|
- Frič | - Výbor básní | - Copyright | - |
Již stoupá pěvec v hrobku snů svých zažehnaných
vždy hloub a hloub, vždy nejistějším krokem;
a hvězda spásy, slunce nocí požehnaných
tak smutně za ním hledí mdlým svým okem.
Rozloučil se a zmizel, aby se potopil
do kletby své, v pěvců to požehnání -
dřív ale zlíbal a nejtrpčí slzou zkropil
máť přírodu, v šíleném rozžehnání. -
Jen jednu ještě slzu hvězda pochytila,
když pěvec naposledy k ní pohlédnul -
jak dívčí oko se v svůj odlesk ponořila,
a lekla se své krásy, a on - zblednul.
V tom zmizel, a vždy hloub a hloub se vnořil
v to ticho hrobové; tam nese líru,
níž kouzlil ráj, - tam nese meč, nímž světy bořil, -
tam nese lásku, jedinou svou víru.
Divě zasmála se noc, a poklopila
ukrytou tu hrobku, tížným kamenem;
v bludičku se hvězda spásy proměnila,
zhanuvši nade mnou sinným plamenem.
Oklamaný poutník zklonil hlavu svou,
pozdravil své děti, v rakvích uložené,
zrádnou nocí mu v kolébkách udušené,
i zulíbal každé s pýchou otcovskou.
Ach! jak byly krásné i v té kletbě žasné,
spanilé, jak naděje v poupátku;
nad každou hlavinkou plálo polojasné
světýlko, co žehnalo robátku.
Zastavil se nad outlounkým dítkem,
jež tam snilo s ručkami spiatými,
pomodliv se za něj tiché Zdrávas Maria,
zažehnal ho slovy tajemnými:
Dítě sebou trhlo, zachvělo se tílkem,
aby zhaslo již i se strážným světýlkem. -
Na to sáhnul pěvec k ňadrům svým hasnoucím,
vyňal růži zvadlou, pod srdcem tlukoucím:
pohroužil se tíše v její mrtvou krásu -
darmo byl chudinku v oběť dal pro spásu
bratrů svých - růžinka v smrti ještě vnadná,
stkví se slzou pěvce, jenž na ni pozírá
s okem zoufanlivým, - cítě že - umírá!
bratrům však - ach, bratrům, není pomoc žádná! -
Vrhnul růži v rakev, a pak zklesl
- tiskna k ústům jednu kadeř černou -
na mohylu vlhkou Slávy drahé. -
Hloub než matku ji v svém srdci nesl:
chotí byla mu, a sestrou věrnou,
v snách pak již ji zval své dítě drahé!
Proč ste ho zklamaly, zlé osudníce?
jak on jí snil, tak nezbudí se více!
Na hrob své slávy, na mohylu svou
ukládá meč i líru; tam dlí připraven
úmorní pohár hanby! - S němotou
chopí se ho, by přetrh´ přílíš trapný sen -
a již ho vede k ústům. V tom však proměnila
zrádná se kadeř v hádě, - vymkla se mu z ruk
a spěje k rakvi, by tam dítě vyděsila!
Zděsí se pěvec takých netušených muk,
vypustí pohár, aby spasil dítě -
ach, marně, pěvče - hádě urychlí tě! - -
Již přejelo mu líce, již mu otočilo
hebounká ňadra, již mu v srdce vniklo
a zmizelo! - "Ach, dítě, mluv, což tě nekrylo
úmorné lůno, žes´ tak děsně zkřiklo? -
Ty žiješ, ty se budíš, ty se zvedáš, -
ty otce mlhavým svým očkem hledáš?
Neptej se! srdce mé tě naschvál v rakev kladlo,
ne abys žilo! - ale na vždy, na vždy - svadlo!
Co žádáš? - Ztichni! - Zpátky v rakev svou! -
Však dítě - nesmrtelnou rdí se lahodou
a uhranulo pěvce - jenž se s udušeným křikem
potácel za hrozícím - rozprasknutým víkem!
Slyš! jaká to hudba probouzí se hrobkou,
čí to dech tam rozdmul struny truchlolíry,
že se chví v akordech harfy aeolovy
jako mrtvé děcko, v utěšeném zdání
máť když o blizounkém pěje mu shledání?
že se chví jak žena pouhaslé víry,
když ji stopené v horečném objímání
náhle perutě dotknou se andělovy,
jež ji otevrou té věčné lásky říše!? -
Tak zní líra má, z počátku temně, tíše,
jakby probuzena líbáním, až zahřmí
jasnou bouřkou v píseň "z mrtvých vstání,"
jež se divým plesem rozutíká kobkou. -
Rozpraskaly hroby - s mohyly se sřítil
svatý meč, a vylít z ouzké pochvy,
by co pravdozvěstný plamen pozasvítil!
Půlnoční zář, jež v tisícerém blesku
své slavné hry provádí po nebesku,
vybuchla z rakve pohřbené milosti;
jak nové slunce z hrobu svého stoupá,
zjev rájský, ideálné velebnosti:
zbožněné toužení, a vášní zdmutý duch
vtělené blouznění, a nepojmutý bůh,
jak Vila na vlnách rodných se tónů houpá! -
Ach, dítě prachorodé, dítě vítězné!
nepozná tebe ani vlastní otec více;
ta rájem dchnutá tvář, to kouzlo líbezné,
to nejsou ty tvé bledé usoužené líce. -
To oko blankytné a přec tak věrně temné,
ten pal v něm žhoucí a to snění milojemné,
to není hrobu plod, ač dítě rakve těsné;
jasná to perla dnů, ač dcera noci děsné. -
Jak anděl vzkříšení na pěvce se usmívá,
a krásný sen mu v mroucí duši vlívá:
"Lem roucha tvého zlíbat" - blouzní ve mdlobách
pohroužený. -
"Jen jeden vzhled! - Již umru rád!"
Zjev nemizí! -
"Pro bůh! netop se v slzách,
jsem prach a neodolám!"
Již jí k nohoum pad´
v zoufalé blaženosti; klesl bezbranný - -
a sní, a sní - co pojmouti nemůže!
Nebeskou perlou zničen - znova vyštvaný
do víru světů, z nichž se vymknouti nemůže . . . .
To nebyl sen; tak přespanilý zjev
on v smrti spánku nebyl očekával. -
Tak neuvyklý blahu, ztichl zpěv,
jenž neznal ráje, které oplakával!
Jen prasknout umí struny blažeností,
jen puknout umí srdce spanilostí,
jakouž nepojme; slza radostná -
to blesk, jenž zdrtí prsa žalostná! -
On ale - žije; a velebný zjev,
kterého dotknout se, mu svatý úžas brání,
se nad ním vznáší, dotýká se jeho skrání
a náruč - náruč jemu vstříc otvírá -
a kyne mu - a pěvec - neumírá!
On žije, - ona hladí pěvce čelo,
a líbá! -
V jeho duši stoupá krev
a jeho duch objímá rozvášněné tělo!
Co zažil v tom nesmírném okamžení,
to nezjeví ti hudby souzvuk chladný,
to Indů nesnil mythus čarovnadný,
jen Lotos o tom snil, když v jeho lůně
se náhle duše lásky probudila! -
Viz Ganges, jak on proudí, jak on plesá
tak božské dítě na svých bedrách nesa:
Viz duši mou! šetř její luzné snění,
šetř její lásky tajnosnubné bdění;
kdyby ti poklad svůj zanáhle porodila
zšílel bys! - Touha tvá ta bledá stůně;
vždyť omdlévá od pouhé spásozvěstné vůně,
kterouž blankytný pel na vůkol rozesílá;
pel zlatý, lotosový, jenž jak strážný stín
oblétá svou kolébku, požehnaný klín! -
Vášnivá ty Vilo, vznášej se nade mnou,
dovol mi svou hlavu v klín tvůj svatý vložit,
chci tam ducha svého poklady položit,
vypěstíš je tam tou dobrotou svou jemnou.
Duchem žhoucí ženo, lásko vtělená -
duch můj práhne po tvém obejmutí -
vášeň má, tvým duchem šílená,
čeká na tvé božské pokynutí!
Dlouho mrtva, teď však v život vyvolána
vítá vděčnou slzou velitele svého;
usmívá se vroucně, mile pěstována
rukou někdejšího krotitele svého!
Duch ji k srdci vine, horoucně ji líbá
a ty souzvučné to vítáš milování,
blankyt oka tvého sílá požehnání,
a tvůj klín, již blížence kolíbá! -
(1853)
zpět na obsah 
Další: Z Mirza-Šaffy