O řádu synodů a ordinací všelijakých.

II. O řádu synodů a ordinací všelijakých.

Z potřeb důležitých synody míváme (Skutk. 15.) pro opatření obecného dobrého, buď celé Jednoty neb dioecesi některé ve všelijakých příčinách, zprávy církevní a dobrého řádu se dotýkajících.

A ti synodové bývají dvojí: jedni generální neb veřejní, druzí krajští neb v menším shromáždění.

Generální synod jest, na kterýž podlé společného snesení svoláni bývají všickni starší i zprávcové Jednoty i pomocníci zprávců i jejich mladší čeládky, jakž kdy potřeba káže, kdež i patronové: a vrchnosti okolní a někteří i z povzdálenějších přítomní bývají. Takové generální synody držíváme, jakž kdy potřeba ukazuje:

Pro obnovení a utvrzení společné bratrské lásky a svornosti. (1. Kor. 16, 14; 1. Petr. 4, 8).
Pro občerstvení, potěšení a posilnění srdce všech služebníků (Řím. 1, 11. 12.) (v vyšších i nižších stupních) k dílu Páně.
Pro utvrzení a zdržení řádu dobrého, jednomyslnosti, svornosti (1. Kor. 1, 10; Efez. 4, 10.), jestli by kde jaké v čem z toho vychýlení bylo neb býti chtělo.
Někdy i pro vykonání kázně nad těmi, kteříž by z prostředku služebníků pohoršení v Jednotě činili a též potrestaných pro výstupky, a však kajících, aby se zase stalo přijetí do společnosti jiných služebníků i k jejich povinnostem a ku potěšení jich.
Pro zřízení služebníků, v kterém kdy stupni potřebí jest.

Kteréžto synody míváme na rozdílných místech, v Čechách, v Moravě i v Polště. Takové pak synody tímto způsobem držíváme:

Ke dni a místu uloženému postavují se všickni kněží, a kdokoli zavoláni jsou, jestli by jen co jim nepřekazilo.
Obrací se každý na místo ukázané, proto že se pro všecky povolané místo časně opatří, jak býti může.
K večerou dá se zvoněním návěští, a jdou všickni do shromáždění, kdež se Pánu Bohu za šťastné doprovození všech k místu uloženému s modlitbami děkování činí a od starších otcovské hostí přivítání se děje.
Zatím večeřejí pospolu podlé rozměření stolů a přisluhujících jim. A jest stolení, jako i dnů následujících, tiché, mírné, v bázni Boží a v pobožných, potěšených rozmlouváních (Efez. 4, 29; a 5. 4). K nimž někteří z konseniorů vysíláni bývají, jakož pro spořádání, tak potom dále i pro dohledání, jak opatřeni jsou.
Ráno se od někoho z seniorů neb konseniorů modlení a kázaní činí (Skutk. 15, 6. 7), jako i potom každého dne, dokudž synod trvá, též nešporní a večerní modlení společné bývá s připomínáním vždycky z písem, což by k užitečnému vzdělání sloužilo, podlé toho, jak kdy příčiny a potřeby jsou.
kněží Páně všickni tu shromáždění do chrámu neb místa zvláštního se obracejí a při pracech jim od starších vyměřených spolu zůstávají a na starších svých návěští o jakýchkoli věcech a pracech očekávají a mezi sebou bedlivě, bylo-li by co potřebného k zpravení v Jednotě, uvažují, a to potom celé radě starších v známost uvozují.
Starší do rady své zasedajíc, při věcech zvláštních vedle společného uvážení a mezi sebou vyhledání pracují i od kněží, buď společně ode všech, neb obzvláštně od některých toliko, neb i od zborů přednesené věci uvažují a místnými odpovědmi podělují.
Hlasu dávání osobám do rady, též k přednímu místu ode všech kněží i starších se vyhledává, což od jednoho každého vedle dobrého svědomí v tajnosti obzvláštně se děje.
Vyhledávány bývají osoby k úřadům rozdílným a zvlášť kněžskému, kdež také všickni kněží o osobách k úřadu kněžskému poznamenaných soud svůj starším, byli-li by způsobní k úřadu tomu, oznamují neb vyjevují.
Ti, jimž se svědectví dobré vydává, bývají examinováni od konseniorů i samých seniorů.
Řízení se děje k rozdílným stupňům, jakž kdy toho potřeby ukazují se.
Při každém pak veřejném synodu kommunie svatá se drží (Skutk. 20, 7) pro obnovení se v společné lásce a radosti v Bohu. A tu všickni přítomní, i služebníci církve i panstvo i lid věřící, s potěšením a plesáním tomu obcují.
Při dokonání synodů připojuje se jako na rozžehnání ještě zvláštní a potřebné všechněm v rozdílných stupních napomenutí (Skutk. 20, 25) k tomu: Předně: aby svatých služeb, v tom synodu činěných, každý k slávě Boží (1. Kor. 10, 32) a k svému vzdělání užil.
Zatím: aby se každý v svém povolání (Efez. 4, 1) pobožně a věrně ostříhal a snažoval se býti živ k slávě Boží, k dobrému příkladu lidu Páně i čeládce své i jiným bližním svým. Též aby se vystříhali všelijakým způsobem urážení Boha a pohoršování lidu Božího, domácích svých i jiných, s připojováním k tomu pohrůžek i zaslíbení Božích.
A tak s požehnáním Páně a s díků činěním i s žádostí horlivou (aby i na další časy takových potěšených let Pán Bůh popříti ráčil, v nichž by k slávě jména jeho svatého a k vzdělání církve totéž dílo Boží konáno býti mohlo) v pokoji propuštěni bývají, i s tím napomenutím, aby se na cestě pobožně a svorně (1. Mojž. 45, 24) chovali, a domů se vrátíce všech církví i vrchností jednomyslných a čeládky domácí i soudců zboru Páně od starších pozdravovali (Řím. 16. celá; Žid. 13, 24) a jim jejich péči pastýřskou a pamět na ně před Pánem Bohem (Efez. 1, 16; Filipp. 1, 3; Koloss. 1, 3) i hotovost další k sloužení jim a pečování o ně zvěstovali.
Acta synodalia pro pamět a potřebu další poznamenána bývají; kterýchž každý senior exemplář jeden za sebou chová.

Krajští synodové držáni bývají v menším starších a jiného kněžstva počtu, z potřeb rychlých, kteréž do času veřejného synodu beze škody zboru neb osob některých odloženy býti nemohou, ale spěšného zaopatření potřebují; a také ne k celé Jednotě, ale k některému shromáždění neb i k jedné osobě toliko patření mají; protož také od menšího počtu starších zpraveny býti mohou. Co se pak koli na těch krajských synodích zpravuje, aby i v tom jednomyslnost svatá zachována byla, to se jiným starším, jak jest co zpraveno, v známost uvozuje.

A poněvadž na synodích obyčejně, zvlášť na veřejných, děje se ordinací k duchovnímu povolání, protož o ordinací, kteráž jest v Jednotě, povědíno bude; jmenovitě o řízení

učedlníků,
jáhnů,
kněží,
rádních neb losních,
biskupů neb předních starších.

Řízení acolutů neb učedlníků.

Každý zprávce u nás povinen jest jedno, dvé, tré (jak kdo můž a příčiny jsou) pacholátek, z dobrých rodičů pošlých, u sebe chovati a cvičiti, z nichž poodrostlejší aby v milosti k ministerium rozněcováni byli, na synod bráni bývají.

Kdež skrze examen starších k tomu zřízených (podlé povědomosti katechismu, spisku učedlnického, epištol k Timoteovi, Titovi, též podlé úmyslu milosti a chuti, kteráž se při nich cítí neb ne), kteří by další promocí hodni byli, rozeznává se; a aby se církvi počátečně zavázanými cítili býti, první církevního povolání stupeň jim se svěřuje, kterýž akoluthský neb učedlnický slově.

Těch pak ordinování takto se děje:

Kázaní o nějaké případné materii se činí, jako: o následování Pána Krista, o povolání sedmdesáti učedlníků, o synech prorockých etc.
Voláni bývají zejména a staveni do řadu.
Tázáni bývají před celým shromážděním na úmysl pobožný a upřímý, chtějí-li se za učedlníky dáti Kristu Pánu v Jednotě? Chtějí-li poslouchati starších i zprávců svých, k nimž by obráceni byli ?
Čtou se jim povinnosti jejich.
K tomu všemu oni slib učiníc, podávají rukou starším na důvod poslušenství jakož učení Božího, tak i řádu v Jednotě zvyklého.
Prvnější učedlníci jim rukou podávají na svaté tovaryšství.
Naposledy požehnáním a zpěvem modlitebným řízení zavříno bývá.

Řízení jahnů.

Diákonové neb jáhnové berou se z dospělejších akoluthů,, kteříž ve všech učedlnického stupně povinnostech pilně se cvičivše prospěch vzali; jejichž k tomuto jahenskému stupni povolání a řízení takto se děje:

Pilně od starších svých examinováni (1. Tim. 3, 10) a doptáváni bývají jakož na umění, předložených poslušenství, život a obcování jejich pobožné a příkladné, tak i na úmysl, již-li se ustanovili k přisluhování církevnímu dokonce se oddati a k jinému povolání neobraceti (Luk. 9, 62).
Povinnosti jejich z epištoly 1. Tim. 3, 8. jim se předkládají.
Oni Kristu Pánu a církvi jeho k službě jistým slibem se zavazují.
Za ně se modlitby konají, a ordinátor rukou vzkládáním (Skutk. 6, 6) jich potvrzuje.
Podávají noví jahnové starším a kněžím ruky na poslušenství svaté, jiní pak jahnové týmž novým jahnům na tovaryšství.
Požehnáním svatým služba ta zavřína bývá.

Řízení kněží.

Když na synodu kněží řízeni býti mají, zprávce každý jahna neb jahny své (o nichž poručení má) s sebou na synod vzíti maje, oznámí o tom zboru svému, totiž soudcům; kteříž k starším psáni učiníc, vydávají svědectví o jejich dobrém chování i dařích Božích a způsobnosti kazatelské, a přimlouvajíc se za ně, při dalším starších usouzení všeho nechávají. Bývají též osoby takové opatřeny listem zachovacím rodičů svých a poctivého svého na svět zplození, aby v ničemž ouhony nebylo.
Na synodu potom jest exámen, a to trojí (1. Tim. 5, 22): Nejprve zajisté podávají se od starších celému kněžstvu jména všech přítomných jahnů; o nichž oni o jednom každém pořád bedlivý soud činí podlé toho, jak kdo koho z nich v pravdě povědom jest; jest-li či není ku pracem kazatelským způsobný? (1. Tim. 3, 2; 2. Tim. 4, 2; Tit. 1, 6. 7.) Jaké povahy má? jest-li při něm pobožnost, pracovitost, řádu poddanost etc. A o každém, cokoli vědí, poznamenajíc, přimlouvají se za něj neb proti němu; a odešlí to starším.
Druhý exámen bývá od konseniorů; kdež tří neb čtyři konseniorové dva neb tři z nich spolu před sebe vezmouce vyzvídají, jak daleko v známosti Písem svatých kdo přišel? a zdravého smyslu při všech artikulích víry nabyl-li jest? a jest-li vykrmen slovy víry? (1. Tim. 4, 6.) Též má-li vůli hotovou a úmysl upřímý k sloužení Kristu a církvi jeho i ku poslušenství řádu v Jednotě ? Ve všem tom Boží slávu a spasení bližních, ne něco svého časného obmýšleje (1. Tim. 3, 3. 6). Naposledy vyzvídá se i věk jednoho každého, aby nebyli příliš mladí (1. Tim. 3, 6), nováci nezmocnilí.
Odtud bývají ti, o nichž dobrá naděje, k biskupům odesláni, jeden k jednomu, druhý k druhému. A tu již biskup důstojnost, vzácnost, a však tíhotu a nebezpečenství kněžského úřadu jemu zveličíc, dobývá se na svědomí (1. Tim. 3, 9; 1. Jan. 3, 20. 21), přináší-li je čisté k tak slavnému nebeskému povolání (Žid. 3, 1), nemá-li jeho nějakou tajnou třebas nešlechetností zmazaného, což by jemu hnětlivost a zatím choulostivost a snad i hněv a pomstu Boží přinésti mohlo. Též, nalezlo-li se co při něm před tím škodlivých obyčejů, nezpůsobů, vášní (Koloss. 3, 8; 2. Tim. 2, 14; Tit. 1, 7. 8), to se mu tu ukazuje k změnění a napravení i k vroucí pobožnosti a života ve všem příkladnosti živé napomenutí činí. Naposledy v doufanlivé naději o milosti Boží, když jen poslušně za Božím povoláním půjde, ustaven bývá.
Po vypořádání všech na druhý neb třetí den bývá řízení; však ten den před tím půst se drží, a modlitby (Skutk. 13, 2. 3) za potřeby církve konají.
Na ráno po učiněném o pastýřském a neb kněžském úřadu kázaní buď tu hned neb v druhém za tím shromáždění, po přezpívání písně modlitebné a modlitbách ještě společných, řízení kněží takto se děje:
1. Přečte ordinátor ještě jedno písmo případné s krátkým na ně promluvením.
2. Oznamuje celému shromáždění, že některé osoby k úřadu kněžskému nyní teď zavolány a potvrzeny býti mají; a obrátě k nim řeč napomíná, kteří budou jmenováni, aby poslušenství Bohu a řádu jeho zachovali a pokorně i doufanlivě před Boží a církve obličej se postavili. A hned jiný z starších vystoupě jména jejich čte, a oni jeden za druhým do řadu vážně se stavějí.
3. Jsouce od ordinátora dotázáni, chtěli-li by úřad kněžský dobrovolně přijíti a v něm stále až do smrti Pánu Bohu a církvi věrně sloužiti, k tomu se pokorně přihlašují.
4. Řeči Písma sv. ještě některé, k ordinací a řádu řízeni takového příslušející se čtou, aby se všecko podlé apoštolského příkladu dálo.
5. Na svědectví dobré doptává se jich ordinátor (podlé apoštolského poručení, 1. Tim. 3, 7). I tu vystoupí dva z konseniorů a přede vším shromážděním vysvědčují, že všickni tito řádně na svět zplození, na pověsti nezmazaní a smyslu při víře zdravého jsou hodní, aby jim ouřad kněžský svěřen byl; za něž se také na místě církve přimlouvají.
6. A na to již modlitby společné za ně v tom shromáždění nábožně se konají (jako i prve s svatým postem).
Povinnosti kněžského úřadu jim se předkládají z řeči apoštolské.
Slib a závazek Pánu Bohu i církvi na ty povinnosti činí (1. Tim. 4, 1. 2), že v úřadu takovém sobě svěřeném věrně pracovati chtějí až do smrti.
Rukou vzkládání (1. Tim. 4, 14) od biskupů všechněch, což jich tu bývá, s vzýváním Ducha sv. se děje. Jiní pak starší losní a všecko kněžstvo i lid obecný tu přítomný i ti, jenž k úřadu kněžskému potvrzení přijímají, klečíce modlitebnou píseň (Ó svatý přijdiž Duše) zpívají a tak je k tomu úřadu kněžskému v poselství Kristovu potvrzují.
Napomenutí děje se jim k pilnému konání úřadu toho s podnikáním všelikých nesnadností, protivenství (2. Tim. 2, 3) a lidské nevděčnosti, a s posilněním jích, aby srdcem doufanlivým od Boha odplaty (Dan. 12, 3; 1. Petr. 5, 4) věčné po práci věrné očekávali. Což oni dověrně přijímajíce, tu hned také biskupům a starším na poslušenství, kněžím na tovaryšství (Gal. 2, 9). jáhnové pak také týmž v nově zordinovaným na svaté poslušenství (1. Petr. 5, 5. an shromáždění mezi tím zpívá: Ó jak utěšené v tom spolku býti etc. f. 18.) rukou podávají.
Po takovém kněží Páně řízení (jako i po každé jiné ordinací) posluhování večeří Pána Krista bývá pro posilnění všechněch v práci povolání jejich; což vše naposledy požehnáním Božským a jeho přisvědčením jakž všechněm jiným tu shromážděným, tak obzvláštně v nově ordinovaným a zřízeným zavříno a dokonáno bývá.

O zavozování mladých kněží v první službu.

Po zordinování pak mladých kněží toho se šetří, aby v službu svátosti večeře Páně, ovšem celou zprávu pastýřskou se nedávali, leč by prvé do té práce řádně zavedeni byli. Protož hned po synodu po církvech neb zbořích, které nové kněží mají, visitací se koná. Kdež visitátor

vyvyšuje knížete pastýřů (1. Petr. 5, 4), o církev péči a k vděčnému jí poznávání i užívání napomíná.
Oznamuje, že N. N. řádně k úřadu kněžskému vyvolen, povolán, zřízen a potvrzen, tak aby známé bylo, že podlé vůle Boží a dobrého v Jednotě řádu toho úřadu došel a v něj se nevetřel (Jerem. 17, 16); a takových dělníků Božích lid aby vděčen byl a Pánu Bohu za opatrování církve děkoval.
Oznamuje se lidu, že začíti má službu poselství Páně strany zvěstování svatého rozhříšení a večeří Páně lidu Božímu posluhování, a tu ihned jemu před církev Boží předstoupiti poručí.
Kdež dává se mladému knězi volnost, aby k lidu krátce promluvil a jeho za modlitby požádal i sám se za Boží pomoc horlivě modlil (Efez. 6, 19. 20). Tu on promluvě, že za Božím povoláním pokorně jde, a lidu se k modlitbám poruče na kolena klekne, a za tím po napomenutí ještě od visitátora všecken lid také klekna modlí se za toho mladého kněze.
Po modlitbě ústavě starší v dověrnosti i lid i toho služebníka Božího (o vyslyšení modlitby), ujme jej za ruku a uvede na to místo, kdež ty služby sv. konati má, a přede vším lidem dada jemu agendu do rukou, k doufanlivému konání úřadu kněžského v činění modliteb svatých, rozhříšení zvěstování, svátostí těla a krve Páně posluhování napomene a posílí. (To pak vše děje se pro i vyznamenání jakýmkoli způsobem důstojnosti úřadu kněžského a pro vzbuzení k němu v lidu té, kteráž jemu náleží, uctivosti a vážnosti.)
Naposledy po posluhování zavírku činí starší a dává požehnání i lidu i tomu Božímu služebníku. Potom takoví mladí kněží s tím se vším ještě ne hned církvím představováni bývají za zprávce, ale někteří rok, dvě, tři i více let při starších neb jiných zprávcích necháváni bývají za pomocníky, aby více a hojněji zprávě církevní vyrozumívali a ji konati pomáhali, a tak zkušením nabývajíce rozsáhlosti duchovní, tím snázeji i užitečněji potom, jsouc představeni církvím, dílo Boží v své pastýřské povinnosti vykonávati mohli. Pakli z nich který stav svůj svobodný dříve ještě proměniti a v manželství počestně, potřebu toho při sobě dle svědomí svého uznávaje, vstoupiti úmysl má, nejprve zjevuje se v tom staršímu svému, a ten s ním promluvě, k zkušováni sebe dalšímu i k otevření se v úmyslu tom celé radě jeho napomene. Což když se stane (psaním neb ústním promluvením), tu starší, jak při něm potřebu vidí, tak radou svou jeho poděluje; a když toho čas vidí, aby se v Pánu (1. Kor. 7, 36) oženil, dovolují a vedle možnosti i místem k bytu i práci povolání jeho opatrují.

O představování církvím za zprávce kněží.

Když čas přichází, aby kněz církvi některé představen byl, to se takto (jako i když se zprávcové podlé příčin mění) děje:

Žádná vrchnost neb lid u nás nevybírají sobě kněží a nevolají, kterých by chtěli (jako ani kněží sami sobě far a míst nehledají), ale kteří kam dáni bývají, ty přijímají; a zprávcové také, kam obráceni bývají, tam se poslušně ubírají a na místě sobě ukázaném přestávají, proto že starších Jednoty povinnost jest, která církev jakého zprávce potřebuje, bedlivě vyšetřovati a takového jí představovati.
Kdykoli tedy nový pastýř které církvi dáván bývá, starší s ním tam se dostávají, kázaní slova Božího jemu poroučejí a po vykonání od něho kázání oznamují (skrze předního), že s dobrým celé rady uvážením přítomný Kristů služebník N. N. za zprávce a pastýře duší jejich zvolen jest a nyní jim se představuje; protož aby ho jako Kristova služebníka přijali (Filipp. 2, 29; 2. Kor. 6, 4). Činí také novému zprávci napomenutí k opravdovému, živému, upřímému při tom sobě svěřeném stádečku díla Božího dělání.
K čemuž on se ohlásí a to slibuje, jako i naproti tomu soudcové na místě celého zboru rukou jemu podávají a jménem všech, že jej přijímají a jeho poslouchati (Žid. 13, 17) jakožto Kristova náměstka slibují; kdež pak není soudců, sama vrchnost, že toho zprávce důvěrně přijímá, v tom se ohlašuje. On pak jim také věrnou svou pastýřskou péčí se zamlouvá. A to vše modlitbami a žádáním požehnání Božího zavíráno bývá.
Po rozpuštění shromáždění rejstra posluchačů, též posvátných i jiných, k hospodářství místa toho náležejících věcí zprávce první náměstku svému (u přítomnosti starších a soudců zboru, aby bez nevolí vše zpraveno bylo) odvozuje.
V čem obzvláštně zprávcové rady od svých starších vyhledávati mají?
Každý církvi představený kněz má při lidu sobě svěřeném moc konati všecko to, nač se pastýřský úřad vztahuje, však tak:
1. Aby v věcech těžších a příhodách (jakéž se v zprávě lidských svědomí tytýž nacházejí) neobyčejných bez rady a dotázání se staršího svého nic nečinil (Skutk. 15, 2) i proto, že sám němuž vždycky dokonale všemu rozuměti, i proto, aby to, což by vedle rady staršího činil, bylo mocnější a vzdělavatedlnější.
2. Byť i nebylo takových příhod (Efez. 6, 21. 22; Tit. 3, 12), povinen však jest každý zprávce u nás každého čtvrt léta jednou a nejdéle v půl létě staršímu svému se ohlásiti a o způsobu svém a církve své vždy návěští dáti (proto jmenovitě, aby týž jeho starší pozorovatelem všeho býti maje, všeho také povědomost měl), a to buď skrze osobné navštívení a neb skrze psání.
3. Když kdo z vrchností, neb z kněží, neb sic vzácných osob umře, také dáti má věděti starším, aby jejich nařízením kněžstvo svoláno bylo, a někdo i z starších pro počestnost vyslán byl ku pohřbu.
4. A poněvadž visitací (o nichž níže) v létě obyčejně se konají, povinen jest každý zprávce staršího svého před velikonocí, sv. Duchem neb na podzim zeptati se, sám-li službu večeře Páně vykonati má čili do navštívení od starších s službou tou svatou počekati.
Řízení rádních neb conseniorů.

Když se potřeba uzná radu Jednoty doplniti, voleny k tomu bývají (jak kdy jich mnoho potřeba) z kněžstva osvícené, pobožné, vážné a zprávné osoby, a to skrze hlasy (Skutk. 2, 16) kněžské i samých starších, z nichž každý, koho býti hodného soudí, toho jméno na cedulku napíšíc a zapečetíc starším oddá a neb, není-li na synodu přítomný, s listem do synodu pošle. Kteréž cedulky sami seniorové odvírají, a na koho hlasy jdou, toho neb ty na ráno (kázaní nejprv příležité k těm službám z Písem svatých učiníc) ordinují. Tu zajisté ordinátor z prostřed kněžstva je povolává, na vůli a hotovost jejich k sloužení církvi se vyptává, povinnosti k jejich místu přináležející v známost uvozuje; čehož se všeho jakož slibem, tak i modlitbou a vzkládáním na ně rukou dotvrzuje. Naposledy ruky podávají biskupům na poslušenství, jiným rádním na svaté tovaryšství, kněží pak někteří i na místě jiných těm v nově do rady přijatým na důvod poslušenství. Což se vše požehnáním svatým zavírá.
Řízení seniorů.

Když který senior skrze smrt z světa odejde, tedy co nejdříve možné svolá se synod generální. A pakli synod generální nedávno před tím byl, partikulární; však starší všickni se sjedou, od kněží svých suffragia nesouce.
A tu
modlitby svaté s postem, aby Bůh mezeru (Amos. 9, 11) zahraditi, a koho vyvolil, ukázati ráčil, dějí se.
Kázáním k tomu obzvláštním obraz pravého biskupa z Písem svatých se ukazuje, a aby všickni takového neb tomu nejbližšího z počtu conseniorů vyhledávali, se poroučí.
Dávají za tím hlasy, každý svůj (však žádný žádnému se nesvěřujíc a nenamlouvajíc), v cedulce zapečetěné, tak kněží, jak starší, až i biskupi podlé svědomí.
Ty hlasy seniores sami v soukromnosti odpečeťujíce přehlídají, a na koho nejvíc hlasů padá, toho že Bůh ukazuje, cele za to mají, aniž však komu toho zjevují.
Na ráno shromáždění svolajíc za milost Ducha sv. se všickni hlasitě modlí, ordinátor pak vystoupě, že modlitby vyslyšány jsou, a Bůh, kým doplniti chce místo předešlého staršího, že již ukázal.
Když se mysl všech k očekávání, kdo ten jest, obrátí, ordinátor napomíná, kdokoli jmenován bude, aby Boha volajícího poslechl (Jer. 1, 7. 17.) a před obličej jeho a církve doufanlivě se postavil; a tu teprv druhý z seniorů vystoupě jej jmenuje.
Když se tedy zavolaný postaví, ordinátor ptá se ho, po-znává-li zavolání toto za povolání Boží a přijímá-li je? Chce-li se Bohu a církvi v Jednotě této v tom povolání slibem věrnosti zavázati?
V čemž když se ohlásí, že to přijímá (Izai. 6, 8), i hned ordinátor povinnosti, kteréž se jemu svěřují, oznamuje.
Za tím závazek hlasitě přede vším shromážděním činí, že upřímě, věrně, stále povinnost svou konati chce.
A tu všecko shromáždění Boha za potvrzení na nebi, co se děje na zemi, a za přispoření jemu darů a naplnění ho k tomu velikému povolání duchem moudrosti a rozumnosti, umění a síly prosí.
Po modlitbách biskupi přítomní všickni ruce s vzýváním jména Božího vzkládají (Skutk. 13, 2), a lid za tím zpívá: Ó svatý přijdiž Duše etc.
Po vykonané ordinací biskupi spolubiskupu pravice lásky a tovaryšství (Gal. 2, 9) s objetím jeho, rádní pak a kněží všickni pravice poslušenství podávají.
Naposledy zpěvy chvalitebnými potěšené všeho zavírka se děje, a kněží i lid propuštěn bývá.

zpět na obsah Další: O řádu přisluhování církevního

II.