|
- Komenský | - O sirobě | - |
Co v domě otec a matka, to v obci vrchnost a v církvi kněží jsou. Protož se králové, knížata, páni a senátoři otcové vlasti nazývají. Kněží pak vůbec duchovní otcové slovou a v pravdě jsou, jestližeť povinnosti své věrně ostříhají. Jakož se tedy mezi rodiči a dítkami skrze odjetí jedněch druhým siroba přihází: tak podobně mezi vrchností a poddanými, kněžími a posluchači, když jedni druhé potratí. I o těch tedy takových sirobách pro potřebu přttomných časů nětco se podotkne.
Vrchnost dobrá, rozumná, lítostivá a ochranná že zvláštní dar Boží jest, odtud se vidí, že kdekoli se v písmě o takových vrchnostech zmínka činí, dokládá se, že je Bůh poslal neb vzbudil, neb že jim Ducha svého dal (viz 4. Mojž. 11, 16. Soudc. 2, 16. a 3, 9-15. a 6, 14-34. 2. Král. 5, 12. 2. Paral. 36, 22), a že ji dává národu neb městu tomu, kteréž miluje (2. Paral. 2, 11). Stratiti tedy pobožnou a šlechetnou vrchnost (buď že se to skrzé smrt neb zahnání jí děje) jest pokuta Boží pro hříchy lidské. Nebo tak dí písmo: Pro přestoupení země mnoho bývá knížat (totiž častá vrchnosti proměna, kdež uchvacuje regiment, kdo chce a můž, z chudých poddaných, každý jen zisku hledaje. Přísl. 28, 2). Tak nekajícím Jeruzalemským Pán Bůh hrozí, že jim moudré rádce a zprávce odejme a dá děti za knížata, kteřiž by žádného řádu držeti neuměli, aby, kdo s koho může, byl (Izai. 3, 1).
Kdykoli tedy Pán Bůh dobrou vrchnost odejme, mají pobožní křesíané věděti, jak se i k Bohu i k vrchnosti té odjaté i k vrchnosti nové, z hněvu dané, chovati.
K Bohu tak, aby se jemu z hříchů vyznávali a za milost prosili, jako tak Izraelští králů svých zbaveni jsouce činili, že v modlitbě své řekli: Aj, my dnes manové jsme v zemi své, statkové naši jsou těch, kteréžs nad námi postavil pro hříchy naše, a ti se i nad těly našimi potřásají; nechť to není u tebe za málo, že ty těžkosti přišly na nás (Nehem. 9, 32).
K vrchnosti své stracené tak, jestliže skrze smrt jim odjata, aby plakali a slzami čitedlnost trestání Božího osvědčovali; jako tak synové Izraelští Mojžíše, Jozue, Samuele, Davida, Joziáše a i jiných odplakali.
Pakli jim milá jejich vrchnost zaplašena, povinni jsou také:
Předně, pláčem a slzami spoluútrpnost osvědčovati; jako když David od Absolona vyhnán byv utíkal, plakala všecka země pláčem velikým (2. Král. 15, 23). Zle pak učinil Semei, že se z neštěstí radoval a ji nevážným zlořečením od města zprovodil. Nebo tím Boha urazil, pána a krále svého prv ztrýzněného velice zkormoutil, jiné pobožné pohoršil a sobě samému zle posloužil, proto že zlořečenství to, kteréhož vrchnosti své vinšoval, na něm samém usedlo; Davida pak Pán Bůh zase ku potěšení navrátil.
Druhé, povinni jsou za vrchnost svou odjatou a ještě živou Pánu Bohu se modliti; jakož aby jí před zlým hájil, tak zase časem svým (líbilo-li by se jemu) navrátil. Tak činili Izraelští, že se za svého milého krále Davida, když v úzkosti byl, modlili, aby Bůh jej, pomazaného svého, zachoval, jemu pomoc z Siona poslal a jej zase zvýšil. Čehož svědectvím jest Žalm 20.
Třetí, mohou-li čím napomáhati, také náleží, dodáváním buď potřeb aneb návěštím, o čemž potřebí. Čehož tam příklad na Chuzai, Abiatarovi a Sádochovi, jenž Davida avízami, a na Sobi, Machir a Barzitai, kteříž ho profianty opatřovali (2. Král. 17).
Naposledy, chtěl-li by jim Pán Bůh dřevní vrchnost navrátiti, povinni jsou z toho se těšiti, ochotně vstříc jiti, vítati, a co mohou, pobožně k zalíbení činiti. Čehož příklad na Judských (2. Král. 19).
K nové pak své vrchnosti, byť i ostrá, přísná, těžká byla (jakož otčim řídko jest otcem), maji se chovati trpělivě, poddaně a pobožně. Trpělivě proto, že to Boží kázeň a průba jest (Žalm 66, 10. 12). Poddaně proto, že není vrchnosti jediné od Boha (Řím. 13, 1). Pobožně proto, aby jí nezlořečili a neklnuli (nebo toho na žádném z svatých příkladu není), ale dobrořečili raději a Pánu Bohu se modlili; jakož aby jí Bůh (chce-li nás pod ní do času miti) pokojného regimentu popřál (viz Jer. 29. 7), tak také aby srdce její k nám lítostivé činil (Bar. 1, 12. 1. Tim. 2, 2).
Další: