|
- Killar | - Rybrcol | - |
Jednou přijdou dva čarodějníci k sedláku, kterýž se svou ženou nuzně sice, ale poctivě a ve svornosti živ byl, žádajíce ho o nocleh. Sedlák, jsa muž služebný a zvlášť k pocestným velmi ochotný, mile je přijal a podle své skrovnosti uctil. A když povečeřeli, uvedl je na ponebí, aby sobě odpočinuli, neb v své malé světnici, kdež nemocná žena jeho ležela, pohodlného místa pro ně neměl. O půlnoci sedlka slehla a měla zdravé pachole. Sedlák, nevěda koho spěšně za kmotra vzíti, a ženou se o to radil. "Nestarej se mnoho o kmotry," odpoví ona, "ti dva pocestní muži, co u nás na hůře leží, zdajíť mi se poctiví lidé býti. Jdi a popros jich, jistěť vím, že neodřeknou a nám tu křesťanskou lásku prokáží." Sedlák nemeškaje běží na ponebí a že již svítalo, vzbudí pocestné a poví jim, co se mu v noci přihodilo. Čarodějníci slíbili, že tu duchovní službu rádi děťátku jeho prokáží, a také v určitou hodinu přišli. Když se ale ode křtu navrátili, řekli sedlákovi: "Milý kmotře! My jsme chudí lidé a nemámeť žádných peněz; však ale přece k tomu zřízeni jsme, abychom po světě chodíce lidem dobře činili. A poněvadžs ty nám tu čest prokázal a nás požádal, abychom se tvému synu za kmotry postavili, chcemeť i my štědře to odplatiti." A pověděvše to oblíželi se po světnici a velikou truhlu zhlédli. I dí jeden z nich: "Abych vám, kmotře a kmotra, nějaké památky po sobě nechal a vás na místě syna vašeho, jehož jsem na rukou držel, nějak obdařil, vybeřte jedno z dvého: buď aby ta truhla plná peněz anebo plná obilí byla. Zvolíte-li obilí, buďte jisti, že vám ho nikdy neubude, a byť byste ho každý den i deset korců odprodali, truhla bude jen přece vždycky plná." Sedlka, slyšíc to, ochotně zdvihne se na posteli a praví: "Mohu-li také já do toho slovo promluviti, tehdy, milý muži, raději zvol obilí. Vždyť víš, že jsou peníze kulaté, a kdyby se nám rozkoulely, koncem mohliť bychom nic neměti. Poslechni jen mne a věř, že nám dobře bude."
Sedlák byl s tím spokojen a vedle rady své ženy žádal kmotra za obilí. Každý den odměřil pět a potom i více korců obilí, uvedl je na hodné peníze a v krátkém času byl z něho muž tak možný, že se mu v celé vsi žádný vrovnati nemohl.
Druhý pak kmotr praví k nim: "I jáť se musím odměniti za tu čest, kterouž jste mi učinili. Když se synu vašemu dobře povede, myslímť, že rovně takovou radost míti budete, jakoť by se vás to samých týkalo. Protož pravím vám, že syn váš časem dcery velmi bohatého kupce, kteráž se právě tu chvíli narodila, manželem bude. Aby pak jim žádný v tom překážky neučinil, o toť já se svým uměním postarám. A po těch slovích pocestní čarodějníci, rozžehnavše se s těmi dobrými lidmi a poděkovavše jim za nocleh, odešli.
Hned potom některé sedlky přišly šestinedělku navštívit; a když se jí vyptávaly, jaké by kmotry byla měla, ta dobrá žena, nic před nimi netajíc, pověděla i také to nezamlčela, jak hojně a štědře od nich obdarována jest. Ženy, slyšíce to, nejen vypravovaly mezi ostatními, což byly slyšely, nýbrž ještě mnohem více přidaly řkouce: "Hle, ti nuzáci! Jaké to štěstí mají! Vždyť jim ti pocestní kmotři takovou truhlu s obilím nadělili, že jim z ní nikdy ani zrna neubude, a byť by ho každý den třebas padesáte korců odebrali a prodali. A vidíte, také prý jim i to slíbili, že někdy to jejich pachole dceru velmi bohatého kupce za manželku míti bude."
Ta podivná příhoda v krátkém času nejen v okolních místech, ale i v cizích a dalekých krajinách se roznesla, neboť ženy všudy, kamž přišly, a kdož do vesnice jejich přišel, každému ji vypravovaly; takže naposledy i k uším toho bohatého kupce, jehož dceru ten sedlský synek za manželku míti měl, se dostala. Nevím, jakým nadchnutím tomu kupci připadlo, nebylo-li by možné, že by snad ten sedlský pacholík jeho zetěm býti měl? On krom jediné dcerušky neměl žádných dětí; a protož počal velmi teskliti. "Což?" pravil jednou k sobě, "svou jedinou dceru, pro kterouž jsem to bohatství nashromáždil, sprostému sedlákovi za ženu dáti mám? Jakým by to právem bylo? A proč medle měl bych to dopustiti? Ne, ne, to se nestane, jak dlouho všecky hory a pahrbkové na svém místě státi ostanou. Já ho zahubím, a byť mne to nevím co státi mělo." Tak pověděv hned se na cestu vydal, aby tím spíše svůj oumysl vykonal. A poněvadž o těch šťastných manželích ještě všudy pověst šla, brzo a snadno té vsi, kdež bydleli, se doptal.
Byli právě doma, když do vsi přijel, a doptav se jich, šel hned k nim a těmito slovy promluvil: "Jsem pocestné kníže a nerad bych dnes dále jel. O vás slyším, že jste poctiví lidé; a protož u vás noclehovati chci." Sedlák a žena jeho měli nad tim velikou radost, že tak vzácný pán takovou čest jim prokázati chce, a kdež mohli co, snesli, aby toho slavného hostě uctili. Při večeři mluvili o rozličných věcech, až se kupci - vidělo, že se jich také otázati mohl: měli-li by jaké dítky? "Ach, milostivý pane," řekla sedlka, "my máme jen jediné pachole a jsme přešťastni skrze ně. Tuhle na kolíbce leží a jest mu teprv devět neděl. Však až mu bude tisíc neděl, potom sobě jinde štěstí pohledá."
"A co myslíte z něho míti?" ptal se kupec. "Račte nejmilostivěji odpustiti," odpověděl sedlák, "na tu otázku těžko jest odpovědíti; však co vím, povím. Ten můj synek má někdy dceru bohatého kupce míti. Tuť sobě kolikrát myslím, že by nebylo slušné, aby jen sedlákem zůstal. Ale nevím, co z něho udělat." "Aj, bloude," řekla mu žena, "dej ho učiti kupectví. Pan Kantaron v městě, co u něho koření a šmolku beru, rád ho do učení vezme; a myslím, abychom mu slíbili, že mu vždy někdy drobet hráchu a čočky a někdy i měřici mouky pošleme." "Já jsem spokojen, ženo," odpověděl sedlák. "Až se vyučí, může jíti do světa a svou nevěstu si pohledat."
"To by nebylo dobře," pravil kupec; "chcete-li z něho dokonalého člověka míti, dejte ho nejprv do škol na několik let, a jste-li s tím spokojeni, já ho do města s sebou vezmu a sám na své outraty dám ho chovati a všemu učiti. Ujišťuji vás, že tudy svého cíle dojde a že vy z něho někdy veliké potěšení míti budete."
Sedlák i sedlka byli tomu velmi vděčni a nevěděli, jak mu za tu velikou milost dosti děkovati mají. I slíbiliť, že mu milerádi syna svého pošlou, jak jen drobet běhati a žvatlati uměti bude. "A k čemu by bylo," pravil kupec, "abyste to na dlouhé časy protáhli? Vždyt já mám dosti čeládky doma; dám ho komornici na hlídání, kteráž mé kněžně posluhuje, a takť bude jako moji princové chován. Chcete-li mi ho tedy dáti, zejtra s vozem pro něj přijedu."
Sedlák, maličko uváživ, že to nejlepší příležitost bude, kdež by ze syna jeho něco hodného býti mohlo, byl spokojen a domnělému knížeti slovo dal. Druhý den ráno, když kupec do vozu sedl, sedlák mu svého synáčka přinesl a spolu s ženou žádal pokorně, aby dítě jeho nejmilostivěji na starosti měl. Kupec všecko slíbil a rozžehnav se s nimi, kázal vozkovi, aby zpátkem domů jel. Na cestě, když byli do městečka přijeli, dal na to pacholátko truhličku dělati a přicházeje k mostu vložil je do ní a oblepiv voskem všecky štěrbiny, truhličku s dítětem po vodě pustil.
I ploula ta truhlička přímo k jednomu mlejnu; silný proud vehnal ji pod kola, a tuť hned se složení zastavilo. Mlynář nevěda, čím to jest, vyběhnuv ven spatří pod kolem zabedněnou truhličku, kterouž když vytáhl a odbednil, nemálo se ulekl; však vtom zase zradoval se velmi, když krásné a čerstvé pacholátko uzřel. "Aj, aj!" zvolal, "jakť to spanilé dítě! Já tě víc z rukou nedám. Poněvadž mi má žena žádných dětí nepřinesla, tedyť já jí jedno přinesu." A vzav nemluvňátko do rukou, s velikou radostí k ženě běžel. I žena jeho zradovala se nad tím děťátkem a žádala muže, aby je za své vlastní přijali a vychovali. Dali mu jméno Rudolf a od té chvíle si umínili, že ho mlynářskému řemeslu učiti budou, aby mlejn po smrti jejich jinému do rukou nepřišel. Jedva Rudolf dvacátého roku dosáhl, mlynář učinil ho stárkem a že byl vždycky věrný, ochotný a služebný, se vším v mlejně na něho spolehl.
Za ten celý čas byl kupec beze vší starosti, nemysle jináč, nežli že to sedlské pachole skutečně utopil; a zatím hleděl všemožně, aby se dcera jeho všemu umění a jazykům cizím vyučila a tudy u každého, zvlášť ale u některého zemana lásku sobě získati mohla; neboť vždy po vyšším stavu toužil a hotov byl tisíce dáti, aby ho na rytířstvo pasovali. Však právě tím časem, když toho na králi uprositi chtěl, došla ho nemilá zpráva, že ten sedlský synek, jemuž se dcera jeho za manželku dostati má, posavad naživě jest a za stárka v mlejně dělá.
I rozhněval se velmi, že by tím oumysl jeho zmařen býti mohl, a řekl těm, kteříž mu tu zprávu přinesli: "Jak by mohÍo býti? Vždyť já to vím nejlépe, že v prvním roce umřel. Vyť snad blázny ze mne míti chcete?" "A přece jest to pravda," odpověděli oni. "Mlynář podnes mluví, že svého stárka nalezl, když v zabedněné a voskem zalepené truhličce po vodě k mlejnu jeho připloul." Kupec, slyše ta slova, ulekl se velmi a nepochyboval, že všemu tak býti může. Protož vydal se hned na cestu s tím oumyslem, že času pohledá, aby stárka do svých rukou dostal a jeho zahubiti mohl. A když přišel do mlejna, jakž mu jej byli oznámili, ptal se bedlivě na všecko a obzvláštně hleděl vyzvěděti, jakou příhodou stárek do mlejna jejich se dostal. A poněvadž vedle řeči jejich víc pochybovati nesměl, že to ten mládenec jest, kterýž zetěm jeho býti má, brzo obmyslil lest a stavě se, jako by peníze doma byl zapomněl, bez kterýchž na cestě býti nemůže, žádal mlynáře, aby stárkovi dovolil pro ně jíti, že mu od cesty dobře zaplatí. Mlynář neměl nic proti tomu a stárek byl rád, že si něco vyzískati může.
Kupec tedy, spěšně napsav list, rozkázal v něm své manželce, aby hned toho mlynářského chasníka, kterýž jí list dodá, jakýmž bude moci způsobem, se světa sprovodila. Stárek, přijav list a vydav se na cestu, rychle do města pospíchal. Však když do lesa přišel, náhle muž s šedivou bradou z houští vystoupil a jako vstříc mu přijíti chtě chvátal. Rudolf lekl se náramně, neb vždycky slýchal, že v tom lese loupežníci se kryjí, a protož nevěděl hned, v kterou stranu uskočiti. Brzo ho ale strach pominul, neb stařec byl mu již za patama a přívětivě k němu zvolal: "Hej, Rudolfe, stůj a dej mi odpověď! Mluv krátce, kam jest tvá cesta?"
Rudolf: "Jdu do města; nesu list, s kterým mne kupec k své manželce posílá."
Stařec: "A víš-li, co v něm stojí?"
Rudolf: "A jak bych to věděl? Vždyť jsem ho nečetl. A bylo-liť by to také co platné?"
Stařec: "I ovšem, velmi platné!"
Rudolf: "Kterak tomu mám rozuměti?"
Stařec: "Protože v něm o tvé živobytí běží."
Stárek se lekl, až list z ruky upustil. Stařec, zdvihnuv jej, pečeť na něm zlomil a ustrašenému mládenci takto řekl: "Buď pokojné mysli, nic se ti zlého nestane. Já jsem kmotr tvůj a stojím před tebou, abych tě z nebezpečenství vytrhl, kteréž na tě čekalo. Tu vezmi list tento! Jest navlas podobný tomu, kterýs na záhubu svou nesl, takže jej ten, jenž tě s ním posílá, za svou vlastní ruku míti a uznati musí. Obsah ale v něm jiný jest, a to takový, že dojdeš uloženého cíle a časem šťasten budeš. Nyní jdi! Já tě neviditelně provázeti budu, aby tě nic zlého nepotkalo."
Rudolf, kterýž, pln strachu před ním stoje, potud slova promluviti nemohl, teprv když list v rukou měl, chtěl mluviti a svému dobrodinci děkovati; však ale stařec zmizel před očima jeho a toliko libé vůně po sobě zanechal. Dobrý mládenec utužil se tím v své naději, že jistě z pomoci jeho mnoho dobrého doufati může, a nabyv opět srdce, vesele k městu pospíchal.
Když odvedl list kupcové a ona otevřevši jej porozuměla, že manžela jejího opravdová žádost jest a že to přísně přikazuje, aby bez odkladu tento posel s dcerou jeho oddán byl, lekla se toho nemálo a nevěděla, co sobě hned poraditi. Poněvadž ale ruku jeho dobře znala a hněvu manžela svého, kterýž muž velmi prchlivý byl, na se popuditi nechtěla, bez meškání, ač dosti nerada, s mladým mlynářem svou dceru oddati dala.
Rudolf, jakožto člověk mladý a v světě nezkušený, dal sobě všecko říci a ničemuž se na odpor nestavil; neb měl pevnou naději, že stařec, s kterýmž se byl v lese potkal, svou pomocí ho zachrání, aby se mu nic zlého nestalo. Po svatbě byla první otázka, co nyní mlynář dělati bude. "Nechť jest kupcem", pravila matka, "aby někdy také sám naši živnost vésti mohl." Rudolf byl s tím spokojen a vešed do krámu, jakožto kupecký mládenec zboží prodával.
Zatím co se toto dálo, kupec řekl mlynáři, že se posla s penězi nedočká; a zdvihnuv se domů odjel. Když vešel do krámu, s podivením ptal se manželky, co by to za nového mládence bylo. "Cožpak ho neznáte?" odpoví paní, "vždyť jest to váš zeť, ten mlynář, kteréhož jste mi s listem poslal, abych ho hned s naší dcerou oddati dala. On se nyní kupectví učí, aby vás časem zastati mohl."
Kupec stál jako hromem omráčen, nevěda zlostí co odpovědíti. Teprv za dlouhou chvíli zvolal: "Tedy přece se musilo státi, aby sedlský synek mým zetěm byl? A coz jsem v listu nekázal, abyste ho hned zahubili?" "Milý manželi," řekla kupcová, "vždyť pak znám ruku vaši; a jakž bylo psáno, takť jsem učinila. Tuhle list váš," podala mu jej, "čtěte, abyste se přesvědčil, že jsem vůli vaši, ač dosti nerada, navlas vyplnila." Kupec vzav list a čta nemálo se divil, kterak se mohlo státi, aby jináče byl myslil a jináče psal. "Než, co mám o tom mysliti," řekl potom; "jest má vlastní ruka, můj vlastní podpis. Co nyní začnu? Jsou řádně oddáni a zrušiti to nemohu. Však já vím, co učiním; tak zhola přece ji míti nemá; musí jí sobě zasloužiti, jakož jsem já své ženy sobě zasloužil."
I dal Rudolfa hned povolati a takto k němu promluvil: "Nyní dobře poslechni, milý zeti, co s tebou mluviti budu. Tys do mého domu nic nepřinesl, a přece ti časem s dcerou mou všecko bohatství připadne. Chceš-li tedy, abych na tě laskav byl, vynasnaž se, ať mé lásky, mé dcery a mého bohatství hoden jsi." Rudolf slíbil všecko učiniti a žádal kupce, aby jen pověděl, že se ve všem vůlí jeho spravovati bude. "Tedy půjdeš na Krkonošské hory," pravil Rudolfovi; "bydlí tam zaklené kníže, jménem Rybrcol, kterýž poněkud viditedlně a poněkud neviditedlně mezi lidmi obcuje. Chodí doma v košilce jako pětileté pachole a místo vlasů má na hlavě zlaté peří. Jdiž tedy a pohledej ho a přines mi tři zlatá peří z hlavy jeho."
Rudolf, jenž lásky již zakusil a svou manželku srdečně miloval, pomyslil nejprve, že není možné, aby ji opustiti měl. Když ale povážil, že by ji beztoho ztratil, kdyby vůli tchána svého nevyplnil, slíbil rukou dáním, že Rybrcola hledat půjde a z hlavy jeho tři zlatá pera přinese. Kupec tehdy hned kázal pro něho všecko přihotoviti a chtěl mu i vůz s koňmi a sloužící dáti, aby se všudy na cestě slušně a jakž na mladého pána náleží, okázal. Ale Rudolf ničehož nepřijal, mysle sobě, že by se nemohl od vesnice k vesnici na Rybrcola ptáti; a tak jen pěšky odešel.
Před městem již z místa nevěděl, leží-li Krkonošské hory k západu čili k východu; však nerozmejšleje se mnoho pustil se cestou, kterouž první před sebou měl, a kamkoli přišel, jen se po Krkonošských horách ptal. Čím ale dále přicházel, tím méně o nich zvěděti mohl. I pomyslili sobě: "Jak ti lidé velmi málo vědí! Ale nechť, půjdu, kam mne oči ponesou." Po málo dnech přišel k veliké řece, kteráž mu cestu zabránila. "Tu stojím," pravil k sobě; "jak medle na druhou stranu přijdu? Nikde mostu, nikde chaloupky, ba ani človíčka není, kterýž by mne přes tu širokou vodu převezl. Jiži není jináč, než abycb tak dlouho čekal, až mi někdo z mé ouzkosti pomůže." Aby tedy dále okolo sebe viděl, odešel na vrch a ohlížeje ae spatří za vodou překrásné město s mnohými věžemi a dosti vysokými domy. Ach, jak ho srdce zabolelo. "Kdybych tam byl," vzdychl sobě, "jistě by mi pověděli, kde Rybrcola hledati mám." A sotva to promluvil, stál před ním veliký s dlouhou šedivou bradou a kožemi oděný muž. "Já tě v okamžení přenesu," praví Rudolfovi, "slíbíš-li mně, když Rybrcola nalezneš, že ho o radu požádáš, aby ti pověděl, kterak bych já odtud vysvobozen býti mohl. Však nezapomeň, když se navrátíš, abys mi to také oznámil."
Rudolf hledě naň hrůzou se třásl a nevěděl, co odpovědíti. "Neboj se," pravil k němu šedivý muž; "já jsem Duch a zaklený v těchto místech; již tu přes tři sta let bloudím a nemůže mně žádný pomoci, jediné Rybrcol, který na Krkonošských horách bydlí. Dojdu-li tvým vynasnažením žádoucího odpočinutí, rovněž i ty mon pomocí šťaaten budeš." Rudolf, zatím vzpamatovav se, slíbil tak učiniti. Duch tedy, pojav ho, přes řeku přeletěl a blíže u města na trávník ho postaviv, ještě jednou napomenul, aby na svůj slib pomněl, a z očí jeho zmizel.
Rudolf vida, že samoten jest, opět se zhrozil; však pomněv na slova kmotra svého, že jeho ochráncem bude, a poněvadž také již něco o Rybrcolovi slyšel, byl zase veselejší mysli a do města vešel. Tu teprv zvěděl, které se cesty držeti má; a pobyv tu málo hodin, bral se dále, až do velikého království a v něm do hlavního města přišel. A když vcházel do brány, strážní zastavivše ho ptali se: odkud by byl a kam jde. Neb z kroje poznali, že z dalekých krajin býti musí. I odpoví jim Rudolf krátce, že Rybrcola hledat jde.
Po malé chvíli bylo plné město, že jistý mládenec k Rybrcolovi putuje, a všickni o Rudolfovi mluvili. Až pak ta pověst i k uším krále toho velikého království přišla. "Mnoho jsem o Rybrcolovi slyšel," řekl král k dvořanům; "kdo ví, nemohl-li by i mé dceři svou radou pomoci. Jděte tedy a přiveďte ke mně mládence." Rudolf, přišed před krále a hluboce se pokloniv, vypravil mu své příhody a co nyní příčinou jich před se vzíti míní. "Dobře, milý mládenče," řekl král; "já ti též něco k vyřízení dám, a o to ty se postarej. Když s Rybrcolem mluviti budeš, hleď, abys vyzvěděl, kterak by se mé dceři spomoci mohlo. Ona jest hned od narození nemocna a jakžkoli jsem mnoho peněz vynaložil, přece jí žádný uzdraviti nemůže. Rybrcol jest prý ve všem umění zběhlý, toi jsem již od děda svého slýchal, a všickni praví, kdož o něm co slýchali, že lidem velmi rád pomáhá. Dovedeš-li to, že by dcera má tvým vynasnažením zdraví nabyla, královsky se tobě odměním." Rudolf, nejsa mnohomluvný, krátce pověděl, což možná bude, že rád z toho srdce učiní. A pokloniv se od krále odešel.
Nyní nebyl již daleko od Krkonošských hor, však musil přece ještě některá města projíti, aby s Cesty nezbloudil a tím spíše na Rybrcola doptati se mohl. I přijde opět do velikého královského města, kterémuž se až podivil, a když tu o Rybrcolovi mluviti začne, lidé ho chytí a bez milosti k svému králi vedou. "Nejmocnější králi a pane náš nejmilostivější!" zvolal jeden ze zástupu. "Již dávno byla vůle tvá, abychom k tobě přivedli člověka, kterýž by s Rybrcolem známost měl a věděl, kde v kterých místech bydlí. Teď jest, kaž a on bude mluviti."
Král, pohleděv na Rudolfa s jakýmsi neobyčejným podivením a jsa pln radosti, takto k němu promluvil: "Tedy ty jsi ten šťastný člověk, kterýž s Rybrcolem známost máš? Mluv, také-li u něho tak mnoho můžeš, aby tobě kvůli, což má žádost jest, učinil? Hleď, tu jest jedna studnice, v kteréž taková voda byla, že lidé pijíce ji hned pojednou ode všech neduhů a nemocí uzdraveni byli. Z dalekých krajin přicházeli nemocní k nám, aby se tou vodou pozdravili; a já a poddaní moji radostně hleděli jsme na to, kterak zdraví a čerství zase z našeho města odcházeli. A hle, té radosti, toho srdečného potěšení již deset let zbaveni jsme. Voda, kteráž nevypravené dobrodiní lidem prokazovala, ztratila se ze studnice a pramenové její do kořen vyschli. Dalť jsem ji ovšem čistiti, hluboko a široko kopati, ale nadarmo. Dalt jsem i lidí povolati, kteříž té věci známost mají, aby vyzkoumali příčiny naší nenabytné ztráty; ale žádný nemůže to vyzpytovati. Poustevník náš, jenž v lese bydlel, na své smrtedlné posteli radil nám, abychom k Rybrcolovi se utekli, že jest on ten jediný, kterýž nám může spomoci a prameny zasě do studnice obrátiti. Však poustevník, ten dobrý muž, umřel a my teď Rybrcola kde hledat nevíme. Ovšem praví lidé, že na Krkonošských horách bydlí a že ho tam jistě nalezneme. Než sto lidí není dosti, kteréž jsme tam poslali, a oni přišedše zpátkem praví, že ho ani neviděli. Jestli tedy tomu tak, že ty k němu jdeš, slituj se nade vším lidem, kteříž nemocemi trápeni a stiženi jsou; a navrať jim zase, čehož tak velice potřebují. Lékaři naši jsou jen hadači; tato ale studnice byla pramen pravého a dokonalého umění, apatéka ke zdraví a jediný nejplatnější prostředek pro stálé živobytí. Jdi a vypravuj o ní, jaký zármutek pro ztrátu její máme; já sám také s tebou řečníky pošlu a oniť jistě ho pohnou, že naší žádosti neoslyší. A bude-li potřebí, abychom mu dary obětovali, zlata a stříbra a drahého kamení v hojnosti na koně naložím a všecko mu z vděčnosti odešlu."
Rudolf poslouchal potud s podivením a strachem, neb králi v té jeho tak důležité věci nic slíbiti nemohl, aniž také věděl. jakou by odpověď na tu jeho snažnou žádost dáti měl. Maličko ale porozmysliv se, potom řekl: "Nejmilostivější králi a pane! že k Rybrcolovi putuji, pravda jest; však že bych ho znal, nechť toho žádný netvrdí. Neb jsem ho ještě nikdy neviděl a teď po prvé jdu ho hledat. Však slibuji vaší královské milosti, budu-li tak šťasten a shledám se s ním, jistě všecko učiním, aby vám spomoženo bylo."
Tu potom Rudolf vypravoval své příhody a nezamlčel ani příčiny, pro kterouž nyní tak daleko putovati musí. Král slyěel ho netrpelivě i také jeho příhodám nemálo se podivil; a když Rudolf odcházel, ještě ho jednou žádal, aby na svou přípověď nezapomněl a když zpátkem půjde, aby dvoru jeho nepomíjel, že se mu po královsku odslouží, a byť třebas u Rybrcola nic nepořídil.
Neminulo tomu ani dva měsíce a Rudolf šťastně do Prahy přišel. Hned v bráně zastavili ho strážní, neb z kroje poznali, že cizozemec jest; a když se ho tázali, odkud a kam jde, odpověděl: "Má cesta jest na Krkonošské hory; jdu Rybrcola hledat." "I toť musí náš král věděti," řekli strážní; a hned, obstoupivše Rudolfa, na hrad pražský před krále ho vedli.
Král slyše, že mládenec tento k Rybrcolovi putuje, dal ho povolati a řekl mu takto: "Dobrý mládenče, slyším o tobě, že k Rybrcolovi jdeš." A když Rudolf posvědčil, že tak jest, pravil král dále: "Vidíš, v mé zahradě jest strom, kterýž takové ovoce nesl, že se jím přemnozí uzdravovali, a obzvláštně těm, kteříž na podagru trpí,ovoce jeho bylo velmi prospěšné a platné. A hle, najednou uschl. Protož tebe žádati chči, abys hleděl od Rybrcola vyzvěděti, jak bychom tomu stromu zase pomoci mohli."
Rudolf pokrčil rameny a vymlouval se, že Rybrcola ještě jakživ neviděl a že ho teprv hledat jde. "To nic neškodí," pravil král; "já ale doufám, že se ho doptáš a s ním mluviti budeš. Neboť takových cizích lidí a zvlášt kteří pronásledováni jsou, rád se ujímá a jim pomáhá; všech ale, kdož vyššího povolání jsou, nenávidí, a to proto, jak on říkává, že porušené mravy mají. A kdyby toho nebylo, jistěť že by i mou prosbu již dávno byl vyslyšel. Protož chceš-li, abys od něho mile přijat byl, mluv s ním upřímně a prostě, jakž na tvůj stav náleží." Rudolf poslechl královy rady, slíbil, že ten uschlý strom v paměti míti bude, a vzav ranec na záda, přímo z Prahy ke Krkonošským horám táhl.
Třetí den byl již mezi hroznými vrchy, kteříž čím dále, tím výše vzhůru vystupovali. Vida tedy, že již v Krkonošských horách bude, všudy se pilně ptal, kde by Rybrcol přebýval. "Ach, milý pane!" pravili mu lidé, "mnoho se na něho nevyptávejte, neb vám v tom okamžení na krku seděti může. Onť má ovšem na vrchu Kolešci svůj krásný a pevný hrad, kdež obyčejně bydlí; ale my na tom stojíme, že najednou všudy doma bývá. Tot jest u nás něco starého, že ho na dvou i třech místech touž chvílí vidíme. Mezi námi stále chodí a lidem činí mnoho dobrého. Chudým přináší potravu i peníze, nemocným lékařství, a v nebezpečenství postaveným též rád pomáhá. Ale běda tomu, kdož by si z něho posměch dělal; jistěť že by se nad ním pomstil, a nechť to jakýmkoli způsobem jest. Mnohý se tomu diví, když blíž sebe na strom vší silou udeřiti slyší. Ale tehdáž znamení jest, že on Rybrcola těžce urazil a že ho Rybrcol proto zastrašiti chce. Jakož se pak i stává, že mnohý takový pocestný velikým leknutím jako bez sebe padne a celý zděšený domů přichází."
"Také když takoví posměváčkové jeho skrz oudolí jdou, velicí kamenové za nimi se valí a brzo jim přes hlavu neb podle nich padají, a brzo jako střela skrz nohy jim proletí; však přece nikdy žádnému neškodí. Jinde zase lidé pocetní na sebe zpředu neb odzadu volati slyší, a žádného nevidí. Někde se jim jako veliký pes, nedvěd, lev ba i jako splašený kůň okáže a v tom okamžení zase zmizí. Na krosnářích, trakařnících a jiných poslích, již těžká břemena na zádech nosí, takto se vymstívá. Blíž pěšinky, kudy jdou, postaví se jako pařez aneb jako kámen, takže na něm své břímě pohodlně složiti a sobě odpočinouti mohou; však prve než oudy protáhnou, pařez neb kámen zmizí a břímě na zemi leží. Myslivcům a pytlákům i všem, kdož rádi zvěř loví, často jako zajíc neb jelen se okáže a rozličné skoky jim dělá, že ho trefiti nemohou, sem a tam je za nos vodí a jen blázny z nich má. Časem také jako krásný neznámý pták po lese lítaje zde onde na strom sedá; a již kolikrát tímto způsobem své nepřátele do skal, do bahen aneb na taková místa zavedl, z nichž sotva a jen s největším nebezpečenstvím svého života vyjíti mohli. Někdy se dá také jako bažant, koroptev aneb jako zajíc chytiti a když sedlák k domu s ním přichází, vyskočí mu z pytle a dá se do hlasitého smíchu, že ho darmo nesl."
"Takových kousků nadělal Rybrcol již na tisíce; ale přece žádnému na zdraví ani na statku neublížil, nýbrž tudy jen strach na lidi pouští. Naproti tomu, kdož ho na pokoji nechají a dobře o něm mluví, rád takovým slouží; a jakož se tu ještě nedávno stalo, že sedláci s koňmi i nákladem v bahně uvízli a běhajíce po vsích o pomoc žádali. Ale kde tu pomoc pro takové lidi? Myť dokonce žádného potahu nemáme. Když tak v největší starosti byli, aj, přijde stařec a praví k nim: "Kdybyste Rybrcola o pomoc žádali, žet by vám brzo spomoženo bylo." "Myť jsme již dávno o něm slyšeli," řekli sedláci, "že mnoho dobrého v nouzi postaveným lidem činí; kdež ho ale hledati máme, když snad daleko od nás jest? Však kdyby nám dnes z naší nouze pomohl, jeho dobré skutky po celém světě bychom rozhlašovali. Než pojďmež raději, jižť není jiné rady, než abychom buď celý náklad s vozu složili a na lepší cestu odpravili, anebo abychom na přípřež čekali." A vrátivše se k vozům, chtěli z nich zboží skládati. Vtom přijde pán, řekne jim, aby to nečinili, a dá jim koření, kteréhož když do obroku nakrájejí, že koně ještě jednou tak těžký náklad utáhnou. Sedláci poslechli rady a koně hned, jako by jich deset bylo, vozem hnuli a velmi lehce do vrchu jeli. I chtěli pánu ochotně za to děkovati; však zmizel, prve než oči po něm obrátili.
Ty věci slyšev Rudolf o Rybrcolovi zhrozil se velice a nemyslilť jináč, než že již Rybrcol u něho stojí. A protož ani slova nemluvil. Však po chvíli připadlo mu, že přece jednou s Rybrcolem mluviti musí, a tak ptal se, kde by hrad jeho byl a kudy k němu přijíti může. "Když půjdete asi dvě hodiny tímto oudolím," pravili Rudolfovi, "spatříte mlejn, tu se ptejte a okážíť vám dále cestu. Ale prosíme vás, vždyi snad nechcete opravdu k němu? Toi byste byl syn smrti, kdybyste do hradu jen přes práh páchl." "Jáť s ním musím mluviti," řekl Rudolf, "a byt mne to život stálo. Tu máte sedm stříbrných a pamatujte na mne, jestli se snad zpátkem víc nevrátím."
Všickni ho daleko nahoru podle potoku provázeli a litovali tak, jako by na smrt šel. Když přišli k mostu, praví jeden z nich: "Pane, dále s vámi nesmíme. Provoď vás Bůh a opatruj vás na všech vašich cestách, abyste se k nám zase šťastně navrátil." Rudolf, podav jim svou ruku, obrátil se a s veselou myslí most přešel. Jda dvě hodiny, spatří mlejn, kterýž v krásném oudolí ležel. I praví k sobě: "Tu sobě musím odpočinouti. Čím jsem prve byl, přece se mi to posavad líbí a mohu říci, že mne to venkovské živobytí nejvíc těšilo. Uvidím, co tu za lidi jest."
Dal se tedy vpravo přes lávku a skrz krásnou štěpnici zrovna k mlejnu přišel. "Zdař Bůh!" pravil Rudolf chasníkům, již před mlejnicí seděli. "Dejž Bůh!" odpovědí oni; "kam vaše cesta?" "Dovolte, krajánkové," řekl Rudolf, "ať si k vám sednu; jsem také vašeho řemesla." Sotva to pověděl, musil se mezi ně posaditi a s nimi jísti a píti a jim o své vlasti a cestě vypravovati. Oni se zhrozili, když slyšeli, že k Rybrcolovi jde, řkouce: "Krajánku, tys sobě zle poradil. Co myslíš? Veta jest po tobě, jak tě jen zhlédne; a my bychom ti ani nepřáli, aby nyní tvůj oumysl slyšeti měl, veta by po tobě bylo. Kamaráde, ostaň několik dní u nás a pak se vrať, odkuds přišel." Rudolf jim ale odpověděl: "Milí mládenci! Vždyť z mé řeči porozumíváte, že jsem se k tomu zroditi musil, abych s duchy společenství měl. Čarodějník, můj kmotr, ujistil mne, jak jsem pravil, abych se nic nebál, že se mi nikdy nic zlého nestane. A to máte také příčinu, že se ke všemu podvoluji. Mlynář mne přijal za své dítě, jako mlynářské pachole byl jsem vychován a byl bych všecko po něm dědil. Za toť já nemohu, že jsem si kupcovu dceru zamiloval a sobě ji za manželku vzíti musil. Toť vidíte, že jsem to ze svévolnosti neučinil, nýbrž že tomu čarodějníci tak chtěli. Kamarádi, nemějte mi za zlé a dovolte, ať dále jdu. Já mám naději, že se mi dobře zvede a že časem přece k štěstí přijdu. Své živobytí již jsem na to odvážil a nebojím se, byť bych i v patrném nebezpečenství byl."
"My tě propustíme, však několik dní přece u nás zůstaň, aby ses drobet připraviti mohl. Může býti, že ti ještě ledacos poraditi můžeme. Neboť my Rybrcola dobře známe, u nás často bývá a s námi mnohdykráte šaškuje." Rudolf tedy dal si říci a složiv se sebe ranec, u nich zůstal. Druhý den ráno, právě když snídati měli, najednou všecka složení počnou naprázdno běžeti. Stárek vyběhne pohledět, co by chybělo: aj, milý Rybrcol, v bílém kaftánku a na hlavě zelený kulatý klobouček maje, na splavu sedí. Chasníci, již v mlejně zůstali, pravili hned, že to Rybrcolův kousek bude, a vzavše Rudolfa za ruku vedli ho ven, aby se na něho podíval. Rudolf lekl se, když Rybrcola se zlatými vlasy spatřil, neb měl cos neobyčejného na obličeji, že z něho vždycky hrůza šla.
"Vždyť jsem si hned pomyslil, kdo to bude," řekl stárek. "Ale, pane Rybrcole, vždyť se nám všecky čeřeny potrhají a palce od kol odskáčí."
Rybrcol: "Aj, co mi po tom; mně se chce snídati." Stárek: "Arci, onť nám musí nějaké znamení dáti. Nu, nu, pak jest dobře. Pojďme tedy, snídaní jest hotovo."
Rybrcol: "Tedy vám musím složení zastaviti, sic bychom nemohli všickni pohromadě snídati."
Vtom vstal se stavidla a všecka složení se zastavila.
Kdykoli Rybrcol co takového na mlejnici dokázal, musili ho napokoji nechati, a tuť neměli se co báti. On sobě s nimi za stůl sedl, žertoval, nikdy ale nic nejedl ani nepil. Rudolf měl dosti času, že se na jeho zlaté peří dobře podívati mohl. Zatím všickni Rybrcola dosyta šidili a rozličných jmen mu přezděli; on všecko přetrpěl. Však jestli ho který těžce urazil, také se mstil a zvlášť když ho o samotě zastihl, tuť buď ho do vody shodil, aneb nesl-li pytel, nohy mu podrazil a příručné potřeby, jako sekery a špice, když jich nejvíce potřebovali, jim přeschoval a takové žerty s nimi provodil.
Při tom snídaní ptal se stárek Rybrcola, kam by jeho cesta byla. "Tyť víš," vece mu Rybrcol, "že málokdy bez příčiny okolo vašeho mlejna jdu; dnes ale obzvláštně má cesta daleká jest a sotva se za šest dní vrátím. Můj papoušek odletěl na lískové ořechy a myslivec na Krkohrádku mi jej chytil. Jdu tedy, abych ho zase vyplatil. On jest mé jediné vyražení na mém hradu a kdybych ho neměl, sotva bych se tam jednou za týden podíval. Však raději pospíším, abych se s ním brzo shledal, pak se u vás zastavím a okáži, co umí. Mějte se dobře!" pravil jim a hned přes hráz k vrchu se bral.
Rybrcol měl ten obyčej, že nikdy stezkou neb silnicí nešel, nýbrž vždycky stranou, buď přes pole, skrz les, křovinami aneb přes skály, a nikdy ničemuž se nevyhnul. A kde šel, zdaleka ho slyšeli, neb velice klapal, až se to po horách rozléhalo. Tenkrát měli se lidé na pozoru a střežili se jméno jeho z úst pustiti, aby ho neurazili. Někdy ale chodil jako duch neviditedlně, a tuť ho slyšeti nebylo.
Když tedy Rybrcol tak daleko byl, že ho neslyšeli, praví stárek Rudolfovi: "Nyní se můžeš o své štěstí pokusiti, dřív než se domů navrátí. On má v svém zámku jednu princezku zavřenou, kteráž o všech jeho tajenstvích a uměních ví, však ho nejvejš nenávidí. Bude-li možné, aby ses na hrad dostal a s ní mluvil, můžeš jí svůj oumysl zjeviti. Uvidí-li princezka, že se to dá vykonati, poví tobě, co činiti máš. Nyní tedy dej se na cestu; ještě máš půl třetí hodiny co jíti, než k tomu hradu přijdeš."
Rudolf, vzav na se ranec a poděkovav, odešel. Čím dále šel, tím krajina pustější byla, neb tou cestou toliko Rybrcol chodíval a lidé, bojíce se blízko jeho hradu bydleti, žádných měst a městeček v celém tom okolí nestavěli. Když Rudolf na vysoký vrch vylezl, spatří prostrané, ale nehluboké oudolí, kteréž stromovím a lukami krásně se zelenalo, a uprostřed toho oudolí na nízké skále stál veliký starý hrad, k němuž ještě asi půl hodiny co jíti měl. Rudolfovi srdce klepalo. "Tu tedy," pomyslí sobě, "má býti mé štěstí neb záhuba. Kmotři!" zvolal, "vám se do ochrany poroučím a ve všem na vaši pomoc spoléhám." A tak dodav sobě srdce a stále hledě na ten hrad, směle k němu kráčel. Slunce jasně svítilo, však pomalu k západu se schylovalo; louky, kteréž s obou stran cesty ležely a kvítím posety byly, přelibou vůni ze sebe vydávaly; slavíci a jiní ptáčkové, po štěpích sem a tam létajíce aneb v chládku u svých mladých sedíce, libým hlasem prozpěvovali. "Toto oudolí," pomyslí sobě, "mohloť někdy rájem býti. Jakť krásné jest, nevěřím tomu, by tu kdy člověk nešťasten byl. V tak rozkošné krajině není možné, aby ukrutníci přebývali. Jistěť že já tu svého cíle dojdu."
V takových myšlínkách jda, najednou musil státi zůstati. Veliký rybník jako řeka, uprostřed něhož Rybrcolův hrad na skále stál, byl mu v cestě. Voda v něm byla jako křišťál čistá a ryby veliké jako telata. A když Rudolf k hrázi přistoupil, velmi mnoho připlavalo jich ke kraji a vystrkujíce hlavy na něho hleděly a jako radujíce se ocasem u vodu bily a vzhůru vyskakovaly. Rudolf, pln podivení a ustavičně na ně hledě, přišel až k mostu, kterýž nízce na vodě ležel a po němž k hradu jíti musil, na něj však vstoupiti sobě netroufal. I počne mysliti, co by činiti měl, a v těch myšlenkách celý pohřížen stál. Ryby, jako znamenajíce, co by mu na překážku bylo, od hráze s velikým šustem se hnuly. Rudolf, nad tím jako ze sna procitnuv, vyložil si to za dobré znamení a pomněv na svého starého kmotra, směle přes most se pustil.
Když na druhou stranu přešel, teprv myslil hrad jak náleží přehlédnouti, ale zdi okolo něho byly velmi vysoké, takže nic neviděl, až k samé bráně přišel. Právě byla otevřena, most spuštěn a na hradě všecko ticho, jako by tu živé duše nebylo. Rudolf, přišed na první dvůr, uzří po obou stranách schody. Dlouho se nerozmejšleje dá se vpravo a jda po mramorových schodech přijde do modrého večeřadla, kteréž růžovými koberci prostřeno bylo. Tu visel obraz veliký překrásné panny. "Jestli to ta princezka, o níž mi mlynáři pravili," pomyslil si Rudolf, "tak se nesmím za mák báti. Její pohledění jest milostné, lásky plné; a mohuť míti naději, že mi pomůže, bych svého cíle dosáhl." Nemeškaje tedy zlehýčka na dveře zaklepal, kteřéž ve večeřadle po levé straně byly, a drobet zpátkem ustoupil. Ihned dveře se otevrou a princezka z pokoje vyjde. Lekla se náramně, když sličného mládence před sebou státi uzřela. "Jsi-li člověk?" promluví k němu za chvíli; "čilis toliko lidské tělo na sebe vzal, abys mne v pokušení uvedl?" "Ne, překrásná princezko!" odpoví Rudolf, "nejsem žádný duch, ale člověk jako vy, a přicházím k vám z krajin dalekých, abyste mi pomocna byla aneb aspoň radou přispěla." Čím více naň princezka hleděla, tím více se divila a pak řekla: "Mládenče, jsi-li vpravdě člověk, mluv, kterak jsi sem přišel? Což jsi beze vší překážky náš most přejíti mohl? Mluv, co na tomto hradě hledáš?"
"Princezko!" odpověděl Rudolf, "vy se divíte, kterak sem přicházím, mohl-li jsem bez překážky most přejíti a že se opovažuji do toho hradu vstoupiti. Ale vězte, překrásná princezko, že mi to všecko usouzeno bylo, hned jak jsem se na svět narodil. Jacísi dobří duchové stíní mne potud štítem své ochrany, takže mne posavad nic zlého nepotkalo, nýbrž všecko podle mé žádosti dobře šlo. Však kdyby i vám možné bylo, než se Rybrcol zpátkem vrátí, nějakou radou přispěti, kterak bych mu tři zlatá pírka z hlavy vytrhnouti a je zachovati mohl, ó, toť bych teprv jak náleží šťasten byl!" A tu Rudolf počne princezce své příběhy vypravovati i co vše vykonati má, aby k svému dokonalému štěstí přišel. "Ó já vím jistě, nejmilostivější panno," řekl Rudolf, "že tak mnoho nad Rybrcolem vládnete a z něho mnohé tajné věci vyzvěděti můžete; a učiníte-li tak, budeť bezpochyby vám, mně i mnohým jiným velice spomoženo."
Princezka: "V tu chvíli vpravdě nevím žádné rady. Však tě ubezpečiti mohu, zastihne-li tě Rybrcol, že bez milosti umříti musíš."
Rudolf: "Můžete-li mi jen v několika dnech poraditi, tak všecko dobře jest. Já jsem byl právě ve mlejně, když se tam Rybrcol stavil; pravil chasníkům, že na Krkohrádek pro svého papouška jde a že se stěžkem za šest dní domů navrátí."
Princezka: "Ó, tak jsi mi z nebe poslán; mé vysvobození se přibližuje. Pojď tedy se mnou, ať ti povím a poradím, co a jak všecko činiti máš, abys sebe, mne, ano i snad samého Rybrcola šťastným učinil."
Slunce právě za horu zašlo. Princezka, ujavši Rudolfa za ruku, vedla ho pěti pokoji až do jakési komůrky, kdež oken nebylo, a tu ho skryla. "Ostaň tu," pravila jemu, "až pro tebe přijdu. Dám vše přihotoviti, čehož večer potřebí bude." Rudolf po malé chvíli uslyšel zazvoniti a lidé, k princezce do pokoje vcházejíce, na stůl strojili. I Rudolf, byv povolán, s princezkou za stůl sednouti musil. Večeře byla královská a krmě nejchutnější, jakýchž Rudolf potud neviděl a o nichž neslyšel. A když povečeřeli, princezka takto mluviti počala:
"Že k tomu zrozen jsi, abys veliké skutky konal, poznávám z toho, poněvadž jsi bez ourazu sem na hrad přišel. Ryby, kteréž na tě hlavy z vody vystrkovaly, věz, že jsou zaklení princové, rytíři a dvořané a sloužící jejich a že žádného krom Rybrcola, kterýž největší příčina neštěstí jejich jest, do hradu nepropustí. Již mnohá hrabata a slavní rytíři, zvěděvše tu o mém příbytku, chtěli se sem pokusiti; ale všickni v tom rybníce bídnou a nešťastnou proměnu vzali. Však abys těm příběhům lépe porozuměl a také věděl, k čemu i sám určen jsi, tak nejprve slyš o Rybrcolovi a mém neštěstí, a pak uvidíš, co a kterak začíti máš."
"V Sasích bydlela jedna mladá slečna, dcera bohatého hraběte, kterýž v své poslední vůli nařídil, aby ta slečna, když bude věku dospělejšího, jistého polského zemana sobě za muže vzala. I domnívalať se ona, že by skrz takový sňatek rod svůj ponížila, a tak proti vůli svého otce s českým knížetem oddati se dala. Měla s ním prince, jehož Holdekronem nazvala. A když dítě to asi pět let staré bylo, jednou kněžně zdálo se ve snách, že ten syn její jsa dospělého věku sedlské děvče za ženu pojal. Tehdáž ještě všickni vůbec mnoho na sny drželi. A mimo to ta kněžna na vyšším rodu velice sobě zakládala; a protož bála se, aby snad syn její v skutek to neuvedl, což otec její vedle své poslední vůle s ní učiniti mínil, a tudy snad rodu jejího nepoškvrnil. I kázala tehdáž vyhlášenou čarodějnici, jménem Medulinu, povolati a žádala jí o radu, co by v té věci činiti měla. "Ach, kněžno," řekla čarodějnice, "celý se po vašem otci vrhl; krev dědova vře v žilách jeho. To, co se vám ve snách zdálo, vpravdě se stane, jestli časně v tom překážky neučiníte." "A co mám činiti?" ptala se kněžna; "mluv, raď, a já hotova jsem všecko vyplniti." "Má rada jest," odpoví čarodějnice, "abyste synu svému kdes hrad vykázali a od lidského společenství jej oddělili." "Od lidí ho odděliti?" ptala se kněžna s podivením; "a kterak by to býti mohlo?" "Nebude-li proti vůli vaší," řekla Medulina, "já ho zakleji do kteréhosi zvířete a žádný jemu krom vás od té tvářnosti nepomůže. Řekněte jen, na kolik let chcete, abych ho zaklela." "Má-li můj sen skutečně býti pravdivý, tedy jména jeho z úst svých nikdy nevypustím, tím méně abych svobodu jemu dala. Tvá vůle staň se; však dvě věci sobě vymiňuji: Předně, aby svou nynější podobu a tvářnost jakožto pachole zachoval a aby mu na rozumu sice, ne pak na těle neb stáří přibývalo; a druhé, aby mezi lidmi obcoval a všecko dobré jim činil. Potom ještě i tomu chci: kdyby se mezi děti přimísil, aby hned k rozeznání byl, že z knížecího lože pochází, tak ať místo vlasů zlaté peří na hlavě má." - "Paní kněžno, vaše vůle se vyplní; jen kažte, kdy a kde se to státi má," pravila Medulina.
"Třebas na Krkohradci," odpověděla kněžna, "kdež nyní se svou pěstounkou bydlí; jáť beztoho nerada do těch hor jezdím. Pro jeho posloužení mohou tam s ním všickni služebníci zůstati, jáť jich beztoho nepotřebuji. Jdi tedy, já tě nyní propouštím. Až vše vykonáš, navrať se a já se za tvou službu odměním."
Čarodějnice s plesáním odešla; neb, že se jí okolní místo i tento hrad pro kouzla její velmi pohodlný býti zdál, dávno již po něm toužila. Však její radost netrvala dlouho. Když přišla na Krkohrádek, kdež Rybrcol, tehdáž jmenovaný mladé kníže Holdekron, bydlel, a když čarodějnictvím svůj bezbožný oumysl vykonala, jako by do ní hrom udeřil, státi zůstala. Z očí se jí jiskřilo, vlasy vzhůru vstávaly, obličej se jí rozpálil a ústa jako ohněm plápolala. Medulina chtěla se tu na hradě usaditi; ale neviditedlná moc náhle pustila na ni takový strach a hrůzu, že úprkem odtud utíkati musila; a když přešla most a ohlédla se jako chtějíc zvěděti příčinu, co by ji tak náramně bylo ustrašilo, opět jí to hlavu otočilo a pořád pryč dále od hradu hnalo. Čarodějnice nevědouc, co se děje, celá pomatená bez oddechnutí utíkala, až daleko od Krkonošských hor zaběhla.
V tu chvíli, když čarodějnice Medulina své kouzla na hradě provedla, žádný na Holdekronovi toho nejmenšího neznamenal; když mu ale pěstounka večer čepičku s hlavy odvázala, všickni se velice podivili, kde se mu tak pojednou zlaté peří místo vlasů na hlavě vzalo. Však druhý den ještě více se divili, když dva služebníci přišedše oznámili, že z hradu nemohou a kteříž byli na most vstoupili, že spadavše do rybníka v ryby se obrátili. Pěstounka, zhrozivši se té zprávy, kázala, aby, spěšně sednouce na loď, přes rybník se přeplavili. Však ale sotva od hráze přišli, loď změnila se v ostrov s rozličným stromovím a služebníci v mořské voly, kteříž se také hned do vody svalili. Pěstounka hleděla na ten smutný příběh a poněvadž viděla, že nadpřirozená moc v těchto skutcích svou ruku má, byla u velikém strachu, aby snad tím způsobem všeho služebného lidu nepozbyla. Protož ihned dala všecky svolati; ale nastojte! Ze všech, kteréž byla na hrad s sebou přivedla, neostal než kuchař, sklepník a některé děvky; ostatní všickni zmizeli. I vypravila jim, co viděla, a napomenula, aby se před tím rybníkem na pozoru měli, že tu kdos svou bezbožnost provoditi musí. Avšak aby byli dobré naděje, že se všecko, co jen kněžna, matka Holdekronova, na hrad přijde, dočista zjeví. Čekali jeden, dva i tři měsíce, kněžna nepřicházela. Pak byl minul rok i dvě léta, a ještě jí, ba ani posla od ní a naposledy ani člověka na hrázi ani dobytka po vrších víc nespatřili.
Holdekron denně v moudrosti více prospíval, takže mu hojně na rozumu přibývalo; však od té doby, co očarován byl, ani za vlas nevyrostl. Když to několik let trvalo, všickni sobě zasteskli hořekujíce, že na té poušti až do smrti svůj život stráviti musejí; jen Holdekron byl vždycky vesel a kdež mohl, z pokoje vyběhnuv po zahradě si proskakoval anebo také po skále jako kamzík lezl. Ten celý čas sklepník a kuchař jeho jediní společníci byli.
Jednoho dne zrána, když Holdekronovi již asi dvanácte let bylo, přihodí se, že sklepník do sklepa šel. Holdekron, vida z okna, že dveře otvírá, rychle pospíšil za ním; přišel ale pozdě, neb sklepník již dole se světlem byl. Mělť Holdekron ten obyčej, že v sklepě po sudích skákal a na trychtéře troubil. I nedbaje na to, že na schodech tma jest, šel přece a přešed jedny i druhé schody, pustil se dlouhým klenutím, kdež mnoho dveří bylo, a jedněmi do knížecího vinného sklepu chodili. Holdekron přišed k jedněm a nemysle jináč, než že dobře za sklepníkem jde, spěšně do nich vkročil, ale nastojte! - několik sáhů hluboko spadl. Štěstí největší bylo, že spadnuv na slámu nic sobě neublížil. Ihned, odkudž vzavše se dva muži s pochodněmi a vloživše Holdekrona na prkno, do velikého sklepu jej odnesli, v kterémž jiní muži, okolo několika ohňů sedíce, v kotlích a rozličných nádobách kořínky a bylinky vařili. A jakžmile zhlédli Holdekrona, všickni vzchopivše se se země: "Zdráv buď náš Holdekron!" volali a obstoupivše ho, ruce a nohy mu líbali. "Neboj se nic," pravil jeden z těch dvanácti mužů; jest tvé štěstí, žes mezi nás přišel; tuť se mnoho naučiti můžeš. Pojd, prohlédni všecko a ničehož se nelekej. Tu vaříme kořínky a tu byliny. Všecko jest trpícím lidem ku pomoci." Holdekron, jakžkoli jen dítě byl, přece brzo se vzpamatoval a takto jim pravil: "Než řekněte mi, kde jsem? Já bych zase rád šel k své pěstounce." "Ó, milé pachole," odpoví mu starší z nich, což se o ni staráš? Na nás máť tobě více záleženo býti nežli na ní. Ona jest a zůstane vždycky na hradě zavřena, ty pak mezi lidmi obcovati budeš. Tvái jest první a nejpřednější povinnost, abys jim užitečný byl; však ale tak, jakž nyní jsi, málo bys světu platen byl. Tvá matka vyloučila tě z lůna svého a čarodějnice Medulina zaklela tebe na tento hrad, abys v své dětinské podobě vždycky ostával a nikdy více odtud vycházeti nemohl. Však ale nenadála se, že my na tvém hradě příbytek máme. My jsme rovněž čarodějníci, ale ouhlavní nepřátelé její, a pomsta naše na ní leží, že všecka díla její zrušíme i vždycky ji pronásledovati budeme. Již jsme ji z toho kraje zahnali a vynasnažíme se, abychom tobě, k zlehčení umění jejího, zase k předešlému stavu pomohli. Jen nám přislib, že se všemu učiti chceš, což by bližnímu ku pomoci bylo. Víš dobře, že lid na Krkonošských horách velmi nuzný jest a vždycky se svým životem v nebezpečenství, neb často jeden a druhý se skály spadne, ruku neb nohu zláme aneb jinak se potluče, že potom těžce nemocen bez léků a pokrmů i jiné pomoci doma ležeti musí. Chceš-li tedy i ty tuto službu laskavosti k sobě přijíti a opravdově neštastným tak dlouho pomáhati, dokudž by čas tvého vysvobození nepřišel, svěříme ti všeliké lékařství naše i všecky v těchto dalekých a vysokých horách skryté poklady. Abys pak ale, když takové skutky lásky konati budeš, od každého vidín nebyl, povímeť tobě i to umění, jak se my neviditedlnými činíme a jak rozličné jiné podoby a tvárnosti na se přijímáme."
Holdekron již od své pěstounky slýchal, kterak lidé mnohé nadpřirozené věci provoditi umějí, jakož i sám na sobě to shledal; hned jakousi žádostí pojat jsa, aby totéž uměl, slíbil jim, že k nim častěji přijde a umění jejich pilen bude. Tu opět všickni zvolali: "Zdráv buď Holdekron, učedlník náš!" a starý čarodějník, pojav ho za ruku, uvedl ho do světnice a okázal mu knihy veliké, v kterýchž všecky byliny a kořínky, kovy a jiné zemské prejštěniny vyobrazené měli. "Ty všecky věci," řka k němu, "musíš znáti a zkoumati, jaký oučinek mají, abys dokonalým mistrem byl. Nyní tobě," vece dále, "ještě okáži tajnou cestu, abys věděl, kudy bys k nám nejblíže choditi mohl. Avšak hleď se, abys žádnému z neopatrnosti nepověděl, že na tvém hradě jsme, sic bys nás přinutil, že bychom tebe opustili, a pak buď jist, že se tebe žádný víc neujme. "
Holdekrona ty věci těšily nadmíru; své outlé ruky podav čarodějníku slíbil, že všecko u sebe pilně zachová. Čarodějník. tedy, vzav lampu, ježto na stěně visela, vedl Holdekrona skrz několikeré klenutí, až i po ouzkých šnekových schodech na hrad jeho. V jednom prostraném pokoji, kamž žádný nepřicházel, stála almara a v ní krom předních také zezadu mistrně dělané dveře byly. A to byly ty dveře, jimiž čarodějník Holdekrona do pokoje uvedl. "Tu za dveřmi," praví mu čarodějník, "bude viseti ta lampa, abys sobě posvítil, kdykoli k nám přijíti chceš. Zejtra, přijdeš-li, půjdeme spolu do polí. Měj se zatím dobře, já se nyní ku práci navrátím."
Čarodějník odstoupiv zavřel jedny dveře a Holdekron druhé a zticha k své pěstounce pospíšil. Na tváři jeho znamenali jakousi veselost, kteréž potud neviděli. "Ach, pro pána krále!" zvolala pěstounka, "kdežpak jste, kníže, tak dlouho? Vždyť pak jsme v ouzkosti byli, že jste snad do vody spadl. Kde jste medle byl, že jsme na vás tak dlouho čekati musili?" "Po druhé na mne nečekejte," odpověděl Holdekron; "jakť myslím, já častěji domů k jídlu nepřijdu. Než řekněte mi, paní, což tu na hradě žádné knihárny nemáme? U vás, jak vidím, nic se nenaučím." "Tu máte klíče," vece pěstounka, "přímo nad námi jest pokoj s knihami." Holdekron málo jedl a hned i do knihárny běžel. Nalezl dosti knih, ale žádná se mu nelíbila - protože jim nerozuměl; a byť i něco rozuměl, nechápalť, kterak by z nich hlubokého umění vážiti měl. Večer opět málo jedl a v myšlínkách sedě svůj budoucí osud sobě rozvažoval; a když se položil, ještě o půlnoci ani oka zamhouřiti nemohl. Takť mocně Holdekronovi na srdci leželo, k čemu se byl slibem zavázal.
Časně ráno vstav a maličko posnídav odšel do sklepu. A když mezi čarodějníky přišel, vypravoval svému příteli, kterýž ho včera tajnými schody na hrad byl vedl, že v své knihárně mnoho knih nalezl, však že se mu ani jediná nelíbila. "Můj synu!" řekl mu čarodějník, "k tomuť jest více potřebí, než abys jen čísti uměl. Musíš nejprve přirozenost všech věcí znáti a pak teprv poznáš, která se kniha k umění tvému hodí neb nehodí; a tím způsobem také čtení v knihách nejdříve zamiluješ. Však pojdiž se mnou do polí, ať okáži tobě byliny a kořínky a povím, jak se jmenují a k jaké potřebě jsou."
Šli tedy dlouhým klenutím a hluboko pod zemí a pak, opět jdouce drobet k vrchu, k železným dveřím přišli. Čarodějník dotkne se jich prutem, hned dokořen se otevřely. Holdekron byl první venku a uprostřed nejkrásnější zahrady. "Mistře," vece k čarodějníkovi, "tu jsem ještě nebyl; také-li i ta zahrada k hradu náleží?" "Náleží ovšem," odpoví čarodějník; "však ale těm, kteří nyní na hradě jsou, nic platna není. Pohleď jen, že ji voda od hradu dělí, přes kterouž žádný sem ani tam jíti nesmí. Pětadvacet osob z komonstva tvého, již most přejíti chtěli, do vody pohříženi a v ryby proměněni jsou. Pojď blíže k hrázi a všickni se ti okáží." Holdekron ještě daleko od hráze byl a již šustění vody a šplochtání ryb slyšel. A když přišli hlíže, Holdekron zhrozil se, že rozličné ryby vysoko vzhůru hlavy vystrkovaly. "Hle, synu můj," vece čarodějník, "to jsou tvoji služebníci, kterýmž posavad spomoženo býti nemůže." Holdekron, velikou outrpností hnut nad nimi, že ho slzy polily, odvrátil tvář svou a žádal čarodějníka, aby ho jinam vedl. I šli na veliké pole, kdež koření a rozličné byliny řadami vysazeny byly. "Synu můj!" dí čarodějník, "ty ses zavázal, že lidem, kteříž v těch horách bydlí, rád pomáhati chceš. Tu jest tvá škola a chceš-li pravého umění nabýti, do té denně choditi a učiti se musíš. Nyní tedy opět se navraťme, abys i práci naši viděl i toho velikého štěstí, jehož tak toužebně žádáš, v plné míře dosíci mohl." A když přišli na to místo, kdež prve ze země vyšli, řekl Holdekronovi: "Tento zelený trávník sobě pamatuj, jsou pod ním dveře, kterýmiž do hradu vcházeti můžeš; však žádný jich neotevře, leč má-li takovýto prut." Holdekron, bedlivý pozor dávaje, všecko sobě pamatoval.
Když se navrátili do sklepu, kdež čarodějníci, byliny a kořínky vaříce, vodičky táhli a prospěšné masti dělali, promluvil k nim, kterýž Holdekrona vedl, takto řka: "Společníci a bratří moji! Vím, že vám mladý princ Holdekron velmi milý jest a že sobě ho všickni velice vážíte. Vy jste ho již včera za svého učedlníka přijali a Holdekron slíbil, že vaším horlivým následovníkem bude. Nyní tedy rád bych od vás slyšel, zdali jej za hodného nznáváte, abychom mu čarodějnický prut svařili a nápoje neviditelnosti jemu připili."
Ihned všickni od práce postavše a obstoupivše Holdekrona, takto jemu řekli: "Všickni, kteříž tu shromážděni jsme i kteříž naši oudové daleko po světě rozptýleni jsou, jednoho mínění a jedné vůle jsme a pravíme všickni za jednoho a jeden za všecky, aby princ Holdekron naším společníkem a naším bratrem byl. K tomu všickni vůbec svolují a na slově tom všickni přestávají." "Nyní tedy, Holdekrone," zvolal jeden z nich, "svobodně vyznej: zdali skutečně společníkem a bratrem naším býti chceš?" Holdekron mlčel, až pak za chvíli takto promluvil řka: "Těžko mi sice jest posavad v té věci zadosti vám učiniti; avšak abyste přece ode mne nějaký důkaz měli, slyšte, čeho jsem se pro vás odvážil. Vám kvůli a z lásky k vašemu umění odříkám se vší jiné společnosti a hotov jsem s vámi tak dlouho pod zemí bydleti, jak dlouho se vám uvidí a líbiti bude. Víceť zajisté, jakť já myslím, ode mne žádati nemůžete." A to pověděv čekal, jakou mu odpověď dají. Tehdy zase všickni zvolali: "Zdráv buď Holdekron, kníže krkonošské! Zdráv buď Holdekron tovaryš!" A poskakujíce a prozpěvujíce Holdekronovi nápoje neviditedlnosti a prutu k otvírání všelikých zámků podali.
Holdekron sotva se napiv cítil jakousi lehkost na těle, kteréž ještě nikdy neznamenal, a nebyloť mu jináč, než jako by se v povětří vznášel. "Nyní jsi svoboden," praví mu starý čarodějník; "od té doby mezi lidmi, kde a jak chceš, buď aby tě viděli anebo neviděli, přebývati můžeš. Nyní můžeš se v mlynáře a hned zase v myslivce aneb v kohokoli jiného proměniti, však ale jen z dobrého oumyslu. A nyní také, kamť se líbí, můžeš se obrátiti, my tě bez překážky propouštíme. Půjdeš-li mezi lidi, tu jsou peníze a tu i lékařství, abys potřebnému a nuznému všudy dobře činiti mohl." Holdekron požádal jich, aby mu za některý rok mezi sebou pobýti popřáli, dokavadž by se lékařskému umění jak náleží nevyučil. Tehdy všickni ho za to pochválili, neb porozuměli smyslu jeho, že by bez hlubokého umění světu zhola nic platen nebyl.
Když byla tři léta minula a Holdekron v tom umění pořebné známosti nabyl, vzav ranec s léky na záda a čarodějnickou hůl do ruky, nejprve pustil se do Krkonošských hor, kdež lidé nuzní a jinak nemocemi ztížení obývali. Mnohé brzo uzdravil, jiné z nebezpečenství vytrhl a jiným penězi neb potravou pomohl. Tomu dobrodiní jeho byli ovšem rádi; ale nad jeho osobou každý se pozastavil, a protož, majíce z něho posměch, pidimužíků, trpaslíků a jináč jemu přezdívali. Holdekron, rozhněvav se nad tím, že se mu místo vděčnosti tak zle odměňují, žádnému nechtěl víc pomáhati a jakž kde mohl, mstil se a lidem škodil. Obyvatelé, zhrozivše se toho, počali se Holdekrona báti a strachem schli, když se jen k stavení jejich blížil. Že pak z něho posměch měli, nebylo divu, neb jako pacholátko vyhlížel i také titěrnou řeč měl, kteréž se každý od srdce smáti musil.
Toho času lid na Krkonošských horách svým vrchnostem ještě daní tak pořádně neodváděl jako nyní. Protož vrchnosti každý rok posílali tam vejběrčí, kteříž by ty daně vybírali. Byliť pak to lidé obyčejně zlí a vždycky více žádali, nežli náleželo a než možnost lidu stačila; a pakli jim po vůli nebyli, tehdy sami o své moci, což mohli, pobraíi. Protož, kam do stavení vešli, každý se jich hrozně bál a vůbec Uiberzoller, že totiž víc brali, než náleželo, jim říkali. Potom přišlo v přísloví, že i Holdekrona těm vejběrčím přirovnali a jej Ibercola aneb vlastně Rybencála nazývali.
Holdekron, že mu tak říkali, velice se hněval a vida také, že tu místo vděčnosti jen nátisky a útržky trpěti musí, po nemnoha dnech na svůj hrad se navrátil a když toho u spolutovaryšů na lidi toužil, řekl mn starší čarodějník: "To jméno ti ostane. Tys měl býti trpěliv, jakž na člověka náleží, a nemělť ses mstíti, protože tebe neznali. Jsi tím sám vinen, že se nyní tebe bojí, před tebou utíkají a domy zavírají. Jak medle zase to napravíš, aby lidé o tobě dobře myslili?"
Holdekron stál jako němý, nemoha odpovědíti, a jen litoval velmi, že svou vinou v lidu dověrnost ztratil. "Kdybych věděl," řekl potom, "že to mohu zase napraviti, rád se opět mezi lidi navrátím a všeliké útržky a křivdy mile a trpělivě snesu." Již pozdě jest," odpoví čarodějník, "již bys mezi nimi nic více nepořídil. Však chceš-li sobě zase víry a dobré pověsti získati, hlediž nyní jiného způsobu. A víš-li co, celý rok doma u své pěstounky a mezi námi ostaň a nechodiž nikam, až by lidé na tě drobet zapomněli; a pak půjdeš daleko do cizích krajin a tam dobře činiti počneš. A tuť teprv, když svět o tvých dobrých skutcích mluviti bude, pomalu k své vlasti blížiti se můžeš, neb dobrá pověst tvým předchůdcem býti musí."
Holdekron, poslechnuv té rady, odebral se k pěstounce a oznámil, že zase nějaký čas u ní pobude. Pěstounka měla z toho radost nadmíru velikou, neb ho jako své vlastní dítě milovala, a radila mu, aby nikam víc neodcházel a raději vždy doma přebýval. Ale Holdekron, jak minul rok, nedal se držeti a vzav všeho dosti, čehož potřeboval, na dalekou cestu se vydal. A když se přibližoval k těm místům, kdež prve již byl, všickni mu z cesty ustupovali, v chalupách se uzavírali a kradí za ním hledíce sobě šeptali: "Hle! Tu opět táhne Rybrcol." Holdekron to znamenal a velice ho srdce bolelo. "Ach!" vzdychl sobě hluboce, "vzdálímť se raději od vás a žádný mne dříve neuzří, dokavadž o mně jináče smejšleti nebudete." A víc se neohlédnuv pospíchal, aby brzo z těch hor přišel.
Když byl tak daleko, kdež ho víc neznali, stavil se po vesnicích a nejvíce u chudých sedláků noclehoval. Hleděl však jen v soukromí lidem dobře činiti, neb se bál, aby snad před časem dobrá pověst o něm se neroznesla. A když byl již asi sto mil daleko zašel, v jakémsi zbořeném zámku obydlí sobě zvolil. Za dne chodil po okolních vesnicích a kdež koho v bídě postaveného nalezl, každému ochotně sloužil a rád pomohl. Chudým nosil pokrmy a jakž viděl, i penězi jim pomocen byl. Neduživým a nemocným dával léky, rány jim převazoval a hojil a měl-li dosti času, i také bez platu za ně pracoval. Nebozí sedláci, vidouce, jak jim Holdekron veliká dobrodiní prokazuje, všudy ho chválili a ve dni nedělní a sváteční navštěvujíce ho do příbytku jeho přicházeli. To netrvalo dlouho a již celá krajina o Zlatohlavci, jakž ho tam jmenovali, a o jeho velikých skutcích vypravovala. Všickni domácí i jiní z okolních krajin lidé své nemocné k němu vodili a vozili žádajíce, aby je uzdravil aneb aspoň radou pomocen byl, neb jisti byli, že prosby jejich neoslyší, nýbrž rád a ochotně v každé potřebě pomáhá.
Když bylo asi půl léta minulo, přijeli k němu vyslanci jistého krále a pozdravivše Holdekrona jménem jeho, o pomoc a radu žádali řkouce: "Náš milostivý a předobrý král má jedinou dceru, a ta jest stále nemocna, takže se král obává, aby mu neumřela. Kdož by dědil po něm naše krásné království a kdo nesmírné poklady jeho? Víš-li tedy jakou radu, aby naší princezce spomoženo býti mohlo, učiň to pro krále, ať bychom mu od tebe potěšitedlnou odpověď přinesli."
"Ještě jsem žádného neoslyšel," vece Holdekron; "a tak aniť vás bez pomoci nepropustím. Jděte a povězte králi svému, že po dvou týhodnech přijdu a postarám se, aby princezka zase zdraví nabyla."
Vyslanci tedy, navrátivše se, králi s velikou radostí vypravili, což od Zlatohlavce byli slyšeli. Král ihned kázal veliké přípravy udělati, aby tak vzáctného lékaře slušně přijal. Ale Holdekron, zvěděv o tom, učinil se neviditedlným a prošel celé město i královský palác, až pak před královým pokojem od služebníků a komorníků oznámiti se dal. Král, vyšed z pokoje, hned Holdekrona podle zlatých vlasů poznal a uníživ se před ním, k princezce do pokoje ho uvedl. Holdekron podal jí léků k užívání a čekal, jak se nemoc její měniti bude. Minulo ale půl dne, pak celý den i celá noc, a lékové bez oučinku byli. I zastyděl se za to a hněvem sotva mluviti mohl.
"Pane a králi," řekl potom, "tu není nemoc přirozená; s dcerou vaší dějíť se věci podivné. Propůjč mi místa v paláci, ať bych pro sebe býti mohl; jáť musím na počátek její nemoci přijíti."
Král tedy hned rozkázal služebníkům, aby Zlatohlavce, do kteréhož chce pokoje, uvedli a činili všecko, co jim kázati bude. Ale Holdekron řka, že jich služby nepotřebuje, propustil je a sám v komnatě se zavřel. A když vstoupil doprostřed a knížku z rance vytáhl, potom kolo holí, kterouž v pravé ruce držel, okolo sebe na zemi udělal a tiše cosi z knížky říkal. V tu chvíli zatmělo se vůkol a zhluboka zahřmělo. Holdekron, položiv knížku na zemi, jednou nohou na ni vstoupil a vzav z kapsy malou lahvičku, přes kolo ven z ní kropil a přitom stále pro sebe mluvil. Zatím hromobití vždy víc se blížilo a zdaleka v povětří se blýskalo. A když to za půl hodiny trvalo a Holdekron, z místa se nehnuv, k otevřenému oknu hleděl, po malé chvíli stavení se zatřáslo, oheň na všech stranách ze stěny vyrazil; ještě jednou náramně zahřmělo a tuť čarodějnice Medulina v blesku se okáže.
"Hle! Tedy tys to, má nepřítelkyně?" zvolal Holdekron; "však brzo tě i s tvým uměním zahanbím, nebť již napoli v mé moci jsi. - Nyní mluv, co se s princezkou děje a proč moji lékové v ní žádného oučinku nemají?"
"A proto-liž ses opovážil sem mne povolati?" zvolala zlostně čarodějnice. "Tedy věz, že princezka, již léčíš, není dcera toho krále, nýbrž že pravá dcera jeho v mých rukou jest. Neradímť, abys ji snad hledal a králi otci jejímu navrátiti chtěl. Má moc jest známa a ty, pokusíš-li se proti ní bojovati, nešťasten budeš." Tak pověděvši vzhůru se zdvihla a s velikou prudkostí z pokoje zmizela.
Holdekron ostal jako zmámen; co viděl a slyšel, bylo mu předivné a nevěděl hned, kde rady pohledati. Aby to králi zjevil, neuznal za dobré, boje se, aby mu tím většího zármutku nezpůsobil. Však ale přece šel k němu a pověděl, aby jist byl, že dceři jeho spomoženo bude, řka: "Milostivý králi, maličko posečkej, ať platných prostředků pohledám a všecky překážky zkazím; slibujiť, že tobě i dceři tvé dobře bude." _ A hned, odšed od krále, v avém pokoji se zavřel. "Však co nyní počnu?" pravil k sobě Holdekron. "Princezce pomoci musím, neb jsem to králi slíbil; než kterak své slovo zdržím, když nyní ani nevím, kde pomoci hledati."
Holdekron víc se nevrátil do starého zámku, kdež ho lidé tak rádi měli, ale umínil si, že přímo půjde na Krkohrádek a požádá rady od čarodějníků, co by v té věci činiti měl. A hned, pospíšiv z králova paláce, na cestu se vydal. Však, přišed na břeh veliké řeky, uslyší hluboké vzdychání, kteréž náramně srdce jeho proniklo. Holdekron, jsa žádostiv zvěděti, potřebuje-li kdo pomoci, spěšně v tu stranu se obrátil a přišed k hustému křoví, uzří mládence, an před pannou nadmíru krásnou kleče prosí, aby mu odpustila, že ji na to pusté místo uvedl. Pak vece mládenec: "Vaše oči vždycky hleděly přemilostně, kdyžkoli jsem na vás s outrpností pohlídl. Vy jste naplnila mé srdce láskou a já, nemaje ohledu na váš stav, zamiloval jsem vás. A abych dokázal, že má láska k vám vroucná jest, vytrhl jsem vás z otroctví matky své a dal jsem vám svobodu, kteréž byste jinak byla nedosáhla. A vy nyní tak nevděčně práci mou a vynasnažení mé odměňujete a nechcete naplniti žádosti mé, kteráž z nevypravené lásky k vám pochází."
Další: