Sláva synů mých

Viděl sem tě tonout v bouře zkázném lůně -
hrdá duše má ti spěla ku pomoci;
odtrhlas´ mou ruku - vrhla ses do tůně -
a já tvou památku pohřbil v srdce noci.

Zjevila si se mi, boží znak na čele,
snů mých noční dítě, dcera srdce mého,
svaté hněvy v duši, vášeň v luzném těle,
život, ráj a peklo pěvce blouznivého.

Zbor mých zmdlených duchů, vzkříšení zajásal -
spásu provolával ohlas po vší vlasti;
chodil jsem se modlit, kde se div ten hlásal,
s vírou pohlížeje v srdce do propasti.

Již jsem se tam vrhal do věčnosti brány,
bych s tebou zalítnul letem nesmrtelným,
již jsem viděl celé světy ztroskotány,
mečem tobě svatým, pro svět necitelným. -

V tom se mne tkla ruka, jako smrti chladná;
stín to v život zkletý, v srdci pohrobené ...
Tys to, moje dítě? - led - a předc tak vnadná -
jsou to tahy tvé, ač smutkem rozladěné.

Herodio moje! dovol mi sdělívat
osud tvůj! chci rád za tebou v nocích bloudit;
dovol se mi věčně v chladný zrak tvůj dívat:
z ledů těch já živé blesky budu loudit.

Blesky, že se den těm nocím kořit bude,
v kterých budu svaté stopy ran tvých líbat -
a ten svět že tvé se kráse dvořit bude,
již pak budu v hrdém srdci svém kolíbat! -

(1852)

zpět na obsah Další: Kletba do dálky