|
- Jednota | - Konfessí Bratrská | - |
Šestý hlavní artikul učení, kteréž káží kněží naši, jestiť o víře pravé a živé v Pána Ježíše a ospravedlnění dokonalém skrze tu víru.
Nebo to přejisté jest, že po pádu rajském žádný z lidí nemůže z manství hřícha a z království smrti a zatracení vysvobozen býti, aneb k míru s Bohem pravému přijíti, leč skrze samého jediného Prostředníka Božího a lidského, Pána Jezukrista6.1, skrze dar živé víry6.2, kterýž sám toliko hřích6.3, smrt a zlořečenství s nás smrtí a vylitím krve své nejsvětější snímá a v spravedlnost i v spasení skrze víru obláčí: Nebo učiněn jest nám moudrost od Boha i spravedlnast i posvěceaí i vykoupení.6.4 A spravedliví učiněni bývají darmo, milostí jeho, skrze vykoupení, kteréž se stalo v Kristu Ježíši.6.5
Učí pak nejprvé věřiti o Kristu, že jest pravý, věčný, přirozený a jednorozený Syn Boha Otce nebeského6.6, a tak spolu s ním i s Duchem svatým jediný, pravý, nerozdílný Bůh6.7, slovo věčné6.8, nestvořené, světlo a obraz Otcovy osoby6.9, skrze něhož všecky věci učiněny a stvořeny jsou, viditedlné i neviditedlné, nebeské i zemské6.10. Též, že jest i pravý a přirozený člověk6.11, vlastní bratr náš, duši a tělo, totiž pravé celé lidské přirození, bez všelikého hříchu6.12 mající, kteréž vzal Duchem svatým6.13, z života blahoslavené Panny6.14 a spojil je neb přijal v jednotu Osoby své Božské6.15, bez umenšení Božství, bez smíšení jeho s člověčenstvím a neb vlastností kteréhokoli přirození zjinačení: ač divným týchž vlastností obcováním. Pročež přijal, jemu se spasení svého cele dověřil, jeho miloval, následoval, požíval, v něm samém z víry naději a doufání své pokládal, že pro něho samého a pro samo drahé zasloužení jeho má na sebe Boha laskavého a k sobě milostivého: a že jistotně v něm a skrze něho život věčný má i míti na věky bude, podle milostných slibů jeho, přísahou stvrzených, jakož dí:6.16 Amen amen, pravím vám, kdož věří ve mne, máť život věčný. A opět:6.17 Tatoť jest vůle toho, kterýž mne poslal, aby každý, kdož vidí Syna a věří v něho, měl žirot věčný a jáť jej vzkřísím v den nejposlednější. Opět dí:6.18 Totoť jest věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha a kteréhož si poslal Ježíše Krista. A Izaiáš:6.19 Známostí svou ospravedlní spravedlivý služebník můj mnohé.
Ta samá víra neb doufání v Pána Krista člověka před Bohem ospravedlňuje, neb spravedlivého činí, bezevšech jeho prací, skutků a zásluh; o čemž svatý Pavel dí:6.20 Tomu, kdož nečiní skutků, ale věří v toho, kterýž spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtená víra jeho za spravedlnost. A výše:6.21 Nyní bez Zákona spravedlnost Boží zjevená jest, osvědčena Zákonem i proroky. Spravedlnost totiž Boží, skrze víru Ježíše Krista, ke všechněm a na všecky věřící. A jinde dí:6.22 Skrze tohoto každý, kdož věří, bývá ospravedlněn.
A to ospravedlnění jestiť hříchů odpuštění, pokut věčných, přísné spravedlnosti Boží snětí, v Kristovu pak spravedlnost, kteráž nám se přičítá, oblečení, s Bohem smíření, jemu vzácných, milých a potom i dědiců věčného života učinění: a na to závdavku Ducha svatého k utvrzení toho, a k novému rození dání, darmo z milosti pro Krista, smrt a vylití krve, i z mrtvých vstání jeho. Což vše výborně svatý Pavel vypsal v epištole k Římanům6.23, kdež i slova svatého Davida přivodí, řkoucího: Blahoslavení, jichžto odpuštěny jsou nepravosti. Viz celou kapitolu. A jinde:6.24 Když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého, učiněného z ženy, učiněného pod Zákonem: aby ty, kteříž pod Zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů přijali. A že jste synové (protož) poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce vaše, volajícího Otče, Otče! Nebo, kteréžkoli Bůh podle vyvolení svého věčného, před ustanovením světa v Kristu stalého (o kterémž sv. Pavel přeušlechtile a velmi potěšeně k Římanům a k Efezským6.25 vypsal) tak ospravedlňuje, těm a takovým Ducha svého svatého dává, a skrze něho je počátečně znovu rodí. Jakž zaslíbil skrze proroka:6.26 Dám jim srdce jedno a Ducha nového dám do vnitřností vašich. Aby jakož v nich prvé kraloval hřích k smrti, tak již aby i milost kralovala skrze spravedlnost k životu věčnému, skrze Jezukrista Pána našeho6.27. A toť jest ta předrahá oučastnost milosti Boha Otce nebeského, dostatečné zasloužení Pána Jezukrista a spasitedlné posvěcení Ducha svatého. Toť jest zákon víry6.28, zákon ducha6.29, zákon života, napsaný Duchem svatým6.30.
Tohoto pak ospravedlnění živý pramen i plná a nepřevážená studnice jest Pán náš Ježíš Kristus v skutcích svých spasitedlných, z něhož všickni svatí6.31 od počátku světa, před vydáním Zákona, pod Zákonem a pěstováním jeho, i po tom spasení neb odpuštění hříchů skrze víru slibům a evangelium vážili a váží, přijímají i sobě přivlastňují pro samu toliko smrt a vylití krve jeho, k shlazení a očistění všech hříchů dostatečné. Jakž svatý Petr před plnou radou starších židovských v Jeruzalemě mocnými důvody to tvrdí, že není v žádném jiném, než toliko v samém Kristu Ježíši spasení; a že není žádného jiného jmena pod nebem daného lidem, skrze kteréž bychom mohli spaseni býti6.32. A níže, odvolávaje se na jednomyslné hlasy a svědectví všech proroků, kteříž jednostejně, jedním duchem, jako jedněmi ústy mluvili, dí takto:6.33
Jemuť všickni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jmeno jeho všeliký, kdožkoli uvěřilby v něho; k Židům také psáno jest, že6.34 očištění hříchů našich skrze sebe samého učinil. Jinde opět:6.35 V němž (prý) máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů. A svatý Jan dí:6.36 Přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista spravedlivého. A onť jest oběť slitování za hříchy naše; a netoliko za naše, ale i za všeho světa. A na jiném místě svatý Pavel napsal:6.37 Posvěceni sme skrze obětování těla Ježíše Krista jednou. A málo níže dokládá se takto:6.38 Jednou obětí dokonalé učinil na věky ty, kteříž posvěceni bývají.
Z té příčiny všickni hříšní kající lidé po všecken čas života svého k samému toliko Pánu Kristu o odpuštění hříchů a o všelikou milost spasitedlnou utíkati se mají. Podle toho, jakž dí Apoštol:6.39 Protož majíce biskupa velikého, kterýžto pronikl nebesa, Ježíše Syna Božího, držmež vyznání naše. A hned níže doložil:6.40 Přistupmež tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a milost ku pomoci v čas příhodný. A sám Pán volá řka:6.41 Žížníli kdo, pojď ke mně a napí se. K témuž na jiném místě dí:6.42 Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti; a kdož věří ve mně, nebude žížniti nikdy.
Kteříž pak k tomuto ospravedlnění skrze Krista Pána přicházejí, ty učí, aby již dobrébo a pokojného svědomí; před Pánem Bohem z této milosti jeho požívali6.43, spasením svým se bezpečili a tím jisti byli, že zde jsouce synové Boží6.44, po smrti i v den vzkříšení budou i dědicové6.45, v požívání toho plného spasení uvedeni býti žádajíce6.46 a s potěšením ho očekávajíce s tím doufáním, že nepůjdou na soud, ale z smrti do života6.47.
Tento artikul šestý za nejhlavnější se u nás drží, a to proto, že se v něm všeho evangelium suma zdržuje, a křesťanství na něm záleží; v něm také drahý a nejznamenitější poklad věčného spasení a jediné živé potěšení Božské zavříno jest. Protož při něm naši zprávcové největší pilnost a snažnost vedou, aby jej v lidská srdce uvodili a v nich jako vštípili a vkořenili.
Při kterémžto artikuli obzvláštně a potřebně pro vyhnutí mnohým škodným svodům Antikristovým učí, že Pán Kristus přítomností tělesnou, ani tím způsobem, jakýmž zde bydlil v smrtedlnosti, ani oslaveným, v němž se po z mrtvých vstání učedlníkům ukazoval a viditelně od nich do nebe vstoupil, zde na zemi není a nebude, až do skonání světa; ale že jest na výsostech s Otcem v nebi, kdež ho každý jazyk vyznávati a všeliký křesťan věřiti i ctíti podle Písem Svatých povinen jest.6.48 Jakož i artikul víry obecné křesťanské to zjevně ukazuje, kterýž vyznáváme: Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího. A opět jiný: Odtud přijde (totiž s hůry s nebe s angely svými) souditi živých i mrtvých. Tak i svatý Pavel dí:6.49 že Pán náš s zvukem ponoukajícím, s hlasem archangela a s troubou Boží sstoupí s nebe. A svatý Petr dí6.50: kteréhož zajisté musejí přijíti nebesa, až do času napravení všech věcí. A svatý Marek dí:6.51 Když pak jim (to jest učedlníkům) odmluvil Pán, vzhůru vzat jest do nebe a sedí na pravici Boží. Též angelé přitom stojíce řekli k nim:6.52 Tento Ježíš, kterýž vzhůru vzat jest od vás do nebe, takť přijde, jakž ste spatřili způsob jeho jdoucího do nebe.
Zde pak na, světě, že také jest s námi týž Kristus, pravý Bůh a právý člověk, však způsobem bytu aneb bytí svého rozdílným od prvního onoho způsobu svrchu řečeného bytu, totiž duchovním a mocným, nám k oučastnosti a k spasení velice platným a potřebným, kterýmž se nám podává a uděluje, aby on v nás přebýval a my v něm, a to skrze Ducha svatého a dary jeho. Jehožto místo sebe a tělesné přítomnosti své svrchu dotčené církvi své poslati a ji skrze něho mocí, milostí a pravdou spasitedlnou po všecky dny až do skonání světa6.53 přítomen býti zaslíbil, když takto pověděl:6.54 Užitečné jest vám, abych já odešel: nebo neodejduliť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošli ho k vám. Item:6.55 Jáť prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal na věky, Ducha pravdy, jehož svět nemůže přijíti, nebo nevidí ho, aniž ho zná; ale vy znáte jej, nebť v vás přebývá a v vás bude. Neopustímť vás sirotků, přijdu k vám, totiž skrze toho Ducha pravdy.
Dále dokládají, že Pán Kristus tím druhým způsobem bytí svého duchovního, jsa v služebnících církve, v slovu i v svátostech, také jest skrze ty služebníky, slovo a svátosti v církvi; a skrze ty prostředky že ho věrní v se přijímají, věrou srdce svého s ním se spojují, proto aby oni v něm, a on v nich (čehož svět nezná a sobě neváží) skrze tu víru přebýval, to jest, duchovně v duši a v srdci skrze Ducha pravdy, o němž pověděl:6.56 V vás přebývá a v vás bude. Též řekl opět: Přijduť k vám.
Tento smysl neb rozum víry není nový, aneb nyní teprv smyšlený, ale velmi dávný, kterýž v církvi od starodávna vůbec učen i také držán byl; jakož se to zjevně znáti dává zvláště z psaní svatého Augustina, i jiných starých učitelů církve.
Sv. Augustin dí: Na hořeť jest Pán, ale však také zde s námi jest pravda Páně; nebo tělo, v kterémž vstal, na jednom místě býti může, pravda pak jeho všudy rozlitá jest. Justinus svědčí: Že pak Krista z mrtvých vzkříšeného Bůh, kterýž jest Otec všech, měl do nebe pojíti a tam zdržeti, ažby ďábly jeho nepřátely pobil, slyšte slova proroka Davida svatého tato: Řekl Pán Pánu mému, seď na pravici mé. Cyrillus praví: Věřiti mají věřící, že ačkoli tělem svým zde přítomen Kristus není, mocí však svou všecky věci, až i nás že zpravuje a vždycky že přítomen jest těm, kteříž jej milují. Augustin opět dí: Nechtějž tedy pochybovati, že nyní člověk Kristus Ježíš jest tam, odkudž příjíti má, a v paměti měj i nepochybně drž křesťanské vyznání: nebo z mrtvých vstav na nebe vstoupil, sedí na pravici Otce a ne odjinud, než odtud přijíti má, souditi živých i mrtvých. A tak přijíti má podle svědectví angelakého, jakž vidín jest jdoucí do nebe, to jest v témž způsobu a podstatě těla, kteréž zajisté nesmrtedlností obdařil, ale přirození jeho neodňal. Podle toho způsobu nemá domnín býti všudy přítomný; nebo varovati se jest potřebí, abychom Božství člověka tak nezastávali, ažbychom i pravé tělo jemu odnímali. A jinde dí: Kdeby a kterým způsobem tělo Páně v nebi bylo, velmi všetečná a zbytečná věc jest se doptávati, a jen že v nebi jest, věřiti náleží. Na naši zajisté mdlobu tajností nebeských zpytovati nesluší, než víře naší přísluší o vzácnosti těla Páně vysoce a počestně smýšleti.
zpět na obsah 
Další: o dobrých skutcích a životu křesťanském