|
- Hněvkovský | - Děvín | - |
1. Čas jest jednou k udatné se Domce ztočit,
projíždět s ní tvrze české;
čas jest dobrodružky dvorné, hezké,
toulající v Čechách zase zočit;
jezdívaly v krajích rozptýlené,
láskou vroucí podnícené,
pohrdaly každou brannou svádou,
hledíc reky zejskat místo zbraně - vnadou.
2. Mnohý z nás by přál si živu být v tom věku,
když se v hájích, v rozmanité pustině,
toulající sličné rekyně
scházívaly, vážíce si krásy reků;
jezdívaly často ony
s rekem milým na jedinkém koni,
projíždějíc hrady spolu,
došly všudy hostinského stolu.
3. O Domce již dal jsem s předu zprávu,
kterak dorazila do hradečku Sedla,
v kterémž Burka dvorné žezlo vedla;
tať jí všecku učinila slávu.
Jak jí vyjevila o poselství tejném,
chtěla též tu chvátající vyslankyni
k Chlumci vyprovodit dáti hejnem.
Však ta na jedinké má dost průvodkyni.
4. Dala se jí právě tatáž dívčice,
jenž den před tím přinesla si na hrad hocha.
Zvěděvši, že s Domkou má jít jako poslice,
ostala stát němá jako socha.
Hned se dovtípila, kam to bije,
že ji Burka připravit chce o jinocha,
v kterémž ona jediné jen žije.
Vskutku také pravdu ona čije.
5. Kterak o něj neměla mít strachu?
Byl hoch krev a mléko, ve kvetoucím věku,
podoben víc panně nežli k reku,
na bradě mu ledva pučilo se drobet prachu,
černé oči, tělo plné síly,
pohled šel jim skrze všecky žíly;
vskutku jala krása jeho
srdce hradu celičkého.
6. Co jest naplat, musila pryč jeti přece;
smutný to byl její tah,
nebylo nic slyšet nežli samé ach,
až pak na otázky Domky vece:
"Slavná Domko, já jsem oloupena,
ale ať se z slz mých neraduje sokyně,
bude jistě ponížena,
najdu já ho v světa končině.
7. Tamhle za tím lesem, kde jest vidět báni,
leží tvrzka na vysoké stráni;
bydlí na ní Strachna babice;
zamilovanější nad ni není žádná mladice.
Tať jest byla vladařkyně Slavoše -
toť jest jméno rozmilého panoše -
koupila ho sobě za půl stáda
od rekyně Zvratky, ježto pila ráda.
8. Ta mu nedala jít nikdy z hradu,
kromě někdy na zahradu,
hlídala ho jako poklad dračice;
nedala mu žádné mladé dívčice
ani spatřit; nejspíš aby
srdce nepodjaly, ošklivé jen baby,
škaredější nežli sama, k službě měla,
nad těmi se jako kněžna stkvěla.
9. Denně zjevovala mu své roznícení,
mluvíc o své přepalčivé vroucnosti,
že mu zachová vždy věrnosti
strojíc denně jemu jiné lahození,
a že láska její bude míti stálosti;
slibujíc mu statek za drobet jen milosti,
každou chvíli se mu jináč vyšnořila,
ale při tom více zošklivila.
10. Každé ráno počala vždy znova;
a když neprospěla v ničemž libá slova,
přisahala Strachna, jsoucí zahanbena,
nepodrobí-li se, že ho zohaví,
že ho nepozná víc žádné pohlaví.
Byla také vskutku připravena,
ale pohled jeho spanilosti
ukojil hned všecky zuřivosti.
11. Brzo na to nynější má sokyně
poselstvím mne k Strachně vypravila;
toho času jsem se jedině
náhodou s ním seznámila.
Nebo když ta zpráchnivělá kněžna
v zahradě mně dlouho prodlívala,
z oken jsem se všudy po ní ohlídala,
až jsem s Slavošem ji vypátrala zběžna.
12. Bez prodlení brala jsem se z hradu
z vsetečnosti na zahradu,
ač mi zbraňovala její družina,
namítajíc, že jest kvapná příčina
A hle, našla jsem ji s hochem krásným sedět'
Byla jsem hned krásou jeho jata,
ač ta baba jedovatá
mstivě na mne počínala hledět
13. Volala hned, že jest tuto zrada,
pejřila se její dlouhá brada,
poselstvím však byla zaražena
Vyplnila všecko, a snad aby
ukázala, že jest ukojena,
dala k vyprovázení dvě baby
tyto zpráchnivělé družky
chovaly se jako věrné služky.
14. Dary jsem je na svou stranu přiloudila,
že chci unést hocha, jsem jim vyjevila
Byly ku pomoci ochotné,
nezdály se být v tom novotné,
že se chtějí napřed jeho ptáti,
jestli by se unésti chtěl dáti,
dávajíc mně ještě radu,
jak bych mohla odnésti ho z hradu
15. V druhé noci přijela jsem k tvrzi;
on se spustil dolů po provaze,
ó, jak oběma nám bylo blaze!
Ale Strachna zvědouc o prchnutí brzy,
zbouřila hned všecko v tvrzi,
slibujíc vše odměniti draze.
Pádilo hned za námi bab ke stu.
My jsme ale jinou vzali cestu.
16. A když jsem vás tenkrát jeti viděla,
za družinu Strachny jsem vás držela.
Proto jsem já k hradu outočiště brala.
Kýž jsem tenkrát neviděla Sedla!
Lepší život se Slavošem bych teď vedla.
Byla bych svou cestu v jiné kraje vzala.
Ouveh! tak se v světě děje;
nežne vždycky ten, co seje."
17. Takto Blažna; když však žádná více
nebyla řeč o milostném plameně,
byla tichá, majíc smutná líce,
oči k zemi sklopené.
Celá zamyšlená jak stín jela,
svého Slavoše jen před očima měla.
Tak se lehce stalo, že si spletla cestu,
do hustin dál jela, co jet měla k městu.
18. Bloudily tak v lese celý den
bez odpočinutí, pití, jídla;
až pak k šeru vyváznouce z něho ven,
shlídly báni slavného bab sídla.
Ulekla se Blažna, však co za pomoc,
byly všecky mdlé a v patách blízka noc.
Proměnila oděv s rekem, aby
ušla zlosti jedovaté baby.
19. Bylo ještě hezky nebe světlé,
když tam přišly a hle! Strachna na pometle
jezdí po celičkém dvoře,
rozkacená jako dračice,
chtící vylit lásky hoře.
Od té chvíle, co jí pověděly babice,
že jest Slavoš v Sedle, celá v roznícení
tropí kusy jako v pomatení.
20. Napřed vylila zlost na kočičí družině,
milenkách svých, že jen jedna zamňoukla,
všecky holí oknem vytloukla,
potom roztřískala statně jako rekyně
všecka okna, kamna, hrnce, zrcadlo,
všecko tloukla, co jí napadlo.
Baby mlátila pak na potkání,
odtud bylo něco utíkání!
21. Pak si sedla, jak již známo, na pometlo,
klejíc Děvín, proklínajíc děvčata.
Posléz, aby její jméno v lásce kvetlo,
před hostmi se oběsit chce na vrata.
Obstupují ji hncd všecky babice,
chtejí vyloudit jí provaz z pravice,
prosíc před ní padají hned na kolena,
darmo - není v vzteku k vyzejskání změna.
22. Až pak praví jedna baba velebná:
"Ouveh, kněžno, k čemu ta smrt hanebná?
Kdo by si jen myslil, že v tom vetchém věku
vězet může tolik lásky v vzteku?
Vy jste ňáká celá Běsem posedlá!
Pnou se šedivé vám vlasy v hrůze!
Ať vás po smrti ďas nesedlá!
Bylo by vás přece škoda tuze.
23. Nejsou vaše sličnosti tak zpukřelé,
byste nedosáhla ještě ctitele.
Jsou snad mezi těmi hrdinami,
kteří drát se o vás budou sami,
jen když zaslechnou, jak milujete vřele."
Okřávši však touto řečí v těle,
odloživši k oběšení času,
dala pro hosti hned strojit kvasu.
24. Abych dopověděl to vše krátce:
Ty dvě zrádné baby Blažnu poznaly,
byly nad ní také zase zrádce,
nejspíš odplaty že nové čekaly.
Strachna majíc únosu zde původkyni,
ve své moci chtěla hned se mstíti,
nos dát uřezati Blažně průvodkyni;
dala v noci všecky do vězení vzíti.
25. Vidouci však ráno chyceného panoše,
láskou novou byla celá jata,
místo smutku cítila zas rozkoše
slyšíc, že zas dívce byla loupež vzata,
chtěla odpustit jí její provinění,
jestli Restov svolí na rok k roznícení.
Ale ten rek si z ní tropil šašky, smích,
nadal jí bab nedověšených.
26. Tu jí v žilách nová msta zas vřela,
nad všemi se mstíti chtěla.
Mezi tím sem na ten babí hrad
náhodou šest reků přived hlad.
Ouhlavní ti byli Vlasty nepřátelé,
každá dívka v zemi celé
musila jim přisahat,
že chce dopomoci zbořit děvčí hrad.
27. K tomu Strachna ráda přivolila,
při tom, aby nad vězni se mstila,
dala všecky rekům v porobu,
ježto vidouc dívek ozdobu,
s děkováním chtěli dále trhnout;
ale Domka, Blažna, Restov propuštění
chtěli proti Strachně k mečům sáhnout,
však ti cizí reci zamezili mštění.
28. Na cestě si začal Pecek, panoš hrubý:
"Vaše pohlaví se spravováním chlubí,
ale pravím, že jest vskutku směšné.
Vy jste ve všem arci spěšné,
ale často třeba váhavosti;
mnohé prošel jsem já krajiny,
posléz mohu říci z zkušenosti.
že jest nejlíp jen vám svěřit kuchyni.
29. Byl jsem v Radinech; tam vzácná měštkyně
hrdě nese právo nad měšťany.
Že jsem slovo proti ní řek jedině,
netejkající se ani hany,
a že jsem se při chválení jejím smíchem
nemoh zdržet, přišly pro mne čtyry panny,
vsadily mne do vězení bez obrany,
že prej jsem se prohřešit měl pýchem.
30. Sešel jsem se s mnohými tam manželi;
jeden z nich tam seděl skrze kleveta,
dva tam byli odsouzení na leta,
políbit že třepky ženám nechtěli,
jeden dokonce měl přijít se světa,
že prý nechtěl trpět miláčka své ženě;
různice tam měly ženy denně,
denně rvačky, hádky, kleveta.
31. Brzy na to přišcl jsem pak do Krásovic;
panují tam ženy s muži na polovic,
jeden den má nad ženou muž právo,
druhého dne nad mužem zas žena.
Ouřední když přijde dívkám změna,
nebývá tam hrubě mužům zdrávo;
nebo ženy ve své lhůtě
nakládají s nimi krutě.
32. Cokolivěk od mužů jest rozkázáno,
to jest druhého dne od žen odvoláno,
trestáním jen ukazují, že jsou paní,
pročež se jim také hluboce vše klaní;
jestli podjala chuť některé přec muže,
při své správě slušnou ženám dáti odplatu,
nebohé tu byly jejich kůže,
aneb odevzdáni byli ku katu.
33. Zašel jsem též do Vostřetině.
Tam má žena tři neb čtyři manžele,
málokdy se dívá na ně vesele,
žádá pocty, služby jako bohyně.
Muži musí vzdychat, prosit, vroucně toužit,
zkroušeně co velké kněžně sloužit,
chtí-li získat jenom drobet zhled,
a přec mnozí slouží darmo mnoho let.
34. Též i v Lhotě jsem se stavěl. Tam sněm ženice
držívají slavný při breberyce.
Žádný nemá z pamětníků v paměti,
aby některé z nich nenesly vždy opice,
aneb aby sněm se skončil bez vší různice.
Vždycky byla hádka, vždycky bylo viděti
v rozhorlení čepce lítat po světnici,
vždycky poškrábaná líce po různici.
35. Všudy našel jsem jen ženy
marné, lakomé a nádherné,
ctítelům svým nevěrné,
zamilované vždy do své ceny;
všudy nestatečné, bázlivé,
po rozkošných směnách dychtivé;
všudy ve všem příliš lstivé,
hněvu, pomsty žádostivé.
36. V ničemž rozumu se nechtí vzdáti,
následují slepě vášní třeštěnosti,
ctíc je za pravidla vedle vrtkavosti;
a tak ženám se má žezla přáti?
Mužské šlechetné a statné pohlaví
trpěti má tato bezpráví?
Nuže, hleďte všecky přisahat,
opustit že chcete Vlastin hrad."
37. Ale žádná z dívek přisahati nechce.
Na to Domika praví: "Bylo by pak lehce
vyvrátiti, co jste mluvil k naší haně,
žádný nemluvívá proti vlastní straně.
Však já s jinou musím napřed vyjít věcí.
Podle pohledu jste statní reci,
rytířská znát musíte vy všecka práva.
V šlechetnosti pozůstává jejich sláva.
38. Svaté má být všudy právo pohostinné,
sice poctivost s ním u národů zhyne.
My jsme byli, nenesouce viny žádné,
v spaní v noci v Sedle spiati zrádně.
Trestat máte zrádce hostinství
a ne zastávati zločinství
aneb z něho táhnout prospěchu.
To by nečest byla věčná u Čechů!
39. Nechceme být zhola propuštěné;
ale ať zbraň slušně ukáže,
máme-li vám býti podrobené!
Budeme-li od vás přemožené,
každá se vám také zaváže
poddanosti šetřit přislíbené;
aniž mním, že půtku s námi třemi vésti
horká práce může být vám šesti,"
40. Povolný byl panošův sbor k půtce,
nenávidíc Strachnu škůdce.
"Po rytířsku," vece Pecek, "nebylo by,
aby mužové dva proti dívce jediné
souboj vedli, třebas byla rekyně;
tolik necítíme ještě mdloby;
tři ať proti třem boj vedou po sobě,
nedokoná-li se v jedné osobě."
41. První začal půtku s Domkou Pecek napnutý,
mysle přemoci sám všecky odporce,
ale brzy ležel s koně svrhnutý,
bylo mu pak hanba při tom přehorce;
tak i druhý, třetí, lehce na zem sletěli,
přemožené od jedinké se pak viděli.
Ona propustila všecky na svobodu
závazkem, by učinili Strachně škodu.
42. Obrátila koně kc půlnoční straně.
Druhé mrzelo dva, že boj ani na ně
nedošel, by zkoumat mohli zbraně;
pospíchali k Chlumci spěšně,
aby pozdě s vyřízenou nepřijeli.
Vyražení na té cestě měli,
znamenitého sic mnoho neviděli,
až pak posléz podívání směšné.
43. Potkali sbor dobrodruhů slavný;
poznala z nich Barše, vývodu těch reků,
jenž byl jindy švihlík nádherný a hlavní,
právě ve kvetoucím věku;
byl rek jindy červený a hubatý,
teď jest celý vyzáblý a hubený,
obličej má bledý, hranatý,
bez smyslů jel celý sklopený.
44. Tak též druzí jako po nemoci
vyhlíželi, majíc tváři uvadlé,
oči příliš v hlavě zapadlé,
bledí, jako stínové by byli věčné noci.
Oděv, někdy jejich ozdoba,
visel dolů celý s těla,
nebylo jich nic než jejich podoba.
Domka původ změny dovědít se chtěla.
45. Zdaž byl nemocen, se strejce Barše ptala.
Odpověděl: "Vzácná teto!
Jiná nemoc mi mou sílu vzala.
Vyraziti jsme se toto léto,
jak jsme tuto všickni pohromadě,
chtěli v čistém Libohradě.
Neshlídli jsme Noceny tam měnit rohy,
a přec vláčíme my ledva nohy.
46. K mému neštěstí si Vitka, dívka vtipná,
krásná sice, při tom ale chlipná,
k svému vyražení mne jen vyvolila.
Víte, že jsem byl vždy panoš švarný,
při dobytí všeliké cti příliš marný;
bděl jsem, by se bohyně má nabažila,
ale ta čest zbavila mne vesměs síly,
a přec nepřišel jsem k ctnému cíli.
47. Byl bych složil brzy od radosti
v tomto hradu s jinými své kosti,
kdyby Kasal slavný nebyl nám
svobody dal, rozdrtiv hrad sám a sám.
Viděli jsme jeho slavné činy,
najdete jen z tvrze říceniny.
Bojím se ted' každičkého hradu,
proto se zde vzdálí Chlumce kradu.
48. Tu jí vypravoval dále,
kterak ten hrad sešel nenadále.
V tom se spolu rozloučili časně.
ty se braly spěšně k Chejnovu,
oni ale znova k Danovu.
Přišla na Chlumec jest Domka šťastně.
Byla již tam druhá vyslankyně,
chtěla jeti ku Sedlcké oužlabině.
49. Nechejmež teď Chlumec Chlumcem býti,
hleďme drobet, co se díti
počíná teď v mužském ležení.
Tam se sváry, nevole a rozbroje
počínají u vyražení;
dva chtí vésti kruté souboje,
majíc oba tvrdošilou hlavu,
není žádný ukojit jich v stavu.
50. Všehrd, panoš z města Hloupětína,
an ved hloupětínský sbor,
Ctibor z Holešovských hor,
oba milovníci vína,
počínali krutou různici
a to pro Draždilku dívčici.
Chytili ji oba; oba by ji měli rádi,
proto mezi sebou začínají vády.
51. Odpusťte jim jejich rozhorlení,
hádají se k vůli mladé panně!
Jestli hrdinové slavní jsou až k podivení
za někdejších časů pro získání zbraně,
pro meč, pro lebku neb dřevce
souboje si počínali kruté:
kdož by nerad půtky k vůli krásné děvce,
kdož má pro spanilost srdce nepohnuté ?
52. Spokojiti chtěli vládykové
tuto mužům škodnou šrůtku.
Přelouč vece: "Statní hrdinové,
k čemu chcete vésti půtku?
Příčinu si hádky raděj odprodejte,
já ji koupím, lacino ji dejte!"
Nelíbila se jim rada tato,
téšila je dívka víc než zlato.
53. Na to pravil šlechta z Holešovic:
"K čemiu máme míti různici ?
Rozděliti nemůžeme dívčici,
nechme si ji na polovic!
Nebo jestli muž dvě ženy míti může,
proč by dívka nemohla dva muže ?
Zdaž jest mnohá s dvěma nasycena ?
Ptejme se jí, oč jest spokojena! -."
54. Na to Všehrd: "Ona jen mně patří,
jestiť také z Hloupětína,
mocí odjata mi byla do Děvína.
toto svědčit mohou její bratří.
Mně jen slibovala jedině
lásku samotnému; již hned z mladi
měli jsme se spolu rádi.
Toť pak vědí všickni v dědině."
55. Na to Ctibor: "Chytrý reku z Hloupětína!
Samotný bys dívku chtěl jen brát ?
Tys ji jindy míval, já ji tcď mám rád,
radši než sklep rakouského vína.
Mně ta krásná patří dívčice;
vydobyla má jí pravice.
Nemysli si, že tvá lhavá řeč
odloudí ji neb tvůj tupý meč."
56. "Nuže, k meči, pane z Holešovic,
nechci já jí na polovic!
Tať mně patří se vším právem zcela,
neb již v boji pro mne utéci prv chtěla.
Nebo ještě miluje mnc přesrdečně;
však meč dokáže to dostatečně,
ukáže vždy souboj bezpráví.
Bohové jsou pravdě laskaví!"
57. V tom meč vytáh panoš z Hloupětína,
ujali se mnozí toho bracha;
tu hned bylo vidět z Volše Podivína,
tu hned z Běstehradu přeslavného Svacha,
tu též z Dušník udatného Přebíka,
o němž letopisy mluví příběh pouhý,
že meč od jedné měl k druhé bráně dlouhý;
strach šel vskutku z toho chlapíka.
58. Ještě bylo vidět jiné panoše,
jakož Budižboje, Čumislava,
Batíka a z Polčů Jaroše,
Bítěze též - tenť byl jejich hlava.
Všickni hrdinové přeslavného jména,
veliká jest jejich cena.
Tuť i mnozí z menších měst
zastávali Všehrdovu čest.
59. Přirazili se pak k druhé straně,
k hrdinovi z Holešovic,
vytáhnouce rovněž zbraně,
Dudek z města Dudalovic,
Krotboj, Mojemír a Čestibor,
Čejka z Krkonošských hor,
Sobiš ve dřevěných botách,
Slavník známý ve všech Lhotách.
60. Na pomoc též bylo vidět táhnout,
k mečům ochotně též sáhnout,
ze sivého města Radoše,
z dědin štědrých Jaroše,
Horše, Svatoboje, Přelouče,
Čijiducha, věštce z Kotouce,
z Nedanic pak Dobroslávka,
Kláta z města, kde jest v štítu lávka.
61. Obě strany žádostivé zejskat slávy;
jedni zastávají přestarými právy,
že to děvče pánu z Holešovic
se vším právem patří na polovic,
druzí tomu na odpor zas stojí meči.
Povstávají sváry, důtklivé též řeči,
slyšet jest již také přezdívky.
Hle, což muži netropějí pro dívky!
62. Ti těm nadávali nedvědářů,
ti těm čumdů, mrkvičkářů,
ti těm zvonečků a karbaníků,
ti těm poperďorům, kabátníků,
ti těm karabáčníků a omáčkářů,
oni druhým zase kobylkářů!
Ale porouhat se po vznešené hluze
nechutná víc Muze.
63. Dlouho trvala ta hádka,
bezmála by bylo přišlo k půtce.
Mnozí radí, že to bude zkrátka,
když si strana každá zvolí vůdce;
uposlechh vyvohti řečníka.
První volí Bitíže si Darmotlacha,
převěrného Všehrdova bracha,
Holešovští syna Zlyce Krásníka.
64. Bitíž počal: "Hloupětína braši,
kolikráte skrze vaše města
šla má cesta!
Známť já dobře slávu vaši.
Byl jsem tam, co býka na radní dům táhli k štítu
skrze drobet hluché slámy,
tam co modlejí se k Svantovítu:
"Oroduj jen za nás Chámy!"
65. Byl jsem u vás vskutku všudy,
tam, co máte za oltářem dudy,
tam, co ctíte Perunovy třepky,
Bruncvíkova nedvěda kus lebky,
tam, co v schránce máte uzdu Šemíkovu,
tam, co vzýváte vy sovu,
tarn, co v uctivosti máte svatou lípu,
nejíte než dotejkanou řípu."
66. Na to Krásník: "Kdybych za přezdívky
vyplácet se měl zas přezdívkami,
k svárům bychom se jen ponoukali sami.
radost i zisk by jen měly z toho dívky.
Což vám, panoši, jest do té panny?
Ale vězte, znám já také města vaše,
nejsou rovněž jako naše
prázdna uštipačné hany.
67. Vám však nemálo se divím, reci rozhorlení,
že krev chcete pro dívčici líti!
Což pak v světě z téhož pokolení
nelze žádné jiné miti ?
Což pak jest ta ze všech nejkrásnější,
jen ta jediná má prsy bílé,
jen ta líce nejsličnější ?
Jen ta očma házeti zná mile ?
68. Což má ona nektarovou krev,
což jest jináč narozená nežli druhé?
K čemu, hrdinové, tyto hádky tuhé,
k čemu druhých podpálený hněv?
K čemu pro dívčici rozplácanou zlost?
Dostanete ještě jiných dost,
budou v kráse podobat se Ládě;
konec učiňtež radš vádě!
69. Chcete-li přec boj mít, slavní odporníci,
ať jest souboj bez vší krve prolití,
kde to nejde o živobytí!
Vy jste oba v pití výborníci,
pijte o závod, ať tomu patří panna,
kdo víc postoupí z vás korbelů."
Svolila hned k tomu každá strana,
počalo jim oběma být veselu.
70. Vskutku byli také oba znamenití;
Ctibor naučil se pít hned od otce.
Od stromu zdaž daleko kdy padne ovoce ?
Nenašlo se rovného mu v pití.
Dobyl v zákazích si mnohých věnců,
předčil v pitce nad sbor slavných Němců.
Otec z mládi známku mu dal na lahvici,
byl bit, když hned nevyprázdnil polovici.
71. Bral ho vždycky s sebou do hospody,
bral ho, kde jen byly jaké hody,
kde jen pitka, kde jen jaký cech.
Synáček byl příliš čilý,
brzy táhnul nejlíp z všech.
On ho rád měl, že byl po něm podařilý,
radě mu, by začal v závodech svůj běh,
že on předčí nad pijáky z celých Čech.
72. Též i Všehrd slavnou pověst v pití měl,
že s ním málokdo se potýkati směl;
z mládi dlouho požíval jen mléka,
však co zdědil po svém strejci dědiny,
zavrh mléka, vody, řediny,
tékávalo víno do něho co řeka,
a tak vždycky od té chvíle
přicházíval k chvalitebné síle.
73. Těžko bylo k předzvědění,
kdo v tom závodu by předčil koho,
nebo oba měli slávy mnoho,
oba podnět stejný k zvítězení.
Přinesli tu vína hned dvě vědra,
těšila se na ně jejich bedra.
A když postavena byla na stole,
smích a šprýmy ukojily nevole.
74. S vychloubáním počal Ctibor píti,
vyzdvíhaje všemohoucí džbán
vece: "Sotva unese ho pán
a chce vítězem přec býti?"
V tom hned začal do sebe je líti,
glugluglu se v chvilce propad do něj džbán.
Jaký to div! Tenť hnul s odpomou tak stranou,
že mu dávala již za vyhranou.
75. Všehrd ale potupu tu mile snes
vece: "Bachuse ty v putce mocný,
bud' mně aspoň jcnom dnes
v tomto boji nápomocný,
abych v této půtce já byl šťastný !
Chci ti velké obětovat džbány,
abych přesvědčil ty pány,
že já válčím pro svou dívku vlastní."
76. Když tak pravil, obruč na sudu v tom puk,
utišil se při tom drobet hluk.
Jedni drží za zázrak to patrný.
druzí praví, že byl obruč chatrný.
Všehrd ale pěkně tiše,
zponenáhla vyprazdňuje mile číše,
odpočívá vždycky chvíli,
v pití nabývaje nové síly.
77. Sotva Ctibor vypil třetí džbán,
již mu vůkol kolem hlava šla;
obtahovala mu oči mhla,
neviděl pak posléz ani stan.
Na zemi rek leží přemožený,
obtáhla mu oči tmavá noc,
patrná jest vidět Bachusova moc;
Všehrd chvátá k zvítězení.
78. Již již rozlíhal se hlahol v sudu,
již již bylo vědro vyprázdněno;
praví mnozí reci: "Když již od osudu
vítězství vám bylo přisouzeno,
mějte se vším právem dívčici,
na hlavu mu vítězného věnce dejte,
za vítěze v pitce v Čechách mějte!"
A tak žerty skončily tu různici.
79. V tom pak přišly krásné vyslankyně,
nesouc od udatné Putysily zprávu,
že zve, kdo chce zejtra získat slávu,
že chce souboj vésti jejich vévodkyně,
by se Kasal, by se deset hrdin k tomu
najít dalo mezi ležením a hradem,
jisti že být mají před oukladem,
však že přec se nenavrátí domů.
80. Nebo v duchu ponoukalo to tu rekyni.
Žádné spaní, žádné stání neměla,
hlavu vystrčit se styděla,
chtíc zas smazat nectné poškvrny.
Chtěla bitvy zkoušet pořád nové,
cítíc v žilách síly lvové.
Květava však dělala jí překážku,
že chce zbůhdarma vést dívky v porážku.
81. Že nic nepořídí hrstka se tolika sbory,
že jsou sotva silné zastávat své hory,
k čemu k její pejše má být tolik obětí?
Že jest z půtky zkázu pouhou viděti,
že jsou dívky strachem podjaty,
že chtí raděj opustiti hrad,
raděj býti zajaty,
nežli bez pomoci bojovat.
82. Pročež vyvolila místo bitvy souboje.
Hned jak přednesly tu zprávu mužům dívčice,
ulekli se mnozí nad tím velice;
přestaly tu šprýmy, směšné rozbroje.
Přemysl v tom vece: "Vaší rekyni
vyřiďte, že najde všecky hrdiny
ve určitém čase mimo Kasala,
toho že zde není, by ho jindy pozvala."
83. Po odjezdu jejím ptá se kníže,
by se k půtce hrdinové prohlásili;
ale tito slyšíc jméno Putysily,
cítíc při tom její síly tíže,
nechtěl žádný. Na to vece Prostislav:
"Nyní k půtce nemáte vy chuti žádné,
ale zjímat nechali jste hrdin v bitvě zrádné,
jenž by nyní mohli bránit našich hlav.
84. Zdaž by se vám Přibral, Radouš nehodili,
jenž by mohli zastat mocně mužův čest?
Zradou jste si sami nejvíc uškodili,
zastihne vás náležitý trest.
Jindy chcete všude předek míti,
jenom v půtce chcete zadní býti.
Nuže, slavní reci, jindy napnutí,
přiveďte pak Putysilu k zajmutí!"
85. Rodislav dí: "Vždy máš jazyk plný jedu,
co ty, to i jiní, to i já též svedu.
Já se první hlásím na souboj."
V tom hned Rozhoň, Halislav a Třestihluk,
Bitíž, Krasník, Střemil, statný Budižboj,
posledně pak Prostoslav a Svatopluk
hrdě k souboji se ohlásili;
poslední tři za podporu Čechům byli.
86. Sotva vyšlo světlo záře ranní,
šlechtila se rekyně i reci zbraní.
Rozhoň však a Radislav se bojíc moci
vladařčiny, padli do nemoci.
Vyslali dva udatnější místo sebe.
Hned jak oko světa osvítilo nebe,
vytáhly ven ženské, též i mužské sbory,
rozlíhal se zvuk z trub k činění si vzdory.
87. V malé chvíli statná Putysila
osm prvních reků s sedla vyhodila,
odletěli omráčení v dálku;
na Svatopluka řad přišel zkoušet válku,
třikrát oběma se zlomí kopí,
třikrát pod nimi též padnou koně,
zástupové strachem trnou pro ně,
ale oni zas se v okamžení zchopí.
88. Přes hodinu trvalo to potýkání.
Bylo vítězení dlouho v pochybnosti,
najednou až z nenadání
Svatopluk spad s koně z horlivosti.
Po něm k boji přišel Prostoslav;
krutější tu rány povstaly,
posléz vrazili se koně do svých hlav,
tak že oba mrtví zůstali.
89. Tuť hned chopili se meče,
Přemysl však, an měl o svou kůži péče,
bál se, že by ztratil nejstatnější sboru,
čekati chtěl s lhůtou na přísporu
Kasalovu. Poslal hned k nim miřitele,
který jim dnes bránil válčit déle.
Oba unaveni jsouce do oupadu,
pozůstali bez nucení na odkladu.;
90. Z přemožených reků Prostislav si jedině
Svatopluka žádal vydat zpátky,
svolila to hrdě statná rekyně,
a tak skončily se dnešní hádky.
Na hrad slavně táhla Putysila;
plésajíce dívky vítaly ji radostně,
jak by nad zástupem mužským zvítězila.
Přemožení reci táhli za ní bolestně.
zpět na obsah 
Další: Zpěv desátý.