|
- Jednota | - Konfessí Bratrská | - |
Především zprávcové naši jednomyslně učí, o Písmích Svatých celé Biblí Starého a Nového zákona, zřízeně od církve za canon a pravidlo1.1 celého křesťanského pravého náboženství přijatých, že jsou pravá, jistá, víry hodná, jimžto se žádná jiná, jakákoli lidská psaní, vrovnati nemohou, ale ustoupiti, jako lidská Božím, musejí.
Nejprvé proto, že původ jejich jest sám věčný a pravdomluvný Bůh, jehož svatým Duchem jsou vdechnutá1.2 a skrze ústa svatých proroků1.3 a apoštolů1.4 mluvená, a z poručení jeho sepsaná, i divy a zázraky Božskými stvrzená: a tentýž Duch svatý také sám svědectví jím v srdcích našich vydává1.5, ano i rozum a smysl jejich v církvi, jakž ráčí otvírá, a zvlášť vzbuzuje a dávaje věrné služebníky, kteřížby vyvolení nástrojové jeho byli. O čemž dí David:1.6 "Duch Hospodinův mluvil skrze mne, a řeč jeho jazykem mým vynesena." A svatý Petr:1.7 "Nikdy z lidské vůle proroctví nepošlo, ale Duchem svatým puzeni byvše, mluvili svatí Boží lidé. A svatý Pavel: Všeliké zajisté Písmo od Boha jest vdechnuté a užitečné k učení, k trestání, k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikéma skutku dobrému hotový. A Pán dí1.8 Ptejte se na Písma. Opět dí1.9 Bloudíte, neznajíce Písem, ani moci Boží. A Evangelista dí:1.10 Otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům.
Druhé, proto jsou víry a vážnosti nadevšecka lidská psaní hodná, že jsou vůle Boží zjevené jistá, místná, dostatečná osvědčení1.11 a ohlášení, bez nichž žádný rozumu užívající známosti spasitedlné Boha, ani víry, ani přístupu k němu míti nemůže. Nebo se v nich všecko, čehožkoli k učení a k zpravení církve svaté, obecně i obzvláštně, při zřízeném spasení (odkudž víra pochází) potřebí jest, úplně a cele zdržuje1.12, jako v výborném Ducha svatého mistrovství. Mimo něž ani anjel s nebe nic jistšího přinésti nemůže, a byť i přinesl něco jiného, věřeno jemu nikoli býti nemá.
[Athanasius svědčí: Písma Svatá dostatečná jsou k vyučení a uvedení ve všelikou pravdu. Chrysostomus dí: Písmo Svaté nedá posluchači blouditi. Cyrillus praví: Myť musíme následovati Písem Svatých a v ničemž neuchylovati se od vyměření jejich. Theofil z Alexandrie dí: Ďábelský duch jest, krom základu Svatých Písem něco za věc Božskou míti. Tertulliari píše: V uctivosti mám Písem Svatých plnost, kteráž mi Učinitele zjevuje i skutky jeho. Jeronym dí: Bez Písem Svatých základu jakékoli žvavosti nevěří se. A jinde: Skrze samá Písma Svatá docházíme dokonalejšího vyrozumění vůli Boží.]
Tato víra o Písmích Svatých, že totiž jsou od Boha vdechnntá a že vůli Boží místně a cele oznamují, jest služebný počátek a základ náboženství křesťanského1.13. A protož je každý u veliké vážnosti míti, jim cele ve všem věřiti, je sobě čítati,1.14 naučení spasitedlná z nich přijímati, jimi se jakožto jediným a dostatečným pravidlem víry i života křesťanského při všech věcech říditi a zpravovati má: ovšem pak zprávcové církve svaté je ustavičně čítati, jich povědomi býti, i v nich své každodenní s horlivostí přemyšlování míti mají.
[Augustin dí: V těch povědéních, kteráž zřajmě položená jsou v Písmích Svatých, nachází se všecko to, což obsahuje víru a formu života, naději totiž a milování.]
Tou příčinou v našich církvech neb zbořích táž Písma Svatá jazykem naším, všem posluchačům srozumitedlným, se čítají, (zyláště sv. evangelia a epištoly podle starodávní církve zvyklosti) a z nich naučení, napomínání, výstrahy, trestání i potěšení, a tak služby spasitedlné kázaním Božího slova, jakž kdy toho potřeby se uznávají, v církvi a svatých shromážděních podle učení apoštolského1.16 konány bývají.
Psaní pak doktorů a učitelů církve, zvláště starých, kteříž hned v prvotinách církve byli, také za hodná i užitečná mají a jich, jakž kdy potřebí, užívají; však v tom toliko, v čemž se s Písmy Svatými srovnávají a jim odporná nejsou: a v čemž i pokudž ti učitelé církve svých psaní a učení Písmy Svatými a příklady církve apoštolské potvrzují, a od jednomyslnosti svolení jejího (dokudž ještě v čistotě - pravdy stála) se neodnášejí. Jakož i oni sami tak o svých psaních poručili, aby tak o nich věřeno a smýšleno bylo, a toho se varovati veleli, aby jim nebylo příliš mnoho (poněvadž i oni lidé jsou) připisováno. O čemž sv. Augustin takto dí : Mému psaní nechtěj věřiti jako Písmu Zákona Božího, ale což v Zákoně Božím nalezneš, by prvé tomu nevěřil, již bez prodlévání věř. Než v těchto mých řecech, což jistého nemáš, leč to jisté shledáš, nechtěj se toho tuze držeti. A jinde dí: Nechtěj mým slovům ani Ambrožovým věřiti, tak jako Písmům Svatým. Tento spravedlivý (o rozdíle obojích psaní) soud i Římanům tak velmi se líbil, že jej i v dekrétě napsali.
[Sem přináleží i to, což Augustin píše: Psaní Cyprianova ne v té vážnosti mám, jako Písma Svatá, ale je podle Písem Svatých pravidla rozsuzuji, a co v nich s Písmy Svatými se srovnává, to s pochvalou jeho přijímám a oblibuji: což se pak s nimi nesnáší, bez ujmy poctivosti jeho zamítám. A jinde dí: Já samým těm Svatých Písem knihám, kteréž již kanonické slovou, naučil sem se tu uctivost činiti, abych tomu cele věřil, že žádný z spisovatelů jejich spisování jich nepobloudil. Jiné pak tak čtu, ne abych je (byť pak jakoukoli svatostí a uměním nad jiné se skvěli) pro tu příčinu za pravé měl, že oni tak smýšleli: ale proto, že mně, buď skrze učitele vůbec od církve přijaté, aneb nějakým k víře podobným důvodem posloužiti mohli.]
zpět na obsah 
Další: o katechismu.