|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
1. Odpusťte mi, dívky přezdvořilé,
že se bojím pořád hlásati,
co kdy vaše předkyně tak ušlechtilé
znaly k slávě vaší konati,
žc bych muže i vás popudit moh k hněvu,
že jen jiné dívky chválím neustále,
málo jevě k vaší, též i k mužské chvále;
napravím to všecko v tomto zpěvu.
2. Čas jest, bych se vrátil k Kasalovi;
zanechán byl na Kybojské tvrzi,
ježto náležela reku Zajícovi.
Však se vypravit z ní míní brzy;
neb mu nic tam nečinilo potěšení,
jídlo zavrh, pití, hovoření,
i též domácího pána povídání
poslouchal jen jako u dřímání.
3. Vypravoval Zajíc, starec v řečech hojný,
jak on mnoho z mládí projel světa;
Vlastina že máteř byla jeho teta,
vlastní strejček žc byl Zbislav zbrojný;
tenť že za svého byl věku
nejstatnější ze všech reků,
kde jen slyšel o nějakém boji,
že tam hned být musil v zbroji.
4. "On si Domku," pravil dále, "sprostnou selku
pojal za manželku
a to pro vznešenou slávu
její neslýchané síly;
neb ji zamiloval vida, ana krávu
nese hodnou chvíli.
Myslil vzíti matku statečného plodu
a tím oslaviti jméno svého rodu.
5. Ale žádného mu syna
nezrodila mimo dceru jedinou,
jménem Vlastu. Náhoda tím byla vinna
aneb spolu příčinou,
že jí dával mužské vychování.
Brzy byla k jedinké mu radosti,
když se zbraně chápala hned v mladosti;
- o bitvách jen těšilo ji povídání.
6. Často u mne v této tvrzi bývávala,
mnoho koní v jízdě též mi přetrhala,
nechtíc nikdy konat práce ženské;
těšilo ji koně bujné krotit,
zvěři honit, při vojenské
práci a hrách hrdinsky se potit;
nosila již tehdáž vždycky zbroj,
s otcem chodívajíc v každý boj.
7. Ale krutost její nebožka má žena
ukojila. Když si na ni připomenu,
vždycky chválit musím její cenu!
Nebo mnohá splnila se změna,
kterou ona dávno napřcd zvěstovala;
za to ji však měli vůkol za věštkyni;
tato měla k tomu dnešní vévodkyni,
by se zbraně zcela varovala.
8. Nešlechtila uměním jen hlavy,
ale obrousila také hrubé mravy;
vychvalujíc šlechetné jen smejšlení
vece: "Což jest do statnosti,
jestli zbavena vší šlechetnosti ?
Samé jediné jest zuření!"
Vlasta jí co matky poslouchala,
až se s pláčem od nás k bohům odebrala.
9. Zaslechl jsem o ní sem tam slavné věci.
zvláště slávu všecku v statečnosti;
ale byl bych mnohem radši přeci,
kdyby měla méně srdnatosti.
Jsa pak bez dědice chtěl jsem rád
tu tvrz s dědinou jí dát,
by se poddati zas chtěla,
muže v uctivosti měla.
10. Nedala mi žádné odpovědi.
Vyřiďte jí, že já v přípovědi
ještě stojím, by jen zanechala rvačky!"
Takto řeč svou skončil, všickni panoši
starce poslouchali s rozkoší,
že zas mají nové povídačky;
poděkovavše se za vzkázání,
ubrali se všickni na odpočívání.
11. Ledva třpytěla se záře jitřní,
když již Kasal na kůň sedal;
nepokoj mu lásky vnitřní
ani podřímnouti nedal.
Nad lásku mu ještě sladla více msta,
viděl v mysh porážeti dívek sta,
chasy jeho bdící hluk
probudil ten dobrodruhů pluk.
12. Vyjel ten rek pohromadě s nimi,
však se brzy odtrh od tohoto spolku;
neb ho netěšily žvatlání a šprýmy,
vychloubání, jakou kdo má holku,
příliš vesela mu byla tato družina;
jela mu též velmi zpoznenáhla,
ač s ním jen co nejrychleji táhla;
líbila se mu též samota a pustina.
13. Šárka, jenž se nikdy na samotné štěstí
nespolehla, vypátrala sama,
že jest jí sbor mužů za patama;
chtíc ho přivést rychle v nescestí,
vyslala vstříc vyzvědačky vycvičené,
v mužský oděv převlečené;
mezi nimi ve lsti měla Libka předek
oblečena jsouci jako starý dědek. -
14. Hlavu její kryly svodné šcdiny,
šedivé též vlasy její bradu;
stavěla se, jak by chtěla řadu
jejich chytit. Shlídše ji ti hrdiny
vzkřikli: "Kde pak jsi se tu vzal, reku plesnivý ?
Tys to ten rek Šárce strašlivý!
Viď, žes býval v Hloupětíně ?
Zdaž jsi neviděl jí nikdež u Budíně?"
15. Na to ona: "Netupte pak ctného starce!
Ukrátí vám věku Perun, vzniku dárce!
Ať pak sami nejste někdy z Hloupětína!
Já jsem zasloužilý šlechta z Slavětína.
Dnes pak na mém vrchu, jménern Bydlina,
odpočívá Šárky bystré družina.
Tať vám ještě nadělá dost vrtochu,
nebojí se posmívačných jinochů."
16. Tato slova, též ty svodné šediny
oklamaly všecky hrdiny.
Znamení hned dali Kasalovi hlukem,
po poslích též oznámili zprávu lživou,
poslouchal ji myslí předychtivou.
Ihned dal se k tomu místu s plukem.
Jeli rychle všickni pohromadě,
mčehož pak nečijíce o oukladě.
17. Ó jak lehce do srdce se vloudí,
čeho srdce sobě přeje!
Že již patří na šlépěje
Běly zlaté, pevně soudí.
Vášeň ten blud libý do srdce mu leje.
Ó jak velmi bloudí!
Čím víc chvátá, čím víc paluje,
tím se více s pravé stopy vzdaluje.
18. Neboť pádě, co měl síly,
mnohou v okamžení ujel míli.
Teprv když již dosáh téhož hradu,
poznal přeškodlivou zradu.
O dívkách nic nevěděl tu žádný;
rozvažuje podvod zrádný
a čas darmo promařený,
dal se v levo celý roznícený.
19. Samotný tu sjezdil mnohé pustiny,
mnohé lesy, mnohý hrad,
až kůň jeho pro mdlobu a hlad,
nemaje však k postu příčiny,
klusati již nemoh dále.
Což teď panoš znamenaje, mysle neustále,
skočiv s koně, zanechal ho pásti
přemejšleje, jak se mohl zmásti.
20. Dva dny ten rek neokusil jídla,
jezdil mysle dostihnouti Šárky sídla,
prohlížeje všecko přepilně;
ale vždycky omylně.
Posléz přemohla ho přirozenost,
mdlobou jsa již celý jat,
počal cítit třetího dne hlad;
neb již ulevila vášně poděšenost.
21. Jeda z lesa zaslech libý zpěv;
pastýřka tam pěla v nevinnosti,
stvějící se celá v spanilosti,
Ukrocoval se mu hněv.
Zpívala tu píseň přežalostnou,
jak jí odšel v půtku její milý,
jak byl krásný a jak ušlechtilý
a jak válčí stále s zběří zlostnou.
22. Bylo přerozkošné položení,
zvláštně v podletí teď plné příjemnosti;
stromy plné květu, luka v zelenosti,
všecko lilo v srdce občerstvení;
skákala tu přeradostně jehňátka,
zpívala též vůkol ptačátka,
obživující vše máti přirozenost
lila sílu v tvory, lila spokojenost.
23. Užasna se Kasal v pohnutí,
přistoupí k té dívce utěšené,
ona shlídnouc reka, v leknutí
mněla, že zas vidí děvče ozbrojené;
zblednouc počala se třásti.
Na to Kasal: "Nic se neboj, krásná dívčice!
Nevinnosti ujímá se, věř, má pravice."
V tom slez s koně, popustil ho pásti.
24. Snídaní v tom přinsla jí sestra mladší.
Pobídl ji náš rek, aby si zas sedla,
nic se nestydíc jen jedla.
Nechtěla přec řkouci: "Pro oba dva stačí
tento makovec jen sprostný !"
Nezpouzel se panoš, neb ho bída tlačí;
zdál se mu být chutnějsí a sladší
nežli jindy pokrm stkvostný.
25. U snídaní Kasal se jí ptá,
jestli zbrojné dívky zná,
že si v zpěvu na ně naříkala ?
Ona na to za odpověď dala:
"Znám je dobře z smutné zkušenosti,
nebo u nás před dvěma dny byly,
tyť mě něco nasoužily,
tropíce mi naříkání dosti.
26. Chtěly na Děvín mne s sebou vzíti;
ach, tuť bylo pláče, kormoucení!
Otec za mne stádo, jeho všecko jmění
obětoval, nechtěly ho míti;
až pak jedna lepší, nad ouzkostí
mou přec jata byvši outrpností,
řekla: "K čemu platné dívky plačtivé ?
Zdaž z nich budou bojovnice strašlivé ?"
27. Měly také s sebou jednu slečénku,
jaktě živa neshlídla jsem sličnější;
když jsem zřela na tu panenku,
měla jsem vždy srdce tesknější;
nebo ona tak si hořekovala,
že se téměř mohlo srdce rozpuknouti;
přec jí žádná nelitovala,
žádná nechtěla se nad ní ustrnouti.
28. Jak jsem znamenala po nářeku,
musila již býti zasnoubena
nějakému vznešenému reku,
pro nějž byla ncjvíc zarmouccna.
Často vece: "Ach, to jest den, ó Kasale,
přezádostivého spojení,
plný nářků, bolestí a kvílení!
Nesnesu já toho, zhynu v chvíli malé!
29. Což pak jsem vám učinila, ukrutnice,
že mne nenecháte v pokoji ?
Ach, což jest mi po boji;
nejsem žádná bojovnice!
Jaké Kasal učinil vám ublížení,
že vy jeho k pomstě ponoukáte ?
Jestliže mne zpátky nedodáte,
dostihne vás všechněch zahubení!"
30. Smích jen z jejího si strhly naříkání;
že si bude brzy jináč zpívat,
až ji budou těšit trouby, bubnování,
až se na záhubu bude mile dívat.
V tom ji ozbrojily v odění,
v pancíř, lebku, v brnění,
dávajíc jí pavézu a dřevce,
tak jak sluší na oděné děvče.
31. "K čemu dáváte mi smrti nástroje?
Nenávidím všeho krve prolití,
milovnice jsem jen pokoje.
Žádnému já nejdu po živobytí;
k čemu strojíte mě do zbroje ?
Abych bázlivá šla do boje ?
Bálať jsem se ihned z mládí zbraně;
zdaliž náleží zbroj lítá panně ?
32. Proti komu mám nést tuto zbroj ?
Proti mužům, kteréž z Kasalovy šlechetnosti
všecky srdečně mám v uctivosti ?
Proti těm mám vésti boj ?
Proti milému má tedy zbraň vést milovnice ?
Zdaliž netáhne věc pravá k půtce muže ?
Chcete-li, bych válčila přec, nuže,
proti vám chci býti bojovnice!"
33. Neprospěla dívčici ta řeč;
chtíc neb nechtíc - musila vzít zbraň;
nahý ukazovaly jí meč
řkouce: "Bezhlavá jsi, jak chceš, haň!
Nepopouzej nás víc k zlosti,
na tvé hlavě bude míti Děvín dosti,
aneb jestli odpustíme tvému životu,
zaslíbiti musíš bohyni svou čistotu.
34. Den se pozdržely u nás celý,
plouly vsecky u veselí
vědouc, že se muži chybnou cestou dali.
Na ráno se, hned jak vzešla zorní záře,
tímto lesem odebraly.
Slečna majíc slzí plné tváře,
za mé slzy dala tento prsten stkvostný
pravíc, že by jí ho odjal ten sbor zlostný.
35. Toto slyše, zlostí celý rozpálený
nemoh ten rek plakat, msta v něm vřela.
"Vítej," pravil, "kove pro mne zhotovený!
Já jsem Kasal, ona byla Běla!"
Pastýřka hned počala zas slzet znovu,
podávajíc vážného mu kovu.
"Vezměte ho, vždyť vám přináleží."
Dav jí peníz, letem pro koně si běží.
36. Lesem tím se daje, jezdil celý den,
nemoh cesty z něho najít ven.
Až pak obklíčen tmou, nemoha již dále,
zahlíd neznámý hrad na vysoké skále,
celý vůjkol světlem osvícený. -
Co měl dělat ten rek unavený ? -
Bral se k němu jako bludný host;
spustili hned pro něj most.
37. Na troubu v tom bylo heslo dáno,
přišly z hradu dvorné družiny
pozdravit též toho hrdiny;
vedly hned ho tam, kde bylo hodováno.
Jedna z nich dí: "Reku statný, vězte zběžna:
dnes noc svého narození slaví kněžna.
Vkročte sem, zde u hudby jsou pohromadě."
Jak vstoup na práh, seznal, že jest v Liběhradě.
38. Nevěda pak v prvním rozhorlení,
má-li vytáhnout svůj meč
čili nekaziti vyražení;
až v tom Žvatva počnouc řeč:
"Nic se neboj, reku znamenitý!
Žádnému zde nebereme živobytí;
Slavka, naše mocná řiditelkyně,
nesmejšlí tak přísně jako Vlasta rekyně.
39. Nemáčíme v krvi mužské zbroje,
ale ukojujem všecky boje.
Vědouc, že to živobytí krátké, milé
spěšně plyne, proč bychom mu pošetile
uplynouti daly v péčích, bez radostí ?
Jaká v světě veselost jest bez milosti ? -
Pročež v lásce libé, v kratochvílích, v křepčení
hledáme zde svého blažení.
40. Ještě od nás za mého zde věku
žádný, co jsem znala reků,
nepospíchal, ale zůstal rád,
moha srdce, které chce jen, vzdát!"
Přiveden jsa k stolu prostřenému,
nalila se číše vínem jemu;
nechtěl v prvním roznícení
ani jídla ani vína k posilnění.
41. Zahlíd také sedět po straně
v lůnu dívek známé panoše,
v měkkých oděvích a bez zbraně,
v objímání hledající rozkoše.
Tyto krásné Ladonovy dcery
hrály líbezně jim na cithery,
o Ládě jim vroucně zpívajíce,
očkem při tom na ně házejíce.
42. Tito reci, ježto na Kybojské tvrzi
proti dívkám pomstu přisahali,
v klínu dívek lásku slibovali;
poznavše však reka brzy,
sklidili se spěšně zahanbeni.
Takto vybíhají v pádu celém,
kteří v domku podezřelém
okusili vyražení.
43. Na to Slavka, jejich vévodkyně,
přivinouc se k němu vece: "Vaše podoba
jest všech reků jistě ozdoba!
Já jsem mužův vroucná ochranitelkyně!
Však jsem takového panoše
neviděla u té kráse, u té síle!
Zasluhujete dnes odpočívat mile,
se mnou požít v lásce rozkoše!"
44. V tom hned druhé bystré dívčice
krásu její vynášely velice;
že to pro něho jest zvláštní čest,
že ta utěšená rekyně
ze všech jeho volí jedině,
on že jediný jí hoden jest. -
Pro něho to bylo k pomstě popouzení,
přece ale tutlal vnitřní rozhorlení.
45. Na to vévodkyně vece: "Panošku!
Pohrdat chceš Polelovou šipkou ?
Vlastně potrestal tě láskou trpkou ?
Zde on jináč jedná, zlatoušku!
Okus jídel, neodpusť též vínu!
Hodí se ti na mém klínu!"
V tom ho chtěla vroucně obejmouti,
k srdci svému silně přivinouti.
46. Ale tento zdrženlivý host
nemoh déle tajit zlost
praví: "Táhni, chlipná ženice,
dříve než tě zachvátí, má pravice!"
Touto řečí zůstala jak opařená.
Na to vece: "Hejsku proklatý!
Láskou pohrdat chceš zajatý?
Zkusíš, co zná Slavka rozzlobená!"
47. Vytáhla meč, hned se shrnul dívek sbor;
jak když vypadne vlk na divokou svini,
ona jiskříc ocma postaví se v vzdor,
kunčíc volá na družiny;
k pomoci tu pádí líté hejno s hor,
obstoupna hned v okrouhlosti nepřítele
takto dívky pro svou vévodkyni
obklíčily reka směle.
48. Ale jako luňák, ptactva dravý vrah,
neděsí se, nemá žádný strach,
když se mu hluk ptáků namítá;
nad ním nelítostně plésá,
všecky v mysli za svou kořist počítá:
takto Kasal v srdci pomstu nesa,
nepřipouští odpornicím větší ceny,
drží je jen za nadmuté pídiženy.
49. Nebo vyraziv jí napřažený meč,
popadna ji v polovici,
mrštil udatně ní po světnici,
že jí přešel smích a řeč.
Ku dveřím až odletěla mocí,
chřestily v ní od zdi kosti,
krev se lila u hojnosti;
zasnoubena leží s věčnou nocí.
50. Jako snadně za našeho věku
mnohý z rozhlášených reků
prázdnou od franckého vína lahvicí
toče, hodí do povětří,
když již douškem posilnění větří:
takto Kasal chlipnou ženicí
snadně po pokoji hodil;
tím pak strach a hrůzu zplodil.
51. Dívky vidouc smutný vévodkyně pád,
netroufajíce si odolat té síle,
sklidily se hned té chvíle,
kde byl jenom jaký spád.
On se stydě po nich mečem hnát,
házel nástroji jen hudebními.
Nebudou víc na ně hrát,
ani k lásce vábit zpěvy oulisnými.
52. Nalez v jedné síni pochodně,
zapálil hrad s mnohých stran;
záře vystoupila od ohně.
Rytíři to vidouc hrnuli se z bran.
Dívky ale v ustrašení
nedočkavše další nehody,
utíkaly podzemskými průchody,
a tak přišel ten hrad k poplenění!
53. Tímto ohněm vyslancové Přemyslovi
vábeni se k tvrzi žhoucí brali;
náhodou vstříc přijdouc Kasalovi,
zprávu radostně mu zvěstovali:
"My vám nesem od Přemysla poselství,
žádá o předešlé zase přátelství,
byste z mysli spustil jednou starý hněv,
zabraňoval cedit mužskou krev.
54. Uznává ted učiněné bezpráví,
že jste za vítězství malé odměny
dostal; jistě všecko napraví,
jestli potáhnete na ženy.
Zde vám odesílá zlaté nádoby,
sukní stkvostných jiné ještě zásoby
slibuje vám mnoho dát,
mimo jiné statky Křivohnát!"
55. Po něm pravil posel Chostomel:
"Již jsem pro vás mnohá místa sjel,
byl jsem také na Bilíně,
tam jsem zaslech vaše smutné příhody.
Hodějí se dívkám jejich podvody!
Však již Běla bude na Děvíne.
Ostatní se netýká vás žádná novina,
než že na blízku vás hledá vaše družina."
56. Kasalovi bylo milé poselství,
ne sic pro dary, však že by Běla
na Děvíně býti měla.
Děkoval se za to vzácné přátelství
a že jako panoš věrný
potrestat chce zástup licoměrný.
V tom hned sbor svůj svolat dal,
po Běle se všudy pilně ptal.
zpět na obsah 
Další: Zpěv osmý.