|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
Než především je potřebí se zmíniti, z jakých pramenů lze čerpati zprávy o životě Véghově. Nejprve je třeba dbáti jeho vlastních pamětí. Jsou obsaženy již vKnize pamětní ve sboru Libiši, která je nadepsána: "W. G. P. Protocol aneb Kniha Pamětní Cyrkwe Ewanjelicko-Reformatské Libišské, w kteréžto Půwod, začátek, zrust a jiní Příběhowé její hned od prwního jejího založení zaznamenáni jsou skrze Jána Wéga, prwního této církwe Libišské Duchowního Pastýře a Zakladatele, totiž od roku 1783". Jest to obsáhlá kniha. Počátek její psal A. P. Kladiwa,2 ale jen jako písař. Byl od 1. září 1790 učitelem reformované školy v Libiši. Obsah tohoto počátku byl sepsán některým váženým členem církve Libišské. Vypravujeť o poměrech před příchodem Véghovým do sboru, a sice v prvé osobě množné, "my", "naši" atd., jako jeden z libišských domácích evanjelíků. Na rubu prvého listu sám "Joannes Wégh" 3. dubna 1795 předesílá lat. poznámku k čtenáři - patrný důkaz, že měl ve všech těch záznamech živé účastenství, jak je to i z obsahu patrno, a že jsou v nich i paměti jeho. Však psal další záznamy sám až do r. 1811, na str. 203.
Ale Végh sám napsal později podrobně své paměti3 v německém jazyku s maďarskými poznámkami a maďarským Doslovem. Nadpis pamětí těch je: "Nachricht von der Entstehung der Reformierten Kirchen-Gemeinden in Böhmen, verfasset und beschrieben von Johann Wégh, d. Z. Prediger der reformierten Gemeinde zu Nebužel 1819". Exemplář jeden, věnovaný 10. dubna 1822 od samého Végha, je v knihovně reformované koleje v S. Pataku, jeho pak opis z 20. prosince 1881 byl u vrchní církevní rady ve Vídni.4 Odtud opatřil si prof. dr. G. A. Skalský opis a opis ten je nyní majetkem Husovy fakulty. Maďarské poznámky a maďarský Doslov přeložil do opisu Skalského v roce 1906 do němčiny něm. ev. farář Schmidt v Bratislavě. Mimo to uchoval se původní koncept těchto pamětí, rukopis Jana Végha, v rodině jeho zetě Gersona Szalatnaye a je nyní majetkem jeho pravnuka čbr. ev. faráře a konseniora Viktora Szalatnaye v Kutné Hoře. Konceptu tomu však schází úvod i konec, i maďarské poznámky a maďarský Doslov, jakož i definitivní úprava. Farář čbr. ev. B. Valeš, tajemník synodního výboru, opatřil si opis tohoto konceptu a z části jej srovnal s exemplářem vrchní církevní rady.
Důležita je i Kniha zápisků Véghových, kterou započal psáti r. 1781. Psal ji latinsky, německy a maďarsky. Ukládal do knihy té záznamy z valné části osobního a rodinného rázu a výpisky z některých spisů, ale i opisy některých výnosů. Je v majetku konseniora Vik. Szalatnaye v Kutné Hoře.
V těchto rukopisech uchovaly se hlavní zprávy o Janu Véghovi. Justus Szalatnay, ref. farář v Černilově, který měl po svém dědovi Janu Véghovi zmíněný exemplář konceptu jeho zápisků, otiskl z nich výňatky již r. 1881 v Dobiášově Časopisu historickém a vydal pak na jich základě r. 1882 drobnou,ale velmi zajímavou knížku: "Ze zápisků Jana Végha. Sděluje Justus Szalatnay, ev. ref. farář v Černilově. V Praze. Nákladem Spolku Komenského 1882". Jak Szalatnay v Předmluvě podotýká, šlo mu v knížce té pouze "o obšírný výtah a kde potřebí, necháme mluviti Végha samého". "Nelzeť prozatím, abychom zápisky ty otiskli doslovně." Poznámek maďarských a Dodatku a j. arci užíti nemohl.
Také se uchoval prvý životopis Jana Végha z r. 1808. Byl tenkráte otištěn v Neue Annalen der Literatur des ost. Kaiserthums, Wien 1808. II. Jg., November, str. 206-209. Byl sepsán patrně na základě dat, poskytnutých Janem Véghem. Píše o Véghovi a o jeho činnosti církevní a literární uznale a správně. Článek ten byl pak otištěn maďarsky r. 1861 v Sarospataki füzetek na str. 534-536 v překladu syna jeho Josefa Végha s dalšími jeho zprávami.
V maďarském tomto časopise "Sarospataki Füzetek" (Saryšsko Potocké sešity), jejž vydávali profesoři vysoké školy v Š. Potoku za redaktorství Jana Antalfiho, profesora gymnasia v Š. Potoku, byl totiž otištěn r. 1860 v IV. ročníku v sešitu 2. výtah z Pamětního listu Jana Végha (z jeho Nachricht, zaslané koleji v Š. Potoku v roce 1822). A tu syn Véghův Josef Végh, tehdy 73letý, poslal redakci list, v němž děkuje za otisk otcova Pamět. listu a podává řadu zpráv o svém otci a jeho práci v Čechách. Píše patrně z paměti na základě vypravování otcova. Redakce otiskla celý list Josefa Végha r. 1861 v roč. V., 6. sešitu na str. 525-537. Zprávy tu obsažené poskytují mnohý zajímavý doplněk k ostatním zprávám. Ale je nutno zpráv těch užívati kriticky, ježto v nich místy přechází pravda v legendu.
Uchovaly se pak o Véghovi roztroušeně i četné jiné zprávy, v matrikách farních, ve vydaných od něho spisech, v úředních záznamech a aktech u církevních úřadů i u úřadů vrchnostenských a státních a v pozdějších vzpomínkách a i v pamětech jeho vnuka Jus. Szalatnaye, faráře v Černilově, jež jsou nyní v rukou jeho syna far. Vik. Szalatnaye, u něhož jsou i četné důležité listiny Jana Végha. Zvláště z úředních archivů, seniorátního, superintendenčního a konsistorního, bude lze ještě získati další zprávy. O některých listinách z nich bude i zde zmínka.5
Zesnulý dr. Heřman Tardy, vrchní círk. rada ve Vídni, vypsal si z archivu vrch. círk. rady i odjinud četné záznamy, týkající se reformované církve, a mezi nimi i některé důležité záznamy o Véghovi, a zpracoval pak zápisky ty v obšírný čistopis. Koncept i čistopis přešel v majetek jeho syna Lubomíra Tardyho, čbr. ev. faráře v Třebíči. Po jeho smrti koncept z části se uchoval v rodině vdovy paní Marie Tardyové v Praze, čistopis pak je v Brně u br. faráře Václ. Pokorného. Kand. boh. Mil. Klapuš učinil si výtah z pražského konceptu výpisků. Užil jsem těchto výpisků Tardyových i výtahu z nich. Brněnský čistopis nebyl mi však přístupným a nemohl jsem ho užíti.
V poslední době napsal pěkný přehledný životopis Véghův M. Klapuš pod titulem Jan Wégh (1755-1830) v Českobratrském kalendáři na r. 1930 str. 121-124.
Životopis tento vznikl na popud nebuželského sboru a z přednášky, o niž mne sbor ten požádal k uctění 100leté památky úmrtí Jana Végha. Užívám v líčení života Véghova a jeho činnosti pramenů zde uvedených co možná doslovně, aby vynikla svéráznost Véghova a jeho osoby co nejvíce. Za ochotný překlad z maďarštiny děkuji srdečně bratřím Ing. C. Ursinyovi a Jar. Jiskrovi. Spolu děkuji za zprávy a za propůjčení spisů a památek knihovně pana presidenta, konseniorovi Vikt. Szalatnayovi v Kut. Hoře, Gust. Šoltészovi, faráři v. v. v Lozicích, far. B. Valešovi, tajemníku Synod. výboru v Praze, far. Jar. Řepovi ve Velími, far. B. Hladkému v Libiši, far. L. Hrbatovi v Lysé, far. J. Kulíkovi v Nebuželích, paní Marii Tardyové v Praze a kand. boh. M. Klapušovi. Jana Végha budou vzpomínati letos i jiní a lze očekávati, že vyjdou tiskem i jiné jeho životopisy a vděčné vzpomínky. Végh si toho zasluhuje. Bude vítáno, když pak budou zprávy o něm co nejhojněji sebrány a zpracovány a když snad dojde i k vydání dosud rukopisných jeho pamětí.
Poznámky
1 Végh sám se podpisuje na listinách i tiskopisech obyčejně Végh (Wégh), ale i Vegh (Wegh) a Vég (Wég).
2 Kniha pamětní str. 1.: "Scripsit A. P. Kladiwa".
3 Viz o nich dále str. 98 nsl.
4 Opis ten je nyní u synodního výboru v Praze. Srovnání konceptu Véghova s tímto opisem ukazuje, že opis ten, bedlivě psaný a s originálem srovnaný, je správný a že i opis Skalského je spolehlivý. V této práci užívám opisu synodního výboru a opisu Skalského, zvláště pak maďarské poznámky a maďarský Doslov jsou tu zpracovány podle překladu Schmidtova v opisu Skalského. Číslování stran uvádím podle exempláře synodního výboru.
5 Spisy úřední, uložené v archivu vrch. círk. rady ve Vídni, zpracoval G. Loesche ve spisech Inneres Leben der Oesterreichischen Toleranzkirche (Jahrbuch der Ges. f. d. Gesch. des Prot. in Oest XXXVI 1915), jakož i Von der Duldung zur Gleichberechtigung (týž Jahrbuch XXX.-XXXIII. 1911-1912). Některé spisy, týkající se Jana Végha uchovaly se v seniorátním archivu pražském, jmenovitě od r. 1828. Jiné bude lze nalézti i v archivu superintendenčním.
Další: