Předmluva

Není neznámé z historií, pobožný čtenáři, že, ačkoli před dvěma sty lety skrze M. Jana Husa a Jeronýma Pražského v národu Českém Pán Bůh pravdu svou z Antikristových temností jasně na světlo vyvozovati byl začal, lstmi však nepřátelskými Čechové zase uloveni a ku poslušenství stolice Římské na sněmě Bazilejském (léta 1433) přivedeni byli, tak že kalicha užívání toliko sobě vymínivše, ve všem jiném zase ku papeži přistoupili. Čehož když se nejedněm pobožným a osvíceným mužům slitovalo, že se rozsvícené světlo zase pod kbelec stavěti má, rozhorlivše se v Bohu, oddělili se i od té kališné strany, a sobě sami řád církevní vyzdvihše, obzvláštně obnovenou církví neb jednotou učiněni jsou. Nebo je k tomu vedl rozkaz Boží: Vyjděte z Babylona, lide můj, abyšte neobcovali hříchům jeho (Zjev. 18, 4). A opět: Vyjděte z prostředku jejich, oddělte se, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte; a já přijmu vás (2. Kor. 6, 17). Kteréžto oddělení jak pobožně, rozvážlivě, s vroucími po mnoho let modlitbami dálo se, a jak přepracně ti gruntové zakládáni byli, o tom historia Jednoty svědčí; připomínati toho pro krátkost nyní nelze. To zřejmé jest, že ta pobožných lidí hrstka (mezi nimiž mnozí byli muži osvícení, všelijakého povolání, až i z urozených a učených někteří, i kněží římského svěcení), vlastní a praví Husovi učedlníci a následovníci byli. A však když sobě titul Husitů kališní byli osobili, a tito také proti Ducha svatého zapovědi (1. Kor. 1, 12. 13) od lidí se titulovati nežádali, jmenovali sebe vespolek milým tím a na křesťany nejpřípadnějším jménem: Bratří; poněvadž i Kristus učedlníky své tak jmenovati začal, když řekl: Vy pak všickni bratří jste (Mat. 23, 8); i apoštolé tak své posluchače nazývali.

V knihách pak svých ohled majíce na základ pře M. Jana Husa (že zákon Kristů dostatečný jest k zpravování církve rytěřující bez přidávání a přimíšení zákonů lidských) a umínivše na tom základu státi a jeho neustupovati; nýbrž obmýšlejíce, aby i potomkové to stále v paměti měli, podpisovali se: Bratří zákona Kristova. A že řád slušný mezi sebou k ostříhání u víře a lásce jednomyslnosti vyzdvižený měli, nazvali tu společnost svou Jednotou Bratrskou, jakž se dodnes jmenuje. Ačkoli pak na ně hned v počátcích i potom nemalá pokušení přicházela (nebo je nepřátelé titulem Pikhartů hyzdili), tak mnoho však Pán Bůh bud milosti jim u vrchností dával, že jích zlým lidem k vůli tříbiti nedopouštěli, aneb ochrany při nich dokazoval, že, kteří se na vyhlazení jich vydávali, sami divnými Božími soudy potíráni byli.

Že pak fary a kostely všudy buď Římané neb kališní drželi, oni obzvláštní sobě domy a k službám Božím místka (staročeským vlastním jménem Zbory je nazývajíce) vyzdvihovati musili. Kterémuž svému dílu, bez ramene světského konanému (Zach. 4, 6), tak požehnal Pán Bůh, že čím více nepřátelé zastaviti je usilovali, tím více rostlo (nalézáme zajisté v pamětech, že okolo léta 1500 do dvou set zborů v Čechách a v Moravě měli) až do času, v kterémž Bůh i nad Německou zemí se smilovav, D. Lutera vzbudil a krajinám Říše svíci evangelium svého také rozsvítil. Kdež předkové naši několikrát k Luterovi i jiným v říši slavným církve učitelům vysílavše, v učení víry jednomyslnost nalezli, strany pak řádu a kázně mezi sebou od nich schválení a potvrzení přijali; jakž listové jejich k Jednotě o tom svědčí. Když pak léta 1548 Ferdinand král z stavů některým statky odjav, církve míst těch rozptýlil a z zemí svých vypověděl, oni do koruny Polské se obrátivše, i tam některé zbory Páně založili.

Až pak léta 1609, když stavové království Českého, obdrževše na slavné paměti císaři Rudolfovi náboženství svobodu, všecky evangelistské obnovené církve pod jednu konsistoř, a bylo-li by možné, v jeden řád uvésti chtěli: poručeno jest Bratřím a patronům jejich, aby, co obzvláštního v církvích svých, zvláště strany řádu a kázně mají, ukázali. I uvedeno jest to v spis a Jich Milostem podáno. Což poněvadž zhaněno býti nemohlo, však mezi tím nevidělo se ještě na ten čas, jak by všecky české církve na jeden způsob přivedeny býti mohly: dovoleno jest Bratřím (do konsistoře sic jinak společně přijatým), aby při témž řádu svém zůstávati mohli, dokudž by dokonalejšího něco, což by všechněm společné bylo, neukázal Bůh.

Aby tedy ti řádové dobří stále ostříháni býti mohli a snad pomálu (jakž bývá, když bedlivého na něco pozoru není) nezacházeli, totéž sepsání jich léta 1616 na synodu hlavním v Žeravicích v plné radě přehlídnuto, doplněno a všemu kněžstvu také ku přečtení a bedlivému uvážení podáno. Což od nich ode všech oblíbeno, přijato a podpisem všech starších (z Čech, Moravy i Polska tu shromážděných) pro budoucí pamět, nýbrž zavázáním sebe vespolek k jednomyslnému všeho toho v lásce ostříhání stvrzeno jest.

Že pak i tehdáž přímluvy, aby týž řád na světlo dán byl, šly, i nyní některých pobožných (až i z zemí cizích od jiných obnovených církví) žádosti přistoupily, stalo se přítomného teď léta zde na synodu Polském svolení, aby znovu bedlivě přehlédnut a k imprimování dán byl; což nyní i vykonáno jest. Nebo ač dokročila na nás kázeň Boží (snad i pro opuštění první té lásky a horlivosti, Zjev. 2, 4), nesluší však dopouštěti, aby, což jednou tak rozšafně spořádáno a svatě s velikým prospěchem užíváno bylo, v zapomenutí dáno býti mělo. Nýbrž mysliti potřebí, aby, co zkulhavělo, do konce se nevyvinulo, ale raději uzdraveno bylo (Žid. 12, 13). Čehož nám Bůh popříti a ve všeliké milosti své nás i všecky věrné křesťany obnoviti a utvrditi rač pro jméno své svaté. Amen.

Starší a kněží Jednoty Bratrské.

zpět na obsah Další: Řád Jednoty Bratrské