna do řadu,
tuť nos, tam zas kadeř s uchem, s nohou botu
jako makovici uťala;
hejna vidouc podiv meče, podiv hrotů,
strachem zděšená se poddala.
40. Jako když jen Bruncvík, slavný český rek,
k meči svému, jenž jest skrytý v pražském mostě
tam, kde řezávají babu o půl postě,
"Všechněm hlava dolů," řek,
lítaly hned hlavy jako makovice;
druzí hrůzou zkamenění tratili svou řeč,
jestli hlavu nesou, sahajíce:
tak se muži třásli, vidouc statný meč.
41. Muži, z Vlastina jenž tažení
bitvu krutou předpovídali,
v klín se srazivše v svém ležení
nastrojený outok očekávali.
Však tam nešla; zatím podmaněni
v levém křídle byli sborové.
Potupy té chtěli mstíti mužové,
však je odstrašilo Vlasty položení.
42. Umko, víš víc, než se najde u Dalmila,
víc než zaznamenal Hájek převýmluvný.
Svědkové ti moji pravdomluvní,
jenž vždy nelhou, jsou má podpora a síla.
Pomoz, kde mne tito opustili;
pověz všecky podle jména,
kteří proti vůli Vlasty zbiti byli,
který zabil dívku, kterého zas žena.
43. Putysila sbodla s koně Zbinka -
hrdina byl přečistý a užilý -
tenť jest naved svého synka,
aby učinil své matce násilí.
Po něm sešel Chramostejl, rek rozmilý,
posadil on svému synu rohy,
proklínal jak nezavřelý bohy,
obličej že nešlechtil ho spanilý.
44. Po něm moudrou Ctiborovu hlavu
mečem smrtedlně poranila,
který radil, aby ji a Vlastislavu
hejna mužská s světa sprovodila,
druhé že se vzdají v podrobenství.
Posléz zkusil Čáslav její udatnosti.
Dobře; proč on o panenství
jejím roztrušoval pochybnosti.
45. Klavka, která z vzdálí muže svého zočila,
nemohouc se zdržet v pluku déle -
házelo to skrz naskrz ní v celém těle -
mezi řady první vrazila
pravíc: "Zrádce! nebudeš víc tropit
nepravostí, navrať promrhané věno!
Podívej se na rameno,
to si hodlá tebe v temnost věčnou sklopit."
46. Načež on: "Což dostala jsi málo bití?
Chceš-li, abych tobě odjal živobytí?"
Povstala tu šrůtka v urputnosti;
myslil v slepé nadmutosti,
neznaje však v půtce její změny,
že se zprostí jenom hrou své ženy,
ale žena do břicha mu dala ránu,
brzy bylo vidět stínů bránu.
47. Pitka shlídla z vzdálí Motáčka;
nevražíc naň, že ji jednou v kole
nechal státi, zlostně řekla: "Toto pole
není pro Ládina miláčka!
Bys byl raděj v hospůdce si zůstal při křepčení!"
Ach, co činíš, Pitko, vrážíc na něj mocí!
Již jest zasnouben ach! s tmavou nocí.
Přivádíš ty Břichnu ku kvílení.
48. Ach! tys, Mladko, také zašla v boji,
zachvácena jsouci od milcho svého,
že jsi měla raděj psa než jeho.
Znamenitá bylas v stroji.
Nic ti neprospělo, že ti modrooké
hejno děvčat posluhovalo;
nic ti ouveh! nespomáhalo,
že jsi nosívala čepce převysoké!
49. Čepec tvůj se hrdě vznášel do oblohy,
velký jsa co staroměstská věž.
Nyní po tobe ach! šlapí koňské nohy,
celý pomačkaný ještě k chvále zveš!
Mnohý básník o tobě pěl chvalozpěvy,
že si bouřil vítr, krotil mužské hněvy!
Mladka také tobě k vůli padla,
sc vší vážností co kněžny do divadla.
50. Břichna též ví, jak jest v oné říši,
sprovodil ji Ctibor, její vlastní svat.
Slušně na ni přišel tento smutný řad;
nebo ona, jedem napustivši číši
otrávila svého manžela,
že, když pozvala si milovníků,
nechtěl na ně hledět zvesela.
Odřekne se strojit více zhoubných líků.
51. Tito padli; ale jména jatých
sotva Umka bude míti v paměti,
přes čtvrtý díl jest jich kromě ťatých;
Kováka i Přibrala jest vidčti,
Zdeňka aneb Dojku také v děvčím odění;
dívky byly jenom čtyry zajmuté.
Noc pak roztahujíc tmavé perutě
učinila šrůtce skončení.
zpět na obsah 
Další: Zpěv šestý.