|
- Jednota | - Konfessí Bratrská | - |
O času pak milosti, na závírku všeho učí tomu, aby lidé o něm věděli, že dokavadž jsou zde živi, mají jej od Boha sobě daný k tomu, aby v něm Pána Boha svého, milosti, milosrdenství i lásky jeho hledali i nabývali, a tak spasení svého zde v Kristu docházeli. Jakož o tom apoštol v svém kázaní oznámil řka:20.1 Bůh vyměřil lidem uložené časy a cíle přebývání jejich, aby (tak po ten čas) hledali Boha, zdaby snad makajíce mohli nalezti jej. A Bůh skrze proroka pověděl:20.2 V Čas milosti vyslyším tě, a v den spasení spomohu tobě20.3. Aj nyní jest čas příhodný (dí apoštol), aj nyní dnové spasení.
Protož snažně lidu napomínají, aby dokudž jsou živi a zdrávi a tento čas milosti od Boha zde mají, pravé pokání činili, životů polepšili, s Bohem v mír20.4 a v pokoj vcházeli, svědomí svá skrze přisluhování Kristovo v církvi pokojili a v tom ubezpečení přijtmali, že jim Bůh pro Krista milostiv jest a všecky hříchy jejich odpouští. V tom pak již cele ustaveni jsouce a v dobrých skutcích (ku pojištění a utvrzení milosti té20.5) věrně pracujíce, aby v naději jisté očekávali toho20.6, že po smrti duše jejich konečně vzaty budou od angelů, jako duše onoho dobrého a věrného Lazara20.7, do odpočinutí království nebeského, aby byly tu, kdež jest Pán a Vykupitel jejich20.8 Kristus Ježíš, a potom v den vzkříšení s těly svými zase spojeny budou, k radosti a k slávě nevýmluvné. Nebo na soud nepřijdou, ale půjdouť (s potěšením velikým) z smrti do života20.9. A o takovém napomínání dí apoštol:20.10 Napomínejte se vespolek po všecky dny, dokavadž se dnes jmenuje; aby někdo nebyl zatvrzen oklamáním hřícha. Opět dí:20.11 Vcházímeť zajisté v odpočinutí, my, kteříž sme uvěřili (totiž uposlechli hlasu Božího za času).
Také učí tomu, aby to každý znal a za jistou věc držel, že sejdeli člověk z tohoto světa v hříších a v skutcích zlých, bez pravého pokání20.12 a víry20.13, že duše jeho po smrti jistě se do pekla dostane, jako i onoho hříšného bohatce, kdežto žádné krůpěje milosti nebude, a v den soudný že uslyší převelmi hrozný hlas od Syna Božího řkoucí:20.14 Jděte odemne zlořečení do ohně věčného, kterýž připraven jest ďáblu i angelům jeho. I půjdou ti, kteříž zlé věci činili, na vzkříšení soudu20.15.
Protož učí a ustavičně napomínají, aby žádný pokání svého a k Bohu se obrácení neodkládal do starosti své, aneb do nemoci, v hříších neb v libosti těla a světa sobě za tím povoluje. Nebo psáno jest:20.16 Pamatuj na Stvořltele svého ve dnech mladosti své, prvé než nastanou dnové zlí. A jinde dí:20.17 Neprodlívej obrátiti se ku Pánu, aniž odkládej den ode dne. Nebo náhle vyjde hněv Páně, a když se ubezpečíš, potřín budeš a v čas pomsty zahyneš.
Kdožby pak po přijaté milosti Boží a uptání se dobrého svědomí zoumyslně a dobrovolně v hříchy ubíhal, a všemi milostnými napomínáními (aby sobě v čas usmyslil) pohrdalby a jich sobě nevážil, nýbrž zoufale a slepě na milost Boží hřešil20.18, bez pokání až do poslední smrtedlné hodiny by trval, a tu teprv hrůzou smrti a pekla probuzen jsa, pozdě by se chtěl káti a Pána Boha za smilování žádati: o takovém (což s bolestí pravíme) nesnadno jest věřiti, aby při něm bylo pravé ku Pánu Bohu se obrácení; a protož že strach jest, aby se na takovém nenaplnilo to, což Bůh skrze Micheáše proroka pověděl:20.19 Volati budou k Hospodinu a nevyslyší jich, ale skryje tvář svou před nimi v ten čas; tak jakž oni vykonávali zlá předsevzetí svá, nechtíce totiž slyšeti hlasu Božího, když k nim ruce své přes celý den vztahoval, a hojný i prostranný čas milosti dával20.20. Protož dí Duch svatý:20.21 Dnes uslyšelilibyste hlas jeho, nezatvrzujtež srdcí svých, jako při onom popuzení, v den pokušení toho na poušti.
Této rady a tohoto převelmi potřebného naučení aby každý za času požíval, chceli se nejhroznějšího nebezpěčenství uvarovati a o spasení své nepřijíti, k tomu s pilností naši kazatelé z základu Pisem Svatých napomínají. A jest se jistě čeho hrozně báti, aby hodných odplat věčné smrti spravedlivě nevzal každý ten, kdožby čas ku pokání od Boha sobě milostně propůjčený tak lehkomyslně a zoufale zmrhal. Jakož o tom i svatý Ambrož mezi mnohými jinými řečmi svými takto pověděl: Kdož v nemoci své při poslední hodině pokání by činil, a i hned rozhřešen byl a jde, to jest vychází z těla, pravím vám, neodpíráme jemu toho, čehož žádá; ale nesmím říci by se dobře odsud bral; nesmím; nepřipovídám, nepravím, nechci vás zklamati, nechci podvésti, neslibuji za to. A což, pravím, že bude zatracen? nepravím, aniž pravím, by spasen byl. I povíšliž mi co jiného, velebný biskupe? Coťbych měl povědíti, nevím. Pověděl sem, že nesmím tak mnoho na sebe vzíti (totiž říci něco jistého na kteroukoli stranu), neslibuji, naprosto nevím o Boží vůli. Chcešliž bratře jist sebou býti a té nejistoty ujíti, čiň pokání, dokudž jsi zdráv; pakli teprv pokání činiti budeš, kdyžby hřešiti nemohl, hříchové tě opustili a ne ty opustils je.
Avšak (proto aby sobě žádný nezoufal), učí, že kdyžby i při poslední hodině znamení pravého pokání při kom se ukázalo, (což řídké bývá, nebo pravé jest to, což svatý Pavel napsal:20.22 A toť prý učiníme, dopustíli Bůh), že ten nemá bez potěšení a zprávy potřebné zanecháván býti. Nebo čas milosti trvá, dokudž tento život trvá. Čehož i sv. Ambrož posvědčuje pravě: Dokud život jest v těle, při žádném nesluší zanedbávati potřebné zprávy, a též o žádného nenáleží pochybovati spasení. A protož, dokudž života stává, pamatovati sluší na ono prorocké i apoštolské promluvení:20.23 Dnes uslyšelllibyste hlas jeho, nezatvrzujtež srdcí svých. K čemuž naši kněží pilně napomínají, aby všickni této milostné rady uposlechnouce, rychle pokání činili, a dříve nežli se slunce zatmí20.24, a hory temnosti přikvačí; zanechajíce vetchostí hříchů, k Bohu se s pravou doufanlivostí a srdečným voláním obrátili a věrně se přičinili, aby od slávy života věčného odstrčeni nebyli, ale Krista i jeho sv. říše zde oučastni jsouce a v tom setrvajíce, na věky radovati se mohli. Amen.