|
- Kalista | - Korespondence Z. Černínové | - |
Od počátku XV. věku začínají se v našich dějinách vždy zřetelněji objevovati znamení veliké hospodářské krise, která měla postihnouti především první vrstvu české národní společnosti - šlechtu. Stříbrný český groš, který byl pýchou českého státu za posledních dvou Přemyslovců a základem celého jeho hospodářského života i jeho hospodářských styků se sousední cizinou, se zhoršuje, menší se množství stříbra, v něm obsaženého, a tím také klesá kupní síla jeho. Bylo-li možno koupiti zaň v době Václava II. zboží v ceně asi našich dnešních 30 K, mohl současník Václava IV. dostati zaň už jen zboží v ceně 16-17 K, tedy jen o málo více než polovinu hodnoty, jakou měl na rozlomu XIII. a XIV. věku. A pokles kupní síly peněz musil se obraziti velmi živě i v celém současném životě českém, jehož hospodářská a sociální struktura byla do značné míry založena na systému t. zv. "věčných platů", pozemkových rent, splácených vlastnímu majiteli půdy jejím dočasným nebo dědičným nájemcem. Tyto renty, které určovaly poměr šlechty k sedlákovi a které umožňovaly také, aby šlechtic mohl se celkem bez větších starostí věnovati původnímu bojovnickému určení svého stavu, byly poklesem ceny peníze znehodnoceny, protože šlechtic neměl práva zvýšiti je podle toho, jak cena peněz klesala, a musil se spokojiti s tou výší, která byla určena kdysi mezi jeho předky a předky současných dědičných nájemců (dědiců) selských gruntů. Důsledkem toho pak bylo, že šlechtický držitel venkovského zboží, kterému na druhé straně rostoucí kultura, jak vypěstovala ji u nás vláda dynastie lucemburské a zejména požehnaná léta Karla IV., kladla vyšší požadavky životní, chtě nechtě musil hledati nové zdroje příjmů, aby mu nahradily jeho ztrátu. Činí tak nejprve zcela vnějším způsobem, snahou o rozšíření svého majetku, která se namnoze nelekala nejen postupu protiprávního, ale i zřejmého násilí (to je údobí loupežných pánů a šlechtických "lapků" z vlády krále Václava IV. i později revolučního údobí bouře husitské) - později však zabírá hlouběji a stává se z rytířského bojovníka, který se celkem mnoho o nějaké hospodářské podnikání nestaral, spokojuje se vedle právě zmíněných "věčných platů" svých poddaných jen snad nevelkým hospodářstvím pro krytí vlastních nejužších potřeb, hospodářským podnikatelem, využívajícím vždy více robotních úvazků sedlákových a snažícím se vytěžit co nejvíce jak ze starých pramenů, tak z pramenů nově nalezených či otevřených.
V rámci tohoto velkého přerodu, který se svými reflexy mocně dotkl jak politických, tak hospodářských a sociálních dějin celého národa, změnilo se do značné míry i postavení ženy v souvěké společnosti české. Nebyl to ostatně zjev snad jen výlučně českých zemí se dotýkající. I v Italii na příklad -jak ukázal kdysi Jakub Burckhardt ve svém známém klasickém díle o kultuře doby renesanční na poloostrově apenninském -- vystupuje žena s pronikáním nových hospodářských, sociálních a kulturních proudů, shrnovaných pod názvem "rinascimento", daleko výrazněji do popředí, než tomu bylo v dobách předchozích. A stejné bychom mohli nalézti i ve Francii, v Anglii a u jiných národů západoevropských, u nichž se fenomén renesanční - ať už v té či v oné podobě - byl uplatnil. Platilo-li obecně pro ženu v spiritualistním prostředí vlastního středověku známé heslo "Femina taceat in ecclesia" ("Žena nechť mlčí v církvi"), které ji odsuzovalo - a to i jako předmět adorativní úcty rytířovy - k více méně pasivní roli čehosi chráněného mocnou silou mužovou - v prostředí prohloubených zájmů hmotných úloha ženy, na jejíž bedra byl středověký bojovník do značné míry přesunul právě starosti o hmotné zabezpečení svého rodinného života, nutně vzrostla. U nás zejména přechodné údobí, kdy se ještě starý rytířský a válečnický typ středověkého šlechtice nepřelil plně do nového typu hospodářského podnikatele, dodávalo jí, která byla zvyklá z dřívějška starati se přece jen více než muž o hospodářský život a měla proto také více smyslu pro jeho proměny i rozvoj, významu velmi značného. Ale i později, kdy profil šlechtice-velkostatkáře (velkostatkáře jaksi par excellence) v našem panstvu a rytířstvu již úplně převládl, musil muž nejednou ponechati ženě valnou část starostí, kterými byl přetížen nebo které překážely jeho politické kariéře, jeho účasti na životě dvorském a pod. - a povolati ji tak z ústraní její hradní či zámecké domácnosti k větší účasti, ne-li přímo na životě veřejném, tedy aspoň na řízení vrchnostenské správy svých zboží. A tak setkáváme se v našem XVI. a prvé (případně i druhé) polovině XVII. věku u nás s celou řadou žen, které sice nemají nic společného s emancipačními ideály společnosti novodobé, ale přece jen v srovnání se staršími ženskými typy českými mají rysy příznačně tvrdší, blíží se více fysiognomii mužské, neztrácejíce proto však ještě ženské něhy. Patří mezi ně na příklad paní Kateřina Žerotínová z Valdštejna, čtvrtá žena pana Karla ze Žerotína, paní Anna Salomena Harantová z Hořovic, choť pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, paní Sylvie Kateřina Černínová z Caretto-Millesimo, a ještě celá řada jmen až po známou paní Polyxenu z Lobkovic, rodilou z Pernštejna, u níž její hospodářské schopnosti, zděděné patrně po starých předcích z rodu někdy páně otcova, se podivuhodně snoubily s vlastními ambicemi kulturními a politickými. Tyto ženy jsou neodmyslitelny z ži-votních osudů svých velkých manželů a zasahují namnoze i přímo do naší historie národní jako udržovatelky a ochranitelky rodinného a s tím i národního jmění v strašlivých zádavách třicetileté války.
Zvláště výraznou představitelkou nového typu ženského, jak jej u nás vypěstovala renesance v XVI. a v počínajícím XVII. věku, byla paní Zuzana Černínová z Harasova. Přinesla si také už patrně z domova jisté hospodářské vlohy: její otec, pan Jiřík Homut z Harasova, byl známý jihočeský hospodář, který vyrostl ve škole Jakuba Krčína z Jelčan a osvědčil se pak jako regent ohromného majetku rožmberského v době pana Petra Voka i jako samostatný hospodář na bývalém rožmberském panství choustnickém a některých jiných drobných zbožích, k tomuto přikoupených, takže dosáhl i jistého respektu politického, byv r. 1609 zvolen mezi defensory českého protestantského tábora za Jednotu českobratrskou. A stejně její paní mateř, paní Alžběta Homutovna z Cimburka, poslední potomek české větve slavného kdysi rodu pánů z Cimburka, představuje se nám ve svých jadrných dopisech, plných především starostí o pořízení vlastní domácnosti i vlastního hospodářství, jako pečlivá hospodyně.
Život pak dal hospodářským vlohám paní Zuzany Černínové hojně a výrazně rozvíti. Roku 1621 provdala se - jako jedenadvacetiletá tehdy - za nemnoho staršího pana Jana Černína z Chudenic. Také pan Jan pocházel ze starého rytířského a tehdy už do panského stavu pomalu postupujícího rodu, který si získal v posledních letech velmi zvučné jméno mezi českou společností šlechtickou. Jeho otec, pan Humprecht starší Černín z Chudenic, kdysi pán na Prčici na Sedlčansku, byl významnou osobností v našich příbězích předbělohorských i pobělohorských. V počátcích českého povstání byl dokonce jedním z 30 direktorů, jimž svěřeno vedení země, ale také později, po bitvě bělohorské, uchoval si, přestoupiv zavčas z tábora odbojných stavů na stranu císařskou a zavděčiv se vítězům různými službami, dosti význačné postavení, které mu dovolilo hráti i jakousi ne zcela podružnou roli v zápase české šlechty tehdejší o Obnovené zřízení zemské. Pan Jan však, jak se zdá, nezdědil mnoho z hybnosti a energie otcovy. Neshledáváme se s ním v žádném význačnějším úřadu nebo veřejné funkci - krom úřadu hejtmana kraje bechyňského, který býval údělem méně ctižádostivých drobných venkovských šlechticů. A snad ani jeho konstituce tělesná mu nedovolovala, aby se vzepjal k nějakým smělejším a vyšším životním plánům: V dopisech paní Zuzany zachytíme ještě jeho letmý portrét, který jej líčí jako "melancholiophlegmatika", člověka zřejmě nepevného zdraví, zahleděného do jakýchsi snových dálek, jaké bývají královstvím lidí, odkazovaných svými nervy a svou krví především na sen. (Zemřel ostatně také předčasně, nedosáhnuv více než čtyřiceti pěti let, v roce 1642.) Tak paní Zuzaně zůstávala vedle jejího chotě vždy značná úloha, pokud šlo o hospodářské vedení společného jejich majetku - tím větší, že její sňatek s panem Janem spadl právě na práh dlouholetého válečného zápasu, který se měl těžce dotknouti našich zemí a zpustošiti strašlivým způsobem celý hospodářský život český.
Paní Zuzana přinesla panu Janu Černínovi věnem polovinu zboží svého někdy pana otce, Jiříka Homuta z Harasova, který byl zemřel r. 1614. Byla to ona část bývalého rožmberského majetku choustnického, jejímž středem byla ves Chustnice pod starým hradem choustnickým a její tvrz. Druhou část, kterou tvořilo hlavně zboží Radenín, zakoupené panem Jiříkem Homutem z Harasova r. 1598, se svým nově postaveným zámeckým stavením, připadla starší sestře paní Zuzany, paní Johance Eusebii, provdané za pana Jana staršího Vlka z Kvítkova, pána na Zvířeticích v Boleslavsku. Ale i tato druhá část dědictví otcovského ocitla se postupem času v rukou paní Černínky: Johanka Eusebie Vlková z Harasova umřela už roku 1624 a, když i obě její dcerky, Barbora Marie a Anna Mandalena, nedosáhnuvše let svých dospělých, ve vyhnanství v Polsku, kam pan Jan byl vypuzen jako příslušník Jednoty bratrské známými náboženskými mandáty Ferdinanda II., zemřely, vrátil se Radenín podle ustanovení kšaftu páně Homutova opět k ostatním državám kdysi rodiny homutovské. K tomuto dosti značnému majetku přikoupili pak manželé Černínovi ještě několik drobných statečků okolních: především (r. 1623) Skopytce, konfiskované v konfiskacích pobělohorských panu Bedřichu Sádlovi z Vražného, poté (1629) ves Bezděčín od pana Jindřicha Lapáčka ze Rzavého, v lednu 1630 od téhož pana Jindřícha Lapáčka zboží Mnich a konečně z podzima 1630 od paní Anny Markéty Šléglovské velké sousední panství pacovské.
Komplex na Táborsku, který tvořil jaksi vlastní jádro majetku černínského, nebyl však jediné, co manželům Černínovým patřilo. Pan Jan zdědil po svém otci zboží Mitrovice, ležící v kraji vltavském (při dnešní dráze z Prahy do Tábora, poblíže stanice Stupčic). Z titulu dluhu pak, který jeho otec měl za svým bratrem Heřmanem Černínem z Chudenic, a jiného dluhu, kterým mu byla povinna paní Polyxena z Lobkovic, nabyl, když Heřman Černín rozhodl se zakoupiti od paní Polyxeny z Lobkovic velké panství kostecké, i panství kostomlatského v severních Čechách na Mostecku, zavázav se doplatiti za ně strýci 12.500 kop míšeňských.
Už odlehlost jednotlivých těchto celků, jejichž spojení při tehdejších dopravních prostředcích a při nebezpečích, hrozících v těch dobách od všelijakých - regulerních i neregulerních, přátelských i nepřátelských - oddílů vojenských, bylo velmi nesnadné, rozličně zatěžovala hospodaření na celém majetku a nutila držitele jeho k většímu vypětí sil, než jakého by bylo bývalo třeba patrně za okolností normálních. Ještě více pak rozbíjela hospodaření na panstvích černínských zmíněná již zlá léta válečná se svými zádavami vojenskými a svými nekonečnými břemeny berními. Pozorujeme-li papíry pana Jana a paní Zuzany z let dvacátých a třicátých XVII. věku, vidíme, jak co chvíli mihne se po jejich zbožích nějaký oddíl nevázané soldatesky, přinášející s sebou nezměrné "outraty a škody". Zejména severočeské Kostomlaty, které ležely při hranici zemské a nad to blízko důležité strategicky cesty, kterou nejednou v průběhu války třicetileté pronikl nepřítel na naši půdu, trpěly nesmírně vpády, jako byl vpád Banérův r. 1639. Ale ani hospodářství na zbožích v Táborsku a v Povltaví nebylo o mnoho snazší - naopak skutečnost, že táborská oblast jako úkrají poměrně vzdálené hranicím a proto také méně vystavené nebezpečí nějakého náhlého přepadu se strany Švédů a jejich spojenců byla hojně vyhledávána císařskou armádou k všelijakým "vintrkvartýrům" (přezimováním) a "rendez-vous" (dostaveníčkům), přinášela obvodu tomu začasté pohromu horší, než prudký zášleh nepřátelského vpádu zbožím na severu, resp. severozápadě země. Jen na regiment takového pana Jana Oktaviana Vchynského z Vchynic a Tetova, který se ubytoval počátkem roku 1640 na černínském Pacově, bylo vydáno podle trojího "poznamenání" pacovského hejtmana za dobu od 3. ledna do 26. února t. r. 2305 zl. 6 kr. ve stravě pro vojáky a 1151 strychů ovsa pro koně, tedy suma obrovská, rovnající se - v hotovosti - asi našim dnešním 275.000 K, cenu obilí nečítaje.
Pod tíhou těchto vojenských platů, dávek v naturaliích i přímých zásahů neurvalé a namnoze zdivočelé soldatesky rozprchávalo se vesnické obyvatelstvo, opouštějíc svoje grunty a utíkajíc za hranice, někdy až daleko na východ, do Polska a do Uher. Panské hospodářství tím přicházelo nejen o svoje platy, placené z jednotlivých usedlostí, ale především o důležité pracovní síly, bez nichž pravidelný chod jeho nebyl dobře možný. Nahraditi je pak také nebylo Ize, ježto za daných okolností pochopitelně i jiné vrchnosti hleděly si udržeti vší mocí svoje poddané a jen velmi nerady a za zcela zvláštních okolností propouštěly je na zboží cizí, a na nějakou kolonisaci ze zahraničí nebylo tehdy pomyšlení. Ale i tím trpěla vrchnost, že vojenské návštěvy, vymáhající namnoze s příkrou drsností od venkovského člověka ve vojenských platech, výpalných, pokutách atd. poslední jeho volný groš, odssávaly a odváděly ze země veškeren volný oběžný kapitál, v zemi tak primitivního celkem života, jako byly tehdy Čechy, ostatně nehojný. Nesnáze, spojené se zpeněžením zemědělských plodin a výrobků, produkovaných jednotlivými zbožími, vzrůstaly tak neuvěřitelně.
Černínovi nezačínali, jak se zdá, s dluhy. Naopak - aspoň na straně páně Janově, který jinak do svého manželství nepřinášel žádný statek, možno spíše předpokládati jistou hotovost, protože jeho otec, zmíněný již pan Humprecht, půjčoval dosti hojně svým šlechtickým přátelům - a to i osobnostem velmi významným, jako byl pan Zdeněk z Lobkovic a jeho žena Polyxena z Pern-štejna. Ale hotovost tato byla patrně brzy vyčerpána. Už na vlkovské půli majetku pana Jiříka Homuta, která se vrátila do rukou paní Zuzany po smrti jejích neteří se strany sestřiny, uvázl jistý dluh, protože paní Zuzana nevyplatila svému švagrovi, panu Janu Vlkovi z Kvítkova peníze, které mu měla, dokud obě děti byly živy, podle smlouvy, uzavřené s panem Vlkem před jeho odchodem do ciziny, vypláceti na jejich "vychování", a také za některé mobilie, při zboží radenínském zanechané, zůstala mu dlužna. Při koupi Mnichu od pana Jindřicha Lapáčka ze Rzavého manželé Černínovi z daleka nezaplatili plné ceny, za kterou jim byl statek postoupen, a stejně bylo tomu při Pacově. Ani doplatku, který měl, jak svrchu řečeno, pan Jan odvésti strýci Heřmanu Černínovi při prodeji Kostomlat, neodvedl - aspoň ne hned. A nebylo ani možno mysliti na pravidelnější splácení těchto úroky vždy více narůstajících hypoték, když Černínové sami musili někdy přijímat aktivní svoje pohledávky v naturaliích a v naturaliích také platiti drobnější svoje závazky.
Přes toto mnohonásobné zatížení hospodářské se však pan Jan a paní Zuzana nevzdávali. Až do poslední chvíle vidíme pana Jana, sledujeme-li jeho zažloutlé listy, dochované dnes v rodinném archivu černínském v Jindřichově Hradci, zápasiti s všelijakými těmi pány "soldáty" a jejich nesnesitelnými nároky, dopisovati si se správcí (hejtmany) na vzdálenějších zbožích, sháněti peníze a hrdliti se s židy atd. A ani když pan Jan v listopadu roku 1642 zemřel a dluhy přetížené hospodářství černínské už už se zdálo řítiti, paní Zuzana neztratila mysli a naděje. Tísněna s mnoha stran věřiteli - i nejbližší strýc páně Janův, několikrát zmíněný hrabě Heřman Černín, který byl jinak v té době z nejbohatších velmožů v Čechách, vymáhal na ní neústupně doplatek za severočeské Kostomlaty - odprodala zboží pacovské jménem svým a svých sirot svému zeti, panu Zikmundu Myslíkovi, obristu v císařské armádě. Vypomohši si však hotovými penězi z tohoto prodeje (pan Myslík jako voják měl hotových peněz dosti a hledal spíše, kde by je investoval), udržela celý ostatní majetek rodinný - i přes svrchovanou nepřízeň doby a nové vpády a pleny, jako byl vpád Torstensonův do Čech r. 1645, zaplavivší svými spoustami i táborská zboží černínská, a pak výpady švédské posádky z Jihlavy do úvodí Lužnice, jež ji donutily na celá čtyři léta přesídliti z idylického zámku radenínského do Prahy.
A nejen to: dovedla při všech těchto nesnázích - dnes už stěží představitelných a uvěřitelných - postarati se náležitým způsobem i o výchovu a vyvěnění svých dětí, které jí zůstaly z jejího manželství s panem Janem Černínem. Nejstarší z nich - dcera Alžběta čili Eliška (jménem po zmíněné již shora matce paní Zuzany, paní Alžbětě Homutovně, rozené z Cimburka) - provdala se ještě za života otcova za prve dotčeného pana Zikmunda Myslíka. Bylo to manželství, jak se zdá, dosti šťastné, třebaže pan Zikmund svým povoláním vojenským i rozličnými diplomatickými missemi, které naň byly vzkládány se strany vídeňského dvora i vlastního jeho vojenského pána, císařského generalissima, arcivévody Leopolda Viléma, byl většinu času držen mimo domov a mimo styk se svou ženou. Aspoň toužení mladé ženy ve chvílích, "kdy mého přenejmilejšího holoubka u sebe nemám a tak nešťastna jsem", i na druhé straně ujišťování citově jinak ne rozměklého vojáka Myslíka, že žádná světská pocta "tak mnoho konečně mne radovati nemůže, jako když u mé přenejmilejší Bětule jsem" - nasvědčují velmi zřetelně, že se oba tito lidé měli opravdu vroucně a něžně rádi. Ale osudem bylo souzeno, aby toto šťastné manželství nepotrvalo dlouho: Dojíždějíc za svým manželem po různých městech a místech, kam jej jeho vojenské či diplomatické zaměstnání zaválo, one-mocněla paní Eliška někdy v listopadu 1645 v Bavořích typickou vojenskou epidemií té doby, t. zv. uherskou nemocí, a koncem tohoto měsíce v Klatovech jí podlehla. Paní Zuzaně po ní zůstala jen maličká vnučka - Zuzanka, "Zuzrlička", o které ještě uslyšíme mnoho v jejích dopisech.
Druhá dcera paní Zuzany - třetí pořadím z dětí, jež zůstaly jí z manželství s panem Janem - Eva Polyxena, pozvaná rovněž po své bábě (se strany otcovy), provdala se také, až po smrti otcově, za vysokého důstojníka císařského vojska, pana Albrechta Kapouna ze Svojkova, s jehož jménem jako císařského "nejvyššího" (obrista) setkáváme se ve vojenských příhodách z posledních let třicetileté války na naší půdě i v Německu. Toto manželství však nebylo už z daleka tak šťastné jako manželství paní Elišky Myslíkové. U pana Kapouna nebylo té kultury duševní a ušlechtilosti, která se tajila pod vojenským šatem páně Myslíkovým. Byl to opravdu jen a jen voják, kterého bavil především hon a lov - a s postupem věku přibývající následky jeho dlouholetého pobytu ve vojenských táborech - dna a jiné choroby - činily jej věru málo vlídným k ženě, která proň měla patrně přitažlivost po výtce tělesnou. I to snad působilo na jeho poměr k paní Evě Polyxeně, že její věno nemohlo býti - při rostoucích nesnázích hospodářství černínského v posledních letech válečných - tak snadno vyplaceno, jako tomu bylo u paní Myslíkové, jejíž věnný peníz byl, nemýlím-li se, uhrazen nějak při prodeji Pacova panu nejvyššímu. Teprve roku 1649 (resp. 1650), když divoké dutí válečné vichřice se uklidnilo, koupila jí paní Zuzana drobný stateček Oblajovice, nedaleko Radenína. - Spatříme ještě v dopisech paní Černínové stíny tohoto manželství, požehnaného jinak dětmi daleko více než manželství Myslíkové.
Ze synů, kteří zůstali paní Zuzaně, starší Humprecht Jan, narozený roku 1628 v matčině Chustnici, zdědil po otci jistou "melancholiophlegmatičnost", zasněnost. Ale zároveň ozvala se v něm důrazněji daleko než v předchozí generaci ctižádost, která vyznačovala živě jeho děda a vůbec Černíny pokolení páně Humprechtova i pana Jiříka Homuta z Harasova konečně. Už v jeho dopisech, které posílal domů ještě jako studentík novoměstské koleje Tovaryšstva Ježíšova v Praze, nacházíme zřetelné stopy jeho rostoucí vůle proniknouti v první řady současné společnosti - a to nejen české, nýbrž i šíře evropské. "Jest pravda" - dokládá v listě z 28. března 1642, kterým prosí matku za přímluvu, aby směl přispěti peněžně na vydání knihy, vydávané na počest nově vyhlášených bakalářů z ústavu, kde studoval - "[že] to stojí asi dvacet zlatých, ale ta největší poctivost z toho jest... a mý jméno bude taky v tej knížce vytištěno a to nezůstane jenom zde, ale po celej Evropě to půjde ..." A tyto ctižádostivé aspirace chlapcovy ještě vzrostly, když z podzima roku 1645 vypravil se - po způsobu tehdejší dospívající šlechtické mládeže - na cesty do Italie, do Francie a do španělského Nizozemí: prostředí dvorská, která poznal v Římě, ve Florencii, v Brusselu a snad i v Paříži, vystupňovala jeho vzhůru se pnoucí touhy dokonce do té míry, že neváhal zamířiti k jedné z nejvyšších hodností, které katolický svět tehdejší znal, k červenému klobouku kardinálskému, a podnikl za tím účelem, když se byl r. 1648 vrátil zase do vlasti, ještě téhož roku novou cestu do Italie, do Říma - bohužel, marnou. Že tyto ctižádostivé sny mladého Humprechta Jana zatížily značně také hospodářské rozvahy paní Zuzany, netřeba zvláště vykládat. Paní Zuzana musila však nalézti ve svých zmenšených příjmech i úhradu na synovy výdaje, když tento roku 1650 dostal se jako komoří mladičkého arcivévody Leopolda Ignáce (pozdějšího císaře Leopolda I.) k císařskému dvoru do Vídně a i tu hleděl pochopitelně proniknouti co nejrychleji do popředí společnosti dvorské. Teprve roku 1651, když umřel prastrýc jeho, svrchu několikrát zmíněný hrabě Heřman Černín z Chudenic, ulevilo se poněkud s této strany matčiným starostem: mladičký Humprecht Jan, kterého bratr dědův byl ustanovil ve své závěti prvním držitelem jím zřízeného černínského fideikomissu, zdědil netoliko titul hraběcí (až dotud byl pouze "pánem", baronem), ale i obrovský majetek - panství Petršpurk, Kysibl, Neudek, Kost, Mělník, Kosmonosy, Vinoř, Schmiedeberg a j. -jež, třebaže byly zatíženy nebožtíkem značnými dluhy a legáty, přece jen znamenaly skutečné bohatství a otevíraly mu finanční zdroje vskutku neobyčejné.
V té době však už měla zase paní Zuzana starost novou - starost o zaopatření mladšího synka svého, Benjamina své rodiny, Heřmana Václava. Heřman Václav nebyl tak nadán a neměl ani zdaleka té ctižádosti jako jeho starší bratr. Spíše u něho pronikal negativní rub onoho somnolentního charakteru, kterým se vyznačoval jeho pan otec: poznáme jej v listech paní Zuzany jako člověka slabé vůle, který se dává snadno strhnouti vzrušivou vnější podívanou, vírem pestřivého císařského dvora, hlaholným životem vojenským i nezvyklým divadlem cizích krajin - a má ve své těkavosti málo smyslu pro nějaké vážnější studium, nerci-li nějaké hlubší plány, vyžadující si promyšlenějšího a důslednějšího zaměření a postupu. Dokončil však konečně také - pod vedením svých pečlivých pánů praeceptorů - studie u pražských jesuitů a musil se po příkladu bratrově i jiných svých šlechtických souvěkovců vypraviti do západoevropských zemí "na zkušenou". V září 1651 jej paní Zuzana vypravila v průvodu pana hofmistra Gerstemanna za hranice - jel do španělského Nizozemí, odkud později, tuším, přes Francii odebral se do Italie. A i tento pobyt v dalekých zemích západních vyžádal si velmi značného nákladu, neboť, neměl-li Heřman Václav ctižádosti svého staršího bratra, dovedl přece jen značně utráceti, snad víc než jinak šetrný Humprecht Jan, užívaje všemi silami barvitého života v novém prostředí od vojáckých pitek až po různé ty "demoiselles", které provázely více méně pravidelně rušný válečný život v takových Flandrech či Francii a vzbuzovaly ovšem oprávněné obavy úzkostlivé paní mateře.
A tak až do samého konce svého života - Heřman Václav zůstal v cizině až do roku 1654 a vrátil se do Čech zase až po matčině smrti - byla paní Zuzana naplňována starostmi o hmotné zabezpečení své rodiny a jejího majetku. Ještě v posledních letech svých, už když se vrátila na Radenín a zdálo se, že s obnovením míru vrátí se zase úrodnější a hospodářsky pevnější léta, musila podstoupiti nový boj o svůj dluh, kterým bylo zatíženo její dědictví po neteřích Vlkovnách, a vleklý proces o tento - úroky značně během let vzrostlý - obnos s druhou chotí a tehdy již vdovou po panu Janu Vlkovi z Kvítkova vyčerpal do značné míry její ubývající síly. Zemřela 22. února 1654 právě v době, kdy nejhorší nesnáze, vyvolané dlouholetým válečným zápasem na půdě našich zemí a vůbec střední Evropy, mohly se zdáti překonány a kdy oné úchovné síly, kterou tato drobná, zavalitá paní (podoba její patrně se obráží v podobě staršího syna Humprechta Jana), vzorná matka a výtečná hospodyně představovala, nebylo již tolik zapotřebí jako za vpádů armád saských či švédských nebo různých těch "durchcuků", "wintrkvartýrů" a "rendez-vous" armády císařské. Snad právě námahy a rozčilení, které v těžkých dobách válečných prožila, ukrátily jejího věku, nedovolivše jí dosáhnouti ani plných 54 let. Ale svoji povinnost ženy a matky ke své rodině splnila beze zbytku, odevzdávajíc svoje i manželovo jmění svým dětem bez pohromy i bez tíživějších závazků dlužních.
Bylo by ovšem neporozuměním, kdybychom životní osudy paní Zuzany Černínové z Harasova chtěli omeziti jen na příběh české ženy doby renesanční, obrácené jednostranně k starostem o hospodářské zabezpečení vlastních zboží a vlastní rodiny. Ani u nejvýraznějších typů tohoto renesančního ženství nebyla ostatně duše orientována tak bezvýhradně k zájmům hmotným a paní Zuzana, narozená na samém prahu století, kterému právem přísluší v našich dějinách epitheton století barokního, byla už přece jen do jisté míry dotčena novým životním stylem, který se byl zatím v druhé polovině XVI. věku vytvořil v románských oblastech západoevropských a který kládl zcela jiný důraz na duchové prvky našeho života než renesance. Ba u ní můžeme říci, že střetání s novým světem barokním, s novou generací, jím už plně formovanou, tvoří jakousi dramatickou osu jejího vnitřního vývoje a dodává také její životní dráze jistého tragického vyznění.
Prostředí, ve kterém paní Zuzana ztrávila svoje dětství, prostředí renesančního zámku radenínského, bylo typické zákoutí českého života předbělohorského. Pan Jiřík Homut z Harasova nezůstal patrně omezen jen na úzké starosti pečlivého hospodáře. Už za své činnosti ve službách rožmberských měl příležitost seznámiti se s různými umělci, kteří tehdy - hlavně na Bechyni - budovali a přestavovali stará sídla rožmberská v moderní, elegantní renesanční zámky, vybavené jistým komfortem dobovým. A zdá se, že reminiscence na tyto styky nezůstaly bez odezvy ani později, když pan Jiřík Homut se ujal vedení vlastních statků: prostředí rožmberských zámků uvyklý šlechtic opouští starý, goticky strohý a nepohodlný Choustník s jeho velikými věžemi a spíše pevnostním vzezřením, kde se byl usídlil s počátku, a přesídluje do nově postaveného zámku v Radeníně, jehož arkády - třebaže už zazděné - ještě dnes ve vás živě vyvolávají představu italským uměním stavitelským už dotčeného panského sídla doby předbělohorské. A i mimo zámecké stavení setkáváme se na Radeníně se stopami jistých uměnímilovných sklonů a zálib páně Homutových: je tu na staré zvonici tamního kostelíka krásný zvon, ulitý k jeho rozkazu a ozdobený bohatě plastickým dekorem renesančním, jsou tu - jako jakési poslední doznění jeho vlády nad tímto zbožím - pozoruhodné renesanční náhrobky v presbytáři chrámové atd.
Ale nejen pro kulturu výtvarnou - i pro kulturu literární měli pan Jiřík Homut z Harasova a jeho rodina dosti vyvinutý smysl. I tu, zdá se, že měl na bývalého regenta panství rožmberských vliv pobyt v bezprostředním okolí posledního člena erbu červené pětilisté růže, pana Petra Voka z Rožmberka, který, jak známo, přestoupiv k Jednotě bratrské, stal se štědrým podporovatelem jejího úsilí kulturního, v tom zejména snah, odnášejících se k české literatuře. Pan Jiřík, původně prostý podobojí onoho starého, dogmaticky ne zcela ještě vybarveného typu, jaký převládal u nás ještě v době Maxmiliána II., vlivem Rožmberkovým přestoupil také k Bratřím a uplatnil se později v Jednotě dokonce tou měrou, že, jak jsme již slyšeli, byl roku 1609 jako její zástupce (zároveň však jako exponent politických záměrů pana Petra Voka z Rožmberka) zvolen do sboru defensorů, jimž svěřena správa i ochrana českého evangelictví. Postavení toto pak jej nepochybně zavazovalo i k jistému prohloubenějšímu zájmu o kulturní, resp. úže literární záležitosti, pokud aspoň vycházely z kruhů Jednoty nebo jich se dotýkaly. I když už dnes můžeme zachytiti jen zcela nepatrné stopy tohoto interesu - v několika názvech knih, v drobném poznamenání "léta 1654 [v] den svatého Havla oppata. .. co jest ode mne [Václava Leipla, úředníka mitrovského] z panství Radenína od nádobí cínového, pláten, peřin i povlaků a knih na statek mitrovský k ruce Jeho V. U. Milosti [hraběte Humprechta Jana Černína] přijato" - není pochyby, že na Radeníně sledovala se česká literární produkce prvých dvou desítiletí XVII. věku i dob předchozích velmi živě:
V slohu, kterým se vyznačují dochované (bohužel ne příliš četné) listy pana Jiříka Homuta z Harasova i korespondence paní Alžběty Homutovny z Cimburka, hlásí se vám ještě dnes zřetelně slovní a stylistická kultura značné výše, jejíž kořeny jsou nepochybně úzce spojeny s onou literaturou, která se tu četla a kterou t. zv. české národní obrození minulého věku neváhalo vyzvednouti jako jakýsi kánon nebo aspoň "zlaté údobí" českého literárního tvoření - literaturou, vyvrcholující známým překladem Písma, biblí Kralickou.
Paní Zuzana prosytila se zřejmě dosti hluboko touto kulturou. I když její zájem na příklad o výtvarné umění byl rozličně omezován nepřízní doby, která vypudila z Čech, jak se zdá, většinu drobných umělců, pracujících po venkovských sídlech méně významné české šlechty, omezivši výtvarně-umělecký ruch povětšině buď na větší městská střediska a jejich nově budované instituce církevní nebo na sídla magnátů, jako byl Albrecht z Valdštejna, Vilém Slavata, Jaroslav Bořita z Martinic a j. - přece zastihnete u ní v dopisech několikrát aspoň letmou zmínku o různých portrétových zakázkách, objednávkách drobných obrázků pro příbuzné či přátely a pod. A ještě výrazněji hovoří listy paní Zuzany přímo svou řečí, vyvolávajíce místy - ve svých sentencích, braných z Písma, ve své stavbě větní, bohatství slovním a vůbec v celé své výrazivosti - dosti naléhavé rozpomínky na literaturu "zlatého údobí" českého písemnictví, o níž byla právě řeč, na její lexikální bohatství, způsob vyjadřování atd. Na ženu, které i naše XVI. a počínající XVII. století neposkytovalo než vzdělání převážně domácí, určujíc ji především starostem mateřským a rodinným, a která zůstávala proto i stranou všeho ruchu uměleckého a literárního, jsou tato svědectví kulturního života - třebaže většinou nepřímá - dojista přece jen hodna pozoru.
Ale duchovní svět, který obklopoval vždy zřetelněji a důrazněji paní Zuzanu Černínovou z Harasova v průběhu jejího pozdějšího života, hlavně let válečných, byl už do značné míry jiný než duchovní svět jejího mládí, prosytivší základy její bytosti. Převrat bělohorský, který nejenže smetl u nás nepříliš silnou, protestantsky orientovanou vrstvu domácí inteligence, ale i otevřel do široka dveře přílivu vzdělaných živlů cizích, v tom jmenovitě katolického duchovenstva světského a řádového ze zemí románských a z katolické oblasti německé, velmi podstatně přispěl k rozvití duchovního stylu, ozývajícího se u nás - sporadicky arci pouze a výjimečně - už před Bílou horou, baroka. Na místo představového okruhu, vymezeného především horizontem tohoto světa, jeho hmotnou a smysly postižitelnou skutečností, nastupuje svět představ daleko vzrušenějších, barvitějších, prolnutých snahou po postižení skutečností duchových, na místo relativismu, který vytyčuje životu cíle podle okolností, jej obklopujících, nastupuje touha po absolutnu, spatřující smysl života v co možná nejdůslednějším naplnění určitých axiomat, ideálů a pod., místo duše, připjaté úzce k půdě domova, přichází duše, široce rozevlátá světem a snažící se v jeho hloubkách a v nekonečnosti jeho dalekých obzorů postihnouti odraz nekonečnosti boží, atd.
Paní Zuzana Černínová nebyla docela uzavřena tomuto novému světu. Naopak: zlá léta válečná se svými prudkými překvapeními, napjatým a svrchovaně zúskostlivělým vyčkáváním dnů příštích, se svými lijavci pohrom a zase volnými nebesy nadějí, rozličně připravovala cestu onomu světu vzrušených, z roviny tohoto světa do roviny vyšší, světelnější se pozdvihujících představ, který byl tak charakteristický pro náš barok, také do jejího nitra. V tomto víru událostí, kdy plány a zámysly jednotlivcovy - i jednotlivce sebe mocnějšího - tak snadno podléhaly proměnám chvíle, kdy nevypočitatelnost osudu vystupovala s takovým důrazem v popředí všeho lidského přemýšlení a svět chtě nechtě se představoval člověku především jako dílo, hra a zápas sil vyšších, proniká i u venkovské české šlechtičny hluboké přesvědčení, že "naše štěstí je řízením pána Boha". Celý život jeví se jí jako řada událostí, určených již dávno Prozřetelností. Nejen ve velkých životních otřesech, v nichž člověk vždy silněji cítil rozhodování moci boží, jako byla třeba smrt jejího pana manžela, její dcery Bětušky Myslíkové a j. - i v drobnějších událostech dne postihuje její představivost stále živě vzrušivou boží přítomnost. Nedospěli-li švédští vojáci z Jihlavy r. 1646 až na Radenín, který chtěli vypáliti, bylo to jen proto, že pán Bůh "nějaký strach na ně dopustiti ráčil. .. takže nedojeli. ..", stejně vyváznutí syna Humprechta Jana ze švédského obléhání Prahy r. 1648 byla jen zvláštní milost a řízení boží, při bombardování Prahy nepřátelskou armádou v témž létu zdá se jí otvírat nový div, "který učinil Pán Bůh s námi nehodnými lidmi v Starém i Novém městě": "Pán Bůh těmi ranami a nástroji ani lidí ani našich příbytečků v nejmenším dotknouti se neráčil. . ." atd. Přímo jakousi žízeň po zázraku, touhu stanouti co nejblíž oné tajemné moci boží, která řídí běh událostí a oživuje dění vezdejšího světa, postihnouti co možná z největší blízkosti a zřetelnosti její působení, můžeme u paní Zuzany pozorovati. Budeme ještě čísti v dopisech, uzavřených v tento drobný soubor, listy, kde s opravdovým vzrušením sděluje synovi, že byla přijata do kapucínského bratrstva, vedeného divotvorným páterem Innocencem a Calatayerone: "v pravé pravdě bych se smrti své nadála, nežli té dobročinnosti od pátera Františka [který přijetí zprostředkoval]".
Ale proti těmto rysům v duchové fysiognomii paní Zuzany Černínové, které ji dosti podstatně sbližovaly se světem barokním, ovládnuvším naše země v letech pobělohorských, stály u ní zřetelně rysy, které ji lišily od těch, kdož byli skutečně v celé své duši proniknuti novým stylem životním. Paní Zuzana - při vší své příchylnosti k vítěznému protireformačnímu katolicismu, který byl svým illusionismem a svými silnými složkami anthropomorfními velmi blízek právě vylíčené náladě její duše a k němuž proto přilnula skutečně vroucně, přijímajíc netoliko jeho vnější formy (v členství různých bratrstev církevních, účastenství na rozličných procesích a pod.), ale i jeho vlastní, hlubší náboženské cítění s jeho silným kultem bohočlověctví, panny-matky, svatých, zposvátnělých objektů a pod. - přece jen nikdy se nepostavila na půdu oné intrasigeantní konfessionality, jaká charakterisovala naši protireformaci pobělohorskou a vůbec barokního člověka (také v protestantských zemích). Ve své blízkosti chovala až do konce svého života starou "pannu tetu", kterou ani nejtužší úsilí protireformačních horlitelů a nejpřísnější výnosy proti nekatolíkům nedovedly pohnouti k tomu, aby opustila víru svého domova. A v listech jejích vidíme, že na veliký zápas, v nějž se rozestoupila Evropa katolická a Evropa protestantská na konci druhého desítiletí XVII. věku a který vyplnil valnou část jejího života, dívala se v jistém smyslu jako na boj bratrovražedný. "Pán Bůh račiž nám ten blahoslavenej pokoj přece dáti a sjednotiž srdce všech křesťanskejch potentátů" - píše v jednom z těchto psaní - "bylo by lépeji, aby se krev křesťanská nevylévala." To nebylo naprosto ono tvrdé zaujetí myšlenkou, absolutní hodnotou nějaké ideje, které tvoří jeden z nejtypičtějších znaků baroka a jeho životního postoje, nýbrž typický ještě relativism renesanční s jeho výrazným znakem tolerance...
Ještě více však nežli v cítění náboženském odlišovala se paní Zuzana od nového světa barokního ve svém cítění národním. Také tu byla poutána silnými úvazky rodových a rodinných tradic-o nic ne méně než v ohledu náboženském. Pan Jiřík Homut z Harasova, její otec, byl jedním z těch členů drobné šlechty české z konce XVI. a z počátku XVII. století, u nichž jednak politický odpor proti dvoru a všem živlům, s ním nějak spojeným, jednak hospodářská ctižádost, směřující v tvrdém životním úsilí k vytvoření vlastních větších majetků a spatřující v cizím elementu - zejména pokud byl podporován dvorem - nevítanou konkurenci svých snah, a v neposlední míře i jisté obavy o náboženské svobody vlastní, vyvolaly velmi silný nacionalismus resp. odpor proticizinecký. Do své závěti z r. 1614 vložil zvláštní passus, jímž zavazoval poručníky svých, tehdy ještě nedospělých dcerek, aby jich "pro hojnou odplatu pána Boha všemohoucího . . . k manželství za nějaké cizozemce zamlouvati nedopouštěli". A také v rodině pana manžela Zuzanina, pana Jana Černína, žilo nepochybně velmi živé národní cítění české, třebaže jeho výraznost byla tu poněkud zmírňována větší blízkostí, v níž zejména starší generace rodová, generace svrchu zmíněného pana Humprechta Černína, žila k životu dvorskému a která rozličně korigovala stanovisko její zejména v otázce jazykové. Otec páně Janův účastnil se velmi živě, jak jsme již pověděli, v boji za Obnovené zřízení zemské, jehož hlavním smyslem v podstatě bylo zachování svobod království proti zásahům z řad cizích, a v korespondenci pana Jana samého se důrazně uplatňují stížnosti, že "sami sobě nevládneme ..." - Není divu, že i paní Zuzana velmi horlivě a vždy znovu a znovu přiznávala se, kde se příležitost k tomu nahodila, ke svému češství. "Jsem stará Češka a prostá žena" - staví se hrdě ve svém listě synu Humprechtu Janovi z 22. prosince 1651 v protiklad proti mezinárodně zabarvené dvorské společnosti vídeňské. Nechce míti nic společného s jejím mravem, odlišujicím se tak zřetelně od mravů a zvyklostí jejího domácího českého prostředí: "víš, mé nejmilejší dítě, mou upřímnost, že neumím nežli co na srdci to v ústech ... že já s žádnými zdvořilostmi neumím, než právě sprostě a upřímně." A když její "pan syn", po její dceři Bětušce ovdovělý pan Zikmund Myslík z Hyršova, odjíždí do Vídně, ke dvoru, doprovází jej úzkostlivým přáním, aby se tu nějakou cizinkou "neoplištil". Neměla naprosto porozumění pro ono rozpětí do dálek a zvýšený zájem o cizinu, který vytvářel v našem baroku paradoxní pendant k jeho nacionalismu, jsouc poutána jen a jen domácí půdou.
Tyto rysy, odlišné od rysů, jež vyznačovaly typickou duchovou tvářnost našeho člověka doby pobělohorské, musily ovšem uvésti paní Zuzanu Černínovou do jistého vnitřního konfliktu s generací, nastupující někdy krátce po uzavření míru westfálského v dědictví vlastního pokolení válečného, s generací jejích dětí, které tak vroucně jinak milovala. Ještě dcera Evička, provdaná, jak jsme již pověděli, za pana Albrechta Kapouna ze Svojkova, mohla tu paní mateři spíše porozuměti: ženy byly vždy svou povahou do značné míry konservativní a u paní Evičky působilo i to, že dostalo se jí právě jen vychování domácího na Radeníně a pak v černínském domě táborském a pražském, kdežto vlastní manželství zahrnulo ji početnými starostmi jak o děti prně Krpounovy z první jeho ženy, tak o vlastní dítky. Ale oba synové paní Zuzany - Humprecht Jan a Heřman Václav - vychovaní v jesuitských kolejích pražských a pak v zkušenostech dalekých měst jiho- a západoevropských, patřili už opravdu jinému světu. Jak měla paní Zuzana také hledati pochopení pro svoji náboženskou toleranci a svůj náboženský relativism renesančního ražení u takového Humprechta Jana, kterého jeho vznícenost náboženská dovedla až k snu o veliké kariéře církevní: k plánu státi se kardinálem, jedním z hlavních vůdců útočného proudu protireformačního, a který neváhal, jak jsme slyšeli, vydati se za tímto více méně chimérickým snem znovu r. 1648 na pout do Italie a pobýti tu půldruha roku - nebo u takového Heřmana Václava, který se účastnil se zaníceností mladého horlivce v řadách studentských obhájců Prahy roku 1648 ? Jen nové a nové naléhavé připomínky přísných nařízení císařských, týkajících se shora zmíněné nekatolické "panny tety", která trávila sklonek svého života u paní Zuzany, měl Humprecht Jan pro svoji matku a stará paní, tuším, že až k jisté přetvářce se musila uchýliti, předstírajíc, jako by "panna teta", která přece neváhala po její smrti odejíti pro svoje náboženské přesvědčení ze země, byla konečně přestoupila na katolictví.
A ještě ostřeji rozešly se cesty obou synů a matky je milující v otázce národnostní. Humprecht Jan Černín, kterému láska matčina i její jistá snad kulturní ctižádost otevřely cestu do důležitých duchovně středisek současné evropské vzdělanosti, našel v rušném a bohatém životě západním podivuhodný protějšek k válkou vychuzené životní náplni domácího prostředí, a není divu, že toto bohaté zrcadlo jej upoutalo víc, než by tomu snad bylo bývalo za jiných okolností. Toto přilnutí ke kultuře románského světa - v tom hlavně světa vlašského - se pak ještě stupňovalo, když r. 1650 přišel mladý Černín-jak jsme se také již byli shora zmínili - na vídeňský dvůr, ovládaný nejen italskou hudbou, italským divadlem a italským písemnictvím, ale vůbec italskou façon de vivre. Humprecht Jan stává se tu, nejprve v drobných rozměrech, později, když zdědil velký majetek svého prastrýce Heřmana, v měřítku vždy větším a větším, mecenášem italských literátů, pohybujících se v ovzduší dvorském, pokouší se sám o ne nezajímavá veršová skládání italská a konečně nachází si i životní družku, nevěstu a ženu svoji v mladé italské markýze, dvorní dámě císařovny Eleonory, Marii Dianě Hippoliti da Gazoldo. Že zejména tento sňatek musil býti tvrdou životní ranou pro paní Zuzanu, která nevěstu pro svého syna hledala především v českých šlechtických rodinách a viděla jej v duchu spojena manželsky s některým starým erbem království, netřeba zvláště vykládati. V jejích listech z konce roku 1651 a z počátku léta následujícího vidět velmi zřetelně zápas, který se v jejím nitru odehrával mezi láskou k synovi a mezi nedůvěrou až odporem k cizince, syna se zmocňující, s níž paní Zuzana ani se dohovořit nemohla, protože nastávající snacha nehovořila než italsky. "Pane Ježíši Kriste" - žehná v duchu mladým snoubencům - "račiž mne, nehodnou služebnici svou uslyšeti, aby předně svatý požehnání a potom stálá věrná láska čím dáleji tím víceji mezi Váma, bohdá milými manžely, zůstávala, tak abyste bohdá syny synů svých viděti a nad nimi se těšiti mohli". Ale hned v zápětí propuká v témž listě zřetelně prudká obava z toho, že syn se jí odcizuje a vzdaluje, že jej ztrácí, rozchází se s ním: "Dá Pán Bůh, když panna slečna na Tebe laskava bude, žeť taky i na mne nezapomene pro Tebe, mý přenejmilejší dítě, kterýhožtě miluji jako duši svou ... Vě-řím, že se neproměníš, nýbrž v mém sešlém věku a starosti vždy více na mou upřímnou lásku vzpomínati budeš ..." Svatebního veselí ve Vídni se paní Zuzana nezúčastnila (snad také proto, že z řad českých příbuzných a přátel rodiny černínské byli tu přítomni jen pan Myslík a pan Kapoun) a v Praze se hlasitě vyprávělo, že svatbu páně synovu oplakala.
Cítila snad paní Zuzana nějak podvědomě, že i druhý syn její, Heřman Václav, kterého vypravila nedlouho po návratu Humprechta Jana na cesty po evropském západě a jihu a který jí posílal psaní v podstatě skoro z týchž míst jako před tím jeho bratr, nabíraje zřejmé - i když snad povrchněji - z týchž kulturních zdrojů, půjde jednou do značné míry stopami staršího sourozence a že se ožení s cizinkou, v Čechách sice už aklimatisovaného, přece však nečeského rodu, Marií Markétou Des Foursovou ? Nevíme. Ale není pochyby, že poslední léta svého života prožila paní Zuzana Černínová v tíživém pocitu duchové osamělosti. Dcera Eva Kapounová byla, jak prve řečeno, příliš zabrána starostmi svého nepříliš šťastného manželství, Heřman Václav dlel v Belgii, ve Francii a konečně v Italii a Humprecht Jan jako by byl pohlcen oním cizím světem, který jeho matka viděla ve vídeňském dvoře, přenesen kamsi jinam a daleko. Proces s dědičkou nároků vlkovských paní Johankou Eusebií Vlkovou, o kterém jsme se zmínili výše a který věru nemusil paní Zuzanu nikterak vzrušovati, stává se zámecké paní radenínské jakýmsi strašlivým zatížením a vzbuzuje v ní podivnou a až nevysvětlitelnou úzkost.
"Smrti mi se to rovná" - píše 4. září 1653 Humprechtu Janovi vyděšeně - "a již bych sobě radši vinšovala v hrobě ležeti a na tom světě nebýti, jak mně to přijde těžko v této mé sešlosti věku těm soudům přivyknouti." A plna vzrušení znovu a znovu zapřisahá syna: "Pro milosrdenství boží Tě prosím, neopouštěj mne a ujmi se mne v sešlosti mého věku opravdově .. . já nevím, jaké rady sobě dáti. ", "pro milosrdenství boží neopouštěj mne!.." Tuto prudce, až bouřlivě vyšlehující bázeň nemůžeme si u paní Zuzany vysvětliti jinak než právě pocitem, že její svět je neodvratně ztracen, pryč, a že v novém prostředí se ocítá úplné sama. Byl to týž pocit, s jehož jiným reflexem se setkáváme na příklad u Balbína, když marně se vzpíná ve svém romantismu za minulostí svého domova a v osamění klatovském píše svoji zoufalou skoro Obranu. V jeho stínu paní Zuzana, "stará Češka a prostá žena", také zemřela, obklopena jen cizími lidmi z čeledi.
Bylo by však omylem, kdybychom rozchod dvou generací v rodině černínské chtěli vysvětlovati nějakým citovým nedostatkem, malou synovskou láskou na straně takového Humprechta Jana Černína. Byly to vyšší, osobnímu rozhodování nepodrobené síly, které rozlišily tak hluboce svět radenínské zámecké paní a jejího syna, a daly jim žít každému na jiném břehu velikého časového proudu. Jinak paní Zuzana a její starší syn měli se vskutku srdečně, až hluboce rádi.
Humprecht Jan prošel ještě po smrti matčině mnoha a namnoze dosti pohnutými osudy. Když roku 1653 umřel Ferdinand IV., postoupil neočekávaně s arcivévodou Leopoldem Ignácem, k jehož družině byl při svém vstupu na půdu vídeňského dvora kdysi přidělen a jehož přízně, ba přátelství si dovedl získati opravdu v míře podivuhodné, do popředí dvorského života vídeňského. A když pak arcivévoda se stal jako Leopold I. postupně králem uherským, králem českým a konečně císařem svaté říše římské, uplatnil se v jeho okolí velmi význačně. Byl jedním z diplomatických vyjednavačů v jednáních o volbu Leopoldovu v Říši v letech 1657-1658, při nichž mu připadl nesnadný úkol zastupovati zájem Leopoldův při hlavním exponentu francouzské politiky v oblastech zarýnských, kurfirstovi kolínském, 1660 byl jmenován na důležité v té době - vzhledem k hrozícímu konfliktu Vídně s Turkem a případnému spojenectví císaře s Benátkami - místo císařského vyslance u republiky sv. Marka a, ani když se vrátil z této ambassády (1663) a nedosáhl kýženého místa v žebříku dvorských hodností vídeňských, byv vytlačen obratnou politikou svých dvorských protivníků (v tom hlavně knížete J. F. Portie) z politicky významnějších posic, neztratil svého vlivu a autority v kruzích vídeňského dvora úplně: Císař nejen že užíval přečasto jeho služeb jako zprostředkovatele mezi vládou a sněmovní společností českou, jmenuje jej znovu a znovu (r. 1664, 1666, 1667, 1668, 1671, 1672, 1678, 1679 a j.) svým komisařem při jednáních sněmovních - ale v přátelské korespondenci, kterou s ním vedl, utíkal se k němu o radu a dobré zdání v mnoha důležitých rozhodnutích státních i osobních. Hrabě zemřel roku 1682 zatížen mnoha tituly: královského místodržícího, člena tajné rady císařské, rytíře řádu zlatého rouna atd. - a zanechávaje svým synům - Heřmanu Jakubovi a Tomáši Zacheovi - majetek v srovnání s tím, co kdysi sám byl přijal jako dědictví po strýci Heřmanovi a po svých rodičích, značně zvětšený.
Ale přes všechny tyto pestré osudy zdá se, že vzpomínka na dobrou paní máť u mocného a bohatého kavalíra, který postavil celou řadu pomníků své nádherymilovnosti v obrovském černínském paláci na Hradčanech, v zámku kosmonoském, mělnickém, letohrádku Humprechtě nad Sobotkou a j. nikdy nevymizela - tím spíše, že i ono manželství s Italkou Marií Dianou da Gazoldo, které kdysi položilo nejhlubší stín neporozumění mezi něj a mezi paní Zuzanu, na konec se ukázalo omylem a skončilo disharmonicky rozchodem obou manželů. Humprecht Jan i v pozdních letech svého života uchovává mezi pomalu žloutnoucími papíry svého mládí ve výmluvné hojnosti nejen svoji vlastní korespondenci s matkou, ale i její korespondenci s jinými členy rodiny: s otcem, se sestrou Bětuškou, rozličnými "paními tetami", ba i s hospodářskými správci, kteří vedli kdysi rodinný majetek černínský. Jako by mu zposvátněl každý z těch řádek, psaných drobným, charakteristicky měkkým písmem matčiným!
Této pietě synově vděčíme, tuším, také hlavně, že se nám dochovala v počtu opravdu imposantním korespondence, kterou právem můžeme považovati za jeden z nejkrásnějších listovních souborů naší minulosti. Je to ona korespondence, kterou kdysi Ernest Denis nazval "pramenem nekonečně vzácným", oceňuje živě její upřímnost, její citový základ i její tón národní. "Pročítati ty listy" - poznamenal J. Pekař ve své "Knize o Kosti" - "znamená pobesedovati si v intimních návštěvách u teplého krbu staročeské šlechtické rodiny vzácných vlastností. Řeklbys: tam se člověk napije, nadýchá ojčizny..."
Korespondenci paní Zuzany, resp. aspoň největší část její: listy manželovi, synu Humprechtu Janovi a některé listy hospodářské vydal před časem František Dvorský. Učinil tak nejprve v drobném souboru, který zařadil do své publikace "Staré písemné památky žen a dcer českých", vydané v Praze r. 1869, později ve zvláštní samostatné edici "Zuzana Černínová z Harasova. Dopisy české šlechtičny z polovice 17. století", kterou vydal v Praze v nakladatelství Ed. Valečky r. 1886 a kterou čtyři léta poté ještě doplnil drobnou knížečkou, souvisící příbuzensky úzce s listy paní Zuzany "Mateř a dcera Zuzany Černínové z Harasova, listy Alžběty Homutovny z Cimburka a Elišky Myslíkovny z Chuděnic".
Vydání tato měla v naší vzdělané veřejnosti posledních dvou desítiletí minulého věku značný ohlas - větší, tuším, než kterákoli jiná podobná práce Dvorského. I belletrie zmocnila se látky těchto dopisů. Ladislav Stroupežnický byl jimi inspirován k aktovce "Sirotčí peníze", která se sice svou fabulí velmi značně vzdálila skutečných životních příhod paní Zuzany, ale v podstatě přijala věrně její profil, jak jej byla nalezla v "Zuzaně Černínové z Harasova", resp. v poněkud idealisujícím a sentimentalisujícím úvodu jejím, Svatopluk Čech založil na antithesi, kterou byl postihl u Dvorského, svoji známou básnickou meditaci "Na Humprechtě" v knize "Pestré cesty po Čechách", a mohli bychom uvést ještě několik autorů minorum gentium, jimž se stala podoba paní Zuzany, vyzírající z edice Dvorského, vděčným námětem literárního zpracování.
A přece vydání korespondence Zuzany Černínové z Harasova, jež pořídil Fr. Dvorský, nelze označiti nikterak za vydání postačující. Naopak: třeba zdůrazniti, že tato edice má mnoho chyb, které nejen že činí ji takřka bezcennou pro moderního historického badatele, ale byly by také s to, aby podstatně zkreslily obraz vzácné české šlechtičny XVII. věku v očích méně informovaného čtenáře neodborného, hledajícího v jejím zátiší stopy zašlých barev minulosti. I když si odmyslíme do značné míry anachronisující úvod Dvorského, kterého jsme se byli dotkli a který v duchu nacionálně ostře vypjatého liberalismu let osmdesátých minulého věku staví proti sobě paní Zuzanu a jejího syna Humprechta jako světlo a stín, uváděje i tak nevinné obraty slovní, jako bylo označování prvorozeného synka Jana Ferdinanda v listech Humprechtových jako "malého Rakušánka" (odpovídající oslovením Humprechta se strany paní Zuzany v době jeho pobytu v Italii: můj milý Vlášku!) - nebo praktickou naléhavostí vysvětlitelné věci, jako byla žádost Humprechtova o rozdělení dědictví oteckého a j. - jako kus nevděku resp. znak odrodilství mladého šlechtice, zbude nám velmi mnoho výtek i proti textům, jež Dvorský ve svých souborech shromáždil.
Řada dopisů v korespondenci paní Zuzany se starším synem byla u Dvorského vypuštěna. A i ty, které otiskl, nepublikoval Dvorský nikterak pěkně: Celé věty jsou v jeho vydání vynechány - zejména úvodní oslovení, která tvoří ve formě tehdejšího dopisování součást neodmyslitelnou, ale i věty uprostřed dopisu - cizí slova, která přicházela v listech, nahrazována slovy českými (místo datirovaný psáno na př. daný, místo foroty zásoby a pod.), dialektický a vůbec lidový ráz korespondence úplně setřen tím, že korespondence "zespisovněna" a místo "velikej", "malejma", "bejti", "svejma" a pod. tištěno "veliký", "malýma", "býti", "svýma" a pod., slovosled upraven místy podle moderní češtiny atd. - Že tu nejde o proměny nedůležité, nemusím jistě nijak obšírně opét vykládati: Bezprostřednost dopisů, která tvoří jistě jeden z hlavních půvabů každé korespondence, musí nutně vzíti podobnou úpravou "ad usum delphini", jakou prováděl Dvorský na listech paní Zuzany Černínové, do značné míry za své. A také ve smyslu společensko-historickém zkresluje se při takovémto vydání celá postava české šlechtičny venkovské z počátku XVII. věku: oslabují se podstatně souvislosti, které poutají její řeč s řečí lidovou a tím i jeden z nejdůležitějších znaků jejího zakotvení v širších vrstvách tehdejšího našeho národa, jejího spojení s nimi. Nemluvím ani o tak důležité věci, jako je naprostý nedostatek poznámek, doprovázejících jednotlivé texty, u Dvorského, který uzavírá tato čtení do značné míry zrakům méně poučeného čtenáře, nechávaje většinu osob, v dopisech dotčených, i zjevů přejíti v jejich obzoru němě, nesrozumitelně.
Tyto nedostatky edice Dvorského byly druhou příčinou, proč jsem se rozhodl vydati korespondenci Zuzany Černínové, která jinak jistě půvabem své mluvy i ryzostí svého citového základu zasloužila, aby byla zařazena mezi kusy "Odkazu minulosti české", znovu. Má se dostati touto novou edicí pozorovateli, zabírajícímu se v pestřivý, poučný i tragický obraz českých osudů v době třicetileté války a letech bezprostředně poválečných, vskutku autentického a pokud možná přístupného textu jedné z nejzajímavějších písemných památek této doby.
Proti Dvorskému jsem ovšem svůj soubor poněkud zúžil: omezil jsem se na korespondenci paní Zuzany Černínové s jejím synem, která tvoří daleko největší celek v dopisové pozůstalosti "staré Češky a prosté ženy", vypustiv několik listů manželovi, jež v edici Dvorského tento soubor předcházejí, a pak ukázky z její korespondence hospodářské, které jsou k němu vzadu připojeny. Za to pojal jsem v knihu i protějšek listů paní Zuzany, listy adresované jí jejím synem Humprechtem Janem, jež nejsou sice tak hojné, ale přeci jen čítají také celou řadu kusů. Tím dostane se nám - aspoň v některých místech - žádoucí souvislosti a žádoucího vysvětlení
našich textů, zároveň však vynikne zřetelněji to, co na duchových osudech zámecké paní radenínské z let dvacátých až padesátých XVII. věku je se stanoviska naší historie národní nejzajímavější: onen osudový rozlom mezi starší generací rodu černínského, narozenou před Bílou horou, a mezi jejím druhým pokolením, narozeným už v letech třicetileté války, kterého jsme si stručně byli povšimli shora.
Ostatní rozdíly mého vydání korespondence paní Zuzany Černínové z Harasova proti vydání Dvorského jsou dány tím, co jsem shora vytkl knize tohoto pilného, bohužel však ne vždy kritického a pečlivého autora a editora. Pokud jde o transkripci jazykovou, přidržel jsem se arci středního stanoviska, kterého jsem použil už při vydávání textů českého XVII. a XVIII. století ve svém "Českém baroku" a pak ve své "Truhlici písní", svým určením blížících se do značné míry publikacím "Odkazu minulosti české". Hleděl jsem, aby můj přepis byl co nejpřístupnější čtenáři-neodborníkovi, zároveň však aby i odborný badatel jej mohl použíti, a proto přidržoval jsem se sice věrně znění původního, tvary však, které by mohly mást nebo zůstávaly nesrozumitelnými bez zvláštního poučení, odsunul jsem do filologických poznámek. Nevyznačoval-li jsem zvlášť některých věcí, jako je na příklad důsledné užívání "jsem", "jsi", "jsme" a pod. místo tu a tam přicházejícího "sem", "si", "sme" atd., nebo důsledné užívání písmen, jež píšeme dnes, na místě neustáleného zvyku tehdejší doby (na příklad zpívati m. spívati, způsob m. spůsob a pod.), mohu se tu odvolati dojista na běžnou usanci.
Technické důvody donutily mne, abych celou korespondenci paní Zuzany Černínové z Harasova s jejím synem Humprechtem Janem rozdělil ve dva svazky a podal zatím čtenářstvu "Odkazu" její díl první. Znamená to nepochybně určitou nesnáz, zejména pokud jde o sledování onoho rozchodu dvou generací rodiny černínské, na který jsme shora několikrát upozornili a v němž spatřujeme jeden z hlavních osudových problémů, obráže-jících se v tomto dopisovém souboru. Na druhé straně však se nám dostává v prvém oddílu korespondence Zuzany Černínové z Harasova celku dojista značně sjednoceného a uceleného dobovou základnou, již tvoří léta válečná se svými úzkostmi, nadějemi, nesnázemi a překvapeními. A otázku rozchodu dvou pokolení černínských možno tu sledovati aspoň v kořenech, jež utkvívají v ovzduší cest Humprechtových a jeho zkušeností z prvého pobytu v cizině od září 1645 do března či dubna 1648. Druhý díl dopisování matčina a synova vynasnažím se ostatně připraviti v době co nejkratší.
Přál bych si jen, aby korespondence paní Zuzany Černínové z Harasova s Humprechtem Janem Černínem zalehla v myšlení našich dní především připomínkou, kterou lze jistě právem považovati za aktuální: připomínkou nesobecké a sebeobětavé lásky k vlastní rodině, rodu i národu, jež se ztělesňovala v této vzácné šlechtičně a jež je jedním z předpokladů pevného a zdárného života i rozvoje národního.
V Praze 2. července 1940.
Z. K.
Další: