|
- Hrejsa | - Jan Végh | - |
Poslední120 kázání v Byškovicích konalo se 25. března 1787 s vroucím díkůčiněním Bohu, a s radostí byly pak dne 1. dubna na květnou neděli zahájeny zase prvé bohoslužby v Libiši č. 2 ve stodole B. Pavla Zychy. A sbor se chystal vážně ke stavbě církevních budov. Hledal proto hned vhodné stavební místo. S počátku chtěl stavěti modlitebnu naproti starému filiálnímu kostelu katolickému, v němž se konaly bohoslužby jen jednou za 6 neděl. Místo pro faru a školu bylo na obecném pozemku uprostřed vsi naproti kovárně, pro kostel pak na poli souseda Nebeského. Než direktor tomu odepřel, neboť by prý "zpěv evanjelíků bylo slyšet do kostela" katolického. Byla pak bratřím nabízena jiná dvě místa, ale odmítli je. Nakonec se shodli na místě na zádušním poli vedle obecního průhona, kteréž prý přinášelo katol. faráři v Obříství beztak jen škodu a nesváry s obcí Libišskou. Katolický farář Jos. Jan Thon žádal 12. května 1787 vskutku arcibiskupskou konsistoř o svolení. Leč konsistoř 25. června 1787 žádost tu zamítla. "Společní oudové svaté Jednoty evanjelicko-reformatské" proti tomu protestovali, ale nepořídili. Krajský hejtman jim nakonec přikázal stavební místo, jež však bylo nevhodné. Než bratří znaveni báli se protestovat. "Není možné, abychom se všichni do Špinhauzu nedostali. Řeknou zajisté v guberniu, že jsme lid odbojný, nepokojný." Než Végh přece se nepoddal: "Tu duchovní pastýř církve skoro sám jedinký zůstal na bojovišti, který nestrachuje se ani hanby před světem ani neštěstí, posilnil se a z Prahy sobě povolal jednoho piksmistra, muže řemesla a kumštu inženerského ..." Byl to "Uher" Zámbo, reformovaný. Udělal Véghovi plány a Végh šel s nimi stěžovat si na krajský úřad, že na tom místě stavět nelze. Úředníci ho přijali nevlídně, skřípějíce zuby. Ale Végh se nedal. Vykládal, že by na tom místě ani hřbitov nemohl býti a že církev za to nemůže, že se pan krajský na ten plac zběžně podíval. Vskutku pak komise dala Véghovi za pravdu.
Konečně se pak našlo vhodné místo. Zatím dostal Végh z bytu výpověď. I přikročeno k stavbě fary. Dne 1. dubna 1788 byl121 položen základní kámen k faře. Za 11 neděl dokončena byla stavba fary121a nákladem 625 zl. 42 kr. V roce 1788 byla velká neúroda, což ohrožovalo další stavební práci. Rok na to 27. dubna 1789 byla zahájena stavba kostela. Stalo se tak ve slavnostním shromáždění pod širým nebem na farním dvorečku, kde Végh měl řeč na základě Nehem. 2, 17-18. Při kladení základního kamene lid plakal radostí. Práce pokračovala za horlivé součinnosti. R. 1790 byla dostavěna škola. Ve škole121b té zahájil vyučování první školmistr reformované školy v Libiši Antonín Kladiva, již výše zmíněný, 1. září 1790. Byt měl zatím v chalupě br. Martina Maláka č. 41 za 5 zl. činže. Než stavba kostela dokončena byla teprve r. 1792, kdy 30. listopadu došlo k posvěcení kostela. Při posvěcení kostela kázal Végh na slova Žalmu 134: "Ej. nuž dobrořečte Hospodinu, kterýž učinil nebe i zemi." Stavba kostelní vyžádala si náklad 747 zl. 39 kr. Tak se postaral Végh náležitě, že sbor libišský byl opatřen všemi potřebnými církev. budovami, ovšem skromnými, ale přece tak solidními, že vystačily sboru na dlouhá leta.
Végh dbal při stavbě a zařízení kostela a fary i školy o to, aby vše bylo solidní a vkusné. "Byl121c zvláštním přítelem řezbářství. Dlouho si vydržoval v domě zvláštního umělého řezbáře. V chrámě libišském jsou dosud řezby z doby té. Ale i ve vlastním domě (faře) dal nábytek řezbářsky okrašlovati." V kostele v Libiši, dosud uchovaném v původní podobě, uchovaly se dosud i nápisy, tenkráte Véghem pořízené. Jsou velmi zajímavé a charakterisují pěkně i ráz zbožnosti Véghovy. Proto je zde uvádíme. Kostel je nevelký. Je stavěn po způsobu maďarském reformovaném v podobě obdélníka. Kazatelna je uprostřed delší strany a proti ní v protější delší straně je vchod. Při obou kratších stěnách jsou kruchty. Na kruchtě napravo od vchodu (když se vstoupí do kostela) jsou varhany. Pod kazatelnou směrem ke středu kostela je stůl Páně. Po pravé straně kazatelny, hledíme-li od vchodu, je lavice pro duchov. správce. Lavice pro lid jsou umístěny, hledíme-li od vchodu, napravo i nalevo pod kruchtami a obráceny proti sobě, tedy všechny směrem ke stolu Páně a ke kazatelně, takže kazatel má posluchače vždy napravo a nalevo, a jen poskrovnu uprostřed před sebou. Kazatelna je ozdobena odznakem sboru, který je i na razítku sboru a je vykreslen i v Pamětní knize Libišského sboru hned zpředu na 2. listu před samým listem titulním: Uprostřed je velká kniha (bible) a na ní stojí kalich. Nad kalichem je slunce s tváří lidskou, zářící hojnými paprsky. Kolem je věnec z bohatých klasů a hroznů. Kolem jsou odkazy na Žalm 16, 5 a 119, 174 a vročení 1783. Mimo to vzadu za kazatelem jest na kazatelně na vykládané stěně nápis: "Alfa i Omega. Svatý, svatý, svatý jest Pán Bůh všemohoucí, kterýž byl a jest i přijíti má. Všecka země plná jest slávy jeho." Dole pak na kazatelně asi ve výši stolu Páně je štítek s nápisem hebrejským a českým 1. Sam. 7, 12: Až potud pomáhal nám Hospodin. Stůl Páně má nápisy Mat. 11, 25, Žalm 20, 5, Zjev. 19, 9, Přísl. 9, 5. 2. Hlavní nápis však je na větší ploše napravo od kazatelny nad lavicí kazatelovou: "D. O. M. S. Ke cti a slávě nejmocnější a nejvelebnější Trojice sv., Hospodina zástupů, obnovená církev křesťanská Libišská Helvetského vyznání. Společní oudové a bratří Jméno Pána Jezu Krista vyznávající Dům tento a příbytek svatý svou prácí a ochotností a nákladem vystavěli. Za panování Josefa II.ho, Řím. Cís. Krále Uher. a Českého, za vrchnosti Excelenz Pana Hraběte Filipa z Clary, za Jána Végh, prvního této Církve Libišské duchovního pastýře a zakladatele. Grunt sv. tohoto domu Božího založen L. P. 1789 dne 27. dubna. Posvěcen L. P. 1792 dne 30. listopadu. Dokončen L. P. 1803 dne 8. září. Psal Jan Jansa, školní učitel, L. P. 1810 dne 28. Juli." - Druhý hlavní nápis je pak na největší volné ploše na stěně proti kazatelně, tedy nad vchodem a zní: HaeC DoMVs AVgVsto bene ConVenIente IOSEPHO Patrono KLARI, PatreqVe VÉGH patVTt (t. j. "Tento dům Páně za císaře Josefa laskavě příznivého, za ochránce Klaryho a za duchovního otce Végha byl otevřen" - se skrytým letopočtem 1789). Kristus Ježíš jest učiněn nám moudrost od Boha i spravedlnost i posvěcení i vykoupení. I. Korinth. I, 30. Milovati budeš Pána Boha svého, z celého srdce svého a ze vší duše své a ze vší mysli své. Milovati budeš bližního svého jako sebe samého. Na těch přikázáních všecken zákon záleží i proroci. Mat. 22, 37-40. Po tom poznají všichni, že ste učedlníci Ježíšovi, budete-li míti lásku jedni k druhým. Jan 13, 55. - Na kruchtě s varhanami je nápis I. Kor. 3, 11; Žalm 51, 20. ("Sionem svým Českým"), (týž nápis, ale bez "českým" je tu i maďarsky), a ještě Žid. 10, 23. Na kruchtě druhé jsou pak nápisy: Luk. 11, 28; Kaz. 12, 1.; I. Mojž. 28, 16. 17, Žalm 28, 4. Stůl Páně, kazatelna, lavice i kruchty jsou bohatě řezbářsky ozdobeny.
Stavby ty a jich zařízení i výzdoba vyžadovaly značný náklad, na nějž chudý sbor nestačil. Proto Végh hledal121d pomoc v kruzích reformované církve v Maďarsku i jinde. Tak se obrátil s žádostí o pomoc i na reform. konsistoř v Kološi v Sedmihradsku. V roce 1791 přišla pomoc 305 rýnských. A přišly i jiné podpory, jako r. 1801 z Elberfeldu v Porýnsku 287 zl. 45 kr. a pak ještě 200 zl. Tak bylo sboru značně ulehčeno v stavební práci.
Když ještě modlitebna byla nedostavěna a bylo na ní pracováno, přišel kraj. hejtman baron z Bienerberka122 do Libiše, shlédl faru i stavbu modlitebny a dal Véghovi na jevo plnou spokojenost: "Bravo, pane pastore, dobře jste hrál svoji úlohu!" A svému průvodci, příbuznému svému, řekl: "Mám pana pastora velmi rád. Vykonal svoji věc jistě velmi dobře." Bylo to pro Végha milým povzbuzením.
Nadto se mu ulevilo i jinak v jeho potížích a dostalo i pomoci. Tenkráte123 totiž 14. září 1789 zemřel hlavní nepříznivec libišského sboru hrabě Věžník, 78letý. Jeho pak nástupci zaujali k Véghovi a ke sboru již stanovisko zcela jiné, příznivé. Hrabě Filip Clary z Aldringen,124 majitel panství Obříství, pozval Végha do Obříství do zámku na oběd. Byl přítomen i hraběcí kaplan, Jan Krásný. Při tabuli hovořilo se i o náboženství v latinské řeči. Hrabě naslouchal se zájmem. Nakonec pak pravil: "Kdybych nebyl katolíkem, byl bych Kalvinistou, ježto Kristus praví (při večeři P.): To čiňte na mou památku."
Tento Filip Clary jako pán na Obříství věnoval125 na modlitebnu v Libiši 100 kop šindela, nad to dával pastoru deputát 3 sudy piva ročně. Jeho pak syn Frant. Xav. Clary poskytoval mu od 1. ledna 1804 ročně 2 sudy piva, 2 korce pšenice, sáh tvrdého a sáh měkého dříví a 4 kopy otýpek roští. Jeho pak nástupce hrab. Clam Gallas deputát ten ještě rozhojnil pro Véghova syna Josefa.
Za poměrů tak již urovnaných, ale ještě uprostřed pilné práce stavební vydává Végh r. 1790 nový spisek: "Učení o hlavních článcích víry126 čisté křesťanské, kteréž po uvedení křesťanské snášelivosti, podle dospělejšího věku církve Boží České obnovené, na světlo vydal, a k pobožnému vyučování a vzdělání lidu Božího, jenž se v této milé české vlasti podle křesťanského Helvetského vyznání k čistému učení evanjelickému srdcem i ústy hlásí, upřímně obětuje a odevzdává Jan Vég, církve České reformované Libišské duchovní pastýř." V Praze (tiskem normální školy) 1790. 72 str. Další vydání vyšlo r. 1807. Jest to katechismus pro dospělejší mládež Helv. vyznání, ale není to katechismus Heidelberský. První otázka zní: Co jsi ty podle tvé víry i náboženství? - Odpověď: Já jsem evanjelický křesťan podle křesťanského Helvetského vyznání. Pořad článků je: O Bohu, Věřím v Boha, Slovo Boží, Desatero atd. Na konci je řada modliteb.
Po 7letém pobytu v Libiši však pojednou Végh zakolísal v příchylnosti k libišskému127 sboru. Souviselo to patrně s hospodářskou tísní Véghovou, když jeho rodina vzrůstala a příjmy byly skrovné. Dne 21. září 1790 obrátil se Végh na konsistoř ve Vídni, žádaje o propuštění do Uher. Šel prý do Čech jen na 3 léta, jak to bylo r. 1782 ujednáno s uherskými bohoslovci. Sbor libišský pak je již v takových poměrech, že ho nebude pohřešovati a odchodem jeho neutrpí. Konsistoř vskutku rychle vyhověla. Již 25. listopadu poslala mu "demisi", propuštění z úřadu. Superintendent pak Sam. Szüts ustanovil o své vůli, aniž měl k tomu práva, jak mu pak bylo konsistoří vytčeno, již před tím v říjnu 1790 jeho nástupcem Ladislava Báku, dotud seniora v Klášteře. Jenže Végh dohovořil se brzy s Libišskými a ti mu zřejmě vyšli vstříc a přemluvili jej, aby setrval v Libiši. Végh proto vzal resignaci zpět. Než když mu někteří vytýkali, že tak učinil pro hmotné výhody ve sboru, dal si předložiti povolací listinu z Lysé tenkráte uprázdněné. Konsistoř pak rozhodla, že Végh může zůstati v Čechách, ale nikoli v Libiši, nýbrž v Lysé. Na podzim 1792 potvrdila jej konsistoř pastorem v Lysé a Végh 18. června 1793 opustil Libiš a odebral se do Lysé i se svojí rodinou, k níž v Libiši 21. července 1791 přibyla dcera Kristina. Před svým odchodem z Libiše učinil náležitou pořádnost. Do Pamětní knihy v Libiši pak napsal: "Takto dokonal svůj, v deseti letech a 19 dnech trvající, mnohými prácemi a těžkostmi plný běh, a též spisování těchto příběhů církevních s pomocí Boží učinil konec alfa i omega." Loučení pak 16. června 1793 bylo velmi tklivé: jako "otec přirozený oplakává ztraceného vlastního svého syna a též synové jeho v Pánu milí, větší žalostí a hořkostí oplakávali svého pastýře a otce".
Végh při svém odchodu do Lysé odpustil těm údům, kteří mu za r. 1791 a 1792 dluhovali salár a dluh ten mu upírali, dlužné obnosy. Nadto mu byla církev dlužna 180 zl. 24 kr., jež Végh vydal za církev ze svého na stavbu fary, kostela a školy. Dali mu obligací na ten dluh a jeho nástupce Štěpán Berety mu obnos ten pak poslal do Lysé.
Végh přišel v Lysé do poměrů značně nesnadnějších, než byly v Libiši. Sbor v Lysé byl malý a chudý. V městě bylo málo evanjelíků, v okolí pak byli zastoupeni zvláště v chudých vrstvách. Byt duchovního správce byl velmi ubohý, světnička v podruží. Nebylo fary. Kostel pak byl dosud bez omítky vnitř i zevnitř, bez podlahy a bez stropu.
V Lysé127a začal "Ján Vég ouřad svůj kazatelský po odchodu dvojctihodného Štěpána Rimány L. P. 1793 dne 23. června." Povolací listina zněla asi na 300 zl. V roce 1793 sešel se příslušný obnos až na 1 zl. 29 kr., ale v roce 1794 zůstala církev Véghovi dlužna na službu již 112 zl. 23 kr., kterýžto obnos do r. 1795 však klesl na 52 zl. 23 kr.
Végh psal své záznamy do Pamětní knihy v Lysé, ale, jak jeho předchůdce a pak později i jeho nástupce Štěp. Rimány poznamenává, "buď od něho samého aneb od někoho jiného (bezpochyby proti někomu urážlivě psáno bylo) vyříznuto jest".
Za Véghova pobytu v Lysé byl vystavěn farní dům již v roce 1794, ač chudý sbor se stavby obával, v chrámu byl zřízen "hořejší strop". "Poněvadž pak on nákladný dům farní chtěl vyvésti, že tato malá církvička s to býti nemohla, pročež on psal do Uher a do Sedmihradské země pro almužnu; jakož i přišla." Stavby tyto vzbudily Véghovi ve sboru nějaké nepokoje, jež prý superintendent Szüts podněcoval.
Než pobytu jeho v Lysé nebylo dlouho. Po resignaci Beretyho z Libiše r. 1796 povolali Libiští opět Végha.
Ještě za pobytu v Lysé 20. května 1796 psal Végh konsistoři do Vídně,128 že byl od některých bratří duchovních pověřen, aby sepsal reformované normální knihy pro české školy. Žádal konsistoř, aby vymohla nejv. schválení k zavedení knih těch do škol. Brzy pak na to dne 29. listopadu 1796 vrací se do Libiše, odkud Berety již odešel do Uher. Nebyl oblíben. Mnozí mu neplatili služné. Pak mu dluh zaplatila církev, jen aby odešel. A tak po 3 letech a 17 týdnech vracel se na jeho místo Végh se čtyřmi dětmi. Narodilať se mu v Lysé 1. prosince 1793 dcera Judita a 25. února 1796 Susana.
Végh měl v Libiši co činiti s nějakými pomluvami,128a které prý šířil zvláště jeho předchůdce Berety. Starší sboru vydali proti těmto pomluvám prohlášení, které vlastnoručně podepsali v knize pamětní sboru Libišského. V prohlášení tom praví, že Végh "nejvíc trpěl pro dobro církve, ji hájil a v nebezpečenstvích retoval a často sebe a své jmění pro církev v šanc položil". Snad se pomluvy ty týkaly i "Příběhů", t. j. Pamětní knihy a příběhů v ní zaznamenaných. Pravíť starší dále: "Tomu všemu že tak jest a že všecky příběhové církevní v této knize až potud zaznamenané a vypsané pravdivé jsou, toho my nížepodepsaní kurátorové a starší svědomitě osvědčujeme a podpisem našich vlastních rukou potvrzujeme." Učinili tak již něco později (30. prosince 1801).
S tím asi souvisí, že Végh dbal, aby měl i z Lysé potvrzení o své práci.
Po odchodu z Lysé dostalo se Janu Véghovi tohoto vysvědčení128b staršovstva sboru v Nové Lysé nad Labem z 16. října 1797: "My níže psaní známo činíme tu, kde by toho zapotřebí bylo, že u nás při Lyském zboru dvojí cti hodný pán, pan Jan Veg, učitel podle evanjelitcko reformirtského smyslu, tři leta a šest měsíců ouřad svůj kazatelský s velikou, bedlivou, vroucnou horlivostí po všecken ten čas vykonával a o svou církev náležitou a věrnou opatrností upřímně pečoval. Za to my všickni v každém času na našich nehodných modlitbách vzpomínajíce a Pána Boha milosrdného a dobrotivého prosíce, aby je ráčil důchovním i tělesným požehnáním dařiti a nebeskou moudrostí osvítiti, aby mohli v českých krajinách pravdu Boží dále ohlašovat a rozsívat. Neb jakž u proroka Daniele 12 k. stojí: "Ti, kteříž jiné vyučují, stkvíti se budou jako blesk oblohy na věčné věky." Toto my vše vinšujíce a osvědčujíce a našima rukama to podpisujíce. Sig. v městě Nové Lisí nad Labem dne 16. Octobra 1797. Jozef Layner, starší, Matěj Jandoušek, Václav Brinich, Johan Semenec, starší, Jozef Mager, Václav Hermon, Václav Kopejtko, kostelní zpěvák."
A tak působil Végh dále zase ve svém libišském sboru. Ale poměry hospodářské byly stále tísnivé, zvláště když dítky dorůstaly a syn Josef 11letý měl být dán na vzdělání128c do střední školy. Végh pomýšlel na Sasko. K tomu neměl prostředků. Služné nestačilo ani s podporami z Uher z rodin obou manželů. Pomýšlel znova na odchod do Uher a žádal 3. července 1798 konsistoř znova o propuštění. Než znova došlo k dohodě se sborem a i konsistoř sama slíbila Véghovi podporu, a 19. srpna Végh oznamoval konsistoři, že sice trvá na svém úmyslu opustiti Čechy, ale že by zatím zůstal, nečiní-li konsistoř námitek. Nabídku podpory od konsistoře přijímá a velice si jí váží. Také prý je mu slíbena podpora od vrchnosti v Obříství. Bratrstvo mu prý také projevilo důvěru, by dobře mohl býti superintendentem, jsa znalý německé řeči. Také prý bratrstvo naléhá na vydání Modlitební knihy. - Konsistoř 1. září 1798 vyřídila zprávu tu příznivě.128d
Poznámky
119a Végh, Kniha zápisků z r. 1781, nsl. 111.-112. -Libišská Kniha pamětní, str. 98.
120 Libiš. Kniha pam. § 29. a § 30. Tamtéž str. 77 až 80, 92, 103. - Végh, Kniha zápisků z r. 1781 nsl. str. 111.-112.
121 Památník čbr. církve ev. 1924 (Bednář) 229. - Libišská Kniha pamětní: Végh při položení zákl. kamene k faře kázal na tekst 1. Paralip 29, 10-18. První kamínek do základu položil jeho synáček Josef.
121a O stavbě fary má opět Véghův syn Josef v Sarospataki Füzetek z roku 1861, na straně 530-531 legendárně oživenou dramatickou zprávu. Vypráví, že při stavbě fary byl otec jeho sám polírem a fara byla se vším všudy i se štukatérskou prací atd. za 6 týdnů hotova. Když byla dostavena, přijel hr. Věžník z Prahy. Vidí z dálky bělat se novou budovu. Ptá se kočího: Jaký je to nový dům? - Nekatolická fara. - Jeď rychle, Himmel Sakrament! Vyskočil před farou z kočáru a spěchal přes dvůr kol Végha, který tu stál, do síně a odtud, maje v ruce hůl se zlatou rukojetí, do prvé světnice i do dalších. Végh spěchal za ním, oba mlčky. Hrabě kroutil hlavou. A zase bral se zpět do prvé světnice. Végh za ním. Tu se obrátí hrabě na Végha a dívají se sobě do očí jako dva kohouti před bojem. Najednou hrabě plácne otce na rameno: "Bravo, Herr Pastor". Jste statný muž. To může dokázat jen Maďar. Ujištuji vás svým přátelstvím. - Děkuji. Ale přátelství Vaší Excellence mne stálo mnoho. - No, -no. Ještě se to může obrátit k dobrému - A tak se stalo. Hrabě za nedlouho umřel a jeho nástupce hr. Filip Clary vážil si protestantů, že jsou řádnější než katolíci, a že jejich škola je řádně vedena. I řekl inspektorovi: Végh zkusil mnoho sekatur. Rád bych ho něčím odměnil. Inspektor navrhl deputát v naturáliích a hrabě to ochotně schválil.
121b Libišská Kniha pamětní 103.
121c Tak píše Justus Szalatnay, Véghův vnuk, o svém dědovi ve svých zápiscích podle sdělení konsen. Vikt Szalatnaye. Justus Szalatnay ještě poznamenává, že nábytek ten zdědila jeho matka (Kristina), choť pastora Gersona Szalatnaye v Lysé, ale když se rodina tato měla stěhovati později do Uher, byl nábytek rozprodán. Zachovaly se v rodině jen starobylé hodiny ve vykládané skříni a obraz císaře Josefa II.
121d Libišská Kniha pamětní 101-102, 152.
122 Végh, Nachricht 127.
123 Ottův nauč. slovník: "Věžník".
124 Végh, Nachricht 36-37.
125 Végh, Nachricht 148 nsl.
126 Jeden exemplář má čbr. ev. far. J. Řepa ve Velimi.
127 Památka r. 1863, 172. - O jeho odchodu z Libiše Výpisky Tardyho z archivu vrch. círk. rady. Též M. Klapuš, Jan Végh, v Českobratr. kalendáři 1920, 123. O rodinných poměrech Végh, Kniha zápisků z r. 1781, nsl. 122. - O pohledávce za sborem Libišská Kniha pamětní 137.
127a Pamětní kniha v Lysé (zpráva br. far. L. Hrbaty).
128 G. Loesche, Von der Duldung zur Gleichberechtigung 385. - Výpisky Tardyho z archivu vrchní círk. rady.
128a Libišská Kniha pamětní 137-138.
128b Vysvědčení to na 15 kr. kolku je v originále majetkem kons. V. Szalatnaye v Kut. Hoře.
128c M Klapuš, Jan Wégh V Českobr. kalendáři 1930, 123-124.
128d Výpisky Tardyho z archivu vrch. círk. rady
zpět na obsah 
Další: V Libiši 1798-1811