Na moři

Moře pojímá mně v náruč svou,
zanáší, zanáší i touhu mou;
jak mocně dmou se ty hlubiny,
jakoby znaly mých utrob pustiny.
Hraj si, kolíbej, vlno drahá,
nezkolíbáš ty co v ňadrech mi hrá!
Aj, přenesmírná ty hladino
bloudících duší jediná dědino,
či znáš se k pěvci raněnému,
na šírém světě samotnému?
Vy vlny, či srdci zbouřenému
a písni jeho porozumíte?
souzvučně s ním či zašumíte,
a rády zpěv žalný uslyšíte?
Zaneste ho pak, vlny drahé,
šeptejte ho vlny jedna druhé
i zdělte labským ho vlnám
a českým rájským dědinám;
ty pak Labe družce svojí,
Vltavo, ty drahé Praze mojí.
Jí šeptejte vroucí políbení,
od mé duše srdečné pozdravení.
S bohem děvo, rozkoši má,
nevěrné moře mne pojímá
a nese dále ku končinám,
kde budu věčně, ach, věčně tak sám;
žádný rozumět mi tam nebude,
a v srdci mém, ach, tak prázdno bude,
to prázdno to zajme jen hluboký žal -
a však, vlny, neste jen dál mně a dál! -

zpět na obsah Další: Modlitba