|
- Jednota | - Řád | - |
Řád celé Jednoty Bratrské jest jakož věcí těch, v nichž služba Boží záleží, jisté podlé Božího slova spořádání, tak i osob v té společnosti jednomyslně Bohu sloužících rozstavení a jistými k sobě vespolek povinnostmi svázání.
Nalezše první původové Jednoty všecko tehdáž v náboženství křesťanském zatemněné a zmatené, že lidé, co přednějšího a co poslednějšího, a neb co hlavního a zase hlavnímu napomáhají-cího jest, nic nesoudíce, na větším díle hlavních neb podstatných věcí míjeli, na služebných pak a nejvíce na ceremoniálních službu Boží pověrně zakládali (Oz. 8, 11. 12; Mar. 7, 9; Gal. 4, 10): i začali ukazovati rozdílnost věcí v náboženství křesťanském se zbíhajících, že v něm jsou věci některé
podstatné;
služebné;
případné.
Podstatnými nazvali věci ty, na nichž podstata křesťanství záleží a z nichž spasení plyne; jmenovitě:
Z strany Boha:
Milost Boha Otce (2. Kor. 13, 13; Luk. 1, 7. 8; Jan 3, 16).
Zásluha Pána Ježíše Krista (Řím. 3, 14. 25; 1. Jan. 2, 2).
Darové Ducha svatého (2. Kor. 1, 22; Řím. 8, 16).
Z strany nás lidí: Víra, jenž jest dobrodiní těch Božích poznávání a důvěrné sobě přivlastňování (Mar. 16, 16; Efez. 2, 8). Láska, jenž jest milujícího nás Boha zase milování a k vůli jeho všeho činění přestáváním zlého a následováním dobrého (Jan 13, 35; 2. Jan. 4, 11. 16; Izai. 1, 16). Naděje, jenž jest pevné doufání, že v obojím tom, t. u víře a lásce, setrváme a života věčného dojdeme (Řím. 8, 24; Žid. 6, 19).
Služebnými věcmi nazvali zřízené od Boha k nabývání oněch podstatných pomocí (jimiž, se nám milost Boží, zásluha Kristova a Ducha sv. dílo v známost a požívání uvodí, a skrze něž se víra, láska, naděje v srdcích našich vzdělává), jenž jsou tři: slovo Boží, klíčové a svátosti.
Podstatné zajisté věci slovem Božím nám se zjevují (Žalm 19, 12), klíčemi přisvědčují (Jan 20, 22), svátostmi spečeťují (Řím. 4, 12).
A protož učí znáti, že přisluhování církevní potřebné jest ne samo pro sebe, než pro onyno podstatné věci, a že se kázáním, rozhřešováním a svátostmi ne jiného hledati má, než aby víra co nejčistší, láska co nejvroucnější, naděje co nejpevnější (na Božím milosrdenství ve všech pokušeních života i smrti nepohnutedlně založena, Žalm 13, 6; Izai. 50, 10) byla.
Případnými pak věcmi nazvali všelijaká při těch služebných věcech nařízení a ceremonie, co by kdy, kde, od koho a jak zevnitř konáno býti mělo prospěšně, to jest, jakým pořádkem a ceremoniemi neb obyčeji něco konati se má, aby zevnitřní ta nařízení a ceremonie podstatné pravdy nezastěňovaly (jakž ceremonie modlářské a pověrné činí), ale raději jak nejvýš možné jim napomáhaly (Řím. 14. celá; 1. Kor. 14. celá; Koloss. 1, 16 a jinde).
A na tyť případné věci nejpředněji se vztahuje řád tento Jednoty naší. Nebo podstatné a služebné společné máme se všechněmi pravými křesťany (Řím. 10, 12; Efez. 4, 3. 4. 5. 6. kdyby jen všichni, co mají, souditi a rozdílu šetřiti chtěli) ; v případných pak dělíme se od jiných, pilně to od předků z písem sv. a z příkladu první církve vyšetříno majíce, co k vzdělání svědomí lidských slouží (Fil. 3, 15. 16). Kterážto nařízení my, za dobré je z slova Božího i z vlastního zkušení seznavše, teď před obličej církve stavíme a v nich se vysvětlujeme buď k vyvedení lidí z mylného o nás smýšlení neb některým v dobrém napomožení. Aniž tak na nich stojíme, abychom se odtud (ukázalo-li by se co vzdělavatedlnějšího) hnouti nedali (1. Tess. 5, 21), ani zase z lehkých příčin čeho měniti za slušné soudíme (1. Kor. 11, 1).
A odtudť jest, že se žádnému v celé Jednotě nedovoluje ani smyslů nových uvoditi, ani ceremonií neobvyklých začínati, ani knih jakých spisovati a vydávati bez společného každé takové věci a potřeby její uvážení a o ní svolení.
Co se řádu osob tkne, ten záleží v takovém všech spořádání (Efez. 4, 12), aby každý své místo znaje, na koho pozor míti, o koho se starati, aneb zase koho poslouchati (1. Tes. 5, 12) a kým se zpravovati má, věděl, jakož lid, tak i služebníci.
Lid a posluchače rozdělili sobě otcové naši (zanechajíc přirozeného a politicského rozměření v své váze, totiž aby manželé manželky, rodičové dítky, hospodáři čeládky, vrchnosti poddané etc. zpravovali) podlé stupňů práce, kteráž se při tom konati má, na počáteční, prospívající a dokonalé (Žid. 5, 14. neb k dokonalosti se nesoucí). A to podlé apoštolského příkladu (1. Kor. 2, 6; Isid. lib. 2. Eccl. Off. cap. 21).
Počátečními nazývali ty, kteříž se teprv summě katechismu a náboženství křesťanského počátkům učí; jako jsou dítky odrostající a odrostlí, mezi modláři vychovaní, aneb sic cvičením zanedbaní, kteříž v péči zprávcům Jednoty se oddávajíce, také nejprve vyučováni a zkušováni bývají (Žid. 5, 11. 12. 13. 14).
Prospívající jsou, kteříž začátkům náboženství již vyučeni, v péči pastýřskou přijati a ke všechněm v církvi služebnostem připuštěni jsouce, i v hojnější známosti vůle Boží i v skutečném jí ostříhání pilně se cvičí, a tak v řádu církve stojíce, posvěcení svého ostříhají (2. Kor. 7, 1; Žid. 6, 1).
Dokonalými nazývali zmocněné již v povědomosti věcí Božích a u víře, lásce, naději tak vkořeněné, že i jiné osvěcovati a k zprávě jim představovati se mohou (Řím. 15, 14; 1. Kor. 2, 6). Z takových zajisté voleni bývají soudcové zborů, almužníci a hospodářové zborů, též starší sestry.
Soudcové zborů jsou muži pobožní, osvícení, rozšafní, vážní, z celého shromáždění vedle příkladu v písmě sv. ukázaného (2. Mojž. 18, 21; item 5. Mojž. 1, 13; 1. Kor. 6, 2. 4. 5; 1. Tim. 5, 17.) k tomu vybraní, aby na jiných obcování, jak se kdo v svém křesťanství chovají, pozor dávali, a kdekoli výstupek jaký neb neumění při kom znamenají, ukázati, napomenouti, poučiti i potrestati, též svárlivé mířiti a summou všeliké neřády přetrhovati moc měli, buď sami neb s zprávcem zboru, jemuž ku pomoci i k radě, v čem potřeba, přidáni jsou. Tolikéž k nim v věcech vezdejších o radu mladší hospodářové i jiní utíkati se volnost mají, a oni upřímě raditi a pomáhati povinni jsou.
Almužníci jsou osoby rozšafné a věrné, jimž se almužen z pokladnic (kamž kdo, co chce, z lásky umítá, aby nevěděla levice, co činí pravice, Mat. 6, 3) vybírání a vedle toho péče o chudé (na kteréž aby se, pokudž nejvýš možné, žebroty, 5. Mojž. 15, 47; Řím. 12, 8. nedopouštělo, ale z týchž almužen chováni byli, pozor jest) poroučí a svěřuje spolu s zprávcem a radou jeho. Povinnost také jejich jest i ta, na sirotky, vdovy, nemocné, pro víru vyhnané, aby opuštěni nebyli, pozor dávati.
Hospodáři zboru slovou osoby ku pečování o stavení a potřeby chrámů a domů, v nichž služebníci bydlí, zvolené. Protož i i zbírky na to činěné přijímají (2. Král. 12, 14), co kdo dá, ze jména do rejster zapisují, i nač potřebí, vydávají, ze všeho jednou v rok celému zboru počet činíce. Kdež obyčejně (poněvadž to práce těžší jest) propuštěni, a jiní na jejich místa zvoleni bývají.
Starší sestry jsou matrony počestné, rozumné, vážné, z celého shromáždění k tomu vybrané, aby dávaly pozor na obcování žen a děveček, zprávcům ku pomoci byly, slovem i příkladem, poučováním i potrestáváním i radou i potěšováním, dle potřeby (Řím. 16, 1; 1. Tim. 5, 2. 9. 10; Tit. 2, 3).
To jest řád lidu v Jednotě; jemuž obcují rádi všichni pobožní, protože jej vzdělavatedlný býti jakož z Božího slova, tak i z vlastního zkušení poznávají. Také se žádný k žádné takové práci neb místu nevtírá, pročež by snad od jiných pohrdnut býti mohl, ale každý od shromáždění řádně zvolen jsa, dověrně to k sobě přijímá, a jiní též se dověrně k němu mají.
Služebníci Jednoty jsou kněží Páně, na místě Kristově poselství v lidu jeho konající (2. Kor. 5, 20), jichž povinnost jest slovem, klíčemi a svátostmi v církvi přisluhovati; od nichž Jednota u ani latiny ani filozofie (zvláště když to v počátcích těch, jako i potom v nedostatku škol býti nemohlo) nevyhledávala; ale na tom, když vykrmeni jsouc slovy víry, k učení způsobnost, bedlivost, středmost, a což více apoštolský canon při knězi vyhledává (1. Tim. 3; Tit. 1), při sobě měli, na tom přestávala a s těmito zvláštními a potřebnými dary za Kristovy pravé náměstky je důvěrně přijímala. Což i D. Luther schválil, ačkoli, aby umění jazyků k teologii připojovali, radil a prosil; načež potom i pozor býval a jest, jak býti může.
Ti mají pod sebou a při sobě (ku pomoci) mladé, církvi oddané služebníčky, nad sebou pak (k stráži) starší a biskupy. Při sobě zajisté mají a chovají ty, kteříž církvi se oddavše, nabýváním umění potřebného a života bez úhony k úřadu kněžskému se strojí, totiž učedlníky a jáhny.
Učedlníci (neb akoluthi) jsou mládenečkové od zprávců církevních v domácnost přijatí k tomu cíli, aby pro další potřebu církve v pobožnosti, v mravích i (pokudž příčiny slouží) v literním umění nad to, než by k tomu u rodičů jsouc příčiny míti mohli, pilněji cvičeni byli. Tak zajisté Samuel při Eli (1. Král. 3, 1), Elizeus při Eliášovi (3. Král. 19, 21) a (4. Král. 4, 38) zástupové synů prorockých při starších svých cvičeni bývali; tak Kristus učedlníky své, nežli jim úřad svěřil, při sobě choval, cvičil, zkušoval; tak Pavel Timotea, Tita, Lukáše pěstoval (pročež se jim akolutství, Luk. 1, 3; 1. Tim. 4, 6. a 2. Tim. 3, 10 připisuje; což v řeckém textu zřejmé jest). Protož v prvotní církvi takový akolutský neb učedlnický stupeň schválen a přijat byl. (Cypr. lib. 3. Epist. 22. Nařídil ten stupeň i jiné biskup římský Caius. Vitae Pontificum. Potvrdil Sylvester in Concilio Romano, Canon 3.)
Povinnosti pak akolutům svým dávají Bratří tyto:
Jahnové neb diaconi jsou odrostlí učedlníci, již se k tomu, aby na úřad kněžský zavoláni býti mohli, nesoucí. Ti se za pomocníky berou kněžím v Jednotě, příkladem apoštolů svatých (Skutk. 6, 2; Filipp. 1, 1). Nebo ač tam nejpředněji zřízeni byli od sv. apoštolů ku přisluhování stolům, avšak při tom i kázali i křtili (jako Štěpán, Skutk. 6, 10; a Filip, Skutk. 8, 5. 12. 35. 38) i při večeři Páně bez pochyby přisluhovali i k vyššímu stupni (totiž kněžskému) povoláváni byli (1. Tím. 3, 13). A protož ten stupeň diakonský v prvotní církvi stále ostříhán, jakž se z kanonů koncilií vidí. Kterýžto ačkoli od Antikrista, jako i jiné věci dobré, v zlé užívání obrácen, však proto z církve vymítán býti nemá.
Dávají pak Bratří jáhnům svým povinnosti tyto:
Strážní kněžští jsou seniores a conseniores, t. přední starší a spolustarší, kteříž všickni spolu jsou a slovou senatus neb rada Jednoty aneb, jakž se u jiných nazývá, konsistoř.
Senior, přední starší neb biskup, jest osoba skrze suffragia neb hlasy ode všeho kněžstva vybraná, při kteréžto i věk k takové práci způsobný (Concil. Carth. 4. Statuta) i darové Boží zvláštní by se nalézali, zřízená k tomu, aby nad jiným kněžstvem i celým církve řádem pozor a stráž držala, aby všickni a každý na svém místě k svým povinnostem stál, a dílo Boží bez pohoršení a zmatků všudy prospěšně děláno bylo, přidržela (Skutk. 20, 28; 1. Petr. 5, 1).
Takové biskupy Jednota Bratrská sobě zvolovala čtyry, pět šest, jakž kdy kde buď v Čechách, bud v Moravě, bud v Polště potřeba ukazovala; z nichž každý svou dioecesin, to jest jistý počet zborů a zprávců na svém pozoru má (2. Kor. 10, 13-16; Gal. 2, 9). Ti všickni vzácnost a čest svou před jinými kněžími zakládají ne na přednosti místa, důchodů, pohodlí, ale na přednosti prací a o jiné péče: Kdo větší jest mezi vámi, budiž jako nejmenší, a kdo vůdce jest, budiž služebníkem všech (Mat. 23, 11; Mar. 10, 44; i Luk. 22, 26). A podlé apoštolských kanonů, jimž kněz a biskup jedno a též jest, toliko že slovo řecké episkopos (biskup) pozorce na jiné neb dohledatele vyznamenává. Protož i mezi sebou biskupi Jednoty rovnost mají, toliko že jeden z nich pro řád přednost drží; a ten slove praeses aneb sudí.
Všickni pak k úřadu tomu zvolení a ustanovení jednou v povinnosti té až do smrti (leč by se kdo neslušně choval a příčinu k složení z povinnosti dal) zůstávají. Jichž všech společné povinnosti tyto jsou.
Mimo to, kterýkoli z nich volen bývá za notaria neb písaře Jednoty, toho povinnosti jsou tyto:
Conseniores neb spolustarší. Každému senioru neb biskupu přidávají se pomocníci (jenž rádní neb spolulosní šlovou) tří neb čtyři, jichž povinnosti jsou tyto:
Osoby hodné k úřadu jáhenskému i kněžskému i do rady a k přednosti vyhledávati (Tit. 1, 5).
Další: