|
- Hrejsa | - Toleranční patent | - |
Máme-li si ujasnit toleranční dobu, musíme sí napřed všimnouti poměrů, jež ji předcházely, z nichž a proti nimž tolerance vzrostla, aby poměry ty překonala a nahradila lepšími a zdravějšími.
Doba předtoleranční v našich zemích, doba císařovny Marie Terezie (1740-1780), je obdobím, které těsně souvisí s celou dobou předcházející od pohromy bělohorské. Máť celá ta doba od r. 1620 do 1780, zahrnující 160 let, v našich zemích celkem jednotný ráz, i když jeví se v ní jistý vývoj. Ale vývoj ten je tak pomalý a také tak málo patrný, že celá ta doba má jmenovitě po stránce náboženské svůj jednotný ráz. Je to doba, kdy stát a panující církev římskokatolická trvají v nejužším spojení, a nemajíce smyslu pro svobodu svědomí, potlačují společně dosavadní náboženství českého lidu, náboženství rozhodně evangelické, se vší fanatickou bezohledností, a ovládají svědomí i myšlení všeho lidu, bráníce všelikému svobodnému a samostatnému projevu, odchylnému od stanoviska církevního. Náboženské zákony císaře Ferdinanda II., vítěze bělohorského, platí i za Marie Terezie a jsou potvrzovány a obnovovány vždy novými ustanoveními a nařízeními a nepřipouštějí v českém lidu jiného náboženství kromě vládnoucího náboženství římsko-katolického. Náboženství evangelické, kdysi náboženství devíti desetin českého lidu, je v té době podle platných zákonů a ustanovení pokládáno za náboženství kacířské a je stíháno se vší přísností a krutostí nejen církví, nýbrž i státem, jenž v něm vidí neposlušnost a věc protistátní. Nekatolík nemá práva zastávati úřady, získávati majetek a čestné hodnosti, ani jiných lidských práv. Jakmile se prozradí, stává se jako zločinec předmětem církevního i státního soudního stíhání a trestání, jemuž lze uniknouti jediné odřeknutím se vlastní víry a vlastního přesvědčení a slavnostním uznáním katolické víry římsko-katolické jako jediné spasitelné. Nepoddá-li se, anebo jestliže po odřeknutí se kacířství znova k němu se tajně vrátil a jeví se pak jako zatvrzelý ve svém kacířství, je stíhán a trestán buď nucenou prací v pracovnách a polepšovnách, anebo v pevnostech a městech na veřejném díle v poutech a řetězích, anebo je bit karabáčem, anebo je odsouzen k transmigraci do jižních Uher a do Sedmihrad, a někdy i odsuzován k smrti. Trest smrti bývá arci jen zřídka vykonán. Obyčejně dochází k odsouzení na smrt jen proto, aby byl evangelík-kacíř zastrašen a donucen k povolnosti a k odvolání. Ale jen se vmysleme do tehdejších poměrů, když ti, kteří se ničím neprovinili, než že žili náboženstvím svých otců a na té víře lpěli, na víře, založené v Písmu a v Kristově evangeliu, stoupenci Husovi a Českých bratří, B. Lukáše, Jana Blahoslava, Jana Augusty a Jana Am. Komenského, lidé pravidelně nejideálnější, nejlepší, nejopravdovější ve svém prostředí, byli stíháni jako nejpotupnější, nejohavnější zločinci, proklínaní svatou církví. Nejenže se nesměli shromažďovati k bohoslužbám, ale nesměli ani míti evangelických knih, zděděných po otcích, nesměli ani projeviti samostatné přesvědčení, odchylné od učení katolické církve, nýbrž musili choditi ke katolické zpovědi, vykazovati se zpovědními lístky, choditi ke katolickému přijímání, do katolických bohoslužeb, - sice byli udavači a farními úřady udáváni a pak předvoláváni a podrobováni podrobnému vyšetřování misionářů, a usvědčeni, hned stíháni, vězněni, vedeni před apelační soud do Prahy a tu odsuzováni jako zločinci. A ovšem pak byli trestám vězením, bitím, nucenou prací a transmigrací. Dnešním lidem je těžko všecko to chápati a si představiti takové středověké, nesvobodné poměry. A přece bylo to všecko zlá a temná, ale plná skutečnost, vzrostlá z mentality nám již naprosto cizí.
Ale ještě cizejší je nám smýšlení těch, kteří měli takové stíhání "kacířů" životním povoláním, tehdejších misionářů, jesuitských i arcibiskupských, kněží-fanatiků, kteří byli vysíláni do krajů, o nichž se vědělo, že tam žijí kacíři - ovšem tajně a skrytě před církevní vrchností. Misionáři, ti měli úkolem slíditi po kacířích, je vyhledávati, vyšetřovati, zjišťovati a vydávati je soudu. Úkol ten, který vedl k utrpení a zkáze mnoha rodin, konali se vší horlivostí. Chodili den ze dne ve svém okresu, ode vsi ke vsi, od domu k domu, kde tušili něco kacířského, prohledávali domky od sklepů až na půdu a došky ve střeše, stodoly, chlévy, skrýše, kde by nalezli co podezřelého, zaplétali podezřelé v rozhovoru ve vyšetřování, zkoušeli je z modliteb a z věrouky, pátrali po jejich zbožnosti, a běda, zjistili-li co podezřelého: dávali je pak s pomocí světského ramene do vězení a posílali je k soudu do Prahy. Při tom tito misionáři vypomáhali i místní duchovní správě, kázali, konali pastorační práci, mluvili s pocestnými, s dětmi, všude a vždy pátrali po stopách kacířství, aby je vyplenili. Projevovali podivuhodnou horlivost, hodnou lepší věci. Mnozí z nich svým slíděním po kacířství stali se tak obávanými a nenáviděnými v obyvatelstvu, že při jejich příchodu do vsi děti i dospělí utíkali a varovali jiné: "Vlk jde." A když odcházeli ze vsi, zanechávali za sebou obyčejně nářek rodin, jimž odebrali staré vzácné české knihy náboženské anebo docela odvedli členy rodiny do vězení. V těchto misionářích je tehdejší katolictví jakoby zhuštěno a zesíleno a projevuje se v celé rozhodnosti, výlučnosti a důslednosti, nám a dnešní době již nesnadno pochopitelné. Jest to duch středověký, náboženský fanatismus, uchovávaný v určitých kruzích i do dnešní doby.
Bylo arci v zemích Marie Terezie mnoho dnes nepochopitelného. Souvisí to s tím, že panovnická rodina habsburská stála horlivě a rozhodně na stanovisku římsko-katolickém, dbala pilně souhlasu s papežskou stolicí a uplatňovala zásady římské církve rozhodně v celé své říši v duchu přísně a výlučně římském, pokud jen bylo možno. Zájmy církevní byly tu i zájmy státními, i když stát přece jen v poslední době i vůči kurii hájil svou státní autoritu. Tak vládla Marie Terezie zvláště v zemích českých v duchu výlučného římského stanoviska a měla živý zájem o to, aby katolická církev v celé zemi se udržovala a vzkvétala a aby kacířství bylo tu všude potlačeno a vykořeněno.
Bylať Marie Terezie sama smýšlení rozhodně katolického. Byla věřící horlivou katoličkou. I když zájem státní stál jí v popředí, avšak vždy zájem státní a církevní splýval jí v jedno.
Tak v době, kdy v západní a střední Evropě již zavládaly poměry nové, země české, uherské a rakouské pod vládou Marie Terezie zachovávaly si ráz dosavadní, protireformační, výlučně katolický, a vláda bděla nad výhradním panstvím církve římské v zemích českých a rakouských a do jisté míry i uherských.
Ale ovšem i v zemích Marie Terezie přece jen v některých krajích počínají se vyskytovati výjimky z tohoto pravidla, výjimky vnucené vládě místními a zahraničními poměry, pro něž i panovníci habsburští musili více nebo méně připouštěti v určitých územích náboženskou snášelivost.
Tak v zemích uherských při vší katolické výlučnosti přece jen platily z dob dřívějších četné zákony, kterými byla evangelíkům uherským, a tudíž i na Slovensku, zaručena nejen snášelivost, nýbrž svoboda a rovnoprávnost. Proto se tu také evangelíci augspurského vyznání i vyznání helvetského (reformovaní, Kalvinisté) v hojném počtu udržovali, ba na mnohých místech tvořili většinu. Vláda sice zákonů těch namnoze nedbala a omezovala je všelijak, časem evangelíky i stíhala, a jmenovitě evang. duchovenstvo, a odnímala jim kostely i školy. Ale přes to tamní evangelíci tvořili ještě za Marie Terezie valnou část obyvatelstva, měli ještě četné kostely a konali v nich veřejně své bohoslužby a vláda nemohla to zameziti, zvláště z obavy před vzbouřením nespokojeného obyvatelstva a před tureckým nebezpečím. A tak snažila se i tu potlačiti evangelické hnutí, ale ne tak příkře a násilně, že by došlo ke vzbouření. Lid pak evangelický přes nátlak a nepřízeň vládní přece jen si udržoval své náboženství a veřejné bohoslužby, byť v omezené míře a za stálého příkoří.
Ve Slezsku pak, pokud zůstalo pod vládou Marie Terezie, platila již z doby dřívější císaře Josefa I. konvemce Akranstädtská z 22. srpna 1707 a exekuční reces z 8. února 1709, vynucený na císaři švédským králem Karlem XII. Podle těchto smluv byl na Těšínsku vyhrazen pro tamní evangelíky chrám milosti v Těšíně. K němu patřili všichni evangelíci na Těšínsku v počtu 40.000. Kromě toho docházeli do Těšína i přečetní tajní evangelíci z širokého okolí v severovýchodní Moravě a i z Valašska. Evangelíci ve Slezsku na základě zmíněných smluv dosáhli omezené náboženské svobody, tedy vlastně tolerance, pro vyznání augsburské, při čemž byl jim připuštěn slezský ritus, silně konservativní, odchylující se od ritu katolického co možná nejméně. Byli i jinak omezeni v činnosti náboženské a školní, ale přece jen se těšili z volnosti náboženského smýšlení a projevů zbožnosti v dovolené míře.
Z daleko větší, ba z úplné svobody těšili se evangelíci na krajním západě Čech, v Ašsku. Uchovali si svobodu tu z doby reformační a zůstali skoro v plném počtu evangelíky, a i když bylo Ašsko přivtěleno k Čechám, Marie Terezie 10. března 1775 zaručila ašským evangelíkům svobodu náboženskou s vlastní konsistoří. A tak došlo k překvapujícímu zjevu, že pod vládou přísně katolické vlády habsburské, stíhající v zemích českých i rakouských bezohledně všeliké evangelické hnutí, přece jen celé území ašské zůstalo čistě evangelickým a těšilo se z plné náboženské svobody, zaručené samou císařovnou, co v Uhrách trvala náboženská svoboda, zákony zaručená, aspoň v obmezené míře, a i ve Slezsku byla evangelíkům; smlouvami mezinárodními tolerance a chrám z milosti zaručen. A podobné poměry byly i v některých jiných zemích pod vládou habsburskou, jako zvláště v Terstu a v Haliči.
Ba více, ve vojsku císařském, ač stát sám byl přísně katolický, byla otázka náboženská již tak urovnána, že rozdíly náboženské zůstávaly nepovšímány. Všem bylo dopřáváno svobody náboženského smýšlení, ač o bohoslužební život nekatolíků nebylo pečováno. Ale soukromé pobožnosti nebyly stíhány ve vojsku.
A ještě více: do samé rodiny císařské pronikaly evangelické vlivy, třeba potlačované. Sama císařovna Marie Terezie byla dcerou princezny, původně evangelické. A i mezi dvořany císařskými ocitli se i někteří evangelíci. I když musili své smýšlení uchovávat jen v soukromí, však přece evangelické vlivy tak zasahovaly, třeba jen tlumeně, i do císařské rodiny.
To všechno nutně vedlo k poznání, že taková různost vládního řešení otázky náboženské v zemích habsburských a taková rozmanitost poměru vlády k nekatolíkům v jednotlivých zemích od naprosté intolerance až k plnému uznání a svobodě nemůže býti řešením definitivním, nýbrž že je v zájmu vlády a zdravého vnitřního rozvoje celé říše třeba, aby vláda zaujala k evangelíkům co možná všude jednotné stanovisko. Nebylo dobře možno, aby ústřední úřadové v každé z těch zemí dbali trvale jiné a vzájemně si odporující praxe, tu ochranné a snášelivé, tu nesnášelivé a stíhající. Takové poměry nutně ukazovaly potřebu nového řešení i v těch zemích, kde dosud byli tajní evangelíci stíháni jako kacíři.
A k novému řešení vybízely i styky mezinárodní. Země habsburské nemohly se naprosto odlučovati od zemí sousedních, evangelických, a nemohly trvale se ohraničovati proti vzájemnému styku obyvatelstva pohraničních zemí. Vláda sama stýkala se přátelsky nejen s katolickými, nýbrž i s evangelickými sousedními vládami a viděla, že evangelické mocnosti zřejmě se vzmáhají, rostou a vzkvétají a ohrožují i samu habsburskou katolickou říši. Však ve Vídni dobře věděli, že přečetní čeští a moravští evangelíci utíkají se do Saska a Pruska a Pruského Slezska a tu všude tvoří četné samostatné evangelické sbory augsburského a helvetského vyznání, a jiní že se přidržují ochranovské Jednoty bratrské, a že ze všech těch míst udržují živé styky s tajnými evangelíky v Čechách a na Moravě a že v českých zemích mnozí občas přicházejí do těchto exulantských sborů a mnozí touží po tom, aby mohli se trvale uchýliti mezi své krajany a souvěrce, do těchto zemí. I to vedlo a vésti musilo vládní kruhy habsburské k otázce, je-li vskutku správné, že v zemích poddaných stíhá se evangelictví, které v sousedních zemích blahodárně působí, jako kacířství. Úvahy ty však neměnily zatím nic na tom, že za Marie Terezie evangelictví zvláště v zemích českých platilo v očích církve i státu za kacířství a zltočin.
Další: