Matka z lidu

Tam naproti Kokořínu
leží v rumech kostelík,
v jehož temně-pustém klínu
pohřben ležel pacholík.

Tenkrát, když pro pacholíka
kopali ten věčný byt,
stál tam v stínu kostelíka
tajný smutný svědek skryt.

Na bidélku dvě družičky
nesly malou truhličku,
jakoby dva andělíčci
k nebi nesli dušičku.

A ty dívčiny se smály,
byly kvítím zdobeny,
a když hrobík zasypaly
šli dál - květů zbaveny.

Čí jsi bylo, dobré dítě,
že tu žádný neplakal?
což ani nepohřeší tě
ten, co tobě život dal?

Což se divím! vždyť i ráj můj
taky tak byl pochován,
když jsem spatřil drahý kraj svůj,
jak byl k hanbě přikován.

Když ho láska, sláva kladly
s hrozným smíchem do lůže,
tu můj lid a klid můj svadly:
kdo jim z hrobu pomůže?!

A když vzkřísit není dáno,
proč tu nikdo nepláče? -
Světy hynou! - nevídáno
hocha, lidu - tuláče! -

Nedovoláš se víc tónů
jednou shaslých minulých;
nevyžehná bol Siónů
v hroby věčně sesulých.

Skryj se, tam se kdosi blíží,
ať tvé slze nevidí -
Aj, to žena; co tu tíží,
že utíká od lidí? -

Jako lvice, skoro letem
od chatek tam ubíhá,
když zanáší kořist dětem,
ledva stín ji dostíhá.

S pláčem volá děcka svého:
"Kde jsi, moje poupátko?
Vyrvali tě z klína mého;
ozvi se, mé kuřátko! -

Ty jsi zdřímlo jen, mé dítě,
bledým strážcem zlíbané,
a ti zlí snad pohřbili tě,
z náruče mi vyrvané! -

Tu jsi, tu, můj pacholíčku,
nebudeš tu do noci;
zdrž jen chvílku svou dušičku,
já ti přišla k pomoci.

Ta zem těžká ti být musí,
viď, mé zlaté děťátko?
a ta rakev, ta tě dusí -
viď, mé drobné robátko!

Ale již tě matka tvoje
v náruči své ohřeje;
probudí tě srdce moje,
a tvá duška okřeje."

Jako žebrák, když odkryje
zlato, perle, poklady,
lačným strachem v zemi ryje,
mžikem shází hromady:

Tak tu žena dohrabala
mžikem se až k dítěti,
a když rakev vykopala,
ustala již kvíleti.

Strhla víko - v náruč skryla
mrtvé dítě milené;
chladné tělo dechem zhřila,
myla oči sklížené.

Aj, a ústa ulíbaná
počala se usmívat,
a ta očka zadychaná
počala se otvírat.

A když dítě matku zlatou,
jako v spánku spatřilo,
tu se jiskrou v duši zňatou
z tvrda spánku zbudilo.

Jaký ples to! - poutník ale
při tom hořce zaplakal;
rychlým krokem odtuď dále
v šíré kraje utíkal ...

Jeho národ osiřelý
proniká mu útrobu;
toho snad už nevyželí
žádná matka ze hrobu!