|
- Hýzrle | - Život | - |
Když se všech našich 1500 koní do Holomouce sjelo a náš nejvyšší spolu se panem Adamem Ekem z Lobkovic, druhejm nejvyšším nad 500 konmi, i s komisaři a mustrhery přijeli, 10. Novembris sme mustrováni byli, a panem kardinálem Franciskem z Ditrichštejna jakožto polním pánem na hranicích abychom se řídili, ordinancí vzali. Kdež hned třetího dne k Uherské Skalici na poručení našeho generála sme táhli a v Strážnici pana kardinála, na nás očekávajícího, našli. Tu náš kvartýr vzali. Potom třetí den až k Skalici, kde Moravci leželi, dotáhli. Však poněvadž v jejich ležení velikej mor na koně byl, že jich v brzkým čase přes 700 pomřelo, drobet opodál od nich na jednom vršku, kde se nám dobrej vítr zdál bejti, naše stany rozbili a nikdýž v té vodě, kde oni, sme našich koní nenapájeli a ve všem dobrej řád zachovávali, takže z milosti boží sme naše koně od nakažení i ode všeho moru zdrželi. A bylo pak všeho císarského lidu na pomocích, jak níže položeno.
| Rejtarstvo | |
| nej[vyšší] lejtnamt Šneknhaus Slezáků | 700 |
| nej [vyšší] Hodický Moravců | 500 |
| kozáků | 500 |
| nej [vyšší) Vřesovec | 1000 |
| nej [vyšší] Adam Ek z Lobkovic taky Čechů 500 | |
| suma všech rejtarů | 3000 |
| Pěchoty | |
| nej [vyšší] z Lichtnštejna | 2000 |
| Slezáků | 1200 |
| pan Vilím Vratislav | 3000 |
| suma vší pěchoty | 6200 |
Tři neděle sme tu leželi a nic o nepříteli, aby co dále tentýrovati chtěl, neslyšeli. Potom když velký zimy a mrazy na nás zase udeřily, museli sme z pole strhnouti a na pomezních městech a městečkách naše kvartýry vzíti. Moravci a Slezáci, ti dokonce k svému obdanku povoláni byli, nebo oni (jakž v předešlé kapitole dotknuto) přes celý líto na hranicích zůstávali. Skalice pak a tu okolní hraniční zámky byly rejementem pana Vratislava osazeny.
Majíce pak hranice osazený, Uhrové žádali příměří na celej rok. Ale na 4 měsíce zavříno bylo.
Mezitím Turek přitáhl k Ostřehomu se 30 tisíci lidu a vzal jej. Potom také příměří jako i Uhři na 4 měsíce s Jeho Milostí císařem udělali; pod tím z obojí strany o pokoj se jednalo.
V tom čase pak, když náš pštolunk vycházel a nic nepřátelského se nadáti nebylo, snesli se opěty nejvyšší se panem kardinálem na tom, aby mě s oustním poselstvím vedle kredencprýfu (neboližto věřícího listu k Jeho Milosti císaři a k pánům stavům Království českého vyslali. Kderéžto poselství na sebe přijavši, list Jeho Milosti císaři skrze nejvyššího komornika sem odeslal, ale k audiencí pro nedostatek zdraví Jeho Milosti sem přijíti nemohl. Však nicméně při páních stavích v kanceláři české své poselství tím způsobem sem složil:
"Jeho vysoce knížecí.Milost, pan kardinál z Ditrichštejna, vědouce že na 4 měsíce s Turky i s Uhry příměří jest zavříno a pštolunk těch 1500 koní, z Království českého vyslanejch, juž vyšel, o čež že se rejtarstvo začasté domlouvá, chtíce věděti, zdali dále sloužiti a své záplaty očekávati mají, čili je obdankovati oumyslu sou. Nebo z toho dvýho jedno že věděti chtějí. Protož aby se Jeho Milost císař a Jich Milost páni stavové milostivě resolvírovali a mě zase tím dříve k rejtarům vypraviti ráčili."
Načež přednesši to Jich Milosti, Jeho Milost císař mě zase s věřícím listem ku panu kardinálovi s oustní relací odeslali a toto zase oznámiti poručiti ráčili :
"Poněvadž minulé dni Jeho Milost císařská ráčila další štilštand s Turky i s Uhry na celej rok k jednání dalšího pokoje učiniti, tehdy pro ujití zbytečních vojenských outrat ráčí oumyslu bejti ten všechen lid obdankovati dáti a Jeho Milost že jest ráčil toliko na zavření takového štilštandu očekávati, jináče sice že by Jeho Milost císařská ráčila své komisaře k nám výslati. Pročež že Jeho Milost okolo 2 neděl nejdýle komisaře s penězi k obdankování nás odeslati chtíti ráčí."
Nad čímž všichni spokojeni byli.
Téhož dne, když sem se do hlavního kvartýru města Hradiště navrátil a svou relací panu kardinálovi učinil, přišlo Jeho Milosti knížecí z Kroměříže psaní, že Její Milost arcikněžna stará z Štýrska spolu s Její Milostí kněžnou sedmihradskou a Jeho Milostí arciknížetem Maximiliánem, panem synem svejm, z Polsky se zase do své země Štýrska šťastně navracovati ráčí (nebo Její Milost ráčila juž druhou pannu ceru svou králi polskému sama k stavu svatého manželstva doprovázeti a tou cestou se zase šťastně domů navracovati). Kdež an kardinál udělavši z našich 1500 koní co nejpřednějších rejtarů aušus, 800 jízdy sebou vzal a proti Její Milosti oupravně vyjel a na svým biskupství přivítal, i také přes svůj kraj znamenitě traktýroval a i našich 800 koní choval.
Odpočívavši pak Její Milost kněžna v Kroměříži do třetího dne, ráčila pánův nejvyšších a nás všech rytmistrů druhého dne k sobě do své komory povolati a nám všem přívětivě ruky, i Jeho Milost arcikníže spolu s Její Milostí paní sestřou svou, kněžnou sedmihradskou, podati a na jednoho každého jméno a rod pana kardinála se zeptati. A když na mě přišlo, tehdy po rodu Její Milost mě poznati a ke mně řícti ráčila: "Jistě kdyby mi Jeho Láska pan kardinál vás byl nejmenoval, byla bych vás více nepoznala, neb ste juž obradatělý, ale přeji vám, že ste zdravý." Z čehož sem Její Milosti s poníženou poklonou velice poděkoval. Opět se Její Milost ráčila ptáti, co mi se lípe líbí, dvorství čili krýksmanství. Pověděl sem, že jedno k druhému hrubě sluší a že sou dva ouřady, kderý se mohou po jednou vykonávati. Načež se Její Milost ráčila zasmáti a mně štěstí vinšovati. Potom Jich Milosti ráčily k tabuli jíti.
Třetího dne ráčila Jeji Milost odtad zase svou cestou jeti, a nechtíce Její Milost našich rejtarů dále trmáceti, učinivši nám milostivé poděkování, náš lid do kvartýrů propustila. Ale pan kardinál, páni nejvyšší a já asi se sta koňmi sme Její Mllost ještě na dva noclehy provázeli. A potom také vzavše od Její Milosti odpuštění, k našim rejtarům sme se navrátili.
Kdež druhého dne přijevši naši páni komisaři, nás obdankovali a zaplatili. Tu jeden každej z nás svou cestou, kderá mu nejužitečnější bejti se zdála, jel.
V ty časy pak bylo s Turky o další příměří na 20 let k místu provedeno, s Uhry taky na jistý kondicí pokoj byl zavřín.
Já pak svou nejbližší cestu domů k manželce mé nejmilejší sem vzal. A jedouce z Prahy ke Mníšku, poslavši své věci s čeládkou napřed, s jedním pacholetem sem pozadu zůstal. A přijevši mezi Soutisky a Zbraslav, slyšel sem v těch chrastinách vedle řeky velikej křik, a nevěda, co by to bylo, rozbodši kůň, tam sem prchl. A vida, že dva nákeřníci císarskýho posla slíkli a ženu jednu vedle něho juž taky složeli, a co při nich našli, to jim pobrali, k tomu hrubě ztloukli, vytáhši na ně pistolu, je sem retoval a jejich věci jim zase k navrácení dopomohl. Těm pak lotrům odňavši jejich šafle, s přiloženejm kohoutkem sem je oba před sebou až na Zbraslav hnal a rychtáři k dobrému opatření je dal. Kdež vzneše to týž posel na komoru, takové otrovstvo jejich bylo jim na hrdle katem zaplaceno. Mně pak ti nebozí lidé nevěděli jak se vyděkovati.
Já pak, nevěda ty časy co jiného před sebe vzíti, za chvíli sem doma zůstával. Kdež potom Pán Bůh všemohoucí opěty manželce mé nejmilejší šťastně pomoci a nám spolu syna léta 1606 na den Božího narození dáti ráčil. A na den Obřezání Páně jménem Karel okřtěn a na Hromnice k ouvodu nešen byl. Všemohoucí a milosrdnej Pán Bůh račiž mu dáti, aby bohdá (jak v slavnej čas se narodil, okřtěn i do chrámu Páně vnešen byl) zase tak pobožně a počestně ke cti a chvále Pána Boha všemohoucího a jeho milé duši k užitku na tomto světě živ byl. Amen.
Po někderým čase majíce velikou mysl někderejch knížat a kurfirštů Svaté říše dvory sjeti a něco hodného zhlídnouti, neb sem mnoho jakživ o Říši a knížatech v ní slýchal, jak hodná věc jest to projeti, způsoby, řády a obyčeje jejich přitom seznati, k tomu také i města a jejich možnosti zhlídnouti, že by jeden třebas všechen svět sjel a Říše neprojel a neprakticíroval, mnohejm by se zdálo, jako by nic neviděl. Neměvši já pak prve nikdá příležitosti žádné, abych se někam projeti mohl, a následujíce vojny raději, kderáž neustavičná jest, ale jízda jednomu každému v čas jemu příhodný otevřena bejti může. Protož sem raději šetřil, abych okase krýksmanské sobě nezmrhal, obávajíce se, že stůj dlouze nebo nakrátce, vždy jí konec (v našich zemích) bejti musí.
Protož umínil sem sobě tu jízdu před sebe vzíti a nejprve, jakejm způsobem bych nejlípe to vykonati mohl, sám sebou se uraditi a všechny věci bedlivě uvážiti. I také jakejm způsobem na nejskrovnější outratu bych jeti mohl, to rozhodnouti; tak abych raději při někderejch dvořích, kdež by se mi vidělo, tím lepší spesu anebo outratu ku poctivosti své vísti mohl. Jakož mi se táž praktika pak hrubě dobře hodila.
Prve pak nežli bych vyjel, abych to s Pánem Bohem před sebe vzíti mohl, uložil sem sobě (bez pochlubení se v tom) k Svatému Janu v Skále 3 míle od Prahy pěšky na pouť jíti; což sem s pomocí boží vykonal a Pána Boha za požehnání té cesty a za šťastné navrácení zase, manželky i dítek mejch tu přede vším zlejm ostříhání sem prosil, z čehož samému Bohu buď chvála. Po vykonání pak toho k své cestě sem se hotovil.
zpět na obsah 
Další: Léta 1607. Poznamenání jízdy do Horní Říše, do Lutrinku, do Frankrejchu, do Engelandu a do Nýdrlatskejch provincí, věku mého 32 líta