Jelen Karla Velkého

Po zpustlých břehách Labe ztraceného,
ve vírech jeho zkrvavených vln,
a v houšti svatoháje skáceného,
dychtivý života i strachu pln,
jevil se krásný jelen, boží tvor,
a za ním v patách psů i lovců sbor.

Dostihli jelena - ten sklopil hlavu;
spanilým tělem zmítal děsný dech -
obklopen křikem vítězného davu,
umdlenou nohou klesl v kluzký mech;
teď vzepnul šíji, sklonil parohy
a čeká smrtnou ránu - nebohý!

Nedávno ještě tomu, co jej ruka
nejspanilejší víly hladila; -
kam prchla ona píseň čarozvuká,
jež tehdy po všech nivách bloudila?
Svěcený šíp, jenž prolít´ slavský ráj,
uhranul vílu, zpěv i svatoháj!

Tam v čele lovců jeden s koně skočí
a tasí jedovatě břitký nůž:
"Podivné zvíře! jaké to máš oči -
což pak jsem žena? - nejsem král a muž?
Zhrdáš svým životem, že sám svou hruď
mi nastavuješ? - Dobrá! živ mi buď. -

A běda, kletba tomu, kdo ho střelí!
Vrzte mu pouto na krk s jmenem mým,
a pamatujte, co vám césar velí:
Jelena toho smrť životem svým
zplatíte! - Poskoč zvíře - dej se v cvál
a zanes kletbu moji k bratrům v dál!"

Poskočil jelen, s chvějícím se tělem
přijal to pouto s kletbou Karlovou,
a roznes oboje po světě celém
za sebou plouže sudbu krvavou.
Půl věku štván a nikdy nedobit,
bylo mu souzeno vždy žít a mřít!

Po čtyrstu letech zas ho jednou štvali,
a v čele lovců skvěl se Jindřich Lev.
Za kým se ženou, běda nepoznali,
jen po stopách to zří, že tratí krev.
I psi i lovci již již staví běh,
zůstavíc pánu svému volný spěch.

A kníže letí jakby kletbou štvaný -
pomíjí hory, doly, stráň i poušť,
až rázem s koně skočí polekaný -
blesk náhlý rozpoltil tam temnou houšť:
tam spěl umírat štvaný boží tvor
a nad ním kvílí slávských duchů sbor.

A sbor ten hrozí: "Není, není volno
každému vítězi; doštval si nás. -
Aj, lovče, proč ti teskno - proč ti bolno?"
Neslyší blízkých rohů vábný hlas -
V tom jelena již stihla smrtná tíž
však na čele má za to zlatý kříž! -

zpět na obsah Další: Poslední bratr na Sázavě